Tato národní fronta, jak jsem řekl, má tvořiti s nár. demokracií a nár. ligou t. zv. Národní sjednocení. Že tomu tak, o tom svědčí oběžník vydaný ligou 2. prosince 1934 (Místopředseda dr Heller převzal předsednictví.), ve kterém se říká, že >Velkorysý návrh br. posl. Stříbrného na rychlé a úplné splynutí národních opozičních si ran (národní ligy, národní demokracie a Národní fronty) vyvolal mohutný ohlas ve všech vrstvách národa. Nadšení, které tato myšlenka vyvolala, má také plné odůvodnění.< Dále: >Zastáváme zásadu, že sjednocení národní může býti vytvořeno pouze úplným splynutím všech tří politických složek tak, že národní liga, národní demokracie a Národní fronta jako samostatné politické organisace se rozejdou a stoupenci všech tří skupin utvoří jednotné organisace místní a okresní s jednotným politickým vedením.<

To bude podíváni pro bohy, až v tomto Národním sjednocení budou také figurovali německonacionální odb. organisace. Jsem zvědav, jakým způsobem a jakými slovy a argumenty budou pánové dokazovali správnost svého postupu. Ono to má totiž něco do sebe. Dokud byli národní demokraté ve vládě, nekřičeli, jako to křičel v Čáslavi 15. prosince poslanec dr Hodáč: >Němci z vlády ven!< Víme velmi dobře, že Němci, němečtí agrárníci a křesťanští sociálové, byli ve vládě s nár. demokraty dříve než soc. demokraté, že naši nár. demokraté používali německých agrárníků a křesťanských sociálů k odhlasování návrhu, poškozujících pracující lid, odhlasovali návrhy proti samosprávě, odhlasovali zákon o zhoršení soc. pojištění, odhlasovali zákon, jímž se zvýšila daň z cukru. K lomu jim byly německé měšťácké strany, agrární a křesťansko-sociální, dobré. Dnes, když se dali nár. demokraté na cesty oposiční politiky, když se domnívají, že jim národ uvěří, že vystoupili z vlády proto, že nár. demokracie nechtěla dělati měnovou politiku, prováděti devalvaci Kč, když se domnívají, že někdo jim bude věřiti, že to byl argument, který je přiměl, aby vystoupili z vlády, dnes mají Němci jíti z vlády ven přes to, že německé aktivistické strany, německá soc. demokracie i němečtí agrárníci, dávají státu všechno, čeho potřebuje, zatím co nár. demokraté jsou v oposici a nejraději by vytvořili takové ovzduší, které by mělo za následek poškození zájmů republiky a obyvatelstva tohoto státu. (Potlesk. - Výkřiky sen. Kindla.)

My věříme tomu, co prohlašujeme, a máme také pro to doklady. Prokázal jsem zde doklady, jak bude vypadati to Národní sjednocení, a mohl bych ukázati, jak budou vypadati schůze Národního sjednoceni, kde se nezřízeným způsobem útočí proti ministrům, kde se šíří nepravdy. Na př. na jedné schůzi ve Strašnicích se uvádělo, že z půjčky práce bylo prý asi 500 mil.;Kč věnováno na silniční a jiné práce a ostatního bylo použito jinak. A v zápětí se řekne: No, víte, někomu to zůstalo za nehty. Tak se mluví dnes ve schůzích Nár. sjednocení, strany, která chce vnésti více čistoty do našeho veřejného života a proto spojila se se stranou, v jejímž čele je člověk, o jehož počestnosti měli i nár. demokratičtí poslanci nepříznivé mínění. (Výkřiky sen. Šťastného.)

Slavný senáte! My pod touto vlajkou, kterou tu vytyčilo Národní sjednocení, sjednocující nár. demokracii, nár. ligu a Nár. frontu, nikdy nepůjdeme. Naše cesty jsou protichůdné. Zatím co my pracujeme, překonáváme mnohé obtíže, rveme se s nepřízní poměrů, chystáme se na obranu státu proti nepřátelům, kteří ohrožují tento stát, naší pánové z nadvlasteneckého tábora agitují a pomlouvají.

