Čtvrtek 20. února 1936

V souvislosti s Římem chceme říci něco dalšího o Hodžově zahraniční politice. Pan předseda vlády dr. Hodža učinil již mnoho projevů o svých plánech, které se týkají tak zvané organisované střední Evropy. V těchto projevech shledáváme velmi příznačným to, jak pan dr. Hodža mluví o Italii, o poměru Československa k Italii a o postavení, které přisuzuje Italii v budoucí organisované střední Evropě. Projevy dr. Hodži, týkající se Italie, nás opravňují k dotazu, od kdy československý ministr zahraničí cítí nutnost dělati commis voyageura panu Mussolinimu, diktátoru fašistické Italie? Ano, od té doby, kdy jest vedení československé zahraniční politiky v rukách dr. Hodži, vystupuje československý zahraniční ministr v roli cestujícího, který dělá reklamu fašistickému Římu. Jest to něco nepochopitelného. Dnes jest situace taková, že celý kulturní svět stíhá živelným odporem fašistickou Italii, která [ ] přepadla habešskou zem a její statečný lid, hájící svoji svobodu, vystavuje vražednému masakrování. Dnes jest situace taková, že Společnost národů musila vyhlásiti trestní sankce proti Italii jako [ ] útočníku a paliči války. Dnes je situace taková, že žádný civilisovaný stát, kromě Rakouska a Maďarska, těchto ubohých trabantů Italie, by se neodvážil projevovati sympatie k Italii, stíhané kletbou všech stoupenců míru a stíhané sankcemi Společnosti národů. A v této situaci nalezl se v osobě předsedy československé vlády, v osobě šéfa československé zahraniční politiky, činitel, který pokládá za nutné ve jménu Československa projevovati přátelské sympatie Italii a dělati poklony panu Mussolinimu. Pan dr. Hodža na př. v jednom interwievu přál Italii šťastné ukončení sporu v Habeši. Sporu? Nikoli sporu! Ale pan dr. Hodža přál Italii šťastné ukončení [ ] přepadení nevinného habešského národa, [ ]. Pan dr. Hodža má nesporně vlohy pro krvavou ironii. Mluví o mírové organisaci střední Evropy, mluví o ochraně neodvislosti středoevropských národů, a při tom se nerozpakuje s velikými poklonami zváti do mírové aliance středoevropské Mussoliniho Italii, a [ ], který dnes rdousí neodvislost habešského národa a který je chtivý další kořisti v oblasti Středomoří a Adriatiku, vydávati za povolaného ochránce neodvislosti národů a strážce míru.

My pravíme: Projevy dr. Hodži, které vyjadřují jeho láskyplné posuzování fašistické Italie, jsou hanobením cti národů Československa a jeho obyvatelstva, které v naprosté své většině jest naplněno nenávistí proti italskému fašismu a jehož sympatie jsou v habešské válce na straně habešského lidu, jemuž přeje vítězství v jeho hrdinném boji na obranu neodvislosti. A pan dr. Hodža má v Československu na své straně při přátelských projevech pro fašistickou Italii nesporně jen živly nejobskurnějšího politického prostředí, jen ty fašistické a reakční živly, v jichž jménu mluví Kramářovy "Národní listy", Stříbrného "Polední list" a Nikolauova "Národní politika", kteréžto listy mají tu smutnou odvahu, že drží palec fašistické Italii v habešské válce, že kanibalsky jásají na barbarským vyvražďováním habešského lidu a že štvou proti sankcím Společnosti národů. Jen politiku těchto živlů dělá dr. Hodža, když dnes nadbíhá Římu a když poklonkuje Mussolinimu. Pánové z tábora vládních socialistů trpí Hodžovi ovšem i tyto extratury, tak odiosní pro pověst Československa v celém světě.

