Slavná sněmovno, československá zahraniční politika budujíc tuto mírovou frontu proti Třetí říši také se obrátila do Ruska, a aliance francouzsko-ruská a československo-ruská jsou, řekl bych, poslední kameny, které byly dány do velké budovy té velké evropské mírové fronty. Když člověk uváží, že pan ministr Beneš byl nyní v Moskvě, ani by to nepovažoval za možné. Vypadá to jako pohádka. Byl jsem 10 let členem zahraničního výboru našeho a po celých těch 10 let, co jsem tam byl, komunističtí řečníci dokazovali systematicky a v každé schůzi, že ministr Beneš nedělá svou zahraniční politikou nic jiného, nežli že chystá válečnou výpravu západní Evropy proti Rusku. Tato these byla jimi hájena s takovou houževnatostí a kolikrát s takovými osobními útoky na ministra Beneše a Ženevu - že je to peleš kapitalismu a imperialismu atd. - že je to opravdu nyní jako pohádka, když člověk najednou vidí, že ministr Beneš nejel do Moskvy v čele nějaké západoevropské expedice vojenské proti sovětskému Rusku, nýbrž právě naopak, že tam jel jako spolupracovník sovětů v otázce evropského míru. (Posl. Zápotocký: Vždyť vy sám jste přiznal, že se už nedalo nic jiného dělati!) Před 5 lety bylo ještě u nás vůbec nebezpečí říci, že je někdo pro uznání Ruska de jure, a dnes náš zahraniční ministr jede do Ruska, je tam vítán jako žádný jiný ministr větších a velkých států a dojednává tam spolupráci se sověty a sovětským Ruskem nejen v evropské mírové politice a v Ženevě, nýbrž i ve střední Evropě. Také o otázce střední Evropy se tam jednalo a Rusko slíbilo, že má interes na vybudován střední Evropy, že má interes na všech těchto našich otázkách a že i zde bude spolupracovati.

Víme, velevážené shromáždění, proč to všechno Rusko dělá, že to dělá proto, poněvadž se obává války s Japonskem a Německem. (Hlasy: Nechce válku!) Nechce válku, samo chce zachovati mír, poněvadž chce všechnu svou práci věnovati vnitřnímu vybudování sovětů. Dnes je jisto také, že sověty opustily politiku Trockého. Trocký to byl, který hlásal nutnost revolucionovati sociálně celou střední a západní Evropu. Tuto politiku sověty dnes opustily a drží se názoru Stalinova, který říká: Není potřebí žádného revolucionování západní Evropy, nýbrž hlavní věc jest, abychom se doma věnovali řádnému vybudování pětiletky. A tak tedy to je ta změna v politice ruské, která nám umožnila právě tuto alianci s Ruskem, která v Moskvě takovým způsobem byla podepsána. My bychom si byli jen přáli, aby také těm Čechům, kteří jsou v Rusku, byla tam dána také úplná volnost vykonávání náboženství, aby tam v Rusku také konečně svoboda náboženství a církví byla provedena. (Výkřiky.)

Cesta Benešova do Moskvy vyvolala v Berlíně a v Pešti obavy ze starého strašáku panslavismu, že prý to je zase obnovený panslavismus, tato aliance česko-ruská. Slavná sněmovno, já zatím pochybuji, že tato cesta bude znamenati obnovení panslavismu. Je-li panslavismem vědomí všech slovanských národů, že patříme dohromady, pak dobrá, pak tento panslavismus jest, ale panslavismus v tom smyslu, že by se vůle všech slovanských národů sjednotila za jedním cílem, toho myslím, že se nemusí obávati ani v Pešti, ani v Berlíně, od toho jsme ještě velmi daleko, jak ukazuje také politika polská. Ten 150letý sen slavjanofilů, aby se Slovanstvo sjednotilo, aby se sjednotila také jeho vůle, zejména dnes, kdy Slovanstvo tvoří polovici obyvatelstva v Evropě, zůstane ještě dlouho a dlouho nesplněn.

