Sotva byl domácí trh nasycen, vznikly první potíže, a průmysl se pro neobyčejné omezení domácího trhu ohlížel po možnostech odbytu. Odbyt do ciziny také zatím velice klesl, poněvadž v mnoha státech, do kterých se naše průmyslové výrobky dovážely a které odebíraly přebytky našich průmyslových výrobků, vzrostl zatím jejich vlastní domácí průmysl. Částečně jsme viděli, že jak Němci, tak i Češi převedli svůj průmysl do ciziny, kde při poměrně levnějším pracovním trhu mohl býti dosažen ještě větší zisk než dokonce doma. Bylo to v době, kdy měly býti uskutečněny některé změny v průmyslu, aniž vzniklo takové katastrofální zatížení pracovního trhu, jaké povstalo později. Tou dobou se snaží průmysl zvýšiti vývoz a nalézá pouze země, jež nemohly platiti hotově a které pouze nabízejí za přebytky našich průmyslových výrobků přebytky svých zemědělských plodin. Zde počíná katastrofální závodění, jež později skončilo úplným zhroucením zemědělství. Vidíme také líčení, dokonce oděná pláštíkem vědeckého pojednání, jež pokládají naše zemědělské plodiny za méněcenné a pro lidskou potřebu se nehodící. Poukazuji na velký podvod s vitaminy, jenž zašel tak daleko, že nakonec konsument věřil, že naše domácí obilní výroba pěstuje pouze krmivo pro dobytek a nikdy druhy obilí hodící se pro lidské požívání. Tímto vitaminovým podvodem jsme se dožili toho, že se stále více žádala a dovážela maďarská a americká mouka, a to tak velice, že nekalý obchod mohl levně nakupovati domácí druhy pšenice, semlíti je, nacpati do amerických a maďarských pytlů a pak již jako schopné požívání předložiti spotřebitelům. Zemědělství v těchto letech stále varovalo a ukazovalo, že v našem státě není možné, aby jedna skupina usilovala udržeti své hospodářství na útraty druhé.

Přicházíme až do r. 1925, kdy jsme se dožili, že cena žita klesla až na 80 Kč a kdy tehdy německé strany navrhly, aby se konečně zemědělské výrobě poskytla přiměřená celní ochrana. Co se následkem toho potom stalo, když tento návrh v příštím roce, v červnu 1926, přeložený do češtiny podaly české strany a skutečně byl projednáván, vymyká se každému popisu. Poslední ještě nechráněná výrobní skupina měla býti chráněna cly, když již dříve všechny výrobní skupiny dostaly nejvydatnější celní ochranu. Když se pak přikročilo k tomu, aby i zemědělské výrobě byla poskytnuta celní ochrana, všechno se vynasnažovalo tuto celní ochranu rozhodně zameziti. Kdo prožil tyto boje a vzpomene si, kdo zde byl bojovníkem, jak často i bývalí čeští ministři o závod s komunisty ničili a rozbíjeli zařízení zasedací síně, kdy paní Zeminová pronikla až k předsedovi a vytrhla mu z ruky hlasovací lístky a rozházela je v síni, nemusí se diviti, když se při rozmíškách, vlastně orgiích nadávek, jak jsme se jich již před několika dny dožili, opakovalo totéž s tichým souhlasem předsednictva, i když nikoliv v tom směru jako kdysi (Výkřiky posl. Beuera a Schenka.), kdež se zase jednou ukázala tato nejvyšší kulturní úroveň, na niž si stále činíte nárok. Nejen zde ve sněmovně, nýbrž i naproti v senátě jsme se dožili něčeho podobného. Jenom že tam to nepostihlo sudetskoněmeckou stranu, nýbrž předsedu vlády dr. Hodžu, na nějž napadl komunistický senátor tak, že to nemá sobě rovného v žádném státě, a předsednictvo k tomu klidně přihlíželo.

Přicházíme pak do podzimu 1926. (Posl. Beuer [německy]: Jako dřívější člen vládních stran jest přece informován o parlamentních zvyklostech!) Ovšem. Od vás se jim nenaučíme.

