Předseda (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen pan posl. Hrubý. Dávám mu slovo.

Posl. Hrubý: Slavná sněmovno! V rozpočtové debatě slyšel jsem tolik krásných řečí o demokracii. Bylo to přímo vyznání demokracie a vypadalo to tak, že demokracie u nás to skoro stoprocentně vyhrála ve všech směrech. Bohužel, to bylo, pokud šlo jen o věci kulturní a ideály. Ale velmi jsem zesmutněl, když jsem slyšel projevy vážených pánů kolegů, pokud šlo o věci hospodářské a zvláště když šlo o hospodářské požadavky a hospodářskou rovnoprávnost požadavků zemědělských. Tu ovšem demokracie nastupovala jen pod dojmem slibů, které nic nestojí. Ale v jádře demokracie není nic jiného než rovnoprávnost hospodářská. Je mi opravdu líto, že v tomto váženém sboru sedí tak mnoho bývalých vojáků, kteří se museli demokracii učit již na frontě, kde museli sdílet společné lůžko, poslední krajíc chleba nebo kopeček, aby se zachránili před smrtí. Je to ohromná chyba, že ten jediný kladný produkt války, kamarádství, nepronikl do našeho lidu, protože jsme jej považovali za něco méněcenného. Ve věcech hospodářských, ale také politických podléhali jsme příliš importu různého ať hospodářského či politického zboží, řekl bych, že nejhorším a nejzhoubnějším importem v našem státě byl třídní boj, který nebyl vyhlášen námi - když už se začasté proti nám útočí. Musím říci, že tento import porušil soudržnost a dobré spojení mezi stranami a stavy, protože zde nastal zápas všech proti všem. Pakliže se pánové z oposice domáhají loyálnosti vlády bojem, pak pokračují v metodách, které jsou dneska odmítány skoro ve všech kulturních státech. A tu musím zdůrazniti, že se dnes u nás bojem nic nevyhraje. Buďto politicky a hospodářsky zvítězíme všichni, anebo všichni prohrajeme, počítaje v to občany všech národností, nikoho zde nevyjímaje.

Bohužel musím konstatovati, že také hospodářství a politika podléhá módě, protože dnes mnozí chtějí opět v různých směrech pěstovati modu. Ovšem my zemědělci se nemůžeme přizpůsobiti módě a zůstáváme týmiž, jakými jsme byli po celá staletí. Slyšel jsem také výtky ze stran pokrokových, kde nám bylo řečeno, že jsme reakcionářští. Kol. Šverma se příliš rozčiloval nad tím, že nejdeme s duchem času. Asi na levici. Ale my milujeme střed a také se jej držíme - tak jak to prohlásil náš zemřelý vůdce Antonín Švehla, protože kdykoliv se národ příliš odkloní nalevo nebo napravo, vždycky je to chyba. My milujeme pevnou půdu a střed hospodářské i politické dráhy. Musím říci právě kolegům, ať na levé či na pravé straně, že nás neprávem osočují a že by nám měli naopak děkovati, protože, když byla móda levá a hlásal se boj proti buržoasii, kdo to byl než zemědělec, který zachoval v době tak vypjaté módy, která šla celým světem, klid a rozvahu, zabránil bojům a zápasům v době, kdy okolo nás bomba a revolver byly jediným politickým argumentem? Musím zdůrazniti, že také nyní po projevu nové módy, kdy je tak zv. boj proti marxismu, jsme to byli zase my, kteří jsme ochránili dělníka před pronásledováním. Zase jsme nebyli pokrokoví, abychom se vrhli k nové politické směrnici, která pod heslem boje proti marxismu pronásleduje dělníky, dochází k politickým zápasům, k revolucím, kdo obyčej ně, vážení pánové, kdo zůstane mrtev na bojišti? Demokracie, o níž tolik mluvíme a která potom je vzájemným zápasem úplně ubita. A kdo na to nejvíce doplatí? Zemědělec, ale také dělník a vůbec všecky vrstvy střední a malé. Až se bude jednou psáti objektivní historie politického hnutí a zvláště zemědělského, pak myslím, že v tomto slavném domě musí býti také zákon, že se zemědělec o tento stát zasloužil, poněvadž přinášel oběti, přinášel je v době, kdy všichni od tohoto státu žádali, jen zemědělec věděl, že musí stát napřed vybudovati a upevniti hospodářsky.

