Ještě na jednu věc bych chtěl upozornili. U Copu jest půda, která se hodí k pěstování tabáku a tabáková režie přiděluje každému zemědělci jistou výměru podle velikosti přídělu. Co se stává? Byl tam přídělce, který pro jakýsi důchodový přestupek byl zbaven práva pěstovati tabák, ale toto právo nebylo přeneseno na kolonistu, který se tam později nastěhoval, takže oprávnění pěstovati tabák nemá, nýbrž na nájemce velkostatku, dvora, který před tím měl 10 hektarů a dostal tak ještě další 2 až 3 ha na pěstování tabáku. Tabáková režie musí v tomto směru postupovati tak, aby přidělovala výměry k pěstování tabáku všem bez rozdílu, když jest půda k pěstování tabáku vhodná.

A ještě jednu bolest Slovenska bych zde mohl tlumočiti. Jest to náhrada válečných škod. Válečná litice převalila se přes hranice, přes pohraniční hory, právě do nejchudobnějších okresů Bardejova, Vyšného Svidníka, Giraltovce, Medzilaborce, Sniny, Humenného. Celé osady byly vypalovány a zničeny, lidé byli ožebračeni, museli utéci, bylí evakuováni. Stát dal sepsat a zjistit jejich škody, na jejich úhradu bylo preliminováno r. 1931 50 mil. Kč, ovšem vyplaceny nebyly. Vyšetřené škody byly později podrobeny revisi, která podstatně snížila nároky těchto válečných poškozenců, takže teď to již ani nemůže býti nazváno náhradou válečných škod, nýbrž je to podpora v takovém případě, kdy poškozený skutečně je na své existenci s rodinou ohrožen. Tak se stalo, že rozpočet na r. 1933 měl k tomuto účelu vyhrazeno pouze 3 mil. Kč, ale ani ty nebyly vyplaceny, nýbrž bylo vyplaceno jen 2 ¹/₂ mil. Kč. Na r. 1934 byl již příspěvek státní snížen na 2 ¹/₂ mil. Kč a pro r. 1935 je preliminováno jen 1,700.000 Kč. Vážení pánové, ani tyto minimální částky nejsou však vypláceny, lidé marně žádají a prosí a my marně urgujeme krajinský úřad, aby konečně tyto nejskromnější nároky této chudoby uspokojil. Jsou případy, že takový drobný zemědělec, který byl dříve odkázán na výtěžek roboty v lesích, což dnes odpadá, nemá býti z čeho živ, ale daně jsou exekvovány s velikou krutostí. A tu lidé žádají, mají-li oproti státu nárok na náhradu válečných škod, aby tyto náhrady byly přepsány na zaplacení jejich daní. Ale je to marné, lid je tam bouřen agitátory z Polska, kteří říkají: >Podívejte se, jak s vámi jednají v republice, u nás je blaho< - zkrátka podvádějí falešnými tvrzeními naše pohraniční rusínské obyvatelstvo, dělají revisionistickou propagandu ve prospěch Polska, a náš stát nebo snad byrokratismus nemá tolik pochopení, aby prostým vyplněním zákonných nároků a povinností této propagandě účelně čelil.

