Místopředseda Mlčoch (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je pan posl. Bródy.

Posl. Bródy (rusky): Slavná sněmovno! Přečetl jsem pozorně řeč pana ministra pro zahraniční věci dr Beneše a ke své velké lítosti nemohu pochopiti, čím způsobila takové nadšení u koaličních stran. Vždyť všechno, co nám pan dr. Beneš ve své řeči přednesl, víme z novin. Známe světové události stejně jako vývody pana ministra hlavně z novin v jeho službách. Neboť kdo z nás neví, že odzbrojovací konference ztroskotala, nebo že se nepodařil Východní pakt, na nějž pan ministr nikoliv tak dávno silně spoléhal. Kdo neví o cestách Simona a Edena, jejichž výsledkem byla pro nás námořní smlouva mezi Německem a Anglií. Další naděje pana ministra Beneše: konference ve Strese, italsko-francouzská dohoda, Dunajský pakt, se rovněž rozplynuly.

Zůstal nám jen spor italsko-habešský, který také zachránil autoritu Společnosti národů, neboť, hle, Anglie se postavila za kolektivní mír a s ní také Francie a Svaz sovětských socialistických republik, rovněž členové Malé dohody, neboť na Bledu se rozhodlo podle slov pana ministra, že se o všem bude rozhodovati. Pouze se sousedy, s Polskem není u nás všechno v pořádku, - u nás však jest dobrá vůle, a s Německem jsou naše styky korektní "ich habe die Ehre" a "uctivá poklona" a vše bude v pořádku. No - a na konec dávné melodie dávný refrén: Věřím rozhodně, ba vášnivě...

Ovšem, uznávám těžkou práci pana ministra pro zahraniční věci, uznávám, že v nynějším postavení udělal, co mohl. Ale divím se, proč nepřiznává ani jediný z neúspěchů a záporů své zahraniční politiky? Proč otevřeně nepřizná, že jsme obklíčeni nepřáteli, proč nepřizná, že v nebezpečí nemůžeme spoléhati na nejbližší své spojence, neboť ani Rumunsko ani Jugoslavie jako království nemohou se bratřiti pro případ války se Svazem sovětských socialistických republik.

Tak pro případ nebezpečí zbude nám jen jedna naděje: ve Francii, v sověty a Společnost národů. Zda-li nám pomohou v případě války? Jsem jist, že v případě války bude Francie zaměstnána svými věcmi a sověty rovněž sotva se rozhodnou jíti k nám přes Rumunsko, a rozhodnou-li se, pak rozhodně nikoliv za malou cenu.

Všichni vědí, že otázka Besarabie není ještě rozřešena. Svaz sovětských socialistických republik v nedávné minulosti vrátil Rumunsku státní cenné věci, které tam byly uloženy r. 1915, ale bez zlata. Zlato bylo zadrženo do této doby proto, aby byla nějaká záloha pro vyřešení besarabské otázky. Je známo i to, že Francie hrozí Rumunsku odepřením půjčky, nedohodne-li se se sověty. A přece věc ani tak nepokračuje.

A co Jugoslavie? Vždyť i laik ví, že ona se spíše spojí s Německem než se sovětským Ruskem, neboť vidí, že Německo pod Hitlerovým režimem zrušilo versailleskou smlouvu a nic se nestalo. Ozbrojilo se a celá Evropa se chvěje. Uzavřelo s Polskem na 10 let smlouvu proti bolševismu a bolševismus hledá ochrany u jeho sousedů. A při tom výsledek plebiscitu v sárském území celý svět přijal s údivem a úctou, rovněž jako výsledek parlamentních voleb v naší republice, stejně jako v Klajpedě. A konečně sama Anglie uzavřela s Německem námořní smlouvu jako na důkaz toho, že nemá nic proti tomu, aby Německo zrušilo versailleskou smlouvu. Beze vší pochyby připravuje se tedy v Evropě válka, uzavírají se vojenské smlouvy a vojenské spolky v té Evropě, jejímž aktivním činitelem jest dnes Německo.

