A tu je třeba říci těm, kteří nám vytýkají, že jsme zradili své přesvědčení náboženské, katolické, když se spojujeme s bolševickým Ruskem, které je oficiálně atheistické, že schvalujeme-li náš postup a naše přátelství s Ruskem, ani ve snu nás nenapadne, abychom schvalovali bolševický systém, ať ve směru sociálním, ať ve směru kulturním, že tento systém nám zůstává tak cizí, jak nám byl vždycky, že je nám tak nepřijatelný, jako nám byl nepřijate vždycky kladli důraz na to, že bychom si vždycky přáli, a přály by si to jistě všecky kulturní národy a všecky kulturní státy světa, aby se v Rusku změnilo i ve směru náboženském, co se tam změnilo ve směru sociálním. Když dnes Stalin spíše než ideologie si hledí skutečných a praktických potřeb života, když dnes v komunistickém Rusku je dovolen soukromý majetek, aspoň v malém rozsahu, bylo by také v zájmu Ruska, které již v otázce rodiny ustoupilo do své staré ideologie a obnovuje znovu rodinu, rozvod je dnes v Rusku těžší než u nás, aby také v otázce náboženství došlo v bolševickém Rusku k úplné svobodě. (Potlesk.) My jsme tento požadavek vždycky vyslovovali a s Ruskem se spojujeme ne proto, abychom uznali jeho vnitřní režim nebo jeho protináboženské stanovisko, nýbrž proto, abychom společně s ním, společně s Francií a Malou dohodou, společně s celou mírovou frontou evropskou postavili se co nejrozhodněji proti plánům a požadavkům Třetí říše, abychom společně s Ruskem odrazili každý útok Třetí říše, také i na Československou republiku. (Potlesk.)

Rusko vstoupilo do Společnosti národů a do systému evropského života nejenom proto, aby se opřelo o společnost národů v případném konfliktu s Německem nebo s Japonskem, Litvinov měl také důvod v tom, aby Panevropa, kdyby se utvořila, neutvořila se proti Rusku, Panevropa, jak si ji představuje na př. Coudenhove-Kalerghi, bez Ruska. Cílem této Panevropy, jak je zde konstruována, má býti také boj proti bolševismu. A proto Rusko vstoupilo do systému evropského, aby Panevropa, kdyby se utvořila, nebyla utvořena proti němu.

Není dnes populární - za té situace mluviti o Panevropě. Ale, slavná sněmovno, jak jsem pravil, hospodářská krise není krátkodobá, nýbrž dlouhodobá a má příčiny hluboké, takže nemůže býti za chvíli odstraněna, jak si to představoval jeden moravský předák, který kdesi na velkém táboru lidu r. 1930 prohlásil, že krise musí býti u nás rozřešena do 3 neděl. Tedy tak rychle se to nepodařilo a také se to nepodaří; tato krise bude trvati ještě dále a další zchudnutí Evropy donutí evropské státy a národy, aby přece konečně začaly vážně přemýšleti i o té dnes nepopulární Panevropě. A do té příští Panevropy, ke které možná státy a národy evropské budou hospodářskou krisí donuceny, chce vstoupiti také Rusko. Bylo by to výhodou pro Panevropu, poněvadž by tím tržiště, hospodářská rozloha Panevropy byla daleko větší a účelnější, než by tomu bylo bez Ruska.

Slavná sněmovno! Zmínil jsem se také o Polsku a také exposé věnovalo otázce polské velkou pozornost. Poměr česko-polský je stále na denním pořadu našeho jednání, ať v zahraničním výboru, ať v plenu posl. sněmovny. A nikdy nechybělo s naší, československé strany, nabídek na smírné rozřešení tohoto konfliktu. Včerejší exposé znovu historicky zrovna líčilo všechny naše pokusy a nabídky na smírné vyřízení nynějšího československopolského konfliktu. Ale nejenom oficielně to nabízíme, dnes také československé university se obrátily na university polské, aby se tato otázka řešila úplně věcně a aby se věcně ukázalo, kde je a kde není pravda. My jsme vždy usilovali o přátelské a pokojné soužití s Polskem. Otázka, mělo-li Polsko vstoupiti do Malé dohody či nemělo, je zase otázka sama pro sebe, ale o přátelskou spolupráci s republikou Polskou a dobré sousedství jsme usilovali vždycky, poněvadž jsme a budeme pevně přesvědčeni i nadále přes všechny episody, které se už staly nebo dějí mezi námi a nimi, že máme velké společné zájmy, že nás malé věci dělí, ale velké věci slučují, že samostatnost Polska je velmi těsně sloučena s otázkou samostatnosti Československa a že také samostatné Československo potřebuje samostatného Polska. K tomu, abychom usilovali o dobré styky s Polskem, nás vede zvláště náš slovanský cit.

Pan řečník přede mnou mluvil o polonofilství. Slavná sněmovno, já jsem polonofilem a vždy jsem mluvil pro naši těsnou spolupráci s Polskem. Ale nejenom já jsem polonofil, myslím, že vy všichni jste polonofilové, že všecky strany československé jsou polonofilské, že celá naše sněmovna je polonofilská, ale naše polonofilství, které se vztahuje na polský národ, nemůže s vztahovati na nynější plukovnický režim polský. (Tak jest! - Potlesk.) Nemůžeme se klidně dívati na ty události na Těšínsku, nemůžeme se klidně dívati, jak kampaň polského tisku a polského rozhlasu tak rozvášnila pohraničí, že tam dochází k atentátům na železnice a mosty. Tak daleko naše polonofilství sahati nemůže. Musíme se zde také postaviti na to stanovisko, že ani Polákům není všechno dovoleno vůči našemu státu.

První vlna protičeské nenávisti v části polského tisku a potom i v polském rozhlasu nastala krátce před tím, než Polsko podepsalo smlouvu s Německem. Aspoň francouzský žurnalista Pertinax v "Echo de Paris" tvrdí, že 14 dní před podepsáním smlouvy polskoněmecké byl dán signál, aby všechny ty věci, které se dnes tam na Těšínsku dějí, byly proti nám podníceny. To byla první vlna toho nepřátelství.

Druhá vlna nepřátelství ještě většího se zdvihla, když bylo sjednáno naše spojenectví s Ruskem a když Polsko nám začalo vytýkati, že se tím spojujeme s bolševictvím, že tím podporujeme bolševictví a že otvíráme bránu nebezpečí bolševického do střední a západní Evropy. Ale, jak jsem již řekl, slavná sněmovno, naše spojenectví s Ruskem není namířeno proti Polsku. My nechceme děliti Polsko, my jsme nikdy nedělili Polsko, tak jako to udělalo Prusko, se kterým se nyní Polsko domluvilo. Účelem našeho spojenectví s Ruskem není po př. také sáhnouti na nynější hranice Německa anebo rušiti nějakým způsobem nynější poměry ve střední a východní Evropě. Tedy naše spojenectví není namířeno proti Polsku, ačkoliv Polsko, které se spojilo s Německem, nás donutilo k tomuto spojenectví s Ruskem. Naše spojenectví s Ruskem má jenom ten úkol, abychom se postavili proti dynamické a strategické politice Berlína, kterou přijala za svou také Varšava. (Potlesk.) A tak musíme vytýkati této nové dynamické, strategické a plukovnické politice nynějšího režimu v Polsku, že nejen opustila slovanskou a mírovou linii, že nejen opustila tu mírovou frontu, ve které stála zároveň s Francií a Malou dohodou, nýbrž že překáží konsolidaci střední Evropy, že znemožňuje uskutečnění Východního paktu, že se brání myšlence kolektivní bezpečnosti evropské, za kterou se nyní postavila v Ženevě také i Velká Britanie, a že to všecko, tuto politiku skutečně mírovou, konstruktivní a blahodárnou pro střední Evropu, a také i pro Polsko, opustila z důvodů těchto dynamických a strategických utopií hitlerovsko-pilsudských. A tak přes to všecko, co se v Polsku děje a co Polsko také proti nám podniká na Těšínsku, zůstáváme polonofily, zůstáváme přáteli polského národa a jsme přesvědčeni, že pud polského národa je slovanský a že jedenkráte tento zdravý slovanský pud polského národa přivede Polsko na tu stranu, kam patří, ne k Německu, nýbrž k Francii a Malé dohodě. (Výborně! - Potlesk.)

