Bylo-li zde mluveno o snížení osevních ploch, a to způsobem velmi nelaskavým, se stanoviska malých domkářů a rolníků do 5 ha, pak přece kol. Danihel musí vědět, že do výměry 5 ha omezení plochy se nevztahuje na naše zemědělce, a žádal-li, aby mu bylo jasně odpověděno na otázku, kterou striktně položil, zda při posuzování redukce osevních ploch bude či nebude postupováno stranicky, odpovím mu jasně: Nebude postupováno stranicky, ale hospodářsky, bude postupováno tak, jak toho zájmy celku a všech zemědělců vyžadují. (Předsednictví převzal místopředseda Mlčoch.)

Kol. Schwarz zde hovořil o řízeném hospodářství. Uznal jeho výhody, uznal nutnost, abychom své hospodářství skutečně řádným způsobem do budoucna usměrnili, jen se tázal, jak bude postupováno, za jakým cílem a jakými metodami. Pak vydedukoval řadu motivů a došel k určitým závěrům, se kterými je jistě nutno se otevřeně vypořádat.

Kol. Schwarz zde jasně řekl, že při řízeném hospodářství tak, jak jsme je začali prováděti v obilním monopolu, se pomohlo jedněm, protože se zvyšovaly ceny, čímž klesala spotřeba, poněvadž konsumenti při zvýšených cenách nemohou kupovat. Považuji za nutné zde připomenouti, co je již dnes jasné všem našim konsumentským vrstvám, že není rozhodující, co musejí zaplatiti za výrobek, nýbrž to, jakou mají tržbu, jaké služné nebo jakou dostávají mzdu, nebo mají-li vůbec zaměstnání. Ale vy byste mně mohli namítnouti, že je to jen fráse. Proto bych se chtěl konkretně přidržeti toho jeho výroku, že se ceny zvyšovaly a tím snižovala schopnost nákupu. Tady snad mně bude dovoleno upozorniti na cenu pšenice a na to, jak se vyvíjela. Jsou to úřední data, ze kterých vidíme, že v době, která je nejdražší - přidržme se nejdražšího měsíce v roce, t. j. června - v červnu stála pšenice r. 1931 150 až 170, r. 1932 141 až 154, r. 1933 157 až 173, r. 1934, t. j. před monopolem, 152 až 162 a r. 1935 177 až 193. Má tedy pravdu kol. Schwarz říká-li, že se cena zvýšila. Cena pšenice se skutečně zvýšila, nikoli překotně, ale na míru úměrnou. On však dále řekl: Tím se snížila spotřeba. Snížila-li se spotřeba, znamená to, že se musely zdražit výrobky, které konsument kupuje, nikoli pšenice, ale mouka. Bude jistě velmi dobře, podíváme-li se na vývoj ceny mouky, a zase si vezmeme nejdražší měsíc, aby se nemohlo říci, že operujeme ciframi, které se nedají srovnati.

U mouky měsícem nejdražším, jak každému známo, je měsíc červenec; a pak vidíme, že cena mouky dvojnulky hrubé, to jest oné mouky, která se v konsumu jako jediná dnes prodává, i v minulých letech měla tento vývoj. Kdežto r. 1931 stála mouka hrubá nula v maloobchodě, podle úředních čísel, opakuji, v červenci 3.03 Kč, r. 1932 2.80 Kč, r. 1933 2.95 Kč, r. 1934 2.85 Kč a r. 1935, to jest dnes úřední cena, o které víme, že není dodržována, prodává se pod ní, 2.90 Kč, pak bych chtěl věděti, jak mohl kol. Schwarz přijíti k takovému závěru, když jsem dokázal a dovodil čísly, že konsument neplatí dnes za mouku ani o 1 haléř více než platil, když zemědělec tržil za obilí o 20 až 30 Kč méně.

