Jako další cifra, která by jistě zaměstnávala
toho, kdo skutečně rád se chce zabývati
závěrkami účetními a nechce
mluviti o všem možném jiném, jsou osobní
výdaje na národní školství. To
je otázka sama pro sebe. A jsem povděčen
panu zpravodaji, že v rozpočtovém výboru
učinil resoluční návrh, který
pak také přednesl v tomto shromáždění
se žádostí, aby sněmovna tento resoluční
návrh odhlasovala. Prosím, uvažme, že
na platy a pense učitelské r. 1934 bylo vyplaceno
celkem 1.336 mil. Kč, nemluvě o dalších
tisících, a že je to 71 3/4 % celkového
osobního nákladu, který potřebujeme
na národní školství.
Proč říkám, že je to cifra velice
důležitá? Poněvadž touto cifrou
se musí zabývati také obce. Obce mají
mnohdykráte veliké svízele s úpravou
osobních poměrů svého národního
školství, a proto myslím, že by bylo velice
na čase, abychom se jednou odhodlali k tomu, aby otázka
národního školství co do osobních
výdajů byla náležitě právním
způsobem vyřešena.
Stejně tak se musíme pozastavovati nad ciframi,
které se dávají do Podkarpatské Rusi,
kde si právem stěžuje Podkarpatská Rus,
že je zanedbávána v otázkách
kulturních, že nebyly vyplaceny mnohé položky
na kulturní potřeby při ruských školách,
kulturních institucích, na venkovské čítárny,
knihovny atd.
Jako další velmi zajímavá věc
je otázka našeho státního dluhu. R.
1934 máme státního dluhu 381/4 miliardy Kč
a potřebujeme na úrokování a úmor
tohoto státního dluhu 1.697 milionů Kč.
Za rok 1934 jsme si dovolili luxus, že jsme uzavřeli
nových dluhů za 824 mil. Kč. To je jenom
státní dluh, nemluvě o dluhu, který
má samospráva a který r. 1934 dosáhl
výše 10 miliard Kč. Račte uvážiti,
může-li se stát se 16 mil. lidí dávati
na tyto další cesty rozmnožování
svého státního dluhu, poněvadž
nemůžeme brát v úvahu jen dluh, který
má stát, nýbrž i dluhy, které
mam jí jiné veřejné korporace, jež
mají stejné funkce jako stát, t. j. samospráva.
Myslím, že bude již jednou na čase, aby
se ohledně samosprávy, ohledně samosprávných
financí a zejména ohledně dluhů samosprávy
provedla v tomto slavném shromáždění
důkladná debata, neboť nevím, na jak
dlouho si může tento stát v jednom roce dovolit
luxus uzavříti dluhů za 824 mil. Kč.
Při tom by bylo jistě třeba, kdyby bylo tomuto
slavnému shromáždění řečeno,
co se za tento dluh z uvedených 824 mil. Kč opatřilo,
jak se rozmnožil náš národní a
státní majetek za tuto velikánskou dluhovou
cifru. Bylo by vlastně povinností státní
správy poučiti nás, co všechno bylo
za tyto peníze obstaráno, aby se předešlo
buď různým rekriminacím nebo dohadům,
kam ty peníze přišly.
Jistě je správné, uvažuje-li se o tom,
aby se zejména zahraniční dluh konvertoval.
Mám za to, že státní správa při
této příležitosti bude také přihlížet
k tomu, aby i zahraniční dluhy samosprávy
byly stejným způsobem konvertovány, jako
to dělá státní správa. V dnešní
době, kdy jsme si odhlasovali zákon, kterým
se snižuje úroková míra, takže
se platí 3 1/2 % nebo 3 3/4 %, není dobře
myslitelné, abychom za hranice platili ještě
za své dluhy 7 nebo 8 %.
Příležitost by sváděla k tomu,
aby ještě i jiné otázky, týkající
se naší státní uzávěrky,
byly podrobeny kritice. Jistě by bylo velmi dobře,
kdyby se mluvilo také o státních podnicích,
ať jsou to státní statky a lesy, železnice
či kterýkoliv jiný podnik, ale myslím,
že se najde ještě i jiná příležitost,
kdy bude možno o těchto věcech promluviti.
