Majíce na zřeteli vážné momenty hospodářské, vítáme, že podle slov p. ministra je náš poměr k Rakousku trvale dobrý a přátelský a že také vztah celé Malé dohody k Maďarsku se v poslední době zlepšil. Vycházejíce z toho, co řekl p. ministr, věříme, že přece jen, až dojde k uklidnění po odklizení italsko-habešského konfliktu, budou hledány a hlavně nalezeny předpoklady k co nejužší hospodářské spolupráci všech států ve střední Evropě, bez kteréžto spolupráce není obnova hospodářských poměrů u nás i jinde myslitelná.

Myslím, že slavná sněmovna bude se mnou souhlasiti, řeknu-li, že nemůžeme ani dosti poděkovati p. ministru zahraničí za to, co řekl v této sněmovně o nutnosti silné československé armády. "Národ, který by se vojensky nebránil, na konec by byl opuštěn i Ženevou, třeba by právo a spravedlnost měl na své straně." To jsou slova odpovědného zahraničního ministra pronesená ve chvíli, kdy obzory jsou tak zachmuřené a kdy se musíme báti o zítřek.

Jako mluvčí živnostenských vrstev jsme vždycky zastávali názor, že je nutno, aby se nejen hospodařilo, nýbrž aby se také úzkostlivě šetřilo. Zvláště se zřetelem k dnešní těžké finanční situaci státu říkáme, že je nutno každou korunu dříve dvakrát obrátiti a potom teprve ji vydati. Při těchto hospodářských hlediscích však neváháme říci - a řekl to jasně na našem projevu v Lucerně předseda strany - že pro armádu, pro její vybudování, pro její rozmach jsme ochotni a připraveni přinésti všechny oběti (Výborně! - Potlesk.), jsouce si vědomi, že silná disciplinovaná, demokratickým duchem ovládaná, řádně vyzbrojená a vystrojená armáda je nejen zárukou klidného vývoje poměrů uvnitř, nýbrž je nejlepším předbojovníkem za mír na venek. Přihlížíme-li k armádě, musíme však říci, že šetřiti na ní by bylo největší lehkomyslností a nejdražším luxusem. Je proto nutno postarati se, abychom měli spokojené vojáky, je nutno zajistiti po stránce hospodářské důstojnictvo a vojenské gážisty, aby celý náš vojenský organismus mohl dobře konati svou povinnost. (Výborně!)

Jsme šťastni, že poměr celé naší veřejnosti k branné moci se v podstatě změnil, že se změnil ku prospěchu věci. Stalo se tak zvláště nemalou zásluhou býv. ministra nár. obrany, zemřelého předsedy sněmovny Bradáče, jehož všichni vděčně vzpomínáme. Vítáme tento obrat ve smýšlení naší veřejnosti, vítáme všechno, co je děláno pro vyspělost národa po stránce vojenské. A zvláště vítáme ohlašovanou a připravovanou povinnou předvojenskou výchovu. Z naší mladé generace musí vyjíti nejen dobří dělníci práce, nýbrž i stateční bojovníci ducha a stateční bojovníci třeba se zbraní v ruce.