V Německu již Bismarck r. 1871 zahájil sjednocování Němců a r. 1933, když se Hitler zmocnil vlády, toto sjednocení dospělo ke druhému období. Základy tohoto sjednocení můžeme nalézti v národopisné mapě, která se prodává v Ženevě za 25 centimů. Tuto mapu vydalo německé nakladatelství, ale jest tam i národopisná mapa, kterou vydalo nakladatelství francouzské a kterou lze také dostati za 25 centimů a která oné mapě v ničem neodporuje. Z této mapy můžeme zjistiti, že dnes v Evropě žije 85,263.000 Němců, z nich 68 milionů v Německu a ostatní jsou rozděleni v sousedních státech, a to takto: v Rakousku je jich 6,300.000, v Československu 3,500.000, ve Švýcarsku 2,800.000, v Polsku 1,300.000, v Rumunsku 800.000, v Jugoslavii 600.000, v Maďarsku 600.000, v Gdansku 360.000, v Italii 300.000, ve Svazu sovětských socialistických republik 1 mil., v jiných státech 650.000.

Clemenceauovi připisují výrok, že na světě žije o 20 milionů Němců více, než je potřebí. Proti tomu můžeme postaviti předpoklad Hitlerův, uveřejněný v jeho knize: "Mein Kampf", kde praví, že je dnes v Evropě 85 mil. Němců a za 100 let jich bude 250 mil. Všichni Němci tomu věří, a proč by pochybovali? Přirozeně zdravá politika by diktovala, abychom učinili všechna opatření, abychom vytvořili nejen korektní styky, nýbrž přímo přátelský poměr mezi naší republikou a naším nejsilnějším sousedem, Německem. (Předsednictví převzal místopředseda Košek.)

A co Společnost národů? Nedávno dr Borský v "Národní politice" velmi správně napsal, že osud Společnosti národů závisí dnes na Anglii. Ale osud států, jak zdůraznil, a to jest důležitější, závisí dnes na těch státech, které nejsou v Ženevě. Nač máme vychvalovati Společnost národů a Anglii, když všichni víme, že Anglie nechrání Společnost národů a Habeš, nýbrž chrání svou námořní cestu ke svým osadám.

A Francie se svou osamělostí proti Německu, kam se může obrátiti? Ovšem poslední nadějí i pro ni jest Svaz sovětských socialistických republik. Ale je přece lépe, když spoléhá na Anglii, ovšem jen za určitých podmínek. A proč? Ve Francii se šíří fašismus. Zástupce tohoto fašismu, plukovník de la Rocque dnes již otevřeně mluví, že přichází jeho doba a že jest ochoten převzíti vládu. S tím musí francouzská politika počítati. Dojde-li k námořní válce mezi Italií a Anglií - což není vyloučeno - bude ještě větší otázkou, smí-li francouzská vláda poslati své vojíny na pomoc Anglii, a když to neučiní, všechny ženevské smlouvy se promění v bezcenný papír a sama Společnost národů bude jednou pro vždy pohřbena.

Právě včera jsem četl, že pan předseda vlády dr Hodža kdysi navrhoval, aby s Polskem byla uzavřena celní unie. Škoda, že k tomu nedošlo, neboť dnes bychom nemusili mluviti o sporu s Polskem a nemusili bychom se chytati ohně a vody. Říká se, že zde nám nezbude nic jiného než zesíliti hranice. Ale pomůže-li to? Pomůže, budou-li hranice zesíleny nejen fysicky, nýbrž i duševně.

Právě na Podkarpatské Rusi, v této nejslabší části republiky, jest nutno zesíliti hranice duševně, a to nelze jinak, jenom tak, že nynější vládní režim bude ihned změněn a karpatoruský lid dostane to, co mu přiznal Bůh a celý svět: svobodný samosprávný život.

Myslím, že pan ministr pro věci zahraniční ví, že se američtí Rusíni počali pevně organisovati proti republice, pro odtržení Podkarpatské Rusi od republiky. Ti američtí Rusíni, kteří připojili Podkarpatskou Rus k republice. A proč? Proto, že československá vláda nesplnila závazku, jejž vzala na sebe mírovými smlouvami, provésti podmínky mírové smlouvy, totiž uděliti Podkarpatské Rusi autonomii. Tyto podmínky mírové smlouvy nebyly provedeny, lidu byly odňaty podmínky života a nové možnosti k životu mu nebyly poskytnuty a proto v naší autonomní zemi jest po stránce kulturní zmatek poukrajinšťování, počešťování a v prešovském území poslovenšťování a po stránce hospodářské jest nouze a bída. O tom již i vládní noviny píší otevřeně a uznávají, že ruský lid byl uvržen do hospodářské záhuby, z níž dosud není východiska.

