Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. inž. Schwarz (pokračuje): Také jsem ho tam nebral. (Výkřiky) To jest ovšem vaše divoká fantasie. O tom o všem já nic nevím. (Veselost.). Byla by to veliká otázka, kdybychom se jedenkrát zeptali, komu opravdu průmyslníci dávají peníze. Myslím, že socialistickým stranám asi nejvíce - podle prakse. (Hlasy: Zeptejte se dr. Hodáče! O cizí domácnosti jste velmi dobře informován, o vlastní domácnosti nikoliv!) Neračte se tomu divit, ono to není žádné tajemství.

Projednáváme hospodářskou a finanční část rozpočtu. (Posl. Bátková. To jest ono!) Je věc samozřejmá, že při omezenosti času, kdy ovšem jsem nechtěl zamlčet tu věc, nejvýznamnější v nynější chvíli, zbývá mi jenom možnost docela povšechně se dotknouti hospodářských zásad, které byly vyjádřeny jak v exposé předsedy vlády - aspoň toho dosavadního předsedy vlády, nevím co bude říkat snad pan Šrámek, dojde-li k tomu, aby se stal hlavou socialismu v Československé republice - a jednak které se projevovaly doposud i v praksi koalice, jež řídila a dosud řídí tento stát. Z projevu pana předsedy vlády jsme se dověděli, že touto zásadou je synthesa řízeného hospodářství s hospodářstvím individuálním, soukromopodnikatelským. Slyšeli jsme tu také pak výklad, že toto stanovisko znamená pochovávání liberalismu, který před našima očima v této světové krisi dokonává. Nu, zdá se mi to trochu nemírným přepínáním, protože ten liberalismus těžko může dokonávat, když nežije. Liberalismus jako hospodářská soustava, kde stát se nevměšuje do hospodářství a kde je naprosto volná soutěž při tvoření cen atd., fakticky plně nebyl uskutečněn nikdy. Ale i když bychom takto označili to období, kdy omezování hospodářské volnosti bylo podstatně menší než v době předchozí, asi tak v XIX. století, víme jistě, že ve stol. XX. bylo vystřídáno naopak soustavou hospodářství vázaného již dávno před touto světovou krisí. Tato soustava vázaného hospodářství se projevovala samovolnou organisací podnikatelů i zaměstnanců (věc, která v dobách toho aspoň relativně většího liberalismu byla přímo zakazována) a tímto způsobem cena dříve se tvořící ze soutěže na trhu ztrácela již sama o sobě funkci regulátora a vyrovnavatele nabídky a poptávky a stala se spíše činitelem, který rovnováhu hospodářskou rozvracel. Tato skutečnost obecně přiznaná všemi činiteli, kteří zkoumali vývoj hospodářský ve století XX. a zvláště po válce, svědčí sama o tom, že to, co pozorujeme, není snad rozvrat liberalismu, nýbrž zjev, který má i mnohé příčiny jiné, válku světovou v to počítajíc, ale zjev, který svou hloubkou a trváním je způsobován právě neobyčejnou ztrnulostí hospodářství, jež řečenou vázaností - ať samovolně vzniklou v kartelech, trustech atd. nebo politickou státní mocí způsobenou - brzdí pružnost hospodářského života a podstatně ztěžuje jeho přizpůsobování měnícím se poměrům. Již tento stav sám o sobě říká, že by bylo bláhové vytýkati naší hospodářské politice, že zasahuje do hospodářského života; kdyby nezasahovala, nezůstal by tu nějaký domněle liberalistický pořádek, nýbrž byla by omezována hospodářská volnost sice snad samovolně, ale, řekl bych, neméně. Je povinností státu za tohoto stavu věcí, aby do hospodářských věcí zasahoval. Ovšem vzniká tu velmi důležitá otázka, jak, s jakým cílem a jakými metodami.