Když se dnes tak stýská na krisi, tu musím říci, proč jsme se dostali do poměrů, které dnes prožíváme všichni stejně. Byla to, loyálně řečeno, vina všech těch, kdo hlásali politiku jednostrannosti, kde se privilegovaně dávaly určité hospodářské, ale i finanční a daňové výhody průmyslu. Vždyť všichni jste byli v zajetí ideologie toho fabrikantského směru, který táhl zase Evropou, když jste všichni myslili, že je to jediná základna blahobytu. Tehdy výhoda politiky se viděla v exportu a náš pan ministr financí své expose zase začínal tím, že situace se zlepšuje, poněvadž náš export se zlepšil o 714 mil. Kč. Ale, pánové, řekněme si to jednou upřímně, že spoléhání na export je hudbou minulosti. Neříkám, že export zanikne, ale... (Posl. Hatina: Je to program vlády!) Té, ve které vy sedíte, pane kolego, ale, vážení pánové, jak chcete dělati export, když od nás nikdo nic nechce, chcete rozdávat to zboží, chcete na dluh vyvážeti, když tu je dnes jen samá kompensace a samé vzájemné účtování? Jak chcete donutit ty druhé státy, aby od nás kupovaly? Vždyť, považte, pane kolego, že dnes máme za více než 514 mil. Kč tabáku na skladě, se kterým si nevíme rady, a mohli bychom jej znovu vyvážeti, kdyby jej ovšem od nás někdo chtěl, a je možné, že by jej chtěl, ale na dluh, který by pravděpodobně nikdy nezaplatil. V tom je právě ten mylný názor, kde se projevují všechny staré křivdy a poklesky předešlého směru, který tu dnes dožívá věku skoro 120 a 150 let. Ten tak proslavený industrialismus je dnes u konce. Jak chcete donutiti koloniální státy a starého indského proroka Gandhiho, aby mluvil pro odběr průmyslových výrobků, když nábožensky toho využil proti nám? Neprávem na příklad kol. dr. Rosche říkal, že naše politika zničila export textilií nebo severní průmysl. Pánové, nechce-li Indie odebírati od Anglie, jak může ji malé Československo donutiti, aby ty výrobky od nás brala, a zachrániti nějak další prosperitu průmyslu? Vždyť týmiž úkazy a zjevy bylo postiženo Německo a všechny ostatní státy, poněvadž v Indii byl vyhlášen t. zv. boj bílým ďáblům, a dnes si musí celá bílá rasa uvědomiti, že se musí uživiti sama.

To je ta krutá pravda, na níž si musíme zvyknout, a proto se, pánové, vyvinulo to, co náš předseda vlády dr. Hodža hlásal, plánování, uspořádání poměrů tak, aby všichni po zhroucení těchto vzájemných obchodních styků zde mohli býti živi. Chápu, že tento ústup ze starých posic a výhod, které zde byly, nebude nikomu příjemný. Chápu, že se to průmyslu nelíbí, ale každý musí přinésti oběti. Chápu, že se bankám nelíbí určité zákroky a omezení, ale tato tak zvaná vydržená práva se musí podříditi národní solidaritě, o níž předseda vlády mluvil, zde musí každý sleviti ze svých výhod a výsad, neboť jinak nelze, abychom překonali dnešní poměry. A to je nutno si uvědomiti.

Vážení pánové, ovšem tak, jak se věci vyvíjejí - a v rozpočtu jsme to viděli zvláště vždyť je také rozpočtová demokracie - všichni chtěli pro svůj stav zachytiti z rozpočtu nejvíc - každý říká: Naše skupina nebo náš stav percentuálně dostal tolik a tolik - a chce řešiti tuto otázku na účet druhého. A tu si vzpomínám na zajímavou hospodářskou thesi Englišovu, kde tento řekl: Hospodářství? To je koláč, ve kterém má každý vymezen svůj díl, a žádný ze stavů nesmí chtíti, aby zvětšil a zlepšil svůj díl na úkor druhého. Chcete-li zvětšiti svůj díl, musíte zvětšiti celý koláč a pak budete míti přidáno. Tato jednoduchá poučka se stala programem naší politiky hospodářské a politiky vůbec.

