Kol. Jaša dále tvrdil, že kultura je pro Henleina věcí, která má býti ovládnuta politikou, a proto bude v příhodném okamžiku následovati politický projev a politický program. To by bylo zbytečné. Neboť politický program, který má podle kol. Jaši přijíti, je již dávno zde. Politický program sudetskoněmecké strany byl a je pevně a jasně stanoven. Tak prohlásil Henlein ve svém provolání z 1. října 1933, že sudetskoněmecký lid je již syt úzkoprsého stranictví. Lid odmítá stranickou a národnostní nenávist a touží po spravedlivém budování národního společenství překonáváním stranické a třídní nenávisti a po klidném soužití národů v tomto státě. Proto volá všechny sudetské Němce bez ohledu na stranickou a stavovskou příslušnost do houfu a staví se v čelo hnutí. (Posl. Zischka [německy]: To jsou fráze!) To nejsou fráze, a 19. květnem byl tento program splněn, neboť sudetskoněmecký národ uposlechl v převážné většině tohoto volání do houfu. Konrád Henlein mimo to dne 21. října 1934 doplnil a ukázal zásady sudetskoněmecké strany, zejména poukázal dne 21. října 1934 na to, že pro politické stanovisko sudetskoněmecké strany jsou a budou rozhodnými mravní zásady. Konrád Henlein tehdy řekl (čte): "Se zřetelem na skutečná a úmyslná nedorozumění můžeme jen znovu prohlásiti, že nejsme ochotni pokračovati v dosavadní sudetskoněmecké politice ani ve všeobecnosti ani obzvláště ve smyslu jedné ze starých stran. Toto předsevzetí zahrnuje v sobě zříci se snahy získávati masy přívrženců jen pro jejich hlasy. Tím odmítáme, abychom byli snižováni a pokládáni za nositele sobeckých zájmů na úkor celku. Jsme naopak mínění, že každá politika musí se sama v sobě ospravedlňovati a může konec konců býti jen snahou po odpovědném a uvědomělém budování státu a společnosti. Nám jde o sjednocení Němců v tomto státě ve smyslu pravého a životního národního společenství." Také formulace, která je zcela nedvojsmyslná, která plně platí, a která především má a bude míti plnou platnost v praxi sudetskoněmecké strany Kdo dnes tvrdí, že politické zásady sudetskoněmecké strany nejsou jasně stanoveny a že teprve v nejbližší době budou stanoveny, ten zřejmě nevzal na vědomí důležité politické projevy sudetskoněmecké strany. Slavná sněmovno, s těmi však, kteří důležité projevy sudetskoněmecké strany neberou na vědomí, není možná diskuse, protože zde prostě chybí předpoklady k diskusi.

Slavná sněmovno! Kol. Jaša mluvil včera dále, že on a jeho přátelé se srdečně hlásí k tomuto státu, nejen proto, že je splněním českého ideálu, nýbrž i proto, že tento stát poskytuje svým občanům svobodu přesvědčení, pokud to ovšem je ve shodě s jeho bezpečností, a protože poskytuje možnost kulturního vyžití svým národům bez rozdílu národnosti a politické příslušnosti. Kol. Jaša včera dále prohlásil, že je zvláštní ctí a pýchou býti občanem republiky, která zachovala skoro jako jediná ve střední Evropě svým národům občanská práva a která poskytla svým národnostem kulturní vyžití v plné míře. Ale kol. Jaša v téže řeči prohlásil (čte): "V tomto státě s demokratickou ústavou, která vložila moc do rukou zástupců lidu, nebudeme s nikým diskutovati o tom, komu má sloužiti rozhlas, škola a divadlo." Přiznávám se, že tuto logiku prostě nechápu. Na jedné straně se tvrdí, že jsou dány všechny předpoklady pro kulturní vyžití menšin, na druhé straně odmítáte, kol. Jašo, i jen o tom diskutovati. To jsou dvě věci, které se úplně vylučují. (Posl. Jaša: Citujte dále, pane doktore, kde jsem to formuloval, kdo bude o tom rozhodovat a co bude rozhlas říkat! Vy jste si vytáhl jen to, co se vám hodí!)