V první schůzi senátu pan dr Buday vyslovil mnohé stesky slovenského národa. Myslím, že tyto stesky nejsou plně odůvodněné, jak o tom dnes objektivně hovořil zde pan dr Žiška. Ale to rozvratnictví, kterého se ľudová strana nemůže zříci a zbaviti, musí z každého projevu čelných funkcionářů ľudové strany téměř čišeti. Hned v úvodě své řeči zmínil se pan dr Buday o tom, že listina mezinárodního dojednání o zřízení samostatné republiky Československé ve francouzském textu má čárku mezi Čechami a Slovenskem, ale v úředním českém překladu se prý tato čárka ztratila, čilí, že ten základní akt mezinárodní jest zfalšovaný. Dále vykládá, že proklamace slovenského národa za připojení k Československé republice byla falšovaná tím, že tam byly padělány podpisy 6 ludových poslanců - neřekl kterých. Je to podivné, že ti pánové neprotestovali proti tomu ihned, ale teprve dnes ukazují na to a zvedají protest v takových okamžicích, kdy my všichni republikáni českoslovenští máme právo radovati se z úspěchů naší zahraniční politiky. Ministr dr Beneš se vrací jednoho dne ze své zahraniční cesty ze Ženevy, je uvítán Prahou a Plzní a jinde lidem spontánně bez rozdílu politického smýšlení jako člověk, který se zasloužil o upevnění republiky tím, že upevnil světový mír. Tady se ozve hned druhý den vůdce ľudových senátorů p. dr Buday a říká: veď ta naše listina je padělaná, veď tam sú falešná mena 6 našich poslancov. Čili národ vítá Beneše, který nesporný úspěch přinesl, a hned se ozve hlas: Ono to tak není v té republice. Abychom mohli býti spojení s Čechy, musily býti padělány podpisy. Toto tvrzení bylo povolanými činiteli slovenskými opětovně vyvráceno a přece se s ním se lkáváme opět. Pan dr Buday se vždy zříká hungarismu. Já bych řekl, toto je ten hungarismus. Toto je to napomáhání zahraničním živlům, jichž exponenti jsou rekrutováni právě z ludové strany, jako Jehliczka, Dvorzak, Unger, atd., kteří za hranicemi proti Slovensku pracují. Pan dr Buday nebyl mezi slovenskými vlastenci, neuvádí ho dr Šrobár v seznamu slovenských rodin předpřevratových. Tito lidé, kteří před převratem byli zuřivými Maďary, kteří vždycky se osvědčili za vládu maďarskou, po převratu náhle objevili v sobě roduvěrnost a jsou dnes roduvěrnými Slováky. To je hungarismus, odloučení od lidu. Lid slovenský má podle chápání vůdců ludové strany zůstati zase tou zatemnělou masou, která bude poslouchati, která nebude míti vlastního názoru, přání a myšlenky, která bude tvůrčí hmotou v jejich rukách, která bude velmi poddajným předmětem jejich práce. Lidé, kteří, kdyby bylí skutečně slovensky cítili, mohli daleko na vyšší stupeň kultury v minulosti přivésti slovenský lid, než co republika mohla nyní v několika letech provésti. Toto všechno je ten hungarismus, kterého se pan dr Buday ve své naivitě rozhodně zříká, tvrdé, že mu nerozumí. Já bych chápal tento hungarismus tak: Když někdo znemožňuje ministru zahraničí, aby vykonával plodnou práci, když někdo znemožňuje, aby se lid povznesl, aby se mu vedlo dobře, to je hungarism. Hungarism byl representován maďarskými gentryky a ľudová strana chová ideál bývalého státu a touží po rozvratu našeho státu. Slovenský lid je již na tolik vyspělý, že dovede posuzovati činy vlády a dovede oceniti, co republika během svého trvání pro Slovensko učinila a před čím právě vůdci ľudoví zavírají oči. Slovenský lid je a bude loyální k republice, když republika vykoná skutečně to, nač slovenský člověk má právo. Slovensko bylo a bude loyální přes rozmanité počiny všelijakých Tuků a Budayů, kteří asi obejitím přímých útoků snaží se jenom rozvracet a podrývat důvěru slovenského lidu ke státu československému. Ale přijde hodina súčtování, přijde hodina, kdy ten slovenský lid odvrhne od sebe falešné vůdce a proroky, kdy pozná, kde je jeho místo, a bude přesvědčen, že jen v nejužším spojení s Čechy může se ubránit a donésti Slovensku to, co od republiky může očekávat. (Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Uděluji dále slovo panu sen. Kotrbovi.

Sen. Kotrba: Vážený senáte! Projednávaný rozpočet má býti obrazem hospodářství r. 1935 a všechny kapitoly, klére jsou sestaveny dle ideových náznaků v tomto roce hospodářském, svědčí o tom, že naši vedoucí státní činitelé nás opět utěšují tím, že tento rozpočet bude přibližné splněn tak, jak ukazuje jeho preliminář.

