Vzpomínám si, pánové, vždycky na slova našeho zahraničního ministra dr Beneše, který vždy, když vykreslí situaci, končí výzvou: >Prosím, doma zachovati klid a pořádek!< Byli jsme věrni této thesi ministra zahraničí, něco jiného ovšem povídají ti, kteří říkají, že jsou vlastenci. Jim patřila ulice, jim patřila demonstrace a měli jsme velmi co dělati, abychom zastavili to, co již bylo na kroku již jen vykročiti, a ten Václavák byl by vypadal trochu jinak.

A nyní se táži: To jsme jenom my, kteří musíme býti loyální ke státu a k národu? Nemá býti loyálním také ten, který říká, že jest jediným nositelem vlastenectví? Pánové, to jsou poměry specielně naše.

Měl jsem za povinnost na tyto věci ukázati a pokud možno dokumentárně doložiti. Všecko, o čem jsem mluvil, dokládám. Chtěl jsem tím jen dokázati, že to, co se dnes děje ve jménu národa, jest bohopustý švindl a klam, a chtěl jsem poprositi všechny, jimž záleží na tom, aby náš hospodářský život šel klidným politickým vývojem, jak toho naše zahraniční politika potřebuje, aby pracovali k tomu, aby se této politice dále nedařilo, jako se jí chce dařiti dnes.

Nechci mluviti o spojení, o národním sjednocení, bylo to tu několikráte vyjádřeno zejména.předešlým řečníkem Dundrem, ať se, prosím, spojí kdo chce s kým chce, to je věc svobody každé jednotlivé politické strany. Jen prosím, aby se nekonstatovaly příčiny, které zde nejsou, aby se prostě nedělalo to, co je klamem a co, myslím, dává dosti důvodů těm, kteří dělají druhý extrém, aby měli na co ukazovali a aby nám to nehyzdilo náš klidný politický vývoj. Samozřejmě, že si budeme hleděli těchto věcí a samozřejmě že nevynecháme jediné příležitosti, abychom nepřiložili ruku k dílu, aby len hospodářský poměr, jak je dnes, a jak ho považujeme za nemožný, byl pokud možno léčen a upravován. Máme dojem, že, nynější koalice přes ten incident, o kterém jsem musil mluviti k agrární straně - nechci její vrchní vedení dělat odpovědným, možná, že to dělá někdo na svůj vlastní vrub a upozorňuji jen na věci, aby byly včas upraveny, jak býti mají - chce důsledně a poctivě pracovati k vyřízení všech věcí, které hospodářský život nutně potřebuje. Prohlašuji, že budeme pro rozpočet hlasovati. (Souhlas.)

Místopředseda Kahler (zvoní): Další slovo má pan sen. Šimek.

Sen. Šimek: Slavný senáte! Československá národní demokracie těšila se dnes mimořádné pozornosti. Skoro všichni páni řečníci velmi obsáhle zde mluvili, kritisovali, nikdo nechválil, a právě to, že nikdo nechválil, mne utvrzuje v naprostém přesvědčení, že přece jen něco v tom národě znamenáme.

A věřte mi, bylo by rozkoší s mnohými těmi věcmi, které tu byly předneseny, se vypořádati, ale je mi líto času. My však musíme hleděti, abychom tuto kapitolu rozpočtovou měli za sebou, poněvadž nás čekají daleko a daleko důležitější úkoly. (Výkřiky: Koncentrační tábory!) Koho čekají, ať se tam strojí. Mne snad nečekají. (Sen. Dundr: My o tom nemluvíme!) Ale já o tom také nemluvím.