Končím tím, že při celkové
kritice naší státní uzávěrky
za r. 1934 si můžeme stručně říci,
že naše státní hospodářství
neodpovídá platební způsobilosti a
platební nosnosti našeho občanstva, že
je třeba, aby se našla cesta, která by vedla
k vyrovnání mezi výdajovými a příjmovými
položkami ve státě. Pokud tomu tak nebude,
bude toto naše hospodářství trvale tím,
čím jsem je nazval na začátku, totiž
nebude ani deflačním ani inflačním,
ale bude schodkovým a nebezpečným pro strukturu
a stabilitu státu. Vzhledem k tomu nemůže naše
strana pro tuto uzávěrku hlasovat. (Potlesk poslanců
nár. sjednocení.)
Místopředseda Langr (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je p. posl. Slavíček. Dávám
mu slovo.
Posl. Slavíček: Dámy a pánové!
Než se ujmu slova ke státní účetní
uzávěrce, dovolte, abych několika větami
reagoval na vývody p. posl. Kopeckého, který
se nedávno vrátil ze sovětského Ruska
a ve své řeči obvinil náš koaliční
režim a přímo pana předsedu vlády
dr. Hodžu z věcí a tendencí,
které by mohly neobjektivního a věci neznalého
člověka překvapiti. Pan kol. posl. Kopecký
má právo jako každý jiný komentovati
politiku zahraniční a vývody předsedy
koalice a zahraničního ministra, ale to, co pan
kol. Kopecký přednášel, to byl
přece jen silný tabák. Především
se zmínil o jeho přijetí ve Francii, kde
přijala ho chladně levice, ale za to velmi jásavě
pravice, dovozoval, že pádem Lavalovy vlády
ve Francii poměry jdou ve Francii do leva, obvinil ministerského
předsedu (Výkřiky komunistických
poslanců.) a zahraničního ministra z
tendencí fašistických, z nadbíhání
fašistické Italii, z nadbíhání
přes stranu Konráda Henleina Německu a nakonec
volal: Pryč s hodžovštinou!
Nuže, vážení pánové a milé
dámy, tedy o tom několik slov. Ve Francii je to
poněkud jiné, než kolegové z komunistické
strany si myslí. Ve Francii je parlamentarismus tak citlivý,
že stačí podání nějaké
interpelace, o níž hlasování je eventuálním
projevem důvěry nebo nedůvěry vládě.
V žádném jiném parlamentě s tak
často také vlády nestřídají,
jako se střídají ve Francii a pád
Lavalovy vlády... (Výkřiky posl. Hodinové-Spurné.)
Paní kolegyně, počkejte na závěr.
Pád Lavalovy vlády ve Francii není ničím
jiným nežli obvyklým zjevem v parlamentarismu
francouzském a neměl naprosto co dělat s
návštěvou ministerského předsedy
republiky Československé a s jeho projevem a eventuálně
s tendencemi zahraniční politiky. (Výkřiky
posl. Dvořáka.) Za druhé, jak Francie
je fašistická a jak fašistická Francie
vítala našeho ministerského předsedu,
je vidět z toho, že francouzská vláda
velmi příkře potrestala útočníky
na poslance Bluma (Výkřiky.), tak přísně,
že rozpustila fašistické organisace, tak přísně
a bezohledně, že málokterá vláda
tak učinila. (Posl. Dvořák: Jistě
pod tlakem mas tak musela udělati!)
Místopředseda Langr (zvoní): Prosím
o klid.
Posl. Slavíček (pokračuje): Ve
Francii, pane kolego, ještě dlouho nebudou komunisté
u vlády. Nemaťte se! Také ministerský
předseda republiky Československé nejel do
Francie zasahovati do nějakých tendencí francouzské
politiky, víte velmi dobře, proč tam jel,
byl oficiálně pozván na slavnosti presidenta
Masaryka - a že při takové příležitosti
se vždy mluví o politice, je pochopitelné.
