Nebudu dnes mluviti o vysokoškolských asistentech a vědeckých pomocných silách, nechám si také sociální péči o studentstvo, to je velmi důležitá věc, pro jinou dobu, kdy snad budu moci o tom promluviti, právě tak jako o ochraně památek. To jsou věci, které mám také za velmi důležité, ale chtěl bych se zatím aspoň několika slovy zmíniti o úpravě pražského hradu. Úprava pražského hradu je věcí ochrany uměleckých památek, ale mluvím o ní zvláště proto, poněvadž jde o symbol našeho státu, o paladium naší národní samostatnosti. Staletí budovala tento architektonický skvost, staletí pracovala na klasickém sjednocení silhouety a k jednotnosti, až to dílo bylo dovršeno chrámem svatovítským, který spadá za jedno s naší samostatností a s obnovením státu. Nelze upříti právo architektům, kteří srdcem a duchem pochopili tuto posvátnou stavbu a její historické prostředí, aby proslovili svoje mínění, ale nelze také upírati naší veřejnosti právo, aby se ozvala ve věci důležitosti všenárodní, neboť jde o skvost, který vlastně ztělesňuje naši samostatnost od dob sv. Václava a předtím.

Návrhy architekta Plečnika na úpravu hradu a jeho okolí pokládám i jako neodborník za velmi nešťastné. Postavila se proti němu nejenom převážná část naší veřejnosti, nýbrž také největší část našich odborníků a všechny kruhy památkové. Nedivte se těmto obavám, nedivte se této nedůvěře! Co tomu předcházelo? Když na třetím hradním nádvoří měl býti postaven monolit, tu naši odborníci pozvedli své varovné hlasy, aby nebylo zasáhnuto hrubou rukou do prostoru zladěného patinou a staletími, aby mezi graciesní formy pozdního baroka a v samé blízkosti filigránských detailů svatovítského chrámu byl postaven toporný kus kamene. A byl tento hlas něco platný? Nebyl. Stalo se tak právě, když bylo srovnáno návrší, které korunoval svatý Václav se svojí rotundou, stalo se to zase bez úředního projednání, bezdůvodně, svévolně. Nemám bohužel času, abych celou tuto látku vám vyložil, poukazuji na záslužnou a nepředpojatou anketu "Národní politiky", která ukázala širokým vrstvám velký význam této všenárodní otázky. Ale řekl bych jen tolik: Co se má státi na př. v Jelením příkopě, to je pošetilost, to je něco, co se příčí zdravému rozumu. (Výborně!) Tento Jelení příkop, který má také svůj půvab, taková lesnatá, zarostlá divoká rokle, má býti přeměněn v jakousi architektonickou zahradu, všechno stromoví vykáceno, a ten krásný půvab lesní stráně přemění se v t. zv. umělou krásu železničního náspu. Na druhém konci Jeleního příkopu, kde pod arcibiskupským palácem se pilně nasypává, docela zbytečně, komunikace, také zahyne všechno stromoví. To má býti nahrazeno dřevinami vždy zelenými, které, jak to jako odborník zvlášť dobře vím, u nás velmi často omrzají a mimo to vůbec nezapadají do tohoto rámce. Tak se postupuje s těmito vzácnými památkami. A ideový plán na celé vyřešení hradu a hlavně okolí hradu se sice hemží velkolepými myšlenkami, jak to dr. Strnad jménem hradní správy nazval, že jsou to "ideje z rohu hojnosti projektantových nápadů", ale odborníci řeknou, pokud ty věci jsou proveditelné; sám bych řekl, že mohl je navrhovati jen někdo, kdo neměl nižádné porozumění pro to, co je podstatou krásy Prahy, kdo neměl nižádnou pietu k tomu, co je smyslem naší historie, pietu, s kterou každý umělec měl by přistupovati ke své práci. Kdyby něco takového býval za Rakouska udělal zámecký hejtman, že by postavil českou veřejnost před hotovou věc, věřte mi, nemohli bychom se diviti, ale troufám si říci, že by se toho neodvážil. Ale příčí se naprosto demokratickým zásadám, aby hradní správa přes varovné hlasy veřejnosti, přes varovné hlasy všech odborníků ochranářských a památkových, s plánem i bez plánu prováděla úpravy, jejichž zhoubnost byla prokázána. Proto předložíme zvláštní návrh, aby vláda zrušila všechna nařízení, jimiž vídeňská vláda vyjmula hrad z normálních ústavně-kompetenčních míst a vyhradila rozhodování habsburskému panovníku zřejmě proto, aby mohl rozhodovati proti českému národu podle své libovůle.