Co vlastně chtějí? Oni mají - a napsal to dr Kramář v jednom svém článku v >Nár. listech< - obavy o soc. demokraty. Dr Kramář píše, jak muže soc. demokracie >podporovati režim, který našim lidem ubírá možnost práce a vrhá je v zoufalství.< Jakýpak režim hájili nár. demokraté až do února 1933? Kdy byla největší nezaměstnanost v naší republice? V únoru 1933, kdy jsme měli 932,000 nezaměstnaných - dnes máme nezaměstnaných 672.000. Jakýpak to byl režim, který tehdy ubíral našim lidem možnost práce a vrhal je v zoufalství? A nehledíc k lomu, cožpak stát propouští dělníky? Což to nejsou čeští i němečtí továrníci, kteří ještě dnes po stech vyhazují zaměstnance z práce? A nebyla to Pražská železářská společnost, za kterou slojí Živnostenská banka, v jejímž čele je vrch, ředitel dr Preiss, která chtěla vyhoditi najednou 2.000 horníků v revíru kladenském? (Výkřiky komunistických senátorů.)

Vážený senáte! My se všemi, kdož převzali odpovědnost, vytváříme podmínky větší a lepší možností práce. Kdybych chtěl býti takový, jako jsou nár. demokraté, mohl bych velmi snadno argumentovali. Dokud byli nár. demokraté ve vládě, snižovala se hodnota vývozu i našeho zahraničního obchodu. Srovnáte-li bilanci zahraničního obchodu za 11 měsíců r. 1934 s týmž obdobím 1933, shledáme, že za 11 měsíců tohoto roku zvýšila se hodnota našeho vývozu asi o 800 mil. Kč. Kdybych chtěl snadno argumentovati, řekl bych: My tvoříme příležitost ku práci, což se projevuje ve zvýšeném vývozu výrobků, zejména průmyslových, které se vyrábějí v jednotlivých závodech v tomto stále.

V článku v >Národních listech< projevil dr Kramář také obavy, že prý soc. demokraté budou hledati spásu u komunistů nebo v řadách Národního sjednocení. To jest ovšem naivní názor, ačkoli kdybych chtěl ukázati, kde část dělníků hledá spásu, ukázal bych třebas na případ čáslavský, na případy v revíru ostravsko-karvínském a na některé případy v kraji mladoboleslavském. Z nich by bylo zřejmo, že mnozí dělníci hledajíce spásu před propuštěním z práce, před terorem a vyhrožováním, jdou do žlutých nár. demokratických organisací, ale nejdou a nepůjdou do řad Národního sjednocení, poněvadž každý dělník, každý pracující člověk ví, že jeho místo není tam, kde rozhoduji zástupci finančních a průmyslových magnátů, kde rozhodují lidé, kteří nemají smysl pro důležité životní potřeby pracujících vrstev.

Ještě jednu věc bych zde rád řekl. Stále a stále jsme očekávali, že nám ten nový politický útvar, který stěží vydrží do voleb - jako vydrželo spojenectví Ligy proti vázaným kandidátním listinám s Národní obcí fašistickou jenom do voleb, a po volbách se p. Gajda s p. Stříbrným rozešli - dá poznati, po čemž jsme toužili, jaký je vlastně program Národního sjednocení a co chce. Nalezl jsem zase v článku dr. Kramáře tato slova: >Nalézti cestu k osvobození od této strašné katastrofy je cílem a povinností Národního sjednocení tím spíše, že je to katastrofa nejen hospodářská, nýbrž i národní a že všechny síly musíme sebrati a shromážditi, abychom uchránili svobodu národa od pauperismu, nač čekají naši >přátelští< sousedé.< - Národní sjednocení bude teprve hledati cesty, jak osvoboditi národ nebo lid od strašné hospodářské katastrofy. A vidíme, že někteří členové národní demokracie, pokud přináležejí do řad průmyslníků, zavírají dále průmyslové závody, že mnozí z těch, kteří získali do svého vlastnictví průmyslové závody ve zněmčeném území, jako Živnobanka Mauthnerovy závody, jako Živnobanka firmu Cos-manos, nechávají textilní továrny jak v Tanvaldě, tak na té nejzazší výspě kol Hrádku n. N, státi, nepracují v nich, aby ukázali, jaký mimořádný zájem mají na záchraně českých duší, které 3, 4 roky čekají na zaměstnání a výdělek.