Když už mluvím o nutnosti vyzbrojení, je třeba, a souvisí to se zahraničně-politickou rozpravou, dotknouti se také nutnosti ještě jednoho vyzbrojení. Mám na zřeteli vyzbrojení hospodářské. Slavná sněmovno, co bychom si zapírali, že po stránce hospodářské to, co je československé, je na ústupu a to, co je jinonárodní anebo cizácké, je na postupu. Co bychom si zapírali, že na ústupu je zejména český živel v našem pohraničí. Sudetsko-německá strana sice se k tomu nechce hlásiti, ujišťuje nás tady i jinde svojí loyalitou a svou dobrou vůlí, ale pravdou je, ať již to organisuje kdokoliv, že český podnikatelský živel v našem pohraničí trpí organisovaným bojkotem. (Tak jest!) Osobně se přesvědčujeme, v jak zoufalých poměrech žijí drobní a střední čeští podnikatelé ve smíšených pohraničních oblastech. Většina českých živnostníků a obchodníků neviděla od posledních voleb haléře od Němců ve svých provozovnách a ve svých krámech. Taková je situace. Mnozí čeští lidé, poněvadž jejich hospodářský úpadek je přímo strašlivý, přemýšlejí o tom, nebudou-li se muset pod tlakem nastalých poměrů z menšin vystěhovat. Já myslím, že je věcí celé slavné sněmovny, aby si poměrů v menšinách důkladně povšimla, aby povolaní činitelé zvláště důkladně začali vyšetřovati, kdo že to organisuje ten skrytý a tajný bojkot v menšinách. My však toho, kdo stojí za tímto bojkotem, varujeme před pokračováním v této politice. Nejsme stoupenci zásady oko za oko, zub za zub, ale doporučujeme pánům, aby nechali této politiky, poněvadž by stačilo, kdybychom na československé straně začali realisovati Palackého heslo "svůj k svému". (Výborně! - Potlesk.) Nechť laskavě ty velké podniky, jsoucí v jinonárodních nebo cizáckých rukách, ty velkopodniky, které vedou hospodářský výboj v našem pohraničí, vezmou na vědomí, že bez československých peněz by vůbec nemohly existovati. (Potlesk.) Každá zbraň má dva konce. My tuto zásadu připomínáme tomu, kdo naše lidi v menšinách tlačí ke zdi.

Slavná sněmovno, tento hospodářský ústup drobného a středního českého a slovenského podnikání není však patrný jenom v oblastech pohraničních. Tento hospodářský ústup je patrný v celém státě. Hospodářsky je na ústupu celý živnostensko-obchodnický stav, který představuje podstatu městského středního stavu, ale který také představuje jeden z nosných pilířů klidu a jistoty v tomto státě. Je tomu tak proto, poněvadž expanse mamutích podniků, které mají filiálkový systém, a expanse jednotkových obchodů je u nás trpěna. Slavná sněmovno, nebudiž zapomínáno, že za těmi, kteří dnes rozvracejí živnosti a obchody, za těmi, kteří naši neživnostenskou veřejnost omračují lácí, stojí buď jinonárodní nebo cizácký kapitál (Potlesk.), jehož konečným cílem je podlomiti hospodářsky celý československý stát rozvracením a nivelisováním živnostensko-obchodnického stavu. (Potlesk.) Nebudiž zapomínáno, že to bylo drobné a střední podnikání - a to není jen moje mínění, to je mínění povolaných národohospodářů - které v krisi nezklamalo, které v krisi obstálo. Toto drobné a střední podnikání od samého počátku krise až podnes od státu nic nedostalo, od státu nic po stránce materiální nemělo, ale ještě vůči státu s těžkými obětmi plnilo daňové povinnosti. (Potlesk.) Toto drobné a střední podnikání české a slovenské nežádá dnes nic od vlády a parlamentu než ochranu proti přesile silných a mocných. (Výborně! - Potlesk.)

Slavná sněmovna bude míti v dohledné době příležitost zabývati se otázkou ochrany drobného a středního podnikání před expansí cizáckého a jinonárodního kapitálu. Nechci věřiti, že by tato sněmovna se postavila zády k této otázce, jež je otázkou celého národa.

Pan ministr zahraničí končil svůj veliký výklad vyznáním víry v demokracii. Tento závěr přijali jistě s povděkem všichni, kteří si přejí, aby naše demokratické řády byly nejen udrženy, nýbrž dále zlepšovány a zejména zpevněny. Nepotřebuji zvláště prokazovati, že my a ti, jejichž jménem mluvíme, jsou demokraty opravdovými a přesvědčenými, že nejsou demokraty na výpověď anebo podle konjunktury. Drobní a střední samostatně hospodařící lidé tolikráte již osvědčili svoji demokratičnost a nikdy ve svém demokratickém cítění a přesvědčení nezakolísali, ani se mu nezpronevěřili. Byli mnozí, kteří v různých situacích všelijak zaváhali, byli mnozí, kteří začali utíkati od věčně živé myšlenky demokracie. Ale my jsme se drželi vždycky a důsledně základní linie svého programu, třeba bychom na to dočasně i stranicky dopláceli.

