Pánové z komuny konali nám zde přednášku o školských poměrech v sovětském Rusku. Řekli, kolik škol je v Rusku. Poslyšte k tomu: Přečtu nyní "Pravdu" z Moskvy ze dne 17. července 1935, která píše o školách v sovětském Rusku. - Dejte si jednou z Moskvy říci, jak se smýšlí o nedostatku škol (čte): "V mnohých školách není nejnutnější pořádek. Řada škol v Moskvě poskytuje obraz "nehospodářství". Vstoupíš školními dveřmi, jež jsou stále dokořán otevřené, zcela zanedbané, nikým neudržované, kráčíš po schodech. (Výkřiky komunistických poslanců.) Bez překážky putuješ chodbami a třídami, nezdržován jdeš do laboratoře a sborovny. (Výkřiky.) Stěny chodeb a sborovny jsou polepeny neupravenými vyhláškami, hemžícími se pravopisnými chybami, velmi často pocházejí od ředitelů škol a školních lékařů. "Stěngazety" visí rovněž v neuvěřitelném stavu, plné chyb na zdi. Dokonce pochvalné diplomy, které ředitel žákovi slavnostně odevzdává, často ukazují nadbytek mluvnických chyb." (Výkřiky komunistických poslanců.) To je vzorná kultura, kterou nám doporučujete a kterou sama "Pravda" považuje za skandální. Co nestojí v "Pravdě", mohl bych vám také ještě říci. (Výkřiky.)

Místopředseda Langr (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Kundt (pokračuje): Srovnáváte-li, nesrovnávejte čísla o počtu škol, nýbrž mrtvé, a těší-li se G. P. U., že zavraždila 6,000.000 lidí, snesl bych toto srovnání s Německem. (Výkřiky.)

Místopředseda Langr (zvoní): Pane řečníku, vaše řečnická lhůta už uplynula.

Posl. Kundt (pokračuje): Končím své vývody, poněvadž řečnická lhůta uplynula, aniž jsem všechno řekl, co jsem chtěl říci. Pravím jen jediné: Pánové s české strany - ti tam (ukazuje na komunistické poslance) mě dále nezajímají. (Potlesk poslanců sudetskoněmecké strany. - Výkřiky komunistických poslanců.) - právě tak jak vy si zakazujete, a to právem, aby se nemíchali do kulturněpolitických jednání uvnitř vašeho národa příslušníci jiného národa, zakazujeme si my, Němci, aby příslušníci jiného národa se vměšovali do vnitřních kulturních otázek Němců. Stojíme na stanovisku... (Výkřiky.)

Místopředseda Langr (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Kundt (pokračuje): Požadujeme práva sebeurčení, samosprávu, práva samostatného vývoje pro naši německou kulturu a uvnitř naší německé kultury, toho žádáme v tomto státě, račte dbáti toho, abyste duševní statky vašeho národa určovali sami, abyste neviděli hned nepřítele nebo barbara, jestliže příslušník jiného národa chce si sám vybudovati svůj národní statek, svou kulturu. (Výkřiky.) Račte přihlédnouti raději k tomu, aby se kultura obou národů mohla společně a svobodně vyvíjeti, aby československý stát přivedla k onomu vzoru, který si vytyčili vaši vedoucí mužové. Jenom potom budeme kulturně-politickým vzorem pro svět, když se národy budou moci vyvíjeti ve svých kulturách svobodně a oba budou moci poskytnouti,větu kulturní statky společně jimi získané. Toho musíme požadovati a od těchto požadavků nás neodvrátíte. (Potlesk sudetskoněmeckých poslanců.)

Místopředseda Langr (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. dr. Domin. Dávám mu slovo.

Posl. dr. Domin: Slavná sněmovno!

Jako poslední řečník mám úlohu zjednodušenu, neboť nechci opakovati věci, o kterých tu již bylo mluveno. (Výkřiky.)

Místopředseda Langr (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr. Domin (pokračuje): O meritu zákona nechci se zmiňovati, poněvadž jsem o tom mluvil již v kulturním výboru, a nemělo by smyslu opakovati po vývodech zpravodaje kol. Uhlíře to, co už slavná sněmovna slyšela. Vítáme tuto osnovu zákona, poněvadž bude to zákon dobrý, zákon, který znamená krok kupředu v našem školství, třebas musíme říci, že přichází opožděně; ale buďme rádi, že přichází vůbec. (Výkřiky.) Je to zákon demokratický, nestranný a spravedlivý, je prodchnut jistě duchem národnostní smířlivosti, a jsem přesvědčen, že kdyby naše menšiny, zvláště naše menšina německá a maďarská, chtěly mluviti upřímně, musely by uvítati zákon, ve kterém je výslovně stanoveno, že každé dítě má býti vychováváno ve svém mateřském jazyku. Osnova zákona odstraňuje jisté nedostatky zastaralých a v dnešních dobách už vlastně neproveditelných zákonů a je ve své podstatě, řekl bych, mostem nebo alespoň můstkem k přátelské kulturní dohodě s našimi menšinami, resp. by takovým mostem měla býti, kdyby byla chápána podle svého obsahu a ducha.