Má se hledati cesta k osvobození od strašné katastrofy a mají se všechny síly v národě sebrat a shromáždit, říká dr Kramář. Všechny síly se shromáždily, všechny síly lidí myslících to s republikou dobře, všechny síly politických stran pracujících pro stát a jeho nejširší vrstvy se shromáždily, ale v tomto shromáždění poctivých a svědomitých sil, svědomitých politických stran chybí nár. demokracie. Ta nemá čas pracovati o záchraně národa před strašnou hospodářskou katastrofou, ta nemá dostatek vůle přispěli k pomoci těm, kdož pomoci potřebují, ta musí agitovati, její funkcionáři musejí pomlouvali, její zástupci musejí vyvolávati nedůvěru k vládě a tak podkopávati to, co se pracně v tak těžkých letech udržuje. (Výborně!)

Slavný senáte! Nebudeme hledati, jako Národní sjednocení, cestu k osvobození ze strašné hospodářské katastrofy. To by bylo příliš pozdě, kdyby se teprve nyní, kdy tu je ohromné nebezpečí, měly hledati cesty. My jsme již ty cesty nalezli, my po nich jdeme a svědomitě, systematicky také pracujeme. Myslím, že jsme již ze značné části tu strašnou katastrofu, o které mluví dr Kramář, odvrátili. Pomáháme ze všech sil, nutíme stát, aby dal vše, co dáti může, ale vidíme, že páni z vlasteneckého tábora tuto pomoc maří, že těm, kdož pracují, házejí klacky pod nohy, domnívajíce se, že se tím vytvoří předpoklady pro jejich politické úspěchy a dokonce pro jejich velké volební vítězství r. 1935.

Považoval jsem za nutné ukázati na tu mravně pochybnou politickou činnost t. zv. Národního sjednocení. Nepochybujeme, že tak, jako bylo odhaleno, že ti největší vlastenci stojí ve službách nejen českých, nýbrž i německých průmyslníků, budou odhalena ještě jiná fakta. Nemohu jinak, než také této věci se poněkud dotknouti.

Když posl. dr Hodáčovi bylo vytýkáno, že bére od českoněmeckého svazu průmyslníků odměnu více než 300.000 Kč ročně a že má k tomu ještě jiné příspěvky a výhody, bránil se tím, že také státní zaměstnanci, jsouce placeni státem, jsou placeni z prostředků, které odvedou i němečtí poplatníci. To je všechno krásné, ale státní zaměstnanci slouží celému státu, všemu jeho obyvatelstvu, kdežto p. dr Hodáč sloužil jen českým a německým průmyslníkům, zasazoval se jako vůdce Svazu čsl. průmyslníků, aby byly sníženy mzdy r. 1921, 1922 i v letech pozdějších, byl rádcem českých, německých i maďarských průmyslníků, a velmi často rádcem i proti českým dělníkům, které se snaží nyní také organisoval.

Prohlásil jsem: Pracujeme, vynakládáme všechny svoje síly, abychom zmírnili těžký osud nezaměstnaných, abychom také uchránili stát před možnostmi určitých nebezpečí. My na této cestě setrváme, budeme dále ve spojení s každou loyálně postupující a svědomitě jednající politickou stranou chrániti a upevňovati demokracii a demokratické zřízení, hájiti a upevňovati občanská a politická práva, a budeme čeliti všem nepřátelům, nejenom cizím, nýbrž i domácím.

A jsme přesvědčeni, že touto loyální, svědomitou prací se nám podaří vyvésti náš hospodářský život ze zmatků, kam jej zavlekli jiní, ti, kteří měli ve svých rukách finanční a hospodářskou moc a možnost vytvořiti tak podmínky zdravého a dobrého vývoje, podmínky klidného, spokojeného a radostného života pro všechny příslušníky pracující třídy. (Potlesk.)

Místopředseda dr Heller (zvoní): Slovo má pan sen. Haken.