V létě 1926 bojovali jsme o cla a na podzim 1926 obrátil se pak dr. Švehla znovu na Němce s otázkou, chtějí-li se nyní v tomto státě účastniti práce a odpovědnosti a byl to právě nynější předseda vlády dr. Hodža, který k tomu připravil cestu a vedl jednání, které skončilo tím, že statečný a zmužilý český vůdce sedláků Švehla mohl říci: "Chceme společně přistoupiti k práci a jíti vstříc době, kdy se budeme moci v tomto státě považovati za rovné mezi rovnými." Bohužel dr. Švehla po velmi krátké době činné spolupráce onemocněl a později smrtí byl docela vyloučen. Nebylo mu přáno nějak zahájiti řešení nejdůležitějšího problému státu - za takový prohlásil česko-německou otázku - a uspokojivě jej rozřešiti. Odpovědní čeští státníci, kteří přišli po něm, neměli odvahu s touž vážností se pustiti do tohoto životního problému státu, jak to učinil Švehla. Dnes ještě vidíme, že boj, zápas o tento státní problém teprve vlastně zase byl zahájen, od té doby, co v německém táboře jest mír a co se v tomto ohrazeném táboře spojila taková masa lidí, že byla schopna svým příchodem znova rozvinouti tuto otázku.

Byl to zvláště dr. Beneš, který kryt vstupem německých vládních stran v r. 1926 a výměnou těchto stran v r. 1929 stále v cizině poukazoval, že česko-německý problém ve státě jest vyřešen a poukazoval na oba německé ministry ve vládě. Že tomu tak není, vědí příliš dobře všechny strany, které se účastnily této práce. Konečně vědí to všichni naši rodáci jako celek, že jsme ještě velmi daleko vzdáleni toho, abychom mohli vůbec mluviti o uspokojivém řešení česko-německé otázky.

V r. 1929 vstoupili do vlády němečtí sociální demokrati, kteří dosud nejostřeji potírali dřívější vládní strany. Kdysi, když ještě nebyli ve vládě, mínili, že se ujmou této otázky mnohem lépe a mocněji, aby ji uspokojivě rozřešili a ještě dnes na tom pracují. Mohl jsem právě před chvílí slyšeti, jak jeden z pánů řekl: "S mocí to zde, bohužel, nedopadá tak, jak bychom si přáli."

Nastaly potíže hospodářské, které sahaly stále hlouběji. Pokoušíte se udržeti na útraty zemědělství něco, co se v té velké míře, tedy v těch 72%, o kterých jsem dříve mluvil, nedalo udržeti. Je vyloučeno udržeti celý průmysl v plném jeho rozsahu, poněvadž již není odbytu, ale nebylo ani možnosti, aby se na útraty dovozu zemědělských výrobků vyváželo všechno do ciziny.

Poměry v Československu můžeme rozděliti na dvě části: z poloviny průmysl, z poloviny zemědělství. Do těchto obou skupin se dají zařaditi všechny ostatní výdělečné skupiny podle toho, stýkají-li se blíže s tou neb onou skupinou. Zvláště ve státě, jako jest náš, není rozhodně přípustné, aby jedna skupina udržovala svou existenci pouze na útraty druhé skupiny. V důsledku vidíme, že by krise jistě nebyla měla tak hrozné účinky, kdybyste se od roku 1922 nebo 1923 nebyli soustředili jen proti zemědělství, abyste na jeho útraty udrželi něco, co právě v celku nebylo lze udržeti. Zemědělství při tom bylo rozdrceno, zchudlo přes všechno varování a přes všechny pokusy. Ve sněmovním období po r. 1929 byly přece podniknuty rozličné pokusy. Dožili jsme se, že bylo zavedeno povolovací řízení, dovozní listy a syndikátní hospodářství. Ale kdy došlo k těmto pokusům o podporu? Teprve tehdy byly provedeny nebo teprve tehdy se podařilo dosíci nutné ochrany, když již drobnému a střednímu zemědělci nic nezbylo na prodej. (Posl. Beuer [německy]: A co děláte vy pro drobné zemědělce?) O tom uslyšíte později.

Bylo to umění marxistů zakotvených ve vládě oddalovati každé takové podpůrné opatření dotud, až se jím pro zemědělce již nedalo nic dosíci. Zatím jsme musili slyšeti, že náš stát nemůže vyživiti vlastní obyvatelstvo. Docházelo k dovozu více nebo méně veřejnému nebo zakuklenému. Ročně jsme dováželi až 40.000 vagonů pšenice. Při tom jsme v cizině levně nakupovali, ale doma jsme prodávali za ceny, které vykazovaly takové rozpětí zisku, že ti, kdož se účastnili dovozu, mohli shrábnouti mimořádné zisky. Byly to socialistické velké konsumní organisace, které se toho statečně účastnily a stále ukazovaly, že to dělaly v zájmu dělnictva. Ale dnes ještě stále se táži a vůbec nemohu nikterak konstatovati, že by velké konsumy přes to, že mohly kdysi levně nakupovati, kdyby nějak dodávaly svým organisovaným dělníkům zlevněné potraviny. (Předsednictví převzal místopředseda Mlčoch.)

Zadlužení - jako nutný následek této podpory zemědělství - stouplo do nesmírné výše. Když se kdysi mluvilo o obohacení, bylo zde, ale bylo to umělé obohacení, které povstalo z prodejů inventáře, jež zemědělství v té době musilo prováděti. Byly uhrazeny dluhy. (Posl. Beuer [německy]: Velcí agrárníci se obohatili, oni jsou viníky!) Jenže jsme všichni byli tak mocní, velcí agrárníci!