Ale mohli byste mi namítnouti, že taková situace je v tuzemsku. Podívejte se však na to v druhých státech. Tam cena mouky není levnější. Pro nás jsou rozhodující nejbližší státy střední Evropy; a tu dnešní cena mouky na př. v Německu je 2.74 Kč, v Rakousku 3.67 Kč, tedy cena, která nejen odpovídá naší, nýbrž ještě ji v Rakousku podstatnou měrou převyšuje.

Kol. Schwarz zde také řekl, že stoupají zásoby zboží právě v důsledku poklesu konsumu. Pravda, stoupají naše zásoby obilí. Stoupají a hromadí se z důvodů, které nejsou tam, jak ukázal kol. Schwarz, ale z důvodů jiných, k nimž mně bude dovoleno, abych se ještě vrátil. Dovodil jsem již, že je mylná dedukce kol. Schwarze, kterou zde vyvodil, že vysoké ceny nesmí jíti na účet spotřebitelů, poněvadž úměrné ceny obilí nešly na účet spotřebitelů. Jestliže kol. Schwarz zdůrazňoval, že zemědělství musí jíti druhou cestou, snížením výrobních nákladů, pak bych chtěl říci, že na tuto cestu, na kterou nám bylo poukazováno s druhých stran po řadu let, jsme byli ochotni se dát, že jsme se po ní také dali a čekali marně léta, až se sníží potřeby, které zemědělec musí nakupovat. Léta jsme marně čekali a nedočkali se. Proto nám nikdo nemůže vyčítati, že tato cesta je pro nás dávno neschůdná a že nás nikdo nikdy na tuto falešnou cestu nezatlačí.

Slavná sněmovno! Bylo zde také, řekl bych, velmi netakticky, ale velmi šikovně použito úsloví, že je otázka, zda svoboda je zlo nebo omezování svobody je zlem. A bylo zde pak dovozováno, že naše hospodářství se řídí onou cestou, která znamená a má prý znamenat, že svoboda je zlo. A že prý touto cestou zejména bylo postupováno v době, kdy se jednalo o zabezpečování obilních cen. Chtěl bych o tom říci, že je to omyl, poněvadž jestliže kol. Schwarz tady upozorňuje, že monopol by mohl býti a byl by přijatelným i pro něho, kdyby místo nynějšího systému byla pouze stanovena povinnost obilní společnosti převzíti nabídnuté obilí za stanovené ceny, pak mu na to musím odpovědět, že tato forma by byla všem zemědělcům nejpřijatelnější, ale, vzácné shromáždění, je tady otázka, je-li také tato forma a tato cesta možná. Pokud vidíme, že monopol má povinnost odebrati všecko obilí, a z té povinnosti, kterou loňského roku měl, mu pak ke konci roku zbylo zásob 39.000 vagonů pšenice, 13.000 vagonů žita, skoro 8000 vagonů ovsa a skoro 5000 vagonů ječmene, pak prosím, ať mně odpoví kol. inž. Schwarz, kdo by poskytl obilní společnosti prostředky na to, aby uhradila ztráty, které by jí vznikly. Říká-li kol. Schwarz, že by jistě rolník neprodával nikomu levněji, měl-li by zabezpečeny ceny obilního monopolu, věřím tomu, ale rád bych znal soukromou společnost, jakou je naše československá obilní společnost, která by byla ochotna z lásky k národu prodělati stamiliony Kč ročně. A měla-li by býti tato částka požadována od našeho státu, nevím, zdali by rozpočet našeho státu toto zatížení dosti dobře snesl. Myslím naopak, že všecky druhé vrstvy by měly býti vděčny za to, že náš zemědělec nese nejen výhody monopolu, nýbrž že i všecky nevýhody si nese naše zemědělství samo.

Hovoří-li kol. inž. Schwarz o tom, že režie obilní společnosti je veliká, pak bych mu na to chtěl odpověděti, že je-li režie obilní společnosti 30 hal. na 1 q a zdá-li se tato částka někomu velkou, neznám nikoho, kdo by byl do monopolu uměl hospodařiti levněji.