Ještě jen několik slov o naší politice menšinové, když právě také na Těšínsku došlo k takovým událostem a když také v německém pohraničí a na Hlučínsku se dějí věci, které musí vzbuzovati naši pozornost. Slavná sněmovno, také v naší otázce menšinové musíme, tak jak to bylo řečeno už i v exposé, se postaviti úplně na stanovisko Paktu Společnosti národů. My jsme tento Pakt podepsali a musíme jej plniti. Proto naše menšinová politika nikdy nemůže býti taková, jako byla na př. politika Maďarů, kteří sahali na kořeny existence slovenského národa. My na kořeny existence žádné naší menšiny nikdy nebudeme sahati, ani nejsme stoupenci té americké theorie, že by udržování národnostních menšin bylo nejvíce na škodu každého státního národa. My se chceme chovati k menšinám spravedlivě, ale naše menšinová politika dnes, kdy v Německu a v Polsku se probudil imperialistický nacionalismus, který má velkou odezvu a velký reflex také na naše Němce, na naše Poláky a jiné naše menšiny, musí býti jiná nežli v době, kdy také kolem nás byly demokracie a kdy v naše menšiny nebyl tak nebezpečný, jak se to projevuje nyní za změněných poměrů. A proto my se vyslovujeme pro spravedlivou menšinovou politiku, ale zároveň i žádáme, aby nastala jakási kontrola událostí v našich menšinách, abychom dělali sice politiku spravedlivou, ale abychom zároveň rozhodně a přísně kontrolovali všechno, co by se v našich menšinách dálo proti celistvosti našeho státu. Tato kontrola našich menšin docela dobře se srovnává také s tím, abychom stáli pevně na Paktu Společnosti národů o mezinárodních ustanoveních o menšinách.

Slavná sněmovno, abych skončil, bylo to po prvé, že o exposé ministra zahraničních věcí celá koalice vydala jakési společné prohlášení. Jistě to souvisí s těmi vážnými poměry mezinárodními, ve kterých jsme se octli, a s tou zeměpisnou polohou naší, o které mluvilo také včerejší exposé. Není snadno žíti v centru. Je to spíše nebezpečno žíti v srdci Evropy a jen zřídka se podaří národům, které žijí v takových exponovaných polohách, aby dlouho udržely samostatnost, aby tuto samostatnost udržely tak dlouho, až by mohly vytvořiti samostatnou národní kulturu. A naše dějiny nám ukazují, že jsme neměli dlouho klidu a bezpečnosti. My jsme stále žili v nárazích, na křižovatce velkých politických linií. Zde se křižovala a zde na sebe narážela Evropa a Asie, zde na sebe narážela kultura byzantská a kultura římská, zde na sebe narážel protestantismus a katolicismus, zde na sebe naráží germánství a slovanství. U nás stále a stále na sebe narážejí velké síly politické a kulturní, křižují se linie velikých a mocných sil, a proto si nemůžeme dopřáti luxus slabosti a nepořádku. Chceme-li si pro budoucnost zabezpečiti svůj stát a národ, musíme stále mysliti na to, že žijeme na půdě exponované a že se musíme spojiti a sloučiti, zjednodušiti své politické poměry, jak je to jen možno, abychom opravdu zdolali všecko to, co se proti nám vzdouvá. Přáli bychom si, aby se naše poměry zjednodušily, aby se utvořily tři bloky, socialistický, agrární a katolický, aby potom dohodování šlo jednodušeji nežli dosud, poněvadž, slavná sněmovno, jsou to naše dějiny, které k nám volají kategorickým imperativem, že máme býti doma zvláště v pohnutých dobách pokud možno jednotni a svorni a že naše poloha toho kategoricky vyžaduje, abychom byli stále připraveni a stále pohotovi jak k boji, také i k míru. A jestliže právě dnes koalice se postavila společným prohlášením za linii politiky zahraničního ministra, pak ukázala, že si toho všeho je vědoma, že stojí na výši doby a že i přes politickou roztříštěnost je stále ještě v našem národě tolik společného smyslu pro společnou věc, že můžeme doufati v trvalou a pevnou naši budoucnost a národní existenci. (Potlesk.)

Místopředseda dr Markovič (zvoní): Dalším rečníkom je pán posl. Kögler. Udeľujem mu slovo.

Posl. Kögler (německy): Dámy a pánové!

Pan ministr pro věci zahraniční nás včera seznámil s přesností a důkladností sobě vlastní s mírovým stavem v Evropě. Pracující třída v Evropě jest bez výjimky mimořádně starostlivá o udržení míru. Při dnešním stavu mezinárodní politiky srovnává denně situaci s r. 1914, pokládá mír nejnovějšími událostmi, srážkou Habeše s Italií, za velmi těžce otřesený a obává se o jeho trvání. Tito ohrožování míru není však překvapující, jest prostým a logickým důsledkem skutečnosti, že fašismu se podařilo získati půdu u několika národů v Evropě. Když socialismus v dřívějších letech hlásal tvrzení: "Fašismus je válka", vytýkalo se mu přepínání. To pocházelo prostě z té skutečnosti, že není národa v Evropě, ve kterém neexistují jisté politické vrstvy, které sympatisují s fašismem a s touto sympatií se pranic netají, které nejenom svůj tisk, nýbrž také své peněženky a bankovní účty staví do služeb fašistických snah.

V zájmu historické pravdy musí býti zjištěno, že první vítězství fašistického systému v Evropě je první porážkou sotva vybudovaného mírového díla, které dovolilo evropským národům oddechnouti si po strašné válce. Mír v Evropě je neustále v nebezpečí od té doby, co existuje fašismus, poněvadž fašistické systémy opírající se o násilí musí plánovitě pracovati k jeho zviklání a poněvadž dynamika fašismu, jeho zahraničně politické směrnice nutně vedou ke katastrofě. Dosavadní dějinné skutečnosti učí: Když se fašistický systém v zemi zmocnil všech zařízení a když přemohl všechny překážky, potom se obrací ke svým zahraničně politickým cílům, potom nastane doba, kdy ohrožuje sousedy a uvádí mír v nebezpečí. Myslíme nyní jenom na onen fašistický systém, který se pod symbolem hákového kříže šíří zvláště tam, kde v Evropě máme příslušníky německého národa. Tomuto systému dal základní směrnice nejvýznačnější vůdce fašismu v knize "Můj boj". Tyto základní směrnice mají dnes docela mimořádný, nejenom teoretický, nýbrž především praktický význam; neboť kdo přehlédne poměry v Německu, ví a vidí: Strana a stát jest totéž a tak také v této knize uvedené myšlenky, chce-li nebo může-li se o takových mluviti, se staly přímo evangeliem německého hakenkrajclerského fašismu. Pokud se může mluviti o jeho politických cílech, rád bych poukázal na tři zvláště charakteristické, rozhodující zahraničně politické otázky: 1. Myšlenka na odplatu Francii. 2. Tlak na východ a 3. Změna evropských hranic se zřetelem ke ztraceným územím a evropským národnostním menšinám.

Dovolte, abych vás seznámil s několika obzvláštními myšlenkami z této knihy:

"Otázka orientace na východ." Praví se tu: "Budoucím cílem naší zahraniční politiky nesmí býti východ a orientace na východ, nýbrž politika na východ ve smyslu získání potřebné půdy pro německý národ. K tomu je potřebí síly, ale nepřítel "na život a na smrt" našeho národa, Francie, nás neočekávaně rdousí a loupí nám sílu; musíme podstoupiti každou

obět, která svými následky je vhodná, aby způsobila zničení francouzské snahy po hegemonii v Evropě. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.) Naším přirozeným spojencem je dnes každá movnost, která stejně jako my pokládá francouzskou panovačnost na pevnině za nesnesitelnou. Žádná cesta k takové mocnosti nám nesmí býti příliš těžkou a žádné odřeknutí zdáti se nevyslovitelným, pokud konečný výsledek poskytuje jen možnost poraziti našeho nejkrutějšího nepřítele."

Jako prostředek k dosažení tohoto cíle zná fašismus jenom násilí, neboť spisovatel této knihy sám praví: "Ve věčně stejném použití síly leží první podmínka k úspěchu"; že tato síla chce pracovati s válečnými prostředky, dokazuje jiný poznatek: "Dnes jsem veden jen střízlivou myšlenkou, že ztracená území se nezískají zpět výmluvností uhlazených parlamentních křiklounů, ale dobudou se nabroušeným mečem, tedy krvavou válkou." Nebo: "Mimo to musí býti jasno, že opětné získání ztracených území se stane skutkem nikoliv slavnými prohlášeními milého pána Boha nebo zbožnými nadějemi ve Společnost národů, nýbrž jen silou zbraní." A ohledně německých menšin v Evropě neplatí v podstatě nic jiného. Mluví se o jejich "navrácení k německé mateřské zemi". Německou mateřskou zemí není nic jiného míněno než Třetí říše.

Tak vypadají zahraniční politické cíle oné moci, která odříká v Evropě Společnosti národů členství jenom proto, poněvadž se domnívá, že vystoupivši ze Společnosti národů může lépe dospěti ke svým nebezpečným cílům, cílům, které jsou neslučitelné s mírovými smlouvami. Proto Německo hitlerovského ražení demonstrativně opustilo Společnost národů, proto podkopává systematicky důvěru ve Společnost národů.

Společnost národů je koalice národů připravených k míru, nejenom evropských, nýbrž i mimoevropských. Fašismus však pohrdá jejími snahami. Co čteme v základním díle německého hakenkrajclerského fašismu o koalicích, o Společnosti národů? "Svaz, jehož cíl neobsahuje úmysl k válce, jest bezvýznamný a bezcenný." A uvádí se další pravidlo: "Nezapomeň nikdy, že všechno skutečně veliké na tomto světě nebylo vybojováno koalicemi, nýbrž že to byl stále úspěch jediného vítěze." Tyto poučky platí v Třetí říši pro autoritu jejich tvůrce jako zjevení, jako poslední věta moudrosti a pravdy, jako evangelium a učitelé ve škole musí vykládati toto evangelium dětem, i když docela často prostě dějinné skutečnosti převrací.

Zahraniční politika našeho státu je založena na idei humanity, na mírové spolupráci s evropskými národy, z nichž nejpokrokovější část má na své straně. Vystoupení Německa ze Společnosti národů se stalo z úmyslů, které musí působiti proti naší mírové zahraniční politice. Ovoce již vidíme. Nejenom násilné, dechu zbavující zbrojení samo, úsilí o naše sousedy, niti, které jsou předeny z Berlína do Varšavy a které je snaha přísti do Budapešti, politické honby, na jedné straně Rominten, nebo - něco docela nového v moderní politice - politické svatební cesty letadly, které vedou přes Budapešt, Bělehrad až do Dubrovníka, na druhé straně však propagační aparát, který v celé Evropě nenalezne sobě rovného a který podle našeho ocenění operuje s miliardami. Není to ještě příliš dávno, kdy 260 milionů marek platilo 2.6 miliard Kč a tyto prostředky byly propagandě Třetí říše v jednom roce k disposici. Naproti tomu skutečnost, že v clearingu československého zahraničního obchodu v r. 1935 nemohla býti uvolněna ohromná částka přes 600 milionů Kč, naprosto se nedotkla velké koncepce německé propagandy, právě jako skutečnost, že v žádné evropské zemi není takový nedostatek masa, sádla, másla, jako právě v Německu, kde miliardy Kč jsou k disposici pro zahraniční propagandu, kde však na druhé straně široké vrstvy lidu ve frontách stojí před obchody s potravinami. K této propagandě náleží také tendenčně překroucené líčení poměrů v našich pohraničních krajích tatarskými zprávami o hladových revoltách, které rozšířil německý rozhlas nejednou, nýbrž vícekrát. Musím otevřeně doznati, že bohužel příliš málo odporujeme tomuto druhu tendenční zahraniční propagandy, těmto pokusům o otrávení. Ještě dnes si dovolujeme přepych, že necháme bez výjimky obsluhovati německý lid na hranicích republiky vysilači Třetí říše a zbývá nám jen velmi málo pro potřeby, které by měl německý lid, což nemůže vésti k ničemu jinému než ke zničení, vyvrácení loyality našeho pohraničního obyvatelstva, které bude vydáno v šanc zahraniční propagandě Německa.

Když na druhé straně od jihu sem jsou prováděny ukázkové lety několika tuctů aeroplanů Evropou, přes Atlantický oceán a zpět do Říma, není v tom pouze poukaz na technickou výši mezinárodního letectví, nýbrž ještě něco zcela jiného, něco, co se může přivésti ve spojení s ohroženým mírem Evropy. Rád bych zde učinil toto docela zajímavé srovnání. Mluvil jsem před tím o nauce o násilí, kterou obsahuje fašismus Třetí říše. Loňského roku, v květnu 1934, prohlásil representant italského fašismu v jedné řeči toto: "Válka dělá teprve muže, tak jako mateřství dělá ženu. Nevěřím ve věčný mír, který působí zhoubně a ničivě na základní ctnosti muže, které se mohou osvědčiti jen v krvavé válce". Při takovém pojetí fašismu o násilí nesmí se nikdo diviti, když nyní došlo k těžké situaci míru v Evropě.