Ve chvíli, kdy zadlužení vzrostlo tak velice, že se exekutoři stali denními hosty ve vesnicích, že statky počaly měniti své držitele, aniž bylo viděti konce, podařilo se zakročením vlády a zemědělských zástupců zavésti na ochranu zemědělství ochranu proti exekucím, čili moratorium, nucený prostředek, poněvadž v té chvíli nebylo nic lepšího po ruce. Zemědělství si uvědomuje, že moratorium brzdí při poskytování úvěru a při úvěrových otázkách. Ale dokud není možno poskytnouti zemědělci nějaká ochranná opatření, která by mu umožnila mysliti na zaplacení dluhů, jest nutno moratorium přes jeho potíže s druhé strany udržeti. (Výkřiky posl. Schenka.) Moratorium jest nutné. Moratorium bude lze zrušiti, až se učiní opatření pro zadlužené zemědělce, aby se neoctli náhle před exekucemi, budou-li jim svévolně dluhy vypovězeny. Zemědělské organisace, které mohou pohlížeti na celá léta práce, osvědčily se v tomto boji a učinily v tomto boji vše, co bylo jen možné. Ukazuji na to, že jen jim lze přičítati, že bylo lze odvrátiti bouři na trhu, když měly býti přejaty strašně velké přebytky sklizňového roku 1933, a to včasným zakročením zemědělského družstevnictví. V této chvíli bych si přál, aby se nyní přikročilo k opatřením, která znamenají snížení zemědělského zadlužení. Podle novinářských zpráv mají býti při dalších opatřeních pro zemědělství zemědělská družstva nechána stranou. Zcela zvláštní to na nás dělá dojem, že při ohromných zásobách z r. 1934, které musily býti převzaty z r. 1933, muselo býti dovezeno ještě 7000 vagonů. Domnívám se, že by se byly naskytly i jiné možnosti dovozu z Jugoslavie, aby se vyhovělo smlouvě. Zvláštním dojmem působí, když se z úředního místa vykazuje, že ve sklizňovém roce 1934 bylo do Československé republiky podloudně dopraveno 10.000 vagonů pšenice. Kde byly státní dozorčí orgány? Deset tisíc vagonů, to přece není 10.000 kg, ani 10.000 dkg. To jest spousta železničních vlaků, které přece někde musily přejíti přes hranice obsazené celními orgány, dozorčími orgány, které tam proto mají býti. Částečně se to vysvětluje tím, že se mohlo prokázati, že jednotliví zemědělci měli pole za hranicemi v Maďarsku a Rumunsku, z nichž vytěžili skvělou sklizeň 168 q z 1 ha. Z toho vidíme, že i dozorčí orgány chtěly zavírati obě oči, když to takto bylo možné. Zemědělství ve své práci při všech příležitostech poukazovalo, že nechce bráti dary, že se nechce obohacovati na útraty jiných. Ale chce přece dostati za svou práci a výrobu aspoň takovou odměnu, aby jí mohly býti uhrazeny výrobní náklady, chce konečně věděti, s čím při prostřední sklizni může na konci roku počítati. Zemědělci, lhostejno, zda drobní nebo prostřední, nechtějí spekulovati. Jsou spokojeni, když po vytvoření pevných cen mohou za své výrobky dostati to nejnutnější, aby tím uhradili svou hospodářskou režii. Spokojí se tím, když konečně jednou budou vyloučeny divoké a pusté spekulace, které působí stálý vzestup a pokles cen. Jest to boj zemědělce jako takového, boj zemědělského družstevnictví s nekalým a nezákonným meziobchodem, který jednou musí býti vybojován, poněvadž tento obchod se svými pomocníky vždy dovedl nastrkováním spotřebitelů proti výrobcům na útraty obou, z práce a nouze obou i v dnešních dobách nouze ještě shrabovati velmi veliké majetky a velmi veliký zisk. Jako poslední pokus o ustálení cen byl pak v roce 1934 zřízen monopol. Byl projednán a nabyl platnosti teprve ve chvíli, když jistý nezákonitý obchod již věděl, že má v rukou celou slovenskou sklizeň 58.000 až 59.000 vagonů. Družstevnictví na Slovensku jest ještě velmi málo vyvinuto a teprve se vyvíjí. Tedy nezákonitý obchod měl tyto masy skoro úplně v rukou a teprve nyní, v této chvíli, byl dán souhlas ku prohlášení monopolu, stálých cen, když se myslelo, že těmito 58.000 vagony bude zase možno zasaditi smrtelnou ránu právě tomuto monopolu a jeho hospodaření. Tím se chtělo dokázati, že zemědělské družstevnictví není schopno něco vykonati pro zemědělství. Dlužno děkovati pouze zemědělskému družstevnictví, že jsme tuto bouři vydrželi a že po celý hospodářský rok 1935 máme monopolní hospodářství a že dnes my, zemědělci jsme tak daleko, že můžeme říci, že monopol nesmí býti jen přechodným zjevem, nýbrž musí býti vybudován jako stálé zařízení. Jistě musíme monopolu a jeho provozu velmi mnoho vytknouti, ale uvědomujeme si, že tato práce trvá teprve 1 1/2 roku a že byla zrozena v boji a že se proti této práci volalo do boje, že ji konají často nezkušení lidé, že nebylo po ruce potřebných skladišť atd. Nedostatky, které se vyskytly v tomto 1 1/2 roku hospodaření, musí býti napraveny, a to povede konečně k tomu, že v tomto oboru nastane mír a že zemědělství bude dána jistota, že bude moci pracovati plnou silou, aby poskytlo veškerenstvu a státu vše, co lze jen nějak poskytnouti. Byl to ovšem boj, který se vedl o velké miliardy, z nichž jistí lidé jest jich konečně přece jen několik málo set nebo tisíc - měli velký užitek. Slyšeli jsme před chvílí slovo "uhlí", jehož roční výroba dosahuje 3.8 až 3.9 miliard. U zemědělství činí jen výroba mléka asi 4 miliardy, pěstování obilí asi 7 miliard, chov dobytka a masná výroba asi 8 miliard. To jest asi 19 miliard, k nimž dlužno připočísti ještě zvláštní výrobky jako víno, tabák, len, chmel a jiné, takže můžeme mluviti o úhrnné roční výrobě asi 22 až 23 miliard, s nimiž dělali obchody často lidé, kteří s výrobou neměli nic společného, z nich těžili bohatství a na útraty výrobců zanášeli štvaní mezi spotřebitele, aby zaujali jiné stavy proti výrobcům. Tito lidé nikdy nedopustili, aby se tyto dvě velké skupiny konečně sešly a učinily přítrž práci těch několika set nebo tisíc lidí, kteří nám sáli krev. Zemědělská organisace jest tak daleko, že může sama prováděti zachycení a rozdělování svých výrobků. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.) i

