K předložené osnově zákona chtěl bych zdůrazniti dva body: jedna věc, otázka státního občanství, postihuje velmi tvrdě a těžce ty, jichž se to přímo týká. Nepochybí zajisté ten. kdo tvrdí, že existuje sotva jiný státní úřad, který by tak zdlouhavě vyřizoval spisy jemu předložené, jako právě úřad, který vyřizuje věci státního občanství. Často se stává, že některý akt potřebuje celá léta, než dojde k jeho vyřízení. Ba trvá někdy celá léta, nežli se akt dostane z jednoho úřadu do druhého. Často zaujímá, nejvyšší instance přímo zásadně odmítavé stanovisko. Třebaže podřízené úřady, okresní úřady a-nebo četnictvo, po nejpřesnějším šetření dojdou k výsledku, že není příčiny odpírati tomu neb onomu státní občanství, výsledek je přes to na konec záporný. Anebo se také stává, že se u lidí, kteří zde vyrostlí, nalezli povolání, založili rodinu, přes to následkem rozdělení monarchie na nástupnické státy pochybuje o jejich státním občanství a že jsou vydána všemožným šikanám. Ba stává se, že jsou proto prohlašování za bezestátní, a tu dlužno se zmíniti o skutečností, která se zakládá na pravdě: Člověk bez státního občanství byl u nás vypovězen, a poněvadž nevěděl, kam se má obrátiti, doprovázel ho příslušný státní orgán ke státní hranici, V sousedním státě nebyl však přijat. a tak s tímto politování hodným člověkem strkali na hranici sem a tam a nechali ho pak státi na pohraničním mostě. Konečně přišel zase k nám, byl však za tři dny zase polapen a odveden. Oklikami dostal se pak do sousedního státu, není však přirozeně jist. že nebude zase polapen. Vyslovuji se zplna pro resoluční návrh, který byl podán v posl. sněmovně, aby osobám, když jednou určitý počet let jsou zde usazeny, když plní své povinnosti státních občanů a jinak proti nim nic nesvědčí, dáno bylo státní občanství. Dále se vyslovuji pro resoluční návrh kol. Stolberga, který má za účel zlepšiti postavení bezestátních lidí.

Druhá věc, na kterou jsem v této souvislostí chtěl položití důraz, jsou zcela mimořádné potíže pří cestování přes státní hranící. Vím velmi dobře, že u nás snad není dosud dosaženo takové míry jako u jiných států a že to, co se děje u nás, je vlastně jen odpovědí. Ale musí se zajisté říci, že všechny státy bez výjimky v poválečné době prodělaly v této příčině vývoj nazpět. který ještě trvá a který isme si v předválečné době vůbec nedovedli představiti. Každý cestující, když jinak nebyl nějakým způsobem podezřelý, mohl tehdy cestovati po celé Evropě, aniž by se ho byl kdo tázal někde po jeho pasu, natož po financích v jeho kapse.

Tyto potíže při cestování projevují své účinky obzvláště na škodu našich lázeňských míst. která přece patří k nejpyšnějšímu majetku naší země. Pamětní spis, který v té příčině vydala městská rada v Karlových Varech, podává všem úřadům, které tu přicházejí v úvahu, skutečně látku k přemýšlení. Smutná situace Karlových Varů platí s přiměřenými změnami také pro všechna naše lázeňská místa. Karlovy Vary vykazují pokles počtu návštěvníků o více než 40 %, nejvyšší počet lázeňských hostů klesl se 70.000 na 37,000. Pokles příjmů je snad ještě větší. Příjmy poklesly z 36.000 Kč roku 1928 pod 20.000 Kč v roce 1934. Netřeba šíře vyličovati, co to znamená pro hospodářskou situaci obce. A podobně je tomu mutatis mutandis se všemi našimi lázeňskými místy. Teplice-Šanov na příklad, tyto naše nejstarší léčebné lázně, poklesly již dávno pokud jde o počet návštěvníků. Vykazovaly také před několika lety zase pěkný vzestup. Tento vzestup nyní úplně přestal. Tu není ještě přihlédnuto k sociálnímu rozvrstvení lázeňských hostů. Nechci snad mluviti pro myšlenku, že lázeňská místa mají navštěvovati jen lépe situovaní lidé. Demokratické cítění našich dnů vyžaduje, aby lázeňská místa byla přístupna také méně majetným. Ale lázeňské místo má právo na to, aby mu lázeňský provoz vynášel tolik, aby ho mohlo udržovati.