Slavná sněmovno! Do ujednání ve Strese, kde se velmoci dohodly o jakémsi společném postupu ve východní a střední Evropě, kromě toho, že Anglie dnes má jednostrannou smlouvu s Německem o loďstvu, nepříjemně zapadl také konflikt Itálie s Habeší. Itálie se rozešla dnes s Anglií a kampaň italského tisku proti Anglii je dnes úžasná a já nevím, zdali se Edenovi, který právě byl chlácholiti Paříž a Řím, podařilo rozptýliti všechny mráčky, které se nad Stresou objevily. Ale tento konflikt italsko-habešský a nepřízeň Anglie, která snad sama, jak Italové jí vytýkají, by se chtěla zmocniti Habeše, proti podniku italskému do Habeše, má reflex i na italskou politiku ve střední Evropě. Jednu chvíli byla obava, že dokonce Itálie naváže styky s Německem a že rozvine znova svoji politiku ve střední Evropě, která podporovala maďarský revisionismus a která také zasahovala do otázky rakouské samostatnosti. Také tento konflikt vnesl jakýsi nelad do mírové fronty vybudované po dohodě italsko-francouzské. Ale doufejme, že přátelství italsko-francouzské přetrvá také i nyní obtíž konfliktu habešsko-italského. Aspoň z celého postupu a celé dnešní politiky Francie je viděti, že ona zde zachovává samostatný postup a že konflikt Itálie s Habeší neznamená rozrušení přátelství italsko-francouzského. To nám může býti zárukou, že také italská politika ve střední Evropě se nezmění, že nebude už tak podporovati extrémní revisionistické choutky maďarské, takže Malá dohoda ve střední Evropě bude v důsledku trvající dohody francouzsko-italské moci dále s Itálií spolupracovati jako to bylo dosud, a že mírová fronta Evropy nebude oslabena odstoupením Itálie.

Slavná sněmovno! Otázka střední Evropy je stále na pořadu. Byli jsme svědky, jak se ve Strese jednalo pořád o střední Evropě a jak se chystá konference v Římě, kde má býti konečně hospodářský blok podunajských států vybudován. A jak jsem pravil, otázka vybudování střední Evropy, když Itálie změnila svou středoevropskou politiku, zdála se být na dobré cestě. Středoevropská otázka naléhá stále. Je to vidět na otázce Rakouska, jeho samostatnosti, je to vidět na tom, jak se pořád mluví o restauraci Habsburků ve střední Evropě. Já jsem o této otázce restaurace Habsburků jedenkrát již ve sněmovně mluvil. Musím znova říci, že nemůžeme souhlasit s tím, aby tato otázka rest

urace Habsburků se spojovala nějak s otázkou katolicismu. To je otázka či stě politická, to není otázka ani konfesionální, ani náboženská. (Výkřiky.) Myslím, že restaurace Habsburků by byla nebezpečím proto, že by mohla vyvolati intervenci Třetí říše. Bude to hlavně Třetí říše, Hitler a strana národně-sociální, která učiní všecko, aby restaurace Habsburků byla znemožněna, a kdyby tam došlo k restauraci Habsburků, aby to netrvalo příliš dlouho. Kdy bude - konference v Římě, to je dnes zatím otázka. Byla odložena, doufejme, že se bude konat a že také střední Evropa bude zařaděna do kolektivního paktu evropské bezpečnosti, o který se tak namáhají angličtí státníci.