A pak končí kol. inž. Schwarz, že této hospodářské politice nelze vysloviti důvěru. Myslím, že tento jeho konec je ve velikém rozporu s řečníky, kteří zde již měli příležitost promluviti za národní sjednocení, ať už to byl posl. Ježek anebo kol. inž. dr. Toušek, který výslovně prohlásil, že hospodářský plán Hodžův je dobrý, a schválil tento plán.

Slavná sněmovno, dr. Toušek se zde jasně vyslovil pro plán vlády. Znamená to - chci věřiti - také souhlas celého klubu národního sjednocení s tímto plánem. Myslím, že se tak stalo právem a že se tak stalo dobře, poněvadž hospodářský plán - a bylo to už dokázáno skutky - není pro nás cílem, jak se u mnohých stran s tímto plánem operovalo, nýbrž hospodářský plán není pro nás ničím jiným než programem soustavné práce pro všecky vrstvy, pro národ a pro stát. (Výborně! - Potlesk.) Plánovat, to znamená ne někoho omezovat, ne někoho vázat, ale to znamená řídit, usměrňovat, znamená to vyrovnávat nespravedlnost a zabezpečiti sociálně slabé. Vázané hospodářství, a myslím, jedině vázané hospodářství - jsem o tom hluboce přesvědčen - je cestou ke smíru mezi jednotlivými vrstvami národa, je cestou také k hospodářskému míru, je cestou, na které není a nebude nikdy poražených, na které není také vítězů, kde jeden neroste na úkor druhého, ale kde vítězí pouze a výhradně zájmy celku, prospěch všech vrstev, prospěch zemědělství, prospěch konsumentů i prospěch vrstev zprostředkovatelských.

Obilní monopol, který jest prvním článkem řízeného hospodářství, můžeme tak říci s plným vědomím odpovědnosti, v druhém roce jeho trvání se plně osvědčil. Obilní monopol tak, jak se uvedl, respektoval - opakuji a podtrhuji to - zájmy všech vrstev, spolupracoval se všemi, kdož se dříve zabývali obchodem s obilím. Obilní monopol, pravda, způsobil úplný převrat v obchodování s obilím, ale nezavinil zmatky, které mívá a které je nutno tolerovati každému velkému opatření. Obilní monopol má dvě velké výhody. Zabezpečil našemu zemědělství ceny a, jak už jsem zdůraznil, zabezpečil také odbyt. (Posl. Danihel: Ale nie rovný!) Rovný odbyt všem. (Posl. Longa: Ale nie rovné ceny!) Ceny takové, jakých bylo možno docíliti. Řekl jsem vám jasně, pánové ze Slovenska, co je naší snahou, ale uznáte, že rozpětí - opakuji to znova - těch set kilometrů, které dříve jste vy pocítili sami na sobě, dnes cítíte už daleko méně, ale myslím, že v tomto směru měli bychom míti také důvod k tomu, kdybychom chtěli apelovati na stejné ceny.

Pánové, podívejte se, jsou výrobky, které vyrábíme u nás a které dovážíme k vám a které jsou u nás levnější a u vás dražší. Je to také opačně. Vždyť vaše víno je u vás levnější a u nás dražší. To potvrzuje jenom to, co já říkám. My musíme dopláceti na sta kilometrů, které jsou mezi Slovenskem a Prahou. Je řada produktů, při kterých opačně my bychom byli vděčni, kdyby se mohly prodávati za stejné ceny u vás jako u nás, poněvadž by se tím zvýšil podstatně jejich odbyt, zejména produkty průmyslové. A vy víte, že to lze těžko udělati. Chceme to a je to naším programem. Řekl vám to jasně pan předseda vlády ve svém prohlášení.