Velmi rád bych byl zejména reagoval na poslední slova pana kol. Šťastného. Věřte mi, že nic mně osobně i jako straníku neleží tak na srdci, jako výchova mladých dětí a mladých generací, ale prohlašuji, že od p. kol. Šťastného výchově dětí učiti se nebudu. (Sen. Dundr: On zas k vám nepůjde do školy!) Od toho jsem učitel. (Sen. Dundr: Já bych také nešel!) Vaši straníci mně to v Plzni neříkají a v 55 letech už mi to sotva řeknou. /Sen. Šťastný: Co to máte na mysli?) Vždyť jsem to řekl česky. Vy jste nám vytýkal, že špatné vychováváme mladou generaci. (Výkřiky sen. Šťastného.) Za to byste měl býti volán k pořádku. Tedy toho nechme. (Sen. Dundr: To je vychovatel?) Ano, a hrdě se k tomu hlásím. Vy mne kvalifikovati nebudete. (Sen. Dundr: Vy mne taky ne!) Ještě jsem vás nekvalifikoval a lituji, že to nemohu dnes učiniti pro krátkost času. (Výkřiky sen. Dundra a inž. Havlína. - Místopředseda Kahler zvoní.)

Slavný senáte! Bylo kdysi velmi žehráno na to, že se Národnímu shromáždění předkládala uzávěrka státních účtů od Nejvyššího kontrolního úřadu příliš pozdě. (Výkřiky sen. Dundra a inž. Havlína.)

Prosím (obrácen k místopředsedovi Kahlerovi), račte udělati pořádek. (Místopředseda Kahler zvoní.)

Teprve loňského roku dostali jsme ji včas, a byla také tato uzávěrka v rozpočtovém výboru i v plenu senátu projednána. Bohužel letošního roku, ačkoli byl závěrečný účet... (Výkřiky sen. Dundra a inž. Havlína.)

Místopředseda Kahler (zvoní): Prosím o klid.

Sen. Šimek (pokračuje):... předložen včas, nebyl projednán před rozpočtem, a tím zmizely určité předpoklady, kterých jsme mohli při sdělávání rozpočtu využíti. Měli jsme sice uzávěrku, mohli jsme ji prostudovati, ale při tom chvatu a při obsáhlosti látky jsme to nemohli učiniti, a proto vytýkám vládě nebo rozpočtovému výboru, že tato uzávěrka nebyla projednána včas, před rozpočtem, neboť by se bylo ukázalo, pokud mnohé optimistické předpoklady, týkající se třeba roku minulého, nebyly dodrženy.

Chápu, že je mimořádně těžká doba, kdy různé předpoklady selhávají, ale je přece jen potřebí, aby byla nalezena směrnice mezi nadměrným optimismem a mezi pessimismem.

Pan gen. zpravodaj Stodola pravil, že náš rozpočet na rok 1935 je ve znamení kritického optimismu. Přes to myslím, že je příliš optimistický, zejména pokud se týče příjmů na daních a dávkách, kde se očekává zvýšený přínos přes 500 mil. Kč. Vykazujeme-li za poslední 4 roky deficit rozpočtů 5.111 mil. Kč, nepočítaje 2 miliardy úspor, které také praskly, je to zjev velmi povážlivý. Podle úsudku znalců i letošní rok bude končiti deficitem nejméně 500 mil. Kč.

K tomu je třeba míti stále před očima ještě náš veliký státní dluh. Uvážíme-li, že úrok a úmor tohoto 40miliardového dluhu žádá na státní pokladně bezmála 2 miliardy, pochopíme, že je tím vloženo velké břemeno na finanční službu státu. I zde platí naše staročeské, že dluh s námi z jedné mísy jídá.

Nepůsobí také jistě příznivě na naše finanční hospodářství, že se opět odkládá do konce roku 1935 pravidelné slosování a umořování vnitřního založeného dluhu, a to i u těch půjček, u nichž se mělo začínati umořování podle plánu v příštím roce, vyjma ovšem půjčku práce. Toto odložené pravidelné slosování a umořování bude nahrazeno nákupem dluhopisů na volném trhu pod jmenovitou hodnotou až do výše 150 mil. Kč. Takto nakoupené dluhopisy budou vzaty z oběhu a odepíší se potom z příslušné částky státního dluhu. Tato opatření však otřásají důvěrou občanstva právě tak, jako se stalo zákonem o kupónové dani. Sliby a závazky je nutno plnili, neboť nevíme, kdy bude potřebí znovu se odvolati k vlastenecké obětavosti občanstva.

Pan ministr financí pravil ve svém výkladu v rozpočtovém výboru, že snížení zlaté hodnoty o jednu šeši inu nemělo neblahých důsledků, o nichž mluvili odpůrci devalvace. Pravil dále, že právě devalvací jsme se připojili na zahraniční hospodářský vývoj, docílili tím ustálení našich hospodářských poměrů a zastavili upadání hospodářského života ve státě.

Nerad bych rozptyloval toto optimistické mínění páně ministrovo a otevřeně pravím, že bych se rád hlásil k poraženým, kdyby se devalvace projevila v našem hospodářském životě blahodárnými důsledky. Přiznati se k omylům je výrazem mravní síly a neubírá na cti, byly-li předpoklady aspoň poctivě míněny, A o tom nechci pochybovati ani u pana ministra, ale doufám, že ani on nesmí pochybovati o této poctivosti na straně naši. (Tak jest!) Mluviti o blahodárných výsledcích devalvace je prozatím předčasné. Nelze říci, že se příznivé důsledky devalvace projevily nějakými mimořádně pronikavými zjevy; mírný a jen dočasný vzestup zaměstnanosti měl snad ještě jiné příčiny. Je také pozoruhodné, že devalvací jsme snížili zlatý obsah Kč o 16 ²/₃%, ale v zahraničním obchodě, zejména při nákupu surovin, se nám projevuje snížení nejméně 20 %, čili my jsme si snížili korunu o 16 %, cizina nám o 20 %.

Že se náš zahraniční dluh zvýšil devalvací, je samozřejmé. Jak se můžeme dočísti ve vysvětlivkách správy stát. dluhu, vyžaduje zahraniční dluh pro r. 1935 vyššího nákladu na úrok a úmor o 16 mil. Kč následkem devalvace. Také je zajímavé dočísti se ve vysvětlivkách k rozpočtu ministerstva zahraničí, jak tam se projevuje devalvace. Je samozřejmé, že u konsulátu a pod. je třeba platiti služné větším číslem korun, a také náš příspěvek na Společnost národu je letos zvýšen skoro o l milion Kč a to zvýšením příspěvku o 300 tisíc, a devalvací - výslovně je tam podtrženo - o 700 tisíc Kč. To jsou jenom některé prozatím viditelné stíny devalvace. Ostatně marně jsme hledali citelné oživení hospodářského života u živností a obchodů. Bylo-li v některých novinách poukazováno na to, že se již zmenšuje počet insolvencí a konkursů, je to proto, že tisíce živností bylo zničeno už dříve a že k úplnému zničení jich zbývá již jen málo.

Je naší povinností, abychom, dokud jest ještě čas, zaujali příznivější poměr k soukromému podnikání, t. j. k živnostem a obchodu. Je sice pravda, že při soukromém podnikání je výroba a rozdělování statků vedeno podnikatelským ziskem, ale stejně je pravda, že je zde ještě něco jiného, to-liž podnikatelské risiko, které nejen stravuje často všechen předchozí zisk, nýbrž i podstatu. Úžasná soutěž - tím větší při dnešní nadvýrobě - podnikání kolektivní, to všechno soukromého podnikatele ubíjí. Kolektivní podnikání těší se ovšem u státu mimořádné přízni. Dokud stát mohl, poskytoval ze svých prostředků přímo nebo ve formě bezúročných půjček podpory. Některá družstva byla sanována, aby nedošlo k úpadku. Tak přispěla vláda na př. k sanování ztrát z poklesu zboží konsumních spolků r. 1922 v rámci sanačních zákonů částkou 150 ¹/₂ mil. Kč.

Další podporou je systém daňových úlev. U daní přímých požívají družstva nižší daňové sazby. Kdežto u normálního obchodu podle §u 83 zákona o přímých daních činí sazba zvláštní daně výdělkové 9 % ryzího výtěžku, u výdělkových a hospodářských společenstev svépomocných, jež omezují svou činnost na své členy, činí tato sazba pouhé 2 tisíciny základního kapitálu. Nerozhoduje zde tedy výše obratu nebo zisku, záleží jen na výši kapitálu, která bývá velmi nízká a není v žádném poměru k docílené tržbě. (Tak jest!)

Mám po ruce statistický materiál z r. 1927, v němž 808 spotřebních družstev melo obrat 1.838,164.000 Kč, tedy obral, připadající průměrné na l konsum, byl 2,274.955 Kč. Ve smíšeném a koloniálním obchodě byl toho roku průměrný zisk 11 %. Někde byl 8 %, někde 14 %, ale průměr byl 11 %. Podle tohoto klíče předpokládá obral 2,274.955 Kč u jednoho konsumu zisk Kč 250.245. Kdyby měl tento zisk obchodník jednotlivec, zaplatil by na všeobecné dani výdělkové 7.309 Kč. Ale všem těmto 808 spotřebním družstvům bylo předepsáno na této dani jen 177.562 Kč, ledy tolik, kolik by zaplatili za stejný zisk 24 obchodníci. A měřeno z obratu 1.838,164.000 Kč u konsumních družstev stejným měřítkem daňovým, bylo by muselo býti zaplaceno 5,905.672 Kč. Bylo však zaplaceno, jak jsem řekl, jen 177.562 Kč, tedy daňový present družstvům byl 5,728.110 Kč. Tento fakt, že 24 obchodníků zaplatí na výdělkové dani tolik, kolik zaplatí 808 konsumních družstev, jest jisté velmi pozoruhodný. V této konkurenci jest ovšem těžko soukromému obchodu se probíjeli a důsledkem toho musí býti oslabení daňového přílivu pro státní pokladnu.

Ale i sám stát jako podnikatel často bez valných výsledků poškozuje živnostnictvo. Znovu vytýkám, co jsem řekl v rozpočtovém výboru, že na př. státní nakladatelství koná práce, které jsou mimo jeho poslání. Vydává nejen školní učebnice, ale vyrábí a prodává už i školní sešity a dokonce žádá, aby se mu daly vázati i úřední školní knihy. Zde však musíme také míti někoho, kdo bude daně platiti. Zbavte ještě chudáky knihaře práce, jako jste zbavili práce papírníky, a půjde-li to tak dále, nevíme, bude-li tu vůbec ještě někdo, kdo bude dané platiti.

K tomu ještě přistupuje myšlenka monopolisace školních učebnic. Představte si, kam by to šlo! Nejde jen o to, že by nakladatelé přišli o určitý zisk, nýbrž jde i o obsah. Zdravá konkurence tu musí býti. Jakmile nebude konkurence, nastane zploštění obsahu, a pak nemáme záruky, v čí rukou bude státní nakladatelství a v jakém duchu budou učebnice vydávány.

O předaňování a některých daňových nesrovnalostech bylo zde hovořeno již dosti. Jen o jedné věci se chci ještě zmíniti. Podle tří nálezů Nejvyššího správního soudu, a to z listopadu 1932, z listopadu 1933 a z dubna 1934 vykonávání lékařské praxe ve spojení s Léčebným fondem veřejných zaměstnanců, s Ústřední organisací nemocenských pojišťoven, dále s Jednotou zemědělských okresních pojišťoven, s Léčebným fondem poštovních zaměstnanců a s Nemocenskou pojišťovnou soukromých úředníků a zřízenců nepodléhá všeobecné dani výdělkové. Ačkoliv by se těmito nálezy měly finanční úřady říditi, přece postupují berní správy opačně a u Zemského finančního ředitelství leží tisíce odvolání lékařů. Je nutno, aby finanční správa dala v tomto ohledu směrnice podřízeným úřadům, aby se prostě zákon plnil.

Několik let již máme připraven vládní návrh zákona rybářského. Přes jeho nedostatky je potřebí, aby se návrh stal brzy předmětem jednání parlamentních sborů, protože škody, vznikající oddalováním tohoto zákona, jsou s to, že se nám některá povodí stanou mrtvými řekami, a škody národohospodářské, které z toho vzniknou, musíme si přičísti na vrub my.