Po veliké éře snižování hospodářských čísel jsme došli ke katastrofě a byli jsme to snad my, kteří jsme byli nadšeni tím, že se mluvilo o nízkých cenách potravin, o dovozu laciných potravin, o tom všem, co prý mělo nějak upraviti a zlepšiti hospodářské poměry dělníka nebo gážisty? Tu se teprve přesvědčili všichni ti, kdož hlásali politiku nízkých hospodářských čísel, levného chleba, levného masa a mléka, kam jsme se s touto politikou dostali. Sám rozpočet nám ukazuje, jak se vyvíjel příjem státu, když tržba nejen zemědělců, nýbrž také živnostníků a obchodníků potom klesala. Kam jsme dospěli touto politikou? K rozvrácení celého hospodářství. k rozpočtovým schodkům nejen státu. nýbrž také samosprávy, poněvadž klesaly také daně výdělkové i všechny ostatní daně. Jaký byl výsledek toho, pánové, kdo byl postižen? Ti, kdož byli pro tuto politiku nadšeni. I dělník byl postižen a také gážista, poněvadž z toho vyplynuly platové srážky, protože ministr financí musel konstatovat, že dvakrát dvě jsou čtyři a ne pět.

To byl výsledek politiky protidrahotní, a dnes se ještě ozývá v mnohých časopisech, že se bojuje proti "drahotě". Vážení pánové, tady jsme se dostali na úplné scestí a musíme říci, že nebude jiného východiska než hospodářské plánování. Zde se musí plánovati i ve financích a tady je zapotřebí, aby se vyjasnily poměry. Je třeba ještě jedenkrát opakovati, kdo zavinil tu ohromnou drahotu ve světě a také u nás. Vzpomeňte, pánové, a vezměte si výkazy naší platební bilance obchodní. Do roku 1929 činil náš export skoro 15 miliard, ale jakmile jsme se rozhodli k stabilisaci naší měny v poměru ke zlatu, náš export začal klesati, a dnes jsme se dostali k 5 3/4 miliardám Kč. Zavinil snad zemědělec, že náš export poklesl? Přezkoušejte naše ceny v zahraničí a poznáte, že tímto opatřením v době, kdy cena zlata stoupala, stali jsme se konkurence neschopnými, a nikdo nás nemá tak rád, aby k vůli našim krásným očím kupoval zboží, které je dnes na světových trzích skoro o 1/3 dražší nežli z jiných států. Vážení pánové, když my zemědělci jsme se chtěli z této disparity, která snižovala podle zhodnocení zlata také naše zemědělské ceny, dostati, nechali jsme klidně měnové věci, o kterých se mluví jako o ohromně složité vědě, pánům národohospodářům a upravili jsme si stabilisovanou cenu bez ohledu na cenu zlata a žádali jsme bez ohledu na výkyvy měnové, aby byly stabilisovány naše zemědělské ceny; tím jsme se dostali ke skutečné zemědělské československé koruně. Může nám snad někdo míti za zlé, že se chceme vrátiti k měřítku, které určuje ceny naší práce a ochrany naší práce, která podle mnohých vážených kolegů se vztahuje jenom na práci dělnickou? Ale, pánové, tytéž požadavky a totéž právo uplatňujeme i na práci zemědělskou, poněvadž kdyby měřítko nemělo býti pro všechny stejné i v hospodářství, tedy se, pánové, dostaneme takto politicky na scestí, neboť kdybychom ožebračovali systematicky zemědělce a udělali z něho proletáře, dostali bychom se i politicky k velmi špatným koncům.