Vláda sice usiluje pomoci hladovějícímu obyvatelstvu, a to výpomocnou kukuřičnou akcí, na které několik Židů - Žurger a jeho společnost - vydělává ohromné miliony. Za touto kukuřičnou akcí táhne se nejhanebnější korupce naší republiky, neboť nesvědomití lidé vydělávají miliony na prázdném žaludku nejchudšího obyvatelstva v republice. Čistý zisk z této akce činí 40-50% prodejní ceny kukuřice rozdělené mezi obyvatelstvo, při čemž Žurger a jeho společnost i v minulém roce dovezla plesnivou kukuřici, koupenou za babku ke krmení dobytka a nikoliv na chléb. Tuto kukuřici převezou přes hranice za snížené clo. Cena této kukuřice neměla by přesahovati 60-70 Kč za q, ale prodává se za 110 Kč.

Bylo by si přáti, aby byla ihned vyslána parlamentní komise, aby zjistila: 1. kolik, jaké jakosti a za jakou cenu firma Žurger a spol. dovezla kukuřice na Podkarpatskou Rus; 2. kolik cla bylo zaplaceno na hranicích za dovezené zboží a nebyly-li poškozeny zájmy státu při dovozu kukuřice kvalifikované na krmivo, která se později prodávala na chléb; 3. byla-li cena kukuřice zaplacena v leiích rekompensačním zbožím, a mělo by se také zjistiti, za jaký kurs firmy vyvážející do Rumunska zboží postoupily své požadavky v leiích firmě Žurger. To jest nutno vysvětliti co nejdříve, tím spíše, že se na Podkarpatské Rusi, ba dokonce i ve vládním tisku otevřeně mluví, že na zatušování této aféry mají zájem i zástupci jedné z vládních stran na Podkarpatské Rusi. Na to si dovoluji obrátiti váženou pozornost ministrů vnitra, sociální péče a zemědělství.

Rád bych slyšel již konečně od pana ministra pro zahraniční věci takové prohlášení o karpatoruském lidu, jaké se odvážil učiniti národním menšinám, že totiž národním menšinám bylo poskytnuto vše, co jim podle zákona patří. Proč se to neposkytne i karpatoruskému lidu? Snad je něčím více v republice než národní menšiny? A zároveň rád bych slyšel od pana ministra i prohlášení, že otázku neprovedené autonomie Podkarpatské Rusi jest také ochoten dáti posouditi neutrální komisi.

Slavná sněmovno! Velice strádající a trpící karpatoruský lid očekává zlepšení svého života, očekává provedení autonomie Podkarpatské Rusi, a chce-li vláda zesíliti v zájmu republiky tuto nejslabší část naší republiky, musí dospěti k úsudku, že kolektivní spravedlnost vztahuje se na karpatoruský lid právě tak jako na jiné.

Se zřetelem na těžké poměry, v naději, že působnost pana ministra dr Beneše přispěje ke svobodě karpatoruského lidu, přijímám na vědomí jeho výklad.

Místopředseda Košek (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. K. Chalupa. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. K. Chalupa: Slavná sněmovno! Shodou zvláštních okolností zahajovala se letošní podzimní politická sezona v obou sněmovnách velkým výkladem p. ministra zahraničních věcí o zahraniční politické situaci. K podání tohoto výkladu před širokým forem obou sněmoven daly podnět mimořádné události, které se v poslední době nahromadily a o nichž bylo třeba slyšeti vážné slovo odpovědného ředitele naší zahraniční politiky.