Ale řekl jsem, že obilní monopol má nejen velké výhody pro naše zemědělství. Musím zde upozorniti, že teprve obilní monopol to byl, který jasně ukázal na bídu našeho venkova, našeho zemědělského stavu. Jestliže během 4 prvých měsíců po žních bylo dodáno obilní společnosti více jak 72% všeho obilí, pak je to dokladem těžkých poměrů, které panují ještě v době obilního monopolu na naší vesnici, a myslím, že není důvodu k tomu, aby kdokoliv vyčítal ceny, které obilní monopol našemu zemědělství zabezpečil.

Ale, pane kolego, chtěl bych dojíti také k tomu, o čem vy jste se zde zmínil, k hodnocení jakosti. Tato slavná sněmovna pamatuje, že jsme k nám dováželi desítky tisíc vagonů pšenice ročně a že se k nám tato pšenice dovážela i v době, kdy už naše zemědělství vypěstovalo dostatek vlastní pšenice, a že se sem tato pšenice dovážela v době, kdy zástupci konsumentských vrstev nám dokazovali, ze je tento dovoz nutný ne proto, že bychom pšenici neměli, nýbrž proto, že dovážená pšenice má lepší jakost a v důsledku toho poskytuje nám také mouku lepší jakosti. A zde vidíme, že to není nevýhoda, nýbrž že to je veliká výhoda obilního monopolu, že teprve on to byl, který umožnil spravedlivé hodnocení jakosti obilí. (Posl. Danihel: A znemožnil dovoz, pravda, pán kolega?) Znemožnil v tom smyslu, jak se k nám dříve dováželo. Jsem rád, pane kolego, že na to upozorňujete. (Výkřiky. - Místopředseda Mlčoch zvoní.) Pravda, obilní monopol to byl, který nám umožnil dovoz cizozemské pšenice v době, kdy naše spřátelené státy na tomto dovozu musely v důsledku nedostatku skladišť trvati, to je v době po žních, aniž otřásl cenovou politikou, kterou jsme v době monopolu sledovali. (Posl. Danihel: To ešte nevieme!) To je, myslím, veliká výhoda obilního monopolu. Ale jestliže - abychom se, pane kolego, vrátili k té jakosti - dříve konsumenti volali do řad našich zemědělců po jakosti pěstovaných výrobků, pak myslím (Posl. Danihel:...že tá slovenská pšenica sa vyrovná americkej?), že dnes naše zemědělství této jakostní produkce dosáhlo, neboť skutečně již vyrobilo pšenici jakostnější nežli cizina. V té době zasluhuje si právě ze řad konsumentů uznání a nic jiného nežli alespoň trochu uznání.

Služba konsumentovi - tak jste volali, pánové, v době před monopolem - záleží ve službě a v soutěži jakosti. Chci říci, že tak chceme rozuměti službě konsumentovi i v řízeném hospodářství a že tato služba v řízeném hospodářství musí tkvěti hlavně v soutěži jakosti výrobků, nikoli v podbízení cen na její úkor. Kvalita pšenice však má ještě svůj jiný mimořádný a zvláštní význam, na co tady bylo upozorněno s mnohých stran, totiž pro hromadění se pšeničných zásob. Každý, kdo rozumí jen trošku naší zemědělské produkci, ví, že tvrdá pšenice nemá onen výnos jako pšenice měkká. A právě tady může diference cen způsobiti to, po čem všichni voláme, nejlepší jakost, ale i zmenšení sklizně a v důsledku toho odstranění tíživosti uskladnění. (Posl. Danihel: Všetky druhy sa tam zosypú a tak sú tam nahromadené!) Podívejte se, pane kolego, přál bych si velmi toužebně a vroucně, aby kdokoliv, když chce mluviti o zemědělské produkci, se šel alespoň podívati do chalupy, a chce-li někdo hovořiti o tom, že se sesype pšenice a proč se sesype, aby si udělal alespoň jednou v životě exkursi do mlýna, kde mu každý mlynář a každý stárek řádně vysvětlí, proč je nutno pšenici míchati a jaký to má důsledek ve službě našemu konsumentovi. (Potlesk.) Obavy z hromadících se zásob, o kterých tady hovořil pan kol. inž. Schwarz, jenž říkal, že se zásoby hromadí proto, že jest zemědělcům dávána premie na pěstování pšenice, nejsou a nebudou tísnivé u nikoho při správné cenové politice, a ke snížení těchto přebytků a zásob dojdeme oněmi cestami, o nichž jsem se zmínil, nikoli však navrhovaným snižováním cen pšenice, nýbrž naopak zvýhodněním pěstování jakostních pšenic.