Podíváme-li se však do hlubin hospodářského života a zkoumáme-li skutečný stav hospodářský, musíme se jak praktikové pozastaviti nad zásadním rozporem vedoucích činitelů, kteří předpokládají zvýšený příjem, kdežto my tvrdíme, že absolutně není myslitelno dosáhnouti zvýšeného příjmu ani v přibližné číslici, jaká se preliminovala pro rok 1934. Proč? Všichni mluvčí z kterékoli politické sírany dokazovali a dosvědčovali, že žijeme v době hospodářského rozvratu takového dosahu, že si stěžují všichni, ať je to rolník, živnostník nebo úředník, že zde nejsou takové podmínky, aby mohli uhájiti svou existenční základnu. Stěžují si právem, poněvadž poměry, v nichž žijeme my i náš lid, jsou tak mimořádně neutěšené a takového rázu, že s politováním jsme svědky toho, že touto všeobecnou mizerii hospodářskou jsou naši lidé dohánění až k tomu, že si v přesvědčení, že neuhájí svého života, raději na něj sáhnou, aby nebyli na obtíž společnosti a národu. (Tak jest!)

Přál bych našim vůdčím činitelům, jak panu ministru financí, tak i panu min. předsedovi, aby se jejích tužby nejen splnily, nýbrž aby ještě byly překonány, zvláště aby se splnil výrok pana min. předsedy, z jeho exposé, že hospodářská úprava v budoucích letech musí býti provedena tak, že se třebas i za cenu zásahu do soukromého podnikání musí najíti moudré cesty a prostředky a přizpůsobiti se zásahům jiných států, kde se neohlíželi, budou-li cesty, jimiž své hospodářské poměry upraví, příliš radikální. (Hlasy: Tam chrání soukromé podnikáni!) Ano.

Vzpomínám na doby minulé až do r. 1920, kdy naši zemědělci utrpěli vázaným hospodářstvím, které znamenalo jejich újmu. Byl to paskvil a bylo to pro výsměch prozíravého národohospodáře, co znamenalo po převrate vázané hospodářství. Paskvil to byl proto, že se vázaného hospodářství ujaly kruhy většinou levicového smýšlení a každý, kdo měl legitimací těchto kruhů a přístup do nich, byl ve svém závodě zabezpečen potřebami, které státní obhospodařování opatřovalo.

Kdo tu byl nejvíce poškozen? Soukromý obchod a výroba, kteřížto činitelé spolu s agrárními zástupci nám zde i v posl. sněmovně protestovali proti tomuto systému a právem, protože tehdejší vázané hospodářství nikoho nezásobilo, a čím ho zásobilo, to byly produkty z velké části nepotřebné a pochybné jakosti, které mnohdy ani lidský žaludek nemohl vůbec stráviti. (Výkřiky.)

Proč se k tomu vracím? Jediné proto, že jsem příslušníkem stavu, který má co dělati s těmito otázkami. A jestliže tehdy vázané hospodářství nekonvenovalo zemědělcům ani žádnému občanskému živlu, důvodem toho bylo, že hospodářské otázky byly už tehdy řešeny týmž duchem, touž jednostranností na účet soukromého podnikání, jak to vidíme dnes při obilním monopolu. Obilní monopol je řízen týmž duchem jednostranného nazírání do té míry, že živly, které do poslední doby samostatně, volně hospodařily, byly naráz vyřazeny a postaveny před hotovou věc a že vůbec dále nezaujímají žádné existenční postavení, nýbrž jsou psanci z titulu vázaného hospodářství: Jděte se živit, jak chcete!

