Soudím proto, že snahou vlády musí býti, odstraniti dříve tyto politické vlivy, a nežli se tak stane, bude nutno v nejbližší době, aby ministerstvo zemědělství v zájmu státní pokladny a v zájmu výživy lidu připravilo osnovy zákonů: 1. o vnuceném pachtu na všech větších hospodářských jednotkách, kde toho hospodářské poměry malozemědělců vyžadují, a 2. zákona na ochranu drobných zemědělských pachtýřů. Dnes je stav takový, pronajímá-li obec zemědělskou půdu, že musí tuto podle platných zákonů o obecní zřízení pustiti do veřejné dražby. K této dražbě se dostaví i zámožní rolníci, ba jsou četné případy, že k této dražbě dostavují se i statkáři (Slyšte!) a tito svým přihazováním způsobují vystupňování ceny pachtovného do výše pro malozemědělce nepřístupné, takže tito musí od pachtu upustiti, anebo pozemek spachtují, ale pro výši pachtovného stává se jim hospodářství na tomto pozemku nemožné.

Touha po půdě v důsledku nezaměstnanosti je veliká, zejména v západních Čechách. Ale já myslím, že nebude tomu lépe ani v jiných oblastech republiky. Chce-li drobný člověk pracovati a žíti, není tomu lépe ani při pronajímání půdy soukromých pozemků, neboť i tady musí se zavázati platiti pachtovné, jaké jest mu pachtovatelem diktováno. Ale nej en to, vytýkám zejména, že letošního roku, který se již chýlí ke konci, až dosud na ochranu těchto drobných zemědělců-pachtýřů se strany ministerstva zemědělství nebylo učiněno nic, ani pro místa postižená katastrofálním suchem (Slyšte!), kde pachtýři nesklidili ani tolik, kolik u nich činí pachtovné.

To je stav neudržitelný, který přímo volá z vesnic malého lidu po naléhavé pomoci a rychlém vydání zákona pachtýřského. To je však také stav, který je dokladem nedostatečné péče o drobné zemědělce v dnešní těžké hospodářské době a který je dokladem nutnosti změny dosavadní zemědělské politiky. Nelze přece dále se strany vládních činitelů s klidem přihlížeti k tomu, jak při bídném živoření drobných zemědělců jejich skromný majetek se tenčí a se zadlužuje, nelze přihlížeti klidně k tomu, jak úzkostlivě tento drobný člověk, demokracii a republice věrný, pohlíží vstříc své velmi chmurné budoucnosti.

S nedostatečnými zákonnými opatřeními se setkáváme, slavná sněmovno, v řadě jiných případů v oboru péče o drobné zemědělce. Bylo zde již o této věci řečníkem přede mnou mluveno, ale nemohu jinak, nežli znovu také na tomto úseku volati po nápravě. Běží zde zvláště o praktické provádění t. zv. nouzových akcí pro zemědělce postižené živelnými pohromami. Podle zákona č. 76 z r. 1927 a č. 74 a 75 z r. 1928 je zřízen při zemědělské radě zvláštní fond, ze kterého se zemědělcům vyhrazuje náhrada daně pozemkové v poměru sklizňového úbytku, a sociálně slabým a hospodářsky existenčně ohroženým se má dostati nouzové podpory při zjištění, že byli katastrofálně poškozeni anebo poškozeni aspoň 40% úbytkem sklizně ve svých podnicích. Podporu rozdělují správa zemského fondu a okresní nouzové komise po vyšetření škod místními komisemi. Zákonná ustanovení k těmto akcím rozdělují zemědělce na zemědělce a nezemědělce. Delegátům zemědělské rady, kteří navrhují rozdělování, se v těchto komisích nedostává zpravidla žádného zastoupení. Podpora se nevyplácí jen sociálně slabým a existenčně ohroženým, jak předpisuje zákon, nýbrž jako náhrada škody. Je-li to domkář, ale při tom dělník anebo zedník, není zemědělcem a nemá nárok, anebo má nárok, ale přizná se mu jen několik korun. Je-li to menší rolník, přizná se mu o něco více, zámožnější rolník dostane několik set korun a velkostatkář několik tisíc, ne-li několik desítek tisíc Kč. Uvedl jsem, vážení pánové, v zemědělském výboru poslanecké sněmovny markantní případy téměř ze všech okresů, jmenovitě ze západních Čech. Jsou to ovšem případy vyjmuté z tisíců jiných, které mám zjištěny. Čím má tedy býti zvýšena životní úroveň drobného venkovského člověka? Čím má býti zvýšena kupní síla téměř 50% obyvatel tohoto státu? (Posl. Bistřický: Ochranou živočišné produkce!) Má-li někdo 2 nebo 3 strychy, nepotřebuje ochrany živočišné produkce. Ten se vytrhne! To potom neznáte poměry malého venkovského lidu. (Výkřiky.)