Pan ministr zahraničních věcí rozvinul před námi velký obraz dlouholetého úsilí o zajišťování míru organisováním kolektivní bezpečnosti v rámci Společnosti národů. Nepotřebuji zdůrazňovati, že s mírovou politikou ženevskou úplně souhlasíme a že také schvalujeme postup naší vlády v této věci. Jsme si totiž příliš dobře vědomi, že spolehlivý a na nejširším podkladě vážně organisovaný mír je také jedním z hlavních předpokladů klidného, nerušeného a zdravého vývoje našeho státu. Konflikt italsko-habešský ovšem vytvořil do značné míry novou situaci nejen pro Společnost národů, nýbrž pro celou Evropu vůbec. Sám pan ministr zahraničních věcí doznal, že snahy, které vedly k odzbrojení, které vedly k organisaci kolektivní bezpečnosti, byly do jisté míry zabrzděny. Sdílíme po této stránce úplně názor p. ministra. Ztotožňujeme se s ním v tom, že situace, která byla vytvořena italsko-habešským konfliktem, je situací krajně vážnou a že všichni si musíme přáti, aby tento konflikt, jenž znepokojil celou Evropu, naplněnou už tak velkou nedůvěrou, byl rozumnou a čestnou dohodou odklizen. Pan ministr zahraničních věcí věří v tuto dohodu, zvláště věří, že se podaří společnému jednání franko-britskému vytvořiti předpoklad k zastavení nepřátelství mezi Italií a Habeší. Dlužno vítati, že se Velká Britanie shodla na společném postupu s Francií, a dlužno vítati, že podle slov dr Beneše přihlásila se k nové orientaci své zahraniční politiky, ale je také třeba v této chvíli zdůrazniti, že je nutno všemi prostředky pracovat, aby byly odklizeny s cesty všechny překážky, které brání vytvoření nedílného společenství mezi vítěznými velmocemi Anglií, Francií a Italií. Za vytvoření tohoto společenství dlužno se přimlouvati, neboť je nutné proto, poněvadž jednota těchto tří velmocí, k jichž vítězství přispěl také náš národ svou akcí zahraniční, je a zůstane nejjistější zárukou trvalého míru v Evropě, ale co nejhlavnějšího, nejjistější zárukou udržení toho stavu věcí v Evropě, jak byl vytvořen mírovými smlouvami.

Pan ministr zahraniční, mluvě o sankcích, které mají býti uplatněny vůči Italii podle čl. 16 Paktu o Společnosti národů, zdůraznil, že těchto sankcí se zúčastníme jen jako kontrahent Paktu a že jinak v celém italsko-habešském konfliktu, na němž ani přímo, ani nepřímo nemáme zájmu, zachováme nejpřísnější neutralitu.

Pan ministr dále poukázal, jak v posledních třech letech zdárně se vyvíjely naše vzájemné styky a jak naše poměry se upravily na tolik, že můžeme mluviti o přátelském poměru mezi Italií a námi.

Pan ministr neváhal také připomenout, že nezapomínáme všeho toho, čím nám Italie přispěla ve chvíli pro nás nejtragičtější a nejosudovější.

Konečně zdůraznil, že jsme si vědomi postavení Italie v Evropě a že nezapomínáme velikosti její staré kultury a jejích zásluh o obecnou civilisaci.

Jsme si dobře vědomi, že náš stát musí dodržovati čestně všechny převzaté závazky a že tudíž naše vláda nemohla jednati jinak, když šlo o uplatnění 16. článku Paktu. Jsme tedy pro čestné plnění závazků vyplývajících ze smluv. Jsme pro ně proto, poněvadž náš stát vždycky od svého prvního počátku převzaté závazky čestně plnil.

Vedle smyslu pro čestné plnění závazků je tu však ještě otázka vděčnosti a na ni nesmíme zapomenouti. Nesmíme zapomenout, že to byli naši legionáři, kteří společně s italským vojskem bojovali na frontě proti centrálním mocnostem.

Konečně si musíme býti vědomi, že jen silná a zdravě se vyvíjející Italie bude a zůstane v budoucnosti, až konflikt italsko-habešský bude odklizen, spolehlivou protivahou těch snah, jejichž cílem je zatím zneklidňování Evropy a potom vyvolání otevřeného konfliktu. (Výborně! - Potlesk.)

Vedeni tímto hlediskem přejeme si tedy vroucně, aby italsko-habešský konflikt byl co nejdříve čestnou dohodou odklizen, a přejeme si zároveň, aby po odklizení tohoto konfliktu naše republika pokračovala v politice přátelství k Italii.