Dr. Hodža, jak známo, spojuje svůj plán organisované střední Evropy nejen se snahou o spojenectví s fašistickou Italií, avšak mnohokráte již prohlásil, že organisace střední Evropy jest mu cestou do Berlína. Linie Hodžovy středoevropské politiky se orientuje směrem k Římu a směrem k Berlínu, tedy směry, které československou zahraniční politiku odklánějí od dosavadní její linie, směry, které jdou opačně, než jak jdou mezinárodní snahy o kolektivní evropskou organisaci bezpečnosti a míru, mající své hlavní body na linii Londýn-Paříž - dosud Praha-Bukurešť-Moskva. Co z této orientace vyplývá? Jest nepochybné, že ten, kdo dnes myslí na cestu do Berlína, ten, kdo myslí na kompromisy a pakty s Berlínem, myslí na odklon Československa od linie úzkých přátelských spojeneckých vztahů k Sovětskému svazu. Nikomu nemohlo také nesporně uniknout, že dr. Hodža jako šéf československé zahraniční politiky posuzuje poměr k Sovětskému svazu s jinými pocity, než jaké se dosud v tomto poměru uplatňovaly. Nebylo možno neviděti, že dr. Hodža se pokouší vnésti do poměru k Sovětskému svazu ochladnutí, reservovanost, že posuzuje spojenectví se Sovětským svazem jako přechodné, nepříjemné, podmínečné. Prostě jako něco, co se má trpěti do té doby, dokud jinými pakty nebude připravena situace pro to, aby se od spojenectví se Sovětským svazem mohlo vůbec utéci a mohlo se přeběhnout z fronty spojenců Sovětského svazu na frontu nepřátel Sovětského svazu, na frontu Berlína a Varšavy. Uvažme! Dr. Hodža je řadu měsíců ministrem zahraničí, učinil nesčetné projevy, avšak na prstech byste spočítali slova, která věnoval Sovětskému svazu. S vyloženě ostentativní nevšímavostí dr. Hodža mlčel a mlčí o vztazích k Sovětskému svazu. Nepovažoval za nutné věnovati náležitou pozornost Sovětskému svazu ve svém prohlášení v parlamentě, nepokládal za nutné věnovati pozornost významnému projevu předsedy rady lidových komisařů soudr. Molotova, který na zasedání CIK Sovětského svazu pronesl tak důležitá slova o Československu. A není příznačné, že když dr. Hodža byl v Paříži jedním novinářem tázán, co říká sovětsko-francouzskému paktu, odpověděl, že je to nejchoulostivější věc. Ano, pro dr. Hodžu je choulostivou věcí sovětsko-francouzský pakt, ale projevovati sympatie fašistické Italii, přáti Italii šťastné pořízení v Habeši, mluviti o cestě do Berlína, to pro dr. Hodžu není ničím choulostivým.

Je ovšem jasno, pomýšlí-li dr. Hodža na jakékoliv oslabení přátelských vztahů k Sovětskému svazu, chce-li býti v poměru k Sovětskému svazu reservovaným a posuzuje-li spojenectví se Sovětským svazem jako podmínečné, že je to v rozporu s míněním naprosté většiny pracujícího lidu a obyvatelstva Československa, které chová nejvřelejší sympatie přátelství k Sovětskému svazu a které si přeje a za každých okolností se o to také zasadí, aby spojenectví Československa se Sovětským svazem bylo bezpodmínečné, bezvýhradné, pevné a naprosto upřímné. (Potlesk komunistických poslanců.)

Proč? Proto, že pro národy Československa a především pro český národ je mocná záštita a podpora Sovětského svazu tak bezespornou a osudovou nutností, že je zločinem každé pomyšlení na oslabování přátelství k Sovětskému svazu a že je hazardérstvím každý pokus o paktování s Berlínem, Římem a Varšavou na úkor přátelských spojeneckých svazků se Sovětským svazem. To se uznává i v druhých státech Malé Dohody, a tak se dr. Hodžovi v Paříži dostalo toho politického poličku a desavuování, že zatím co on naznačoval tendence k odklonu od Sovětského Svazu a k paktování se s Berlínem a s Římem, ohlásil Titulescu v Paříži, že Rumunsko chce pakt se Sovětským svazem o vzájemné pomoci. Neboť je jasno: V době, kdy se perfektováním sovětsko-francouzského paktu za souhlasu Anglie vytváří kýžený mírový blok schopný svojí silou a mocí držeti fašistické Německo ve svěrací kazajce, odstrašiti fašistické Německo od války a chrániti tak účinně i neodvislost malých států a národů ohrožených výboji německého fašismu, v této době chtíti Československo a Malou Dohodu odváděti od úzkého spojení s Francií a Sovětským svazem je hotovým šílenstvím. A poněvadž dr. Hodža něco takového zamýšlel, to nám vysvětluje, proč Hodžova cesta do Paříže nebyla v pravdě nijak tak slavnou, jak se snažilo vylíčiti agrárníky vedené úřední zpravodajství. Ve skutečnosti byl dr. Hodža za pařížské návštěvy v postavení člověka s mnoha stran desavuovaného, v postavení člověka, který neví, čí je, a který neví, co má mluviti.