A nyní k naší finanční správě. Hlavní závada, kde průmysl utrpěl, byly těžké ztráty uvnitř. Dnes je mu začasté umožněno, aby pracoval, ale nemůže, protože průmyslové podnikání se dostalo úplně do rukou bank. To jsme zase nezavinili my, to byl ten světový směr, že všechno šlo ke koncentraci a k velkým podnikům, a výsledek dnes je, že soukromý podnikatel jako jednotlivec zmizel, zůstalo jen jeho jméno, ale podnik zůstává bance, ona jej financuje a rozhoduje o jeho osudu. Zásada těchto soukromých podnikatelů je taková, že když podnik nevynáší, nebo vynáší méně, než by vynášelo uložení peněz do jiné formy podnikání, prostě se podnik zavře bez ohledu na požadavky hospodářské, sociální i státní. Tu je zapotřebí pro průmysl samý, ale i pro nás zemědělce, aby se průmysl dostal z područí bank. Všechny státy řešily tuto otázku oddělily průmysl od bank a zakázaly vůbec bankám, které se zabývají přijímáním vkladů, aby se v průmyslu zúčastnily. Náš stát na to velmi doplatil a pan ministr financí i zpravodaj, kdyby se snad neobávali, že by dali oposici materiál ke kritice, by nám velmi objasnili naše poměry, kdyby konstatovali, kolik stát na průmyslové podnikání ve spojení s bankami musil zaplatiti, aby byl zachráněn vkladatel a abychom předešli hospodářskému rozvratu našeho peněžnictví. Jest třeba, aby byla provedena také reforma bankovnictví. Musíme jako všechny ostatní státy, které se s touto otázkou vypořádaly, zříditi banky, které jsou svým posláním určeny jen pro přijímání vkladů a nesmějí se účastniti v průmyslu. Samozřejmě průmysl sám musí míti finanční prostředky a proto, jako to jest v cizině - a je to nutno i u nás - byly založeny holdingové společnosti, které se zabývají jen financováním průmyslu, ale nesmějí přijímat vklady. Dále je třeba, aby bylo odděleno úvěrnictví hypotekární a komunální, které by si mohlo opatřovati prostředky emisemi dluhopisů a konečně i přijímáním vkladů, poněvadž největší otázka dne je získání nových finančních zdrojů a postavení jich na zdravou basi.

Konečně mnoho jiných států zřídilo si ústavy pro likvidaci nezdravých průmyslů, což bychom měli rovněž následovati, aby se již jednou naše hospodářství vyčistilo od břemene ztracených úvěrů, neboť zdravý podnikatel a zdravý podnik musí potom ve vysoké úrokové míře dopláceti na krytí těchto ztrát. Jako zemědělec musím se zmínit o těchto otázkách, i když začasté mluviti o otázkách průmyslových považuje se za výsadní právo těch, kdo jsou tu angažováni. Ale my máme eminentní zájem, aby průmysl prosperoval (Předsednictví převzal místopředseda Košek.), aby obchod šel. Je mylné, když se vykládá, jako bychom byli zavilými nepřáteli dělníka. zaměstnance a průmyslníka, neboť by nám nebyly nic platné všechny úpravy cen i úprava hospodářská, kdybychom neměli konsumenta. To, myslím, bylo dosti jasně řečeno panem předsedou vlády. O naší dobré vůli není naprosto žádného sporu, poněvadž jsme ji kolikrát dokázali, ale naše dobrá vůle nebyla pochopena, poněvadž se to obvykle považuje za určitý vpád agrárníků do oblastí průmyslových, asi tak, jako bychom chtěli toho nějak politicky nebo stranicky využíti. Dnes export není však jen otázkou průmyslníků nebo snad dělníků, to je otázka celého národa a státu, poněvadž nějakým způsobem musíme vklíniti nezaměstnané dělníky do práce, jinak pan ministr financí těžko by pravděpodobně sháněl nové prostředky a zdroje pro další podpory nezaměstnaných. Myslím, že páni kolegové uznají, že když by se nepodporovalo podnikání jednotlivce, že by nenašel po čase ani pan ministr financí zdroje, aby mohl poskytovati další podpory. Musíme si říci jednou loyálně, že navrhování podpor a zlepšování stravovací akce tak, jak jsem to dnes slyšel, pánové, není řešení, to je přechodná výpomoc, kterou nezaměstnaný dělník musí míti, poněvadž ho nemůžeme nechati hladověti. Ale rád bych slyšel, jak umožniti, aby se našel poplatník a jiný podnikatel, aby tyto zdroje na vyplácení podpor v nezaměstnanosti naplnil. Vždyť nelze stále hledati prostředky jen úvěrovými operacemi a novým zadlužením, to račte přece uvážiti, poněvadž by to vedlo k velmi špatným koncům. Právě když o této otázce peněz a získání nových úvěrových zdrojů mluvíme, je nesporně potřebí, abychom si zase loyálně řekli své stanovisko. Vidíme, jak finančních zdrojů bylo zneužito, vidíme také, že vedle vlády, která zde sedí a zastupuje národ, jsou tu vedlejší vlády kapitálové, které začasté rozhodují o určitých hospodářských a politických směrech.

