Předseda (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen p. posl. Světlík. Dávám mu slovo. (Předsednictví převzal místopředseda Mlčoch.)

Posl. Světlík: Slavná sněmovno! Je přirozeno, že se v první povolební politické debatě zabýváme volební bilancí, a tu je možno říci, že bilance tato dopadla celkem tak, jak se to před volbami předvídalo. Byla diagnosa, že se velké české strany vrátí do sněmovny celkem bez podstatných změn, že snad na německé straně dojde k větším změnám a že se vlády po volbách ujme zase stará koalice. To se předpovídalo; a dnes, kdy děláme bilanci voleb, vidíme, že se to celkem splnilo. Na české straně je pouze jistým překvapením, že do sněmovny přišli fašisté a že se upevnila strana komunistická. Že na německé straně dojde ke změnám tak velikým, že německé demokratické strany budou ve volbách takřka rozdrceny, to ovšem nečekal nikdo v míře tak veliké. A tak tedy ujímá se po volbách vlády československá a německá demokracie, třebaže poněkud zeslabená, na německé straně silně zeslabená. Do vlády přichází sedmá strana, politická strana živnostenská. Ale třebaže vláda a její většina jsou slabší, většina a vláda komplikovanější, přece úkoly, které tato nová většina a nová vláda mají, nejsou nijak menší, nýbrž právě naopak jsou ještě těžší, než byly dřív. Svědčí o tom také vládní prohlášení, které se vyhýbá jakémukoliv optimismu a jakýmkoliv velikým gestům, která by naznačovala a slibovala příliš mnoho.

Vládní prohlášení zdůrazňuje především, že nová vláda a nová většina budou hájiti a chrániti demokratickou formu naší republiky. že se budou starati, aby byla zachována státní jednota a zabezpečena existence a budoucnost naší republiky. Po stránce hospodářské zabývá se vládní prohlášení líčením práce na všech úsecích, na nichž pracovalo i staré Národní shromáždění, když mluví o nutnosti zvýšiti export a pracovati proti nezaměstnanosti, když mluví o potřebě pracovati dále o zachování rentability zemědělství, o snížení břemen pro živnosti a o podpoře soukromého podnikání, o zadluženosti, o odstranění nadvýroby, o regulaci výroby a odbytu a na neposledním místě i o zachování rovnovážného rozpočtu.

Slavná sněmovno, o demokracii a o potřebě zachovati ji mluvilo nejenom vládní prohlášení, nýbrž také pan předseda sněmovny hned ve svém proslovu pravil, že chceme zachovati u nás demokracii na věčné časy. Také včera v debatě o zmocňovacím zákoně mluvilo se hodně o demokracii. A tu, slavná sněmovno, je nejdůležitější otázka pro československou demokracii nynější, dovede-li tato československá demokracie, ta nynější většina a vláda na ní vybudovaná ovládnouti dnešní hospodářskou krisi. Kdyby se to československé demokracii nepodařilo, pak sotva by se mohla zachovati na věčné časy, jak zde bylo řečeno. Tu si musíme uvědomiti a říci, že naše československá demokracie se musí přizpůsobiti novým poměrům dneška, musí se upevniti a zesíliti. A vidíme, jak už ona sama cítí, že je potřebí, aby se upevnila a zesílila, když odhlasovala zákon na ochranu republiky a když si dává zmocňovací zákony. Tedy je potřebí, aby se přizpůsobila. Dnešní demokracie liberální, tato stará forma demokracie, vznikla v minulém století nejenom v době hospodářské prosperity, nýbrž také v době boje proti absolutistickému monarchismu. Hesla staré liberální demokracie: rovnost, volnost, bratrství, té revoluční demokracie, jsou již dnes v zákonodárství středoevropských a západoevropských států mnohde uskutečněna. Tato politická demokracie by však nestačila dnes, poněvadž v této době těžké hospodářské krise je potřebí, aby se demokracie postavila na větší, mocnější a trvalejší hodnoty, než byla ona revoluční hesla rovnosti, volnosti a bratrství. Chce-li se dnes, v době hospodářské krise, demokracie zachovati a udržeti, musí se postaviti na velké, stálé, kladné hodnoty lidstva, musí se postaviti na ideály náboženství, na ideály národnosti, na ideály obětavosti k vlasti a úcty k zákonům, na všecky tyto velké, věčné a kladné hodnoty lidstva, má-li stačiti na to. aby přečkala a zvládla nynější těžké hospodářské poměry. A tak je i otázka: Zvládne, bude s to československá demokracie se uhájiti v době, kdy všude kolem nás jsou diktatury, kdy velcí národové za tím účelem, aby zvládli hospodářskou krisi, přešli od demokracie k diktaturám, udrží se v této nynější době hospodářské krise? Já pravím, musí se přizpůsobiti, musí se upevniti, musí se postaviti na hodnotnější ideály, než jsou tyto časové revoluční ideály, musí se postaviti na půdu náboženství, národnosti, úcty k zákonům a obětavosti k vlasti, má-li celou tuto těžkou dobu přetrvati a také i přinésti národu a státu pomoc.