Dále žádám zabezpečení státních hranic, aby turistické chaty v pohraničí byly vybaveny státními telefony, za státního ovšem dozoru. Je to nejen otázkou ministerstva nár. obrany, nýbrž i jiných ministerstev, a snad by se společnou akcí dala věc uskutečnili, zejména vidíme-li jak na druhé straně hranic turistické chaty jsou vším tímto vybaveny. Upozorňuji tedy na to se vší rozhodností. V poslední době mají se projednávati lež otázky oddlužení zemědělců. Chce se tím pomoci stavu zemědělskému, který se octl tak jako ostatní stavy v těžkém hospodářském postavení. Nechci se zabývati podrobnostmi, přípravné práce nejsou dosud skončeny, ale musím poukázati také na neúměrné zadlužení ostatních vrstev stavů středních. Oddlužení všech je problém fantastický, oddlužení jen některých slávu na účet státu by byl nespravedlivý. Rozumí se, že pod titulem oddlužení si nesmí nikdo představovati škrtnutí dluhů, jak to také řekl pan ministr Hodža. Ale myslím, že i ostatní cesty, které se v tomto zákoně označují, nejsou dosti schůdné a že asi nepomohou bídě rolnictva, ve které dnes jest.

Státním zaměstnancům byly v posledních dvou letech velmi citelně sníženy příjmy, posledně vládním nařízením, které dosud nebylo parlamentem schváleno. Tyto srážky platové byly odůvodňovány tím, že je to opatření dočasné a že v nejbližší době dojde k podstatnému zlevnění životních potřeb. My ovšem vidíme, že zlevňovací proces se nedostavil, a tak státní zaměstnanectvo se ocitá v krutých poměrech. Naopak, devalvací koruny byla kupní síla jejich požitků ještě zmenšena. Je velmi naléhavé, aby se vláda vážně zabývala otázkami zaměstnaneckými a snažila se pro rozpočty v letech příštích, vím že to nejde v následujícím roce, přistoupili k úplnému zrušení srážek ze zaměstnaneckých platů.

Prožíváme doby hospodářské války a v lakových dobách mlčí musy. Proto i rozpočet ministerstva školství a nár. osvěty trpí právě velice tímto faktem a je zpracován ve znamení přísné šetrnosti. Ale přece jenom je si třeba uvědomiti některé důsledky, které mají za následek velké kulturní škody, z nichž si dovolím na jednu upozorniti. Je to věc týkající se veřejné a universitní knihovny pražské. Vidíme, že tato knihovna je pravá pokladnice, památka po naších otcích, je to nejbohatší knihovna ve státě, pokud se týče obsahu, a což je na světě zjev skoro výjimečný, tato knihovna slouží dvěma universitám, a když to přísně vezmeme, také dvěma technikám. I dnes počet čtenářů v této knihovně je 15000, poněvadž 15000 posluchačů jest na obou universitách. Ale je třeba přiznati, že rozvoj veřejné a universitní knihovny trpí nekonečnými průtahy se stavbou Klementina, kde stavební program je opožděn již po řadu let. Je zbytečno uváděti, jak závažnou měrou je tím také překáženo definitivní vnitřní organisaci velikého ústavu, který svými mezinárodními styky a svojí veřejnou naukovou funkcí zaujímá postavení tak význačné. Byla-li, jak jsme zjistili, frekvence čtenářů v r. 1933 v čítárnách universitní knihovny bezmála 300.000, je tím dosti dokumentováno veliké sociální poslání tohoto ústavu, jmenovitě v době nezaměstnanosti inteligence a ostatních kruhů na studium odkázaných. Uváží-li se veliký vzrůst odborné literatury zahraniční, která má býti aspoň ve stěžejním výběru také pro nově se rodící vědecká odvětví v knihovně universálního rázu, jakou veřejná a universitní knihovna jest, zastoupena, vidíme, že prostředky, které se ústavu dávají k disposici, jsou docela mizivé, a kdyby tu nebyly příjmy ze studentských zápisných poplatků na knihovnu, to, co stát svojí rozpočtovou dotací poskytuje, by vůbec nestačilo k zakupování samostatné literatury. A kde při tom zůstává důležitá funkce veřejné a universitní knihovny pražské, kteráž jest zároveň knihovnou národní a která jako taková má doplňovali také z minulosti vše, co buďto náleží do československé knižní produkce anebo se nějak týká dějin a kultury Československa? Hmotné poměry, ve kterých je veřejná a universitní knihovna ponechávána, možno plným právem označiti za poměry nuzné, které se nápadně liší od oněch prostředků, které obdobným ústavům jsou k disposici ve státech jiných a také v ostatních státech slovanských. Nejinak má se to i s nedostatečně systemisovaným personálem knihovním, a to tím spíše, že soudobé směrnice o neobsazování míst jsou v diametrálním odporu se vzrůstem knihovny, se vzrůstem, který je nejen látkový, ale také akční, a ovšem také s hlediska misse sociální.

Zde při této příležitostí třeba připomenouti, že by se měl věnovati nějaký peníz na zaškolení knihovnického dorostu tím, že by se mu nějakými stipendii umožnilo studovati poměry na knihovnách zahraničních.

Obavy, aby Evropa nebyla opět stržena do války, byly aspoň na čas rozptýleny. Lidstvo si oddechlo. Ale přes to byly rozptýleny sny těch, kdo věřili, že světová válka byla poslední válkou. I u nás bylo mnoho takových důvěřivců, ale život nás poučil, že i při nejmírumilovnějších názorech jest třeba býti přípraven. A tak téměř celý národ a skoro všechny politické strany pochopily, co jest brannost národa, velící nám býti na stráží. V tom se svorně scházíme, hotovi k obětem na statcích i krví, kdyby naše státní svoboda byla ohrožena.

Hájiti vlast jest jednou z nejvyšších národních cností. Přes růzností politického nazírání jsme dnes sraženi v jeden šik a připraveni odraziti každého, kdož by se dotkl toho, co naše jest. A to jest veliký přínos do našeho státního života. Ve štěstí i v neštěstí nás musí pojíti oddaná, službovolná láska k rodné zemí, každý z nás musí býti vojákem, bránícím onen úsek, který mu národní povinnost k obraně určila.

My si svoji svobodnou, národní a demokratickou republiku uhájíme, jako si vlast uhájili naší dávní předkové, neboť jsme si vědomi, že na nás je dějinná odpovědnost. (Potlesk.)

Místopředseda Kahler (zvoní): Dále má slovo pan sen. Kříž.

Sen. Kříž: Slavný senáte! Rozpočtová debata má letos některé charakteristické známky. Zdá se, že levá i pravá oposice začíná chápati, že slovní argumenty nejsou ani v oposici vším a že lid má nejen právo, nýbrž i povinnost žádat od svých zástupců v zákonodárných sborech, aby nejen slovem, nýbrž také činy prováděli důkaz, že v hájení zájmů těch, kdož je do těchto sborů vyslali, jsou na svém místě. Zejména letos, kdy vstupujeme do posledního roku parlamentního období, které, zapadajíc do období těžké hospodářské krise plné zmatků, je pro náš mladý parlamentarism opravdu zkouškou státníkovou.

Politicky, zejména s hlediska politiky zahraniční, řekly obě komory Národního shromáždění v nedávné debatě o prohlášení pana ministra zahraničí jasně svůj názor na všechny ty události letící kolem nás. Řekli jsme jako stát na všechny strany jasně a srozumitelně, v době atentátů a zákulisních intrik proti ideám, z nichž vyrostla poválečná Evropa, že trváme na dosavadní a osvědčené své politice zachování světového míru a že naše zahraniční politika, tuto politiku provádějící, má důvěru nejen vlády a parlamentu, nýbrž všech rozumných lidí v tomto státě. Toto vyznání důvěry je tak živé a aktuální, že není potřebí, aby v rozpočtové debatě věnovalo se otázkám zahraničním letos tolik času a místa, jako tomu bývalo v letech minulých.