Osev pšenice roste, ale nikoliv, opakuji, pro její vysokou cenu, jak se namnoze tvrdí, poněvadž jsem dovodil, že tato cena je úměrná, ale osev pšenice se zvyšuje pro nízkou cenu ostatních plodin, ať je to řepa cukrová, ať olejniny nebo jiné náhradní plodiny nebo krmivové rostliny. Poněvadž se zde hovořilo o krmivové politice, o cenové politice našich krmiv, je jasné, že právě umožněním pěstování krmiv bychom si podstatnou měrou mohli snížiti osev pšenice. Ovšem jejich pěstování je dnes nevýhodné při nerentabilní naší produkci živočišné. Každý ví, že zemědělská produkce je různorodá, ale že se vzájemně podmiňují všechny její obory. Každý ví, že bez zabezpečené produkce živočišné nelze na trvalo stabilisovat ceny produkce rostlinné, právě jako bez zabezpečení produkce rostlinné nelze na trvalo zajistiti produkci živočišnou. Žádáme proto právem, aby stálá nejistota před budoucností našich zemědělců byla nahrazena jistotou, která umožní takovou úpravu zemědělské výroby, aby se vyhovělo zájmům všech.

Dovodil jsem, že obilní monopol se plně osvědčil, že prospěl našemu venkovu a zemědělství a že nepoškodil konsumenta. Proto právem dnes voláme, aby obilní monopol stal se institucí trvalou (Výborně!), aby se tím umožnil rozvoj dalšího podnikání ke prospěchu celého státu.

Volám-li, aby monopol stal se institucí trvalou právě proto, aby našemu zemědělci byla vrácena jistota a aby byly také zlepšeny nejen naše hospodářské, nýbrž i kulturní poměry vesnice, pak musím těžce žalovat, že vývoj kulturních poměrů na vesnicích nevytváří se tak, jak by bylo v zájmu všech, v zájmu celého národa. Vidíme, že je zde řada opatření kulturních, která slouží městu, ale která nevýhodou prostředí jsou odpírána venkovu. Chtěl bych se zmíniti po této stránce zejména o otázce soustavné elektrisace našeho venkova. Chtěl byl velmi žalovat, že zájmy našeho venkova nejsou v tomto směru dostatečnou měrou respektovány. Je pravda, že bylo povoleno na soustavnou elektrisaci v minulých 10 letech celkem 268 mil. Kč, ale je také pravda, že bylo vyplaceno pouhých 196 mil. Kč, takže zbývá vyplatit ještě 72 mil. Kč podpor, které byly již povoleny. Sledujeme-li náš státní rozpočet, pak vidíme, že položka na soustavnou elektrisaci našeho venkova je soustavně snižována. Vidíme, že kdežto od r. 1929 bylo v rozpočtu 35 mil. Kč, od r. 1932 bylo tam již pouze 25 mil. Kč a od r. 1934 docela pouhých 10 mil. Kč. Tu vidíme, že na našich vesnicích se stavělo, že se elektrisovalo právě v oněch dobách, kdy ve státním rozpočtu byly částky 35 mil. Kč a 25 mil. Kč a kdy naši venkované mohli právem očekávat, že tyto částky budou také vyplaceny a že se dostanou i jim příslušné podpory tak, jak jim to bylo v době elektrisování slibováno našimi státními orgány. A tak jsme došli k onomu zjevu, že se velmi rychlým tempem stavělo, ale pomalým tempem se potom vyplácely podpory, které byly také velmi pomalu povolovány. Ve víře, že slibovaná podpora bude vyplacena, bylo potom povoleno těchto podpor v Čechách 3069, na Moravě a ve Slezsku 1487, na Slovensku 776 a na Podkarpatské Rusi 78. Všechny tyto částky, kdyby byly vypláceny dosavadním tempem a částkou 10 mil. Kč ročně, byly by vypláceny až teprve do konce roku 1943, tedy do doby, kdy částka, která bude poskytnuta jako podpora, byla již dávno nejen vyčerpána debetními úroky, ale kdy tyto debetní úroky činí již částku daleko větší, než bude činit slíbená podpora.