Ve včerejší debatě o zmocňovacím zákonu se mnoho hovořilo o tom, zdali zmocňovací zákon se dá srovnati s demokratismem. Slavná sněmovno, chceme-li pochopiti, proč saháme ke zmocňovacímu zákonu, pak nesmíme ani na chvíli zapomínati, že nežijeme v dobách normálních, že žijeme v době abnormální, že žijeme v době krise, a slavná sněmovno, není jisto, jak dlouho ještě tato krise bude trvati. Myslím, že krise hospodářská a sociální, která vznikla tím, že Evropa přestala býti velkoobchodem a velkopodnikem pro celý svět, že hospodářské centrum světa se pošinuje z Evropy jinam, že krise, která je způsobena takovými dalekosáhlými a historickými příčinami, nedá se rozřešiti a odstraniti za 6 let. Musíme počítati s tím, že tato hlubokými a dalekosáhlými světovými příčinami způsobená krise potrvá ještě i déle. A s tohoto stanoviska se musíme dívati na to, jaké v této době děláme zákony, s tohoto stanoviska se také musíme dívati na zmocňovací zákon, který je ostatně omezen časově, který je omezen věcně a který je dáván vládě, kterou známe a o které doufáme, že přečká ještě i toto období zmocňovacího zákona. A že jsme zmocňovací zákon přijali hned v prvé schůzi anebo v prvých schůzích po volbách, myslím, není pro to potřeba hledati příčiny nevím kde, nýbrž stalo se to prostě proto, že sněmovna odchází na prázdniny, a kdybychom se byli sešli až na podzim a měli před sebou ještě delší období zákonodárné, jistě by sněmovna nebyla spěchala se zmocňovacím zákonem, tak jak s ním spěchala, a byla by si dala čas na to, než by ho byla schválila.

S tohoto stanoviska se díváme na zmocňovací zákon, s toho stanoviska, že žijeme v době abnormální, že žijeme v době, kdy hospodářská krise trvá a kdy tato hospodářská krise ještě skončena není a může trvati po případě dalších 5 nebo 6 let, jak jsme už od r. 1929 v ní žili.

S tohoto stanoviska díváme se i na různé hospodářské zákony, které v této době posl. sněmovna a parlament si dává. My jsme na př. měli zákon o ochraně nájemníků. To byl také takový zákon, který vznikl ve chvíli bytové krise. V té době tento zákon jistě výjimečný byl odhlasován a dnes, kdy zmizela příčina tohoto zákona, kdy máme dostatek bytů, zákon o ochraně nájemníků se stal anachronistický a zmizí svého času sám sebou. A tak to bude i s různými těmi zákony, které si na odstranění krise dáváme dnes, tak to bude s různými vládními nařízeními, např. o reorganisaci zemědělství, tak to bude možná se zákonem o 40hodinové pracovní době anebo s tím, jak se nyní mluví, o potřebě omezení racionalisace. Jakmile zmizí příčiny, které k těmto zákonům vedly, pak zmizí i tyto zákony samy.

Velevážené shromáždění, pravil jsem, jak dalekosáhlá je příčina dnešní hospodářské a sociální krise, že je to přesun hospodářského centra z Evropy jinam, že je to nová situace ve vývozu, že je to nová situace v mezinárodních hospodářských stycích, a proto, chceme-li, jedinou trvalou odpomocí, jediným trvalým překonáním dnešní krise by bylo, kdyby se nám podařilo pozvednouti vývoz jak našich zemědělských, ta také i průmyslových výrobků, kdyby se nám podařilo pozvednouti důchod celého národa, důchod celonárodní. Vzpomeneme-li si, že až do roku 1929 jsme měli ročně 10 miliard výtěžku ze svého mezinárodního obchodu, vzpomeneme-li, že dnes jsme takřka na nule, že dnes nám z celonárodního důchodu ubylo 10 miliard, pak, velevážení, pochopíme, že překonati krisi, pozvednouti životní úroveň na starou míru anebo aspoň částečně na starou míru, nelze všemi těmi dočasnými a nouzovými opatřeními, která činíme. Vím, že jsou nutna, ale vím také, že nemůžeme čekati, až opět stoupne náš vývoz jak průmyslových, tak zemědělských výrobků, že je potřeba činiti všechna ta opatření na reorganisaci a regulaci zemědělství, proti nezaměstnanosti, pro záchranu středních stavů, že to všechno je nutné, ale že jsou to všechno opatření nouzová a že jedinou trvalou pomocí a jediným trvalým odstraněním krise by bylo zvýšení celonárodního důchodu povznesením vývozu jak výrobků zemědělských tak průmyslových. A proto se také nedivím, že ve vládním prohlášení právě otázka zvýšení vývozu se považuje za kardinální otázku celého našeho státního hospodářství.

Slavná sněmovno, chceme-li zachovati demokracii, pak musíme se také sami starati, aby demokracie a její vláda měla důvěru v nejširších vrstvách lidu, a musíme se starati, aby demokratické úřady nebyly zpolitisovány. Národ a lid posuzuje stát, posuzuje republiku, posuzuje demokracii podle toho, jak se chovají k němu úřady, jak se k němu chovají okresní politické úřady a četníci, jak se k němu chovají soudy, jak se k němu chovají finanční úřady. Podle toho posuzuje potom lid také demokracii a demokratickou republiku, je-li spravedlivá, je-li poctivá, je-li čestná. Proto musíme se brániti zpolitisování úřadů. Takové zpolitisování úřadů se u nás vyvinulo tím, že jednotlivá ministerstva trvale zůstávají v rukou jedné a téže politické strany. Bohužel, že potom se nerozhoduje často podle práva a spravedlnosti, že se nepřijímají úředníci podle práva a spravedlnosti, nýbrž podle politické legitimace. Dnes všechno je podle politické legitimace. Za každého a za všechno se musí přimlouvati poslanec a úřady samy říkají - jak za vámi nikdo nestojí, tak vaše žádost je marná. To je jedna z velkých chyb, kterých se dopouští naše čsl. demokracie, že připustila, aby naše veřejná správa byla takhle zpolitisována, jak již zpolitisována jest. Zvláště ministerstva vnitra, spravedlnosti a financí by měla všechno vynakládat, aby zůstala opravdu ministerstvy ne té nebo oné politické strany, nýbrž úřady republiky, aby jednala podle práva a spravedlnosti (Potlesk.), poněvadž takový základ, jako je spravedlnost, byl základem všech států a je také základem naší Československé republiky.