Slavná sněmovno, ještě zbývá, abych se zmínil také o Polsku, o tom Polsku, které se stalo nejistým činitelem v politice evropské. V Polsku došlo k velké změně v důsledku úmrtí Pilsudského. A tu je otázka, co bude v Polsku dále. Bude Polsko pokračovati v té dobrodružné politice Pilsudského, bude dělati dál politiku společnou s Německem, politiku změny hranic na východě Evropy, politiku maršálskou, vojenskou, anebo tam dojde ke změně kursu, když Polsko nemá žádné tak význačné osobnosti, jako byl Pilsudský, když dnes je v Polsku diktatura bez diktátora? (Předsednictví převzal místopředseda Taub.) A tu již zde bylo řečeno se strany soc. demokratické, jak v Polsku nyní zápasí a budou zápasit dva směry, poněvadž národ polský nestojí sjednocený za politikou Pilsudského. I za života Pilsudského byly v Polsku velké strany, které stály proti jeho germanofilské politice. A je otázka, jak se tento směr proti Pilsudskému a proti Německu v Polsku uplatní. V Polsku budou míti volby, mají tam novou ústavu, musíme počkat, jak tam volby dopadnou a jak se tam poměry vyvinou za nové politické situace. Ale tolik je jisto, že dnes ještě v Polsku rozhoduje armáda, že tam vede tento směr, který je proti Francii, proti Československu. Bylo to vidět nejlépe z článků, které předseda zahraničního výboru polského sněmu, kníže Radziwiłł, napsal do krakovského "Czas", v kterýchžto článcích hájil cele a plně válečnou a vojenskou politiku Pilsudského po boku Německa. (Výkřiky posl. Špačka.) Musíme počkat, jak se tyto věci v Polsku dále vyvinou, ale přáli bychom si, aby se Polsko rozpomnělo na všecko, co Francie a západní Evropa pro ně vykonaly (Tak jest!), a že nebýti jich, nebylo by dnes ani velké samostatné říše polské. Polsko by si mělo rozmyslit, aby k vůli Německu dělalo to, co dosud, že totiž znemožňuje východní pakt, rozbíjí střední Evropu a zeslabuje celou evropskou mírovou frontu, která se zde buduje proti pangermánské rozpínavosti.

Polsko se dnes octlo ve velmi vážném údobí svých dějin vůbec. Odklonilo se od Slovanstva (Tak jest!), od toho Slovanstva, které je dnes mohutnícím živlem v Evropě, které už dnes má skoro polovinu veškerého obyvatelstva v Evropě a bude znamenat čím dále tím více. Je však otázka, zdali cesta odklonu od Slovanstva je pro Polsko dobrá a zda mu prospěje také v další budoucnosti. (Výkřiky posl. Špačka.) V Polsku si také vždycky dělali dobré právo na to, že Polsko by mělo býti vůdcem unionistických snah, které jsou pro spojení církve západní s církví východní. Tvrdilo se, že se to hodí méně naší republice, spíše však že by se to hodilo Polsku; ale dnes, když se Polsko odklonilo od Slovanstva a přiklonilo k Hitlerovi, můžeme dnes unionistický úkol svěřiti Polsku? Dnes se ukázalo, že Velehrad a náš národ, že idea československá, cyrilo-methodějská je nejlepším instrumentem církevního unionismu; a je dobře a člověk může míti radost z toho, že papežský legát arcibiskup Verdier, který sem přijede na katolický sjezd, přijede také na Velehrad. A tak se zdůrazňuje zase před celým katolickým světem unionistický význam Velehradu pro církev východní i západní.

Vládní prohlášení mluví také o modu vivendi, že byl u nás proveden. Slavná sněmovno, nedá se upříti, že se stanoviska církevního je to veliký ústupek, který Vatikán a církev učinily Československé republice. (Hluk. - Místopředseda Taub zvoní.) Hranice diecésí jsou starší než hranice států a zemí. Hranice diecésí trvají staletí a tisíciletí, zatím co se hranice říší a zemí mění. Jestliže tedy budou podle modu vivendi tyto tisícileté hranice diecésí upraveny podle hranic naší republiky, pak musíme říci, že je to veliký ústupek, veliká služba, kterou Vatikán prokázal naší republice. Ovšem, velectění, tento modus vivendi se týká jenom těch, řekl bych, nejpodstatnějších otázek církevně-politických. Je velká řada jiných otázek, které nejsou pojaty do tohoto modu. My máme dnes v době konkordátů, kdy všecky státy sjednávají s Vatikánem konkordát, modus vivendi. (Hlas: To je jedno!) Ale ty styky mezi státem a církví jsou u nás mnohem rozmanitější než je to v modu vivendi. Naše matriky církevní jsou matrikami státními, náš církevní sňatek je státním sňatkem, u nás se honoruje vyučování náboženství ve škole, u nás je zavedena kongrua, u nás máme teologické fakulty a bohoslovecká učiliště vydržovaná státem, máme také duchovní správu v armádě. Je tedy život, styk mezi církví a státem u nás daleko bohatší a širší. (Hlasy: Stojí to víc peněz!) Stát víc ušetří než vydá. (Posl. dr. Wolf [polsky]: Nemáme katolické gymnasium! - Hluk. Místopředseda Taub zvoní.) Právě to chci říci. Myslím, že dnes, když sem Vatikán vysílá papežského legáta, přece jenom u znává, že jsou u nás poměry takové, aby papežský legát sem přijíti mohl. A já doufám, že se utvoří zase lepší ovzduší mezi Československou republikou a Vatikánem a že také u nás bude možno tento modus vivendi rozšířiti na konkordát i ve všech těch otázkách, které máme zatím řešeny svým vlastním vnitropolitickým zákonodárstvím.

