Myslí-li si někdo, že sankcemi to vyhraje na fašistech, tak se náramně mýlí. Prý v Ženevě se velmi mnoho o tom mluvilo, že italský král nesouhlasí s Mussolinim. Četli jste však posledně, s jakou rozhodností se při universitní slavnosti král vyslovil pro spravedlivost italského požadavku. A tu řeknu: Do posledního abruzského chudáka je v Italii všechno prodchnuto jedinou myšlenkou, že totiž je svět k Italii nespravedlivý. Proč? Odpusťte mně, zrovna prostý lid nemá nejmenší příčiny, resp. možnosti, aby zkoumal finesy statutu Společnosti národů. Ten cítí prostě, že svět mu nechce dáti to, čeho potřebuje ke svému životu a co jiní mají. Musím říci, že snad nejsme ještě tak daleko, abychom kázali malthusianismus anebo abychom chtěli trestat Italii za to, že se tam rodí více dětí než umírá lidí. Vždyť konečně náš pan ministr sám před krátkým časem vypočítával, mnoho-li budeme míti r. 1940 anebo později obyvatel a jakou velmocí potom bude Malá dohoda. Tedy, pro pána boha, snad to smí také ta Italie? Právě pro ten přebytek těch nejchudších, těch malých, ne pro kapitalisty, kteří tam nemají ostatně co dělat v té Abessinii, nýbrž právě pro ty nejchudší, kteří - nevím, bude-li to možno a neklame-li se Italie - by tam mohli jíti, když celý svět je pro emigraci uzavřen a v Africe se mohli uživiti zemědělstvím.

Je přirozeno, že právě malý člověk, na kterém tolik záleží, všecko to považuje za ohromnou nespravedlnost vůči Italii. A tu per parenthesin řeknu něco: Myslím, že všichni ti, kteří v Ženevě tak hlasovali a kteří patří ke koloniálním mocnostem, neměli by zapomínati na jedno, totiž na to, že jejich koloniální černoši nebudou mysleti na statut Společnosti národů, nýbrž jenom na to, že celý svět spojený ve Společnosti národů je proti tomu, aby vládli Evropané černochům. Tak si to budou vykládat černoši, a je-li to pánům, kteří mají žluté a černé koloniální obyvatelstvo, jedno, to je jejich věc, nám do toho nic není. Ale smím dojista říci, že tyto věci jsou neobyčejně vážné. Italský fašismus je tak hluboce zakořeněn v duších všeho italského obyvatelstva celého, od shora až dolů, že je naprosto nemyslitelno, aby někdo počítal, že bude italský

národ v důsledku hospodářských sankcí netrpělivý anebo že proto odstraní Mussoliniho. Myslím naopak - a je to snad psychologicky správné - že budou-li donuceni k tomu, aby se Mussolini přiznal, že to prohrál, bude nenávist 44 milionového národa k těm všem, kteří to ve Společnosti národů odhlasovali, tak živelná, že to zaplatí zejména všichni ti, kdo počítali a museli počítat na pomoc Italie proti tomu, co nás všecky společně ohrožuje, totiž proti útočnému pangermanismu.

Tak se mají věci. Pak se nedivte, že jsem proti tomu, co se děje, že jsem proti těm nerozmyšleným hospodářským sankcím. My sami, prosím, nejsme sice materielně na tom tak ohromně zúčastněni, ale, pánové, ten náš vzájemný obchod, vývoz a přívoz, dělá přece 312 milionů Kč a jsme v něm aktivní. Máme tolik nazbyt, aby pan ministr musil věc tak bičovati, že jsme byli skoro prvním státem, kde se vláda usnesla, že sankce provede? Je potřebí stavěti se všude do popředí, ať se v Ženevě usnese cokoli více či méně moudrého? Neměli bychom býti trochu méně horliví? Máme právě my příčinu, abychom proti sobě poštvali italské veřejné mínění?