Pan dr. Meissner nám zde vylíčil, že vlastně přijetím myšlenky řízeného hospodářství všechny strany občanské, které postupně vypočítával, podlehly vlivu myšlení socialistického. Já bych řekl, že to do jisté míry bylo přepínání a že se vliv snad projevoval také naopak, poněvadž v obhajobě řízeného hospodářství mluvil p. dr. Meissner sice o tom, že je třeba omezit a že se omezuje soukromé vlastnictví, disposice vlastnictvím, nabytá práva atd., ale stále zdůrazňoval, že se to dělá v zájmu veřejném, v zájmu celku. To ovšem marxismus není, poněvadž ten takovéhoto zájmu neuznává, uznává jen zájmy třídní, které jsou nadřaděny společným zájmům,národního a státního celku. Snad ovšem pomýšlí na to, jak nám trochu naznačil, že veřejný zájem a zájem celku může býti politickou mocí trochu posunut v tom směru, že se za veřejný zájem vydá to, co zájmem veřejným a celkovým není, nýbrž co je právě zájmem jedné třídy, jednoho stavu nebo snad dokonce jedné politické strany. Není pochyby, když se bude zkoumat, jak se to zasahování ve směru řízeného hospodářství uplatňovalo v naší republice až dosud, že dostane jistě v tomto směru kladnou odpověď: opravdu namísto veřejného zájmu tu rozhodovaly tyto zájmy dílčí. Ale to je první naše výtka tomuto systému.

My s obavami hledíme zejména na skutečnost, že nastala jakási výměna posic. Byly doby po válce, kdy se hledělo, snad až jednostranně, jenom na zájmy spotřebitelů a zapomínalo se, že je potřebí, aby lidé vyráběli, mají-li míti jednak důchod, aby mohli za co spotřebovávati, jednak aby měli, co by spotřebovávali. Ale ta situace se nyní vyměnila a zdá se, že se obráceně zapomíná na to, že i výrobu a rozličná jednotlivá odvětví této výroby můžeme skutečně zajistiti jen tehdy, hledíme-li také na zajištění odbytu, tedy spotřeby a zájmů spotřebitelských. Tyto spotřebitelské zájmy jsou totiž opravdu zájmy obecné, poněvadž spotřebiteli jsou příslušníci všech stavů a tříd bez rozdílu.

A tu vidíme, že se právě toto hledisko při tom zasahování u nás soustavně opomíjelo, že se pomáhalo jednotlivým výrobním odvětvím takovým způsobem, že se přímo omezovala spotřeba, že se zvyšovaly ceny v době poklesu důchodů, v době, která stále trvá přese všecky optimistické výklady, poněvadž poslední výkaz ústřední soc. pojišťovny ukazuje zase průměrnou mzdu menší, než byla před rokem.

Vážení pánové a dámy, tato politika neprospívá na konec ani té výrobě, protože je málo platno zajistiti ceny, jestliže tu není odbytu, a konce takové politiky mohou býti ještě horší, než byly počátky. Máme toho z mnoha států příklady, kam vedlo hromadění zásob způsobované tím, že se udržovaly ceny neúměrné spotřebě a poptávce a že se ovšem tímto způsobem hromadily zásoby do té míry, že pak na konec to nikdo nemohl finančně udržeti a hroutily se ceny daleko více, než by se to bylo stalo normálním způsobem. My zejména máme obavy, aby se slíbená politika vyrovnání průmyslu a zemědělství neprováděla na účet zájmů spotřebitelů, aby to nedopadlo na konec tak: Vy budete míti vysoké ceny svoje a nám ponecháte vysoké ceny naše. Myslím, ceny nezaslouženě a nespravedlivě vysoké. Že toto nebezpečí tu je, o tom svědčí dosavadní politika. Sliby zakročiti proti kartelům atd. se projevily sice zákonem, ale neměly žádného vlivu na zastavení zdražovací politiky kartelové. Naopak víme, že ani nebyli jmenováni členové kartelového soudu. Jak veliký význam má tato okolnost, můžeme si zkontrolovati v nynější době zase na tom, jak stavební ruch, kterému se sliboval - a doufejme, že se mu také dá - podnět snížením úrokové míry, už zase dostává ránu s druhé strany tím, že kartely zvyšují ceny všech stavebních hmot.

Zdůrazňuj i-li nezbytnost, aby se při hospodářské politice nezapomínalo na zájmy spotřebitelské, neznamená to, že bych chtěl jakýmkoli způsobem potírati nezbytnost, postarati se o zajištění výnosnosti zejména i zemědělské výroby. Jenže toto zajištění je možno opatřiti jen tehdy, když se tato výnosnost sloučí s možnostmi konsumpce, když se tedy nebude hledati jen cesta ke zvýšení výnosnosti zdražováním mouky, chleba, mléka, masa atd., nýbrž naopak nebo alespoň zároveň naopak. Myslím na takové zvýšení cen, které by bylo snesitelné, zvýšení s té nízké úrovně, na kterou v minulosti za krise ceny poklesly. Ale jistě alespoň zároveň třeba snižovati výrobní náklady. A právě v tom je souvislost politiky zemědělské a průmyslové, která se zase musí dělat nejen se zřetelem na zajištění výnosnosti vysokými cenami, nýbrž právě se zřetelem na zajištění výnosnosti zvětšeným odbytem, což jediné nás může přivésti k překonání nezaměstnanosti.

