Přišli jsme tam - jako jinde v republice v území národních menšin - s otevřeným srdcem, překypujícím touhou po bratrském a demokratickém soužití, přišli jsme s pacifismem a vůlí dát každému ne to, co mu zaručovala mírová smlouva, nýbrž maximum, které jinde v žádném státě národním nenajdete, přišli jsme s otevřenou náručí přivinout všechny obyvatele čsl. území k srdci demokraticky uvědomělého národa, ale zapomněli jsme, vážení přátelé, na jedno: že národní charakter nemění se tak rychle jako formy státní a že národní charakter z veliké části zůstává určitou mravní, ethnickou konstantou po tisíciletí. A že je-li tomu kde tak, je tomu tak především u národa německého, že národní charakter německý je docela jiný, než náš národní charakter slovanský a český, a že i vybavování příslušníků našeho národního kmene z ovzduší tohoto národního charakteru německého může býti provedeno jenom aplikací těchže zákonných a správních norem a způsobů režimu, které na Hlučínsku po dvě století byly užívány. Tento lid přestal míti lásku k svému národu, ke své příslušnosti moravské pro to, poněvadž neviděl u nás vůle k moci, poněvadž neviděl u nás jako samozřejmý státní a národní axiom, že tento stát je nevývratná historická skutečnost, že to není útvar dočasný, že jej tak i administrativně chápeme, a že chceme smysl jeho existence uplatniti na prospěch našich národních ideálů a na prospěch úkolů, pro které byl jako významný mezinárodně-politický činitel uprostřed Evropy znovuzřízen.

Vážení pánové, nezapomínejme, že jsme se stali opětně svobodnými nejen z naší vůle k tomu, nejen obětmi, které jsme pro své osvobození přinesli, nýbrž hlavně, hlavně pravím, proto, že osvobozením nás z útlaku německo-maďarského, obnovením naší historické samostatnosti a rozmnožením národního území státního, měl býti v Československu zřízen jeden z podstatných opěrných pilířů dnešního mezinárodně-právního řádu v Evropě a ve světě, bašta tohoto nového řádu, spravedlivějšího a jistě za všech okolností demokratičtějšího, než byl ten starý řád, vyvrácený mírovými smlouvami r. 1919.

My jsme velmi brzy po převratě na tyto úkoly mezinárodní, i na ten nejdůležitější úkol naší státní samostatnosti, t. j. na potřebu revindikace a restituce našich národních práv, ztracených za nesvobody, zapomněli nebo ochotně zapomínali. A z této skutečnosti, z činů, které ji provázely a které mohou býti nazvány "facta concludentia" vznikla nevůle ke státnosti a k pospolitosti národní u obyvatelstva z Pruska a z Uher k nám připojených krajů, obydlených příslušníky našeho národa. Chceme-li napraviti tyto věci, musíme se vrátiti k těmto samozřejmým základním úkolům naší státní samostatnosti, musíme se naučiti užívat svého státu tak, jako ho užívají všichni jiní kromě nás, nejen národové, svobody nikdy neztrativší, nýbrž také národy, které současně s námi byly znovu povolány k samostatnému státnímu národnímu životu, nebo jejichž území bylo spravedlivěji upraveno, nebo rozmnoženo po zničení Rakousko-Uherska.

Vážení pánové, jsou veřejné poměry, na které si tady stěžují každou chvíli, a jmenovitě v této době, příslušníci našich národních menšin. německé a maďarské, tak špatné, že by mohly býti jenom srovnány s německými a maďarskými menšinovými poměry, maďarskými v Rumunsku, Jugoslavii, Italii nebo v Polsku?