Slavná sněmovno, zabýval jsem se naším hlediskem, jak se díváme my na zmocňovací zákon a na různá opatření hospodářská, na př. na tu skoro diktátorskou moc, kterou jsme dali Obilní společnosti, na všechny ty plány s omezením zaměstnanosti na 40 hodin pracovní doby. To všechno pokládáme za nouzová opatření. Toto naše stanovisko bylo nám často vytýkáno, nebo nebylo mu rozuměno. Říkalo se nám - no, vždyť lidová strana nic nedělala ve vládě, nepřišla se žádnými novými podněty. Citoval se výrok pana ministra Bechyně, že ministr Šrámek, když se vykoná něco pro občanstvo, nasadí si na hlavu klobouk a říká: "Já jsem to vyhrál", a když se udělá něco pro dělnictvo, že si nasadí čapku a zase řekne: "Já jsem to vyhrál", ale ve skutečnosti že nic nedělá.

Velevážené shromáždění, nezáleží jen na tom, nasaditi si klobouk nebo čapku. Aby se ten klobouk a čapka mohly na hlavu nasaditi, musí se na hlavu hoditi. Nemůže být klobouk příliš veliký, aby zapadl až na uši, nebo čapka příliš malá, aby zůstala trčet jen na temeni hlavy. Je potřeba klobouk a čapku uzpůsobit na hlavu a tak také starostí naší a starostí Šrámkovou vždy bylo, aby všechny zákony, které jsme nyní v době krise přijímali na její zmírnění, na její částečné řešení, vždycky se srovnávaly, byly slučitelné se zásadami naší strany. Naše strana je stranou středu, nemůžeme vycházet a přicházet s extrémními požadavky pro ten nebo onen stav. Musíme přicházet vždy se střední linií, nemůžeme postupovat demagogicky, nýbrž věcně a reálně. Myslím, že naše lidová strana v koalici byla vždy kvasem dohody "dohodli jsme se, že se dohodneme" - že přispěla mnoho k dohodě, která v koalici o různých zákonech se stala, a že právě tím, že tuto střední cestu hledala a přispívala k dohodě, mnoho dobrého vykonala jak pro koalici, tak pro stát a že se mělo uznat toto naše stanovisko a že ve volebním boji se nemělo i s koaličních stran tak málo loyálně proti nám postupovat. (Potlesk.) Naše strana se starala, aby všechna nouzová opatření, která se dějí v době přechodu z liberalismu do jiného hospodářského řádu, nevedla k tomu, abychom z extrému liberálního neupadli do extrému státního socialismu. Starali jsme se, aby se příliš nerozmnožovaly státní monopoly, abychom rovnýma nohama neskákali do státního socialismu. Naše strana hledala střední cestu mezi liberalismem a státním socialismem, hleděla prosaditi střední cestu nouzových a výjimečných zákonů, které zde musíme míti, právě tak, jako se snažila přinášet československé demokracii ty velké věčné hodnoty, positivní ideály lidstva, ideály náboženství, národnosti, úcty k zákonům, obětavosti k vlasti, píle, přičinlivosti a řady občanských ctností, na kterých právě je vybudována křesťanská demokracie, proti těm revolučním ideálům volnosti, rovnosti a bratrství z minulého a předminulého století.