Poukazuje se na to, že je dnes kritická doba, a každé složce národa se klade na srdce, aby dbala, abychom onu těžkou dobu krise překonali, aby se alespoň těm nejpotřebnějším z potřebných nezaměstnaných dostalo kousku chleba, aby mohli býti živi. Podotýkám k těmto přáním, že je to právě dnešní systém, který se neohlíží ani napravo ani nalevo a který tak úporně zasahuje do tohoto hospodářství a vyřazuje celé desítky a tisíce jednotlivců z existence, aniž se ohlíží, jak budou živi. Proč se to všechno děje? Děje se to jediné proto, že levicoví přátelé naších zemědělců to, co jim nevyhovovalo r. 1920 ve vázaném hospodářství, si dnes vzali za cíl, že chtějí vázané hospodářství zavésti r. 1934 a učiniti z něho čistě obchodní věc, zřejmě pro povznesení zásady kolektivního hospodářství vůbec. Zde se nesmí mluviti o tom, že zemědělci mají býti poškození. Toho jsme vzdáleni. Nám jde o to, kam tento systém míří. Kdyby zde byla poctivá snaha pomoci zemědělcům a ponechati volné podnikání, jak toho zájem lidu žádá - buď se uplatníš nebo padneš, ale když padneš, žádný ti nepomůže - bylo by to něco jiného. To jsou cesty, ze kterých neustoupíme. Všechny jiné náznaky o dožadování se podpor z veřejnoprávních statků považujeme v tomto státě za nemorální, a to proto, že zde není pro to žádný titul. Jsi-li výrobcem a obchodníkem, musíš jako samostatný prokázati, že jsi schopen existovati, nejsi-li schopen, padneš. Padne-li jeden, nesmí se pozastavovati, že musí padnouti i ten druhý.

I vůdčí činitelé státní rádi poukazují, že obchodní mezizisky byly nadměrné, mnohdy až lichvářské. Jako praktik prohlašují, že to neodpovídá pravdě, a to proto, že tyto otázky nelze posuzovati s hlediska národohospodářského života, jak plynul v dobách, kdy volnost obchodu byla neomezená. Jsem příslušníkem pražské plodinové bursy již 32 let, ale neznám pamětníka, který by mohl říci, že v normální době vyzískal na vagónu 500.000, 600.000 nebo 800.000 Kč obchodní provise, tak aby mohl říci: Toto jsem vyzískal. Naopak potvrzují, že na plodinových bursách se vyzískalo 20, 50 nebo 100 Kč a vydělal-li někdo 200 Kč, byl to již mimořádný zisk a úspěch. Když se začala vytvářeti konjunktura dosahu mezinárodního, pak tato konjunktura mu dala něco vyzískati. Ale nikdo se ho neptal, když něco ztratil nebo padl vůbec. Po této stránce odmítám výtky, že meziobchod byl lichvářem nebo přímo pirátem a že mnoho vydělával.

Dnešní systém plodinové bursy je ovlivňován činiteli, kteří výhradně representují kolektivismus, jednak zemědělský, jednak dělnický. Nikdo druhý nemá do toho co mluvit. Dnešní pražská plodinová bursa a všechny plodinové bursy jsou výsměchem obchodního zařízení, protože, dnes monopolisované postavení vyřadilo obchodní život na bursách, a když bursy zavřete, uděláte lépe, aspoň z nich nebude plynouti žádná ostuda.

Pan ministr vnitra učinil projev v rozpočtovém výboru, který znamenal toliko zvláštní apel na občany republiky, že občanstvo je povinno, aby pracovalo spolu s našimi republikánskými úřady. Ano, po této stránce na 150 % souhlasíme s p. ministrem vnitra, neboť jsou to úřady naší republiky a je nemyslitelné, aby občané zaujali vůči svým úřadům nepřátelské stanovisko, nýbrž občan je povinen s úřadem hájiti ruku v ruce zájem státu a všech otázek s tím souvisících.

Ale jestliže tento výrok byl vznesen jako apel na občany republiky, že občanstvo musí pracovati spolu s úřady, je naproti tomu zároveň nezbytné, aby naše úřady pracovaly s občanstvem (Tak jest!) a to za všech okolností příznivých i nepříznivých, aby naše úřady neviděly ve druhém občanu psance nebo méněcenného občana, jak se nám dnes většinou se strany úřadů stává. Po zřízení monopolu, a po devalvací vyskytla se otázka zvýšení cen moučných surovin. Ovšem že zde musilo následovati zvýšení cen produktů, jež se z oněch surovin vyrábějí. V tomto případě jde o chléb. Samozřejmě, že vedoucí činitelé státu měli veliký zájem na tom. Neměli jsme námitek, když zřízení obilní společností bylo upraveno tak, aby zemědělec mohl vycházeti. Důsledkem této úpravy byla vyšší cena mouky. Dobře! Vzniká to jedno s druhým. Ale to nemůžeme pochopiti, když je zde průkaz tak jasný, podložený, každému laikovi známý, že při zvýšení mouky nesmí býti přibližně upravena cena výrobků z této dražší mouky.