Mluví-li posl. Esterházy a řada poslanců strany sudetsko-německé proti návrhu tohoto zákona a staví-li se zároveň na basi kulturního programu, který v neděli přednesl Konrád Henlein, pak bych řekl, že to je neupřímnost, poněvadž v tom není a nemůže býti ona loyalita k československému státu, o které jsme s této strany tolikrát slyšeli. Nemůžeme si pomoci jinak, než říci, že to je jenom maska a že za tou maskou se skrývá pravá tvář germánské výbojnosti a maďarského revisionismu. (Výkřiky.) Přejeme si přátelské dohody s menšinami, ale ovšem dohody na základě demokratické spravedlnosti a rovnosti a ovšem v rámci našeho národního státu. Zavrhujeme a budeme vždycky zavrhovati jakékoli násilí, jakýkoli útisk (Výkřiky.), ale stojíme na stanovisku (Výkřiky. - Místopředseda Langr zvoní.) - a stojíme na něm neochvějně a pevně že výchova naší mládeže (Výkřiky.) musí se díti v duchu nacionálním a že výchova mládeže našich národnostních menšin musí se díti v duchu státním. (Potlesk.)

Slavná sněmovno! Nesmíme zapomínati, jak kol. Špaček správně zdůraznil, že tento národní stát československý si budovali jenom Čechové a Slováci v době, kdy naše německé menšiny organisovaly svoje vzdorovlády. A přece to revoluční Národní shromáždění, ve kterém nebyli Němci zastoupeni, dalo našim menšinám taková práva, že nikde na světě nemají menšiny tak veliká práva jako v Československu. (Výkřiky: Poněvadž jste podepsali mírové smlouvy!)

A tu bych se chtěl obrátiti k tomu honosnému projevu Konráda Henleina, který měl nastíniti kulturní program této strany. Chci mluviti otevřeně a tak, jak se na věc dívám. Říkám, že jsou tu mnohé věci, se kterými lze a musíme souhlasiti, jsou tu mnohé obecné pravdy, které bychom s dobrým svědomím mohli a musili podepsati. Na to narážel také dnes posl. dr. Neuwirth, který vybíral z té řeči právě takové obecné pravdy, které jistě platí pro každého kulturního, demokratického a civilisovaného člověka. Všecek duch tohoto kulturního programu je však nezastřeně protistátní. To je, prosím, prohlášení kulturního "anšlusu" s Třetí říší především a pak s ostatními Němci celého světa. Pravda je jen jediná. Proto snad v kultuře by se mohly všecky národy světa sejíti. Tato mezinárodní soudržnost se také ve vědeckém světě pěstuje, ale v rámci té světové vědy pěstuje si každý národ svým osobitým způsobem svou národní vědu. A i když se podíváme na tu jistě velikou vědu německou, kterou nemůžeme, nesmíme a nechceme podceňovati, vidíme, že už na př. ta německá věda v Rakousku již v dobách předválečných měla přece jenom poněkud jiného ducha než ta věda v Německé říši proto, poněvadž byla vedena v duchu monarchie rakousko-uherské, a tam v duchu říše Německé. (Výkřiky posl. Schenka.)

Místopředseda Langr (zvoní): Prosím o klid. (Výkřiky posl. Schenka. - Místopředseda Langr zvoní.)

Volám pana posl. Schenka k pořádku.

Posl. dr. Domin (pokračuje): Konrád Henlein odmítá velmi důrazně zvláštní sudetskoněmeckou kulturu. (Posl. Špaček: Je to vědomí slabosti!) Řekl - podotýkám, že cituji z "Zeitu", kde ta řeč byla velmi obsáhle uveřejněna, mám ji tu, to je můj pramen (čte): "My Němci cítíme se přes svoje zvláštní politické postavení příslušníky velikého kulturního společenství všech Němců v celém světě a máme tu - t. j. v Československu - dnes jako vždy plniti německé kulturní poslání." Tedy podle toho vlastně ti naši Němci by byli jakousi kulturní avantgardou pro politické účely. (Výkřiky.) Je pravda, nikdo z nás nechce "glajchšaltovat" vědu, umění, školství, hudbu atd., to je samozřejmé. Ale když čteme Henleinovu řeč, tu vidíme, že skoro z každé řádky čiší duch a touha po výchově ve všeněmeckém duchu, což se tam docela otevřeně uvádí a což bych mohl doložiti také četnými citáty.