Ale kromě toho elektrisovaly další obce v téže době a tak vidíme, že od 1. května 1932, kdy už nebyla povolena žádná podpora, nahromadilo se v ministerstvu veřejných prací z Čech 524 žádostí, z Moravy a Slezska 200, ze Slovenska 351 a z Podkarpatské Rusi 26, celkem 1101 žádostí, které si vyžádají asi 55 mil. Kč podpor a které při 10milionových částkách ročně byly by vyplaceny až teprve do konce roku 1949, ačkoliv bylo stavěno před r. 1932.

Ale nejen že je řada obcí, které elektrisovaly ve víře ve slíbenou podporu státní, je zde ještě řada obcí, a těch je více než 6800, které čekají na elekrisaci, a bylo správně upozorněno na to pány ze Slovenska, že jsou to obce zejména na východě republiky, že jsou to zejména obce na Slovensku a Podkarpatské Rusi, právě tak jako v chudých oblastech Čech, a to obce se 3 3/4 mil. obyvatel, kteří si také zaslouží oněch výhod, které přináší civilisace a kultura. (Potlesk.)

Chci říci jasně, že nelze souhlasit s takovouto soustavnou elektrisací venkova, s takovou soustavnou elektrisací, která se mění v soustavné sliby a v soustavné zadlužování našich nejchudších. Žádáme proto, a žádáme to právem, změnu podpor pro naši elektrisaci po způsobu návrhu našeho regionalistického ústředí, návrhu, který byl již také přijat, jak jsem měl příležitost viděti ze zprávy pana ministra veřejných prací, tímto ministerstvem. A to nejprve převzetím dluhové služby za povolené už anebo za ony žádosti, které budou povoleny a musejí býti povoleny v zájmu víry ve státní akce. Za druhé pak pokračováním v elektrisaci obcí podle tohoto plánu. Podporovati obce, které již elektrisovaly a nedostaly dosud podpory, podporovati také obce, které dosud neelektrisovaly, ale mají na to právo, je příkazem sociální spravedlnosti. Při těchto podporách měli by se také zamyslit všichni nad otázkou, která je tak často uváděna na přetřes, otázkou návratu k půdě, kolonisace. Tak často se hovoří o návratu na náš venkov, tak často se hovoří o vylidňování venkova, které je způsobeno právě tím, že města poskytují řadu zejména kulturních výhod proti naší vesnici. Učiňte život na naší vesnici snazší, příjemnější, učiňte život naší vesnice takovým, aby se stal rovnocenným životu všech ostatních vrstev našeho národa, a pak nebude třeba hovořit o vylidňování, poněvadž nikdo potom z našich vesnic nebude utíkat, ale rád se tam bude každý zpět vracet.