A tu je příznačno toto. Přes to, že složky živnostensko-obchodnické jsou loyální, že vždy jsme tvořili a tvoříme spolehlivou oporu v kterékoliv době našeho státu, takže se úřady mohou na nás vždy spolehnouti, přece okresní hejtman pohrozí společenstvu, zákonné organisaci podle řádu živnostenského: zvýšíte-li ceny, zbavím vás živnostenského oprávnění, bez práva odvolacího. Prosím, bez práva odvolacího! A co máme říci, když vysoký úředník státní řekne deputaci, která si stěžuje na to bezpráví a ty všechny nedůslednosti, že cena chleba nesmí býti zvýšena a to ani per nefas, to je i kdyby se tím stalo pekařům bezpráví. Nebo jiný funkcionář řekne: bude lépe, když několik set pekařů bude minováno, než aby několik set tisíc konsumentů bylo poškozeno. To již vypadá jako by tento systém výroby živnostenské byl vyřazen mimo zákon a jako kdyby zákony na ochranu každého občana republiky pro ni neplatily. Tážeme se, proč? Pravda je, že bylo vydáno vládní nařízení, že nesmí býti připuštěno zdražení hlavně denních potřeb životních, a v tomto vládním nařízení jasně se dalo na vědomí každému zájemníkovi, aby se podle toho řídil. My jsme zvláštní vyhláškou vyzvali všechno členstvo tohoto oboru v republice, aby pokud suroviny zůstanou v ustálené ceně nepřipustilo a nemyslilo na to, aby jakýmkoliv způsobem chleba byl zdražen. Viděli jsme, že po devalvaci stouply na plodinové burse ceny plodin, ale co jsme neviděli, bylo, aby veřejnoprávně orgány, když viděly ten denní zjev na plodinové burse, učinily zásah, proč se to zdražuje, proč plodinová bursa jde nahoru, když tu je vládní nařízení. Od provedení devalvace ceny mouky stouply úměrné této devalvaci a následek byl, že na burse stouply také ceny surovin. Věříme vedoucím činitelům, že jim velmi záleželo na tom, aby nebyl v lidu vyvolán odpor, nepokoj, kdyby se jím zdražil chleba. My jsme prokázali nadřízeným úřadům a veřejnoprávním činitelům, že po této stránce stala se výrobcům velká křivda, že výroba chleba je pasivní. Do dnešního dne se nepokusil ani nejdůmyslnější činitel, aby naše tvrzení vyvrátil. My jsme operovali skutečnými čísly, ta čísla zde jsou a my odpovíme dnes každému, kdo se přihlásí, a usvědčíme ho z nepravdy. Nemůže prokázati, že bychom měli nepravdu, poněvadž poměry, jak jsme je prokázali, jsou skutečné, nikoli ideální. I po této stránce musí již přijíti obrat v zásadě i v důsledcích těchto poměrů. Zdali naše úřady budou míti stále to záporné stanovisko, nuže dobře, ať mají toto záporné stanovisko dále. Já k tomu prohlašuji, že pro nás je zde zákon obchodní a trestní, a v tom okamžiku říkáme, že mám-li to provésti, musím býti k tomu někým donucen a zeptám-li se těchto úřadů, když zde poruším zákon obchodní a zákon trestní, co s námi chtějí dělati, každý pokrčí rameny a řekne: Každý ať se brání, jako dovede sám. Tak nerozumíme národohospodářskému podkladu, národohospodářským cestám, my se přizpůsobíme hospodářství kolektivnímu a hospodářství velkovýroby, ti se neptají žádného, zda jejich výroba chleba v té a v té ceně je vyšší a v žádném případě jim nikdo nic neudělal. Oni prokáží svoji režii, své náklady jako je prokáži já, tudíž chci-li se uchrániti trestního zákona, jsem mravně povinen říditi se tak, abych neprodělával.

