V souvislosti s Římem chceme říci
něco dalšího o Hodžově zahraniční
politice. Pan předseda vlády dr. Hodža
učinil již mnoho projevů o svých plánech,
které se týkají tak zvané organisované
střední Evropy. V těchto projevech shledáváme
velmi příznačným to, jak pan dr. Hodža
mluví o Italii, o poměru Československa k
Italii a o postavení, které přisuzuje Italii
v budoucí organisované střední Evropě.
Projevy dr. Hodži, týkající se
Italie, nás opravňují k dotazu, od kdy československý
ministr zahraničí cítí nutnost dělati
commis voyageura panu Mussolinimu, diktátoru fašistické
Italie? Ano, od té doby, kdy jest vedení československé
zahraniční politiky v rukách dr. Hodži,
vystupuje československý zahraniční
ministr v roli cestujícího, který dělá
reklamu fašistickému Římu. Jest to něco
nepochopitelného. Dnes jest situace taková, že
celý kulturní svět stíhá živelným
odporem fašistickou Italii, která [ ] přepadla
habešskou zem a její statečný lid, hájící
svoji svobodu, vystavuje vražednému masakrování.
Dnes jest situace taková, že Společnost národů
musila vyhlásiti trestní sankce proti Italii jako
[ ] útočníku a paliči války.
Dnes je situace taková, že žádný
civilisovaný stát, kromě Rakouska a Maďarska,
těchto ubohých trabantů Italie, by se neodvážil
projevovati sympatie k Italii, stíhané kletbou všech
stoupenců míru a stíhané sankcemi
Společnosti národů. A v této situaci
nalezl se v osobě předsedy československé
vlády, v osobě šéfa československé
zahraniční politiky, činitel, který
pokládá za nutné ve jménu Československa
projevovati přátelské sympatie Italii a dělati
poklony panu Mussolinimu. Pan dr. Hodža na př.
v jednom interwievu přál Italii šťastné
ukončení sporu v Habeši. Sporu? Nikoli sporu!
Ale pan dr. Hodža přál Italii šťastné
ukončení [ ] přepadení nevinného
habešského národa, [ ]. Pan dr. Hodža
má nesporně vlohy pro krvavou ironii. Mluví
o mírové organisaci střední Evropy,
mluví o ochraně neodvislosti středoevropských
národů, a při tom se nerozpakuje s velikými
poklonami zváti do mírové aliance středoevropské
Mussoliniho Italii, a [ ], který dnes rdousí neodvislost
habešského národa a který je chtivý
další kořisti v oblasti Středomoří
a Adriatiku, vydávati za povolaného ochránce
neodvislosti národů a strážce míru.
My pravíme: Projevy dr. Hodži, které
vyjadřují jeho láskyplné posuzování
fašistické Italie, jsou hanobením cti národů
Československa a jeho obyvatelstva, které v naprosté
své většině jest naplněno nenávistí
proti italskému fašismu a jehož sympatie jsou
v habešské válce na straně habešského
lidu, jemuž přeje vítězství v
jeho hrdinném boji na obranu neodvislosti. A pan dr. Hodža
má v Československu na své straně
při přátelských projevech pro fašistickou
Italii nesporně jen živly nejobskurnějšího
politického prostředí, jen ty fašistické
a reakční živly, v jichž jménu
mluví Kramářovy "Národní
listy", Stříbrného "Polední
list" a Nikolauova "Národní politika",
kteréžto listy mají tu smutnou odvahu, že
drží palec fašistické Italii v habešské
válce, že kanibalsky jásají na barbarským
vyvražďováním habešského lidu
a že štvou proti sankcím Společnosti národů.
Jen politiku těchto živlů dělá
dr. Hodža, když dnes nadbíhá Římu
a když poklonkuje Mussolinimu. Pánové z tábora
vládních socialistů trpí Hodžovi
ovšem i tyto extratury, tak odiosní pro pověst
Československa v celém světě.