Smutná situace našich lázeňských míst pochází z mimořádných obtíží při překročování hranic. Lázeňská místa jsou odkázána na nejbližší sousední státy, méně na zámořské státy. Přijde-li návštěva ze zámořského státu, je vítána, ale nehraje rozhodující úlohu pro lázeňské místo, pro jeho finanční a hospodářské momenty. Vnitrozemí nemůže lázeňská místa tak oživiti, jak by toho bylo potřebí. My v Teplících jsme zcela obzvláště odkázání na sousední Sasko, Karlovy Vary na návštěvu ze západu. Musíme však s uznáním konstatovati, že obce, lázeňská místa samotná a organisace v tom směru vytvořené podnikly všechno, aby vymohly úlevy při překročení hraníc. Čeho bylo dosaženo, nestojí však za zmínku. Dlužno žádati, aby stát konečně sám zahájil mezistátní vyjednávání, aby umožnil zahraničním lázeňským hostům překročení hraníc. Bylo kdysi vysloveno, že Karlovy Vary a naše lázeňská místa vůbec jsou přijímacím salonem republiky. Tato slova jsou krásná a správná. Ale je zde velké nebezpečí, že budeme míti sice přijímací salon, že však bude prázdný. Poškození Karlových Varů, Teplic a jiných lázeňských míst. která mají světové jméno, jest jistě v prvé řadě poškozením těchto míst. ale nad to také velkým hospodářským poškozením a škodou na prestiží pro celý stát. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Tím je, vážený senáte, jednání skončeno.

Má pan zpravodaj doslov?

Zpravodaj sen. dr Havelka: Nemám.

Předseda: Nikoliv.

Budeme tedy hlasovati ve čtení prvém, a to, nebude-li námitek, o celé osnově zákona, nadpisu a úvodní formuli najednou.

Jsou námitky? (Nebyly.)

Nejsou námitky. Budeme tudíž tak hlasovati.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí ve čtení prvém podle zprávy výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Osnova zákona s nadpisem a úvodní formulí byla schválena podle zprávy výborové ve čtení prvém, souhlasně s předchozím usnesením posl. sněmovny tisk 1463.

Projednáme nyní další odstavec pořadu, jímž jest

Zpravodajem je rovněž pan sen. dr Havelka, jemuž uděluji slovo.

Zpravodaj sen. dr Havelka: Slavný senáte!

Každý stát má zájem na tom, aby mohl sledovati pobyt osob zdržujících se na státním území, a to s hlediska všeobecné evidence obyvatelstva i s hlediska bezpečnostní policie.

Proto jsou i v naší republice předpisy o hlášení bydliště, pobytu a noclehu bez ohledu na státní příslušnost dotyčných osob. Zvláštní ustanovení o hlášení cizinců platí jenom v zemích Slovenské a Podkarpatoruské.

Z uvedených důvodů předložila vláda návrh zákona, jímž se hlášení pobytu vůbec staví na moderní a jednotný základ, neboť dosavadní předpisy jsou zastaralé a pro svou roztříštěnost nepřehledné.

Posl. sněmovna schválila vládní návrh o hlášení pobytu beze změn, a nyní i senát.

Rovněž beze změn schválila posl. sněmovna vládní návrh zákona, o pobytu cizinců, a toto usnesení bylo předmětem projednávání v našem ústavně-právním výboru.

Má totiž náš stát jako ostatně i ostatní státy na svém území zvláštní zájem na tom, aby vedle obecných předpisů o hlášení, platících stejně pro státní občany československé a cizince, byla tu zvláštní zákonná úprava pobytu cizinců podle vzoru jiných států, aby totiž bylo možno účinněji se brániti pobytu t. zv. nevítaných cizinců a jich pobyt kontrolovati.

Zvláště nyní jsou poměry velice obtížné, ježto početná politická emigrace zvolila si do značné míry za svůj asyl Československo a jde o to, aby asylu nezneužívalo se k politickým akcím proti kterémukoli ze států, zvláště sousedních a aby tím se nekalily naše styky s jinými státy se všemi možnými následky.

Vládní návrh schválený, jak nahoře uvedeno, posl. sněmovnou beze změn, spočívá na zásadě, že pobyt cizího státního příslušníka v republice jest možný jen po předchozím povolení Dobytu, které na podanou žádost udílí zemský úřad. Tato zásada je rozvedena a provedena v I. části návrhu, jednající o povolování pobytu cizinců.

V II, části upravuje návrh zákona evidencí cizinců tak, že cizinec je povinen hlasití pobyt svůj příslušnému bezpečnostnímu úřadu a stejně tak každou jeho změnu.

Za cizince se považuje každý, kdo nemůže prokázati, že jest státním občanem republiky Československé,

Návrh obsahuje obvyklé vyjmutí z platnosti zákona osob požívajících exteritoriality, ohledně platností mezinárodních smluv a ohledně těch cizinců, jimž pobyt byl podle dosavadních platných předpisů povolen.

Slavný senáte! Jde zde tedy o t. zv. asyl. Budiž mi dovoleno pří této příležitosti zmíniti se krátce o asylu vůbec. Asyl znamená místo chráněné před násilím, zejména útočiště provinilců, a pak též právo asylní, které záleží vůbec v ochraně proti násilí a trestu, poskytnuté pobytem na určitých významných místech.

Rozeznáváme asyl církevní, světský a mezinárodní. Počátky asylu církevního jsou prastaré a mají základ v přirozené povaze věci, že místa posvátná jsou hrází před náruživostí a pomstou lidskou. Asyl se vyvinul zejména u židů, u nichž byl útočištěm oltář zápalné oběti při mojžíšské arše úmluvy a v Šalamounském chrámu. Ale útočiště chránilo pouze toho, kdo zabil, nechránilo však toho, kdo úmyslně zabil, tedy nechránilo vraha.

V Řecku poskytovaly jen oltáře některých chrámů a určitá místa výhod útočiště, u Římanů byly to zvláštní oltáře, později vyobrazení a sochy císařů v určitých případech.

V prvních dobách křesťanských má asyl základ zcela jiný: Stalo se totiž zvykem, že biskupové u císařů a u soudů přimlouvali se za odpuštění nebo zmírnění trestu. Proto se provinilci utíkali do kostelů, aby na sebe obrátili pozornost biskupů, neboť jenom s dovolením biskupa mohli býti z chrámu vyvedení. Ochrana byla tedy pouze výronem mocí biskupské, nikoliv místa.

Právo asylní bylo římskými císaři upraveno, čímž se stalo stavem právním a každé porušení práva asylního trestalo se smrtí. Právo církevní, kanonické, vytvořilo celý systém práva asylního. I příslušelo v církvi křesťanské právo asylní jako vůbec právo místní nedotknutelností pravidelně jak kostelům a stavením s nim souvisícím, tak i nejbližšímu obvodu jejich, a to do 40 kroků při větších, do 30 kroků při menších kostelích, zejména tedy i hřbitovům kolem kostelů, kteréžto právo hřbitovům však zůstalo, i když byly přeloženy na místa od kostelů vzdálenější. Dále příslušelo klášterům, církevním nemocnicím, palácům biskupů a vyšších církevních hodnostářů.

Vyloučení byli z práva asylu loupežníci, vrahové, ti, kdož v souboji soka usmrtili, velezrádci, kacíři pro kacířství pronásledovaní, rušitelé práva asylního, podvodníci, ti, kdo pemze veřejných pokladen zpronevěřili, penězokazi a škůdcové pozemků.

Vydání z asylu bylo v oněch dobách naprosto vyloučeno, porušení práva asylního trestalo se vyloučením z církve, jež pouze papež mohl prominouti.

Okolnost, že později stát sám rukou pevnější uchopil se soudnictví a samostatně je prováděl, změnila zcela dřívější význam práva asylního, ba je i odstranila. Nejprve bylo zrušeno právo asylní ve Francii r. 1539, U nás za Rakouska bylo upraveno právo asylní lak, že mimo provinilce, již podle práva církevního z asylu vyňaté, vyloučeni byli: bankrotáři, ti, kteří zpronevěřilí daně, podloudníci, zloději věcí posvátných a zloději v dobách živelních pohrom, paliči, trávící, vražednice dítěte, kdo se dopustil vyhnání plodu, únosci panen, uprchlíci a zběhové; právo asylní obmezeno jen na takové místností, ve kterých se přisluhovalo svátostmi, nebo kde svátost oltářní byla uschována.

Duchovní představení asylního místa byli povinní každého vydati světským úřadům, které jinak mohly provinilce i samy dáti vyvésti. Úřadové světští samostatně rozhodovaly, zdali je provinilec hoden práva asylního čí nikoli. V prvém případě jej zase vydali do dřívějšího útočiště.

Josefínským trestním zákonem z r. 1787 bylo právo asylní mlčky zrušeno. Ustanovení konkordátu z r. 1855, aby totiž imunita kostelů byla zachována potud, pokud to připouštějí veřejná bezpečnost a požadavky spravedlnosti, nemělo praktického významu.

Právo asylní vyrovnávalo v dobách nezřízených poměrů soudních nejkřiklavější nesrovnalostí.

Počátky asylu světského sahají do 12. století. Asyl vznikl z touhy po právní ochraně a v důsledku nedostatku společenského pořádku, kterýžto pořádek proti panujícímu tehdy pěstnímu a krevnímu právu v celém území státním nemohl býti ovšem snadno proveden a udržen.

Dalším účelem práva asylního bylo smířiti vinníka s poškozeným nebo jeho příbuzenstvem složením určité pokuty smírné. Soud sám měl míti péčí, aby takový smír byl uzavřen. Za tou příčinou byl obviněný provázen pod záštitou ze svého útočiště až na místo, kdež mělo býti jednáno o smír.

Ve starších dobách udělováno právo světského asylu každému uprchlíku aspoň na určitou dobu. Později byli z tohoto práva vylučování těžší zločinci, jako paliči, násilnící, zloději a vrahové. Nejkratší lhůta asylu trvala tří dny, nejdelší rok nebo rok a den a lhůty mohly býti prodlouženy.

Právo asylní udělováno nejprve hrazeným městům. Tak Karlovým Varům privilegiem Václava IV ze dne 4, července 1401, pak i jednotlivým držitelům domů i dvorů. V Anglií platil za asyl palác královský a domy pánů světských,

I staré právo české znalo dvojí asyl: církevní a světský. Prvá zmínka o asylu církevním je u Kosmasa, vypravujícího o ženě Vršovicově, kteráž byvši nařčena z cizoložství a stíhána od svého rodu, utekla se r. 994 do kostela na hradě Pražském, ale neuchránila se. I hrob sv. Václava byl útočištěm. Asylem byla také přítomnost královny, nebo když manželka svému stíhanému manželu poskytla záštitu tím, že ho objala nebo přikryla svým rouchem.

Právo asylní bylo dříve nutností a velikým dobrodiním, ale stalo se svým zneužíváním mocnou překážkou při konání spravedlnosti. Ustálením a upevněním státní mocí pozbyla praktického významu, takže průběhem 17. a 18, století buď výslovně, buď mlčky bylo novodobým zákonodárstvím úplně zrušeno.

Asyl v mezinárodním právu záleží v tom, že stát dovoluje vstup a pobyt na svém území uprchlíkům, kteří z jiného státu uteklí před tamním stíháním. Asylní právo týká se však jen uprchlíků politických, na př. emigrací při revolucích, nebo osob pro náboženství pronásledovaných. Při stanovení pojmu trestného činu politického hledí se jediné na to, čeho pachatel zamýšlel trestným činem dosíci a co ho k trestnému činu pohnulo. S tohoto hlediska může ovšem kterýkoli čin býti politickým. Rozhodnou je pohnutka, která ho k němu vedla. Pohnutkou rozumí se tu představa konečného cíle. Pohnutka je politická, jestliže konečným cílem byla snaha vykonati určitý vliv na úpravu věcí veřejných. Mnohdy bývá trestný čin spáchán z různých pohnutek současně. Na př. pachatel chce za čin nějakou úplatu, nebo již něco dostal. Proto politicky trestný čin je jen takový čin, který byl spáchán výlučně z politické pohnutky a nikoliv z jiné.

Asyl v mezinárodním právu vyvinul se zejména v letech třicátých minulého století v Anglií, v Severní Americe, Švýcarsku a ve Francii, kde nejdříve ujala se zásada nevydávati cizích politických uprchlíků. Později pronikla tato zásada v četných mezinárodních smlouvách o vzájemném vydávání uprchlých zločinců.

Právo asylní plyne z teritoriální výsosti státu, jenž ovšem může ohledně cizích uprchlíků na svém území učiniti příslušná policejní opatření (internaci, konfinací, policejní dohled). Nárok na poskytnutí asylu záleží v tom, že cizí stát nevydá uprchlíka, nýbrž propůjčuje mu svou ochranu, pokud uprchlík zachovává zákony státu asylního.

Právo asylu není však neomezené. Nemůžeť v zájmu společnosti mezinárodní vztahovati se k uprchlíkům politickým, jejíchž jednání čelí vůbec proti všemu pořádku společenskému a státnímu a nemůže býti dále záminkou pro nerušené osnování zločinných spiknutí proti státům jiným. Státům jako členům společnosti mezinárodní šetřiti je nejen zájmů společných, nýbrž i povinností vzájemných, aby nedoháněly své sousedy k odvetě.

Slavný senáte, Ústavně-právní výbor projednal ve schůzí konané dne 19. března t. r. usnesení posl. sněmovny a navrhuje slavnému senátu, aby toto usnesení schválil beze změny tak, jak je obsaženo v sen. tisku 1464, a přijal dvě resoluce ve zprávě otištěné. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Zahajuji rozpravu a navrhuji lhůtu řečnickou 20 minut. (Námitky nebyly.)

Námitek není. Uděluji slovo prvnímu řečníku, přihlášenému >proti<, panu sen. Kindlovi.

Sen. Kindl: K těmto osnovám zákona o pobytu cizinců chci se krátce zmíniti, že máme u nás již přes 16 let emigranty, ale poněvadž jsou to emigranti z lepších kruhů, proto se nikdy nepřipravoval takovýto zákon na okleštění práva asylu, jako se připravuje dnes, kdy jsou tu také proletářští emigranti a revoluční dělníci, kteří utekli před [ ] fašismem ze sousedních států.

Emigranti, kteří prchlí před dělnickou revolucí ze Sovětského svazu, již 16 let jsou tu vydržování ze státních peněz, které vydřete na pracujícím lidu, a tito lidé zde kují pikle proti Sovětskému svazu a mají zde zaručené právo asylu, mohou se úplně volně pohybovati. Někteří z nich také u nás vystudovali za peníze československého lidu až na takové Gorgulovy a Voloviky, ale přes to není ještě těmto emigrantům zakázán pobyt v Československu.

Dnes, když jsme dostali emigraci ze sousedního hitlerovského Německa, [ ], hledáte záminky, abyste je mohli vyšívati za hraníce a vydati [ ] fašistickým teroristům do Německa, Proti těmto emigrantům se stále štve, stále se hledají příčiny k zakročení. A mezi těmito emigranty jsou soc.-demokratičtí dělníci, jsou tam dělníci komunističtí a pokrokoví lidé a intelektuálové, kteří nepřináležejí k socialistickým stranám, ale [ ] terorem Hitlerovým jsou pronásledováni i za hranice, jako se stalo naposledy inž. Formisovi v Záhoří u Zbraslavi.

Ale stalo se, že nejenom již měšťácké strany a tisk štvou proti proletářským komunistům, nýbrž i socialistický tisk, jako je >České slovo< a >A-Zet<, si dovolí štváti proti emigrantům, kteří přišli zachrániti se před jistou smrtí, kterou by jistě zahynulí, kdyby byli zůstalí v Německu. (Sen. Mikulíček: Snad jsou tam také nár.-socialisté v Berlíně?) Ano, oni slouží těm svým kolegům; poněvadž mají stejné jméno, možná že mají též stejný cíl.

Obzvláště tisk Stříbrného, zkorumpovaný tisk, který je koupen ať již českým, německým nebo židovským kapitálem, si dovolí štváti proti těmto emigrantům a komunistické straně. Tento tisk, který nebyl daleko od vraždy inženýra Formise, který byl dobře informován, co se tam děje - od této vraždy táhnuly se nitky až do >Tempa< tiskárny Stříbrného Národního sjednocení - tento tisk si dovolí štváti proti proletářským emigrantům.

>Polední list< 19. února píše o zatýkání emigrantů na Kladensku, Říšsko - německý emigrant Willy Podey byl zatčen, že prý pracoval pro podzemní práci komunistů na Kladně proti státu, že prý to byl špion, který chtěl prý zvěděti, jaké zbraně u nás jsou atd.

Píše dále: >Také nalezen byl prý usvědčující materiál v bytě Poděje a on prý se přiznal, že má falešné jméno, dokumenty prý zničil.< To je přece pochopitelné, že nemůže míti emigrant. který uteče z hitlerovského Německa, u nás pravé jméno, poněvadž se to zde hemží hitlerovskými špicly, kteří sledují každého, a kdyby měl pravé jméno, možná, že i na policii by řekli, kde ten člověk je, aby si mohli na něj dojíti [ ]. Je to pochopitelné, že nemůže míti pravé jméno, a toho pánové využívají a štvou proti němu.

20. února píše >Polední list: >Tajemství emigrace. Nápadně časté zájezdy domnělých komunistů do třetí říše mají prý strašné peníze, penězi plýtvají a dostávají prý peníze tam.<

Pánové, jestliže jsou to ti, o kterých říkáte, že mají peníze, a jestliže si jezdí pro ně do Německa ke Stinnesovi a Kruppům, pak to budou asi přátelé toho režimu v sousední říší a jistě to nebudou emigranti, kteří před tímto terorem utekli ze sousední říše.

A dále píše: >A ještě nápadnější zájem mají prý o zbraně československé armády a jiná vojenská zřízení, a současně měli nápadně čilý styk s třetí říší.< (Sen. Mikulíček: Zbraně se mohou kupovat ve Škodovce!) Někdo se bude zajímat o zbraně jaké máme. Vždyť to prodáváte za hranice a vozíte po celých vagónech ať je to do kteréhokoliv státu, jen když se na tom vydělá. Oni znají, co máte, a něco ukrývat?