Kde je tam ta početnost práv politických, ústavních, kulturních a hlavně školských, skoro jako úplná autonomie školská, nepodléhající ani ingerenci státní správy, jako ji mají německá a maďarská menšina u nás? Kde jsou pro stotisícové, ne-li milionové menšiny německé v Maďarsku, nebo německé a maďarské v Rumunsku a v Jugoslavii, či německou v Polsku nějaké státem vydržované střední, měšťanské školy nebo ryze německé, po př. maďarské školy obecné, neřku-li vysoké, odborné atd.? Je tam skoro úplné vyloučení národního jazyka státního, státotvorného národa z valné části státního území a z veřejného života, jako to u nás vidíme v území poněmčeném nebo pomaďarštěném, hlavně ovšem v území poněmčeném, které za dob historických bylo nám v době útlaku, poroby a nesamostatnosti naší odňato úmyslně, cílevědomou, energickou, bezohlednou, tvrdou geronskou germanisací? Vidíme, že za to, že jsme tyto poměry snášeli, že jsme se nesnažili ani je odkliditi po převratě, nemáme u nás daleko té samozřejmé důvěry a loyality k našemu státu, jaká se úzkostlivě projevuje každou chvíli německou a maďarskou menšinou v Rumunsku a Jugoslavii a německou menšinou v Maďarsku i Polsku. Za to, že jsme dali více, než jsme byli povinni, nesklidili jsme nejen vděku, nýbrž roste u nás hnutí, jehož představitelem je dnes největší německá strana v tomto zákonodárném sboru, hnutí zjevně směřující k tomu, aby ve vhodné historické chvíli naše země, které tisíciletím se nezměnily ve svém rozsahu územním, byly ne-li úplně, tož alespoň z podstatné části připojeny k "třetí říši", která má tento úkol jako jeden z hlavních ve svém oficiálně přiznaném a vůdcem kodifikovaném programu! Tedy úplný opak toho, čeho jsme chtěli dosíci! Jestliže dnes vidíme, že stejně bylo splaceno ve jménu německého národního charakteru těm, kteří se starali v mezinárodním životě celé Evropy a světa o to, jak vyhověti německým a maďarským tužbám, po nápravě t. zv. tvrdostí míru versailleského a trianonského, jestliže vidíme, že všechny ústupky briandovské politiky, kterou jsme dělali i my, náš stát, spolu s ním, nevedly k ničemu jinému, než k vyhlazení všech slušně, evropsky a světově smýšlejících německých politických stran v říši, ale také ke zmenšení, ne-li ke zničení jich u nás, jestliže vidíme, že výsledkem je jen stále rostoucí touha po odplatě, revanchi, po zničení dnešního mezinárodního evropského pořádku ve světě, a že dokonce můžeme očekávati, že nastane znovu pokus o to, zmocnit se opět německé nadvlády nad světem ve jménu teorie o německé povýšenosti, už dokonce rasové, nad ostatními národy světa, je možné, abychom zůstali vůči tomu nečinní? Samozřejmě diktují se naše úkoly: rozumná, pokroková, slušná, ale tvrdá a na zákoně pevně stojící správa nejen politická a vnitropolitická, nýbrž i - a to hlavně - školská, kulturní a hospodářská, a - na druhé straně - stále vzrůstající vědomí, že jsme nesložili poslední zkoušku své státnosti a své existence v letech 1914 až 1918, nýbrž že nám tato zkouška nebo možná mnoho podobných zkoušek nastane v blízké nebo vzdálenější budoucnosti. A že národ musí býti opravdu baštou, pro kterou byl zřízen jako svobodný mezinárodní činitel, má-li nejen vyplnit svůj mezinárodní úkol v případě takového pokusu, nýbrž má-li také dosáhnouti vnitřních úkolů nezbytné pro nás restituce a revindikace, které jsme spojovali s obnovou naší národní a státní samostatnosti. A tudíž vítáme zákonodárný akt, kterým se nyní zabýváme, proto, že znamená vůli k lepšímu, důkladnějšímu a důstojnějšímu uplatnění státní raisony a národní důstojnosti v této poměrně nepatrné a přece tolik nepříjemnosti našemu státnímu sebevědomí způsobující zemičce hlučínské.