Co je v tom divného? (Výkřiky posl. Dvořáka.)
Nejvíc však mě překvapilo tvrzení
p. posl. Kopeckého, že min. předseda
republiky Československé chová se chladně
k sovětskému Rusku a že by měl v úmyslu
něco měniti na skutečnosti. Dámy a
pánové, zejména vy z komunistické
strany, si přece musíte býti vědomi
toho, jak spontánně celá sněmovna
hlasovala pro úmluvu a spojenectví se sovětským
Ruskem. Vy si musíte býti vědomi toho, když
jste útočili na našeho předsedu vlády
a kritisovali poměry politiky francouzské, že
právě tato vláda a tyto poměry ve
francouzském parlamentě a tento směr francouzské
politiky bude schvalovat úmluvu mezi Francií a sovětským
Ruskem. Jak z toho můžete dedukovat, že by republika
Československá chtěla měnit směrnice
zahraniční politiky, jak z toho můžete
dedukovat, že by republika Československá chtěla
podporovat fašismus ať kdekoliv jinde a jak můžete
obviňovat vládu republiky Československé,
že by chtěla něco podnikat proti sovětskému
Rusku? To je prostě k nepochopení. U nás
spontánně a všemi stranami smlouva a spojenectví
se sovětským Ruskem byly vítány a
odhlasovány; a snad nemyslíte, že se poměry
změnily tak dalece, když se vyměnila osoba
předsedy vlády, že budeme dělat politiku
jeden den takovou a druhý den takovou? Nemusil bych na
to reagovat, nejsem k tomu ani pověřen, ale cítím
v zájmu pravdy, ne v zájmu koalice, v zájmu
pravdy potřebu poukázati na skutečnost.
Jestli pan kol. Kopecký myslí, že republika
Československá nějak nadbíhá
fašistické Italii, i tady je mýlka. Republika
Československá jako člen Společnosti
národů podrobila se usnesení Společnosti
národů o sankcích proti Italii, ba republika
Československá ani nežádala nějakých
úlev od Společnosti národů v hospodářském
styku s fašistickou Italií, tak jak to pakt a úmluvy
o Společnosti národů dovolují; pokud
je mně známo, žádaly o úlevy
v provádění sankcí proti Italii jen
dva státy, existenčně velmi na Italii závislé,
t. j. Švýcarsko a Rakousko, ale naprosto ne Československo.
Tedy jaké pak nadbíhání fašistické
Italii, když se republika Československá podrobila
ve směru sankcí proti Italii usnesení Společnosti
národů? Odmítám s rozumového
hlediska invektivy kol. posl. Kopeckého. (Posl.
Kopecký: Ale v organisování střední
Evropy!) Přijdu k tomu.
Je pochopitelné - a to má kol. Kopecký
pravdu - že jsou tu věci, o nichž bychom mohli
dlouho mluvit, nebezpečí válečné
nejen v Habeši, ze kterého by se mohlo vyvinout během
24 hodin válečné nebezpečí
pro Evropu, ale je tu ještě nebezpečnější
věc, o které kol. Kopecký nemluvil,
Japonsko. Japonsko se svými snahami, které ohrožuje
sovětské Rusko, jistě okolnost to, která
přinutila sovětské Rusko k hledání
nových směrnic své zahraniční
politiky, okolnost, která sovětské Rusko
dokonce přivedla k praktickému řešení
politiky mezi sovětským Ruskem a Anglií,
státy to, které stály vždycky proti
sobě, po celou dobu trvání sovětského
Ruska. O tom se kol. Kopecký nezmínil. A
jestli je nebezpečí v Habeši, daleko větší
nebezpečí je na východě, a pak jen
člověk opravdu nerozumný, s našeho hlediska
a z našeho tábora, mohl by neschvalovati naše
spojenectví se sovětským Ruskem, když
víme, že se tradují pověsti o úzkém
spojenectví Německa s Japonskem. Tady je to nebezpečí,
nikoli s naší strany. A je-li projev min. předsedy
a zahraničního ministra našeho o Italii komentován,
uvědomme si, prosím, skutečnost: Chceme mít
upraveny poměry středoevropské, ba dokonce
nás velmi silně tanguje i po stránce hospodářské
náš poměr k některým sousedním
státům, zejména k Rakousku, ale také
nás tanguje poměr hospodářský
anebo zájmy hospodářské k Maďarsku,
anebo v Maďarsku. A udělala-li Italie středoevropský
pakt, vlastně je to pokus oň - úmluva mezi
Maďarskem a Rakouskem, to není středoevropský
pakt - snad nebude nikdo chtít, abychom zůstávali
naprosto nečinní k této skutečnosti.