Poněvadž moje řečnická lhůta se chýlí ke konci, musím přejíti otázky hraničářské, musím přejíti i to, o čem bych zvlášť rád mluvil, to je mravní krisi, kterou mám za hlavní prapříčinu krise sociální i hospodářské, musím také přejíti to, co bych rád řekl o naší demokracii s hlediska kulturního, neboť, věřte mi, pánové a paní, že všechny tyto otázky spolu souvisí. Právě tak jako věda potřebuje svobodu, tak ji musí míti i naše demokracie a my máme tu svobodu podvázánu. Dovolím si vám citovat jako ukázku, co mi bylo konfiskováno již po volbách 24. května v "Národních listech". V dobách, kdy tužka censorova krutě řádila v listech národního sjednocení, napsal jsem článek: "Pan censor bílí". Už tento nadpis propadl konfiskaci, patrně jako pobuřující a nebezpečný. Napsal jsem toto - čtu všechno, co bylo zkonfiskováno (čte):

"Zatím co agrární "Večer" volá "Všichni do houfu!", tužka censorova řádí v tisku národního sjednocení s vášnivostí opravdu nevídanou. Článek za článkem, projevy, zjištění pouhých skutečností, ba i otevřený dopis předsedovi vlády propadá censuře. Právem jsme protestovali proti neslýchanému předvolebnímu teroru, než zdá se, že koalice hodlá dovršiti své "vítězství" umlčením svého odpůrce nejnenáviděnějšího, národního sjednocení. Ani to, že pod ochranou našich četníků a po způsobu hitlerovském Henlein sjednotil naše Němce v stranu nejsilnější počtem hlasů v československém národním státě, nepohnulo svědomím koaličních stran." - "Než neustane-li tato konfiskační praxe proti listům národního sjednocení, bude u nás jako v dobách absolutismu a bude nám dovoleno psáti snad jen o zemětřesení na Formose anebo epidemii malárie ve východní Indii." "Slabost vlády přinesla zlé následky. Vždyť se ani nenašla odvaha zrušiti jednu zbytečnou německou techniku, zatím co jsme měli kuráž odepříti techniku Slovákům." (Tak jest!)

"Oč hůře je nyní! Nikdy jsme nepobuřovali, nikdy nepoškozovali státní zájmy. Nechceme tak činiti ani dnes. Vždyť je to náš stát, posvěcený našimi dějinami a zkropený naší krví. Budeme pracovati a bojovati od muže k muži, od ženy k ženě. Dokážeme, že ani policejní režim nás nezlomí, neboť to, co nás sílí, je láska k lidu a k vlasti a ta je nehynoucí, ba věčná jako národ sám.

Tužka censorova může škrtat, než tím nás jen zocelí."

Podle toho je vidět, že se tedy u nás nesmí ani psát o tom, co píše list předsedy vlády, nesmí se to citovat. Nesmí se psát o zrušení jedné zbytečné techniky, a - co se mi zdá nejhroznější - nesmí se ani psát o nehynoucí lásce k vlasti, neboť to bylo všechno konfiskováno.

Gustav Adolf Lindner, předchůdce prof. Masaryka na naší universitě, napsal r. 1883 (čte): "Tož cítíme, že nastává nová epocha lidstva, která se snaží učiniti vzdělání základem obecného blahobytu, obecným majetkem lidstva."

Jak daleko jsme ještě dnes po více než 50 letech od tohoto ideálu! Pravda, náš stát a národ je kulturně tak vyspělý, že se nemusí hanbiti před žádnými lidmi světa na obou stranách Atlantského oceánu. Ale my nedoceňujeme dosud význam vzdělání a osvěty, a dokud se tak nestane, věřte mi, že nemůže nastat lepší doba pro naši kulturu a že ty rozpočty budou vypadat tak, jako jsme svědky toho letos. (Potlesk poslanců národního sjednocení.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dále má slovo paní posl. inž. dr. Tumlířová.