Ale kol. Jaša učinil ještě něco: mluvil o tom, že výroky Konráda Henleina jsou v jádře výsledkem válečné nálady, jejímž pozadím je konec konců německé zbrojení, a kol. Jaša prohlásil zcela nepokrytě, že se v kruzích sudetskoněmecké strany do určité míry počítá s německým zbrojením jako s válečným činitelem. Také zde vám musím, kol. Jašo, prohlásiti, že se rozhodně mýlíte. Konrád Henlein zaujal jasné stanovisko k problému války jako politickému prostředku, a zásady, které pronesl v Č. Lípě, nebyly nijak oslabeny. A nikdo není oprávněn prohlásiti, že tyto zásady nemají nadále platnost pro praxi sudetskoněmecké strany. Konrád Henlein prohlásil v Č. Lípě zcela nedvojsmyslně (čte): "Žádná politika, která si je vědoma své odpovědnosti, nemůže po hrůzách nejnovějších politických událostí počítati s válkou jako s politickým prostředkem." (Posl. Jaša: Hitler je také pro mír, ale otázka je, proti komu zbrojí a koho chce napadnout. Československo nenapadne Německo nebo Rakousko!)

"Nehledě k tomu, že válka, která by se nás bezprostředně týkala, mohla by býti jen válka mezi Německem a Československem a že by nutně přivodila bezměrnou bídu v naší vlasti, která by se nutně stala bitevním polem. Ani českému národu by taková válka právě tak nepřinesla kýžených výsledků. Ani imperialistické snahy po územních ziscích, ani mocenskopolitické úvahy nemohou přiměti vedení československého státu, aby opustilo tradice humanity a učinilo se odpovědným za hrůzy nové války. Co tedy", tázal se tehdy Konrád Henlein v Č. Lípě, "může býti bilancí takové války mezi těmito státy? V nejlepším případě jen udržení nynějšího stavu za ohromných ztrát na lidech a na statcích. K tomu by měli všude přihlížeti ti, kdož si tak rádi zahrávají s myšlenkou nové války. Kdo je skutečně schopen střízlivě a odpovědně mysliti, tomu musí býti zcela jasno, že válka je nejnevhodnějším prostředkem pro uspíšení evropského vývoje k míru mezi národy." Musím zde ještě prohlásiti, že tato formulace Konráda Henleina je úplně jasná. Na druhé straně musím říci, že taková nedorozumění a překrucování, jaká včera zde ve sněmovně kol. Jaša reprodukoval nebo přednesl, za žádných okolností nemohou sloužiti k tomu, aby byly nalezeny anebo i jen připraveny nové cesty pro soužití národů.

Konrád Henlein učinil již v Č. Lípě k otázce o změně národnostních poměrů ještě další, velice zásadní prohlášení, která jste ještě vůbec, vážení kolegové s české strany, nevzali na vědomí. Konrád Henlein tehdy v Č. Lípě řekl (čte): "Považujeme vytvoření čistě národních států ve střední Evropě za nemožnost. V tomto území budou vždy národnostní ostrovy, ba dokonce i větší národnostní celky, které nebudou žíti ve vlastním státě, ale budou sdíleti svůj osud ve společném státě s jinými národy. Zříkajíce se vší ideologie minulosti, která nebyla schopna zajistiti mír v Evropě, pravíme zároveň právě tak jasně a otevřeně, že v Evropě nebude dříve skutečného míru a pokoje, pokud ony národnostní skupiny, které řízením osudu žijí v národnostních státech, se budou cítiti ohroženy ve své existenci a pokud budou musiti bez oddechu bojovati za svá životní práva." A také zde v této souvislosti prohlášení: "Jen zřeknutím se násilí jak v pohraničí, tak i ve vnitřní politice můžeme dospěti k poměrům které musí býti nadějí všech lidí dobré vůle. Touto politikou bychom vyvodili důsledky ze staletého historického vývoje v území, kde společně žijeme." Byl bych si přál, aby kol. Jaša, dříve než zde včera přednesl svou řeč, si byl připomněl řeč v Č. Lípě, pak by bylo to, co zde ve sněmovně tvrdil, prostě nemožné.

K něčemu se ovšem ještě musím vrátiti, a zde mohu odpověděti rovněž jen slovy Konráda Henleina, který plným právem v České Lípě na to poukázal (čte): "Jen slepý by mohl přehlédnouti, že se nyní v Evropě dokončuje přeskupování všech společenských poměrů. Teprve budoucímu klidnému dějinnému pozorování zůstane vyhrazeno ukázati a dokázati, jak národové osvobození a ve vlastním státě, a především český národ, zahájili tento vývoj po zhroucení dunajské monarchie při tvoření nových nástupnických států. Je v tom kus tragiky a snad také úmyslného neodpovědného nedorozumění, jestliže jistí publicističtí činitelé tuto skutečnost nejen přehlédnou, nýbrž i stejný vývoj u starších národů zlomyslně skreslí. Poukazujíce jen na vnější jevy společenského přerodu, mohou povrchně postaviti naše snahy po společenské obnově na roveň fašismu nebo německému národnímu socialismu.