Slavná sněmovno, tento drobný lid ztratil ne vlastní vinou práci v továrnách. Nemá naději, že ji opět získá. Připachtuje-li si nebo chce-li si připachtovati pozemek, není chráněn žádným zákonem před konkurencí zámožných jedinců ani v dnešní těžké hospodářské bídě. Nejen to. Tohoto propachtování se zúčastňují zámožní lidé, kteří by mohli sami pozemky propachtovati, poněvadž jich mají dostatek. Z důvodu finanční tísně musí takový pachtýř míti strach, aby na jaře, prodal-li něco obilí, nemusel dráže kupovat, neboť je prodá bez příplatku. Nárok na státní podporu v nezaměstnání se mu odebral, nemá nárok na státní stravovací akci, na nouzové práce investiční. Je-li na úrodě postižen živelní pohromou, rozdělí se peníze pro něj určené lidem zámožným. Z čeho má být tedy živ po dobu, po kterou se mu nedostává výživy z vlastního malého hospodářství? Státní finanční správě musí odvádět daně. Dluží-li, zajistí si to věřitelé na nemovitostech. Potřebuje peníze k pojištění budov, k opravě domků, k ošacení rodin. Stojí v zimní době nedostatečnou péčí ministerstva zemědělství ve strašlivých úzkostech a v důsledku toho i v strádání.

Co jsem uvedl, je jen maličký úsek celého hospodářského utrpení našich drobných lidí na venkově. Ale považoval jsem za nutné toto říci, abych odůvodnil nevyhnutelnou nutnost změny dosavadní zemědělské politiky pro drobné zemědělce. To je, vážení pánové, také důvod, proč se domáháme po řadu let změny volebního řádu do zemědělských rad a proč voláme po uskutečnění demokratisace demokratických zájmových společenstev a zemědělských komor, neboť jsem přesvědčen, že nebude lépe v těchto důležitých institucích, a chcete-li, přímo tepnách zemědělské politiky, dokud se bude uplatňovat vliv jen těch, kteří ne že by nebyli schopni, ale kteří o životě a utrpení drobného venkovského člověka na venku nemají ani ponětí. Vím, že máme v těchto institucích, v zemědělských radách řadu dobrých úředníků, kteří často v sebezapření musejí vykonávat, co se jim nařizuje. Proto jsem přesvědčen, když do těchto sborů dostanou se v poměrném zastoupení zástupci drobného venkovského lidu jako laici bez rozdílu politického přesvědčení, že v těchto institucích bude přihlíženo k zájmům hospodářským, které máme stejné my jako Domovináři a jako Otčináři a členové jiných zájmových korporací, takovým způsobem, jak potřebuje drobný lid venkovský a celý náš hospodářský život i stát.