Projevy na pražských ulicích v den návratu našeho zahraničního ministra tuto důvěru jenom potvrdily.

V politice vnitrostátní dokladem politicky klidných a zdravých poměrů je fakt, že v období, kdy kolem nás vidíme a cítíme ochromení, namnoze úplné zatlačení demokratických principů veřejného zřízení, vyžívá se u nás princip vlády lidu, lidem a pro lid naprosto normálně a tak, že celé volební období bude po prvé od zavedení naších demokratických volebních řádů plně zkonsumováno. I tento fakt je dlužno posuzovati jako význačné plus republiky proti vývoji poměrů ve státech nás obklopujících.

Bylo by ovšem zalháváním skutečností tvrditi, že všechno u nás je stoupencem a vyznavačem demokracie. Víme, že tomu tak není. Od let pracují tu proudy, jichž cílem je rozvrácení demokracie. Ale jako se naše demokracie dovedla ubrániti plánům diktatury z leva, tak také marné jsou snahy reakčních elementů od fašismu až k stříbrnému pozlátku národního sjednocení, jehož politické cíle jsou více než průhledné. Duše průměrně politicky myslícího občana nedá se jimi oblouditi. S této strany opravdu nefouká to, co je základním fundamentem zájmů nejširších lidových vrstev, a proto se tyto vrstvy na konec od svádivých elementů oposice odvrátí. Písek a Pecky nejsou republika. O tom podaly důkaz obecní volby, prováděné v řadě obcí předminulé neděle. A pánové Hodáč, Stříbrný a Kramář se i do budoucna přesvědčí o zdravé mentalitě našeho člověka. Sázky na tuto mentalitu širokých vrstev, které v důsledcích hospodářské krise jsou otřeseny ve stabilitě své existenční základny, jsou a budou sázky, které snad tu a tam mohou míti přechodný úspěch, ale na konec sázejícího hazardéra přesvědčí, že svůj vabanque již prohrál a zklamou ho.

Demokracie může býti jenom jedna, poctivě lidová, vycházející z kořene naší národní duše. A taková demokracie není a nebude ani u dezertérů socialismu ani u zastánců nezměnitelnosti dnešního společenského pořádku, hájeného buržoasií rázu těch lidí, kteří spásu republiky vidí v přítomné době v podrývání důvěry k těm, kteří neuteklí z korábu a kterým zájem státu jde nad zájem stran.

Kdyby nebylo u nás důsledků světové hospodářské krise, nezaměstnanosti se všemi z ní vyplývajícími následky, neměla by vlastně naše oposice žádných nebo aspoň hlavních argumentů proti vládě a většinovým stranám, s kterými demagogicky obchoduje. V bouři politických zmatků Evropy zdálo by se Československo hotovou idylou. Žel, že není v silách vlády - nejen naší, vidíme to i v jiných státech - aby problém hospodářské krise mohla vyřešiti tak, aby každý, kdo práci hledá, opravdu jí dostal. Musí to však přes to býti i v příštím roce jednou z nejdůležitějších našich snah; musíme se starati, abychom dali lidem práce tolik, kolik je jenom možno. Přes potěšitelný fakt, že posledními měnovými opatřeními zlepšil se značně náš zahraniční obchod, je nutno počítati s tím, že bez posílení domácího trhu nelze očekávati pronikavější obrat v poměrech širokých lidových vrstev.

S touto otázkou úzce souvisí otázka cen zboží, která zase je vázána problémem výrobních možností a kalkulací v podnikáni, vyčerpaností konsumních vrstev dlouhou nezaměstnaností a v zemědělství následky několikaleté vyloženě ztrátové produkce. Tento stav v zemědělství způsobil značné zadlužení individuálního zemědělského hospodaření. Po provedení obilního monopolu, který přes některé nedostatky ukázal své dobré stránky, mluví se dnes o oddlužení zemědělců. Nejsme zásadně proti řešení této otázky, ale s jejím řešením po našem názoru souvisí také řešení problému oddlužení i u jiných stavů, i když to předřečníkem bylo nazýváno fantasií.