Je politování hodno, že se musíme nejen zabývati takovými kejklířskými kousky, nýbrž že bylo lze také pozorovati sklon, který se zrodil z úzkostlivé předpojatosti, použíti jich jako podkladu pro posouzení našeho hnutí a více než 100.000 jeho přívrženců.

Při tom se vědomě přehlíží zásadní a důležitá věc, že totiž pod rouškou kvasících nepokojů se dokončily a ještě dokončují na mnohých místech zcela různé společenské přerody, jejichž předpoklady a příčiny mají zcela odlišný původ."

A právě v této souvislosti učinil Konrád Henlein další prohlášení, které nesmí býti přehlédnuto při posuzování sudetskoněmecké strany (čte): "Přes určité výhrady k období liberalismu, jehož selhání je dnes mimo vší pochybnost, musím zdůrazniti jednu věc: Že se nikdy nevzdáme liberality t. j. bezvýhradné úcty k právům osobnosti jakožto zásadnímu hledisku pro určení vztahů mezi lidmi všeobecně a vztahů mezi státními občany a úřady zvláště. A jsme nejméně ochotni odepříti sebevědomě a odpovědně jednajícímu jednotlivci vlastnost nositele všech pokrokových společenských proudů." Domnívám se, že věci nemohly býti jasněji a nedvojsmyslněji naznačeny, než jak to učinil Konrád Henlein.

Místopředseda Taub (zvoní): Upozorňuji pana řečníka, že jeho řečnická lhůta vypršela.

Posl. dr. Neuwirth (pokračuje): Již konec?

Konče chtěl bych říci jen jedno: Domnívám se, že jsem právě provedeným srovnáním dokázal, jakým, skoro bych řekl neodpovědným, způsobem byla zcela jasná prohlášení naší strany obrácena v pravý opak. Není uměním těmito metodami dosáhnouti novinářských a agitačních úspěchů. Mluví-li se však o mravnosti v politice, o nutnosti dbáti v politice mravních zásad, mluví-li se, že je nutno žíti a jednati podle demokratických zásad, pak mohu jen říci, že Masaryk vůbec kdysi prohlásil, že demokracie je diskuse; a na to můžeme říci jen jedno, že předpokladem pro úpravu nového soužití našich národů musí býti na české straně přiznání k novým politickým metodám. Ale pokud na české straně nebudou míti odvahu si ujasniti, že se nelze vzdáti toho, abychom brali skutečnosti společenského života tak jak jsou a abychom i při politických závěrech zkoumali správnost a přesnost premis a bezvadnost konklusí, potud nedojdou ke správným, nýbrž k falešným závěrům. Buď jde o nedobrovolné nebo úmyslné chybné závěry, v nejhorším případě i o překrucování, rozhodně však jde o chování, které neodpovídá mravním požadavkům, kterých v politice žádáme a žádati musíme.

A ještě druhou věc: V reakci tisku vyšlo zcela jasně najevo, že konec konců byly nám jen činěny výtky, protože se chtělo vypořádati se s nepříjemným společníkem v koalici. Máme pro tyto různice v koalici určité porozumění. Ale, pánové, chcete-li bíti do vašich agrárníků, pak to prosím dělejte ve vlastní režii a zřekněte se toho, abyste nás brali jako argument, neboť tím konec konců dosáhnete jen jednoho, vnesete zmatek do veřejného mínění, který vůbec zabrání dnes a pro všechny časy ozdravění a rozumnému vývoji našich vnitropolitických poměrů.

V tomto smyslu, slavná sněmovno, nemáme nic, co bychom z toho, co Konrád Henlein v neděli řekl, vzali zpět, nic, co bychom zastírali nebo opravovali. Máme jen jedno přání a jeden požadavek, aby to, co bylo s naší strany řečeno s odpovědného místa, bylo bráno na vědomí především tak, jak to bylo skutečně řečeno. Pak zde teprve budou předpoklady pro skutečně věcnou diskusi, která je schopna bráti společenské skutečnosti tak, jak jsou, a vycházeti z nich, a která jediná může vésti k utváření poměrů ve smyslu odpovědné vlády. (Potlesk poslanců sudetskoněmecké strany.)

Místopředseda Taub (zvoní): Slovo má dále pan posl. Špaček.