Pan ministr zahraničních věcí mluvě o italsko-habešském konfliktu vyslovil přání, aby v tom stanovisku, jak je zaujal ve svém výkladu, bylo jednotné celé naše veřejné mínění a zvláště aby v něm byl jednotný veškerý náš tisk bez rozdílu. Úplně s p. ministrem souhlasíme a přáli bychom si, aby jeho vážným slovům bylo rozuměno všude, a zejména tam, kde po této stránce soustavně tolik se chybuje. Tolikráte již byl zkalen náš dobrý poměr k Italii jen proto, že určitý tisk, ovládaný snad protichůdnou ideologií, o Italii nebo o jejím režimu psal způsobem urážejícím. Je třeba, aby se u nás již jednou všeobecně pochopilo, že není správné vměšovati se do poměrů druhého státu a že není ani rozumné kritisovati režim, který v tom neb onom státě je, poněvadž poměry a režim každého státu a každého národa jsou pouze jeho věcí. Právě tak, jako jsme my citliví ve věcech svého zřízení demokratického, musíme připustiti, že jsou citliví ti druzí ve věci zřízení svého, třeba protichůdného. Uvědomme si zvláště se zřetelem k dané situaci a s ohledem na Italii, která nyní bojuje veliký, možno říci přímo osudový zápas, že každé naše nepromyšlené slovo, každá naše narážka, jež jindy snad by prošla, jež jindy snad by byla opomenuta, vyvolává nikoliv jen nelibost, nýbrž vede hned k projevům nepřátelství.

Pan ministr zahraničí dále mluvil o slibně se rozvíjejícím našem poměru k sovětskému Rusku a vyzvedl zvláště fakt podepsání smlouvy o vzájemné pomoci s touto evropskou velmocí. Ve spojitosti s tím vyslovil politování nad tím, že Polsko před podepsáním této smlouvy v rámci Východního paktu neuzavřelo podobnou smlouvu s námi. Vítáme s hlediska státu, že konečně nejen byly upraveny naše vztahy k sovětskému Rusku, nýbrž že tyto vztahy se velmi utěšeně a slibně rozvíjejí. Vítáme všechny ty projevy přátelství, k nimž došlo především za návštěvy p. ministra zahraničí v Rusku, potom za návštěvy naší vojenské delegace v Rusku a ruské u nás a konečně za návštěvy duševních pracovníků. Všechny tyto projevy staly se přímo manifestacemi za společný postup československoruský a vycházelo při nich na jevo, že zde nemluví někdo, kdo představuje nynější režim v Rusku, nýbrž že tu mluví slovanská krev, slovanský národ, který i po všech těch bouřích v Rusku zůstal. (Výborně! - Potlesk.) Myslím, že právem v této skutečnosti můžeme spatřovati co nejlepší přísliby pro budoucnost.

Také vnitřní režim ruský je věcí Ruska a ruského lidu samého. My si musíme býti vědomi - a tak je třeba náš poměr k Rusku posuzovat - že byla hledána a nalezena cesta k velkému slovanskému národu. (Výborně! - Potlesk.) Úplně souhlasíme s tím, že pan ministr tak jasně precisoval naše stanovisko, aby při respektování vnitřních řádů sovětských byly také respektovány naše vnitřní řády. Přeneseno do prosté mluvy znamená to tolik, že ve svém demokratickém státě nebudeme a nemůžeme trpěti žádnou agitaci, ať už pravicovou či levicovou, jež by byla namířena proti zdárnému rozvoji naší demokracie a proti suverenitě našeho státu. Když už mluvím o Rusku, jest ovšem nutno vysloviti přání, které je přáním celé naší veřejnosti, aby po těchto projevech politického přátelství, kulturního a vojenského sbližování došlo také k soustavné spolupráci hospodářské, která by přinesla našemu hospodářskému životu určité a jisté ovoce.