A chceme-li míti nějaké další
styky, event. z motivů vojenských, bezpečnostních
a mírových s Rakouskem a ty tu jsou, poslední
návštěva kancléře rakouského
u nás přece tomu dala korunu, viditelnou známku
- tedy nemůžeme ignorovat spojenectví Italie
s tímto naším sousedem, máme-li na mysli
zejména organisaci středoevropskou nejen po stránce
politické a hospodářské, nýbrž
případně i vojenské.
Tedy nechápu, jak mohl kol. Kopecký k tomu
dojít. Nechápu ani, jak mohl dojíti k obviňování
vlády a tím i celé koalice z nějakého
nadbíhání sousední říši
Německé. Nechápu to. Odpusťte, jaké
nadbíhání? Po léta tvrdíme,
že chceme míti dobrý sousedský styk
se všemi sousedními státy, a přesto,
že v sousední říši Německé
se odehrály v poválečné době
tak dalekosáhlé věci, jako éra sociálnědemokratická,
směrnice politiky pacifistické, nyní směrnice
politiky Hitlerovy, náš poměr k sousední
říši Německé nebyl špatný
a my nemáme příčiny jí nadbíhat.
Myslí-li kol. Kopecký, že je v koalici,
ve vládě nějaká touha nebo směr
použíti k nadbíhání Německu
strany, jak my říkáme Henleinovy strany v
Československu, pak se mýlí. My nemůžeme
se směrnicemi politiky Henleinovy strany za žádných
okolností souhlasiti, pravím, za žádných
okolností. (Výkřiky posl. Hodinové-Spurné.)
Bude-li jejich politika jasná, kladná k Československé
republice, pak je to jiná věc. Ona však není.
Ostatně kdybychom chtěli s Německem jednat,
nepotřebujeme k tomu pana Konráda Henleina, vůdce
své strany, poněvadž můžeme s Německem
jednati přímo a otevřeně. To už
není jenom otázka dr. Hodži, tyto invektivy
a obvinění jsou věcí celé naší
koalice. (Výborně!) Kdybychom přešli
mlčky tato tvrzení p. kol. Kopeckého,
mohla by se řada našich lidí, kteří
se těmito věcmi nezabývají, domýšlet,
bůhví co tajného se u nás neděje.
Neděje, nemůže se dít! Ale připouštíme
jednu věc, a to tu, že by bylo potřebí
- a jistě se to stane - aby pan předseda vlády,
až ukončí své návštěvy
- ještě je nemá ukončeny, ještě
některé musí dříve vykonat
nejen podal zprávu vládě, nýbrž
aby také přišel a podal zprávu poslanecké
sněmovně. Proti tomu jistě nebude mít
nic ani koalice, ani vláda, ani sám pan předseda
vlády, když mimo to je ještě ministrem
zahraničních věcí.
A nyní, dámy a pánové, mi dovolte
přejíti k účetní uzávěrce.