Pan ministr zemědělství ve svém exposé, proneseném v zemědělském výboru posl. sněmovny, zabýval se obšírně požadavky našeho zemědělství, z nichž největší důraz klade na uskutečnění zemědělského oddlužení, které prý je již zralé. Když obilní produkci zabezpečena je rentabilita, je prý nutno také zabezpečiti rentabilitu ve výrobě živočišné. To je naléhavý požadavek našeho zemědělství. Souhlasíme a prohlašujeme s tohoto místa, že jsme ochotni spolupracovat na celém souboru hospodářských požadavků zemědělského lidu, které tak upřímně panem ministrem byly vyjádřeny, pokud jimi bude zvýšena péče o zájmy zemědělských dělníků, drobných zemědělců, maloživnostníků a malorolnického stavu vůbec. Rádi bychom však slyšeli také od p. ministra něco o zajištění mezd a platů zemědělského dělnictva, neboť jestliže zákon ustanovuje pevnou cenu výrobci za jeho produkty, nesmí při tom být zapomenuto ani na dělníky proti případné nesvědomitosti zaměstnavatelů. Vážení pánové, to je hospodářský příkaz, bez něhož nelze ozdraviti náš hospodářský život. Rádi bychom byli slyšeli z úst p. ministra něco o zvýšení péče pro drobné zemědělce, o ochraně drobných zemědělských pachtýřů, o odstranění některých ostrých nařízení zákona o obilním monopolu, zejména v námezdním mletí, o odstupňování daňových povinností směrem dolů a o tom, co učiní, aby subvenční a jiné podpůrné a nouzové akce z veřejných prostředků byly prováděny spravedlivě, a to ve prospěch sociálně slabých. To jsme však neslyšeli a proto nelze nám jinak než pana ministra zdvořile požádati, aby také o těchto otázkách, velmi naléhavých pro drobné zemědělce, se vyjádřil. Je to mínění všech drobných zemědělců na venkově, a to bez rozdílu politického přesvědčení.

Nelze také účelně, po mém soudu, a spravedlivě prováděti další plánování v zemědělském hospodaření, zejména oddlužování, které je ohromným hospodářským problémem, dokud nebude provedena demokratisace zemědělských rad, o čemž se p. ministr i pan předseda vlády sice zmínili, ale až na posledním místě, což nás nemůže dobře uspokojit.

Slavná sněmovno! Bylo by osudnou chybou hospodářskou, kdyby mělo být pokračováno v dosavadní zemědělské politice a v plánování, dříve než se venkovskému lidu umožní s sebou na těchto problémech spolupracovati. Máme-li nastoupiti cestu od politické demokracie k demokracii hospodářské, o které bylo zejména před volbami tolik mluveno a tolik slibováno, nesmí býti drobný lid venkovský vyřazen tam, kde se jedná o jeho životních zájmech. To není věcí jen těchto lidí samých a jejich žaludků, nýbrž tato otázka poslední dobou se stává výsostnou otázkou samého státu. (Výborně! - Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen pan posl. dr. Wolf. Dávám mu slovo.

Posl. dr. Wolf (polsky): Slavná sněmovno!

Ujímám se slova v rozpočtové rozpravě v oddílu dopravnictví a státního hospodářství nikoliv proto, že bych s hlediska lidu, jejž zastupuji, neměl výtky, pokud jde o jiná odvětví státní politiky a o užívání peněz zařazených do rozpočtu na účely, které často odporují a dokonce jsou nepřátelské zájmům polského lidu v tomto státě žijícího a stejně jako jiní obyvatelé platícího daně a nesoucího břemena ve prospěch státu. Měl bych mnoho co říci především v oboru osvěty, školství a sociální péče, ale když pro rozdělení řečnické lhůty mezi jednotlivé kluby a poslance nemohu zároveň mluviti při všech částech rozpočtu, vyhrazuji si promluviti o tom při jiné příležitosti, a vybral jsem si právě tuto část dopravnictví a hospodářské činnosti státu, abych připomenul, že se právě těchto oborů užívá ke zeslabení života a vývoje našeho národa. Pohnulo mne k tomu to, že právě nyní jsem pod dojmem hrůzy a bolesti, jež jsem pocítil v posledních dnech, když jsem viděl a slyšel zoufalství lidí poslaných správou státních drah do vyhnanství nikoliv za nějaké viny, nýbrž pouze proto, že zůstali věrni své polské národnosti. (Posl. Al. Langer: Oni zapomněli, že jsou ve službách republiky, a sloužili polskému konsulátu!) Promiňte, nejdříve to dokažte a pak uvidíte. (Posl. Al. Langer: Sloužili Varšavě!) Vystupovati s takovými pomluvami a lžemi jest darebáctví. Když to nevíte, neříkejte to.