Dr. Hodža, jak známo, spojuje svůj plán
organisované střední Evropy nejen se snahou
o spojenectví s fašistickou Italií, avšak
mnohokráte již prohlásil, že organisace
střední Evropy jest mu cestou do Berlína.
Linie Hodžovy středoevropské politiky
se orientuje směrem k Římu a směrem
k Berlínu, tedy směry, které československou
zahraniční politiku odklánějí
od dosavadní její linie, směry, které
jdou opačně, než jak jdou mezinárodní
snahy o kolektivní evropskou organisaci bezpečnosti
a míru, mající své hlavní body
na linii Londýn-Paříž - dosud Praha-Bukurešť-Moskva.
Co z této orientace vyplývá? Jest nepochybné,
že ten, kdo dnes myslí na cestu do Berlína,
ten, kdo myslí na kompromisy a pakty s Berlínem,
myslí na odklon Československa od linie úzkých
přátelských spojeneckých vztahů
k Sovětskému svazu. Nikomu nemohlo také nesporně
uniknout, že dr. Hodža jako šéf československé
zahraniční politiky posuzuje poměr k Sovětskému
svazu s jinými pocity, než jaké se dosud v
tomto poměru uplatňovaly. Nebylo možno neviděti,
že dr. Hodža se pokouší vnésti
do poměru k Sovětskému svazu ochladnutí,
reservovanost, že posuzuje spojenectví se Sovětským
svazem jako přechodné, nepříjemné,
podmínečné. Prostě jako něco,
co se má trpěti do té doby, dokud jinými
pakty nebude připravena situace pro to, aby se od spojenectví
se Sovětským svazem mohlo vůbec utéci
a mohlo se přeběhnout z fronty spojenců Sovětského
svazu na frontu nepřátel Sovětského
svazu, na frontu Berlína a Varšavy. Uvažme! Dr.
Hodža je řadu měsíců ministrem
zahraničí, učinil nesčetné
projevy, avšak na prstech byste spočítali slova,
která věnoval Sovětskému svazu. S
vyloženě ostentativní nevšímavostí
dr. Hodža mlčel a mlčí o vztazích
k Sovětskému svazu. Nepovažoval za nutné
věnovati náležitou pozornost Sovětskému
svazu ve svém prohlášení v parlamentě,
nepokládal za nutné věnovati pozornost významnému
projevu předsedy rady lidových komisařů
soudr. Molotova, který na zasedání CIK Sovětského
svazu pronesl tak důležitá slova o Československu.
A není příznačné, že když
dr. Hodža byl v Paříži jedním
novinářem tázán, co říká
sovětsko-francouzskému paktu, odpověděl,
že je to nejchoulostivější věc.
Ano, pro dr. Hodžu je choulostivou věcí
sovětsko-francouzský pakt, ale projevovati sympatie
fašistické Italii, přáti Italii šťastné
pořízení v Habeši, mluviti o cestě
do Berlína, to pro dr. Hodžu není ničím
choulostivým.
Je ovšem jasno, pomýšlí-li dr. Hodža
na jakékoliv oslabení přátelských
vztahů k Sovětskému svazu, chce-li býti
v poměru k Sovětskému svazu reservovaným
a posuzuje-li spojenectví se Sovětským svazem
jako podmínečné, že je to v rozporu
s míněním naprosté většiny
pracujícího lidu a obyvatelstva Československa,
které chová nejvřelejší sympatie
přátelství k Sovětskému svazu
a které si přeje a za každých okolností
se o to také zasadí, aby spojenectví Československa
se Sovětským svazem bylo bezpodmínečné,
bezvýhradné, pevné a naprosto upřímné.
(Potlesk komunistických poslanců.)