Ale hovořím-li již o této jedné vadě naší hospodářské politiky - podrobně jsem o ní mluvil v zemědělském výboru - musím se hned dotknouti druhé, a myslím, zase základní vady.

Řízené hospodářství tak, jak se u nás praktikuje a jak bylo vítáno jako první krok ke kolektivisaci, opravdu vynucuje, aby za jednou vázaností následovala druhá a aby za jedním činem, který konec konců zmenšuje spotřebu a tedy i racionální, účelnou výrobu-poněvadž vyráběti to, co nelze spotřebovati, není nikterak rozumné - následoval druhý. Způsob, kterým se to u nás provádí, je zřejmě řízen s hlediska, které je po mém soudu zásadně pochybeno. Přál bych si. aby si to alespoň občanské vládní strany uvědomily. Při zasahování státu do hospodářského života musí býti nejdříve rozřešena otázka, s jakého hlediska se to bude dělat, zdali s hlediska, že svoboda je zlo anebo že omezování svobody je zlo. Musím-li omezovati a vycházím-li ze zásady, že svoboda je hodnota a omezování je zlo, budu omezovat jen tam, kde je toho nezbytně třeba, a takovým způsobem, abych při tom toho zla udělal co nejméně. Vycházím-li ovšem z druhého hlediska, že mým cílem je hospodářskou svobodu zničit a přivésti hospodářský život od soukromé iniciativy ke kolektivismu, který konec konců je docela totožný se státním kapitalismem, jdu na to obráceně, využívám příležitosti, že je nutno něco regulovat k tomu, abych spoutal co možná nejvíce a svobody ponechal co nejméně.

V zemědělském výboru jsem podrobně ukázal, že takovýmto způsobem byla u nás řešena otázka zabezpečení stálosti obilních cen; že pro tuto věc, pokud jde o zabezpečení na úrovni, která je hospodářsky možná i sociálně únosná, nebylo třeba monopolu v té formě, který spoutal jak zemědělce, tak mlynáře, obchodníka atd. Že k tomu stačila metoda obrácená, kterou konečně "Mlynářské listy" hlásaly již r. 1931, to je zavedení povinnosti Obilní společnosti, aby za stanovené ceny musila přebírati od zemědělců obilí, které jí sami dobrovolně nabídnou, a zavedení povinnosti téže společnosti, aby zase za prodejní ceny určené prodávala obilí mlynářům, spotřebitelům atd. V tomto případě by totiž zemědělec neprodal levněji jinému, kdyby měl tuto cenu jistou, ale měl by volnost ve své disposici, nezávisel by tak na aparátu monopolním a nebylo by té zbytečně ohromné režie, která se nevyjadřuje jenom v nákladech společnosti a organisaci zprostředkujících tuto její činnost, nýbrž která se vyjadřuje i v té ohromné a zcela zbytečné práci statisíců zemědělců, tisíců mlynářů atd., kteří musí vyplňovat rozličné formuláře, vésti záznamy atd., neboli vykonávat práci zbytečnou. Takovéto rozmnožování pracovní příležitosti totiž od nezaměstnanosti nepomáhá, protože práce zbytečně vynaložená zvyšuje výrobní náklad, znemožňuje úměrné výrobní ceny a zmenšováním spotřeby zmenšuje i možnost výroby.

Vážení pánové a dámy! Chtěl bych připomenouti, že tato metoda u nás zvolená je opravdu nebezpečná. Na monopolu vidíte jasně, co jsem řekl a bylo to pozorováno a známo i z vázaného hospodářství válečného i poválečného a je to konečně známo i z hospodářství sovětského. Jedno opatření vynucuje druhé. Monopol obilní si vynutil monopol krmiv, zvýšení cen obilí si vynutilo zvýšení cen krmiv. tím zdražení výroby živočišné. to vede zase k požadování monopolu živočišného, ke zvýšení cen mléka atd. Když si to ovšem rozmyslíme, vidíme, že na konec (Předsednictví převzal místopředseda Taub.) by to musilo vésti, kdyby se to mělo státi opravdu trvalým zařízením, i k dalším zásahům do hospodaření na podniku. Neboť každý si lehko uvědomí, že nařízená redukce osevu o 8% - nemluvě o tom, že ti drobní mají tolik hospodářské výměry orné půdy, že by velmi snadno snížení osevu ve vyšších skupinách mohli nahraditi - především může býti nahrazena zvýšením intensity. Vždyť to znamená skliditi místo 18-20 q po hektaru a věc je vyřízena - když dáváme cenu, která podněcuje k pěstování a umožní větší intensitu a vyšší výrobní náklad. Zvýšením intensity zase zrušíme nařízené omezení osevu, což také znamená, že pozítří, aby to šlo dále, by se musilo zakázat hnojit a nevím co ještě.