Nežli totiž došlo k uskutečnění Hodžovy cesty do Paříže, udály se v mezinárodní politice změny, které tvářnosti situace daly zcela jiné rysy, než na jaké počítal při spřádání svých plánů a ve své koncepci dr. Hodža. Těmi událostmi bylo sblížení mezi Sovětským svazem a Anglií, věc nesporně ohromného mezinárodně-politického významu, a pád Lavala ve Francii, konec osudné, krajně neblahé politiky manévrování a kompromisování s hitlerovským Německem. Těmito významnými změnami byly odstraněny překážky, které byly zbudovány sabotéry mírové práce, a otevírá se cesta k pokračování v té mezinárodní politice, k níž Sovětský svaz dal platformu svými zásadami o nedělitelnosti míru a kolektivní organisaci bezpečnosti. Otevírá se cesta k pokračování v té politice, která s oporou Společnosti národů směřuje k mírovému semknutí států, která isoluje paliče války a která je pohromou pro hitlerovské Německo a pro jeho válečné výbojné plány, ať směřují na východ nebo do střední Evropy. Sovětský svaz sklízí dnes nové velké úspěchy jako mocný činitel mezinárodního míru. Návštěva Litvinova a maršála Tuchačevského v Londýně a v Paříži dokumentovala tyto nové úspěchy mírových snah Sovětského svazu. Ještě necestoval Evropou maršál, který by byl přijímán nikoliv jako zlověstný posel války, nýbrž jako posel míru, posilující víru národů v udržení míru. Tak byl na cestě Evropou vítán jen sovětský maršál soudruh Tuchačevský. (Potlesk komunistických poslanců.) A my pociťujeme nutnost volati z nejhlubší duše: Sláva soudruhu Litvinovi, sláva maršálu Tuchačevskému, sláva Sovětskému svazu a jeho vítěznému geniu, velikému Stalinovi! (Potlesk komunistických poslanců.)

Dr. Hodža zřejmě nepočítal s takovým vývojem mezinárodní situace, k jakému došlo. Počítal při svých koncepcích na staré antisovětské stanovisko Anglie, počítal na Lavala. Počítal, že přijede do Paříže Lavalovy a že lavalovská diplomacie bude záštitou jeho zahraničně-politické orientace. Přijel však do Paříže prožívající radost nad pádem Lavala, vítající konec neblahé lavalovštiny, přišel do Paříže oslavující maršála Tuchačevského a manifestující pro sovětsko-francouzský pakt. Přijel do Paříže vítězně postupující lidové fronty, která žene vývoj do leva a která probíjí širokou cestu i mírovým snahám, mírovému spojenectví se sověty, spojenectví proti hitlerovskému Německu, proti fašistické Italii. Dr. Hodža, o jehož plánech bylo známo, že odporují v mnohém myšlenkám, v jichž duchu se vedla předchozí pařížská a londýnská jednání, nebyl přijat s důvěrou tou Francií, která přivodila pád Lavala (Předsednictví převzal místopředseda Langr.) a která jest vedena duchem lidové fronty. Vítala ho velmi vřele francouzská pravice. Hlavně reakční pravicové žurnály byly ochotny popularisovati Hodžovy myšlenky. Přehlédneme-li projevy Hodžovy za pařížské návštěvy, vidíme zmatenost, desorientaci. Vidíme, že dr. Hodža zřejmě nevěděl, co má říci, co chce.

Dr. Hodža se naučil sice v Paříži používati slov o organisaci bezpečnosti, o kolektivních zárukách míru, o mírových regionálních paktech a blocích a pod., avšak kdo by měl důvěru a jistotu, že tato slova v ústech dr. Hodži nejsou jen prázdnými slovy, anebo že dr. Hodža pod těmito slovy rozumí to, co pod nimi rozumí upřímní zastánci mírových zásad Sovětského svazu?