Není myslitelno prospívati jedněm na účet druhých. To není demokracie. Je nutno, aby ve skutek bylo vtěleno heslo: rovná práva a rovné povinnosti. To je demokracie (Potlesk.), tak rozumíme demokracii, to je ta pravá, nejen politická, nýbrž i hospodářská demokracie. Přáli bychom si, aby tato zásada a toto hledisko v nejširším smyslu toho slova bylo uplatněno v našich poměrech a zejména aby bylo uplatňováno s ohledem na živnostensko-obchodnický stav. Nebudiž zapomínáno při hledání cest z dnešních politických i hospodářských nesnází, že spokojenost lidu je hlavním předpokladem slibně se vyvíjející demokracie a nejlepší záštitou státu.

Musíme míti zájem na tom, aby nejširší vrstvy lidové byly spokojeny. Věříme, že toto bude u nás pochopeno v nejširším slova smyslu, věříme, že naše politika vnitřní, jak to vláda přislíbila, stejně ve shodě s politikou zahraniční bude usilovati o vytvoření ovzduší vzájemné důvěry, z kteréžto důvěry by pramenila spokojenost. V této víře také a v zájmu zdravého dalšího a nerušeného rozvoje státu budeme pro výklad pana ministra zahraničí hlasovati. (Potlesk.)

Místopředseda Košek (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Kramář. Prosím, aby se ujal slova. (Potlesk na galerii.)

Upozorňuji galerii, že není dovoleno činiti jakékoliv projevy.

Posl. dr Kramář (obrácen k místopředsedovi Koškovi): Prosím pana předsedajícího, aby mi dovolil, abych si směl sednouti.

Místopředseda Košek: Prosím. (Předsednictví převzal místopředseda dr Markovič.)

Posl. dr Kramář: Slavná sněmovno! Především dovolte, abych vás poprosil za prominutí, že sedím. Já nemiluji pro sebe zvláštních privilegií, ale přiznám se, bohužel, nemohu jinak.

Exposé pana ministra zahraničních záležitostí bylo - smím-li tak říci - vedeno povinnými ohledy, které má jako předseda Společnosti národů, a proto myslím je nutno, abych se stanoviska, které těchto ohledů nemá, promluvil o tom, jak se stavíme ke Společnosti národů, k její minulosti, přítomnosti i budoucnosti.

Minulostí samozřejmě pan ministr není zrovna nadšen a říká nám, že nikdy nespoléhal jen na Společnost národů. Chci mu to přiznati, že se staral také o jiné naše zajištění tím, že jsme uzavřeli Malou dohodu a upevnili své spojenectví s Francií. Ale nebylo by správné se domnívati, že Společnost národů neměla rozhodujícího vlivu na naši politiku. Tím spíše, že bez odporu měla veliký vliv i na náš vnitřní život. Není dnes nejmenší pochybnosti, že právě ten mlhavý pacifismus, který, řekl bych, oduševňoval všechnu činnost Společnosti národů až do nedávné doby a pomáhal u nás vyvolávat jistý antimilitarismus, nebyl zrovna nejpříznivější pro síly a posici našeho státu. Vzpomínám na doby, kdy u nás důstojníci nesměli míti žádné zbraně, kdy chudáci před svými vojáky chodili takovým způsobem, že opravdu nikdo nepoznal, co vlastně představují, že jsme nesměli ukazovati své vojáky a vůbec že u nás vojsko bylo, řekl bych, v poslední řadě. A nebýti Hitlera, nevím, kde bychom byli dnes.