Zavinil to pouze marxistický vliv, že do tohoto monopolního hospodářství, jak bylo původně myšleno - tedy do zachycení a rozdílení - zase vnikly živly, které od dřívějška stojíce mezi oběma skupinami hleděly si zajistiti svůj zisk. Bude věcí zemědělství a jeho organisací, aby učinily přítrž působení těchto pánů a z těchto peněz poskytly zemědělci možnost, aby mohl uspokojiti své spolupracovníky a dostáti i závazkům ke své rodině a půdě.

Dnes vidíme, že se venku často vyslovuje mínění, že se při hospodaření s tímto množstvím obilí náhle zase projeví ohromné zisky. Tomu tak není a musíme jménem našeho družstevnictví varovati před ukvapeným novým zakládáním. Následky takového nepromyšleného zakládání se již ukázaly a naprosto nechceme býti dále trvale za tyto nešvary odpovědni ani je snášeti. Náhle byla zřízena skladiště, do kterých nikdy obilí nepatřilo, v nichž se obilí zkazilo a ztuchlo. Pokoušeli se potom dáti toto obilí nezaměstnaným jako potravinu nebo zemědělci na krmení. Musili jsme převzíti nesnáze. Zemědělci sami často zavinili, že došlo k takovým nepřístojnostem. Cena ovsa byla vyšroubována až na základní cenu 100 Kč. Náhle byl všechen oves nabídnut ke koupi, což není správné, neboť přece odbyt ovsa je rdoušen až k bezvědomí pro omezení chovu koní, ale také pro nemožnost jej vyvážeti. Pokusy vyvážeti měly by podle mého mínění rozhodně přestati, poněvadž mají přinésti zemědělci jen nepatrnou cenu za jeho výrobky. Vyvážeti za cenu 34 Kč by bylo šílenství. Zemědělci musí především sami přikročiti k tomu, aby krmivo vypěstované ve vlastním hospodářství zkrmili a teprve potom sáhli po jakostním krmivu a sílicích krmivech dovezených z ciziny.

Při této příležitosti bych se rád ještě o něčem zmínil. Zvláště naši drobní majetníci, ale i naši drobní mlynáři byli neobyčejně těžce postiženi zostřeným prováděním obilního monopolu, neboť mlynář nesmí již od mleče obilí odvážeti a semleté obilí mu zase přivážeti. Naši drobní držitelé se ocitají ve velké tísni, není-li jim k disposici někde nějaký selský, tedy koňský povoz, neboť jim to v zimě znemožňuje šrotovati nebo mlíti. Jest to zase asi totéž, co vyslovuje přísloví: Drobní zloději se věší, velcí se pouštějí. Bylo by lépe dohlédnouti ve velkých koncernech, nedějí-li se tam snad nějaké přesuny, než u drobných existencí na vesnicích, z čehož pak dvojím způsobem povstávají nebezpečí a nesnáze pro postižené. Boj, jejž vedou jistě skupiny lidí, aby zase prolomily konečně dosažené pevné ceny, musí zahájiti všichni lidé dobré vůle a kdyby zemědělec sám byl snad k tomu slabý, dostane se mu dnes pomoci v kruzích, které mu dříve byly nepřístupné. Zatím nastala změna ve smýšlení velké části obyvatelstva. Jest přirozené, že dosavadní způsob hospodaření musí býti podroben úpravě, nemají-li nastati překážky. V posledním hospodářském roce jsme viděli, že se plocha osetá pšenicí ohromně zvětšila. Poněvadž pšenice jest právě plodinou ještě nejlépe placenou, vrhá se všechno na pěstování pšenice. Po této stránce musí se jistě pro celé zemědělství zavésti určitý plán, zrale projednaný a rozumně uvážený; tento plán se nedá provésti od zeleného stolu a domnívám se, že se k tomu musí užíti vyzkoušené práce všech našich venkovských organisací, zvláště našich zemědělských rad a jejich odborů, aby se provedlo rozumné rozvržení.