Oddlužení je problém tak komplikovaný, že se nemůže státi prostředkem politické agitace kterékoliv strany, nýbrž nutno je posuzovati jako vážný problém hospodářský.

Nezaměstnanost dělnictva má příčinu nejen v celkové krisi mezinárodní, nýbrž také v racionalisaci velkovýroby a průmyslového podnikání, a proto tato jest povinna, aby spolu s vládou a s parlamentem starala se o zmirňování nezaměstnanosti. Správně naznačil pan min. předseda ve svém posledním exposé, že nelze již vystačiti v hospodářském životě s liberalismem. Doba se mění a s ní mění se také principy hospodářského života.

Rozbor hospodářské skutečnosti přesvědčuje, že lidská kultura dospěla k rozmezí dalšího vývoje hospodářské organisace, že ideál jednostranně technické racionalisace je ideálem zvráceným, že podříditi lidi vládě strojů jest nebezpečím pro celou civilisaci, že nemůže obstáti nadále princip soukromokapitalistických zisků. Proto souhlasíme s tím, co řekl pan předseda vlády a pan ministr financí, že vláda je přesvědčena, že musí býti do výroby vnesen určitý systém a určitý řád. Vidíme, že čím dále, tím více vítězí názor, že účelná výrobní a distribuční organisace, podřízená dozoru státu, bude nejsprávnější cestou k východisku z dnešních hospodářských zmatků.

Nelze vyváznouti z krise, která jako mene tekel dává nám do nového roku hospodářského života 700.000 nezaměstnaných, bez lepšího rozdělení práce a snížení doby pracovní, zejména ve velkých podnicích, vybavených již dávno výhodami racionalisace. Otázka 40hodinového pracovního týdne jest dnes už otázkou mimo diskusi a je nutno jí vyřešiti tak, aby co největší počet nezaměstnaných byl znovu a pokud možno trvale do hospodářského života zařazen. Uznávají to dělníci, namáhá se o to vláda a musí býti překonány překážky, které se tomuto zdravému a uváženému požadavku stavějí v cestu.

Od prvního kroku k plánovitému hospodářství ve státě, který byl zahájen v produkci obilní, hledají se možnosti v plánovité organisací v produkcí živočišné. Dojde k tomu patrně, poněvadž k tomu dojíti musí, ale musí také dojíti k plánovitému hospodářství v životních podmínkách sociálně nejslabších lidových vrstev, které se právem dožadují zákona o minimálních mzdách, o vázanosti kolektivních smluv, o zprostředkování práce, jak to v nedávných dnech proklamoval sjezd naší největší odborové ústředny.

Konkrétně chtěl bych poukázati na některé otázky hospodářského rázu s hlediska regionálního. Je to zejména nutnost novelisace zákona o dani z vodní síly. Jde tu o otázku, jejíž řešení jest již dlouho aktuální. Je známo, že daň z vodní síly tak, jak jest u nás zavedena, nepostihuje hotový výrobek, nýbrž pracovní zdroj, vodní energii, a tím tedy v podstatě prvovýrobu. 12 let prakse dosavadního zákona podalo více než dosti dokladů o tom, že zákon jest opatřením, které dobou bylo dávno překonáno, je národohospodářsky škodlivé a při nynějších poměrech neudržitelné. V důvodové zprávě k tomuto zákonu z r. 1921, který nese číslo 338, se výslovně uvádí, že vzhledem k uhelné dávce je navržená daň z vodní síly velice nízká a že se tak děje úmyslně, takže poměr při tehdejším uzákonění daně z vodní síly byl: voda 1, uhlí 5. To snad odpovídalo v určité míře poměrům r. 1921, ale dnes je poměr naprosto obrácený. Vývojem v cenách a dávkách z uhlí za posledních 12 let vykazuje dnes rovnice těchto dávek: voda 5, uhlí 1. Tento obrácený stav je neudržitelný. Důvody novelisace jsou všeobecně uznávány, ale přes to jsme se k provedení této samozřejmostí nedostali.