Úřady myslí, že se o té otázce nebude mluviti, zvláště ministerstvo vnitra myslí, že otázka jest právně vyřešena. Říkám, že není právně vyřešena. My máme své průkazy takového dosahu, že se nelekáme žádného právního postupu proti nám, my nastoupíme cestu práva v naší ochraně, učiníme vše, co v rámci většiny zákonů republiky můžeme podniknouti. Po této stránce by si bylo přáti, aby toto zamítavé stanovisko našich úřadů bylo změněno, by naše úřady nahlížely na to jako na skutečný fakt, že my jsme ty poměry nezavinili. Byly zaviněny dobou, my jsme byli do nich vehnáni a máme teď odnášeti to zlo, ale úřady do všech důsledků se brání, abychom udělali to, co dělaly dvě složky před námi.

Po této všeobecné stránce, když se zahledíme na jiné složky a jiné podnikání, je toho litovati, že naši vedoucí státní činitelé mají jiný názor na světový vývoj hospodářský, na republikánské naše zřízení nežli na soukromé podnikání. Nemáme nic proti kolektivnímu zřízení, nejsme nepřáteli kolektivismu ani v nejmenším, ať jsou to zemědělští dělníci nebo jiní, ale co si představujeme pod tím pojmem kolektivního hospodářství, není nic jiného nežli vyráběti a obchodovati jako u soukromého podnikatele, totiž že musím zodpovídali za to, co podnikám, se všemi důsledky práv a povinností soukromého podnikatele. Byl sjezd kolektivních složek socialistických stran. Živnostníci a obchodníci protestují, musejí se brániti, poněvadž zásah kolektivismu, jeho rozpínavá tendence jest týmž nepřítelem jako zásah velkého koncernu hospodářského, kde uchvacují takřka poslední zbytek toho, co representovalo volný obchod. Pan ministr financí se může diviti tomu, když prohlásíme, že 50 až 60 % obchodních a výrobních podstat uchvátil náš kolektivismus, a o tom zbytku 30 až 40 %, který tu zůstává, naše fiskální úřady jsou toho přesvědčení, že tržba není menší, nýbrž že je větší jako soukromého podnikatele. A tu jsme zase u zásadního rozporu. Na jedné straně ony zdroje, kterých by veřejnoprávní složky a stát potřeboval, nejsou v těch vyšších položkách dosažitelné, a na druhé straně vidíme, jak kolektivní podniky nemají povinností, a když, tedy tak nepatrné, že jako u poplatníka nepadají u nich vůbec na váhu. Tento zásadní omyl nechce býti pochopen u nadřízených úřadů, naše fiskální úřady postupuji způsobem, který neodpovídá úměrnému výnosu toho kterého živnostenského podnikání, Postup, který naše fiskální úřady uplatňují vůči našemu střednímu a drobnému živnostenskému podnikání, neodpovídá změněným hospodářským poměrům ani s všeobecného hlediska rázu mravního. Projevila se veliká nedůvěra vůči našim vrstvám poplatnickým, které jsou podezírány fiskálními úřady, že přiznávají méně, než jim jejich podnikání vynáší. Uvažujeme jako lidé praxe, kteří se probili životem a musíme si upřímně říci, že nemůže býti řeči o tom, že by naši lidé, kteří jsou těmito fiskálními zásahy pronásledováni až do krajnosti, mohli vyhověti požadavkům tohoto veřejnoprávního hospodářského zřízení. Každý střízlivý a nezaujatý člověk vidí, k jakým scénám dochází, kam tento postup vede. V sobotu a v nedělí uveřejnil náš bývalý ministr Najman v našem stavovském tisku dopis panu ministru financí, kde jasně vylíčil, jak se vůči živnostníkům postupuje. Znáte každý z prakse, že to bylí většinou příslušníci vrstvy drobných výrobců a obchodníků, kteří, když seznali, že je jim všechno konfiskováno, že jim nezbyl ani poslední kabát, raději si sáhli na život, než by se dali takto šikanovat.