Vážení pánové! Že tomu tak je, že nebezpečí, která vyvstávají za našimi státními hranicemi, rozmnožují také nebezpečí vnitřního klidu, že pomáhají k vzrůstu revolt a odporu proti našemu státu i v menšinách, které již tisíciletí jsou příslušníky našeho historického, územně samostatného správního celku, kdysi úplně samostatného, vidíme z toho, že přes dosavadní ústupky se nijak nezvětšuje u našich Němců vděk k tomuto státu, který tak mimořádně vykonal více než své povinnosti vůči této menšině, která representovala právě i za Rakouska českému národu nejnepřátelštější elementy německého národa. Nezapomínejme, že to byla právě tato německá národní menšina v našem národním území se nacházející, která dodávala vídeňské říšské radě a nám nepřátelskému zákonodárství i správě vídeňské hlavní mravní i parlamentní podpory, všichni ti Herbstové, Schmejkalové, Giskrové, Praadové, Pferschové atd. po celou dobu trvání rakouské ústavnosti byli představiteli nejhlubšího, nejnenávistnějšího šovinismu německého proti nám. Snažili se rozervat tisícileté území naší vlasti odloučením od něho poněmčených částí, vyhlazením existencí statisícových mas našeho národa, byli představiteli nejzuřivějšího, nejprušáčtějšího radikalismu a pangermanismu wolfiánského, schönererovského atd. A že se nezměnili 28. říjnem 1918, to každého rozumně uvažujícího a historicky myslícího člověka nemůže překvapit.

Ale nezastírejme si nikdy této skutečnosti, jednejme podle ní a také podle ní posuzujme to, jak dnes nástupci těchto nenávistníků jednají a jak vidíme z postupu vývoje jejich politického myšlení a organisace.

Povím docela otevřeně a řekl jsem to pánům v rozpočtovém výboru: V programu Henleinově, a dobře jsem si ho přečetl, i v nedělní řeči Henleinově, jsou jistě věci, se kterými bychom mohli souhlasiti, na př. pokud běží o to, jaký má býti úkol umění, vědy atd. v národě i ve státě. Nejenom pro Němce, i pro nás platí leccos z jeho úsudku.

Ale, vážené dámy a pánové, my přece, nechtějíce býti předmětem posměšků, jak mnozí z nás příliš důvěřiví opravdu jsou v důvěrných rozhovorech představitelů henleinovského názoru politického, nechtějíce jimi býti tedy aspoň všichni, jako celek, musíme odpověděti na některá jejich ujišťování zase jenom tak, jak řekl jejich básník ve svém básnickém projevu: "Wohl hör ich die Botschaft, aber es fehlt mir der Glaube". Nevěřím, že by se stali za krátkou dobu od převratu jinými, než byli staletí před převratem, a vidíme-li, jak jejich radikalismus naší ústupčivostí jen roste, místo aby se zmírňoval, vidíme-li, jak německý národ při volbách vyhlazuje představitele myšlenky demokratické dohody, politického aktivismu, který přece jejich národu přináší a přinesl tolik prospěchu stejnou - celkem - politickou linií, po které jsme šli my za Rakouska, dokavad nebylo naděje na radikální obrat, vidíme-li, jak jejich myšlenka německé národní pospolitosti čím dále tím zjevněji se mění na myšlenku státní pospolitosti německé, i pokud běží o území obývané Němci u nás, vidíme-li, jak myšlenka kulturní autonomie, o které mluví pan Henlein a jiní představitelé této strany, znamená jenom jeden krok k autonomii politické a jak tato politická autonomie znamená zase jenom krok k uskutečnění Třetí říše, - "když Bůh dá a štěstí junácké", abych to tak řekl s Hlačičem, pak dámy a pánové, my, kteří si uvědomujeme dějinný charakter německý, kteří vidíme a máme viděti od Sály přes Labe až do východního Pruska, slovanský hřbitov, my, kteří vidíme, jakým způsobem uplatňuje myšlenku "kulturní" samostatnosti, svéprávnosti a po "kulturním" vyžití říšský německý režim na př. vůči poslednímu zbytku polabských Slovanů, vůči lužickému Srbstvu, kterému béře už i právo, aby se nazývalo Lužičany anebo lužickými Srby - a běží dnes už jen asi o 150.000 obyvatel - my, kteří vidíme, jak vypadá "kulturní uspokojení" 1,200.000 příslušníků polského národa v Německé říši, jak vypadá jinde ochota Němectva na poskytnutí práv na zachování národní odlišnosti prostřednictvím výchovy školské a národní kultury menšinám, na př. slovinským i v Rakousku, nemůžeme bráti za podklad svého opravdového uvažování o potřebách německé menšiny to, co přednesl v neděli ve své řeči pan Konrád Henlein, nepřítomný tady vůdce největší politické strany německé.