Posl. inž. dr. Tumlířová: Slavná sněmovno! Mohlo by se zdáti, že v době hospodářské tísně, jejímž obrazem je také náš státní rozpočet na příští rok, budou otázky kulturní vedlejším zájmem politiků. Ale nebyli bychom národem Komenského, kdybychom necítili, že nejen otázky hospodářské musíme brát v úvahu při sjednávání státního rozpočtu, nýbrž že stejnou měrou jako otázky výroby, odbytu, spotřeby a hospodářských jejich podmínek, tak jako otázky režie státní správy, musíme brát v úvahu otázky kulturní, neboť tyto otázky jsou východiskem, které může i těm hospodářským stránkám života národa otevříti nové, širší obzory A proto také náš státní rozpočet, přesto že ve svých kulturních položkách je zase postižen značnými škrty, i v této době hospodářské tísně dokazuje, že jsme otázkám kulturním nepřestali věnovati zájem a že i v době tak značně omezených prostředků máme položky, které vykazují značné zvýšení. Za 5 let právě minulých máme sice ve většině položky pro kulturní potřeby sníženy, ale v jedné z položek největších, to je v položce na národní školství, máme v průběhu minulých 5 let zvýšení o celých 19.5%. Tím je dáno najevo, že tam, kde cítíme, že je nezbytno, aby bylo zvýšeno vydání na kulturní potřeby národa, dovedeme i v době největších omezení toto zvýšení přece jenom prosaditi.

Ovšem kulturní pracovník nemůže býti spokojen s tímto výsledkem a musí se steskem pozorovati, jak ostatní položky na kulturní potřeby národa doznávají značného snížení. Musí však pozorovati, že jsou v našem kulturním snažení četné nedostatky, které ani nesouvisí přímo s položkami státního rozpočtu a které tudíž nelze omluviti nutností hospodářských úprav. A proto dovolte, abych zejména přihlédla k těmto okolnostem, neboť ty je možno napraviti i v době hospodářsky stísněné.

Jaký účel má škola? Vidím její účel ve dvou směrech. Má vychovati dobré lidi a má dobře připraviti občany státu pro výkon jejich příštích povolání. Podle stupně a typu školy děje se tato příprava pro povolání buďto s hlediska všeobecného nebo s hlediska odborného. Naše školství, které v průměru snese srovnání se školstvím nejkulturnějších národů světa velmi čestně, které ještě ve velké řadě typů školních zůstane vzorem, má přece jen své nedostatky. Největší nedostatky vidím zejména ve dvou otázkách: Naše škola nepěstuje dosti intensivně mravní výchovu člověka a naše škola nevede dosti systematicky k praktické aplikaci poznaných vědomostí na potřebu života, k větší samostatnosti a k podnikavosti jednotlivců. (Potlesk.) Naše škola více učí než vychovává.

K požadavkům mravní výchovy, která by měla býti i školou sledována, pojí se potřeba poznávání, zdokonalování a zdůrazňování lidských ctností, potřeba výchovy smyslu pro čest, úcty k osobnosti druhého, výchova k poctivosti a vůli k oběti, pěstování individua v uvědomělém příslušenství ke kolektivu. Po této stránce cítíme bolavé nedostatky našeho školství, jak se projevují také v duchu našich učebnic, jak již zde dnes o tom padla zmínka a jak podrobněji bylo o této bolavé otázce jednáno v kulturním výboru.

K účelné mravní výchově patří dále požadavek výchovy státoobčanské a výchovy k brannosti, a to jak pro školní mládež, tak i pro věk poškolní. Bylo zde velmi správně upozorněno na úžasné škrty v položce lidovýchovy v rozpočtu našeho ministerstva školství, ačkoliv šlo o položku, která již původně byla velmi nízko preliminována. A tak vidíme ten zlý stav, že zatím co jsme se po převratu velmi pohotově chopili organisace naší lidovýchovy zákonem č. 67 z r. 1919, byla tato svérázná, v našem duchu, z nových našich tradic stavěná organisace lidovýchovy nejenom podlomena, nýbrž takřka rozmetána, když příslušná položka státního rozpočtu byla v průběhu posledních 5 let ze 70% snížena.

Výchova k brannosti trpí bolestí, která brzdí i mnohé jiné obory naší státní správy. Trpí roztříštěností, která vzniká nebo se udržuje vleklými kompetenčními spory mezi příslušnými úřady a institucemi.