Nedovede-li si stát opatřiti prostředky jinou formou a bude-li závislý na bankách, pánové, pak je také konec pojmu demokracie, poněvadž při odmítnutí úvěru bude potom situace vlády velmi prekérní. Je potřebí, abychom našli zdroje. Na příklad kol. Macek mluvil v určité formě, jak opatřiti prostředky k financování a k určité finanční nezávislosti státu od dosavadního finančního systému. Vykládá, že stát si je může opatřiti operacemi na volném trhu. Nebudu se stanoviska národohospodářského tuto věc rozbírati, je-li správná čili nic, ale vidím v tom projev dobré vůle, že i demokracie musí se emancipovati a musí jednou najíti v době velkých hospodářských přeměn také určitou revoluční formu, aby se dostala na pevný břeh. Co sympatického v tom vidím, je snaha, aby si stát jednou opatřil levný úvěr. To je ten kámen úrazu, že úvěr po všech opatřeních vlády, která se podnikla, není levný. Uvážíme-li, že normální podnikání jakékoliv, na př. zemědělství, vynáší 1 1/2 až 2%, jak, slavná sněmovno, může potom vyrovnati zemědělec svůj rozpočet, když musí platiti i nízkou poměrně úrokovou míru, 5 až 6%, jak se může pustiti do podnikání a vypůjčiti si na 6%, když ví positivně, že to, co postaví anebo přikoupí ke zlepšení svého hospodářství, mu ponese jenom 2%, čili že podnikání je naprosto ztrátové a výnosný je kapitál, který je uložen, který kolikrát tím se vyhne zdanění, že se nemusí přiznati. Bylo by velmi poučné pro tento slavný dům, kdyby pan ministr financí řekl, kolik z těch vkladů je přihlášeno k dani rentové. Jsem přesvědčen, že to není ani polovina z těch 55 až 60 miliard Kč. Ale ukažte mně jednotlivý obor, ať je to rolník, malý živnostník, může-li něco před berním úřade utajiti. Zde jsou jeho pole, jeho dílna, jeho podnik a daň se vybere, čili také demokracie daňová se musí projeviti. Musím říci, že je tu zase ta ohromná disparita - to slovíčko, o kterém se tolik mluví v našem hospodářství, když se odsuzuje nebo posuzuje - posoudíme-li na př. placení daně obratové zemědělcem. Obratová daň u zemědělce vypadá tak, že ji platí paušálem. Je nám to vyčítáno jako výhoda. Ale viděli jste zemědělce, který by mohl daň obratovou přenésti na svého odběratele? Viděli jste zemědělce, který by mohl říci: Prodávám vepře nebo kus dobytka a připočítávám si daň obratovou. Sám jsem byl svědkem případu, kdy rolník, který prodával koně a chtěl si přičísti daň z obratu, byl by býval málem četníkem zavřen, poněvadž chtěl daň z obratu a obchodník byl názoru, že taková drzost se mu ještě nestala, aby sedlák chtěl obratovou daň. Obchodník si ji ovšem započítá a vybere. Nechci nic vyčítati ani posuzovati, odvede-li ji skutečně, ale vybere ji a nikdo se nad tím nepohorší.

Důchodová daň je dnes vlastně dávkou z majetku. Bylo nesporně prokázáno již několikrát naším spravovědným ústavem, ze důchod zemědělský takřka neexistuje, že ceny jsou ztrátové. Sami národohospodáři nejen u nás, nýbrž i jinde, na př. Laur ve Švýcarsku, prokázali, že hospodářství střední Evropy je úplně pasivní, ale daň důchodová se platila paušálem, tou agrárnickou výhodou.