Již dříve jsem ukazoval v této sněmovně a vykládal jsem to v příslušných vládních odborech, že se děje polským železničářům ohromná, ničím neodůvodněná křivda, když tito železničáři, kteří několik a dokonce několik desítek let konali službu v zemi svých předků, kde mají své rodiny, své příbuzné, své domky, vystavěné s velkou námahou a nejednou ještě velice zadlužené, kde mohou jako Poláci vychovávati své děti polským jazykem, se překládají do dalekých krajin obydlených lidem českým a nejednou i německým. Dokazoval jsem, jaká křivda se stala panu Augustinu Łukoszovi, když byl ze msty přeložen z Luk nad Olzou v dubnu t. r. do Dlouhonic u Přerova; prosil jsem, aby byl přeložen na staré místo, kde má svou chalupnickou usedlost. Dosud bylo moje úsilí a úsilí jeho a dokonce českých odborových organisací, k nimž patřil, marné.

Naopak, od té doby se překládali polští železničáři na základě denunciací jednotlivých čachrářů a udání místních odborů a činitelů Matice osvěty lidové. Mezi jinými postihl takový osud Pavla Suchého, průvodčího, člověka, jenž se do ničeho nemíchal a žil v ústraní. Byl přeložen z Českého Těšína do Prostějova stejně jako jiní, jejichž jména nemohu uvésti.

Byli přeloženi i 2 Češi z Německé Lutyně ze služby v Novém Bohumíně, a to Emil Wajda a Štepán Kolarčík, první do Přerova, druhý do Vsetína, a to pouze proto, že v Německé Lutyni nechtěli potírati Poláky, nýbrž naopak se s nimi spojili při obecních volbách. Křivda, která se stala těmto lidem, musí býti napravena, je-li v tomto státě aspoň trochu spravedlnosti.

Myslel jsem, že se toto překládání již skončilo, ale mýlil jsem se a nyní přistupuji k věci, která se mne v posledních dnech tak hluboce dotkla a která mne nutí, abych se s tohoto místa dožadoval spravedlnosti a dostiučení.

V sobotu a v neděli, dne 7. a 8. prosince t. r., se konal v Třinci sjezd Polské socialistické strany dělnické v Československu a na tento sjezd přijeli zástupci polské socialistické strany z Polska a také zástupci české soc. demokracie. Přijel jeden z vůdců této strany, pan předseda senátu dr. Soukup. Tato událost by se měla považovati za velice příznivou, neboť takové sjezdy by mohly přispěti ke sblížení obou národů, polského a českého. Jistě též v Třinci byl soulad mezi předními činiteli polských socialistických organisací a zástupci české strany soc. demokratické.

Ujišťovali se tam vzájemnými sympatiemi, zástupce české soc. demokracie a tedy zástupce vládní koalice přinesl srdečné pozdravy velké české vládní strany naší velmi malé straně polských soc. demokratů a ujištění o nejlepší vůli vzájemné vážnosti a pomoci, a předáci polské soc. demokracie vyslovovali svou vděčnost a spokojenost. Ale zdali tuto spokojenost sdílejí polští dělníci v Československu, jest jiná věc. (Posl. F. Kučera: Že tam mluvili o lásce k republice, to neříkáte, poněvadž to nemůžete potřebovat pro Kaszyckého!) To je lež. Já osobně jsem nikdy nedal podnět, abych mohl býti podezříván, že vystupuji proti republice. (Posl. F. Kučera: Jen se tam podívejte na svoji práci, co tam děláte!) Dovoluji si tvrditi, že polský dělnický lid nebyl tímto sjezdem nadšen, naopak s lítostí a bolestí pozoroval, co se v Třinci děje.