A tu jsme u další chyby naší hospodářské politiky, která záleží v tom, že se zvolila metoda podstatně nesprávná s hlediska toho, kdo má na mysli jen účelnost a kdo nehledí na svobodu jako na něco, co je zlem a co má býti potlačeno stůj co stůj. Jde o to, jakým způsobem má stát uplatňovati svůj hospodářský plán. My především vytýkáme, že se u nás sice mluví o plánovitém hospodářství, že stát chce a pokouší se regulovati hospodářství svých občanů, ale bohužel, ačkoliv se cítí k tomu povolán a kompetentní, nedokázal ještě uvésti do pořádku ani svoje hospodářství vlastní, ba dokonce nedokázal ani pro svou hospodářskou politiku vypracovati nějaký jednotný hospodářský plán. Naopak vidíme rozličné vládní zásahy, takřka napořád. jeden poráží druhý a jedno opatření zabíjí opatření druhé. O tom se již tady mluvilo, dokonce zase i řečníky ze stran vládních.

Mohl bych se jen tak docela stručně zmíniti, jak jsme nedělali politiku ani cen vysokých, ani cen nízkých, nýbrž velmi "rozumně" jsme srazili platy a zvýšili ceny, patrně aby se takto udržela spotřeba a tím i výroba!

Stát má především dělati plánovitě svoji politiku, a ovšem podstatou plánu pro ostatní hospodářství musí pak býti, že hospodářská politika státu bude všecka souhlasně - politika daňová, politika měnová, politika obchodní, celní atd. - směřovati k dosažení cíle v plánu vytčeného. To se ovšem vůbec nedělá. Dělá se pravý opak. Zase jako příklad toho bych mohl uvésti politiku daňovou. Zatím co tu slyšíme o potřebě úlevy výrobě, o potřebě snížení úrokové míry atd., zvyšujeme daně. Ale jakým způsobem? Máme předlohy daňové, daň z octa, daň z prášku na kypření těsta, které mají vynésti po 8 mil. Kč. daň z umělých tuků - tedy vesměs daně zatěžující spotřebu - zase s výnosem celkem nepatrným, mezi 30 až 40 mil. Kč. A při tom sám Svaz průmyslníků ve svém memorandu vypočítává, že prý, kdyby se provedla všecka opatření, jež se žádají, úlevy při nedoplatcích z minulých let, odpuštění nedoplatků do 100 Kč, bylo by lze z těch 6 miliard Kč realisovati aspoň 1 miliardu Kč, ta by se mohla vybrati. Tedy místo abychom vybrali jednu miliardu Kč, abychom se starali o vybírání daní starých, vymýšlíme stále a stále daně nové, čím jen zatěžujeme aparát, v pravém slova smyslu zbytečně maltretujeme, zbytečně týráme poplatníky bez jakékoliv naděje, že to dá nějaký finanční efekt.

Řekl jsem, že správná politika musí směřovati k tomu, aby všemi opatřeními v dohodě a souhlase podněcovala to, co je cílem a obsahem hospodářského plánu. My právě zase děláme opak. Chceme snížiti osevní plochy plodiny - kterou učiníme nejvýnosnější! Račte se podívati, jak se to dělalo jinde, i v té Americe. Nemluvím o tom, má-li se to redukovati nebo ne, nýbrž jen tu metodu kritisuji, když se už osev zmenšovati chce. Stát zajistil zemědělcům, když zmenší osevní plochu, když se dobrovolně zaváží ji zmenšiti, že dostanou odměnu, a když prokáží při sklizni, že osev zmenšili, tu odměnu jim dá. My jsme dali odměnu za to, když se plocha rozšíří, a přišli jsme s rozkazem, že se musí zmenšiti. To je úplná hospodářská zvrácenost! Je to, slavná sněmovno, uplatnění té metody, kterou já tu principielně odsuzuji: to jest, místo aby se stát snažil svými opatřeními lákati občany, aby jednali tak, jak si přeje, on jim dává přímo, řekl bych, prémii za to, když ho neposlechnou, ale přijde s donucovací mocí. Víra ve všemocnost donucení - že když to vyjde ve "Sbírce zákonů a nařízení", se to také stane - jest ovšem svrchovaně klamná. Proč je klamná, zase jsem ve výboru podrobně dokládal. Ona má však ještě jednu podstatnou vadu, a to vadu, která je důležitá zejména pro stát.

