Velectění, kdo dnes říká, když se nepostaví silnice za 100 mil. Kč a když se nechají hladověti lidé, kteří žulové kostky dělají, že státu zůstane ušetřeno 100 mil. Kč, ten se osudně mýlí. Když ti lidé v těch lomech a na těch stavbách nepracují a jenom se prohladovovávají touto dobou, tedy národ nebohatne o sta milionů, nýbrž chudne o silnice, které mají cenu 100 mil. nebo které by měly cenu 100 mil., kdyby se dovolilo je stavěti. Je tomu tedy právě opačně s tím chudnutím národa a státu, nežli jak se to říká. Stát ve skutečnosti nešetří, nýbrž stát se ochuzuje, stát se okrádá, když neorganisuje síly a prostředky po ruce jsoucí, totiž lidí, kteří by rádi se poctivým způsobem živili při vzniku rozumných statků.

Říká se nám, když fedrujeme veřejné práce podnikané na dluh, že prý vyzýváme Národní banku, aby tiskla kapitál. Velectění, já nevím, kdo z vás má takovou fantasii, aby o mně uvěřil, že já doporučuji Národní bance, aby tiskla fabriky, nebo aby tiskla žulové kostky. Co je ten kapitál? My máme kapitálu, až nás z něho hlava bolí; slyšíte to od našich kolegů z německých stran, co mají kapitálu v severních Čechách. My nepotřebujeme žádný kapitál přitiskovat, ale náš úkol je, kapitál a práci lépe organisovati, aby spolupracovaly, aby obohacovaly náš stát. V státě, ve kterém jsou lidé, kteří dovedou dělati všecko možné a rozumné, ve kterém buď jsou suroviny k přerozmanitým veřejně užitečným pracím, anebo pokud zde nejsou, tedy ve státě, do něhož by cizina ochotně dodala cokoliv by potřeboval, nemůže býti překážkou té organisace spolupráce fakt, že není peněz! Na nedostatek peněz nemusí národ zahynouti ani v míru, jako na nedostatek peněz se neprohrávají války.

Velectění, jde tu o výrobu blahobytu, a to blahobytu, který někteří páni v tomto státě nechtějí za blahobyt uznati, poněvadž oni za blahobyt uznávají jen to, co mají na svém vlastním kontě bankovním nebo ve své vložce v pozemkových knihách. Oni ignorují fakt kolektivního blahobytu, který chceme, aby rostl, aby sloužil vše, lidem. Ale titíž pánové vědí, proč platí v Karlových Varech lázeňskou taxu, oni dobře vědí, že to, co v těch místech přepychu konsumují, musí zaplatiti, ty krásné parky, ty kolonády atd., ten luxus veřejný i soukromý oni musí zaplatiti, ale oni jsou ochotni platiti veřejný luxus jenom v těch místech, kde své bohatství utrácejí, ale ne v těch místech, kde ono se dělá (Tak jest! - Potlesk.), ovšem ne vždycky jejich zásluhou. My se snažíme o to, aby krásné ulice, bezprašné silnice, dobré nemocnice byly nejenom v těch místech přepychu, nýbrž také v těch hornických vesnicích, městečkách atd. (Potlesk.) Tam, kde se dobývá černé uhlí, nemusí býti černý vzduch a tam, kde se dělají krásné barvy a voňavky, nemusí býti špína a zápach.

O to my usilujeme, to je účel těch veřejných výdajů, těch veřejných investic. Nedávno jsem se dověděl z jednoho časopisu, že prý plány těch, kdo doporučují velké veřejné práce v dnešní těžké době v chudém národě, podobají se požadavku nasytit statisíce pěti chleby a dvěma rybičkami. Mám-li v tomto přirovnání pokračovat, řekl bych, že tito ctihodní a znamenití hospodářští politikové vedou věci tak, aby těch rybiček na trhu vskutku nebylo více než dvě, a když se jich naloví více, tak se musí hoditi zpátky do oceánu, jak jsem to loni uvedl; a podobně když snad se sklidí více obilí a napeče více chleba, tak se musí zničiti, aby se prý mohla zachrániti výroba. Obilí se musí zkompostovat nebo spálit, aby pak byl tady problém "pětichlebů". (Potlesk.)

Velectění, tyto paraboly našich odpůrců ovšem ukazují na zvláštní způsob myšlení, které, myslím, bez zvláštního talentu nelze naočkovat normálnímu člověku.

Ale my ve snaze, podnikat veřejné práce ve větším rozsahu, než na jaké stačí běžné příjmy, narážíme na zásadu vyrovnaného rozpočtu! Zásada, že rozpočet má býti vyrovnaný, je velmi správná. Je to dietní zásada veřejných svazků, asi taková, jako, řekněme, je dietní zásadou člověku, že nemá píti alkohol, požívati opia, morfia atd. Tato dietní zásada platí u zdravých lidí, že ano? Ale každý z nás ví, že je řada nemocí, které nelze jinak léčiti než ordinováním těchto jedů, jako je opium, morfium, nebo alkohol. My jsme si řekli - ve snaze aplikovat hospodářskou zásadu vyrovnaných rozpočtů, - že budeme vždy své rozpočty vyrovnávati. Pohleďte, jak to dopadlo. Na rok 1930 jsme vyrovnali rozpočet tak, že jsme měli přebytek okrouhle 53 mil. Kč, v účetní závěrce za ten rok však jsme se shledali se schodkem necelé půl miliardy. Rozpočet na následující rok 1931 jsme vyrovnali tak, že vykázal přebytku přes pět mil. Kč. A ejhle, závěrka účtů za ten rok skončila deficitem 1257 mil. Kč. Vyrovnali jsme však rozpočet na rok 1932 zase, a dosáhli jsme v něm přebytku téměř 5 mil. Kč; ale rok ten skončil deficitem 1748 mil. Kč. Na r. 1933 jsme se opět rozhodli pro vyrovnaný rozpočet, a dosáhli jsme přebytku 1,632.000 Kč, jenže rok tento skončil schodkem 1680 milionů Kč. Na rok 1934 jsme zase vyrovnali rozpočet s přebytkem 1,174.000 Kč a skončíme schodkem, jehož přesnou číslici se dovíme hned po prázdninách, až se ponejprv sejdeme. Dnes se odhaduje nejméně prý na nějakých 800 mil. Kč. Na letošní rok jsme ovšem zase vyrovnali rozpočet s přebytkem asi 2 mil. Kč, ale hrozí prý nám rozpočtový schodek větší než loni...

Velectění, jaký to má smysl, vyrovnávati rozpočet s takovým výsledkem v hospodářství na něm? Nelžeme si do kapsy, nota bene děravé? (Veselost.) Jaký to má smysl mezi rozumnými lidmi? Projektovat si, že vybereme na daních takovou a takovou částku, a pak s hrůzou zpozorovat, že to není možné, poněvadž sáhnout nahému do kapsy netrefí ani berní exekutor. Nebo říkat si, že vydáme měně na ten smutný úkol, který státu ukládá tato krise, a pak zjistiti, že si nesmíme troufat nechat lidi hladověti ještě více, než hladovějí?

My nemůžeme vyrovnat rozpočet seriosním způsobem, totiž jinak než číselně. Číselně můžete rozpočet vyrovnat, to není tak velká alchymie. Prozradím hned tajemství ciferního vyrovnání rozpočtu: to se na straně příjmů přimazuje a na straně vydání umazuje, a až se to vyrovná, tak je rozpočet vyrovnaný. (Veselost.) Troufám si tvrditi, že by to dovedl každý desetiletý hoch. Takto však nelze chápati skutečné vyrovnávání rozpočtu; my musíme vyrovnávati rozpočet hospodářsky a sociálně, musíme vyrovnávat rozpočet, je-li to možné, tak, aby rozumně očekávané příjmy kryly pravděpodobná vydání. Vidíme-li, že to u nás není v této krisi možné, že to netrefí nikdo na světě, žádný ministr financí, tak se toho musíme otevřeně vzdát. Není možno vyrovnávat rozpočet způsobem, který je sociálně neudržitelný, malovat si daně, které nemůžeme vybrat, a kupit nové daně, když staré daně se ukáží nedobytnými. To je nemožná politika. A zase mohu říci, že státy, které se odvážně a rozhodně pustily do řešení hospodářské krise, zásadu každoročního vyrovnávání rozpočtu klidně odložily na doby normální, kdy je samozřejmě správná. Uvedený již švédský národohospodář Ohlin píše: "Myšlenka, že rozpočet musí býti vyrovnán každý rok, a že jinak nastane inflace, je jedna z oněch populárních zásad, které jsou správné za určitých okolností, ale nikoli za jiných. Fakt, že tyto zásady byly hlásány jako všeobecně platné evangelium bez výhrady a zvlášť od bankéřů, způsobil mnoho škody, neboť jestliže se o hospodářské politice věří, že je nezdravá, tu její provádění jistě vyvolá jisté nepříznivé otřesy důvěry". (Račte si s tím srovnati zkušenosti s naší devalvací; tak dlouho se lidem říkalo, že upuštění od koruny při dosavadní paritě měnové bude národním neštěstím, až tomu uvěřili a pak dva dny bláznili. Tedy, když se lidem říká, že nastane pohroma, chovají se jakoby opravdu měla nastati, i když nenastane.) - "Ve Švédsku" - praví dále Ohlin - "vlivy tohoto druhu byly velmi slabé. Jest na čase učiti se z čerstvé zkušenosti, že rozumné a zdravé finance nevyžadují. aby rozpočet byl vyrovnáván každý rok, nýbrž pouze za řadu let. v níž jsou zahrnuty dobré i špatné poměry hospodářské." - Stát musí si býti vědom, že dluhy, které nadělá. musí zaplatiti, ale nemůže je platiti v dobách. kdy to je vůbec mimo lidskou způsobilost.

Hospodářskou krisi a nezaměstnanost v ní léčiti není pouze úkolem socialistů. Dovolte, abych to podtrhl: starat o nezaměstnané není pouze úkolem socialistů v tomto státě. to jest úkol státní, to jest národní úkol všech národností v tomto státě. (Hlučný potlesk.) Záhada této strašlivé nemoci, této strašlivé světové epidemie musí býti rozřešena. Fakt je. že již se určitý způsob léčení této krise osvědčil v některých státech, ovšem podle mínění některých lidí jsou to metody kacířské. Pravověrné metody léčení této krise však vedou hlouběji do krise, kacířské metody pacientům pomáhají. Ovšem, když takový pravověrník přijde dnes do Švédska, tak, myslím, promluví k těm Švédům asi tak jako onen lékař, který věštil pacientovi, že musí umříti, že mu žádné pomoci není, a když pak ho za 10 let potkal na ulici v nejrůžovější náladě, řekl mu: Člověče, co chcete na světě? Vy máte být podle pravidel lékařské vědy přece mrtev! Podle pravidel pravověrné vědy Švédsko má býti v hrozném chaosu, má tam býti inflace, zoufalství, a ve Francii má býti ráj. (Hlasy: A ono je to právě naopak!)

Tak co? Budeme tu krisi léčiti způsobem pravověrným, který vedl k těm nešťastným následkům, jež vidíme v t. zv. zlatém bloku, nebo se rozhodneme, že léčení provedeme podle způsobu, který se jinde dobře osvědčil? Bude-li se říkati, že zdravá měna je ta měna, při které národ chřadne, pak ovšem, myslím, uvedeme do mínění lidu úplný chaos, neboť to je postup, který prohlašuje národní zdraví za nemoc a nemoc za zdraví. Já nevím, kdo z nás by si troufal jíti mezi lid a dokazovati, že my vlastně žijeme ve zdravém státě, majíce zdravější měnu než ti Švédově, kteří mají měnu nemocnější. Není možno říkati lidu, že nemoc je zdraví a že zdraví je nemoc. To se může tisknouti v učených traktátech, ale pravda to přes to nebude a člověk se zdravým rozumem tomu neuvěří, i kdyby mu to nevím kolik doktorů dokazovalo.

Velectění! Je smutná skutečnost, že tento stát zabředl hluboko do krise a že cifry nezaměstnaných, jak se nám letos ukazují, naznačují, že jde zpátky do krise, ze které jsme se domnívali, že už vychází. Neúspěchy dosavadní hospodářské politiky tohoto státu jsou příliš patrné, než aby se mohly zapírati. A my si musíme sami k sobě býti tak poctiví a otevření, abychom si to řekli a vyvodili z toho závěry.

Já myslím, že nikdo neřekne, že tato vláda, jejíž prohlášení jsme slyšeli, byla přivítána s překypující důvěrou. Tato vláda byla přijata chladně. Dokáže tato vláda víc proti krisi než vlády minulé? Kdo nemá důvěry, tomu se doporučuje, aby aspoň pěstoval naději. Já mám za to, že mohu prohlásiti, že tato vláda si může býti jista naší podporou a spoluprací za té podmínky, že bude rozhodně a zmužile pracovati proti hospodářské krisi a pro léčení nezaměstnanosti. Ale jen za této podmínky! (Potlesk.)

Místopředseda Onderčo (zvoní): Následuje pán posl. Hlinka. Prosím, aby sa ujal slova.

Posl. Hlinka: Slávna snemovňa, vysokoctení páni a dámy! Mám česť hovoriť v mene svojej strany, slovenskej ľudovej, ktorej stojím na čele, ktorú vediem, ktorú som založil a spravujem a ktorá háji a bráni záujmy slovenského ľudu. Tak rád by som si položil farebné okuliare ako pán predrečník, a tak by som krásne hovoril o Švédoch, Norvégoch, Japoncoch a o čomkoľvek, páni moji, ale uznať musíte, že ja ako opozičný rečník a poslanec nijako nevidím tie pomery a okolnosti v tak ružovej farbe ako nám to ten pán predrečník hovoril, totižto starať sa o nezamestnaných je vraj povinnosťou štátu. A kto sa stará vlastne o tých nezamestnaných, či sa nestará štát? Sme my nie štátom? Čo je ten štát? Štát je spolok jednotlivcov, ktorý sa sdružili na podklade tej istej reči, tých istých záujmov, tej istej kultúry, minulosti, vlasti. To je štát.

Páni moji, včera pri odchode mi predstavenstvo v Ružomberku doručilo toto upovedomenie - povedzte mi, čo s týmto mám robiť? 27 vriec jačmenných krúp, ráčte ich deliť, 9 vriec cukru, 7 bedien kávy, 741 chlebov. Páni moji, všetko krásne, toť dal štát, ja by som dal viac, keď z toho vinde. Ale podporami vychovávame žobrákov, vychovávame ľudí, ktorí sa budú štítiť práce. Dajme im, ale nech si to zaslúžia. Učiť ich pracovať a robiť. Páni moji, my nemáme ciest, vodociest, regulácie a meliorácie. Nech tu robia a si to zaslúžia. U nás na Slovensku v Liptove je istá obec, kde obozretný náčelník za podporu staval cesty, kým neprišli tajomnici a agitátori, išlo to. Dnes hovoria, nerobte, to je dar, to vám štát dáva. V tomto ja vidím tú demoralizáciu, zárodok našej budúcej skazy. A trebárs dnes stojí slnko na zenite, trebárs sme včera slávili sviatok sv. Jána a najdlhší deň, trebárs dozráva nám žito a pšenica a budú sa kosy kovať a pripravovať - a čo vidíme? Väčšiu nezamestnanosť ako v januári a februári. Odkiaľ je to, prečo je to? Ja by som vám povedel, ale podržím si to na lepšie a ďalšie časy.

Ja som nie v tom položení, aby som dnešnej koalícii a vláde dôveru hlasoval a hlasovať jej nebudem. A dovoľte, slávna snemovňa, že svoje stanovisko odôvodním a odôvodním to vecne. Nechcem štvať. Dosť sa nás naštvú nepriatelia i priatelia a ctení páni poslanci na všetky strany, tí, ktorí nám závidia naše práva, náš štát a našu slobodu. My by sme si mali porozumeť, páni moji, (Tak jest!) my by sme mali vediet, čo nám chybí (Potlesk.), my by sme sa mali postaviť na podklad práva a pravdy, práva a zákona a uvideli by ste páni moji, či sa Česi a Slováci nedorozumia v krátkom čase.

Patrím a som jeden z tých najstarších poslancov v tejto snemovni. Tu už z tej starej školy nevidno nikoho. Z Perglera ste urobili, nechcem povedať neparlamentarné slovo, tuláka bez vlasti; nevieme kde je. Stříbrný Jiří, tomu toto ovzdušie bolo ťažké, ten sa vzdal mandátu (Veselosť.) Kramář, ten už štvrtý rok tu nebol, Rašín sa nám pominul, Švehla nám zomrel, a tak, páni moji, príjde celkom nová škola do života. A ja pri tom všetkom voči tejto vláde neviem na žiadny pád sa s dôverou chovať a síce z týchto dôvodov.

Po prvé dnešná vláda je nie demokratická vláda. (Potlesk.) Darmo hovoríte, pánovia, demokracia, demokracia, demokracia. Páni moji, mýlite sa, to nie je demokracia. Vy musíte preca doznať, že ste pri týchto voľbách utratili značný počet voličov. Každá strana vlády stratila istý počet, odmrvilo sa to. Národní socialisti stratili až 4 mandáty, lidovci 3, agrárníci 1, Národné sjednotenie 1, nemeckí sociální demokrati až 10, nemeckí agrárnici, dr. Spina, ztratil 10. Páni moji, ide to akosi šejdrem (Veselosť), iného slova neviem na to povedať. Páni moji, my ľudáci neideme šejdrem, my ideme napred, my sme postúpili z 425.000 na 564.000. A keby boly iné okolnosti, šli by sme ďalej. Vláda táto nie je demokratická, poneváč dľa ústavnej listiny naša ústava má byť demokratická v plnom slova smysle, dľa druhého paragrafu úvodu našej ústavnej listiny, naša ústava sa má zakladať na dohode v samourčení práva národov. Páni moji, je tomu tak? Deje sa to tak? Nie. Nemci si to urobili, ti vedeli zakričať "Heil Hitler!", "Heil Henlein!". Kde sú ti Česi? Chceli ste zmenšiť politické strany, a zväčšili ste ich a máte neviem aké strany. Páni moji, my Slovania sa trháme, my sa lámeme, my jeden druhému nohy podrážame. Páni moji, dnešná vláda nie je demokratická. Ja tu stojím nielen ako politik. Ja som starý politik. Je pravda, že ja som z toho starého zrna, z toho starého kalibru konzervatívneho, a uvidíte, a v krátkom čase príjdete na to všetci, že tým konzervatívnym, opatrným krokom o veľa ďalej príjdeme, ako tým zradikalizováním spoločnosti, výroby alebo konzumu. Hovorme akokoľvek, ctím si každej zásady a i vy si jej ctíte. Pánovia, hovorme akoľvek, ale komunizmus buďto je absolutnou najväčšou dokonalosťou, zobliecť sa a dať tomu, kto nemá, podeliť sa s ním o ovocie práce, podeliť sa s ním o zisk, alebo je, mierne hovoreno, neuprimný. Nie je to pravda, nepoviem celú tú pravdu. Páni moji, prečo ja nemôžem byť s touto vládou, a nesúhlasím s ňou? Ja som katolický kňaz podľa politika a sociologa, ja neteoretizujem. Ja moc na tú teoriu nedám, ale podklad musíme mať, aký taký. Pánovia, na poli praktickom kohokoľvek z tých najväčších socialistických rečníkov vyzývam, aby hlbšie nahliadli na jadro veci. My v Ružomberku prevádzame prakticky náš program, nech príde a ukážem mu, že od zápalky počnúc až hore, po tlačené slovo, po tlačiareň, kultúrne veci, školy, sirotince, nemocnice atď., všetko máme, vidíte, že pod našou rukou to ide. My sme, páni moji, praktici a chceme ostať praktikmi. Chceli sme, aby sa Praha stala centrumom, aby sme našej vlasti doniesli kus slávy, aby sme doniesli do Prahy života, aby do Prahy prišli dignitári a zámožní ľudia, tak aspoň ako do Buenos Aires, do Lilles, alebo inde. Chceli sme zariediť celokrajinský katol. kongres. A, páni moji, čo sme skúsili, že rada obecná pražská začala akosi zlým okom hľadeť na tieto okolnosti, že katolíci prídu sem. Prečo by neprišli, nebudú vás urážať, neurážajte ich ani vy. Do republiky má právo každý prísť. Chceli sme postaviť kríž na námestí sv. Václava. Pánovia, koho urážal a koho uráža ten kríž na námestí sv. Václava? Tri dni mal ten kríž tam stáť, týmto získame reputáciu pred celým svetom. (Potlesk.) Vidíte, páni moji, čo hovorí dneska o vás kardinál Verdier, chváli vás a musia padnúť tie predsudky, priatelia nechajme to stranou, že Rím je nepriateľom Čechov, nie je pravda, Rím bol prvým, ktorý uznal našu republiku a povedal: Majte si svoju slobodnú vlasť a majte aj vy právo ako iné národy. Neprijímam prehlas vlády z cirkevných ohľadov.