Nemůže býti jinak. Česká soc. demokracie, kterou zastupuje soudruh Soukup, ujišťuje polskou stranu dělnickou o svých sympatiích k polskému dělnickému lidu, posílá jim pozdravy a nejlepší přání, ujištění své lásky, a zároveň padá na tento polský dělnický lid ohromná rána a poplach. Neboť několik polských železničářů dostává ve chvíli, kdy pan předseda Soukup jede na sjezd polské dělnické strany, dekrety, které jestli neznamenají rozsudek smrti v doslovném významu toho slova pro ně a jejich rodiny, rozhodně znamenají rozsudek smrti po stránce národní a ohromnou ztrátu po stránce hmotné. A tyto dekrety pocházejí z odboru, v jehož čele stojí druhý vůdce téže české soc. demokracie, pan ministr Bechyně.

Tak dostali železničáři, zaměstnaní v obvodu železniční stanice Nový Bohumín a bydlící v okolních obcích, mající tam své domky a požehnaní četnými rodinami, skládajícími se nejméně ze tří dětí, dekrety, jimiž byli přeloženi ze služebního místa, kde již mnoho let, většinou ještě za rakouských dob bezvadně konali službu, bez jakéhokoliv provinění, do dalekých stanic v hloubi Moravy a Čech, a někteří až na západní hranice Čech. Zde jsou jejich jména, pokud jsem se o nich dověděl. Josef Kolarczyk, Josef Hok, Josef Jaworek, Josef Duda, Jan Wachtarczyk, Josef Krzystek, Gabriel Durczok, František Gabisz, František Dzierzzawa, Karel Szyroki a jiní. Ti všichni byli přeloženi v době od 4. do 6. prosince t. r., tedy právě před sjezdem. Mimo to kolují zprávy, že všichni další železničáři a železniční dělníci, kteří se hlásí k polské národnosti, mají býti přeloženi. Tragiku jejich situace zvyšuje ještě to, že dostali rozkaz, aby nastoupili službu na svých nových místech do 24 hodin.

Řekl jsem, že se tyto dekrety skoro rovnají rozsudkům smrti. Co to totiž znamená pro lidi, kteří tam mají své rodiny, od narození bydlí v okolních vesnicích, mají tam své domy, které postavili utrhujíce sobě i svým rodinám sousto od úst, skoro v každém případě ještě zatížené dluhem, pochopí jen ten, kdo s nimi mluvil a kdo má aspoň trochu soucitu pro neštěstí svého bližního. Celý svůj život se dřeli, jen aby zajistili existenci svým rodinám a sobě útulek na stáří, a dnes je to všechno ohroženo, dnes, kdy nastávají vánoční svátky.

Jak to cítí tito přeložení železničáři, vidíme nejlépe na příkladě Adama Kisze z Českého Těšína. Tento železničář, 42letý, mající 3 děti a ženu nemocnou v ústavu pro nervově nemocné, dostal také překládací dekret. Upadl v zoufalství. Nenašel milosrdenství u svých představených ani pro sebe, ani pro své děti. Vrhl se proto dne 26. listopadu t. r. pod vlak a na místě zahynul. Překládací dekret byl pro něj rozsudkem smrti.

Co udělají ti, kteří byli přeloženi ve dnech od 4. do 6. prosince? Marné byly jejich výbuchy zoufalství a jejich slzy, když u svých přednostů stanic, zvláště u náměstka přednosty v Bohumíně pana Smolky žebrali jako otroci, aby je s jejich rodinami nechali tam, kde mají vše, co jest jim v životě drahé. Že se nevrhnou pod kola vlaku, to jim nedovolí jejich náboženská výchova a myšlenka na jejich děti. Šli na vykázané místo, ale v jejich srdcích vyhasla všeliká víra ve spravedlnost a v jakékoliv lidské city u Čechů. Vždy budou proklínati ty, kdož zavinili jejich neštěstí.