Ale nesmíme pomýšleti jen na jistotu ve tvoření cen na obilním trhu nebo při prodeji obilí. Musíme také upraviti zhodnocení dobytka, poněvadž právě v tomto oboru, kde ovšem mnohem tíže lze hospodařiti, vidíme pracovati právě nekalý a nezákonitý meziobchod, aby na útraty zemědělce a spotřebitele dosáhl svých zisků. Když se na pražském trhu vybírají 24 rozličné dávky od chvíle, kdy živé zvíře bylo na trh přivezeno, zahnáno, zabito a pak odvezeno k drobnému obchodníkovi, bude jistě dobré podívati se i tam, nepracují-li zde nějaké hyeny, aby dosahovaly svých zisků z nouze jiných. Úprava jest mnohem těžší a musí se provésti s větší rozvahou, poněvadž se až na poměrně nepatrné množství konserv nedá z živého dobytčete nic uskladniti. Proto se zde musí užíti jiných způsobů a jsme si jisti, že se v úzké spolupráci se zemědělským družstevnictvím a s loyálním obchodem najdou cesty, jak by se i v tomto oboru provedla vhodná úprava. Tyto obě důležité věci jsou jistě základy, než se pomyslí na nějaké vyvazení z dluhů, nebo lépe řečeno na přeměnu dluhů zemědělství.

Vybájené obohacení zemědělství, o němž se věřilo, že na jeho útraty bude možno delší dobu hospodařiti, mělo takový účinek, že musíme dnes počítati se 30 miliardami zemědělských dluhů. To jest obohacení zemědělství. Zemědělství jest dnes v takovém stavu, že většina majetníků, lhostejno jakého druhu, dnes již neví, budou-li moci vésti dále svůj statek a uhraditi nahromaděné dluhy. Tyto dluhy se nahromadily nejvíce v době vysokých cen; pomýšlím zde zvláště na přejímatele, kteří v letech 1927 a 1928 přejímali statky za docela jiné ceny a dnes jsou tak zadluženi, že není skoro vůbec možno vybaviti je z dluhů, nebudou-li učiněna státní ochranná opatření. Na těchto ochranných opatřeních pracuje nyní předseda vlády dr. Hodža a dr. Zadina, jenž byl na jeho místě jmenován ministrem zemědělství. Poskytneme jim rádi svou spolupráci a také sudetskoněmecká strana učinila přiměřené podněty a podala návrhy, které snad, doufejme, nebudou míti stejný osud, jako většinou všechny německé návrhy: jsou podány, leží 1 až 2 roky v nějaké zásuvce, aby byly teprve později zase vytaženy. Ale tentokrát by mohlo býti příliš pozdě, kdyby se k nim tak pozdě přihlíželo. Podobně se dělo německé práci velmi často ve sněmovně Československé republiky.

Vyvazení z dluhů jest možné jen tehdy, jsou-li zde okolnosti, aby se myslilo na placení dluhů. Za tímto účelem musí býti co nejvíce snížena úroková míra a po této stránce musejí pomoci jistě i vkladatelé, aby pomohli uvésti dlužníky do situace, ve které by mohli zaplatiti své dluhy, a sami sobě prokázali službu, že jejich vklady budou zajištěny. Připravují se návrhy, které pozorujeme se smíšenými city. V poslední době se nám oznámilo, že se meziministersky projednává návrh na utvoření oddlužovacího ústavu, tak zv. selské banky. Ale přihlédneme-li k tomu blíže, najdeme, že zde jde o druhé vydání ústavu, s nímž jsme my Němci ve státě udělali dosti nepříjemné zkušenosti: Připadá mi to, jako by se zde měl zase objeviti obnovený pozemkový úřad, neboť stručné údaje obsahu stanov oddlužovacího ústavu ukazují tak strašná nebezpečí, že se mi naprosto nezdá možným, aby se byť jen pomýšlelo na takový návrh zákona v tomto znění. Má-li v tomto státě nastati klid a mír, musí se umožniti, aby nynější národní država byla zaručena a aby se úředními opatřeními nemohlo zase prováděti vyvlastňování půdy, které se při tomto oddlužovacím ústavu představuje jako možné.