Páni moji, naša mlaď, naša inteligencia mladá vydáva svoje plody duševné pod menom "Nástup". Tento "Nástup" vo svojom čísle 3, ročník 12., 15. júla vydáva istú recenziu a síce rozprestiera sa na vydanie cirkevných statkov. Cirkevné statky, slávna snemovňa, ako vám je známo, od devätnásteho roku až do 30. mája t. r. boly pod správou t. zv. likvidačnej komisie. Tie církevné statky sú ešte sub judice. O ne sa súdi ostrihomský arcibiskup prímas, tento podal sťažnosť do Haagu. Ako sa skončí, nechcem povedať svoju mienku, ale, páni moji, môžeme sa obávať, že zas sa zle obídeme, už jeden raz sme poslali miliony do Ostrihomu, čo si druhý raz nebudeme žiadať. Páni moji, tu píšu tí mladí páni, že s úzkostlivosťou hľadia na to, že 1. júla sa tieto statky vydávajú do rúk cirkevných, že je to 117.000 katastrálnych jochov príma pôdy okolo Nových Zámkov, Bajči, Andóde atď. 117.000 katastrálnych jochov bolo manipulované likvidačnou komisiou za 16 rokov. Máme šťastie, poznať tamojšie pomery, vedľa tých cirkevných statkov má náš maličký sirotinec maličký majetoček a dali sme to do prenájmu, lebo sme to nemohli ešte sami vyplatiť a sirotinec nebol vystavený. Viete, koľko nám platia prenájom za 1 joch? Dnes sa za peniaze nevydáva pole, ale za plodiny. Platia nám 2 q pšenice od katastrálneho jochu. Pánovia, 117.000 rátajme dvakrát, to je 234.000 q. Rátajme 1 q po 100 Kč a rátajme to za 16 rokov. Oddávajú nám pôdu zadlženú. Kde sú tie miliony, páni moji? Kde sa podely? Dr. Pružinský povedal, že tu chybí práve 100 milionov Kč, ale chybí o mnoho viac. Páni moji, doktor Jantauš so svojím pomocníkom Cvinčekom prevzal, tak ako je, so všetkými ťarchami, ťarchy osobné i vecné, všetko tak, že tie církevné statky budú dnes pasivné a vyplatiť tých dlhujúcich 100 milonov bude holou nemožnosťou. A predali ešte zo slobodnej ruky 30.000 kat. jochov pozemkov. Pre toto s úzkostlivosťou hľadí slovenský národ na tieto veci. Nás katolíkov - snáď aj medzi vámi sa najdú - je 87 %. Jedni sú horlivejší, druhí menej horliví, ale sme zamatrikovaní katolíci všetci, tedy máme si hájiť svoje práva, povinnosti. Máme aj tak, keď nám zoberú majetok cirkevný, kostoly, fary, školy, starobince, chorobince, tie sa nám pováľajú, čo bude potom? Teraz každého 1/4 roku musíme sbierať na výchovu mladých kňazov, na semináre skladať haliere chudobného ľudu. Vláda sa o to neobozrela, na toto už dávno a dávno nepoložila ruku a neoddala to tým, ktorým to patrí. Máme biskupov od 1919, máme biskupov, mužov na slovo vzatých, mal sa im majetok dať a ak by tu boli gazdovali, tak by sme boly vyšli. Z tejto príčiny nemôžeme mať dôveru k tejto vláde.