V této sněmovně se často říká, že se Poláci u nás neodnárodňují. Táži se, a co je toto? Není jiného důvodu, než jen, že tito železničáři přes nátlak na ně vykonávaný nechtěli zapříti svůj původ, chtěli zůstati věrni své národnosti. Žádný z nich nespáchal nějaká provinění, žádnému nebylo dokázáno, že by byl jakkoliv projevil nejen nechuť ke státu, nýbrž dokonce nějaké nepřátelství k Čechům. Na výtku, že jsou nespolehliví, tvrdím, že titíž železničáři konali v Bohumíně službu za plebiscitu a boje o Slezsko a nebylo proti nim žádných námitek. Za takových okolností přijíždí na bratrský sjezd zástupce české soc. demokracie a mluví o přátelství a svých citech lásky k polskému dělníku. Jest to tedy něco divného, že Poláci, kteří milují svůj lid, jimž nejde o osobní výhody a ohledy a kteří mají trochu citu pro svou důstojnost, vzdalují se takových sjezdů a litují ty, kteří sami jsouce krmeni pokrytectvím, jsou pokrytečtí ke svým lidem a zapomínají na národní hrdost jako Poláci.

Případy přeložení železničářů z posledních dnů jsou jen jednou episodou národnostního boje na Těšínsku a odnárodňování polského lidu. Již delší dobu sepisovala rozličná oddělení Matice osvěty lidové polské železničáře a předpovídala, že budou přeloženi. Lidé se domnívali, že to jsou jen hrozby a že přece není možné, aby se to v nynější civilisaci stalo. Ale tam, kde jde o zničení polského dělníka, je všechno možné. Proto jest dnes poplach a pobouření mezi všemi polskými železničáři a v jejich rodinách a čeští činitelé ohlašují, že budou přeloženi všichni, kdož posílají děti do polských škol nebo se hlásí k polské národnosti. Zde nestačí ani to, že polský dělník obětuje duše svých dětí a posílá je do české školy, neboť mezi zmíněnými jest František Babes ze Skřečoně, který pod nátlakem zapsal své děti do české školy, ale poněvadž neskrýval svého polského národního přesvědčení a patřil k polským organisacím, proto ho stihl osud, že musel do vyhnanství.

Stejně jako na dráze i v jiných podnicích se usiluje o to, aby Poláci byli zbaveni chleba a tak přinuceni k odnárodněná. Toto úsilí mělo také skutečně ovoce. V bohumínském soudním okrese bylo napočteno r. 1910 18 tis. 118 Poláků, kterýžto počet do r. 1919 vzrostl, a Čechů 10.355, ale r. 1930 Poláků již jen 4.750 a Čechů 35.741, čili že v době, kdy žijeme v republice, ztratil polský lid jen v tomto okrese 13.368 osob, při čemž nepočítáme ani přirozeného přírůstku, čili skoro 74% své državy. Česká národnost získala 25.386 osob, čili 245% své předválečné državy. Dnešní železničářská akce jest jen dobíjením polské národnosti v bohumínském okrese.

Totéž se děje s dělníky a horníky v jiných hospodářských a státních podnicích. V území, kde jsou státní hornické podniky, jest již jen hřbitov polské národnosti. V okolí Rychvaldu, Poruby a Orlové, kde ještě nedávno byla polská většina, dnes je již úplně odnárodněna nátlakem českých úředníků, inženýrů a podúředníků, a stejně tomu jest v jiných krajích na Těšínsku a dokonce v soukromých podnicích, v nichž působením státních úřadů byli všude úplně odstraněni polští úředníci, odnárodňování a počešťování pokračuje odstrašujícím způsobem. Nejednou, když o tom přemýšlím, klaním se v duchu vytrvalosti polského dělníka a horníka a divím se, že přes tolik pronásledování a přes strašné poměry, v nichž žije polský dělník na Těšínsku, vydržel a nedal se zlomiti. (Výkřiky posl. Čuříka.)