Když někdo neměl důchod a platil obratovou daň, platil novou dávku z majetku v zostřené formě. Potom se nemůže nikdo divit, že zemědělské podnikání upadalo a že se výsledky toho projevily v ohromném zadlužení. Z toho vyplynulo automaticky zase to moratorium, na které se některé peněžní kruhy i příslušníci jiných řad dívají jako na ohromnou výsadu pro zemědělce. Vezmete-li však náš rozpočet, čtete ve čl. III, že se odsunuje pravidelné slosování a umořování dluhu vnitřního opět na 1 rok. Do rozpočtu na r. 1936 zařazuje se částka 150 mil. Kč na úmor volným nákupem pod jmenovitou hodnotou. Půjčky práce se samozřejmě tento odklad netýká.

Když stát odsunuje slosování, dluh nesplácí, je to státní moratorium a nikdo se nepohoršuje; když však odsunuje splácení dluhu zemědělec, protože nemůže právě tak jako ten stát, platiti, je to ohromná nemravnost. A nyní má tato "nemravnost" býti suspendována, poněvadž dále to prý již nejde. Vážení pánové, my jsme pro suspendování. Je samozřejmě zadluženému zemědělci příjemnější, když má vyřešenu otázku, co s ním bude. Buď bude muset zaplatit všecky zhodnocené dluhy a předepsané daně ze ztrát, a k tomu bych mohl ještě vzíti dávku z majetku, která se ještě dnes projevuje u zemědělce jako zaplacená, ale vtělená mu do knih. Naproti tomu však vidíme nevybranou dávku z majetku u lidí, kteří řeknou: Nic nemáme, platit nebudeme.

Je přirozené, že žádný rozumný zákonodárce, který fakticky chce řešiti tuto spojitost hospodářství opravdově, a to vidíme v celé Evropě, nemohl udělat nic jiného než zastaviti na určitý čas splatnost dluhů, zvláště zemědělských, když hospodářství bylo pasivní. Ale my uznáváme, že to není žádné řešení, že moratorium není východiskem. Každý z vás musí pochopiti, co by nastalo, kdyby se moratorium zrušilo a kdyby se dalo 200.000 zemědělských usedlostí do dražby. Byl by to jistě nádherný zjev. Po zrušení moratoria by se mohly třeba vypsat volby, a jistě by výsledky těchto voleb byly velmi neutěšené pro ty, kdož se touto otázkou nechtí zabývat a považují ji za nějaké privilegium. Počítáme-li jenom s trojčlennou rodinou, znamená to nových 600.000 zemědělských proletářů. Jaký by to byl asi nával na pracovní trhy, kdyby tito lidé byli hozeni na pospas svému osudu, jak by se to asi politicky projevilo, kdyby se tito lidé ocitli úplně na ulici a měli horší vyhlídky než nezaměstnaný dělník, poněvadž ten má možnost získat práci při nové hospodářské obnově. Pánové, člověk, který ztratil svůj majetek, který byl třeba 2 a 3 generacemi nastřádán, ten při roztočení kol hospodářského života má po čertech málo naděje, že tentýž majetek dostane zpět, snad ani druhá, třetí generace jej nedostane zpět.