Proč? Proto, že pro národy Československa
a především pro český národ
je mocná záštita a podpora Sovětského
svazu tak bezespornou a osudovou nutností, že je zločinem
každé pomyšlení na oslabování
přátelství k Sovětskému svazu
a že je hazardérstvím každý pokus
o paktování s Berlínem, Římem
a Varšavou na úkor přátelských
spojeneckých svazků se Sovětským svazem.
To se uznává i v druhých státech Malé
Dohody, a tak se dr. Hodžovi v Paříži
dostalo toho politického poličku a desavuování,
že zatím co on naznačoval tendence k odklonu
od Sovětského Svazu a k paktování
se s Berlínem a s Římem, ohlásil Titulescu
v Paříži, že Rumunsko chce pakt se Sovětským
svazem o vzájemné pomoci. Neboť je jasno: V
době, kdy se perfektováním sovětsko-francouzského
paktu za souhlasu Anglie vytváří kýžený
mírový blok schopný svojí silou a
mocí držeti fašistické Německo
ve svěrací kazajce, odstrašiti fašistické
Německo od války a chrániti tak účinně
i neodvislost malých států a národů
ohrožených výboji německého fašismu,
v této době chtíti Československo
a Malou Dohodu odváděti od úzkého
spojení s Francií a Sovětským svazem
je hotovým šílenstvím. A poněvadž
dr. Hodža něco takového zamýšlel,
to nám vysvětluje, proč Hodžova
cesta do Paříže nebyla v pravdě nijak
tak slavnou, jak se snažilo vylíčiti agrárníky
vedené úřední zpravodajství.
Ve skutečnosti byl dr. Hodža za pařížské
návštěvy v postavení člověka
s mnoha stran desavuovaného, v postavení člověka,
který neví, čí je, a který
neví, co má mluviti.
Nežli totiž došlo k uskutečnění
Hodžovy cesty do Paříže, udály
se v mezinárodní politice změny, které
tvářnosti situace daly zcela jiné rysy, než
na jaké počítal při spřádání
svých plánů a ve své koncepci dr.
Hodža. Těmi událostmi bylo sblížení
mezi Sovětským svazem a Anglií, věc
nesporně ohromného mezinárodně-politického
významu, a pád Lavala ve Francii, konec osudné,
krajně neblahé politiky manévrování
a kompromisování s hitlerovským Německem.
Těmito významnými změnami byly odstraněny
překážky, které byly zbudovány
sabotéry mírové práce, a otevírá
se cesta k pokračování v té mezinárodní
politice, k níž Sovětský svaz dal platformu
svými zásadami o nedělitelnosti míru
a kolektivní organisaci bezpečnosti. Otevírá
se cesta k pokračování v té politice,
která s oporou Společnosti národů
směřuje k mírovému semknutí
států, která isoluje paliče války
a která je pohromou pro hitlerovské Německo
a pro jeho válečné výbojné
plány, ať směřují na východ
nebo do střední Evropy. Sovětský svaz
sklízí dnes nové velké úspěchy
jako mocný činitel mezinárodního míru.
Návštěva Litvinova a maršála Tuchačevského
v Londýně a v Paříži dokumentovala
tyto nové úspěchy mírových
snah Sovětského svazu. Ještě necestoval
Evropou maršál, který by byl přijímán
nikoliv jako zlověstný posel války, nýbrž
jako posel míru, posilující víru národů
v udržení míru. Tak byl na cestě Evropou
vítán jen sovětský maršál
soudruh Tuchačevský. (Potlesk komunistických
poslanců.) A my pociťujeme nutnost volati z nejhlubší
duše: Sláva soudruhu Litvinovi, sláva maršálu
Tuchačevskému, sláva Sovětskému
svazu a jeho vítěznému geniu, velikému
Stalinovi! (Potlesk komunistických poslanců.)