Upřímně litujeme, že mezi námi a Polskem trvá dosud napjatý poměr a že tento poměr od posledního výkladu pana ministra podle jeho slov nevedl k lepšímu. Pan ministr sám vyslovil politování nad tím, jak jsem již řekl, že nebylo možno uskutečniti s Polskem přátelskou dohodu v rámci velkého Východního paktu. Pan ministr také zdůraznil, kolikráte s naší strany byla podávána ruka na usmířenou, a vyslovil přání, aby konečně bylo nalezeno východisko z této situace. Smutné a trapné události, k nimž dochází v poslední době na naší polské hranici a které tolik rozrušují naši veřejnost, jsouce živeny zřejmě z Polska i odjinud, ukazují, že je zde cosi nezdravého. Litujeme hluboce, že oficiální polské kruhy nerozhodly se dosud přímou cestou odstraniti příčiny toho neujasněného poměru mezi námi a Polskem. Chceme věřiti, že i po této stránce, poněvadž to velí celková evropská situace, nastane změna. Věříme tomu proto, poněvadž věříme, že polský národ ve své velké většině cítí slovansky (Výborně! - Potlesk.) a že dříve nebo později sám bude působiti, aby došlo k dorozumění, avšak nejen k dorozumění, nýbrž i k přátelství s Československem. Třeba jasně říci bez ohledu na to, co se stalo nebo co se děje na polsko-československé hranici, že Polsko potřebuje Československa právě tak, jako Československo potřebuje Polska, a že bez silného Československa nebude ani silného Polska. Historie po této stránce je nám a měla by býti zvláště oficielní polské politice učitelem. Vycházejíce z těchto předpokladů jsme přesvědčeni, že naše vláda a naše zahraniční politika budou dále vážně usilovati o odstranění dnešní situace, ale zároveň jsme přesvědčeni, že vláda s příslušnými svými orgány vykoná vše, aby na naší polské hranici byl nejen obnoven klid, nýbrž aby bylo vykonáno vše i pro zajištění suverenity a nedotknutelnosti našeho státu. (Výborně! - Potlesk.)

Pan ministr zahraničí udělal dobře, že ve spojitosti s československo-polským konfliktem promluvil tak otevřeně také o otázce menšin. Jistě ve shodě s celou naší veřejností prohlásil, že pokud jde o menšiny a o to, co jim dáváme, jsme ochotni jíti před jakékoliv mezinárodní forum a srovnávati s každým, jsouce si vědomi, že to, co dáváme menšinám my, je spravedlnost, ale co jim dávají mnozí jiní, je vyložený útisk a útlak. Naše republika nejen že dodržuje po stránce menšinové závazky vyplynuvší pro ni z mírových smluv, nýbrž dala a dává menšinám po stránce kulturní, sociální a hospodářské docela v demokratickém duchu často více, než jim patřilo. (Posl. Špaček: Čili zbytečně!) Pokřik, který dělají určití desperáti ať už na té či na oné straně, pokřik, jehož cílem není nic jiného než znepokojování našich vnitřních poměrů a ohrožování státu, je pokřikem falešným, a doporučujeme pánům, kteří v této sněmovně rádi mluví o útisku menšin u nás, aby se šli podívati někam jinam, po příp. také do Vaterlandu. (Potlesk.) Nemáme příčiny, abychom cokoli měnili na své dosavadní menšinové politice, ale spíše máme všechny důvody báti se o své pohraniční kraje (Tak jest!), poněvadž ironií osudu neohrožuje vládnoucí československý národ jinonárodní menšiny, nýbrž menšiny vládnoucího národa jsou ohrožovány organisovaným bojem jinonárodních menšin. (Tak jest!)

Mluvě o Německu zdůraznil pan ministr, že nemáme s Německem přímých sporů a že náš poměr k nacionálně socialistickému Německu je korektní a normální. Zdůraznil dále, že máme zájem o další přátelské vytváření našeho poměru k Německu. Pan ministr opětně tady velmi správně řekl, že chceme, aby každý respektoval naši demokracii, ale při tom že zase my musíme respektovati politický režim těch druhých. Poskytli jsme u nás právo asylu německým emigrantům. Důvody zásadní snad schvalují tento náš postup, vždyť také naši lidé byli v emigraci. Budiž! Je tu tedy dobrá vůle umožnit emigrantům pobyt u nás. Když však už je tu dobrá vůle, je nutno postarati se, aby se emigranti chovali na naší půdě jako hosté (Výborně!), aby se nevměšovali do našich vnitřních poměrů a aby se zde nevyvíjela činnost namířená proti režimu v jiném státě. (Potlesk.) Bylo by při nejmenším hodně- trapné, aby pro několik Němců-emigrantů byl zkalen náš slibně se vyvíjející a klidný poměr k Německé říši.