Pan ministr si pochvaluje, že od tří let je to s vojskem už lepší; rád mu to přiznávám. Bohužel, nemohu říci, že by to byla jeho zásluha. Ostatně nebylo to jen u nás, i ve Francii, kde sice byla armáda po obrovském vítězství pochopitelně ve veliké cti, byla přivedena ženevským pacifistickým a vlastně antimilitaristickým duchem tak daleko, že pomalu uschla samou úctou k pacifismu. To však nebylo jenom ve Francii, nýbrž ještě ve větší míře také v Anglii, takže možno říci, že až do příchodu Hitlerova všecko to, co mělo značiti vnitřní sílu spojenců - až na Italii - neopravňovalo k veliké důvěře v budoucnost. A víme také dobře, že pod tímto zvláštním duchem Společnosti národů uschlo ještě něco jiného; totiž nejvážnější stránka mírových smluv, prostě téměř-všecko to, co se týkalo odzbrojení bývalých nepřátel.

Pan ministr sice chválí, jak vyřídila Společnost národů tak těžké věci, jako bylo zavraždění krále Alexandra a saarský problém, ale tu je třeba říci: především zavraždění krále Alexandra vyřídila takovým způsobem, že to u všech těch, kteří ho tak upřímně ctili, nevyvolalo právě přílišné nadšení, a co se týče saarského problému, to snad nebylo ani tak těžké, poněvadž z toho žádná válka nehrozila, jelikož Francie byla daleka toho, aby z problému saarského dělala nějaký casus belli.

Tedy tak to bylo s minulostí. Ale pan ministr je nadšen přítomností a budoucností. On vidí ve Společnosti národů, jaká je dnes, nový život, docela nezvyklý, který slibuje -- alespoň podle jeho mínění docela něco jiného, než slibovala Společnost národů dříve, něco, co mu dovoluje, aby na Společnost národů kladl větší důraz a aby v ní měl větší víru než my všichni doposud.

Pan ministr nám pěl dithyramby na Anglii a na řeč Sira Hoara. Nepatřím jistě k nepřátelům Anglie, právě naopak, a dovedu si také vážiti řeči stát. sekretáře pro zahraničí, Sira Hoara, ale musím říci, že by snad bylo dobře, kdyby byl p. ministr trochu opatrnější v tom, co říká. Kdyby šlo o řeč mluvenou volně, nic bych neříkal, ale to bylo exposé pečlivě připravené, a proto není dobře, jsou-li v něm jisté protiklady. Na jedné straně si náš p. ministr velmi chválí Hoarovu řeč pro její neobyčejnou "jasnost a rozhodnost do všech důsledků", ale při otázce francouzských dotazů na Anglii sám přiznává, že v anglických odpovědích byl značný pokrok v určitosti, že dokonce byly dosti určité, ale při tom ovšem ještě říká, že si přece jen Anglie ponechává rozhodnutí pro každý individuální případ. Myslím, že je možné mluviti o Anglii docela otevřeně a že Angličan snese daleko spíše otevřenost než nešikovné lichocení. Proto řeknu docela otevřeně a přiznám se k tomu, že pro anglickou politiku, pro její budoucnost a pro to, co očekáváme, po mém skromném soudu je daleko rozhodnější to, co řekl premier Baldwin, že totiž hranice Anglie je nyní na Rýnu, a to, co mluvil nedávno Winston Churchill. Přiznávám se, že po svých dlouhých a někdy těžkých zkušenostech méně dávám na sliby a závazky, než na věcnou nutnost státní politiky. Cením-li si tedy více toho, co řekl Baldwin o hranici Anglie na Rýnu - nehledě na víru v dané slovo anglické, o níž není dovoleno pochybovat - je to proto, poněvadž jsem pevně přesvědčen, že si Anglie ještě docela neodvykla dívati se velmi obezřetně na nebezpečí pangermanismu i pro anglické životní zájmy. Mluvím-li o pangermanismu, prosím, abych směl hned napřed říci, že nemluvím o Německu. Dokud je Německo mírumilovné, dokud nechce nic, co by ohrožovalo druhé, nemám nejmenší příčiny, abych proti němu se stanoviska naší zahraniční politiky mluvil. Konečně ani proti teoretickému, ideovému pangermanismu bych dnes také se svého stanoviska nechtěl mnoho mluviti a upozorňuji-li na nebezpečí pangermanismu, tedy myslím na pangermanismus útočný. Bylo by velmi lehkomyslné a lehkovážné, kdybychom si nepřiznali, že pangermanismus je dnes daleko nebezpečnější, než byl před r. 1914, a to proto, poněvadž poznal, jak jsou rozvráceni a nejednotni bývalí vítězové nad Německem. A tu řeknu jedno: Jestliže dříve heslo pangermanismu znělo "Berlín-Bagdad", pak se to prostě změnilo, dnes je to "Berlín-Ukrajina"! A to, myslím, je pro anglické obavy z pangermanismu daleko vážnější než dříve, poněvadž Bagdad bylo něco určitého, kdežto Ukrajina je, odpusťte, jako kus gumy, která se stále roztahuje. A na jistých pohlednicích, které páni Ukrajinci vydávají, sahá Ukrajina od naší Podkarpatské Rusi, rozumí se samo sebou ji v to zahrnujíc, až do Asie a pomalu do Vladivostoku.