Sen. Haken: Vážení pánové! Prve než začnu svůj referát, jsem povinen věnovati posmrtnou vzpomínku (Senátoři strany komunistické povstávají.) vysokému funkcionáři Sovětského svazu a všesvazové komunistické sírany bolševiků Sjergěji Mironoviči Kirovovi, jehož jsem osobně znal a jehož práci jsem také podrobně sledoval.

Zahynul zákeřnou rukou bělogvardějce. V revoluci byl v prvých řadách a přičinil se hrdinně o vítězství proletariátu.

V posledních letech byl v čele socialistického budování má důležitém úseku v leningradské oblasti. Jeho životní dílo má význam nejenom pro dělnické obyvatelstvo Sovětského svazu, nýbrž i pro všechen světový proletariát. Skláníme se s miliony občanů Sovětského svazu před památkou soudruha Kirova a podáváme si s nimi ruce k boji za obranu Sovětského svazu a za socialismus! (Senátoři strany komunistické usedají.)

Skutečnost, že československý ministr zahraničí dr Beneš se dal po návratu z Ženevy před několika dny oslavovat jako zachránce míru, svědčí o tom, že mír byl v nebezpečí, že tu bylo nebezpečí války, že, jak výslovně i sám pan min. dr Beneš tvrdil, válečné nebezpečí bylo přede dveřmi.

Naskýtá se nám otázka. Kdo chtěl válčiti? Kdo a proč? O toto konkrétní otázce pan ministr Beneš mnoho nehovořil.

My, pozorujíce podrobně situaci, v níž k válečnému napětí došlo, a průběh až do jednání ženevského, vidíme velmi mnoho shodného s r. 1914 před 20ti lety. Předně tu byl sarajevský atentát na korunovanou hlavu, po něm nastalo válečné štvaní, byly líčeny přehnaně zásluhy a význam arcivévody Ferdinanda jako otce lidu, jako vynikající osobností, bylo útočeno i na cit, kolovaly obrázky dětí a ženy arcivévodovy, aby jen válečné štvaní nabylo co možná největšího rozsahu. Byla usnesení městských rad, byly projevy, klére měly v pozadí vyvolání válečné nálady, čili před 20ti lety byli jsme svědky až do všech podrobností právě takové válečné štvanice, jako jsme toho byli svědky letos. A letos tytéž hlavy, které před 20ti lety projevovaly loyální nadšení pro mrtvého arcivévodu Habsburka, projevovaly totéž nadšení []. Velmi mnoho shodného tu jest i v tom, že příčina války před 20ti lety nevězela ovšem v atentátu na arcivévodu Ferdinanda, nýbrž že tento atentát byl jen záminkou k tomu, aby se provalilo válečné napětí, visící tehdy nad celou Evropou. I teď bylo vzpomínáno sirotka po králi Alexandrovi velmi citovými výrazy. Při tom jsem si vzpomněl, že právě tyto dny bude tomu rok, co na dole Nelson bylo způsobeno neštěstí, ale o sirotky po ubohých hornících, kteří se stali obětí kapitalistické chamtivosti, nejeví se ani tolik zájmu, ani tolik sympatií [ ]. Kdybych srovnával do podrobností r. 1914 a tehdejší válečné štvanice s rokem letošním, obávám se, že by parlamentní censura mně tento pasus vyškrtla, poněvadž už je známá. Z těchto důvodů nemohu se pouštěti do podrobného zkoumání tak nápadně shodného r. 1914 a r. 1934. Ale jeden fakt zůstává, to je fakt akutního válečného nebezpečí. Když sledujeme průběh, poznáme, že ani Malá dohoda, ani ministr Beneš nespoléhali plně na Společnost národů. Oni nespoléhali plně na Svaz, jehož velikým obdivovatelem vždycky byl a je pan Beneš, nýbrž byly konány horečné válečné přípravy, byly dokonce vypouštěny balónky o vystoupení Malé dohody ze Společnosti národů. Zkrátka vedle jednání Společností národů bylo řinčeno zbraněmi, a kdyby snad bylo usnesení Společnosti národů nepříznivé Malé dohodě nebo nevyhovující, byly už připraveny všecky kroky k válečnému vystoupení. Informace listům, které nedávno dávalo ministerstvo zahraničí, byly takového rázu, že neměly býti uveřejněny. Tedy konflikt jugoslávsko-maďarský přivedl i Československo na pokraj války. A my jsme i zde u příležitosti sjednávání vojenských úmluv s Malou dohodou zdůraznili, do jakého velikého nebezpečí se Československo ve spojení s Balkánem řítí. My jsme zdůrazňovali válečné nebezpečí, jež hrozí z tohoto úzkého spojenectví. Čas nám dal zapravdu. Je potřebí jenom, aby pracující lid si uvědomil, jak těsně před válkou jsme stáli v minulých dnech a že tvrzení o nebezpečí, o krajním nebezpečí války není strašákem, není frází, nýbrž velikým mementem, před kterým se pracující lid nejen musí zamysliti, nýbrž ze kterého musí také vyvoditi důsledky. (Sen. Mikulíček: Včera to bylo potvrzeno u branném výboru!) Byli jsme také svědky toho, jak válečné nebezpečí v těchto dnech tak akutní bylo před lidem utajováno. Zatím byla dělána ohromná propaganda a pořádány válečné štvanice.