Konrád Henlein zavrhuje československou německou kulturu a to, myslím, je věc, se kterou se nelze smířiti. Není možno, aby naši Němci zde v našem státě sice měli všechny výhody, všechna práva, ale neměli žádných povinností vůči tomuto státu, který jim dává možnost existence a rozvoje. (Výkřiky.) Není pravda, co bylo řečeno také Konrádem Henleinem, že se na př. německé vysoké školy utiskují a že těžce bádají a učí. Je to pravda v dnešní krisi, ale české vysoké školy jsou právě tak postiženy a jsem jist, že každý nestranný vysokoškolský profesor německé university nebo německých technik musí doznati, že za Československa, dokud nenastala tato krise, byly ústavy mnohem lépe dotovány, že se i personálním potřebám vycházelo mnohem více vstříc než za Rakouska. To je fakt, který lze také číselně doložit.

Naše politika, myslím politika československá vůči Němcům od převratu, se neosvědčila. Byla to politika slabosti, která konec konců vedla k sjednocení velké části naší německé menšiny, zatím co se rozešel, musíme si to doznat, národ český a slovenský v množství stran s různými zájmy stavovskými, třídními, kulturními atd. To byla naše chyba. Potřebujeme především silnou vládu! (Hlasy: Pan dr. Kramář byl autorem této politiky!) Ne, ne. (Hlasy: Silnou vládu a pořádek!) Silnou vládu a pořádek! Až budeme míti tu silnou vládu a pořádek, potom se s vámi velmi snadno dorozumíme, o tom nepochybuji. (Výkřiky.) My uznáváme loyálně, že všechny kulturní požadavky Němců nebyly dosud u nás splněny, ale vždyť my máme také, snad ještě mnohem více nesplněných, naléhavých kulturních požadavků českých a slovenských. To se rozumí, každá kultura se buduje a jsem přesvědčen, že u nás se jí nevěnuje tolik podpory, kolik by svým významem pro stát a národ zasloužila, ale není pravda, že by se tu favorisovala kultura státního národa proti kultuře menšiny.

Konrád Henlein dotýká se na př. také věci, že pro hraničářské školy budují se jakési knížecí paláce. To je demagogie, to je nepravda. Kolik hraničářských škol je umístěno tak, že je to hanbou a proti všem hygienickým požadavkům! Máme školy jednotřídky, umístěné ve vepřinci, máme české školy bídně umístěné v německých hospodách a pod. Chce-li se někdo rozčilovat nad tím, že někde je slušná, vyhovující budova, pak je to hanba. (Výkřiky poslanců sudetskoněmecké strany.) To je nekulturní. My přejeme každé německé škole důstojnou budou (Výkřiky poslanců sudetsko-německé strany.) Já sám jsem vždy na př. hájil jako rektor university a později, že německé universitě v Praze se má dostat důstojné, vyhovující budovy a toto stanovisko jsem nikdy nezměnil. To je samozřejmé, úspěch kulturní nemá být předmětem takových neodůvodněných útoků. Pro mne ovšem hlavní věc je ta, že Henlein chce mít ve všem a všude pangermánského ducha. (Výkřiky poslanců sudetskoněmecké strany.)

Místopředseda Langr (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr. Domin (pokračuje): A tento všeněmecký duch je vlastním smyslem jeho kulturního programu. Ten kulturní "anšlus" jde tak daleko, že Henlein dokonce žádá, aby také všechny státní budovy v území, kde je většina našich Němců, našich německých spoluobčanů, byly budovány v duchu německé architektury. Proto také chce, aby i náš německý rozhlas sloužil jenom všeněmeckému vzdělání a výchově, proto říká, že ta naše výchova, ta výchova německá, není dosti nacionální, proto chce, aby okresní školní inspektoři na německých školách byli nejen Němci, nýbrž kovaní Němci, kteří jsou opravdu německy nacionálního smýšlení, aby tento všeněmecký duch se stal jaksi smyslem veškeré naší německé kultury. To znamená úplnou negaci státu, v jehož rámci přece tito Němci, tato německá menšina a menšina maďarská žijí. (Posl. Kundt [německy]: Sdělte nám, pane profesore, svůj kulturní program!) Prosím. Také jsem napsal o tom knížku, tam si to můžete přečísti, přijďte ke mně, já vám ji dám. Konrád Henlein říká také, že jsou německé děti odnárodňovány. To se rozumí, že není možno zaříditi to tak, aby každé dítě české nebo slovenské mohlo choditi do české nebo slovenské školy a každé dítě německé, maďarské nebo polské do příslušné školy. Právě tak bychom mohli plným právem a řekl vám to velmi dobře posl. Špaček ukázati na Hlučínsko, kde bylo na sta a sta moravských, tedy českých dětí odnárodňováno; tedy není pravda, že by zde byla zase nějaká dvojí politika. Abych mluvil docela konkretně. Odvolávám se jen na statistiku, kterou bývalý ministr školství a nár. osvěty dr. Krčmář předložil nám s doklady v listopadu m. r. v kulturním výboru, z níž vyplývá jasně, že česká a slovenská mládež je na tom hůře než mládež německá, že průměr žactva na národních i měšťanských školách českých je podstatně vyšší než na školách německých. (Výkřiky. - Posl. Kundt: Uveďte důvod!) Poněvadž tam nejsou menšinové školy! Ta statistika by byla potom docela jiná.