Tedy v tomto ohledu myslím, že i pro Angličany je třeba, aby se nedívali lhostejně na tyto věci, a to tím spíše, že slyšíme ještě různé jiné věci. Před několika dny jsem četl ve článku Pertinaxe, jednoho z nejinformovanějších francouzských žurnalistů v "Echo de Paris" o tom, že ředitel německého hospodářství dr Schacht řekl guvernérovi francouzské banky panu Tannerymu, že Německu nenapadne útočiti na Francii, že ono chce s Poláky Ukrajinu. Nevím, nemohu kontrolovat, zdali to řekl pan dr Schacht či ne, ale je pravda, že to říkají jiní a že se dokonce pranic neostýchají říkati to velmi otevřeně. Musím upřímně říci, že se při tom jenom divím Polákům, že tomu věří. Není pochybnosti, že by jim Němci na začátku ten kus Ukrajiny dali, ale nezapomeňme na jednu věc: Ukrajinci jsou úplně v rukou Berlína, jako v nich byli od samého počátku, tenkrát ovšem Berlína a Vídně.

Pamatuji se na jednu zajímavou věc. Měl jsem ve vídeňském ministerstvu vyučování známého úředníka, který byl ostatně potom vícepresidentem naší zemské školní rady a s ním jsme byli zvyklí choditi na procházku. Jednou mně řekne: "Nemohu jíti." Proč? "Mám náramně mnoho co dělat." Divil jsem se ovšem, že mají v ministerstvu náramně tolik co dělat, že nemůže jíti na procházku. Ale on řekl: "Je to vážné, máme mnoho co dělat, my děláme ukrajinskou gramatiku." - Ukrajinskou gramatiku dělali tedy v ministerstvu vyučování ve Vídni. A není nejmenší pochybnosti, že "Ukrainische Revue", která vycházela již před válkou, byla vydávána hlavně s pomocí Berlina a Vídně, a dnes pan Skoropackij, jeden z hlavních činitelů celého toho hnutí, je také v Berlíně. Nebylo by potom divu, kdyby Ukrajinci za krátko volali o pomoc proti Polákům, a je jisto, že by jim ji potom Němci také velmi rádi poskytli. Pro svoji osobu myslím, že Angličané si dobře uvědomí, jaké nebezpečí je v tom poválečném pangermanismu, dokonce daleko větší, nezbylo kdy dříve, a že podle toho zařídí svoji politiku. Že by Angličané chtěli spoléhati pro případ velikého evropského konfliktu na Společnost národů, odpusťte, tomu bych se velmi divil, a že by snad chtěli spoléhati dokonce na sankce, to je ještě komičtější. Co bude příští válka? Nejsem žádným stratégem, ale neobyčejně mne zajímají různé vojenské teorie - já to velmi pilně sleduji - ale i kdybych to nesledoval, dnes každý ví, že celá moderní strategie se řídí tím, co napsal generál von Seeckt, že totiž budoucí válka se musí rozhodnouti tím, že prvým a nečekaným útokem bude rozbito vše, co slouží v zázemí nepříteli ke koncentraci a mobilisaci, aby