Vážení pánové, pan prof. Macek velmi dobře ve své knížce "Cesta z krise" vylíčil, jak povolovací řízení, jak omezení zahraničního obchodu se nutně projevují jako prostá zvůle úředních orgánů, poněvadž nelze předepsati obecná pravidla, určující postup v každém případě. Je to jasná věc, na konec ten orgán musí rozhodovati: Tobě to povolím, a tobě to nepovolím. Ale také při všech těchto opatřeních vnitřních - to připomínám já - platí totéž.

Toto zasahování znamená, že občan se dostává do rukou úřadů, že ho tyto úřady mohou hospodářsky zničiti anebo obohatiti prostým škrtnutím péra: jaký mu vyměří kontingent, zda malý nebo velký atd. Ale, vážené dámy a pánové, tím se vzbuzuje právní nejistota, otřásá se právním řádem. My právní jistoty v naší republice stejně mnoho nemáme. Především se to jeví v tom, že velmi mnoho ustanovení ústavy dosud nebylo realisováno, že zákony, jež nařizuje a předpokládá ústava, nebyly dosud vůbec přijaty. Zvláště v době, kdy stát tak zasahuje do hospodářského života, tím více padá na váhu, že nemáme zákona o ručení státu za škody způsobené nezákonným výkonem moci veřejné. Co to znamená? Stát se tak energicky, jak pan dr. Meissner zde vyložil, neohlíží ani na nabytá práva, ani na soukromé vlastnictví, omezuje disposice majetkem, a při tom nemáme ani tohoto zákonného ustanovení, aby byli občané chráněni před nezákonným prováděním této nesmírné moci!

Ale my bychom tu ovšem potřebovali stejně ještě mnoha jiných zákonných opatření. Já totiž nemám velké důvěry v komise, o kterých se tu mluvilo. Především proto ne, že ta komise nezjednává nikomu subjektivní právo. Když vypracuje pokyny pro úřady, co mají a co nemají dělati, z toho ještě neplyne, že se občan toho může dovolávati a žalobou si vynutiti, že se jinak s ním nakládati nesmí. A to je věc svrchovaně důležitá - v hospodářském životě zvláště. My bychom potřebovali zejména zákona o lhůtách, v kterých musí úřady vyřizovati podání občanstva, a jestliže je nevyřídí, pak podle povahy věci - to je věc ovšem speciální - musí samovolně takový spis býti považován buď za zamítnutý, aby se občan mohl odvolati k vyšší instanci a na konec k nejvyššímu soudu, anebo musí býti pokládán za vyřízený příznivě. Podobné ustanovení o tomto samovolném pochodu, když se věc nevyřídí ve lhůtě 6 měsíců, má na příklad ústava rakouská. Pánové, je to nesmírně důležité, a zdůrazňuji a připomínám slavné sněmovně, že právě jenom zákonné zajištění těchto podmínek může zjednati nápravu, poněvadž se nám jinak může státi, že se prostě zase budou vybírati lidé, kterým se vyhoví a kterým se nevyhoví. Vždyť tu máme v republice přímo do očí bijící příklad, kam takováto volnost úřadů vede, na dr. Perglerovi, jehož odvolání proti rozhodnutí zemského úřadu o státní příslušnosti leží snad 4 léta v ministerstvu vnitra a nevyřizuje se ani záporně, ani kladně. Proč? No prostě proto, aby se nemohl odvolati, aby nemohl žalovati k nejvyššímu správnímu soudu. Ministerstvo může tu věc nechati tak dlouho, až umře. Tímto prostým faktem je tu občan zbaven ústavou zaručeného práva ochrany u nejvyššího správního soudu před nezákonným výkonem veřejné moci.