Tím ovšem nechci říci, že bychom byli spokojeni se vším, co se v republice děje. Víte, jak si naříkáme na poměry ve škole. Stále a stále si naříkáme a stěžujeme na to, jak u nás není shody mezi výchovou ve škole a v rodině, jak kolikráte na mnohých místech škola stojí proti rodině a jak potom v důsledku toho také trpí celá výchova. A naším přáním je, aby také v otázce školské nastal jakýsi modus vivendi a aby také u nás ve škole a v rodině byla jednotná výchova, která je také potom jedině zárukou charakterové a mravní výchovy naší mládeže, kterou je potřeba dnes vésti víc než kdykoli jindy, poněvadž se říká - a neříkám to já, říkají to velcí státníci - že není jenom krise hospodářská, nýbrž že je také krise mravní, a je také potřeba v této věci bojovati a zjednati nápravu, aby ta krise byla pokud možno rozřešena dobře a brzy. (Výkřiky posl. Bródyho. - Místopředseda Taub zvoní.)

Jak jsem řekl, za těchto poměrů vnitropolitických i zahraničních, za poměrů vnitropolitických, kdy hospodářská krise trvá a kdy musíme počítati s tím, že potrvá ještě nějaký čas, za vnitropolitických poměrů, kdy je potřeba udržeti státní finanční rovnováhu, kdy je potřeba reformy státní správy, kdy by bylo potřeba nové úpravy daňové podle nových poměrů, za těch poměrů, kdy je potřeba dnes se starati nejenom o hospodářské, sociální a finanční záležitosti, nýbrž kdy je také potřeba jednati o jednotu našeho státu a o jeho bezpečnost za hranicemi, kdy máme nejistého nevypočitatelného souseda, o kterém nikdy nevíme, co podnikne za těchto okolností a za těchto těžkých poměrů vnitropolitických i zahraničně politických je jisto, že úkoly vlády a většiny, která je slabší, než byla minule, a která je také, řekl bych, mnohohlavější, jsou ještě těžší, než byly dříve, a proto my souhlasíme také i s myšlenkou, aby tíha poměrů byla rozložena pokud možná na největší počet ramen, aby se nynější vládní většina rozšířila o další strany, aby byla co největší, aby její práce potom měla tím větší ohlas. Nevím, chce-li dnešní Národní sjednocení do vlády, ale my bychom si obzvlášť přáli, aby slovenská ľudová strana byla přibrána do vlády. Ovšem, že stojíme na stanovisku, že žádná dualistická zařízení nejsou možná. (Posl. Dembovský: Len čo nám patrí! - Posl. Čavojský: Nie je treba dualizmu, ale je treba dobrej vôle!) To je ale všecko velice široké. My jsme pro takovou širokou samosprávu Slovenska, jako mají Čechy a Morava. A je to ostatně velice drahé, míti samosprávu, stojí to víc ještě než státní správa. Ovšem, my si přejeme rozšíření této většiny, ale stojíme, jako jsme vždy stáli, na půdě jednoty státu a na půdě (Výkřiky. - Místopředseda Taub zvoní.) národního státu československého, i když vůči menšinám - Slováci nejsou žádná menšina - žádáme, aby byla zachována všecka práva. (Výkřiky.)