Posl. Špaček: Vážené dámy a pánové! Osnova, o které jednáme, je pro nás dokladem, že rozumné, národu prospěšné nazírání na úkoly zákonodárství získává přece jenom více stoupenců a že věci, které měly býti vykonány hned po převratu, ale nebyly vykonány proto, poněvadž se zdály odložitelné anebo poněvadž nebylo chuti se jim věnovati, z různých důvodů, zejména stranicko-politických, musí býti na konec vyřešeny, nemá-li utrpěti nejenom zájem státotvorného národa, nýbrž i vážnost a význam našeho státu jako důležitého mezinárodního činitele.

Zdálo by se samozřejmé, že v národním státě československém nemělo by se teprve v 18. roce jeho trvání napravovati to, co mělo býti okamžitě upraveno již zřízením tohoto státu, t. j. samozřejmý a každému člověku ve světě pochopitelný zájem na tom, aby mladí příslušníci státotvorného národa, školní mládež byla vychovávána jenom ve školách svého mateřského jazyka, své národnosti, aby nebyla odnárodňována jazykově, ale ani ne odcizována státu výchovou, která k státnosti nejen nepřispívá, nýbrž která ji podkopává z důvodů agitace zahraničně-politické.

Je obecně známo, že bezprostředním podnětem k tomuto iniciativnímu návrhu kol. posl. Uhlíře a druhů byly neudržitelné poměry ve školské výchově nebo nevýchově, lépe řečeno, příslušníků mladého pokolení našeho národa na Hlučínsku, nepatrném poměrně území naší republiky, ve velikosti jenom jednoho politického okresu, které však nám bylo versailleskou smlouvou přikázáno výslovně proto, že to byl kraj, který sama pruská a říšská správa školská i politická za trvání pruského a říšskoněmeckého režimu předválečného i po dobu války pokládala za kraj ryze český, resp., jak tam se říkalo, moravský, a dokumentovala to také výsledky oficiálního pruského a říšskoněmeckého sčítání.

Jestliže, opírajíc se o toto přiznání národního charakteru tohoto kraje, mírová konference přiznala Hlučínsko národnímu státu československému, byla samozřejmou povinností politické i školské správy naší, aby školské poměry upravila tak, jak si toho přálo obyvatelstvo tohoto území dokonce pod botou pruského a německého šovinismu oficielního před válkou a za války. Je, myslím, velmi málo lichotivým přiznáním naší výchovy ke státnosti skutečnost, že dnes je na Hlučínsku daleko méně národního uvědomění a ochoty ke státnosti, k naší státnosti, než tomu bylo za Německa a za Pruska. Je, myslím, špatným dokladem naší způsobilosti vychovávat obyvatelstvo vlastního národního kmene ke státnosti, tím méně obyvatelstvo jiných národních kmenů, jako menšin u nás se nacházejících, když dospěly poměry v soukromém, pokoutním vyučování na Hlučínsku, které se snažilo odníti české neboli moravské děti na tomto Hlučínsku výchově v mateřském jazyku, tak daleko, že v některých obcích dokonce většina, jak to konstatoval zpravodaj a hlavní iniciátor tohoto návrhu posl. Uhlíř, dochází do tohoto t. zv. pokoutního mimoškolního vyučování, zatím co školy, a to školy vybudované i pruskou správou, v nichž se za Pruska náboženství a moravskému jazyku českému vyučovalo buď úplně nebo částečně, zejí prázdnotou nebo nejsou dostatečně navštěvovány.

Vážení přátelé, nejenom se neděje tady žádná křivda některé národní menšině tím, že se upravuje konečně v 18. roce trvání republiky tímto návrhem zákona právní základ pro znemožnění tohoto v našem národním státě oficielně existujícího odnárodňování příslušníků našeho národa, nejenom se neděje křivda německému národu nebo kterékoliv jiné menšině, nýbrž napravuje se jenom jedna z podivuhodných zvláštností. V dobré vůli a povolnosti vůči příslušníkům národních menšin u nás jsme hřešili více, než jest nám zdrávo. Tato zákonná osnova je také dokladem podivuhodně nedostatečné iniciativnosti legislativního odboru ministerstva školství. Víte, vážení pánové a dámy, že na nedostatek počinů zákonodárných oddělení některých našich ministerstev nemůžeme si stěžovati, že na př. ministerstvo financí dává nám stále více a více vládních návrhů, směřujících k dalšímu zatěžování nebo prohloubení daňového zatížení obyvatelstva našeho státu, že dokonce se snaží toto i jiná ministerstva zameziti správné demokratické používání ústavních práv v naší republice povolaným k zákonodárství zákonodárným sborům, odmítajíce často iniciativní návrhy, které z tohoto shromáždění anebo z druhé komory N. S. vycházejí, aby napravily určité nesprávnosti a vady našeho veřejného života, zvláště kulturního a hospodářského. Zatím tedy co vidíme u ministerstva financí, spravedlnosti, vnitra, veřejných prací velmi častou a velmi naléhavou a prohloubenou iniciativu zákonodárnou, ku podivu ministerstvo školství v této věci nebylo s to podat návrhy, které by nemožné poměry na Hlučínsku a jinde v našem území státním na škodu našeho národa existující odklidily, a musela na konec přijíti iniciativa členů zákonodárného sboru, aby se tak stalo.