Pan ministr zde mluvil o jednání o Dunajský pakt a o tom, že poměry mezi Italií a námi poslední tři léta- jsou daleko lepší než dříve, že jsou normálnější, ba skoro přátelské. Já dojista nejsem člověk, který, řekne-li pan ministr něco, a priori řekne "ne", naopak já to schvaluji, a jenom lituji, že to bylo dřív jinak. Ale při tom pan ministr vyslovil také naději, že až nynější věci se skončí, bude možno pokračovati v přátelském jednání dále. Nikdo by si toho nepřál více než já, ale musím upřímně říci, že se obávám, zda po všem tom, co se děje, bude snad možno, aby se, jako by se nechumelilo - odpusťte, že to tak řeknu - jednalo pěkně a přátelsky dál? To přec není dobře možné. Je přece trochu potřebí také býti psychologem a věděti, že bude dlouho potřeba šetřiti citlivost národa, který je rozvášněn a rozbolestněn. Velmoci si to snad mohou dovoliti. Proč ne? Anglii to neuškodí, ačkoliv také ona musí mysleti na zadní konce. Ale pro nás je snad přece nebezpečné, abychom se my tlačili příliš dopředu. A ačkoliv já velice cením tu velikou čest, že zástupce Československa byl zvolen předsedou Společnosti národů, byl bych si přál, aby se to stalo snad v době méně nebezpečné, méně ožehavé, méně odpovědné. Nebylo by nám zrovna prospěšné, aby právě tento předseda byl beránkem, který snímá hříchy všech ostatních, jak by se to mohlo státi nyní. Nedivte se Italům.

Je konečně také nutno, chceme-li spravedlivě oceniti jednání Italie, si ujasniti, co je to kolonisace. Kolonisace jistě kdysi byla věc, která byla ne zrovna ideální. Ale moderní kolonisace, ta přece jistě nemůže býti považována za něco, co by a priori bylo možno odsuzovati. Prosím, veliký maršál Lyautey získal pro Francii Maroko svou skvělou politikou, ale musil s těmi kmeny v Atlasu v horách přece jen bojovati a musil nad nimi vítěziti. Může někdo říci, že jsou ti Marokáni nešťastni, když se stali plnoprávnými francouzskými občany, když mají všecku svobodu a možnost užívati všeho dobrodiní francouzské civilisace? Když ten jejich sultán je úplně volný ve své vnitřní suverenitě a nemusí se starati o ty vnější věci a je doma klidnějším a pokojnějším nežli dříve? Prosím, je to nějakým hříchem na právech Marokánů? A mohli by to dělati Italové jinak? Ti rasové, kteří se jim vzdávají, neočekávají dojista nic jiného, než že zůstanou takovými rasy, jako dříve, jenom že nebudou míti otroky, poněvadž z těch otroků udělají Italové svobodné lidi, bohužel dělníky, poněvadž nemohou býti víc, ale přece jen svobodné.

Je to hříchem proti civilisaci? Prosím, kdybychom se postavili na to stanovisko, musili bychom přiznati, že všecka světová politika evropská byla velikým zločinem proti civilisaci a nic jiného. To říká pan Litvinov, kterého my tak poslušně sledujeme na čele s panem ministrem v Ženevě, takže si z toho neodvislí žurnalisti dělají přímo nepříjemné úšlebky. Ovšem v sovětské konstituci ve čl. 5 je, že předním účelem Sovětů je osvoboditi "porobené koloniální národy." No dobře, člověk si může představiti dokonce pány bolševiky, že jsou apoštoly svobody (Veselost!), všecko je možno v nynějším světě a v novém režimu, to se rozumí, a zejména v Ženevě, ale přece musíme říci my, kteří nejsme tak zvyklí na nové myšlenky a myslíme trochu po starém: no, to přec dobře nejde!

Máme celou evropskou civilisaci hoditi prostě pod stůl a říci, že evropská kolonisace je jenom násilí a nic jiného, zejména když se provádí tak jako moderní kolonisace francouzská?

Tak se dívám na ženevské věci a musím upřímně říci, že velmi lituji, že jsme se dali do toho protifašistického tažení, kterého Anglie velmi obratně využila. Nemám jí to ve zlé, poněvadž ona hájila své zájmy, a každý má právo a povinnost své zájmy hájiti, ale že my jsme se dali zapřáhnouti do pochybného tažení pro svobodu národů pod vůdcovstvím nejen Anglie, čemu bychom se nebránili, nýbrž také pana Litvinova, to už je o něco horší. (Veselost.)

To jsou věci, na které myslím, a dovolte, abych k tomu přičinil ještě něco, co se týče budoucnosti, až bude habešská otázka vyřízena. Myslím, že každý, kdo je odpovědný a kdo myslí na budoucnost svého státu a tím také Evropy, je lehkovážný, jestliže nepočítá s tím, čím je nyní Italie. Italie, a to ať si každý přizná, je něčím jiným, než byla ještě za války. Kdo jednou pobyl ve fašistické Italii a kdo zná dobře bývalou Italii jako já, který jsem tam před válkou tak často býval, musí přiznati, že s Italií se stalo něco, co nikdo neměl za možné. Ta rozdrobená, rozervaná Italie se svým rozporem mezi jihem a severem je dnes jednotná, sjednocená skutečně vášnivým patriotismem. To mně činí fašismus sympatickým. K tomu se rád přiznávám. Já jsem pro náš demokratismus, dokud bude poctivý, dokud nebude utlačovat svobodu, jako to dovedl, a dokud nebude mít za základ vázané kandidátní listiny. Jsem pro náš demokratismus, pro nějž jsem bojoval a udělal jsem pro něj možná více než mnozí patentovaní demokraté. (Veselost.) Nejsem pro fašismus, abychom ho přenášeli k nám. Sám Mussolini velmi duchaplně řekl - také proto, poněvadž svůj fašismus a jeho základ znal - že to není exportní artikl. Fašismus se hodí pro Italii, ne pro nás. Vím, že na př. socialisté, jejichž zákonem je třídní vláda podle předpisu Marxova, jsou proti korporatismu, který třídní vládu znemožňuje. Také nemohu říci, že by se snad korporatismus hodil pro nás, protože nám chybí jeho korunovace, totiž ten úplný nadtřídní a nadstranický patriotismus, který je základem fašismu, ale který my nemáme. Mohli bychom si vytvořiti korporativní systém, jehož myšlenka je veliká, totiž vyřizování sociálních sporů dohodou mezi oběma činiteli, zaměstnanci i zaměstnavateli? Korporatismus je pro nás nemyslitelný. Podívejte se, slavná sněmovno, na naši koaliční vládu, jak se nemůže usnésti na tom nejprimitivnějším, že se nemůže dohodnouti, a pak si představte, že by tato vláda měla říditi korporace. To jsou nemožnosti. Tedy já nemluvím pro korporatismus ani pro fašismus, ani mi nenapadne. Na to jsem trochu příliš stařečkem, jak mi to říkají ti mladí, a mám trochu zkušeností a vím, oč jde, ale jedno řeknu: fašismus vzkřísil a znovuvytvořil Italii. O tom není pochybnosti. Fašismus má armádu, která udiví svět, bude-li toho potřebí. Podívejte se jen na to, co italský voják dnes snese při pochodu na Aduu! A to je, prosím, 44 milionový národ, který má skvěle vyzbrojenou armádu, národ, dovolte, abych mluvil se svého českého stanoviska, jehož jediným ranitelným bodem, na který všechno upírá své zraky, je Brenner. Na to přece by neměli zapomenouti ti, kteří myslí na budoucnost naší politiky. Ne proto, že by nás měli rádi nebo že bychom my měli rádi Italy, ačkoliv jsme jim vděčni za to, co bylo ve velké válce, ačkoliv víme, že rozbití Rakouska děkujeme 28. říjnu, ale hlavně a především také Italii a ačkoliv jsme Italii vděčni za celou svoji kultúru, přece jen musíme říci, že všecko to je ne z lásky, nýbrž proto, že v obavě o budoucnost, o naši svobodu proti útočnému pangermanismu víme, že je nebo bude jednou s nejspolehlivějších našich opor pohotová, skvěle vyzbrojená a okamžitě na místo dirigovaná armáda italská, kdežto na druhé spojence budeme musit několik neděl čekat a nevíme, jak by to potom dopadlo.

Proto myslím, že jsme povinni, abychom se na celou otázku Habeše nedívali jen se sentimentálního stanoviska, že ti ubozí Habešané ztratí svobodu; Bože můj, měli ji v tom otroctví? A pro těch pár rasů, kteří s nimi po otrocku zacházeli, přece nebudeme plakat, ani ne pro pana něguše, který prodal podzemí třikráte a může nadzemí prodat také po čtvrté. Vždyť víte, že prodal všecko to bohatství jednomu Angličanovi, jednomu Amerikánovi a jednomu Francouzi. Tak co? A teď se ukazuje v procesu Staviského, že Staviský prohlašoval své znamenité smaragdy a drahocennosti za smaragdy a drahocennosti z něgušova pokladu královny Sáby, Byly však falešné. Nevím, jak to bylo, možná, že jsou přece jen pravé, poněvadž to tenkrát neuměli dělat - jestli je zatím nevyměnili - ale to je vedlejší. K tomu není třeba žádné sentimentálnosti. Kdyby Italové ty národy utiskovali a skutečně místo formálního otroctví udělali otroctví skutečné, pak myslím, že by se nikdo z nás nedovedl Italů zastávati, já nejméně, ale když ty věci jsou takto, prosil bych o více rozumu, prozíravosti a méně sentimentálnosti.

Myslím, že jedinou naší touhou musí býti, aby sankce nedopadly tak zle, jak vypadají. Se sankcemi je to vůbec zvláštní. Především. jak jsem pravil, pro budoucnost nic neznamenají. Dojde-li v budoucnosti k nějakému evropskému konfliktu, sankce nastanou beze všeho, bez jakéhokoliv usnesení Společnosti národů, každý své hranice zavře a bude blocus a všecko možné, tak jakýpak příklad?

Před několika dny, jak čtu v "Journal des Débats" z 1. listopadu se ptal Lloyd George lor a Stanhopa ve sněmovně, jak to přijde, že mají býti sankce a Anglie že dovoluje, aby se vozil petrolej angloperské petrolejové společnosti do Italie. Na to lord Stanhope druhý den, když si to rozmyslil a patrně se poradil, odpověděl takto: "Proč bychom to nedělali? Když my to tam nepovezeme, poveze to tam Amerika. Co by nám prospělo, odmítati jisté obchody s Italií, když je může udělati s někým jiným?"

Morálka sankcí není tedy tak strašná - a byl to zástupce vlády lord Stanhope, který to oficielně prohlásil. Od té doby se ovšem trochu změnily poměry, poněvadž, zdá se, donutily Ameriku, aby zakázala vývoz petroleje. a na základě toho to snad nebude možné. Ale vzpomeňme si také na knihu anglického admirála, o které se nedávno mluvilo, ačkoliv byla vydána už před rokem a způsobila tehdy velkou sensaci; kniha ta líčí, jak za války r. 1914 Angličané přes Švédsko a Belgii dodávali Němcům cement na úkryty a na zákopy. Když pak víme, že tak obchodovali od r. 1914 do r. 1917 a nechali toho teprve tehdy, když se do věci vmísila Amerika, musíme si přiznati, že by to snad se sankcemi nebylo ani nyní tak zlé. Ovšem. my je jistě budeme provádět poctivě, u nás na to-bude policajt, jak se sluší a patří, a také podle toho se ovšem budou na nás Italové dívati. Je to moudré a prozíravé? Jak pravím. žádnou sentimentalitu k Italii! Oni jí nežádají od mne a já ji nedávám, ale mám hnáti Italii tímto nemožným způsobem do politiky, kterou nechce a která by snad naposled byla pro ni velmi nebezpečná, ale do které by šla se záští, s nenávistí a s roztrpčením? Máme to dělat? Musím vám upřímně říci, že já se svým starým rozumem tomu nerozumím, pro mne je to něco, co už patří do nové historie. do nové politiky, zatím co já zůstávám úplně - odpusťte mně, řeknu-li to triviálně - zkoprnělý, když to všechno čtu. a když se mluví o ohrožení evropské a naší bezpečnosti; to všechno je proto, že obecný lid si řekne "pro Habeš" a ti učení si řeknou "ne, to je pro statut Společnosti národů", který posud nehrál, teď začne hrát, a až bude zle, nebude hrát zase.

Měl jsem za svou povinnost to říci. Ku konci mně dovolte ještě jednu připomínku. Bylo by nevděkem, kdybychom nebyli opravdu vděčni francouzskému min. předsedovi p. Lavalovi, který ovšem pochodil v exposé p. ministra trochu bledě, kdybychom mu nepoděkovali za všechno, co učinil, aby zmírnil nebezpečí sankcí, které mohly vésti k tomu, že by Společnost národů nezamezila války, nýbrž že by je způsobovala. Vím, že on má těžké postavení, že dokonce v Italii jsou dnes na něho trochu rozhořčeni, ale v té těžké posici, kde myslí na budoucnost Francie, která nemůže prostě býti zase nevěrná tomu, co bylo s Anglií, a když vidím, že dokonce ti největší antimilitaristé, kteří štvali proti armádě, proti všemu, jako pan Blum, který říká: Sankce, sankce, třeba válku, prosím, v takové situaci, když se dělá front populair, front commun, a kdy mu hrozí, že on bude poražen pro tuto zahraniční věc pod titulem nepřátelství k dekretům, pak musím říci, že všichni, i Italie musí býti Lavalovi vděčna za to, co učinil, aby přivedl, řekl bych, Anglii k tomu, aby z toho počátečního rozhorlení (Předsednictví převzal místopředseda Košek.) poněkud ustoupila a aby prohlásila slavnostně, za co jsme vděčni, že nepomýšlí na nějaké válečné sankce. Ovšem, nikdo neví - a také pan ministr řekl velmi opatrně "nyní" kam sankce mohou jíti. Kde začínají, to ví každý, ale kde skončí, neví nikdo. Stačí neopatrnost, zlomyslnost, provokace, a najednou je konflikt tady. Tedy francouzský min. předseda již tím, co udělal, se zasloužil o mír Evropy, o Francii a také o nás. Tedy to je asi to, co jsem chtěl říci stran Habeše.

Nyní dovolte ještě, abych se zmínil o tom, co řekl pan ministr o Polsku a sovětech. Nebudu mluviti šíře o Polsku, ačkoliv snad bych byl z tohoto slavného shromáždění, odpusťte, nejvíce oprávněn, abych o tom mluvil, poněvadž s polskou otázkou nikdo neměl tolik co dělat jako já a nikdo v té věci možná také tolik neudělal. Proto se omezím jenom na několik slov. Stojím na stanovisku, že nehledě na všecku bratrskou, bohužel poněkud jednostrannou sentimentálnost, musíme na Těšínsku hájiti autoritu státu tím rozhodněji, čím klidnější je naše svědomí, že neoplácíme Polákům zlým za zlé (Potlesk.), třeba zrovna na Těšínsku toho zlého bylo tolik - pamatuji také, co bylo před válkou - že by nám Poláci něco podobného nikdy neodpustili. Myslím jako pan ministr, že nemáme příčiny báti se žádného nestranného soudu, ale také ne, pokud vím, soudu velké většiny Poláků na Těšínsku. Je však nejvyšší čas ukázat všem, a nejenom na Těšínsku, že u nás přece jenom není vše dovoleno, a že se nebojíme hájiti svého třeba bezohledně. (Výborně!)

Musím se však zato velmi rozhodně obrátiti proti tomu, co řekl pan. ministr o sovětech. Pan ministr chtěl ospravedlniti uznání sovětů de jure tím, že jednal se sověty teprve, když byly přijaty do Společnosti národů. Mám sice jisté pochyby a ptám se jen, je-li to pravda, že na to čekal, ale opravdu nemyslím, že by tím udělal velikou poklonu Společnosti národů. Mravní hodnotu Společnosti národů to zrovna nezvýšilo, spíše naopak. Společnost národů měla přece býti strážcem ideálních hodnot lidstva a ne pouze policajtem pro ochranu mezinárodního pořádku. Krev nevinných 160.000 - podle přiznání samých sovětů povražděných nebyla přijetím do Společnosti národů smyta, ani tím nebyla omluvena smrt 8 milionů hladem umořených ubohých ruských mužíků v očích lidí, kteří neztratili ještě smysl pro humanitu a lidskost. Ovšem my, kteří ruskému národu tolik máme co děkovati za svobodu, máme podle nového režimu patrně jiné ponětí o lidskosti a vděčnosti.

Pan dr Beneš po svém několikadenním pobytu v Sovdepii především nejprv oficielně mluví o lidu ruském a lidu ukrajinském a trhá tak jednotu ruského národa - a to je to nejstrašnější, co mohl udělati. Já jsem jistě neschvaloval hloupou politiku carskou proti Malorusům, právě naopak, ale trhat jednotu ruského národa, která je maloruskému lidu dražší, než si myslí pan ministr Beneš, snad podle toho, jak mu jásali vstříc nakomandovají Ukrajinci - nevím kde byl, snad v Charkově nebo v Kijevě - o tom myslím, že mohu pochybovati. Je opravdu ještě dobře, že se opatrně vyhnul každému slovu slovanský, znělo by to v jeho ústech tak, že by to nebylo možné klidně snésti. Mluvil jen o tom, jak je nám tam blízký dvojí lid, lid ruský a ukrajinský, a jak ten lid rozumí našemu poslání, cítění a ideálům, jak vidí to veliké v naší slavné minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Bože, co všechno ten pan ministr v tom Rusku viděl, to

je skutečně podivuhodné! Následkem skvělé školské a kulturní politiky sovětů je známo, že i ta dřívější, nevelká gramotnost ruského lidu poklesla skoro na minimum, a najednou pan ministr stvořil zázrak, on viděl, jak lid ukrajinský a ruský rozumí naší historii! Prosím, on nesmí znáti ani svou, tu mu zavřeli bolševici, a on najednou, ten velkolepý ruský lid, rozumí naší historii, které teď pomalu již nerozumí ani naši páni. Opravdu musím říci, že jsem s obdivem četl, co dovede za pár dní viděti takový ministr v Rusku!

Když mně bylo 30 let, byl jsem v Rusku a psal jsem tenkrát mnoho do novin, do "Času". Chtěl jsem tam psáti také o svých dojmech z Ruska, ale každým krokem, který jsem v Rusku udělal, jsem viděl, že mu rozumím méně, poněvadž Rusko je opravdovou záhadou, které náš člověk rozumí jen tehdy, když tam žije a dovede se vžíti do duše ruského lidu. Pan ministr tam byl pár dní a už to všechno zázračným způsobem odkryl. On není sám, ale nebudu o tom dále mluviti. Co se dnes u nás děje, to je báječné. Nám stačí, když bolševici nakomandují způsobem, o kterém nebudu dále mluviti, spousty lidí, dají jim o kousek chleba více, a ti budou křičeti třeba "Sláva panu dr Benešovi!", jak se komu líbí. Kdo pan dr Beneš je, nemají ani tušení, ale je z toho sláva, a my najednou slyšíme, že ten ruský a ukrajinský lid rozumí naší historii, našemu cítění a našemu významu pro přítomnost i budoucnost. Musím se přiznat, že když jsem to četl, nevěděl jsem, mám-li se tomu smát - či zda to spíše nenutí k velmi vážnému přemýšlení. Kdyby byl pan ministr obyčejný cestovatel, neřeknu nic, nanejvýše se usměji, ale když si bere příklad z pana Herriota, svého přítele, který byl dvě nebo tři neděle v Rusku a napsal o něm tlustou knížku, pak to znamená něco jiného. To jsou odpovědní lidé a pan dr Beneš je odpověden za Československo, za nás za všechny, za stát, a tu přece musíme říci, že je potřebí trochu více opatrnosti v soudech, než pan ministr tady ukázal. Ovšem, já asi chápu, proč to myslil. To je patrně jistá autosugesce. On dal našim vedoucím lidem, kteří vedli osudy našeho národa a státu po 17 let, neobyčejné vysvědčení, mluvil totiž o jejich rozvaze, rozumnosti a mírnosti. Já mám úctu před, jak se rusky říká, načalstvem a proto nechci nic proti tomu namítati, ale musím se docela otevřeně přiznati, že patrně pan ministr přece z těch vedoucích lidí nemůže vyjímat sebe a že se do té rozumnosti tak vžil, až si vsugeroval, že už o ní ví i ten ubohý ruský a ukrajinský lid a proto že ho tak náramně vítal, s takovým nadšením, a viděl v něm takový zázračný zjev, který opravdu toho zasluhoval. Já ani všechno nevím, čemu se obdivoval pan dr Beneš, co neřekl ve svém exposé, ale když přijde ministr ze země s takovou historií a budoucností, jako jsou Čechy, a vyslovuje svůj nekonečný obdiv nad podzemní drahou v Moskvě, která je v městech v Evropě, pak se nedivím, že ho tak nadšeně vítali i ti ruští lidé, kteří nepatří k obecnému lidu, nýbrž k těm, kteří jsou teď náhodou navrchu.

Ostatně myslím, že pan dr Beneš při své velmi pečlivé stylisaci všeho toho, co napsal, měl přece jen býti opatrnější, když mluvil o našem vzájemném poměru se sověty. Říká, že "respektujeme vnitřní řády a instituce sovětské". Myslím, že není ode mne neskromné, řeknu-li, že snad by bylo lépe, kdyby mluvil česky a kdyby neříkal: "respektujeme", nýbrž: "nechceme se vměšovati do vnitřních záležitostí." Proti tomu by se nedalo konečně mnoho mluvit, ale respektovat, aspoň pro mne, pokud já znám to slovo, znamená míti jistý respekt, jistou úctu. Dobře, já nemám také nic proti tomu, že pan ministr má jistý respekt, jistou úctu před bolševickými řády, to je jeho věc; ale on chce také respektování našich vnitřních poměrů. No, odpusťte, zda sověty respektují naše vnitřní poměry čili nic, to je pro mne naprosto lhostejné. Já toho od nich nežádám, ať je respektují nebo nerespektují, skorem bych se za to poděkoval, ale musím říci: já chci něco jiného, já chci, aby se nevměšovaly do našich vnitřních poměrů. O to mně jde. A toto pan ministr zformoval tím krásným slovem: respektujeme! Tam může býti všecko. Ovšem, chápu, proč. Cožpak nestačí panu ministrovi, že tam byl a že poznal všechny ty zázraky, spáchané na ruském lidu, který neumí číst ani psát, ale zná naši historii? Že on, když to dovedl, chce také ještě něco jiného? Vždyť jeho hlavní cíl je, abychom se teď kulturně a hospodářsky prolínali, a proto chce, aby bylo to spojení mezi námi živé a trvalé. Ovšem tu musím upřímně říci, že za toto dobrodiní a za toto prolínání kulturou sovětskou my pěkně děkujeme. Já vím, že jsou u nás takoví, kteří snad v tom vidí něco velikého, nového, tu velkou budoucnost, kterou viděl ten páně ministrův lid ruský a ukrajinský, ale už mně musíte dovolit: jsou ještě také jiní lidé v Čechách a na Slovensku a na Moravě a tak se mně všecko zdá, že jich je trochu víc, kteří by se za tu kulturu - mluvme prozatím o kultuře - bolševickou velmi poděkovali.