A kolik lidí proto ztratilo chléb a žije v největší bídě. Češi stále opakují: neužíváme nátlaku a násilí - ale jděte se zeptati po našich obcích těch lidí. (Výkřiky.) Polský horník nebo dělník pracuje tedy v tom neb onom podniku. Českému učitelovi nebo nějakému činiteli Matice osvěty lidové se nelíbí, že ten člověk posílá své děti do polské školy nebo pracuje v nějaké polské organisaci. Přemlouvá ho, aby poslal děti do české školy, aby vystoupil z polské organisace, a varuje ho, že mu to může v práci škoditi. Někdy dokonce úředník, podúředník nebo inženýr podniku si ho zavolá a úplně nevinně se ho vyptává, čím jest, do jaké školy posílá děti a nebylo-li by pro něho lépe, aby patřil k české organisaci a posílal děti do české školy. Potom se dlouho nic nestane, tento dělník posílá dále dítě do polské školy a hlásí se k polské národnosti. Po delší době - kdy už je tento rozhovor jakoby zapomenut, dostane tento dělník výpověď z práce - ze služebních důvodů. (Posl. Čuřík: To dělá vaše politika!) Vaše štvaní to dělá, pane Čuřík.

Jeden z hlavních činitelů Matice osvěty lidové, pan Klac, opakoval před týdnem v brněnském zemském zastupitelstvu to, co jsme slyšeli již tolikrát, že se neužívá nátlaku, že počešťování jest přirozeným vývojem života a toho že se Češi nevzdají. Domníváme se, že každé odnárodňování, tedy i to, které vyplývá z přitažlivé síly lidí k většině, která má ve státě moc, jest křivdou a zároveň nespravedlivým obohacováním na újmu druhého národa. Ale výše uvedené příklady a tisíceré fakty, které se dají snadno dokázati, dosvědčují, že zde jde o úmyslné, nucené a násilné odnárodňování.

Ještě působivější výmluvu si nalezl, bohužel, katolický kněz Jedlička v témž brněnském zemském zastupitelstvu. Tento šovinista se neostýchal vrhnouti celou stoku lží, obviňování a pomluv proti Polákům katolíkům a proti polským kněžím, za něž jistě bude jinde odpovídati. Vylíčil věc tak, že to nikoliv Češi potlačují Poláky, nýbrž naopak Poláci pronásledují Čechy a zbavují je práv. (Výkřiky posl. Čuříka.) Tento tlach opakovaly po něm všechny české noviny a pokoušejí se hlásiti do světa, že chudáci Češi jsou Poláky utiskováni. Nevím, máme-li co dělati s malými dětmi, což ti lidé nechápou. jak zesměšňují sebe i svou věc? Tedy Poláci, jichž jest v tomto státě jen hrstka, kteří nemají ani státního úředníka na nějakém vlivném místě, ani jednoho inženýra nebo vyššího úředníka jak ve státních, tak i v soukromých podnicích, kteří se skládají výlučně z drobných rolníků, dělníků a horníků, z třídy nejchudších, jsou s to, aby tísnili a utiskovali Čechy, kteří mají ve svých rukou celou státní a hospodářskou moc? To jest leda směšné, a takovým tlachem a takovými lžemi se pobuřuje celý český národ proti polské menšině a hodlá se jí vyrvati ještě to, co má. (Výkřiky posl. Čuříka.) Těch několik polských kněží a učitelů - jediná polská inteligence - jest trnem v oku českého kněze hlásajícího křesťanskou lásku, a ti musí býti zničeni, musí býti odstraněni, aby zpauperisovaný polský lid, zbavený všech vůdců, stal se snadnou obětí šovinismu. (Výkřiky posl. Čuříka.)

Pánové, nemluvím to proto, abych dráždil, žaluji, neboť žádám o spravedlnost, ukazuji na křivdu železničářů, neboť chci a budu působiti všemi silami, aby tato křivda byla napravena a oni vráceni svým rodinám a svému národu. Zdůrazňuji křivdy páchané na dělnících a chudém polském lidu, neboť pocházeje z této třídy přeji si pro ně spravedlnosti, přeji si, aby se již jednou ukončil ten bolestný neklid, strach o zítřek, obava jednoho před druhým a nejistota a aby se těmto nejchudším dostalo lepšího osudu a aby zavládl klid. To jsou přání pro můj lid na svátky míru, na svátky vánoční. (Posl. Čuřík: To je velké farizejství, pane kolego!) Vy jste největší farizej na světě. Styďte se! Končím.