Nyní bych, slavná sněmovno, se všiml rád vysokých škol. To je otázka, která je jistě velmi důležitá... (Výkřiky posl. Špačka.)

Místopředseda Langr (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr. Domin (pokračuje):...poněvadž vysoké školy, university a techniky jsou vlastně nejdůležitější kulturní baštou každého národa. Konrád Henlein ve své řeči říká, že na úctyhodné minulosti naší pražské německé university nic nemění skutečnost, upírá-li se jí dnes právní souvislost. U této věci se trochu zdržím. Je pravda, že bych měl velmi lehkou úlohu, totiž mohl jen ukázati na spis, který vydal bývalý ministr školství a nár. osvěty dr. Krčmář, o kterém snad nikdo nebude předpokládat, že byl zaujatý, stranický, neobjektivní, na brožuru, kterou vydal s názvem "O pražských universitách" česky, francouzsky, anglicky, německy, a kde je historicky doloženo, jak to s tou universitou bylo, pro koho byla založena. Každý ví, že již král Václav II. chtěl založiti "studium generale" nebo universitu v Praze koncem XIII. století a že k tomu nedošlo jen proto, poněvadž česká šlechta stavěla se tenkráte proti této myšlence, a tak tuto velkou věc uskutečnil až jeho vnuk, syn jeho dcery Elišky, Karel IV. O Karlu IV se chtělo také tvrditi, že vlastně neměl vztahů národních ke království českému. Myslím, že není zapotřebí hlubokých studií historických, abychom poznali, že ten Karel IV byl nejenom věřící, mysticky zanícený křesťan, že byl geniálním budovatelem státu, nýbrž že to byl také opravdový národovec, který přilnul k té své zemi tak, jak by nemohl nikdo druhý, kdyby byl úplně po rodu jenom Čechem. Víte, že se Karel IV vždy hrdě hlásil ke svému původu po přeslici z rodu Přemyslovců. Je vám snad známo, že zval jazyk český "nobilis et amabilis", že zlatou bulou nařídil kurfirstům německých, aby své syny a své dcery také v tomto jazyku dali vychovávat, a rozkázal, aby koruna sv. Václava byla uložena na jeho lebku, a přikázal sedlákům stadickým, aby za svobody jim udělené ošetřovali keř lískový, který kdysi zasadil Přemysl Oráč, že žádal na kurii papežské, aby v jeho přítomnosti kdykoliv mohla býti sloužena slovanská mše atd. atd.

Jsou to, paní a pánové, snad jenom drobnosti, ale právě tyto drobnosti ukazují, jakým duchem byl prolnut Karel IV, tento skutečně geniální budovatel státu. A tento Karel IV vyžádav si svolení od papeže Klimenta VI., kterého se mu dostalo, jak znáno, listinou z Avignonu 26. ledna 1347, založil... (Posl. Vallo: Tady je sněmovna, ne universita!) My jsme vás také poslouchali, tedy to je moje dobré právo, abych mluvil o tom, jak tato universita vznikla. Založil zlatou bulou tuto universitu, o které čteme, že je pro "věrné syny království českého". (Hlasy: Ano!) Pro koho byla - o tom není sporu.

Já jsem vždycky zdůrazňoval, co říkal Konrád Henlein, že národ a kultura musí sloužiti národu, ale musí také sloužiti pravdě a nesmí se zpolitisovat a užívat k účelům politickým. To se stalo na př. tehdy, když němečtí historikové pokoušeli se dokazovati, že tato universita byla založena Karlem IV, jako císařem římským.