A tu bych rád věděl, pro koho se dělala pozemková reforma, když by se nemyslelo na lidi, kterým se půda dala. Ten vývoj a krátký projev konjunktury byl tak krátký, že nemohli začasté zaplatit ani půdu, musili investovat, kupovat stroje, ne z luxusu, ale proto, poněvadž na takový přírůstek půdy a sklizně neměli zařízení, proto musili investovat chtěj nechtěj, samozřejmě i na úvěr. To by bylo úplné anulování pozemkové reformy, kdybychom tuto otázku neřešili. Mnozí ovšem zase řeknou, že to bude určité privilegium pro zemědělce, budou se škrtat dluhy, jaká ohromná nemravnost! Pánové, neškrtají se dnes dluhy bez zákona? Co nastane, když je dražba? Vydražitel řekne nějakou cenu nemovitosti, která se prodává. Je-li tam za 150.000 Kč dluhů a nemovitost v dražbě udělá 100.000 Kč, není žádného oddlužovacího zákona, ale dluhy se škrtají. Co z toho kdo má? Předně je vyhozen původní majitel na ulici, v druhé řadě ztratí peněžní ústav a za třetí ztratí celý stát, poněvadž tu má o jednoho nespokojence, oposičníka více. Je třeba, aby se tato otázka řešila tak, aby všechny tyto momenty byly vzaty v úvahu, aby neztratilo ani peněžnictví, a bylo by mylné, kdyby se vykládalo, že úprava zemědělských dluhů bude provedena tak, že se vkladatelům škrtne. Je to nemyslitelné, poněvadž by to byl rozvrat našeho peněžnictví, a není toho třeba, poněvadž v mnohých případech stačí jenom, když se dá dlužníkovi čas, aby pozvolna splácel dlužnou částku, a když se podstatně sníží úroková míra. Skoro 35 států se touto myšlenkou zabývalo a provádí ji svým způsobem. A já bych řekl, že u nás ji můžeme provádět bez obav. Máme nejinteligentnější zemědělce ve střední Evropě vůbec. Vždyť, eliminuji-li Podkarpatskou Rus a část Slovenska, nemáme takřka analfabetů. Když se uvádí, že v Polsku či v Jugoslavii se oddlužení nepodařilo, pánové, vždyť tam máte mnoho lidí, kteří si vůbec nedovedou přečíst zákon ani vyhlášku, která je vyzývá, aby výhody využili. Pánové, připomenu jenom monopol, proč se zdařil. Bylo to ne proto, že by se vynalezl nějaký zázračný zákon, ale proto, že máme inteligentního a disciplinovaného občana československého, který věděl, jak má vyjíti vládě vstříc, a to byl čsl. rolník, a bylo to také čsl. družstevnictví, které dalo celému světu důkaz své vyspělosti, poněvadž všude tyto úpravy se zakolísaly nebo ztroskotaly, ne pro zázračný recept, jak se má tato věc řešit, ale pro nepochopení a nevzdělanost. A já se nebojím, bude-li dostatek porozumění, že se tato úprava nevydaří. Správně i kol. Macek zde při prvním zasedání řekl, že je třeba, aby se zamrznutí úvěru u nás jednou řešilo. V tom je ten vtip, jak umožnit cirkulaci peněz, protože o těch úvěrech, které zde dnes jsou, ví každý, že jsou zítra nebo za rok nesplatitelné, že je třeba nahraditi je instrumentem jiným, který by tentýž kapitál přivedl do oběhu. A proto v zemědělském oddlužení musíme se domáhati určitého porozumění se strany ostatních a chci proto o tom mluviti, že tato otázka bude tomuto slavnému domu předložena. Chci jen říci, že bude československé zemědělství od vás chtíti, abyste umožnili plynulost peněžního trhu vydáním obligací, kde by se tyto zamrzlé pohledávky převedly do dluhopisů a umožnil se jim lombard na výhodnější úrok. Tak obdržíme nové prostředky pro nové hospodářství, poněvadž z těch 16 anebo 30 miliard Kč zamrzlých úvěrů se umožní, aby pomocí obligací obíhaly nové peníze. A to je, vážení pánové, ta zázračná formulka anglického ministra financí, jak snížil úrok, kde úrok ze tříměsíčních peněz v Anglii je 1/2%, zatím co u nás 3.5%. Umožnil to prostě tím, že přivedl do oběhu nové peníze tak, že zamrzlé pohledávky, nelikvidní převedl do obligací, vydal za ně peníze prostřednictvím Národní banky - žádnou inflaci, zdůrazňuji, aby nebylo omylu - neboť byla záruka za bonitu těchto dluhopisů a vztahovalo se to jen na staré úvěry. Jakmile měl anglický ministr financí možnost při nadbytku peněz na anglickém trhu vypůjčiti si peníze na 2%, pak snadno provedl konversi za 3.5% státními papíry, protože každý dal rád přednost uložení peněz do 3.5%ních dluhopisů a také do 3%ních před uložením peněz do peněžních ústavů na 2%. A tím také podstatně snížil svůj rozpočet, poněvadž dluhová služba poklesla tak, že anglický ministr financí loňského roku měl nejenom vyrovnaný rozpočet, zatím co my jej máme vyrovnaný pouze na papíře, ale bude deficitní, on dokonce snížil daně a my je zvyšujeme. Pro koho? Pro podnikání? Vím, že každý z podnikatelů by měl prospěch z takové úpravy, protože by se zmenšila a demokraticky přizpůsobila výnosnost kapitálu výnosu každého podnikání jak průmyslového, tak zemědělského; a tu je třeba, aby produktivní vrstvy podnikatelské se spojily a rozumně dohodly o této otázce, poněvadž je to společný zájem.