Místopředseda Taub (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Světlík (pokračuje): A tak jako dosud přes to, co proti nám se stalo, naše československá strana lidová vstoupila zas do této většiny demokratické, chce společně s ní hájiti demokracii, ovšem demokracii jinou, než byla demokracie liberální, demokracii křesťanskou, vybudovanou na těch věčných hodnotách, positivních ideálech veškerého lidstva, společně s ní se starati, aby naše republika zůstala zabezpečena pevně všemi prostředky v nynější mezinárodní politice. Když toto všecko nebezpečí máme na mysli a staráme se, aby nás nepřekvapilo, chceme společně s ní pokračovati v mírové politice zahraniční, a proto (Výkřiky posl. Špačka.) vítáme, abych na to nezapomněl, že v Jugoslávii právě zas je takový přelom od diktatury k demokracii, že tam mají novou vládu, která chce převésti Jugoslávii zase k demokracii. Pozdravujeme to a vítáme to a zůstaneme v této pevné spolupráci se všemi našimi demokratickými československými stranami, i když nám někdy ubližují, tak dlouho, jak se to bude vždy shodovati s naším křesťanským, demokratickým a katolickým praporem. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. dr. Luschka. Dávám mu slovo.

Posl. dr. Luschka (německy): Vážené dámy a pánové!

Kladu si za čest na příkaz klubu německé lidové strany křesťansko-sociální, prohlášení, které dne 19. června t. r. v senátě pronesl pan senátor Scharnagl, oznámiti také této slavné sněmovně:

Vládní prohlášení neliší se všeobecně, podstatně od dřívějších prohlášení, která skoro nezměněná vláda pronesla před volbami. Zvláště se omezuje v hospodářských otázkách na opakování často slyšených plánů, které nechávají zatím jen naději, že bude aspoň část uskutečněna, aby bylo konečně dohoněno, co se zameškalo v pomoci nouzovým územím, v požadavcích průmyslu a obzvláště v povznesení domácí spotřeby.

Rozhodně nebude prohlášením odstraněna tíživá starost o pracovní místo a nesnesitelná nouze největší části domácího sudetsko-německého obyvatelstva. Jest pouze jisto, že vláda a nový zmocňovací zákon vyloučí znovu parlament, aby pronikavě vykonávala svou obsáhlou nařizovací moc i dále.

Vládní prohlášení zanedbává kulturní věci a to je s to vyvolati největší obavy o požadavky, které jsme jako zástupci křesťanského světového názoru opětovně stanovili v zájmu křesťanské školy, manželství a rodiny.

Totéž platí o německé otázce, kterou sám pan president republiky prohlásil za problém státu. Poukaz pana předsedy vlády na to, "že národní zájmy sudetskoněmeckého lidu podle platných zákonů a ustanovení jako pro veškeré obyvatelstvo republiky v našem zákonodárství jsou stejným způsobem uspořádány a chráněny", nemění nic na skutečnosti, že ústavní zrovnoprávnění do dnešního dne nebylo uskutečněno.

Protože straně nebyly dány žádné záruky, že tento stav bude novou vládou odstraněn, nemohla strana vstoupiti do vlády a většiny.

Jsme toho demokratického názoru, že strany, které zastupují celkem sotva čtvrtinu německého voličstva, nejsou povolány k zastupování sudetskoněmeckého lidu ve vládě.

Události odkázaly takto stranu znovu do postavení v oposici. Naše oposice se bude však snažiti stejně jako dříve, na půdě státu věcnou kritikou a positivní spoluprací pracovati pro všeobecné blaho a zvláště pro skutečné zrovnoprávnění Němců. Při tom doufáme, že smíme počítati se spoluprací všech sudetskoněmeckých stran v životních otázkách našeho lidu a všech křesťanských stran v oboru kulturním.

Programová samostatnost a nezávislost německé strany křesťansko-sociální zůstává neotřesena.

To jest naše stanovisko k vládnímu prohlášení a naše politické postavení také pro budoucnost. (Potlesk něm. křesť. soc. poslanců.)