Slavná sněmovno, to jsem chtěl říci na obhájení politiky lidové strany, která byla kritisována hlavně od levicových žurnalistů, že nic nevykonala a s ničím novým nepřichází. Ona přichází nejen s tím, co jsem řekl, nýbrž přichází také s myšlenkou, že demokracie a společnost pro dnešní těžké poměry není dostatečně organisována a že atomisace společnosti lidské v podobě liberalismu musí býti nějakým způsobem odstraněna. Podle našeho mínění nemůže býti odstraněna ani komunismem, ani státním socialismem, podle našeho přesvědčení musí býti odstraněna tak, že dosavadní třídní boje, kdy jedna třída bojuje proti druhé, musí přestati a musí býti zaveden nový hospodářský a sociální řád, takový, aby svoboda jednotlivce, svoboda podnikání byla zajištěna, ale aby ten jednotlivec byl přece jen, poněvadž sám nestačí, chráněn stavem, a kde by stav nestačil jednotlivce chrániti, byl zde stát. Jsme toho názoru, že společnost lidská musí býti reorganisována, že dosavadní horizontální organisace lidské společnosti musí býti nahrazena organisací vertikální. Nemůžeme si mysliti, že by byla společnost lidská v době nynější hospodářské krise, kdy zaměstnanec je proti zaměstnavateli, dostatečně pevná, nýbrž, že se musí všichni organisovati podle stavů, zemědělství i průmysl. My jsme také tomuto svému přesvědčení dali výraz tím, že jsme již v minulé sněmovně podali návrh na zavedení komor zemědělských, na zavedení komor práce, jakožto příprav k novému organisování hospodářských a sociálních řádů, pevnějších než jsou dnešní. A kdybychom byli měli provedenu organisaci zemědělství v komorách zemědělských, dělnictva v komorách práce, pak bychom všecka tato opatření, všechny tyto nouzové zákony, které dnes máme, byli mohli provésti mnohem důkladněji, než se to provádí dnes, kdy vidíme, jakým způsobem se všecko obchází, jakým způsobem se nezachovává regulace, která se provádí, a jak by bylo potřeba právě zde autority stavu, která by v každém stavu prováděla disciplinu a řád takový, aby opravdu lidská společnost stála pevně semknutá a zorganisovaná. A potom také i demokracie by byla ucelenější a pevnější, na věčných hodnotách, o kterých jsem mluvil, v nynější době krise, o které znova pravím, ačkoli jsme již přečkali její jednu pětiletku, že je možno, že budeme musit zápasiti s touto krisí i v pětiletce další.

Slavná sněmovno! Pravil jsem, že na české straně volby nepřinesly podstatných změn, že velké české strany se vrátily celkem zase s dosavadní svou državou do sněmovny. Překvapením byl jenom vstup československých fašistů a že se nedostavilo očekávané zeslabení komunistické strany. Na druhé straně však velkým překvapením byly události v táboře německém, kde dosavadní aktivistické strany německé byly takřka rozdrceny, a největší německou stranou stala se strana nár. socialistická, která je pomalu nejen největší stranou německou, nýbrž i největší stranou v Československé republice vůbec. Je známo, jaké byly rozpaky, co s Henleinovou stranou, má-li býti rozpuštěna či má-li býti ponechána, jaký je charakter této nové německé, nacionálně-socialistické strany. Tedy jaký je charakter této strany, slavná sněmovno? Vždycky politický život Němců jak ve starém Rakousku, tak také u nás v zemích českých byl určován stranickými poměry v Německu. Německé strany u nás byly vždycky analogií stran v německé říši (Posl. Dubický: A tak je to i dnes!), ať šlo o soc. demokracii, o centru, o stranu německo-nacionální atd. A viděli jsme, jaký velký psychologický účinek na Němce nejenom v říši, nýbrž všude po celém světě měla německá revoluce, provedená Hitlerem. Viděli jsme, jak po německé revoluci a po vítězství německonacionální strany tato vlna z Německa přestoupila také naše hranice a jak proto musila býti dřívější národně-sociální a německá nacionální strana tehdy rozpuštěna, poněvadž se říkalo: To je důsledek německé revoluce, to je tentýž duch, který dnes ovládl v Německu. Velectěné shromáždění! Proto když se mluvilo o tom, jakého charakteru je německá nár. socialistická nebo Henleinova strana (Posl. Frank [německy]: My nejsme německá národně sociální strana!), musím říci, že tato strana je důsledkem německé revoluce, že její kořeny jsou v Německu a že je to totéž cítění a táž ideologie jako u Hitlerovy nacionálně-socialistické strany. Nemám pochybností o charakteru naší strany Henleinovy. Musíme si býti poctivě vědomi, že je to reflex německé revoluce v našem československém státě. A to je také charakter Henleinovy strany. (Výkřiky.) Vím, že Henleinova strana dala prohlášení, že stojí na půdě ústavy naší republiky, že chce dělati konstruktivní politiku a že chce zkrátka vycházeti s námi po dobrém. Jsme si však také toho vědomi, že je to pouze příměří, které nám Henleinova strana nabízí, a že její cíle jsou totožné s cíli Třetí říše. Rozumí se, že jenom čeká, až přijde "es kommt der Tag", až se naskytne vhodná chvíle. Já tedy pravím: Je potřebí se dívat otevřeně a poctivě, abyste vy věděli, co my smýšlíme o vás - a vy víte, co smýšlíte o nás. Nám nezbývá nic jiného, než abychom se podle toho zařídili a dávali dobrý pozor, aby se tato strana nestala pro naši republiku trojským koněm, aby se Hitlerův cíl Třetí říše pomocí trojského koně - této usměrněné nacionálně-sociální strany - u nás pevně nezakořenil. Tak nám nezývá nic jiného, než žíti v příměří a čekat, až jak se další věci vyvinou, ale dávat dobrý pozor na všecko, co se děje za námi a kolem nás.

Slavná sněmovno, není pochybnosti, že vybudování velké německé strany nár. socialistické u nás v Československé republice ještě více pojí naše osudy s osudy Německé říše. A tu se vyskytly také u nás hlasy, abychom změnili svou dosavadní zahraniční politiku a abychom místo politiky spojenectví s Francií, Malou dohodou, Itálií atd. se sblížili s Německem, abychom se s ním mohli vyrovnat a dělat s ním zahraniční politiku. Myslím však, slavná sněmovno, že na tuto zahraniční politiku je u nás pozdě. Snad bychom ji byli mohli dělat, dokud v Německu vládla výmarská demokracie. Tenkrát, když se tam dělala politika plnění daných slibů, tenkrát by to nějak bývalo možné. A ostatně vždycky náš styk s výmarským Německem byl korektní. Ale dnes, kdy v Německu zvítězila strana, která má v programu vybudování Třetí říše, strana, která chce hranice Německa rozšířiti tak daleko, kam sahá oblast německého jazyka, myslím, že už na takovou politiku je pozdě, a nevím, co by žádali naši Němci, co by žádala naše strana Henleinova, kdybychom se rozhodli dělat zahraniční politiku společnou s Německem. Myslím, že cena, kterou bychom musili zaplatiti za tento svůj společný postup s Německem, by byla tak dalekosáhlá a tak velká, že bychom se to vůbec zaplatiti ani neodhodlali. A proto myslím, že dnes už nemůžeme dělat jinou zahraniční politiku. Nám nezbývá nic jiného než počítati s programem Třetí říše, s ideologií naší národně socialistické strany a že nám nezbývá než budovati ten mírový blok v Evropě, jak ho právě budujeme, ten mírový blok, který by postavil hráz těm snahám a úsilí Třetí říše, která by konečně zde stála v Evropě tak osamocena, že by se nemohla odvážiti toho, aby chtěla nějakým způsobem uskutečniti a realisovati svůj program. Dělati nějakou politiku pro Německo nebo přátelskou Německu podle vzoru Pilsudského nebo podle vzoru Polska, spřáteliti se s Německem, to by znamenalo znepřáteliti se se všemi dosavadními svými spojenci, kteří dosud trvají na mírových smlouvách, o nichž, pravda, Třetí říše prohlašuje, že je to papír a že krev smývá všecky papírové smlouvy.