Dr. Hodža zřejmě nepočítal
s takovým vývojem mezinárodní situace,
k jakému došlo. Počítal při svých
koncepcích na staré antisovětské stanovisko
Anglie, počítal na Lavala. Počítal,
že přijede do Paříže Lavalovy a
že lavalovská diplomacie bude záštitou
jeho zahraničně-politické orientace. Přijel
však do Paříže prožívající
radost nad pádem Lavala, vítající
konec neblahé lavalovštiny, přišel do
Paříže oslavující maršála
Tuchačevského a manifestující pro
sovětsko-francouzský pakt. Přijel do Paříže
vítězně postupující lidové
fronty, která žene vývoj do leva a která
probíjí širokou cestu i mírovým
snahám, mírovému spojenectví se sověty,
spojenectví proti hitlerovskému Německu,
proti fašistické Italii. Dr. Hodža, o
jehož plánech bylo známo, že odporují
v mnohém myšlenkám, v jichž duchu se vedla
předchozí pařížská a londýnská
jednání, nebyl přijat s důvěrou
tou Francií, která přivodila pád Lavala
(Předsednictví převzal místopředseda
Langr.) a která jest vedena duchem lidové fronty.
Vítala ho velmi vřele francouzská pravice.
Hlavně reakční pravicové žurnály
byly ochotny popularisovati Hodžovy myšlenky.
Přehlédneme-li projevy Hodžovy za pařížské
návštěvy, vidíme zmatenost, desorientaci.
Vidíme, že dr. Hodža zřejmě
nevěděl, co má říci, co chce.
Dr. Hodža se naučil sice v Paříži
používati slov o organisaci bezpečnosti, o
kolektivních zárukách míru, o mírových
regionálních paktech a blocích a pod., avšak
kdo by měl důvěru a jistotu, že tato
slova v ústech dr. Hodži nejsou jen prázdnými
slovy, anebo že dr. Hodža pod těmito slovy
rozumí to, co pod nimi rozumí upřímní
zastánci mírových zásad Sovětského
svazu?
Ať již výsledek Hodžovy pařížské
cesty byl jakýkoliv, pracující lid Československa
je si vědom, že má-li dr. Hodža
v rukách čsl. zahraniční politiku,
je čsl. zahraniční politika v rukách
nejistých a nepovolaných a není záruky,
že účast Československa při formování
středoevropských států do solidární
fronty bude vedena jen mírovými zřetely a
nikoliv snahou spřáhnouti Československo
s Římem a Berlínem, nikoliv snahou, křísiti
imperialistické chutě české buržoasie
na rozšíření českého panství
ve střední Evropě a nikoliv snahou rozšířiti
pod pláštíkem hospodářské
spolupráce středoevropských států
monopolní nadvládu agrárního kapitálu
na celou střední Evropu, jak tyto snahy velmi jasně
pronikají navenek z Hodžových plánů.
Pracující lid Československa bude podporovat
snahy o mírové semknutí středoevropských
států na obranu proti německému fašismu,
odmítne však každý pokus, který
by směřoval k odtažení Československa
a Malé dohody od linie spojenectví se Sovětským
svazem, každý pokus o spřahování
se s fašistickým Římem, každý
pokus, aby fašistická Italie mohla zasahovati do osudů
střední Evropy.
Pracující lid Československa je si vědom,
že nejbezpečnější ochranou neodvislosti
všech malých středoevropských států
a národů je mocná záštita Sovětského
svazu, síla jeho vlivu, síla jeho moci, síla
jeho slavné rudé armády. (Potlesk komunistických
poslanců.) Pracující lid Československa
bude se s největším nadšením stavěti
za to, aby Sovětský svaz mohl zasahovati svým
blahodárným vlivem i do středoevropské
politiky a aby i ve střední Evropě mohl za
pomoci Sovětského svazu a na podkladě všeobecného
paktu o Společnosti národů povstati mírový
blok podunajský jako další článek
všeobecného evropského systému bezpečnosti,
který by pomohl i ze středoevropské strany
hnáti hitlerovské Německo ke kapitulaci před
silou mírového tábora evropských států.