Voláme po urychlené úpravě v organisaci branné výchovy jak naší školní mládeže, tak našeho civilního občanstva, a to zvláště i žen, při čemž zdůrazňujeme, že nad výchovu v technice brannosti klademe potřebu výchovy v duchu brannosti. (Potlesk.) Dech válečného nebezpečí vane Evropou a my nemůžeme v soustavné branné výchově dosti rychle kupředu proto, poněvadž se naše úřady státní, samosprávné a příslušné volné instituce nedohodly dosud mezi sebou o dělbě práce a o vzájemné kompetenci. Kompetenční spory brzdí také vývoj jiných otázek školských, zejména vývoj některých našich odborných škol, jejichž založení by znamenalo značný pokrok právě v tom oboru, do něhož spadají:

Již od r. 1930 projednávala se u nás otázka zřízení školy pro sociálně zdravotní péči. Tato myšlenka vznikla tím, že Rockefellerova nadace byla ochotna přispěti na vydržování školy polovinou skutečných nákladů až do částky 100.000 dolarů, což znamenalo při tehdejším kursu asi 3,300.000 Kč. Dále byla ochotna za první tři léta trvání této školy poskytnouti dalších 25.000 dolarů, čili částku tehdy asi 825.000 Kč representující. Ministerstvo zdravotnictví chtělo býti vydržovatelem školy a vymohlo si proto ve svém resortu položku na příslušnou úhradu. Poněvadž bylo nutno, abychom velmi rychle dali vyjádření našeho státu Rockefellerově nadaci, rozhodla vláda, že bude ministerstvo zdravotnictví tuto školu zřizovati, že však její správu bude říditi ministerstvo školství, které také bude spolurozhodovati při zpracovávání organisace této školy, při zpracovávání jejího statutu.

Mělo jíti o školu státní. Od té doby byla přijata ředitelka školy, byla přijata již také první instruktorka, ale nedošlo k dohodě mezi příslušnými kompetenčními ministerstvy. Ministerstvo sociální péče podporuje soukromou školu pro sociální péči, staví se za zřízení státní sociální školy, ale staví se proti tomu, aby tato škola spadala do správy nejkompetentnějšího ministerstva, ministerstva školství. A zatím mění se i podmínky, které byly pro zřízení této školy s Rockefellerovou nadací sjednány, ačkoliv Rockefellerova nadace onu částku, větší 3 mil. Kč. k tomuto účelu již složila. Rockefellerova nadace zdůrazňovala zdravotnické předměty v osnově školy, naproti tomu ministerstvo sociální péče a nyní dnes také již ministr zdravotnictví zdůrazňuje potřebu rozšíření předmětů sociálních. Dále bylo sjednáno s Rockefellerovou nadací. že v této škole při dostatečném počtu přihlášek bude občas zařazen střídavě kurs německý. Nyní se však usiluje o to, aby byly současně zřízeny hned kursy dva, kurs německý i kurs český, při čemž ovšem kurs německý připadne i pro menší počet žaček.

Takto pro kompetenční spory nedochází ke zřízení školy, ačkoliv je částka Rockefellerovou nadací složena a ačkoliv zástupci této nadace při svých návštěvách v našem státě s podivem konstatují, že sliby dané vládou pro zřízení této školy se neplní. Je to stav, který jistě neprospívá naší pověsti za hranicemi.

V historii minulého roku musíme s hlediska kulturního zaznamenati také nepřízeň ministerstva financí k návrhu ministerstva školství, aby na Slovensku byl zřízen ústav pro učitelky domácích nauk, a to v nové organisaci, stupňující požadavky na vzdělání těchto učitelských sil. Význam hospodyňství v národním hospodářství jest dnes všeobecně uznáván. Jde zde přece o potřebu kvalifikovaných učitelek, které mají zajistiti hospodyňské vzdělání nejširším vrstvám žen. Jest proto neuvěřitelno. že zejména pro Slovensko jest odmítáno zřízení tohoto ústavu. který ministerstvo školství pokládá za potřebný a jehož úhradu zajišťuje. Také průprava učitelek hospodyňských škol na školách resortujících v ministerstvu zemědělství, vyžaduje pozornost tohoto resortu. a to po stránce organisační hlubším vzděláním učitelek v národním školství a po stránce technického vybavení zejména lepším vybavením příslušného pedagogického semináře.