Ženevská debata v části o teroristických bandách, pěstovaných zejména v cizích státech, ukázala velmi mnoho zajímavého. I pan ministr dr Beneš i zahraniční ministr jugoslávský pan Jevtič vystoupili velmi rozhodně proti ozbrojeným bandám, které v cizím státě připravovaly teroristické činy. (Výkřiky sen. Kindla.) Pánové, naše stanovisko k individuálnímu teroru, k atentátům je známé. Je to stanovisko marxismu, které zní, že osobní atentát, osobní teror nejsou prostředkem k dobytí moci proletariátem, naopak že jsou velmi často na škodu, a často také pocházejí z řad provokatérů a nepřátel dělnické třídy. Marxismus odmítá rozhodně individuální teror a odmítal jej i tehdy, když v carském Rusku byly teroristické skupiny, klére měly za cíl osobní teror a atentáty. Již tenkrát marxisté i bolševici stáli ostře proti teroru, odmítali jej a potírali. (Výkřiky sen. Kindla.)

Ale debata ukázala zajímavou věc, že Beneš a Jevtič potírali teroristické bandy, žádali jejich vyplenění, ukazovali zejména na to, že tyto teroristické bandy byly organisovány, cvičeny mimo hranice Jugoslávie, tedy v cizím státě, a činili za to Maďarsko odpovědným. Nevím, jestli se Beneš a Jevtič při této debatě hodně červenali, jestli si nevzpomněli, [ ]. To je jistota. My jsme na ty případy upozorňovali několikráte a jmenovali jsme podrobná fakta. (Sen. Šťastný: Teroristé nebyli z Československa!) Tito nebyli z Československa, ale tady jsou zase jiní, s jinými cíly. Mluvím o charakteru těchto pánů. [ ].

Tato doba nám ukázala právě, co sudů válečného prachu je pod Evropou, Válečné nebezpečí je, musíme s ním počítati a je třeba proti němu bojovali. Válečné nebezpečí se zejména zostřilo nástupem fašistických režimů, zejména v Německu.

Hitlerovo Německo, Hitlerův agresivní postup v zahraniční politice přiostřil válečné nebezpečí v Evropě. Ale nejde tu jenom o Německo. Mnozí čistě zase z válečných důvodů označují jako vinníka zostření válečných poměrů v Evropě jen Hitlera a Německo. To by bylo ovšem nesprávné a velmi jednostranné. Upadlí bychom do těch nesprávných názorů, jaké se objevily při hledání příčin poslední světové války, že se vina na válce svrhla jenom na císaře Viléma. Ne, příčina velkého válečného napětí vězí v imperialismu a kapitalismu a fašistické režimy přiostřily pouze toto napětí. A nejde tu, jak zdůrazňují, jenom o fašismus německý, nýbrž musíme při této příležitosti viděti také fašismus polský, rakouský, jugoslávský, bulharský i rumunský, tedy nemůžeme mluviti tak, jak se to v časopisech a agitacích koaličních stran často nebo obyčejně dělá: Demokracie, to jsme my, Československo, a fašismus, to je Německo - nýbrž je třeba upozorniti, že čsl. demokracie je těsně svázána s fašistickými státy, svázána na život a na smrt, kde nejsou poměry lepší než v Německu.