Proč to udělal ten občan? Kdyby si byl vědom, že má dosti malou nadějí na novou existenci, že mu zbyl hospodářský zdroj, aby se mohl jinak uchytiti, jistě by si nesáhl na život a neudělal by poslední krok, který je záchvatem nemohoucnosti pro další život. Mám uctivý apel na pana ministra financí, aby při své ušlechtilé povaze přihlédl k hospodářským nemožnostem, aby si dal vyložiti skutečné poměry a aby zaujal takové stanovisko, jak jsem naznačil, aby každá složka v republice, která provozuje výrobu a obchod, byla povinna dávati státu to, co musí mu dávati stav obchodnický a výrobní.

Podal jsem mimořádnou žádost panu ministrovi vnitra. Prokázali jsme mu, že těžké pokuty byly vybírány od našich příslušníků z titulu zdražení chleba, byly nespravedlivé, neboť podle vládního nařízení mohli býti stíháni jen ti, kteří skutečně zdražili, aniž by měli k tomu důvod. Ale zde bylo prokázáno nepřiměřené zdražení moučných surovin, které vyžadovalo mimořádné úpravy cen. Avšak úřady byly chladné, naopak ještě se prováděla štvanice proti výrobcům chleba za jejich poctivé, loyální stanovisko ke státu a hnedle by se byli z naších lidí udělali vyvrhelové národa a ti lidé, kteří mají sloužiti všem vrstvám konsumentským, by byli označeni za nezpůsobilé a za zrádce národa. Po této stránce musíme trpce žalovati, poněvadž naše úřady, které neprávem pokutovaly naše příslušníky, ještě trvají na tom, že musejí býlí trestáni. Tož už opravdu vypadáme, jako bychom bylí postaveni mimo zákon. Tam. kde je prokázána pravda a podložena právem, nemůže býti pochybnosti, že občan, jenž zaujímá loyální stanovisko ke všem otázkám svého životního poslání, nemůže býti postižen.

Od června t. r. vynořuje se zde nová otázka, která musí býlí řešena. My jsme prokázali pasívnost výroby chleba, a budeme žádati na berních úřadech, aby za rok 1933 byly daně spíše odepsány než požadovány. (Výkřiky.) V tom ohledu přijdeme znovu do velkého konfliktu a zase budeme ve dvou kleštích, poněvadž zase se budou diviti, jak je to možné, a zase jednotlivé berní úřady řeknou: to není možné, oni vyrábějí a prodávají. Ale jak a zač, to se nikdo neptá.

Předložený státní rozpočet na r. 1935 je ideovou směrnicí. Ovšem je otázka, zda bylo v něm pamatováno na všechny vrstvy a složky národa, zvláště na střední stav výrobní a obchodní, které těžce musejí žalovati na dnešní režim, poněvadž na potřeby středních vrstev, živnostnictva a obchodnictva, není pamatováno takřka ničím. Vezmeme-li rozpočet ministerstva obchodu a probéřeme-li jeho položky, seznáme, že je to žebrácká almužna, která by nestačila ani na to, aby pár lidí dostalo poctivý kus chleba, který my dáváme chudému, potřebnému člověku zdarma.

Vezmeme-li rozpočet ministerstva školství, kde jde o kulturní otázky, je to zase paskvil, poněvadž všechny jiné obory jsou vybudovány nadměrnými částkami, ale živnostenská kultura ve státě neplatí, živnostníci mohou zůstati parobky. Po této stránce není uznání, aby živnostenskému dorostu i samým příslušníkům živnostenského stavu podána byla pomocná ruka v otázkách kultury a živnostenského sebevzdělání.

My za živnostenskou stranu středostavovskou zásadně hlasujeme proti rozpočtu vyjma kapitoly, které vyjmenoval kol. sen. Kianička, pro které budeme hlasovati. (Potlesk senátorů čsl. živn.-obchodnické strany středostavovské.)

Místopředseda Donát (zvoní): Dále má slovo pan sen. Curkanovič.