byly zničeny továrny atd. Račte odpustiti kdyby proti tomu měla býti obranou t. zv. kolektivní odpovědnost Společnosti národů, na kterou klade takovou váhu pan ministr, kdyby museli přijíti zástupci Argentiny, Paraguaye a bůh ví odkud, aby rozhodovali jednomyslně, kdo je útočníkem - děkuji pěkně. Zatím mohli bychom býti rozbiti a zničeni. A kdyby potom snad i přišli ti, kteří obyčejně přicházejí trochu pozdě a na které tolik spoléháme, museli bychom říci, že by přišli s křížkem po funuse. Myslím, že je velmi potřebí, aby všichni ti, kdo si tolik slibují od nynější činnosti Společnosti národů, která s takovou jednomyslností se prohlásila, poněvadž se jedná o útok Italie na Habeš, byli trochu opatrnější. Jsem pevně přesvědčen, že nejopatrnější v tom jsou právě Angličané, kteří byli vždy zvyklí se na věci dívati ne fantasticky a romanticky, jak je to zřejmo z řeči pana ministra, nýbrž velmi reálně, kteří dovedou počítati. Myslím, že je potřebí také trochu nepřeceňovati tu imponující jednomyslnost hlasů, která byla narušena jen Italií - resp. ta tam nebyla - Rakouskem, Maďarskem a Albanií. Konstatuji, že přece musíme věděti, proč to bylo. Vždyť není přece nejmenší pochybnosti, že tu byli dva vedoucí činitelé: Anglie a na druhé straně ještě někdo, pan Litvinov, a že jednomyslnost té fronty chtěla býti protestem proti fašismu, že jí opravdu nešlo tak o Společnost národů ani o Habeš, nýbrž o to, aby pokud možno podlomili půdu Mussolinimu, jehož považují za největšího nepřítele všeho toho, co se ještě dnes nazývá marxismem, umírněným nebo radikálním.

Tedy tato jednomyslnost velmi málo imponuje tomu, kdo si představí, co by asi bylo, kdyby nešlo o fašistickou Italii, nýbrž na př. o německý útok na Balticum nebo na nás, zdali by i pak byla ta jednomyslnost taková, jako byla tenkráte. Ostatně, jak pravím, je to velmi málo vážné, poněvadž, řeknu docela upřímně, původní úkol Společnosti národů byl zamezit to, co se považovalo za hlavní příčinu války r. 1914, že totiž nebylo vůbec porad mezi velmocemi. Tím, že by bylo umožněno a vlastně vynuceno Společností národů, aby pro případ nebezpečí konfliktu mezi přímými účastníky a mezi všemi účastníky evropskými se musilo jednati, byl by dojista splněn tento úkol i bez t. zv. kolektivní bezpečnosti. A nebylo by snad pražádné neštěstí, kdyby tady nebylo té t. zv. jednotné kolektivní fronty se všemi malými státy, které by ostatně i nyní jen hlasovaly, ale opět se nezúčastnily žádné války, které by zůstaly tak neutrální, jako byly r. 1914, protože by se jim při tom špatně nevedlo.