Nechci oživovati a předváděti ukázky fašistického teroru v Jugoslávii, chci jenom upozorniti na poslední novou vlnu fašistického teroru druhého spojence Československa, Rumunska [ ]. Dělníci, rolníci, leví intelektuálové, kulturní organisace, všechno trpí novou vlnou teroru, která se právě v tomto fašistickém státě znovu vyzvedla. Poslední týden bylo rozpuštěno 32 pokrokových kulturních organisací, zastaven zbytek, to je posledních 20 listů. Byly spousty nových prohlídek a zatčení. Tak byl zatčen byv. ředitel Národního divadla v Jasích univ. profesor Konstantinescu, byl zatčen prof. dr Jordu Jordán, Rado Cornescu a jiné osobnosti, které hrály v kulturním životě Rumunska velkou úlohu. Krutý rozsudek proti železničářům, kteří před časem hájili své nízké platy a také svá práva, nabyl účinnosti.

Dělnické odborové organisace jsou zakázány, věznice jsou plny. Vězňové jsou podrobeni hitlerovskému týrání. Ale na druhé straně vláda podporuje fašistické hnutí Železné gardy, která je ve spojení s Hitlerem.

A když i v mezinárodním měřítku pozorujeme, jak fašistické hnutí navzájem souvisí a se podporuje, seznáme také, proč u nás fašistické hnutí bez rozdílu nacionální příslušnosti sjednocuje se na jedné linii. To udivovalo p. kol. Dundra. Kdyby se kol. Dundr podíval hlouběji do světového fašistického hnutí, nedivil by se a poznal by, že fašismus není toto velevlastenectví, jak on to nazýval - on totiž ani slovo fašismus nevyslovil z opatrnosti, říkal tomu nadvlastenectví nebo velevlastenectví - nacionalismus je jen demagogický povrch fašistického hnutí, právě tak jako fašismus operuje se sociální demagogií. Na tuto nacionální a sociální demagogií snaží se fašismus získati masu, ale podstatou fašismu není ani nacionalismus, ani sociální ohledy na pracující lid, nýbrž je to hnutí vyspělého kapitalismu. Je to hnutí pánů, je to hnutí velkoprůmyslu a velkých finančníků. Sociální a nacionální demagogie má sloužiti jenom k tomu, aby zájmy velkoprůmyslníků a velkého kapitálu dostaly v masách odezvu. To vidíme nejlépe na Německu. Právě s takovými demagogickými hesly nacionálními a sociálními, jako u nás vystupuje Národní sjednocení, šel Hitler k moci, ale jakmile přišel k moci, ukázalo se, že to byla jen demagogická hesla. Neuskutečnil nic ani rolníkům, nedal ze svých slibů nic ani středním vrstvám, které se snaží:každé fašistické hnutí získat, poněvadž jsou vždy nejméně jasné, a ovšem nedal nic ani dělníkům. Fašismus zhoršil poměry rolníků ve fašistickém Německu právě tak jako v Jugoslávii, Polsku a Rumunsku, aspoň pokud jde o drobné, pracující rolníky, fašismus zhoršil i poměry středních vrstev a zotročil ovšem politicky a hospodářsky především dělnictvo.

Mluví se u nás hodně o demokracií a také demokracie musí nebo měla by míti nějaký poměr k těmto fašistickým diktaturám. A tu vidíme, že na jedné straně se u nás pořádají nacionální štvanice proti Němcům a na druhé straně je stát v úzkém přátelství s jinými zeměmi fašistického režimu. Heslo demokracie, jak je vidíme vykládati a reprodukovati, má velké trhliny.