Vážení pánové a dámy! Těchto věcí by bylo ovšem daleko více, a jsou důležité i s hospodářského hlediska. Připomínám prof. Sedláčka, který jednou v "Brázdě" zdůraznil, že náš poměr občana k úřadům se do dnes zakládá na principech, na kterých byl vybudován za Marie Terezie, a že tato věc je daleko důležitější než mnoho jiných otázek zdánlivě svrchovaně politických. Aby byla ve státě skutečná demokracie, měli bychom zejména - a ústava na to vlastně nepřímo naráží - vybudovati, jak i prof. Sedláček zdůrazňoval, správní soudnictví i u nižších instancí, netoliko jeden nejvyšší správní soud pro celou republiku, který pak samozřejmě musí býti zavalen prací a nemůže včas žaloby vyřizovati, takže se pak problém řeší tak, že se znemožňuje dovolání se ochrany občanům a stranám chudým, které na to nemají, a ve sporech, které jsou snad s hlediska celostátního bagatelní a nepatrné, ale nikoli s hlediska osob, o jejichž majetek běží.

Vážení pánové, "osvědčili" jsme dokonce po této ústavní stránce svoje zásady stále opakované i v jiném směru. Když jsme tolikrát slyšeli, že trváme na naší demokratické ústavě a na mírových smlouvách, musím bohužel připomenouti, že bychom to tedy měli uplatňovati také sami u sebe doma. A to jsme bohužel neprovedli ani v té míře, že by se na příklad k zavedení autonomie Podkarpatské Rusi, zaručené mírovou smlouvou St. Germainskou a obsažené v ústavě našeho státu, byl alespoň postupně udělal nějaký krok ku předu. Vidíme naopak, že se stále od ústavního stavu vzdalujeme. Když se vydávalo jazykové nařízen, ruská centrální národní rada na Podkarpatské Rusi protestovala proti tomu, že se toto nařízení proti znění ústavy a mírové smlouvy vztahuje i na Podkarpatskou Rus. Nerespektuje se ani Generální statut a jeho ustanovení. Nyní se dočítáme a musejí si zde zástupci Podk. Rusi stěžovat, že se nedodržuje ani toto jazykové nařízení, že se tam s ruskými stranami úřaduje a na ruská podání dává vyřízení v jazyce českém, ačkoli s maďarskou menšinou, která má předepsaných 20%, se úřaduje po maďarsku. (Souhlas.) Tedy, vážení pánové, myslím, že chceme-li a máme-li ukazovat povinnosti k ústavě jiným, musíme plnit své povinnosti také sami, a to především vůči slovanskému obyvatelstvu, které se připojilo k tomuto státu dobrovolně a z vlastní vůle.

Hospodářskou politiku Československé republiky, jak jsme řekl, nám zkritisovali důrazně i mluvčí koaličních stran. Pan kol. Srba ve své pěkné řeči, v které snad bylo jen několik slov, jež bych nemohl doslova podepsati, a v které se ovšem říkalo, co jsme my říkali dávno a dávno v novinách a na schůzích, připamatoval, že naše hospodářská politika nejen rozvrací a ubíjí výrobu, ale ohrožuje i brannost národa a státu. Ale nedočkali jsme se ovšem závěru, který by správně musil znít tak, že proto této hospodářské politice nelze vysloviti důvěru. Nedočkali jsme se toho, ale nebyli jsme tím překvapeni, protože víme, že v této sněmovně sice všichni členové podle ústavy musí skládati na ústavu slib podle odstavce ústavy, který se začíná slovy, že poslanec nesmí přijímat od nikoho příkazy a musí vykonávat mandát osobně podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ale že v této sněmovně kromě těch 17. poslanců, zvolených na kandidátku národního sjednocení, nevím, je-li ještě jeden, který by byl nepodepsal jako kandidát nebo poslanec revers své politické straně, jenž obsahuje ustanovení právě opačné. (Posl. Hatina: Dáváte velkou satisfakci dr. Vrbenskému a Bartoškovi! Ty jste vylučoval ze strany, protože nechtěli hlasovat pro zákon na ochranu republiky!) Ano, já je vylučoval ze strany, ale velice se vám divím, že si pletete stranu s parlamentem. V naší republice už to tak skoro dopadlo, ale přece byste to neměl dávat tak nahlas najevo. (Posl. Hatina: Jen k vaší charakteristice to povídám!) Konstatuji, že jsem byl pro vyloučení dr. Vrbenského a měl jsem pravdu, když jsem říkal, že je komunista. Ukázalo se to, on k nim také šel. (Hluk.)