Ďalej nemôžeme mať príčinu z etických a mravných príčin. Ráčte pozreť. (Ukazuje Országhov zákaz. Hlas: To je kontumácia!) To je kontumácia na Slovensku, ako niekto kričí. Kontumácia sa dáva len na nebezpečné zvieratká. Pozrite sa, po čas volieb sa vydal takýto plakát, plakátovalo sa na Slovensku proti kňazom. (Výkřiky.) Ale len proti katolickým kňazom. Hrozí sa pokutou 5.000 kor., potom odňatím slobody, žalárom, lebo že sa kňazstvo vraj dopúšťa agitácie. Páni moji, jestliže sa dopúšťa agitácie, nech ho nešetriť. Máme Kanzelparagraf. Máme, páni moji, toľko paragrafov na ochranu republiky, že ani nevieme ich počtu. Páni moji, by som si vyžiadal, aby nám kňazom aspoň toľko slobody dopriavali, ako tým okresným nácelníkom ktorí palicami strhovali naše plakáty. (Tak je! - Výborne!) Ako načelnik Kováč palicou strhoval na východe naše plakáty. (Posl. Čyuřík: Ale Žiška mal voľnosť!) Počujte, či neviete, že palica má dva konce, že dnes Hlinkovi a keď Hlinka bude vládnut a vy v opozícii, vám sa na chrbte somele.

Slávna snemovňa, ako vidíte, nikoho urážať nechcem, ale hovorí sa, že v demokratickej republike má byť sloboda - tak je? (Tak je!) Sloboda tlače - tak je? (Tak je!) Sloboda shromaždenia, sloboda slova. Páni moji, pozrite (ukazuje časopis.)! "Slovák" cenzurovaný, toto je sloboda tlače? Tuto je Ružomberský "Tatránsky Slovák". (Ukazuje. - Posl. Dubický: Co tam bylo psáno, to bychom museli vidět.) Poviem, čo tam bolo písané, donesem to necenzurované, a budete sa stydeť za cenzora, že si dovolil byť takým tyranom. Dovolím si vám to ukázať. (Posl. Dubický: Svoboda proti státu není a nebude připuštěna.) Pane poslanec, ja tento stát väčšie milujem ako vy a ideovejšie ho milujem ako vy, lebo nemám fondov. Nemám žiadnych trubofónov, mám len moju trúbu, časopis, ktorú tu teraz počúvate. (Výborne! - Potlesk.) Tu máte druhý časopis (ukazuje). Tu tretí. "Slovenská pravda" (ukazuje). Tu máte štvrtý, satyrický "Osa". Už nám ho zahlušili. "Osa" už prestala vychodiť. A takto, páni moji, ja vám ich môžem i celý voz doviezť. Je možno voči takej vláde mať dôveru, ktorá takou mierou meria, že jednému dá koláč a druhému korbáč? Dajte nám cenzúru, a potom súďte nás, my pojdeme mileradi vždy pred súd. To už musí pán posl. Dubický raz uznať, že my sme túto republiku stavali a že je ona naša. Ja som, páni moji, dosť starý poslanec a ako jeden z najstarších stál som pri kolíske nášho štátu a stál som tam s láskou, nie s úzkostlivosťou. Ideálom mojím bolo videť môj národ slobodný, chcel som videť môj národ takým, ktorý bude mať právo sebaurčenia. Zato som šiel skoro dobrovoľne do Segedína, do Ružomberku, o tomto štáte sme kdysi snívali v Martine, v Bystrici, Ružomberku, Segedíne, Vacove po kobkách väzenia a my by sme mu mali byť nepriateľmi? Nie sme nepriateľmi, ale chceli sme, aby dieťa chudiatko, ktoré len slabé údy si vyrovnáva, aby sme mu pomohli ten chrbát vyrovnať, aby bola pre všetkých jednaká pravda, zákon a uznanie.