Slavná sněmovno, není pochybnosti, že Hitlerova strana v Německu, ačkoliv nevíme nebo nemůžeme ještě dobře posouditi, jaké jsou její úspěchy vnitropolitické, dosáhla velikých úspěchů v politice zahraniční. Hitler roztrhal Versailleskou smlouvu, Hitler vyzbrojil Německo, Hitler zavedl všeobecnou brannou povinnost v Německu a západní Evropa, která jako Shylock vždycky žádala od výmarské demokracie, aby plnila všecky závazky, které učinila v mírových smlouvách, před rozhodnutím a odvážným postupem Hitlerovým couvla. Nic se neděje v Evropě, ačkoliv, pravda, Německo bez ohledu na Evropu a na mírové smlouvy se zařídilo vojensky tak, jak chce, takže se ukázalo, že Hitler měl pravdu, když říkal, že politika plnění smluv nemá smyslu, že je potřeba se nebát a že si potom všichni rozmyslí jíti na Německo se zbraní v ruce. To se osvědčilo. Není pochybnosti, že v zahraniční politice má Hitler velké úspěchy, a jakéhosi vrcholu toho úspěchu v mezinárodní zahraniční politice dosáhl Hitler právě nyní, když rozbil frontu italsko-francouzsko-anglickou, která se utvořila ve Strese, a když se mu podařilo s Anglií nyní uzavříti jednostrannou smlouvu o velikosti loďstva. To je vrchol úspěchů zahraniční politiky Hitlerovy. A když se tážeme, jak anebo kdo to zavinil, anebo kde hledati toho příčinu, pak musíme říci, že je to politika anglická, která umožnila právě všecky tyto zahraniční úspěchy Hitlerovy, ta politika anglická, jejímiž hlavními body vždycky jest snaha uspořádati poměry na evropském kontinentě tak, aby nebylo nebezpečí války, a za druhé tak, aby žádný stát příliš v Evropě nevzrostl, aby byla zachována jakási rovnováha mezi evropskými státy. A tak s tohoto hlediska anglická politika drží ruku nad Třetí říší a anglická politika je to, která vymyslela systém kolektivní evropské bezpečnosti. Nemůžeme prý dělati v Evropě nějaké bloky mírové a válečné, nýbrž musí prý býti všecky státy evropské zařazeny do kolektivního systému bezpečnosti. Také Německo a Polsko musí prý býti pojato do východního paktu, do paktu o střední Evropě atd.

Slavná sněmovno, nevím, zdali tato anglická politika kolektivní evropské bezpečnosti se kdy uskuteční. Myslím, že ani Německo, ani Polsko nikdy do žádného východního paktu a středoevropského paktu nevstoupí, že tato politika kolektivní evropské bezpečnosti a zabezpečení hranic by žádala od Hitlera a od Německa, aby se vzdali celého svého politického programu, že by tato politika od nich žádala, aby Třetí říše nevystupovala ze svých dosavadních hranic a aby přestala propagovati hitlerismus ve všech sousedních státech. Německo, aby si uvolnilo ruce, aby nemuselo zabezpečovati žádné hranice, odešlo ze Společnosti národů. Proto myslím, že všecky pokusy Anglie zařaditi Německo a Polsko do té kolektivní evropské bezpečnosti zůstanou marné a že by bylo chybou, kdyby naše zahraniční politika čekala, až zdali se to podaří nebo nepodaří Edenovi a těm anglickým pánům, kteří tak horlivě jezdili po světě, aby ten kolektivní systém bezpečnosti provedli. Bylo to docela správné, že naše zahraniční politika nečekala na uskutečnění anglických snů o kolektivní evropské bezpečnosti, ale že si hledala spojence všude, kde mohla, že budovala pilně tu mírovou frontu evropskou a že také hleděla získati pro tuto evropskou mírovou frontu Rusko, neboť čím více začíná Rusko zasahovati do poměrů evropských, tím nervosnější jsou v Berlíně a také v Londýně.