Ať již výsledek Hodžovy pařížské cesty byl jakýkoliv, pracující lid Československa je si vědom, že má-li dr. Hodža v rukách čsl. zahraniční politiku, je čsl. zahraniční politika v rukách nejistých a nepovolaných a není záruky, že účast Československa při formování středoevropských států do solidární fronty bude vedena jen mírovými zřetely a nikoliv snahou spřáhnouti Československo s Římem a Berlínem, nikoliv snahou, křísiti imperialistické chutě české buržoasie na rozšíření českého panství ve střední Evropě a nikoliv snahou rozšířiti pod pláštíkem hospodářské spolupráce středoevropských států monopolní nadvládu agrárního kapitálu na celou střední Evropu, jak tyto snahy velmi jasně pronikají navenek z Hodžových plánů. Pracující lid Československa bude podporovat snahy o mírové semknutí středoevropských států na obranu proti německému fašismu, odmítne však každý pokus, který by směřoval k odtažení Československa a Malé dohody od linie spojenectví se Sovětským svazem, každý pokus o spřahování se s fašistickým Římem, každý pokus, aby fašistická Italie mohla zasahovati do osudů střední Evropy.

Pracující lid Československa je si vědom, že nejbezpečnější ochranou neodvislosti všech malých středoevropských států a národů je mocná záštita Sovětského svazu, síla jeho vlivu, síla jeho moci, síla jeho slavné rudé armády. (Potlesk komunistických poslanců.) Pracující lid Československa bude se s největším nadšením stavěti za to, aby Sovětský svaz mohl zasahovati svým blahodárným vlivem i do středoevropské politiky a aby i ve střední Evropě mohl za pomoci Sovětského svazu a na podkladě všeobecného paktu o Společnosti národů povstati mírový blok podunajský jako další článek všeobecného evropského systému bezpečnosti, který by pomohl i ze středoevropské strany hnáti hitlerovské Německo ke kapitulaci před silou mírového tábora evropských států.

Má-li tomu tak býti, musí býti od moci i v Československu odehnáni zjevní i tajní přívrženci válečných mocností, všichni zjevní i kompromisní pomocníci Hitlera, Mussoliniho, Becka. Patří k nim podle našeho názoru plně i dr. Hodža.

O tom, jaký poměr mezi Berlínem a Prahou zavládl od té doby, co čsl. zahraniční politiku vede dr. Hodža, svědčí jedna velmi charakteristická věc. Je známo, že k oficielnímu zahájení olympijských her v Německu, antifašistickým světem bojkotovaných, byl Hitlerovou německou vládou pozván vůdce sudetskoněmecké strany Konrád Henlein. Henlein do Mnichova jel a jeho návštěva v Německu a jeho účast na oficielní slavnosti říšskoněmecké vlády byla čsl. zahraničními ministerstvem v plné oficiálnosti povolena, ačkoliv na př. proti desítkám prostých stoupenců Henleinova hnutí jest pro podezření styků s Německem a pro cesty do Německa vedeno trestní řízení jako proti špionům a iredentistům. Konrád Henlein má u pražské vlády a u Hodžova zahraničního ministerstva nesporně mimořádnou protekci. Jeho návštěva v Německu byla Hodžovým zahraničním ministerstvem nejen povolena, nýbrž zřejmě vítána. Úslužností vůči Henleinovi pokouší se dr. Hodža nadbíhati Berlínu a přesvědčiti Hitlera, jak neoprávněným je pochybování Berlína o zahraničně politických plánech Prahy, pokud je v čele vlády dr. Hodža. Konrád Henlein slouží zřejmě za zprostředkovatele sblížení s Berlínem. A kam až úsluhy vůči Henleinovi vedou, o tom svědčí v novinách otištěná zpráva, že Henlein si od určité doby troufá zváti k sobě pražské diplomatické zástupce cizích států. Ano, za krátko to bude za Hodžova vedení zahraničního ministerstva vypadati tak, že se budou diplomatičtí zástupci cizích států v Československu akreditovati nejen v Praze, nýbrž i v Chebu u pana Konráda Henleina. Troufalost Henleinova, podporovaná Hodžovou vládou, dělá vskutku dojem, jakoby se čeští agrární páni a čeští reakcionáři dohodli s místodržitelem Hitlerovým, Konrádem Henleinem, o rozdělení moci a jakoby Konrád Henlein již se všemi okázalostmi, se všemi atributy moci vykonával přidělenou mu vládu nad německým územím. Ano! Za Hodžovy vlády stala se již oprávněnou otázka, kam sahají hranice Třetí říše? Neexistuje již nějaká tajná dohoda o tom, že německé obyvatelstvo Sudet se vydává na pospas Hitlerovi, že se z něho dělá objekt zástavy při paktech s Berlínem, anebo že se nad německým lidem má vládnout na polovici Praha-Berlín? Dr. Hodža bude povinen odpověděti na tuto otázku a na mnoho jiných otázek, které souvisí s jeho hledáním cesty do Berlína.

