Dnes se uznává aspoň theoreticky, a také o tom mluvil v Ženevě anglický ministr Samuel Hoare, že je potřeba nově rozdělit kolonie, že je potřeba, aby velmoci nově se rozdělily o ty prameny, které jim plynou z kolonií, nemá-li tento spor o kolonie, začatý Japonskem, spor, ve kterém pokračuje dnes Italie, skončiti nějakou novou velkou světovou válkou. A není vyloučena možnost dalšího pokračování koloniálních válek, jestliže se Společnost národů nepokusí o rozřešení tohoto velikého úkolu, který jí právě ve století dvacátém nastává, aby také v koloniální otázce ustoupila doba anarchie době nového řádu. A bylo tomu tak od pradávna, že národ, který se rozmohl a vzrostl, kterému jeho území už nestačilo, hledal si nová sídla. Je přirozené právo každého národa, aby, když mu půda nestačí, hledal si půdu novou. Ale tato kolonisace nesmí se díti nějakým způsobem násilným, nesmí znamenati zdeptání a zničení nového národa, nýbrž je potřeba, aby se vyzkoušely všecky prostředky, které vedou ke kolonisaci pokojné - a my máme v historii řadu příkladů pokojné kolonisace.

S některých stran se poukazuje na to, že ve stoletích dřívějších, ve století 18. a 19. nikdo se netázal, může-li nebo smí-li kolonisovati, že se na to neptala Anglie, a že se na to neptala Francie. Je to pravda, velevážené shromáždění, ale dnes, když máme Společnost národů, období mezinárodní anarchie patří minulosti. Dnes žádný stát, který chce kolonie, nemůže to dělati bezohledně, nemůže se dovolávati nějaké své absolutní suverenity, nýbrž je povinen dělati to ve shodě se Společností národů.

Připomínám tu resoluci sjezdu katolických theologů ve švýcarském Freiburgu r. 1931. Je to resoluce, kterou jsem už citoval v zahraničním výboru r. 1932. V resoluci té se praví (čte): "Společnost národů nemá sice ještě té autority, jaká by jí měla náležeti (Předsednictví převzal místopředseda dr Markovič), ale už se vyvinula v takové positivně právní formy, že disponuje prostředky právními i politickými. Působila k budování řádu a míru. Proto dnes válka, vypovězená bez ohledu na Společnost národů, není oprávněným prostředkem. Znamenala by nevážnost k hlasu veřejného práva a byla by proviněním proti obecné spravedlnosti, žádající, aby každý stát uváděl své cíle v soulad s obecným dobrem mezinárodním. Žádný stát a žádný národ není bezpodmínečně suverenní, nýbrž má mravní povinnost voliti taková zařízení právní a politická, aby se hodila k uskutečnění blaha mezinárodního. A tak dnes nemůže se nikdo dovolávati method koloniálních z doby mezinárodní anarchie, dnes toto období mezinárodní anarchie máme za sebou, dnes máme zde Společnost národů, která staví v čelo všeho všeobecný zájem lidstva."

Bylo potěšením pro nás poslouchati prohlášení stran koaličních k exposé pana ministra zahraničí, které se dovolávalo mezinárodního solidarismu. Dnes máme tento křesťanský solidarismus nejen pro zájmy vnitřní, dnes ho máme také pro zájmy mezinárodní, dnes máme dobu, kdy národy a státy chtěly býti absolutně suverenními, absolutně za sebou.

Slavná sněmovno! Zřetel celého světa dnes není obrácen ani tak k událostem na bojišti v Habeši, jako je obrácen na to, co se děje v Ženevě, jak se tento konflikt italsko-habešský obráží ve světové diplomacii v Ženevě. Zájem celého světa obrací se na zápolení o sankce, které se mají prováděti proti Italii, a není divu, že tento zájem světa jest obrácen k diplomatickému zápasu v Ženevě. Je to, slavná sněmovno, po prvé, co Společnost národů začala prakticky prováděti mezinárodní právo platné po válce, a není divu, že celý svět je zvědav, jak tato prakse dopadne, jak ukáže, v čem mezinárodní právo je dobré, v čem se osvědčilo, v čem je nedostatečné a jak bude potřebí Společnost národů reformovati. Společnost národů je stále v ohni velmi ostré kritiky. Je to zvláště fašismus, potom hitlerismus a byl to do nedávna také komunismus. Všechny tyto směry co nejostřeji kritisovaly a odsuzovaly Společnost národů, jakoby se nebyla osvědčila a k ničemu se nehodila, ačkoliv, když nevzpomínám na nic jiného, mohu poukázati na saarskou otázku nebo konflikt maďarsko-jihoslovanský, který se podařilo Společnosti národů likvidovati. Směr naší strany, slavná sněmovno, podle svého nejvnitřnějšího přesvědčení vždy se stavěl a vždy oceňoval a pracoval pro Společnost národů. Já jsem několikráte s tohoto místa prohlásil, že my rozhodně stojíme za Společností národů, již proto, že stará mezinárodní anarchie byla nahrazena novým mezinárodním řádem, a myslím, že právě malé státy, zejména náš stát, mají zájem na tom, aby Společnost národů byla zachována a že bude úkolem malých států v dalším, aby se ještě více ve Společnosti národů uplatnily. Pracovat pro Společnost národů, to, slavná sněmovno, je naše československá tradicionální politika.

Ve včerejším exposé jsme slyšeli, jak naše zahraniční politika znovu zvláštním, slavnostním způsobem se vyslovila pro Společnost národů, a právě proto, že tak stojíme za Společností národů, měli jsme i pochop ní a smysl pro to, abychom i v otázce sankcí pevně stáli na půdě Společností národů, pamatujíce na tu starou moudrost, vyslovenou několika slovy: "Jednou mně a po druhé tobě." A není divu, že exposé pana zahraničního ministra tak jasně a přesně precisovalo naše stanovisko v otázce sankcí poukazem, že, i když provádíme sankce, nijak se nechceme znepřátelit s Italií a že úplně uznáváme a pamatujeme na všecko, co Italie pro náš stát a národ vykonala.

Kdybych se chtěl obírati obšírněji otázkou, bylo-li nebo je-li správné, že jsme se postavili v otázce sankcí na stanovisko, že musíme zároveň se všemi, kteří stojí na půdě Společnosti národů, vysloviti se pro sankce, mohl bych zde citovati řeč belgického min. předsedy van Zeelanda, kterou přednesl na schůzi katolické unie o zahraniční politice Belgie. Ministerský předseda pravil, že tato zahraniční politika Belgie dá se vyjádřiti krátce (čte): "Hájí neochvějně svobodu Belgie a zároveň spolupracuje oddaně při všech projevech mezinárodního života hospodářského nebo kulturního, aby zavládl řád a pokoj. Belgie, nezapomínajíc kruté zkušenosti, do jaké míry je vystavena útokům, podepsala Pakt Společnosti národů a locarnskou úmluvu vědouc, že jest jejím životním zájmem, aby moc zůstala služebnicí práva. Proto každá komplikace mezinárodní, která útočníkovi předem hlásá, že Belgii, bude-li napadena, přijdou na pomoc druzí, má pro ni nedocenitelnou cenu. Z toho ovšem také pro ni vyplývají mezinárodní závazky, které musí plnit. Tyto závazky však odpovídají zřetelnému národnímu prospěchu, neboť nikdo více než Belgie neztrácí, vládne-li ve světě zmatek, a nikdo víc nezískává, jsou-li světové styky v pořádku. Proto není zapotřebí znovu a znovu prohlašovat, že Belgie zcela loyálně vždycky bude plnit své závazky, neboť každý, kdo by chtěl jinak jednat, zradil by hlavní zájmy své země. Žádný pořádek mezinárodní není možný, a také národní nebylo by možno udržet, kdyby ti, kteří vedou národy, neměli příkladné úcty k závazkům a pokládali by smlouvy za kus papíru. Až dodnes Belgie řídila se při své zahraniční politice dvěma zásadami: naprostou věrností ke svým závazkům a realismem v jich plnění. A jimi také se bude řídit v politováníhodném sporu italsko- habešském, plníc bez zdráhání vše, na čem se dohodnou členové Společnosti národů, třebaže by nezapomínala, čím ji Italie byla a je. Belgie splní všecky své závazky, ať jsou jakékoliv: bude-li jí uloženo provésti sankce, provede je podle své povinnosti, ať ji to stojí, co stojí, neboť nemá jiné volby; je zavázána a bude konat svou povinnost. Proto žádá každého Belgičana, aby svých osobních zájmů zapomněl, neboť jde o systém kolektivní bezpečnosti a žádná země nemá většího zájmu, aby byl posílen, jako Belgie, která bude jednati tak, aby nikdo nemohl, kdyby se dějiny opakovaly, jednoho dne vyčísti vládě, co provedla dnes. Je přesvědčen, že veřejnost v této věci může a musí býti jednoho mínění."

Tolik ministerský předseda van Zeeland o stanovisku Belgie k otázce sankcí vůči Italii. Myslím, že postavení naší Československé republiky je právě tak exponované jako postavení Belgie, že právě tak jako Belgie máme zájem, aby ve světě nepanoval nepořádek, zvůle, nýbrž aby všude byl pořádek, právo, spravedlnost a mír. Proto i my, právě tak jako Belgie, jednáme úplně ve svém zájmu, když jsme prohlásili, že chceme plnit všecko, na čem se usnese Společnost národů, také v otázce sankcí proti Italii. (Výborně! - Potlesk.)

Slavná sněmovno! Koloniální válka v Habeši přerušila slibný vývoj k regionální dohodě ve střední Evropě. Když letos počátkem ledna došlo k dohodě italsko-francouzské, znamenalo to novou středoevropskou perspektivu. Italie tehdy odbočila od Německa a chtěla se pokusit, aby přizpůsobila svou politiku, tu svou politiku spojenectví s Rakouskem a Maďarskem, novým potřebám středoevropským, a zvláště se chtěla pokusiti o to, aby i maďarský regionalismus byl regulován a usměrněn v zájmu střední Evropy. Chystala se středoevropské konference v Benátkách. Nové uspořádání střední Evropy mělo se státi na podkladě nevměšování. Tato konference měla se pokusiti, aby se konečně zastavilo chudnutí střední Evropy, a vstupem Italie do středoevropského systému byla by nastala jakási rovnováha ve střední Evropě proti převaze Německa až po zuby ozbrojeného. Než konflikt Italie s Habeší tuto rovnováhu ohrozil a zastavil konstruktivní práci středoevropskou, a nejen středoevropskou, jak to líčilo včerejší exposé, nýbrž zastavil i práci pro Východní pakt a jiné ještě snahy středoevropské.

Malá dohoda je dnes ovšem posílena svým dobrým poměrem k Rusku. Ve své nové éře, do níž vstoupila zároveň s oslavou 15letého jubilea svého, je dnes nejvyslovenější konstelací proti zbrojení Německa a tím i pro evropský mír, který je ohrožen těmi cíli, jež si vytkl trojúhelník: Berlín-Pešť-Varšava. Malá dohoda s tímto svým jasným cílem bude tak pevným bodem v diplomatických akcích, které se druží k válečnému konfliktu Italie s Habeší, jehož brzkou likvidaci si jistě přejeme všichni v zájmu rovnováhy ve střední Evropě a v zájmu všech těch velkých plánů, které se k vybudování nové střední Evropy druží. Válka v Africe nejenom že zdržela vybudování střední Evropy a Východního paktu, nýbrž působí i na prodlužování té neblahé hospodářsko-sociální krise v Evropě a v celém světě. Jak již několikráte jsem měl příležitost vyložiti, tato krise hospodářská má ráz mezinárodní, vyplynula z poměrů mezinárodních a dá se pronikavě a účinně řešiti zase jenom mezinárodní spoluprací. Ale mezinárodní spolupráce předpokládá mezinárodní uklidnění. Než konflikt habešsko-italský a to, co jej doprovází, to nebezpečí rozporu italskobritského, nejen že nepřinesl žádného mezinárodního uklidnění, nýbrž ještě zvýšil mezinárodní nejistotu, za které potom ovšem velíce špatně se daří všemu sjednávání obchodních smluv. Ostatně dnes obchodní smlouva ve starém slova smyslu vlastně už neexistuje, vidíme, jak veškeré obchodní smlouvy se etatisují, jak se zavádějí kontingenty, které právě obnovování skutečných obchodních smluv jen brzdí. Trvá úsilí státu o vlastní postačitelnost, rozhodují všude jen hlediska více politická než hospodářská a obchodní a tak se ukazuje čím dále tím více, že tato hospodářská krise, která nás ochuzuje a ohrožuje, není rázu krátkodobého, nýbrž rázu dlouhodobého - stále ještě nevíme, jak dlouho bude trvati - a že nebude tak brzy překonána, nenastane-li obnova mezinárodní bezpečnosti a spolupráce.

Dalším důsledkem zvýšené mezinárodní nejistoty je nová militarisace Evropy, která odčerpává nové a nové síly všem národům a nově a nově je zadlužuje, takže nastává opravdu otázka - a táže se tak celý svět -: není možné nějaké dorozumění? Je nutno ještě zvyšovati bídu světa? Zvláště Italie a Anglie si musí dáti tuto otázku, kam to všecko povede a jak to všecko skončí. Proto jsme slyšeli včera rádi, že situace mezinárodní podle exposé se vyvinula po změně anglické a ruské politiky tak, že je naděje, že dnešní nebezpečí přečkáme bez nejhorších konců.

Jak tomu bývá obyčejně vždycky, tak i tentokráte do konfliktu habešsko-italského a do vypuknutí nové koloniální války byl částí tisku zapleten i Vatikán a vytýkalo se, že Vatikán nezabránil konfliktu habešsko-italskému. Než každý, kdo ví, jak těžké postavení má dnes Vatikán, když je obklíčen právě bojujícím státem, fašistickou Italií, musel se zrovna obdivovati slovům papežovým, kterými zaujal zásadní stanovisko ke koloniální válce, a i když uznal přirozené právo národa rostoucího a mohutnícího na nové území, přece jenom zdůraznil, že každý nový koloniální zisk musí se státi bez poškození jiného a že se má užíti všech prostředků, aby se kolonisace mohla provésti způsobem pokojným. Jakmile ovšem legální vláda v Italii se rozhodla pro válku s Habeší, nezbývalo nic jiného nežli se tomu podrobiti. Tak si počíná katolicismus, tak si počíná církev katolická vždycky při každé válce a počínala by si tak i u nás, kdyby naše legální vláda a náš parlament se vyslovil pro válku, počínala by si tak, že by dala pokyn všem, aby se tomuto legálnímu rozhodnutí povolaných representantů státu podrobili. A tak je tomu i v Italii. Jakmile tam stát rozhodl, tak také i tam katolíci se podrobují tomuto legálnímu rozhodnutí.

Nelze tedy obviňovati Vatikán, že by nebyl vykonal svou povinnost, že by nebyl učinil vše, co je možné v jeho postavení, aby koloniální válka Italie s Habeší byla zamezena. A jistě Vatikán po boku Francie a všech těch, kteří budou i nadále pracovati pro to, aby konflikt italsko-habešský skončil co nejdříve a aby co nejdříve nastal zase mír, učiní vše, co bude v jeho silách, aby zde pomohl a každému podal ruku k obnovení míru. Vatikán chce se všemi státy žíti v pokoji a míru - žijeme přece v době konkordátů - a dokázal to také i vůči nám sjednáním modu vivendi a vysláním papežského delegáta na sjezd katolíků a ustanovením nového nuncia Msgr Rittera v Praze.

Není ovšem pochybnosti, slavná sněmovno, že snahy Společnosti národů o klidné a pokojné urovnání konfliktu italsko-habešského - a Společnost národů, když byla požádána Habeší o zprostředkování, má daleko větší povinnost než kdokoli jiný se starati, aby konflikt byl urovnán mírem - narazily na nesoulad zájmů mezi Francií a Velkou Britanií. Včera p. ministr zahraničí věnoval ve svém exposé velikou jeho část právě změně politiky Velké Britanie oproti Společnosti národů, jak tentokráte Velká Britanie se postavila plně za Pakt Společnosti národů a jak tento Pakt Společnosti národů i v otázce italsko-habešské chce provésti do všech důsledků. Skutečně toto stanovisko Velké Britanie bylo zrovna překvapením pro celý ostatní svět. Ostatní svět si pamatoval, jak Velká Britanie po celých 17 let nemohla najíti pevného a určitého stanoviska k Paktu Společnosti národů, jak v jiných případech, na př. v případě japonsko-čínském, i když Japonsko vystoupilo ze Společnosti národů, nekladla takový důraz na provádění tohoto Paktu Společnosti národů, jak také vůči Německu, když Německo se vyzbrojovalo a porušovalo tak smlouvy mírové, Velká Britanie netrvala na tom, aby se proti Německu používalo Paktu Společnosti národů, jak zrovna přes hlavu Francie ujednala Velká Britanie s Německem námořní smlouvu. Vždyť veřejnost si to všechno pamatovala, a proto není divu, že vytýká nyní Velké Britanii, že Angličan se stane ihned velkým idealistou, jakmile se to srovnává s jeho obchodními nebo jinými zájmy. A skutečně tentokráte provádění Paktu Společnosti národů proti Italii se neobyčejně srovnává se zájmy anglického imperia, když tě expanse italská směřuje do Středozemního moře, do severní Afriky, do Egypta a potom až do Habeše, až na Rudé moře a na břehy Indického oceánu a když centrum britského imperia vlastně leží na Indickém oceánu - vždyť tam je Indie, Australie a všechny ty africké osady - a když Anglii musí býti neobyčejně nepříjemné, že právě tam se chce usaditi Italie. Dnes tedy je pro Anglii jiná situace, dnes Anglie potřebuje Společnost národů. Britské imperium a jeho moc se zakládala na tom, že anglické loďstvo ovládalo veškerá moře. Dnes však, když letadla se dovedou uplatniti také na moři, jest otázka, zdali ještě trvá i za této změny válečné techniky anglická přemoc na moři, na které se právě zakládala síla a význam anglického imperia. Ostatně, slavná sněmovno, bylo přece nedávno řečeno, že hranice Anglie jsou dnes už na Rýně. Proto je pochopitelno, proč Anglie ve svém vlastním zájmu zaujala dnes docela jiný postoj ke Společnosti národů nežli tomu bylo dříve.

Francie naopak měla vázány při jednání o sankcích ruce obnovením přátelství s Italií a musilo býti přirozeně její snahou, aby vůči Italii ukázala nejlepší vůli, i když na druhé straně se musila postaviti také společně s Velkou Britanií na podklad Paktu Společnosti národů.

Kdežto tedy Anglie se dívala a dívá se na konflikt habešsko-italský se stanoviska svých světových kolonií a vidí v postupu italském ohrožení svého koloniálního panství do budoucnosti, Francie hleděla na konflikt italsko-habešský se stanoviska evropského a zvláště také i se stanoviska svých středoevropských přátel, když si přála, aby přílišným engagement Italie v Habeši nebyla porušena středoevropská rovnováha, která se dnes právě zakládá na tom, aby vedle Německa byla ve střední Evropě jiná silná velmoc, která by přemoc ozbrojeného Německa uváděla na pravou míru. A jistě události v Ženevě, to jednání anglických a francouzských diplomatů o společné linii v otázce Habeše s ještě větší pozorností než ostatní Evropa sledovalo Německo, sledoval Berlín, poněvadž ve chvíli, kdy by se Anglie rozešla se Společností národů, nebo kdyby došlo k roztržce mezi Anglií, Francií a Ruskem, by byl naplněn nejsladší sen Adolfa Hitlera. Berlín má jistě největší zájem na dalším vývoji situace vyvolané v Africe a jest mu jasné, že zaměstnáním Italie v Habeši posice jeho ve střední Evropě byla valně posílena a že by po případě tímto konfliktem mohla nastati i vhodná chvíle pro Třetí říši, aby začala prováděti svůj program, kdyby konflikt italslsko-habešský byl přenesen nějakým způsobem do Evropy. Že tábor hákového kříže nespí, ukázaly vyhrůžky Hitlerovy ve věci klajpedské a propaganda Třetí říše také u nás, jak tomu nasvědčují události na našem vyslanectví v Berlíně a špionážní proces, který právě nyní má býti zahájen.

Pan ministr zahraničí ve svých exposé pravidelně klade důraz na to, že poměr Československé republiky k Německu jest korektní a že tento poměr trvá i vůči novému režimu. Ale tato oficiální korektnost nesmí nás mýlit

a nesmíme pouštěti s očí rozkladné působení idee Třetí říše. Poukázal na to nedávno i v belgickém senátu senátor Dorlodot a upozorňoval na nebezpečnou vnitřní situaci v Německu, kde může dojíti snadno k hospodářskému zhroucení. Jsme svědky, jakou má dnes marka cenu, jak dnes se každý v Německu hledí zbaviti marky, poněvadž nikdo nevěří pevně v její hodnotu a nikdo nemá pevnou víru ve stabilitu hospodářských poměrů v Německu. A kdyby dnes v Německu nastalo nebezpečí vnitřního zhroucení, nastává také nebezpečí odvážného pokusu vybíti se za hranicemi, zachrániti vnitřní poměry nějakou zahraniční aférou, a proto nám nezbývalo a nezbývá, než abychom oficielní korektnost Německa spláceli oficielní korektností, ale zároveň abychom dobře sledovali, jak se vyvíjí Hitlerova éra v Německu a jak působí také i u nás.

Slavná sněmovno, každému je jasno, co pro zabezpečení existence naší Československé republiky znamená, že Rusko vstoupilo opět do evropského systému, že se stalo členem Společnosti národů, že se přidalo k mírové frontě, která utvořila hráz proti nacistickým plánům Třetí říše. A tu se vytýká také nám, lidové straně, naše stanovisko, že schvalujeme toto politické přátelství, které bylo sjednáno mezi naší Československou republikou a Ruskem. Již v únoru r. 1927 vyslovil jsem se v zahraničním výboru pro uznání Ruska de jure a tenkráte proti mně se rozpoutala bouře ve velké části našeho tisku a dnes se to zase opakuje proti ministru Šrámkovi, že lidová strana schvaluje sjednání přátelství mezi Ruskem a Československou republikou. Ovšem že už dnes tato kritika nemá takového ohlasu, jako měla tenkrát, že dnes už všichni rozumní lidé v československém národě chápou, co to znamená pro nás dnes, kdy Polsko vstoupilo do systému dynamické a strategické politiky Třetí říše, že se našich manévrů zúčastnili i sovětští důstojníci, že zde byli sovětští žurnalisté a že v případě nebezpečné chvíle Rusko je ochotno postaviti se za nás.