Při plném zadlužení se pomýšlí na to, aby bylo zavedeno i zemědělské vyrovnání, které bude dlužno jistě projednati s největší opatrností, nemá-li tím utrpěti škodu i naše zemědělské peněžnictví. Musí se poskytnouti pomoc zvláště všem těm dlužníkům, kteří se bez vlastní viny octli v této strašné nouzi. Vidíme, jak tak mnohá zemědělská existence se krok za krokem blíží úpadku, přes to, že užila všech rukou a vši síly dospělých a dokonce i dětí. Těmto lidem se má pomoci. Jinak jest u těch, kdož se octli v nouzi vlastní vinou. Budiž zde ukázáno na to, že by bylo možno zdržovati svévolné zadlužování, kdyby to podle dnešních předpisů netrvalo tak příliš dlouho, aby tací majetníci, tak zv. živitelé rodin, byli postaveni pod opatrovnictví na ochranu majetku svého a své rodiny. Změna opatrovnického řízená byla by jen vhodná. Při této příležitosti obracím se ještě jednou k vládě a slavné sněmovně: Rád bych viděl, aby bylo společně povoláno k práci celé zemědělské družstevnictví. Dokázalo, co je schopno vykonati v zájmu veškerenstva. Kdysi převzaté přebytky z r. 1933 byly použity k hospodaření, aniž stát při tom ztratil záruku kdysi poskytnutou, naopak státu byly z přebytků odvedeny do státní pokladny ještě docela značné částky.

Při všech těchto opatřeních včetně monopolního hospodaření musíme přednésti vážnou stížnost, která pokud možno musí býti napravena a při dobré vůli také napravena býti může. Týká se přijímání Němců do této služby. Stejně jako u jiných úřadů musili jsme se i zde dožíti, že s několika výjimkami byli všichni němečtí uchazeči odmítnuti, prý jen proto, že neuměli česky.

V oboru zemědělské ochrany se připravují, jak jsem již řekl, jisté návrhy. My, Němci, jsme ochotni společně pracovati v našich odborových, i v našich politických organisacích, abychom se, pokud to jen nějak jde, postarali o nápravu. Nemůžeme však pochopiti, že v této době, kdy jde o tak ohromně důležité věci a důležité státní zájmy, z čistě nacionalistických úvah se pronášejí bojovná slova, která kdyby měla býti splněna, zničila by vše, co bylo dosud vybudováno. V oboru povznesení zemědělství mají býti vytvořena nová zařízení, která by při projednávání a provádění těchto nekonečně důležitých zemědělských věcí jistě nemohla tak dalece zasáhnouti, jako dosud osvědčené organisace podporující zemědělství. Stále slyšíme o zrušení zemědělských rad, na jejichž místo mají vstoupiti zemědělské komory. Zemědělské rady ve svých odborech dokázaly v nejušlechtilejší soutěži, že v zájmu zemědělství mohou poskytnouti to nejlepší, nač si lze pomysliti. Rozdělení zemědělských rad na odbory jest ostatně zaručeno i zákonem o správní reformě. Ovšem by se musil tento zákon lépe dodržovati než dosud a zvláště většina by měla předcházeti dobrým příkladem. Nikoliv jako při jmenování do okresních zastupitelstev, kde dokonce i strany, které kdysi pracovaly na uskutečnění tohoto zákona a měly příležitost pojmouti do zákona i ochranu národnostního zastoupení, se dívají, jak se náhle proti zákonu užívá při jmenování jiných způsobů. Tím bylo upuštěno od někdejšího úspěchu národnostního zajištění. Ukazuji jen na Znojmo, kde při těchto způsobech se stala faktem dokonce česká většina v zastupitelstvu.