Vážení pánové a dámy, tato skutečnost je dokladem, že naše administrativa je příliš nesamostatná a příliš opatrná tam, kde by této opatrnosti a této nesamostatnosti mělo býti daleko méně. Je to, myslím, dokladem skutečnosti, že se bojí uplatniti samozřejmé povinnosti své tam, kde je pro to dán podklad. Tato osnova měla býti podána hned v prvním nebo v druhém roce republiky, jakmile bylo známo, jakým směrem se vyvinují politické poměry na Hlučínsku. Tato osnova měla již dávno, podána ministerstvem školství, zameziti nemožný vývoj jakéhosi perversního "národního" uvědomění, které tam začalo teprve po přivtělení Hlučínska k naší republice. My na Ostravsku jsme znali tyto kraje z vlastní zkušenosti před 25 až 30 lety, znali jsme poměry tohoto moravského lidu, viděli jsme zblízka jejich houževnatý zápas o to, aby moravská řeč, moravské národní uvědomění, vědomí národní pospolitosti s námi ostatními ve Slezsku, na Moravě a v Čechách se udrželo, pronikalo, stoupalo, a byli někteří z nás svědky toho, s jakou radostí bylo přijato sloučení, bohužel, jen části tohoto území, s naší republikou. Já sám jsem povolaným svědkem těchto skutečností proto, poněvadž jsem byl snad prvním oficielním činitelem republiky Československé, který tam vstoupil po rozhodnutí mírové konference o připojení Hlučínska k naší republice jako člen mezispojenecké delimitační čili rozhraničovací komise za naší republiku a mohu dosvědčiti, že nebyla jenom radost v dědinách, ve kterých dnes německý radikalismus způsobil povážlivé vyprázdnění budov veřejných škol od žactva této naší hlučínské větve, nýbrž že daleko větší stesk a touha, aby jejich osud byl stejný jako osud většiny obcí tohoto národního území českého v Prusku, byl ve vesnicích, které, bohužel, nesmyslná hraniční čára, stanovená mírovou konferencí, odřízla od naší republiky, takže nemohly býti ani přes snahy moje a jiných k naší republice připojeny.

Nezapomínejme, vážené dámy a pánové, že řada ryze moravských čili českých obcí zůstala a je dodnes na straně říšskoněmecké a že tam zůstaly právě obce, v nichž působili kdysi buditelé hlučínského lidu, vydavatelé moravských "Katolických novin", a byli to představitelé těchto obcí, dokonce oficiální, kteří ke mně přicházeli v noci, lidé z Bořutína, kde bylo středisko tohoto národního uvědomění, z Chřanovic, z Petrovic, z Boleslavi, Tlustomastů atd., kteří s hrůzou přijímali sdělení, že musejí zůstat na druhé straně hranic, zatím co většina obcí tohoto území bude připojena k republice. A za 17 let trvání našeho státu dospěli jsme k tomu, že se nám valná část tohoto našeho obyvatelstva národního odcizila, že své děti dávala do pokoutního vyučování německého, poněvadž - a to je potřebí konstatovat v tomto zákonodárném sboru - naprosto vypadli z ovzduší správy veřejné, která tam docela jinak vypadala za Pruska a docela jinak tam vypadá za nás. Viděli jsme to i my, členové mezispojenecké ohraničovací komise, že tam dříve největším pánem byl pruský četník, který se u mně hlásil, když jsem jako první představitel republiky přišel do těch obcí, k službám a rozkazům a který poroučel, aby se dělalo všecko to vůči nám, vůči mně jako představiteli republiky, co se dříve musilo dělat samozřejmě vůči před stavitelům Německé říše.