Nyní přicházím k otázce Habeše. Já bych především nechtěl mluviti o Italii, o fašismu a o všem co s tím souvisí. Já jsem o tom psal, při tom, co jsem psal, ovšem zůstávám a bylo by zbytečné, abych o tom mluvil dál. Já také nechci dělat advokáta Italii nemám k tomu nejmenší příčiny, já jsem stejně vděčen Italii, jako jsem vděčen Anglii za všechno, co udělaly pro naše vítězství ve válce a čím nám pomohly k samostarnosti, a musím říci, že v této věci - jak jsem to už napsal - nemám vůbec žádné jiné myšlenky než na nás a na naši budoucnost, naši bezpečnost a naši samostatnost. Všechno ostatní je pro mne vedlejší. Nechci také ničí chvály a nebojím se žádné hany, a to proto, poněvadž myslím, že mám aspoň na to právo říci, že vždycky všechno jsem dělal jen podle svého nejlepšího svědomí a podle toho, jak myslím, že bych nejspíše pomohl našemu národu. A tu musím upřímně říci, že to, jak mluvil pan ministr o Společnosti národů, mělo jednu základní vadu. Pan ministr se neobyčejně šikovně vyhnul tomu nejnebezpečnějšímu v celé věci, nejožehavějšímu, totiž otázkám sankcí. O tom jsme v té tlusté knize, kterou nám dal, nečetli ani slova a přece jen, řeknu docela upřímně, je to jádro celého problému. Já vím, že se všeobecně říká na straně Společnosti národů, že Mussolini briskoval Společnost národů a že se nedržel jejího statutu. Nechci zkoumat, co teď říká Italie na vysvětlenou, že totiž jednala o té věci diplomaticky s Anglií a že nedostala včas jasné a určité odpovědi. Do toho se nebudu plésti. Možná, že je Mussolini vinen, že podceňoval Společnost národů, ale nesmíme zapomenouti, že konečně má jistou omluvu. Společnost národů byla tak, řekl bych, chladnokrevná ke všemu, proti čemu měla dříve důrazně vystoupit, že se panu Mussolinimu nemůžeme divit, tím méně, když se k němu tak benevolentně chovala i v otázce, která byla velmi vážná, na př. v otázce přivážení zbraní do Maďarska, při t. zv. aféře svatogotthardské, a řekněme i v otázce zavraždění krále Alexandra. Tedy Mussolini když viděl, že Společnost národů nemá vůbec žádné, řekl bych, energie a vůle hájiti - jako to bylo v otázce svatogotthardské - ustanovení Paktu o Společnosti národů, když viděl, že po Strese a po vyslovení nelibosti Společností národů samou nad samovolným provedením všeobecné vojenské povinnosti v Německu se nic nestalo, tu ovšem myslel, že mu to také projde. Tedy musím upřímně říci, že se tím ta vina přece jen hodně zmenšuje, zejména když viděl, že Anglie po Strese a po tom odsouzení ujednala s Německem známou námořní dohodu.

Tedy, proč najednou Mussoliniho - ale s ním i Italii - trestat? Zde se má přece jen trochu rozeznávat. Jsou tu přece dvě věci: Na jedné straně sankce, které jsou pro zachování prestiže Společnosti národů naprosto nezbytné, a na druhé straně sankce, které jsou, odpusťte, že řeknu lehkovážné, nebezpečné a zbytečné. Já sám pro svou osobu přiznávám, že na příkl. embargo, zákaz dovozu zbraní a materiálu pro zbrojení považuji za docela odůvodněné a není nejmenší pochyby, že k tomu byla Společnost národů povinna. A zrovna tak je to vedlejší při finančních sankcích, což snad bylo docela zbytečné zakazovat, poněvadž nikdo snad neočekává, že by efektivně mnoho znamenaly. Jsem také toho přesvědčení, že by to Italie necítila jako něco, co se jí hluboce dotýká a pro co by byla rozhořčena na Společnost národů, ale něco jiného jsou ovšem hospodářské sankce, zákaz vývozu a dovozu, odpusťte, musím upřímně říci, že se divím, že mohlo býti něco podobného usneseno ve sboru, který by měl býti vzorem rozvahy, klidu a rozmýšlení toho, co dělá. My a celý svět stůněme strašnou hospodářskou krisí, takovou, jaké tady ještě nebylo. Jenom pomalu a pomalu - o nás ani nemluvím, my zejména pomalu - se probíjíme z této krise. A najednou z toho rostoucího hospodářského života vyrveme 44 milionů producentů a spotřebitelů a rozbijeme ještě staré svazy hospodářské. Proč? Abychom nic nedokázali.