Zase se dotknu napřed rázu všeobecného,
politického, než budu mluviti o meritu. Nesouhlasím
- nesouhlasí také pan zpravodaj - s politickou formou,
s parlamentární formou, jak se státní
rozpočet překročuje bez parlamentu, jak vláda
přechází parlament, nežádá
o schválení dodatečného rozpočtu,
jak to je zvykem. A jestliže oficielní zpravodaj ve
své zprávě označí tento postup
za nezákonný, pak je to mementem pro všechny
nás, nejen pro vládu, neboť v tomto směru
máme býti nejcitlivějšími. Jak
chceme, aby naši občané se podrobovali zákonům,
když neuznáváme ani my svatost a závaznost
zákonů? Pamatuji se tak na ledacos z vídeňské
říšské rady. Kdyby se byla něčeho
takového odvážila vláda vídeňská,
tak my, čeští poslanci, jsme přišli
s návrhem na podání žaloby na vládu
pro nezachovávání ústavy. A neplatí
pro mne výklad právníků, kteří
dedukují, že když tam není slovíčko,
že je potřebí "předchozího"
schválení při překročení
rozpočtu, stačí, že ho schvalujeme pozadu.
Máme zde případ ministerstva sociální
péče. Překročilo rozpočet a
přišlo před parlament se žádostí,
abychom mu potřebné úvěry dodatečně
schválili. My jsme tak udělali. Nevím, kdo
byl tehdy musel bych si to najíti - ministrem soc. péče,
ale myslím, že dr. Meissner. Dr. Meissner
je známý právník a jako právník
mohl se také přikloniti k výkladu právnickému,
že když tam není slovíčko "předchozího"
schválení, nemusí parlament o schválení
žádati. On však o schválení žádal.
A zpravodaj, aby odvrátil anebo vysvětlil vinu na
tom, jasně ukazuje, že i ministr národní
obrany upozornil vládu, že nevystačí
s preliminovaným rozpočtem, že žádá
zvýšení - ale kdo nerespektoval, jak vidno
ze zprávy pana zpravodaje, byl hlavně pan ministr
financí. Osobně proti němu nic nemám,
ale jest na nás, abychom si právo parlamentu hájili.
To nemá nic co dělat s důvěrou nebo
nedůvěrou k vládě. Máme důvěru
k vládě a není ani stínu oposičnosti
v mém projevu - ostatně by se mohlo říci,
že tato vláda za to nemůže, že
to dělala dřívější vláda
- ale máme-li důvěru k vládě,
musí mít vláda důvěru k nám,
ale co je hlavního: občané našeho státu
musí míti důvěru v zákon! To
nám musí býti svatým, nejprve nám,
vládě, kteří zákony děláme
a kteří za nimi stojíme.
Velmi prosím nynější vládu a
celou koalici, abychom se v budoucnosti těmto chybám
vyhnuli.
Rozpočet sám má také své vady
a právem tu bylo řečeno, že teprve uzávěrka
je pravým obrazem státního hospodářství.
V čem je vada? Vada je v tom, že neprovádíme
ve státním hospodářství, co
ohlásíme, a tak bereme zbytečně důvěru
mnohým našim lidem. Sledujete-li uzávěrku
z r. 1934, najdete tam upozornění, že
i fondy nepoužily všech peněz na investice, které
jsme ohlásili. Ba najdete tam, že z půjčky
práce nebylo na investice použito téměř
miliardy. Nedivte se, kdo nahlédne do způsobu jeho
hospodaření z minula, že pochybuje o tom, že
vláda ohlášený investiční
program vyplní, a že jsou už nyní vyslovovány
pochyby, že by to mohlo dopadnout s tím zamýšleným
investičním programem pro r. 1936 zrovna tak, jako
to dopadlo r. 1934. Tak to nemůžeme dělat.
Ba mám dojem, že bychom se ani nemusili snažiti
při našem budgetování tolik dokazovati
veřejnosti, že rozpočet, který připravujeme
pro běžící rok, je v rovnováze,
když tomu nevěříme a když to není
pravda. Nebyl v rovnováze a není v rovnováze.
A já jsem si vědom toho, tak jako pan ministr financí,
že to jest jenom dohad a když prohlížíme
státní uzávěrky, vidíme, že
po léta tomu tak bylo. Pan ministr financí věděl,
že rozpočet je v rovnováze jenom v ideálním
pojetí, ale ve skutečnosti nikoliv a také
řadu let vykazuje schodky ve státním hospodaření.