Páni moji, pri voľbách sa všelijaké veci dejú, keby som vám všetky prechmaty mal doniesť, bol by som zdľhavým, nech mi je dovolené tento list ukázať a nech si ho prečíta o pánu Oberciánovi, ktorý bol predtým Erdélyim, Maďarom, ale Hlinka bol vždy Hlinkom, nech si prečíta p. Dubický, čo je tu popísané, čo píšu o ňom ľudia, čo to je za hyena, čo robí v národe? Buďte tak láskaví, vziať si to a prečítať a my to potom podáme ako interpeláciu. (Hlasy: To je agrárník!) Žialbohu, ľutujem tých agrárov že majú takú spoločnosť, takých náčelníkov. V nedeľu som si zašiel do Spiša. Vo Spiši je prebudená tichá dedinka, ktorá sa menuje Letanovce. V Letanovciach bola slávnosť, jeden novokňaz, Ján Slivka, slávil svoje kňazské prvotiny. Pýtal ma, abych ho poctil a navštívil, šiel som ta, a tu sa mi dostaví o tej slávnosti 18 sedliakov, 18 ľudí a hovorí: Pane môj, počuj, nás pokutovali pre nič. - Ja vám neverím. - Veríš, neveríš, vezmeme zápisnicu a podpíšeme to všetko. A podpísali to títo: Ján Kubičár, Štefan Lešnák, Ján Antolík, Martin Kubičár, Jozef Dulík, Jozef Kuna, Martin Sladkovský, Ján Sladkovský, Antolík Jozef mladší, Štelan Regec, dva bratia Horvátovia, Lešnák František, Maria Šoltesová, Anna Kubičárová a Maria Kubíčková, rod. Petrajová. Čo sa stalo? Dňa 6. mája večer okolo 4. hodiny prišiel k nim megafón alebo ako mi hovoríme, trúbafón, zastál tam pred kostelom a keď ľudia išli o pol siedmej z májových pobožností z kostola zaspieval krásne - povedal to sám pán farár - "Boleráz, boleráz" spievali a "Boly časy", lebo ktorú z tých piesní. Dokiaľ sa nepolitizovalo, všetko bolo okolo megafonu. Potom zrazu vyšiel pán Balaž, išiel do súsednej krčmy - teraz sa hostincami menujú - a začal hovoriť program a hovoril toto: "Pán Hodža vám odkazuje toto a toto..." a oni povedali: "Nepotrebujeme" a za toto "nepotrebujeme" týchto 18 ľudí každého tisíckou pokutovali. (Hanba! - Výkřiky.) 18.000 Kč, páni moji! (Hluk. - Výkřiky. - Místopředseda Onderčo zvoní.) Páni moji, 18.000! Dnes to sedliakom 18.000 vytrhnúť! Oni sa derú, nemajú na chlieb a túto pokutu... (Hluk. - Výkřiky. - Místopředseda Onderčo zvoní.) Páni moji, ešte nevedel pán sudca Nácin, čo je ich vina a už vopred, keď týchto 18 ľudí prišlo k okresnému náčelníkovi, bolo im povedané - odpustite za výraz -: "To sú svine, dajte im po tisícke!" A ešte nič nevedel pán náčelník Zajic a výrok už bol hotový, a ženám dali po 500 Kč! (Hlasy: Chtěli tam vraždit!) A koľkokráť krv tiekla, bola to vždy len naša, v Námestove bolo zastrelené... (Hluk.) Páni moji, trúbafon utiekol a skočil do kanálu a tam sa polámal. Nič viac. (Výkřiky.) Ja to viem dokázať. (Výkřiky. - Hluk.)