Je zajímavé, abych to doložil příkladem, že největší štváči proti Sovětskému svazu, kde je diktatura pracujícího lidu, štvali proti němu v zájmu demokracie. Připadá mně tu na mysl pan prof. dr Slavík, který soustavně již po několik roků štve proti Sovětskému svazu v masce >demokrata< a pokrokového člověka, a zatím je nejkrajnějším reakcionářem a nepřítelem lidu. Kdyby se dalo na hromadu všecko, co proti Sovětskému svazu napsal a naštval, byla by toho důkladná kupa; ale tento borec za >demokracii< nenapsal - aspoň já o tom nevím, ač sleduji tisk - ničeho proti diktatuře v Jugoslávii, Bulharsku, Rumunsku a v Itálií. Ačkoliv se tváří jako zásadní nepřítel každé diktatury a jako >demokrat<, soustavně štve jenom proti diktatuře proletariátu a proti Sovětskému svazu, ale fašistické diktatury - a to je zajímavé - nepřekážejí jeho >demokratickému< chápání. A totéž bych chtěl prokázati i o jiných demokratech<. Kdybych si vzal na př. >České slovo< nebo >Právo lidu< a listoval v jejich ročnících, dojdu k témuž závěru, že tam sice jaksi z titulu >demokracie< bylo velmi mnoho a velmi často psáno nepravdivě a štvavé proti Sovětskému svazu, ale přejděte si jejích ročníky, zda měli lito >demokraté< tentýž poměr k fašistickým a kapitalistickým diktaturám. Neměli, a tím je odhalena celá podstata t. zv. >demokracie<. Proti právům dělníků, proti jejich náporu a nástupu - to jsou demokraté, ale proti nástupu fašismu, to již nejsou. Čili: do prava a do prava, to je demokracie, ale do leva, to je bolševismus. A my si musíme uvědomiti, že v dnešní situaci každý krůček do pravá, ve směru reakce je krokem k fašismu, každé oslabení dělnické třídy a každé zkrácení jejích práv není otázkou demokracie, nýbrž otázkou fašismu.

U nás >demokraté< hájili demokracii jenom bržděním a útoky do leva a tím objektivně i subjektivně dláždí cestu fašismu. Ukazují-li dnes fašisté velmi nebezpečně své zuby i u nás, je to důsledek oné politiky t. zv. >demokratů<, kteří tento fašismus pěstovali, kteří si ho vychovávali. Ale zdůrazňuji ještě jednou, že fašismus je hnutím kapitálu a že pro lidí pracující má pouze nacionální a sociální demagogii. Uvědomme si, že v nacionalismu ty vlastenecké huby nikdo nepřekřičí, a proto je směšné, když >demokraté< rázu na př. >Českého slova< chtějí paralysovati vliv fašistů tím, že je chtějí přetrumfnouti nacionalismem.

To ukázal nejlépe spor o t. zv. insignie. Fašisté využívají k nacionálnímu štvaní všeho, i takových středověkých památek, jakými jsou insignie. Desetiletí studují studenti na universitách, hledají živobytí v kondicích, shánějí, aby měli na byt a na oběd, a nikdy se nikdo z nich nestaral o insignie. Okolnost, že právě dnes se toto staré haraburdí stalo předmětem nacionálních štvanic, svědčí o tom, že se fašismus chytá každé maličkosti, každého haraburdí, aby nacionálními štvanicemi masy opil. O nic jiného tu nejde.

Ale na druhé straně vidíme, že právě takové haraburdí vytahují i t. zv. >demokraté<, že právě teď je v módě, vytahovati historická haraburdí z musea, která tam odpočívají 80, 100 roků a která hrála v dobách národního českého probuzení velkou úlohu. Hrají se vlastenecké filmy, objevuje se Fidlovačka, vytahuje se všechno, co před 80, 100 lety hrálo velkou národní úlohu v dobách probuzeneckých. To jsou dnes injekce fašismu a nic jiného. Dnes je to voda na mlýn fašistům, poněvadž oni přenášejí tyto věci z dob národního probuzení do doby vyspělého imperialismu a kapitalismu a využívají jich k fašistické demagogii. Jsou to právě tak insignie jako všechny ty nacionální Fidlovačky 80 a 100 roků staré, ať již se ukazují ve filmech, v divadlech nebo jinde. V museu jsou dobré, ale přichází-li se s nimi v době nacionálních fašistických štvanic, jsou oporou fašismu a jsou, jak je viděti, také fašisty využívány. Dělnictvo musí loto hnutí nacionálních štvanic velmi pozorně sledovati a postaviti se všude proti němu. Ale staví-li se proti němu i demokraté, potom musí voliti jiné metody, totiž přímo potírati fašistické hnutí a nacionální štvanice, a ne nacionálními frásemi s fašistickým hnutím konkurovat. To propadnou vždycky, to je samozřejmé.