Domnívá-li se někdo a snad i pan ministr
financí sám, že jaksi upokojí naši
hospodářskou veřejnost tvrzením, že
rozpočet státní je v rovnováze, myslím,
že i to je mýlka. Já mám dojem, že
by více působilo na naše občany, po
případě i na veřejné činitele
naše, kdyby se řekla pravda, že přes všechny
námahy a zatížení, až přílišné
zatížení daňové, nejsme s to
náš státní rozpočet krýti
a že jsme odkázáni si vypůjčovati.
Snad by to více působilo na snahu šetřiti,
omezovati se, než abychom měli rozpočty domněle
v rovnováze, ale končící miliardovými
schodky.
Máme nových 6 miliard dluhů. Je v tom tragédie?
Je v tom něco, zač bychom se musili hanbit? Je v
tom něco, co bychom potřebovali skrývat?
Ani jedno, ani druhé, ani třetí. Předně
proto ne, poněvadž naše hospodářství
nemůže býti normální, když
nemáme normální hospodářské
poměry v celém světě. Naše budgetování
a státní hospodářství není
sice ani inflační ani deflační, o
čemž mluvil p. dr. Štůla, ale není
také schodkové. Takhle označit jednoduše
hospodářství státní je lehkomyslnost
politická, to by byla tendence schodkového hospodářství.
Nikoliv! Naše hospodářství státní
je obrazem mimořádných poměrů,
ve kterých se nalézá celý svět.
Řekněte mně jeden stát ve světě,
který nelaboruje ve svém státním hospodářství
tak, jak laborujeme my. Není ho! Všechny státy
laborují v hospodářství, jako laborujeme
my, a proto nevidím příčin něco
zakrývati. Jsou státy samostatné po staletí,
s bohatým občanstvem, s nahromaděným
majetkem hospodářským, dluží
se, laborují, mají schodky atd. atd. Proč
od toho utíkat, to bych rád věděl,
proč něco zakrývat?
Pan zpravodaj vyslovil v rozpočtovém výboru
potěšení nad způsobem sestavení
účetní uzávěrky. Dělám
to i já zde v plenu poslanecké sněmovny.
A jestliže nám ještě něco chybí,
pan president nejvyššího účetního
a kontrolního úřadu nám slíbil,
že to v budoucnosti napraví. Pan zpravodaj se také
zmínil při svém referátu, že
spolu s vládou na našem hospodářství
pracuje nejvyšší účetní
a kontrolní úřad, ale také naše
parlamentní kontrolní a úsporná komise.
Dobře, jsem spokojen. Jen s jednou věcí nejsem
spokojen, a to, že málo víme o té činnosti,
která je jistě velká, ba jeden z členů
úsporné parlamentní komise, který
nepatří k mé straně, si při
té příležitosti stěžoval,
že ani členové úsporné parlamentní
komise nejsou obeznámeni s činností výboru
parlamentní komise, a proto málo o ní víme.
Jsme součástkou koalice. Je-li nutný tento
způsob omezování, nechci usuzovati, ale když
už by byl nutný, jako součástka koalice
žádáme, aby také naše strana měla
zastoupení nejen v úsporné parlamentní
kol misi, nýbrž přímo v jejím
výboru, abychom byli informováni. My máme
eminentní zájem, abychom mohli viděti do
hospodářství státního, na které
tolik přispíváme, k čemuž přijdu
později. U účetní uzávěrky
vidíte také ještě jednu zajímavou
věc. Je tam zmínka o tom, co nás stála
v cizině devalvace československé koruny.
Devalvaci československé koruny, snížení
zlatého podkladu, jak nám bylo řečeno,
dělali jsme nikoliv z vnitřních důvodů,
nýbrž pro ulehčení styků se zahraničím.
Snížili jsme zlatý podklad, musili jsme přepočítati
svůj dluh v cizině, opřený o těžkou
jinou valutu, ta legrace nás stála přes 300
mil. Kč. O to máme větší dluh
v cizině. Dávám si otázku, jak dlouho
to bude trvati, nežli těch 300 mil. Kč - je
to víc než 300 mil. Kč - vyděláme
na vzestupu zahraničního obchodu, abychom kryli
tuto ztrátu.