Sen. Curkanovíč (rusky): Slavný senáte! Státní rozpočet je i tentokráte sestaven ve znamení těžkého břemene hospodářské krise, která docela přirozeně musila donutiti ty, kdož rozpočet sestavovali, aby se řídili vážnými důvody opatrností, obezřelosti a větších úspor. Přes to však jsem nucen zdůrazniti především velmi těžkou hospodářskou situaci Podkarpatské Rusi, která za všech okolností vyžaduje zvláštní pozornosti vlády. Nezaměstnanost, nedostatek půdy a úžasné zadlužení sedláků jsou právě ty základní příčiny stále se zostřující sociální bídy, která nemůže býti napravena žádnými polovičními prostředky, nýbrž kterou stůj co stůj dlužno odstraňovati opatřeními radikálněji a hlouběji promyšlenými. Za nynějších poměrů není pro to lepších způsobů, než zvýšení investičních prací a provedení pozemkové reformy na státních pozemcích, na kterých jsou málo výnosné a rovněž úplně neproduktivní lesy.

Těžko chápeme, proč se tak ztuha a těžce hýbe s místa již dávno sestavený plán stavby severní magistrály - této důležité tepny, která má spojiti východ republiky s jejími ústředími a která má tak důležitý celostátní význam? Nebo proč nelze se odhodlati ku provedení tak podrobně vypracovaných návrhů na rozdělení státní půdy sedlákům? I kdyby provedení těchto návrhů vyžadovalo značně zvýšených nákladů, přece by se úplně ospravedlnily celostátním užitkem, jelikož by naše složité sociální otázky byly rozumně vyřešeny. Jsem vždy plně přesvědčen, že hájím-li životní zájmy Podkarpatské Rusi, hájím tím i zájmy celého státu, a naopak ochranou potřeb a zájmů republiky chrání se i úspěšný vývoj Podkarpatské Rusi.

Avšak naše země prožívá ještě bolestný proces nesnadného zažívání těžkých následků dlouholetého otroctví a proto zasluhuje, aby se k ní vláda chovala zvlášť starostlivě a pečlivě. Zatím prohlížeje jednotlivé částí rozpočtu jsem se nikoli bez lítosti přesvědčil, že některé položky v rozpočtu nejen neuspokojují nás, podkarpatské Rusy, nýbrž také se příčí zásadám prosté spravedlnosti. Nebudu probírati jednotlivé odstavce rozpočtu, poněvadž bych k tomu potřeboval mnohem více času než mám, ale u jedné části rozpočtu se zastavím poněkud podrobněji.

Tak tedy mi dovolte, páni členové senátu, abych se dotkl palčivé otázky, která již řadu let jitří značnou část karpatoruského lidu, otázky, která dosud nenalezla řešení, jež by uspokojilo tuto část našeho lidu. Je to otázka úplně neutěšené situace pravoslavné církve na Podkarpatské Rusi a na Prešovsku.

Nemám vůbec úmyslu vypočítávati všechny urážky a pohany, klére dlouho musel snášeti náš lid jen proto, že jelikož si nepřál dáti se úplně pomaďarštiti a po sociální stránce si již nepřál býti předmětem bezohledného vykořisťování převelebných maďarisátorů, pouze proto, aby zachránil svou ruskou národnost a uchránil čistotu svého ruského národního obřadu, vrátil se k víře svých předků, k víře pravoslavné.

Všechny tyto urážky, pohany a pronásledování našly svůj výraz v pověstném marmarošském procesu, ve kterém maďarská spravedlnost desítky naších ruských sedláků odsoudila k dlouholetému žalářování. Ale na štěstí přišel politický převrat, vězení slovanských národů, Rakousko-Uhersko, se rozpadlo a náš lid na vytrvalou žádost a pod vlivem těch, kteří v bojí o svou národnost a víru prošli maďarskými žaláří, rozhodl se bez váhání a pochybností připojiti svou zemi k bratrské Československé republice.

Náš lid ani na minutu nepochyboval, že jen v demokratické slovanské republice najde soucit a plnou podporu svého očekávání, spravedlivých požadavků a úsilí. Náš lid se počal hromadně vraceti k víře svých pradědů a nikdo mu v tom nepřekážel. Naopak v četných případech, kde celé obce přešly na pravoslaví, příslušné úřady samy odevzdávaly pravoslavným k užívání kostely a kostelní budovy, aby měli kde konati svoje bohoslužby. Ale tento příznivý poměr úřadů se brzy změnil. Příslušné orgány vyzvaly pravoslavné obce, aby neprodleně odevzdaly kostely dřívějším majetníkům.