Pánové, lavalovština, kompromisování s Hitlerem, Mussolinim, kompromisování s fašistickými válečníky se stala anachronismem vzhledem k živému, mocnému rozvoji mezinárodních mírových snah a vzhledem k nezadržitelnému vývoji světa do leva, jehož dokladem jest i postupující rozvrat fašistických režimů v Německu, v Italii, Polsku a Maďarsku. Vědomí práv, vědomí svobody, vědomí lidské důstojnosti, vědomí nutnosti brániti mír a chrániti malé národy před zotročením, před vyhubením, chrániti lidskou civilisaci před válečnou katastrofou, toto vědomí je již vzkříšeno. Tímto vzkříšením vědomí je vedeno mohutné, revoluční hnutí lidové fronty ve Francii. je vedeno bouřlivé antimilitaristické hnutí ve Španělsku, tímto vzkříšeným vědomím jest vedena rostoucí odvaha pracujících mas v Německu, v Italii, v Rakousku a Polsku. Je anachronismem, že v Československu se v tuto dobu mohla dostati k moci československá lavalovština, hodžovština. Jest to těžká obžaloba vládně-socialistických stran. Velkostatkářská, finančním kapitálem ovlivňovaná agrární strana, která za presidentských voleb prokázala svoji reakčnost, prokázala svoji schopnost konspirovati s fašistickými živly, má ve svých rukou vedení vlády, ministerstvo vnitra, ministerstvo nár. obrany a má nyní ve svých rukou i ministerstvo zahraničních věcí. Osud národů Československa jest tak fakticky cele v rukou spřeženců reakce, oddaných myšlence spojenectví s Římem a Berlínem. Vládně-socialistické strany tomu asistují. Utíkají od slibu, že vedení zahraniční politiky dostal Hodža pouze přechodně a dočasně. Zatím je to tak, že se Hodžovi dovoluje vést v důležitých chvílích mezinárodního a středoevropského vývoje důležitá mezinárodní jednání a uplatňovati jeho nebezpečné plány.

Škodlivost tohoto kapitulantství, které vyplývá z politiky koalice s buržoasií, stává se však (Výkřiky.) pracujícím masám jasnou i v otázkách zahraniční politiky. Ve Francii lavalovština vedla nakonec k tomu, že se semkly bojovné síly lidového antifašistického a mírového hnutí, aby Lavala povalily. My jsme přesvědčeni, že v boji proti hodžovštině se s námi nakonec sejdou do jednotné fronty stoupenci socialistických stran a demokratické živly ostatních měšťáckých a maloměšťáckých stran a že i v Československu se vytvoří široká lidová fronta (Místopředseda Langer zvoní.), aby si vynutila konec lavírování mezi pravicí a levicí, konec paktování s fašistickými živly a aby si vynutila rozhodný vývoj doleva, rozhodnou československou zahraniční politiku ve směru plné podpory mírových snah Sovětského svazu, ve směru důsledného odporu proti hitlerovskému Německu, proti fašistické Italii, proti všem rušitelům mezinárodního míru a všem paličům války. (Výkřiky.)

Budeme o jednotnou proletářskou frontu, o širokou lidovou frontu v boji pro obranu míru usilovati se vší rozhodností. Budeme dělnictvo a pracující masy Československa přesvědčovati, aby povzbuzeny pohledem na Sovětský svaz, na tuto zemi štěstí, radosti, blahobytu, na tuto zemi, šířící paprsky míru a pokoje do celého světa, odhodlaly se k bojovným činům, jež by otevřely cestu k vybojování stejného štěstí, stejného blahobytu, jakým se těší národy a lid Sovětského svazu.

Pro všechny dělníky a pracující lidi v Československu, pro všechny protifašisty, pro všechny obránce demokracie, pro všechny zastánce míru a odpůrce války, pro všechny přátele Sovětského svazu a pro všechny odpůrce Hitlerů, Mussoliniů, Schuschniggů, nechť je dnes heslem: Pryč s hodžovštinou! Pryč s Hodžou z vedení československé zahraniční politiky! Ať žije akční jednota proletariátu a lidová fronta v boji proti reakci, fašismu a válce! Ať žije revoluční boj proletariátu pod vedením komunistické internacionály a komunistické strany Československa! (Potlesk komunistických poslanců.)


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP