Není bez místa připomenouti při této příležitosti, že naše dnešní daň z vodní síly je unikem, které v cizím zákonodárství nemá téměř příkladu. Švýcarsko na vodní zdroje tak bohaté má zdanění vodní síly 10krát menší než zdanění uhlí, Rakousko zachovává reciprocitu, ale zase italská daň z vodní síly je v podstatě jen uznávacím poplatkem. Hrubý výnos daně z vodní sily postihuje u nás jen asi 14.000 poplatníků, z nichž velká většina jsou drobní majitelé vodních děl, a celkový příjem z daně z vodní síly činí asi 20 mil. Kč. Uvážíme-li, že tato daň postihuje převážnou měrou malé podniky, jeví se její nespravedlnost ještě zřejmější.

Jsou tu tedy všechny předpoklady, aby slibovaná novelisace tohoto zákona stala se konečně skutkem, a uznávají-li nutnost tohoto kroku nejenom kruhy parlamentní, nýbrž i někteří a snad všichni členové vlády, aby se v poměru k tepelné sile dostalo vodní síle základní spravedlnosti, je nutno od slibů a slov přistoupiti k činům a provésti zrněnu tohoto zákona se vším urychlením.

V silničních věcech reklamoval jsem již při rozpočtové debatě před 2 roky pomoc okresům, které při nejlepší vůli nemohou si za dnešní situace na finančním trhu a při poměrech, v jakých samospráva žije, opatřiti úhradu chybějících percentuálních prostředků k úhradě až z 90 % subvencovaných projektů.

V rozpočtu ministerstva věř. prací vidíme, že v letech 1931 až 1934 nebylo využito 122 mil. Kč z tohoto titulu jen proto, že okresy neměly úhrady na jiné své vlastní a neodčinitelné povinnosti. Žádáme zde nutnou pomoc novelisací zákona o silničním fondu a přídělem nestátním silnicím s hlediska těchto silnic a vděčně kvitujeme provisorní pomoc ministerstva soc. péče v akci 45 mil. Kč, již aspoň největším potřebám některých okresů bude možno vyhověti.

Téměř životní otázkou krajů vzdálených od uhelných zdrojů je otázka úpravy uhelných tarifů. O úpravě uhelných tarifů v dopravě železniční mluví se u nás již několik let. Jsme v tomto směru jedním z nejdražších států a není divu, že v dnešních hospodářských poměrech je tento problém den ze dne aktuálnější.

Považuji za povinnost k otázce úpravy uhelných tarifů říci několik slov, s hlediska kraje, který má v tomto státě k uhelným zdrojům nejdále a kterému se doprava uhlí stala problémem existence průmyslu a plné poloviny dalšího hospodářského života vůbec. Jestliže v předválečných poměrech nebyla situace jihočeského průmyslu v jeho zeměpisném položení s hlediska opatřování surovin nikterak příznivá, novou úpravou státní hranice po převratu se neobyčejně zhoršila. Nevýhoda veliké vzdálenosti od surovinové základny je pak dále zhoršována zvýšenými dopravními výlohami při distribucí hotového zboží. Je proto pochopitelné, že jihočeský průmysl tak hlasitě volá po snížení dopravních tarifů na nezbytné suroviny, jako je uhlí, a že v upevnění těchto poměrů vidí položení základů ke své existenci anebo k jejímu zničení. Žel, že veškeré zákroky na povolaných místech se dosud nesetkaly s porozuměním, alespoň ne s takovým, že by byla naděje, že se v dozírné době poměry zlepší. Tento stav, který vede k nemohoucnosti jihočeského průmyslu v konkurenci, hospodářsky zabíjí v pravém slova smyslu celý kraj. Dnes možno právem mluviti o hřbitově průmyslu v jižních Čechách. Suchdolské sklárny, zlínská továrna hliněných výrobků, sklárny v Chlumu u Třeboně, smaltovna Vulkán v Č. Budějovicích, sirkárna Sólo, čtyřdvorská továrna lučebnin - a mohl bych pokračovati dále ve vyjmenovávání podniků, v nichž otázka ceny uhlí v kalkulaci byla jednou z nejdůležitějších. Že v posledních letech bylo v jižních Čechách zavřeno mimo malé 26 větších a velkých průmyslových podniků - to je jistě jasným dokumentem poměrů, za nichž jihočeský průmysl pracuje. Jisto je, že se pro tyto kraje, které jsou od uhlí vzdáleny a mají také právo průmyslově žít, musí něco státi dříve, než bude pozdě.

Využívám rozpočtové debaty v senátě k tomu, abych zde poukázal na neudržitelnost vládního nařízení č. 170 z minulého roku, kterým byla redukována normální lesní těžba až na 60 % těžebních plánů jednotlivých lesních hospodářství. Není pochyby, že nařízení vlády sledovalo tu ozdravění poměrů na trhu dřeva. Ale bohužel se při tom nadobro zapomělo, jaký dosah bude míti toto nařízení na trhu pracovních možností lesních zaměstnanců. Nařídila-li se o 40 % menší produkce dřeva, znamená to logicky 40 % zmenšení pracovní možnosti pro lesní dělnictvo, a důsledek toho se také projevil. Obrázky toho máme v krajích, kde lesní hospodářství hraje určitou úlohu, na denním pořádku. Úředně nařízená nezaměstnanost lesních zaměstnanců je tu a proto také toto vládní nařízení potřebuje novelisace v tom směru, aby bylo pamatováno na sociální a hospodářské zabezpečení lesních dělníků, kteří omezením lesní těžby ztratili svou existenci.

Mluví se o další regulaci lesního a dřevařského hospodářství, dokonce o možnosti dřevařského monopolu. Chtěl bych k tomu říci, že tam, kde je regulace hospodářského života nutná, a zejména tam, kde se takovým opatřením sleduje zájem celku, nemůžeme mu brániti, naopak budeme je podporovati. Ovšem dosavadní zkušenosti ze zásahů státu do zemědělské a lesní výroby ukazují, že tu šlo o řešení často jednostranná a zpravidla vždy jen s hlediska podnikatelského pojímaná, A tu zejména u lesního hospodářství nesmí býti zapomínáno, že lesní výroba se stala v posledních letech často jediným útočištěm existence nejchudších lidí na venkově. Poukazuji na stagnaci ve stavebním ruchu, která stavební dělníky v jižních Čechách žene nutně k tomu, aby se hlásili o lesní práci i za nejnepříznivějších podmínek. Proto vládní nařízení o omezení lesní těžby je jednostranné a musí přihlížeti také k sociálním zájmům těch, kteří jsou existenčně závislí na lesní produkci dřeva. Proto voláme po jeho novelisaci.

Při této příležitosti znovu musím žalovati na neurovnanost poměrů mezi státní lesní správou a jejími zaměstnanci. Domnívám se, že mohu prohlásiti, že proti vůlí a proti intencím generálního ředitelství státních statků a lesů dějí se, zejména u nás v jižních Čechách, věcí, ku kterým s hlediska důvěry lidu v nestrannost státních orgánů nelze přihlížeti klidně. Stále nás i jiné docházejí stížností, že někteří úředníci a zřízenci státní lesní správy na Třeboňsku a jinde při přijímání zaměstnanců dávají přednost lidem s legitimací t. zv. Odborové jednoty, o níž je známo, že je součástkou republikánské strany. Tyto případy politických protekcí jsou příliš křiklavé, než aby se mohlo přes ně přecházeti. Také nejsou po prvé předmětem parlamentních stížností. Bohužel se však doposud nestala náprava. Žádám velmi důrazně pana generálního ředitele státních lesů a statků o vydání příkazu orgánům státní lesní správy, v němž jasně a rozhodně bude podřízeným služebním místům připomenuto, aby se orgánové lesní státní správy vystříhali jakéhokoliv protěžování příslušníků kterékoliv organisace či strany a při příjímání zaměstnanců řídili se jedině možnou spravedlivou zásadou přijímati především sociálně nejslabší a nejpotřebnější.

Reklamujeme také odstranění přehmatů při provádění zákazu vstupu do státních lesu a sbírání lesních plodin. Také zde nechť rozhoduje sociální a lidská spravedlnost. Nesmí se opakovati chrustenický případ hajného státních lesů Nitla. Niti byl sice odsouzen, ale to nenahradí zbytečně utracený život. Není možné, aby v lesích, spravovaných republikánským státem s demokratickým zřízením, byl nezaměstnaný dělník zastřelen proto, že sbíral v lese houby.

Nakonec bych chtěl upozorniti ministerstvo školství a nár. osvěty na hrozivou situaci české státní školy v Kaplici. Kaplice je sídlem okr. úřadu na jižním pomezí. Českou obecnou a měšťanskou školu navštěvuje tam na 200 dětí. Měl jsem příležitost prohlédnouti si v nedávných dnech budovu této školy. Odešel jsem odtamtud s upřímným studem, že po 16 letech trvání republiky je možno, aby tady těsně na hranicích státu československého byla umístěna česká státní škola v místnostech, které neodpovídají ani nejprimitivnějším pojmům účelnosti, lidského zdraví a bezpečnosti. Jsem přesvědčen, že kdyby školní úřady stavební a zdravotní tuto budovu prohlédly, musejí z důvodů bezpečnostních a zdravotních naříditi okamžité její uzavření.

Budova je téměř sto let stará, prolezlá plísní a vlhkem, bez kanalisace a prosycena nesnesitelným pachem. Krysy na chodbách a v záchodech i v poschodí nejsou při vyučování zvláštností. Podlahy a stropy jednotlivých učeben jsou skloněny na síranu a hrozí propadnutím a při sebe menším pohybu osob třesou se tak, že instinkt nebezpečí vyvolává u dětí v obličejích strach a hrůzu, že již dojde k tušenému propadnutí a katastrofě.

Nemohu pochopiti, jak učitel v této škole může s klidem věnovati se svému poslání. Škola nemá ani tělocvičny ani dvoru, ani zahrady, ani minimálně vyhovující kreslírny.

Prosím pana ministra školství, aby nařídil nové vyšetřování stavu umístění kaplické školy a aby stavba několik roků již připravovaná, ale zdlouhavostí byrokracie zdržovaná, dostala se k provedení alespoň v příštím roce. (Výkřiky komunistických senátorů.)

K výkřikům komunistických lavic poznamenávám, že pozemek na stavbu školy byl za éry sociálně-demokratického ministra pro tuto školu zakoupen.

Rodiče v Kaplici hrozí tím, že přestanou posílati děti do školy. Bojí se neštěstí v prohnilé budově, a věru, nelze se jim diviti. Nenechme proto k této hanbě dojíti.

Vážení pánové a dámy! Přicházím ke konci a chtěl bych k rozpočtu samému v závěrečné větě konstatovati: Rozpočet státní je obrazem poměrů, ve kterých žijeme. Vytýká se mu chudoba, vytýká se mu, snad v mnoha případech právem, že jeho položky nestačí na potřeby, které tu jsou. Rozpočet je prostě výrazem poměrů, že všichni, ani stát nevyjímajíc, v letech krise vaříme z vody, rozpočet je prostě obrázkem důsledků hospodářské krise, jak jsme se po 4 letech do nynějších poměrů dostali. Myslím, že nezbývá než uvědomiti si, že utáhnutí opasku i ve státním rozpočtu bylo železnou nutností, ke které vláda i strany vládní většiny sáhly jenom z důvodů železné a nezbytné nutnosti, a že tedy rozpočet může býti, chceme-li býti poctivými hospodáři, za nynějších možností jen takovým, jakým je. Proto i my, i když mnohé jsme si přáli míti lepší, i když nejsme s mnohým spokojeni, budeme pro tento rozpočet hlasovati. (Potlesk.)

Místopředseda Kahler (zvoní): Další slovo má pan sen. Nedvěd.

Sen. Nedvěd: Vážený senáte! Československá vláda a ministerstvo spravedlnosti snaží se vyvolati dojem, že naše čsl. soudnictví a správa vězeňská jsou jakýmsi vzorem soudnictví a správy vězeňské pro celý vzdělaný svět.

Již několikráte jsem měl možnost s této tribuny dokázati, že všechna tato tvrzení o dokonalosti, modernosti a humanitě čsl. justice a správy vězeňské jsou hodně přehnaná a že by páni ministři spravedlnosti měli býti mnohem skromnějšími. Také materiál, který mám zde k disposici, dokazuje, že není pravda, že by čsl. justice byla opravdu nějakým zázrakem.

Vezmu případ posl. soudr. Krosnáře. Posl. Krosnář byl zatčen, je uvězněn na Pankráci, ačkoli již po dlouhou řadu let trpí těžkou žaludeční chorobou, žaludečními vředy a byl již také jednou nebo dvakráte operován. Když mu tam jeho žena chtěla donášeti stravu, bylo to odmítnuto, a když uvážíme, že nedávno přinesl tisk zprávu, že jeden německý emigrant, který byl taktéž na Pankráci uvězněn a který měl žaludeční vřed, byl dopraven do nemocnice na operaci, když již umíral, máme to již druhý případ. Přicházíme tedy k závěru, že čsl. justice za ministrování dr Dérera se zařizuje na úmrtnost komunistů v kriminálech. Kdybychom v této věci podali interpelaci, dostaneme za 3 měsíce odpověď, že ministerstvo spravedlnosti se řídí předpisy §u 185 trest. řádu. Ale věci jsou ve skutečnosti jinak. Již Mayerův komentář k trest, řádu, který je největším dílem toho druhu, vykládá k §u 185: >Předpisy §u 185 povolují alespoň možnost bráti ohled od případu k případu.< Zde, jak je viděti, ačkoli dělnictvo, kterého je zástupcem - byl zvolen do posl. sněmovny, je zástupcem nezaměstnaných na pražské radnicí - se toho dožaduje, pan ministr Dérer všechno toto pomíjí a drží se starého trest, řádu z r. 1873, ačkoli je to i v rozporu s díly a názory věhlasných právnických autorit. Tak ku př. prof. Zucker již v r. 1879 a také prof. Storch ve svém díle >Řízení trestní< doporučuje domácí vězení u nemocných vyšetřovanců. U p. ministra Dérera ovšem větší autoritou je Bach a Glaser než Zucker a Storch. (Sen. dr Witt: To je zákon!) Ano, já jej cituji a říkám, že možno povoliti úlevu a výjimky. Bazovského jste pustili na Slovensku domů.

Nyní některé rozsudky z poslední doby. Dělník Soukup byl odsouzen na ¹/₂ roku do vězení bezpodmínečně pro neprozřetelný výrok o marseilleském atentátu. Nejdříve si o tom promluvíme trochu politicky. My jsme zásadně proti atentátům a každému individuelnímu teroru. Naše stanovisko velice výstižně před několika dny v Ženevě tlumočil soudr. Litvínov. Ale, pánové, u vás je to u všech něco jiného, vy odsuzujete atentáty, které se vám nehodí, ale schvalujete a tolerujete atentáty, které přicházejí z pravá, když se vám to hodí do krámu. Tak na př. když byl spáchán atentát na Lenina, Vojkova, Vorovského, mohli jsme čísti v celém tisku československém od měšťáckého až do >Práva lidu<: Atentát? Ono to vyplývá z těch poměrů. To je plod diktatury. Jakž takž se to musí omluviti. Vážení pánové, nejlepším důkazem, že děláte rozdíl mezi atentátem a atentátem, najdete, když si zajedete do Terezína, před t. zv. Schleussenmühle. Je krásná alej, která vede na pevnost, kde je vojenská trestnice, a tato alej se jmenuje Principová alej. Je tam také čestný hrob Principův a na tom hrobě pamětní deska. To je taková vstupní brána do Československé republiky. Zde jeden atentátník se velebí a na druhé straně jiný atentátník, který se vám nehodí do krámu, se odsuzuje. To je, pánové, případ Soukupův, který dostal půl roku za to, že pronesl neprozřetelné slovo o marseilleském atentátu. A nyní probereme tuto věc trochu po stránce právní, 14. listopadu 1913 stál před rakouským soudem v Celovci obžalovaný pro výrok: >Hoch Serbien, nieder mit Oesterreich!< Obžalovaný byl zproštěn a soudem osvobozen. 9. dubna 1915 vynesl zemský trestní soud v Praze zprošťující rozsudek: >Die Polen sind dunim, dass sie gegen die Russen gehen, wenn sie mit den Russen gingen, ware es für sie besser<. Za tento výrok byl obžalovaný zproštěn v době světové války rakouským soudem.

Nyní trochu z ciziny. Dne 4. července 1934 zproštěn byl glamorganskou porotou předák komunistické strany anglické Tom Mann, obžalovaný pro rušení obecného míru, kterého se podle žaloby dopustil útokem na kapitalistický systém a narážkou na revolučního Cromwella. Lord soudce Talbot dal porotcům toto právní poučení: >Není u nás zákona, který by zakazoval utvořiti si nebo vysloviti mínění v kterékoli věci veřejné, ať politické, sociální nebo hospodářské. Nevím, ví-li kdo skutečně, co to je >kapitalistický systém<. Ale každý z nás má právo pokládati jej za nespravedlivý.<

U nás nejvyšší soud odsoudil dělníka za výroky proti kapitalismu na 9 měsíců a odůvodnil to tím, že Československo je státem kapitalistickým a útoky proti kapitalismu jsou útoky proti republice.

To se stalo v době, kdy ministrem spravedlnosti byl p. dr Meissner. >Právo lidu< o tom přineslo zprávu a napsalo, že to je neudržitelné. Ale pan dr Meissner byl ministrem dále. Nyní jest opět ministrem p. dr Dérer, ale toto rozhodnutí nejvyššího soudu platí. Může býti tedy každý, kdo bude útočiti proti kapitalismu, v republice odsouzen podle zákona na ochranu republiky. (Sen. Nentvich: Pane kolego, doplňte také, že ministr nemůže měnit žádný rozsudek!) Dobře, může však dělati něco jiného, pane kolego. Tady se nelze vymlouvat na neodvislost soudcovskou. Generální prokuratura je podřízena ministerstvu spravedlnosti, kdyby pan ministr dal pokyn generální prokuratuře: >Takové výroky nesmíte žalovat<, nebudou dělníci-proletáři plniti kriminály Československé republiky. Tak je to, pane kolego! (Sen. Nentvich: To je věc jeho svědomí!) Kdyby nařídil státnímu návladnictví: Toto se nesmí žalovat - nebude to žalovat. (Výkřiky sen. Kindla.) Jak je vidět, jsou páni sociálnědemokratičtí ministři výbornými obhájci kapitalismu, že by to lépe nezastali ani kapitalističtí ministři.

Dělník Jos. Doubrava byl odsouzen krajským trest, soudem v Praze 21. září 1934, tedy před několika týdny, na 6 týdnů do vězení podle §u 14, odst. l zákona na ochranu republiky, protože na táboru lidu v Řeporyjích zvolal: >Ať žije sovětské Rusko!< Pánové, to je prostě něco úžasného. To se stalo v době, kdy již sovětské Rusko de jure je několik měsíců uznáno. Soud v odůvodnění rozsudku praví, že projev ten sledoval výzvu ku přeměně Československé republiky ve stát takové formy, jakou má sovětské Rusko, totiž ve stát s diktaturou proletariátu nebo s vládou výlučně malorolníků a dělníku. Pronesení tohoto hesla nutno prý vykládati jako intelektuální působení na účastníky průvodu, směřující k tomu, aby u nich byl vyvolán nepřátelský stav a nálada proti právním statkům, chráněným v §u 14 zákona na ochranu republiky. (Výkřiky sen. Hakena.)

Pánové, já jsem v politickém životě přes 40 let a když jsem jako mladý student chodil po Praze s vlasteneckými průvody a zpívali jsme: >Hej Slované< a >Rus je s námi, kdo proti nám, toho Francouz smete<, nenašel se ani jeden zástupce, který by to byl žaloval. A pánové, já bych také rád věděl, kdyby tak někdo vykřikl: >Ať žije Jugoslávie, ať žije Rumunsko!<, zdali by se našel státní zástupce, který by to žaloval. Vždyť to je také jiná forma, je tam fašistická monarchie, a vy hájíte prý demokracii! A nejdůležitější při tom ovšem je, že takovýto rozsudek padne několik měsíců po uznání Sovětského svazu de jure.

Ovšem, již zde naznačil a vysvětlil soudr. Haken, jakého druhu je to vaše přátelství k Sovětskému svazu. Dnešní noviny opět přinášejí zprávu, že tady je nějaký spolek hrdinů z Galipole. Je to cháska bělogvardějců, kteří budou pořádati slavnost pravoslavného Nového roku, a bude tam paní Naděžda Kramářové, paničky našich pánů ministrů a jiné oficiální osobnosti, ačkoliv je to organisace vojenská, Sovětskému svazu nepřátelská, kontrarevoluční.

Nyní přejdu k vyšetřovacím vazbám. František Hošek byl zatčen 1. listopadu 1932, hlavní přelíčení s ním se konalo 17. listopadu 1933, takže byl ve vyšetřovací vazbě téměř celý rok bez 13 dnů. Hošek byl soudem osvobozen, podal si žádost za odškodnění, ale byla mu zamítnuta, ačkoliv máme zákon, podle něhož těm, kteří bylí uvrženi do vyšetřovací vazby a o nichž je soudem prokázáno, že jsou nevinní, a musili býti osvobozeni, náleží náhrada. Tento zákon ovšem zůstává na papíře a jednoduše se mu odpoví: Vy jste byl osvobozen pouze pro to, že byl nedostatek důkazů, ale v podezření jste dále.

Kučera z Olomouce byl 8 měsíců ve vyšetřovací vazbě a za celou tu dobu byl jen jednou předveden k vyšetřujícímu soudci a od té doby nikdy. Teprve když jsem podal o případu interpelaci, byl propuštěn na kauci 20.000 Kč. Ale to je strašný stav, když je možno lidi zatknouti, vytrhnouti ze zaměstnání, ze středu jejich rodin, posaditi je na dlouhé měsíce do vyšetřovací vazby, pak při hlavním přelíčení je osvoboditi třeba po roce nebo ještě po delší době a pak nedat, pánové, ani náhradu ani satisfakci. Můžete to nazývati právním stavem? Totéž dovedli dělati za vlády dóžů v Benátkách a turečtí sultáni a zrovna tak Hitler. Můžete mluviti o nějakých statcích demokracie?

Pak zde mám dva případy, které přímo řvou. Je to případ Lokoty a případ Bienerův.

Případ Bienerův: Před několika roky u firmy Spiro v Č. Krumlově vypukla stávka dělníků. Během této stávky vypukl požár a shořelo tam několik domků. Jeden svědek tvrdil, že vůdce stávky Biener nabádal, aby stavení stávkokazů byla zapálena. Věc se dostala před porotu českobudějovickou a ačkoli řada svědků dokazovala, že ten, který to tvrdí, je nevěrohodný, že v době, kdy domělá porada se měla konati, byl Biener v Praze, byl přece porotou uznán vinným a odsouzen na 12 let do těžkého žaláře. 7 roků sedí v Borech, jeho právní zástupce dr Litna rozejel se loňského roku na Krumlovsko, sebral materiál, vyslechl spoustu svědků, s tímto materiálem obrátil se na ministerstvo spravedlnosti a žádal revisi procesu. Ale tato žádost byla zamítnuta.

Vážení pánové! To je při tom to nejsmutnější. Když už dojde k takovému justičnímu omylu nebo justičnímu zločinu, musí býti dána možnost, aby ten, kdo byl nevinně odsouzen, mohl býti rehabilitován. Známe mnoho takových případů z historie. Již v 18. století, r. 1772, když ve Francií byl t. zv. Calesův případ, byl to Voltaire, který, když se dověděl o rozsudku a zjistil, že byl spáchán justiční omyl, rozbouřil mínění francouzské tak, že musila býti provedena revise procesu. A v případě rytíře de La Barre opětně Voltaire celou Francii rozbouřil, musila býti provedena revise procesu a nevinně odsouzený byl rehabilitován. A ve Francií v případě Dreyfussově byl to Žala, který povstal proti reakční, fašistické, antisemitské justici, Dreyfuss byl osvobozen a vrácena mu jeho práva. A vzpomeňme si za Rakouska v procesu Friedjungové, že se Masaryk rozjel na Balkán, sbíral materiál, přihlásil se za svědka a rozmetal všechen materiál státního zástupce.

A pak zde mám řeč pana dr Soukupa, našeho předsedy senátu, ve schůzi říšské rady vídeňské dne 11. prosince 1907. Co tam praví pan dr Soukup? >16. listopadu minulého roku byl v Prešpurku odsouzen slovácký poslanec Ferdinand Juriga do vězení na dva roky a k pokutě 1200 K a k náhradě útrat 2.000 K, a to za dva články, jež napsal za volební kampaně do >Ludových novin< a v nichž odsuzuje jednak násilnou maďarisaci, jednak žádá provedení národnostního zákona. Uherský parlament, jak víte, Jurigu vydal soudům, člověk, jenž propagoval program, na němž stojí také ostatní jeho poslanečtí kolegové, sedí dnes na místě v parlamentě ve vácovském kriminále.<

Takhle tehdy mluvil dr Soukup a tak vystupovala soc. demokracie v rakouské říšské radě. Tamhle v těch lavicích (ukazuje na komunistické senátory) seděl Lokota a Stránský, páni soc. demokraté poslali Lokotu na 10 nebo 12 roků do kriminálu a Stránského na rok a pomohli jim ke zbavení mandátů.

A dále pravil dr Soukup v tehdejší své řeči;:>Pánové, na celém světě je možno vysloviti odsouzenci soustrast, objati ho a podati mu ruku. V Rusku na cestách, po kterých táhnou vyhnanci na krvavou sibiřskou Golgatu, staví mužíci na silnici vodu a podávají jím chléb a sůl, volají na ně >Zdrávstvujte!< a líbají je! Jen v Uhrách nesmí se odsouzenci vyslovit soustrast.< A já to doplňuji tím, že také v Československu ne. Několikrát uspořádali jsme projevy sympatií a sbírky, ale četníci sbírají sběrací listiny, zabavují peníze a všecky ty, kteří sbírají, honí před soud pro schvalování trestných činů. Tedy, jak vidíte, není dnes r. 1934 žádného rozdílu mezi stavem, jaký byl tehdy v Uhrách a proti kterému protestoval dr Soukup.

Nyní další případ, Famirúv. Famira, herec, intelektuál, dramatik uspořádal ve vysočanském dělnickém domě 9. dubna 1933 Večer pařížské komuny. Celé libreto bylo dáno policejnímu ředitelství k censuře. Policejní ředitelství vrátilo je jako úplně nezávadné a dalo svolení k provedení. Famira před počátkem představeni vystoupil a promluvil krátký proslov, při němž řekl: >To, co uvidíte zde na scéně, tylo události z doby Pařížské komuny převeďte si na nynější situací<. Za tento proslov dostal 6 měsíců. (Výkřiky komunistických senátorů.) Ačkoli censura v tom nic neshledala, státní zástupce říkal: >Ten kus sám sebou je nezávadný, ale jakmile se řekne: >To, co uvidíte, srovnávejte s nynějškem, je v tom ten a ten paragraf a v této souvislosti je to zločin, prečin, a kdo ví co všechno< - a Famira byl pro proslov, který sám o sobě by byl nezávadný, pro tu souvislost odsouzen na 6 měsíců.

Případ Famirúv je vlastně pokračováním po linií, na které se začalo s profesorem Krohou. Také tyto dva případy dokazuji, na jaké linii se pohybuje čsl. justice za správy soc. demokratických ministrů. (Výkřiky komunistických senátorů.)

Nemohu jinak, než končili tímto: Žádáme propuštění Krosnáře a Lokoty, žádáme revisi procesu Bienerova! Protestujeme proti dlouhým a neodůvodněným vyšetřovacím vazbám! Žádáme svobodu pro proletářské vězně! (Potlesk komunistických senátorů.)

Místopředseda Kahler (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan sen. dr Holitscher.

Sen. dr Holitschcr (německy): Dámy a pánové! Hospodářská krise, která od let otřásá naším státem jako Evropou vůbec, počíná v posledních letech povážlivým způsobem otřásati zdravotními poměry našeho lidu. Kdežto jsme v prvých letech krise, od r. 1929 do r. 1932, nepociťovali nějaký zvláštní vliv na zdravý změnilo se to během posledních dvou let, a to obzvláště pokud jde o zdraví dětí. Nelze se také diviti, známe-li krajiny nouze, přijdeme-li do Rudohoří, máme-li jako já příležitost kontrolovati lidi těchto krajin ve velkých nemocnicích, vidíme-li, jak v bytech mizí jakýkoli komfort, není prádla, není posicií, jak lidé musejí ležeti v hadrech. Já obzvláště vidím to v našich krajinách denně, venku v Rudohoří, v Přísečnici, v Hoře sv. Šebestiána; až nahoru k saským hranícím panuje největší bída. Tu se nesmí nikdo diviti, když vzrůstá úmrtnost dětí a počet epidemických nemocí. Po léta jsme v naší krajině alespoň neviděli svrab, žádný svrab více od války. V poslední době začíná se však svrab zase rozšiřovati, poněvadž lidé nemají mýdla, aby se myli, a musí ležeti a spáti v hadrech. Syfilis se zase vzmáhá. Následkem našeho zákonodárství a poraden, které jsme se pokoušeli všude zřizovati, podařilo se ji zatlačiti. Nyní jí zase přibývá, a to proto, poněvadž značná část obyvatelstva není více pojištěna pro případ nemocí; dříve se jim dostalo včas potřebné pomoci, nyní však žádné lékařské pomocí více nenalézají a je samozřejmé, že každý syfilitik je pramenem infekce pro tolik a tolik lidí.

V tomto boji pro zdraví lidu, který nyní zvýšenou měrou musíme vésti, hrají nemocnice velikou úlohu. Nejsou již tím, čím byly dříve. Dříve chodili lidé jen z donucení do nemocnice, aby se tam podrobili těžké operaci anebo aby tam zemřeli. Dnes však je nemocnice, anebo měla by alespoň býti, střediskem celého zdravotnictví. Přihlásil jsem se dnes ke slovu jen proto, abych poukázal k tomu, jak bezpodmínečně je zapotřebí, aby nemocnice v republice byly podporovány a přivedeny na vysoký stupeň.

Nemocnice jsou nestejné rozděleny; připouštím, je skutečností, že části země, obzvláště Čech, s německým obyvatelstvem jsou lépe opatřeny nemocnicemi nežli české části země. To je pochopitelné. Okresy a města v německých krajinách, kde se již dříve rozvinul průmysl, byly bohaté a tam se potřeba dobře zařízených nemocnic rozvinula již dříve nežli v části více agrární, která převážně jest obydlena českým obyvatelstvem. Podle posledního statistického výkazu ministerstva zdravotnictví máme dnes v Čechách 19.308 nemocenských lůžek ve veřejných nemocnicích, z čehož asi 3.300 připadá na Prahu a 8.836 na český venkov, celkem je tedy 12.000 lůžek, čítaje v to Prahu, v české části země, něco přes 7.000, ledy o něco více nežli odpovídá národnostním poměrům, v částech země s převážně německým obyvatelstvem. Tento počet lůžek však již nestačí. Nával do nemocnic dnes z mnohých pochopitelných a vysvětlitelných důvodů nevšedně vzrostl. Všechny naše pomocné prostředky, které máme ke zjištění a léčení nemocí, mimořádně se rozvinuly, my však jsme nestačili, a tak dnes vidíme, že bohužel skutečně naše nemocnice v mnohém ohledu nedostačuji a že je bezpodmínečně nutno je vybudovati.