Má-li tomu tak býti, musí býti od
moci i v Československu odehnáni zjevní i
tajní přívrženci válečných
mocností, všichni zjevní i kompromisní
pomocníci Hitlera, Mussoliniho, Becka. Patří
k nim podle našeho názoru plně i dr. Hodža.
O tom, jaký poměr mezi Berlínem a Prahou
zavládl od té doby, co čsl. zahraniční
politiku vede dr. Hodža, svědčí
jedna velmi charakteristická věc. Je známo,
že k oficielnímu zahájení olympijských
her v Německu, antifašistickým světem
bojkotovaných, byl Hitlerovou německou vládou
pozván vůdce sudetskoněmecké strany
Konrád Henlein. Henlein do Mnichova jel a jeho návštěva
v Německu a jeho účast na oficielní
slavnosti říšskoněmecké vlády
byla čsl. zahraničními ministerstvem v plné
oficiálnosti povolena, ačkoliv na př. proti
desítkám prostých stoupenců Henleinova
hnutí jest pro podezření styků s Německem
a pro cesty do Německa vedeno trestní řízení
jako proti špionům a iredentistům. Konrád
Henlein má u pražské vlády a u Hodžova
zahraničního ministerstva nesporně mimořádnou
protekci. Jeho návštěva v Německu byla
Hodžovým zahraničním ministerstvem
nejen povolena, nýbrž zřejmě vítána.
Úslužností vůči Henleinovi pokouší
se dr. Hodža nadbíhati Berlínu a přesvědčiti
Hitlera, jak neoprávněným je pochybování
Berlína o zahraničně politických plánech
Prahy, pokud je v čele vlády dr. Hodža.
Konrád Henlein slouží zřejmě
za zprostředkovatele sblížení s Berlínem.
A kam až úsluhy vůči Henleinovi vedou,
o tom svědčí v novinách otištěná
zpráva, že Henlein si od určité doby
troufá zváti k sobě pražské diplomatické
zástupce cizích států. Ano, za krátko
to bude za Hodžova vedení zahraničního
ministerstva vypadati tak, že se budou diplomatičtí
zástupci cizích států v Československu
akreditovati nejen v Praze, nýbrž i v Chebu u pana
Konráda Henleina. Troufalost Henleinova, podporovaná
Hodžovou vládou, dělá vskutku
dojem, jakoby se čeští agrární
páni a čeští reakcionáři
dohodli s místodržitelem Hitlerovým, Konrádem
Henleinem, o rozdělení moci a jakoby Konrád
Henlein již se všemi okázalostmi, se všemi
atributy moci vykonával přidělenou mu vládu
nad německým územím. Ano! Za Hodžovy
vlády stala se již oprávněnou otázka,
kam sahají hranice Třetí říše?
Neexistuje již nějaká tajná dohoda o
tom, že německé obyvatelstvo Sudet se vydává
na pospas Hitlerovi, že se z něho dělá
objekt zástavy při paktech s Berlínem, anebo
že se nad německým lidem má vládnout
na polovici Praha-Berlín? Dr. Hodža bude povinen
odpověděti na tuto otázku a na mnoho jiných
otázek, které souvisí s jeho hledáním
cesty do Berlína.
Pánové, lavalovština, kompromisování
s Hitlerem, Mussolinim, kompromisování s fašistickými
válečníky se stala anachronismem vzhledem
k živému, mocnému rozvoji mezinárodních
mírových snah a vzhledem k nezadržitelnému
vývoji světa do leva, jehož dokladem jest i
postupující rozvrat fašistických režimů
v Německu, v Italii, Polsku a Maďarsku. Vědomí
práv, vědomí svobody, vědomí
lidské důstojnosti, vědomí nutnosti
brániti mír a chrániti malé národy
před zotročením, před vyhubením,
chrániti lidskou civilisaci před válečnou
katastrofou, toto vědomí je již vzkříšeno.