Ale tu musím říci ještě něco. Když pan dr Beneš, který měl tak pochvalné exposé o sovětech, takže bych pomalu mohl říci, že je to kandidátní řeč, ovšem já myslím na něco jiného, na poslance budoucí společné fronty, chápu, když se tak o sověty zasloužil, že páni komunisté budou hlasovati pro jeho exposé. Nu, konečně to je velmi příjemné, když ministr zahraničních záležitostí dostane takovou podporu, já mu k ní mohu jen gratulovati. Jen bych si přál, aby také v ostatním se v nich nezklamal. Patrně že ne... Rozhodně však proti tomu protestuji, aby se myslilo, jak on to říká, že nynější flirt se sověty má býti základem trvalého přátelství mezi našimi národy, jak si to pan ministr přeje. Tu musím upřímně říci, že by to byla trochu hříšná lehkovážnost věřiti p. ministrovi, že to přátelství slouží k bezpečnosti našeho státu, a k zabezpečení trvalé evropské rovnováhy. Je žalostným koncem celé politiky p. ministra Beneše, že poslední refugium jeho politiky jsou sověty. Mohu říci, že bych měl právo cítiti jisté uspokojení, že došlo na má slova, že ultimum refugium naší politiky je Rusko. Mohl bych v tom cítiti jistě triumf své politiky, ale já ho necítím, já naopak jsem velmi žalostně dotčen, že to není Rusko, nýbrž že jsou to sověty. A tu se táži: myslí opravdu pan ministr, že jsme tím přátelstvím se sověty zabezpečeni? Nechci ani říkat, je-li trvalé nebo netrvalé, ten lid ruský a ukrajinský, který on tam viděl, není tak pevného přesvědčení, aby nedovedl křičeti také něco jiného... A já nevím, jak se poměry utváří a jak by se utvářily, kdyby v Německu náhodou nebyl už pan Hitler. A tu řeknu jedno: Řekněme, že by sověty s námi zvítězily. Prosím, co to znamená? To znamená bolševisování naše, bolševisování všech západních zemí a konec evropské kultury a civilisace. (Tak jest!) Tak vypadají věci. A kdyby byl Sovětský svaz poražen a znamenalo to roztržení a okleštění jeho zemí, ztrátu Ukrajiny, tak to nové, třeba menší, ale přece ohromné národní Rusko, které by bylo naprosto logickým důsledkem, by nikdy a nikdy nezapomnělo, jak jsme se chovali před jeho porážkou, jak jsme vlastně my, řekl bych, klestili cestu anebo pomáhali klestiti cestu svou ukrajinsko-filskou politikou k tomu, aby bylo Rusko roztrženo. A i kdyby toho všeho nebylo, kdyby nebyla žádná vojna, žádný konflikt, kdyby to šlo podle tužeb a přání p. ministra, pak není nejmenší pochybnosti, že čím dále, tím více budeme přímo ohrožováni bolševismem, pronikáním bolševické teorie a praxe v náš ubohý hladovící a nezaměstnaný lid, jehož mravní základy strašná nezaměstnanost beztoho ohrožuje, a pak si nezakrývejme, že vy to byl začátek konce naší duševní, kulturní, ale také politické samostatnosti. To jsou ty konce.

Končím a řeknu jen ještě jedno: Nemluvil jsem zde proto, abych rozmnožil o jednu řeč beztoho dosti dlouhou řadu řečí, které jsem kdy pronesl. Mluvil jsem zde jenom proto, poněvadž myslím, že musím tak mluviti za všecky ty, kteří ještě nezapomněli na to, čím jsme žili dřív, čím jsme rostli a čím jsme dobyli své samostatnosti, kteří nezapomněli na své staré vlastenectví a na svou víru ve Slovanstvo, a ve jménu jejich že musím jako představitel tohoto vysmívaného starého režimu, který však bohdá bude zas novým, toho zárukou je nám naše mládež - a který nebyl tak špatný, když nám dovedl dobýti svobody a samostatnosti - vysloviti se proti tomu, abychom dělali takovou politiku, jakou nám káže exposé páně ministrovo. (Potlesk poslanců národního sjednocení.)