Tedy, vážení pánové, to není nedostatek dobré vůle, jak si na to stěžují pánové, to je prostě uvědomění si skutečností, dějinných, národního charakteru, důsledků z vývoje v říši a důsledků vývoje, který nastal naším ustupováním od rozumné, ale energické správy věcí našich v tomto státě a zbytečným poskytnutím maxima požadavků hned na počátku existence naší republiky. Řeknu jenom tak namátkou, jak by vypadala posice německých aktivistických stran dnes v republice, kdybychom byli bývali dali našim menšinám, hlavně německé, jenom to při ústavním začátku našeho státu, co jim jako minimum jejich nároků na kulturní a jazykovou samobytnost nařizovala dáti mírová smlouva, ať versailleská nebo saint-germainská. Kolik jsme měli možností poskytováním dalších ústupků až k tomu maximu, které dnes mají, udržeti prestiž aktivistických stran! (Předsednictví převzal místopředseda Langr.) My jsme způsobili, že ty strany zmizely proto, že jsme dali maxima, přes které dále nemůžeme jíti, hned na počátku tohoto státu. To je naše vina a to si musíme uvědomiti. Nemůžeme jim již více dáti, nemůžeme jíti k dualismu, neřku-li k trialismu ani pro určité separatistické tendence, které se vyskytují v některých nešťastných politických hlavách v části našeho národa na Slovensku a tím méně pro spokojenost p. Henleina. Jak bychom mohli, chtějíce poměrně malý územní státní celek trhati, poskytnutím jakési napřed kulturní a potom politické autonomie německé menšině a pracovati tak přes politickou a územní autonomii k jejímu splynutí se Třetí říší?

Nebudeme si přece ničeho nalhávati, naopak musíme právě ve jménu německé teorie o vůli k moci ve státě tvrdým vykonáváním zákonů, které jsou dobré, které nikomu nekřivdí, naučiti státnosti i dnes nespokojené tím, že je odkážeme do mezí zákonů, že nejen nebudeme dále ustupovati, nýbrž naopak uplatňovati své nároky na restituci našich národních práv a revindikaci zvláště v tom území, které si přivlastňují pro sebe, ze kterého vykazují naše národní příslušníky, příslušníky státního národa, v statisících tam žijící jako zbytek původního obyvatelstva druhdy silných národních kmenů českých, usadivších se tam již, než se začala naše národní historie.