Tímto vzkříšením vědomí
je vedeno mohutné, revoluční hnutí
lidové fronty ve Francii. je vedeno bouřlivé
antimilitaristické hnutí ve Španělsku,
tímto vzkříšeným vědomím
jest vedena rostoucí odvaha pracujících mas
v Německu, v Italii, v Rakousku a Polsku. Je anachronismem,
že v Československu se v tuto dobu mohla dostati k
moci československá lavalovština, hodžovština.
Jest to těžká obžaloba vládně-socialistických
stran. Velkostatkářská, finančním
kapitálem ovlivňovaná agrární
strana, která za presidentských voleb prokázala
svoji reakčnost, prokázala svoji schopnost konspirovati
s fašistickými živly, má ve svých
rukou vedení vlády, ministerstvo vnitra, ministerstvo
nár. obrany a má nyní ve svých rukou
i ministerstvo zahraničních věcí.
Osud národů Československa jest tak fakticky
cele v rukou spřeženců reakce, oddaných
myšlence spojenectví s Římem a Berlínem.
Vládně-socialistické strany tomu asistují.
Utíkají od slibu, že vedení zahraniční
politiky dostal Hodža pouze přechodně
a dočasně. Zatím je to tak, že se Hodžovi
dovoluje vést v důležitých chvílích
mezinárodního a středoevropského vývoje
důležitá mezinárodní jednání
a uplatňovati jeho nebezpečné plány.
Škodlivost tohoto kapitulantství, které vyplývá
z politiky koalice s buržoasií, stává
se však (Výkřiky.) pracujícím
masám jasnou i v otázkách zahraniční
politiky. Ve Francii lavalovština vedla nakonec k tomu, že
se semkly bojovné síly lidového antifašistického
a mírového hnutí, aby Lavala povalily. My
jsme přesvědčeni, že v boji proti hodžovštině
se s námi nakonec sejdou do jednotné fronty stoupenci
socialistických stran a demokratické živly
ostatních měšťáckých a maloměšťáckých
stran a že i v Československu se vytvoří
široká lidová fronta (Místopředseda
Langer zvoní.), aby si vynutila konec lavírování
mezi pravicí a levicí, konec paktování
s fašistickými živly a aby si vynutila rozhodný
vývoj doleva, rozhodnou československou zahraniční
politiku ve směru plné podpory mírových
snah Sovětského svazu, ve směru důsledného
odporu proti hitlerovskému Německu, proti fašistické
Italii, proti všem rušitelům mezinárodního
míru a všem paličům války. (Výkřiky.)
Budeme o jednotnou proletářskou frontu, o širokou
lidovou frontu v boji pro obranu míru usilovati se vší
rozhodností. Budeme dělnictvo a pracující
masy Československa přesvědčovati,
aby povzbuzeny pohledem na Sovětský svaz, na tuto
zemi štěstí, radosti, blahobytu, na tuto zemi,
šířící paprsky míru a
pokoje do celého světa, odhodlaly se k bojovným
činům, jež by otevřely cestu k vybojování
stejného štěstí, stejného blahobytu,
jakým se těší národy a lid Sovětského
svazu.
Pro všechny dělníky a pracující
lidi v Československu, pro všechny protifašisty,
pro všechny obránce demokracie, pro všechny zastánce
míru a odpůrce války, pro všechny přátele
Sovětského svazu a pro všechny odpůrce
Hitlerů, Mussoliniů, Schuschniggů, nechť
je dnes heslem: Pryč s hodžovštinou! Pryč
s Hodžou z vedení československé
zahraniční politiky! Ať žije akční
jednota proletariátu a lidová fronta v boji proti
reakci, fašismu a válce! Ať žije revoluční
boj proletariátu pod vedením komunistické
internacionály a komunistické strany Československa!
(Potlesk komunistických poslanců.)