Hovoří-li se o elektrisaci, je také nutno hovořiti ještě o tom, že elektrický proud i tam, kam bývá zaveden, v mnoha případech nelze dosti dobře používat pro jeho příliš vysokou cenu. Jestliže chceme hovořit o ceně elektrického proudu, pak se musíme také podívat na ony částky, které tvoří podstatu ceny elektrického proudu, a pak nemůžeme se vyhnout otázce, kterou se měl zabývat, domnívám se, parlament, a bylo to také jeho povinností už dávno, to jest otázka daně z vodní síly. Daň z vodní síly, která byla uzákoněna před 14 lety ve výši 4 haléře jako základ za jednu HP a hodinu a 4 haléře přirážek, výslovně podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona, sledovala jeden cíl. Bylo výslovně řečeno, že tato daň má býti protiváhou daně uhelné, činící až 45% z ceny uhlí a při uhlí hnědém 30 až 45 haléřů za 1 hod. HP. Výslovně je konstatováno v důvodové zprávě (čte): "Vzhledem k dávce uhelné je daň velice nízká, vláda tak činí úmyslně z toho důvodu, že výhody vodní síly jsou vykupovány její nestálostí, odlehlostí od dráhy a jinými nevýhodami." Byl tedy proto poměr 8 hal. ku 30-45 haléřům, to je 1:5. Průběhem doby byla snížena daň z vodní síly na 5 haléřů, ale zároveň byla daň uhelná snížena ze 45% na 10% resp. 7%. Ale kromě toho byla také snížena cena uhlí, čímž klesla daň uhelná a také její tíživost. Dnes činí uhelná daň 0.85 haléře na 1 hod. HP. Dnešní poměr je k dani z vodní síly tedy nikoliv 1: 5, nýbrž 5: 1 ve prospěch uhlí. Je tedy v důsledku toho dnešní zatížení vody 25krát větší proti uhlí, než měl na mysli zákonodárce v době zavádění této daně.

Aby bylo jasno, jakým způsobem zatěžuje tato daň z vodní síly naše podnikání, stačí, abych uvedl pouze, že v mlynářství znamená zatížení 50 až 80 hal. za jeden semletý cent obilí. Jestliže vidíme, že ročně zaniká více než 125 vodních mlýnů, pak myslím, že by se měl každý tázati, jestli zde není toho příčina právě daň z vodní síly. Já k tomu dojdu ještě zvláštními propočty.

Nejen v mlynářství, nýbrž i v elektrárnách tato daň zatěžuje 1 KWH u konsumenta 12.7 haléři, zatím co v Ervěnicích cena uhlí pro jednu KWH činí 2.1 haléře. Tedy pouhá 1/6 toho, co činí jenom daň z vodní síly. Jestliže vidíme takovýto zjev, že nám zanikají vodní elektrárny a že omezují svůj provoz a že se koncentruje produkce naší elektrické energie v elektrárnách uhelných, pak tu není důvodem nic jiného, než jedině a výhradně právě uváděná daň.

Ale daň z vodní síly, kdyby měla býti zachována v tomto rozpětí, bude mít za následek, že za několik krátkých let, kdy vyprší smlouvy dodávkové, které mají naše elektrárenské svazy s našimi vodními elektrárnami, tyto smlouvy neobnoví, poněvadž mají možnost, aby si daleko levněji vyrobily sami v uhelných elektrárnách elektrickou energii, nežli co stojí jenom sama daň z vodní síly. A bude to mít za následek další zastavení provozu v desítkách našich vodních elektráren. Jestli tomu říkáme národohospodářská politika, pak myslím, že jsme na cestě nesprávné.

Je nutno dále se zmíniti o malých vodních dílech. Malá vodní díla mají další nevýhodu v tom, že mají sjednaný t. zv. paušál v placení daní z vodní síly s našimi finančními úřady. Vidíme, že právě v posledních letech sucha, v době, kdy nemohla býti dostatečnou měrou využita voda, poněvadž nebyla, stouplo toto zatížení daně z vodní síly u mlýnů z 16 na 40% režie.