V odborném školství. spadajícím zejména do sféry zájmů zemědělských, překvapuje, že ministerstvo zemědělství nepocítilo dosud potřebu, aby byl zřízen drůbežnický výzkumný ústav, po němž odborná veřejnost již řadu let marně volá. Jde o vhodnou organisaci, kterou by bylo možno provésti bez velikého nákladu v rámci stávajících zemědělských výzkumných ústavů, a o přiřazení pokusné farmy, na které by bylo možno prováděti chovatelské kursy nebo jiné kursy určené pro výchovu drobných zemědělců, kteří se hlavně drůbežnictvím zabývají, aneb jiných drobných chovatelů drůbeže. Jde přece o odvětví, které si svojí kvalitou dobylo v cizině uznání a které před omezením vývozu, zejména hus a peří, z našeho státu, znamenalo značné hodnoty v důchodu drobných rodin jak zemědělských, tak i jiných rodin drůbežníků a na druhé straně znamenalo značné hodnoty v přílivu peněz s hlediska celkového národního hospodářství. Jde dále o odvětví, které dnes nedosti vybaveno u nás znamená potřebu nákupu vajec v cizích státech, tedy potřebu, kterou bychom sami mohli velmi snadno obstarati, kdyby zde byla tomuto oboru podnikání věnována soustavná péče.

V oboru vysokoškolského studia dotýká se zájmů zemědělských zvláště studium technické a v něm nejvíce studium zemědělství a vodního hospodářství. Zemědělství jest nutno věnovati zvláštní pozornost nejenom pro otázky zemědělské výroby samé, nýbrž zejména také s hlediska konsumentského, neboť zemědělství představuje výrobce potravin pro celý národ. A tu zejména zkušenost poslední doby - zvyšující se zjišťování falšování potravin - poukazuje, jak je třeba organisací tohoto studia zamířiti na tento obor, jak je třeba i v tomto směru vyškoliti zemědělské inženýry a zařaditi je do příslušné kontrolní služby pro zjišťování falšovaných potravin, vedle jiných činitelů. Spadá sem také možnost, aby při dobré organisaci vhodně pomoženo bylo trapné otázce existencí asistentů vysokých škol, kteří by zde mohli nacházeti velmi dobrou možnost pokračování ve své práci, pokud by nemířili na činnost vědeckou vysokoškolského profesora. Připomínám pro krátkost času jen velmi stručně tuto trapnou otázku asistentů a nedohotoveného vyřešení jejich hmotného postavení na všech vysokých školách našeho státu. Nynější stav je neudržitelný a volá naléhavě po důstojném řešení průpravy příštích vědátorů, příštích nositelů pokroku.

Měnící se potřeby zemědělské výroby vyžadují podrobnější specialisace vědních oborů ve sféře vysokoškolského zemědělského studia. Jde zde o řadu některých otázek, které dosud při jiné orientaci naší zemědělské výroby byly otázkami vedlejšího rázu, ale které dnes stávají se otázkami v popředí zájmu stojícími. Upozorňuji pouze na význam chmele, lnu, brambor, zeleniny, vlnařství a řady jiných, které vyžadují nové organisace zemědělského vysokoškolského studia a zejména zvýšení počtu učebných sil v těchto oborech produkce rostlinné, případně i v dalších oborech produkce živočišné.

V závěru bych si dovolila vrátiti se k problému, na nějž jsem si dovolila již loni slavnou sněmovnu upozorniti. Netušeně opakované periody sucha, zkoncentrované nad to se zvláštní intensitou do určitých oblastí a zejména do oblasti kol Prahy, zdůrazňují potřebu soustavných vodohospodářských úprav a jejich záměrného velkorysého plánování i výchovu takových odborníků, kteří by byli s to tyto úpravy řešiti jak s hlediska potřeb všeho obyvatelstva, tak s hlediska potřeb zemědělské výroby, národního hospodářství, a ne snad jen s hlediska podnikatelských kanceláří. Náklady potřebné na vodohospodářské úpravy u nás se odhadují v poslední době pro dobu 20 až 30 let částkou 11 1/2 miliardy Kč. Z toho tvoří meliorace hospodářské jen pro nejbližší desetiletí asi 3 miliardy Kč, neboť 2,200.000 ha zemědělské půdy potřebuje ještě meliorace. Avšak i jiné nároky lidstva na vodu rostou. Z 20.000 osídlených míst naší republiky jsou jen necelé 2.000 míst zásobeny vodou. Jsou to města více obydlená, shrnující asi 32% všeho obyvatelstva. Ale z toho, prosím, vyplývá, že náš venkov se 68% obyvatelstva nemá dosud vodovodů. Jen asi 200 obcí, to je větších měst, jest kanalisováno.