Vážené dámy a pánové, s těchto hledisk se musíme dívati na tyto věci, i na tuto osnovu zákonnou i na to, co řekl v neděli Konrád Henlein. Mužně a otevřeně, nic si nezastírat, přijímat skutečnosti tak, jaké jsou, a vyvozovat důsledky. A důsledek je, vzhledem k tomu, k čemu zjevně se strojí v Německu a o čem se zas mnoho uvažovalo v celém světě včera a předvčerejškem ve spojitosti s pokusem násilného převratu v Japonsku; stát na povinnosti naší národní, mravní, hospodářské, fysické a hmotné zdatnosti a připraviti se na případnou zkoušku, kterou musíme složiti stoprocentně, máme-li míti nárok, aby za nás byl obětován jediný život kteréhokoliv vojáka kteréhokoliv státu spojeného s námi smlouvou spojeneckou. Dobrá armáda, dokonale vyzbrojená, dokonale připravená, to musí býti naším cílem v těchto dobách, vzhledem k tomuto nebezpečí a vzhledem k našemu úkolu mezinárodnímu. Rozumná, energická, na zákonu stojící, z důvodů stranickopolitických nebo z důvodů osobní popularity toho nebo onoho žádné koncese nedopouštějící správa vnitřní musí býti u nás prováděna dále tak, jak toho vyžaduje zájem národní, to jest také zájem státní, poněvadž tento stát se jmenuje stát a republika Československá a poněvadž byl za souhlasu představitelů velkých západních demokracií zřízen proto, aby náš národ v něm a jeho prostřednictvím, prostřednictvím svých vlastních sil hospodářských a kulturních stal se v budoucnosti ještě významnějším mezinárodně politickým činitelem, než jakým byl, než byly mírové smlouvy, jimiž byl obnoven, zdělávány a podpisovány.

Místopředseda Langr (zvoní): Upozorňuji pana řečníka, že řečnická lhůta již uplynula.

Posl. Špaček (pokračuje): Hned jsem hotov. Musíme odložiti veškeré tendence partikularistické uvnitř nás, aby se to mohlo státi. Musíme hledati soustředění, musíme jíti na cestě pospolitosti, ke které dospívají Němci prostřednictvím strany, která se jmenuje sudetsko-německá a která by se tak neměla jmenovati, kdyby u nás byla energická státní správa, poněvadž nemáme u nás žádné Sudettendeutsche nebo Sudettendeutschland, nýbrž je to Československo a naši Němci mají právo býti Deutsche in der Čechoslovakei, tak jako neexistují žádní Karpathendeutsche v Rumunsku nebo Alpendeutsche v Italii. To je také ukazovatelem toho, co je konečným smyslem existence této strany a co je skutečným cílem jejich odporu proti státu, v němž žijí. Napravujme svoje slovanské chyby, které jsme si z velké části ještě pořád udrželi a na které zahynuly daleko větší národy slovanské, než jsme my, mějme na zřeteli slovanský hřbitov ve větší polovině dnešního Německa, který je dokladem toho, že tam byli naši bratři po krvi už jenom proto, že veliká část místních jmen je tam ještě pořád slovanská, mějme na zřeteli skutečnost, že i v tom území, které si pro sebe jako autonomní území vyndikují naši Henleinovci, všechny hory, řeky, lesy, města a vesnice mají jména česká, která nemohou býti ani zpotvořením poněmčena. Neměli bychom vlastně dovoliti, aby byla i nyní potvořena, mějme na zřeteli, že to jest naše země, že, jestli oni říkají "unsere Heimat", musíme odpovídati: To je také naše vlast a především naše vlast, poněvadž naše národní osvobození mělo za smysl právě i tam pomoci našemu národu k tomu, aby byl i tam novou živou ratolestí, rostoucí ve světle kultury a radosti z rozvoje života hospodářského i sociálního, tak a zrovna tak, jak si ho přejeme pro jádro národa, které žije v našem vnitřním území. (Výborně!)

V tomto smyslu, vážené dámy a pánové, vítám tuto předlohu a iniciativu, která k ní vedla, napravujíc nedostatek iniciativnosti naší školské správy. Přejeme si, aby naše správa šla nyní dále ve jménu takovéto iniciativy zákonodárných sborů, která znamená obnovu opravdu demokratického života v naší republice, přejeme si, aby si odpovědní činitelé uvědomovali nebezpečí venku a připravovali na ně národ brannou výchovou ve všech jejích oborech, aby duch brannosti, duch života a odporu proti násilí a smrti, které nám hrozí, rostl v naší výchově mládeže, v našem kulturním životě a v celém veřejném životě našeho národa a našeho státu. (Výborně! - Potlesk poslanců nár. sjednocení.)