Jestliže jsem ukázal na fakt, že válečné nebezpečí v těchto dnech stálo u nás přede dveřmi, nutno, abych zdůraznil, že jediným mírovým faktorem, jediným opravdovým činitelem pro mír a proti válce je Sovětský svaz, jeho mírová politika. Sovětskému svazu jde o zachování míru. Stalin v lednu 1. r. na sjezdu bolševiků ve své ohromné řeči řekl: >Není na nás, kteří jsme zakusili hanbu brestského míru, abychom vychvalovali versailleskou smlouvu. Nesouhlasíme pouze šlím, aby byl svět pro tuto smlouvu vržen do propasti nové války<.

To je řeč jasná. Sovětský svaz ani proletariát celého světa nemůže byli nadšen versailleskou smlouvou, která je smlouvou imperialistickou.

Vždycky jsme tvrdili: Imperialistická válka může zakončiti jenom imperialistickým mírem nebo revolucí, a kde zakonči mírem, je tento tak zv. mír zdrojem nového válečného napětí a válečného nebezpečí.

Ale dnes je otázka taková, že každé porušení hranic, snaha po revisi versailleské smlouvy, od některých států vedená, nemá jíti jenom po linii smluv, nýbrž že tato smlouva má býti korigována novou válkou. Čilí změna hranic spojena je tu těsně s válkou. A proto my musíme se v této situaci postaviti rozhodně proti tomu, aby hranice vytvořené třeba imperialistickým versailleským mírem byly násilným způsobem měněny, poněvadž to znamená novou evropskou, ne-li světovou válku, novou pohromu pro pracující lid, nové těžké následky pro pracující lid po válce.

Sovětský svaz je tedy jedinou spolehlivou silou proti válce a za mír. V Sovětském svazu se také dělá veřejná ohromná propaganda proti válce a pro mír.

Vzpomněl jsem si na psaní >Práva lidu<. V Moskvě jsem byl u příležitosti 20. výročí vypuknutí světové války svědkem ohromných demonstrací proti válce a pro mír. Ve všech závodech byly schůze, ve všech veřejných místnostech divadla, na ulici, v palácích, všude byly ohromné transparenty a vývěsy s protiválečnými, mírovými hesly. Taková široká svobodná propaganda proti válce a za mír není dovolena v žádném kapitalistickém státě, není dovolena zejména u nás. A právě to, že tam je volná ta?k mohutná propaganda proti válce a za mír, dosvědčuje, že Sovětský svaz je opravdově pro li válce a pro mír. Ovšem nutno také zdůrazniti, že jediným spolehlivým spojencem Sovětského svazu, sovětské vlády v úsilí za mír je světový proletariát. Sovětský svaz při všech úmluvách, které udělal s kapitalistickými státy o neútočení, i při své účasti ve Společnosti národů je si docela dobře vědom, že v příhodný okamžik, v nové konstelaci tytéž státy, které s ním uzavřely smlouvy, mohou vystoupiti jako otevření nepřátelé Sovětského svazu, čili že přátelství kapitalismu k socialismu není nikdy upřímné, a jestliže kapitalista uzavrou smlouvy, jistě to dělají z určitých svých potřeb, v určité situací, ale poruší tyto smlouvy ihned, jakmile se tato situace změní. Proto navázáním právních styků Československa se Sovětským svazem není ještě řečeno, že československý kapitalistický stát, československá vláda je přítelem Sovětského svazu a že také stojí pevné za mírovou politikou tohoto dělnického státu. My zdůrazňujeme, že jediným mírovým činitelem, jediným činitelem v boji proti válce, jedinou vážnou oporou mírové politiky Sovětského svazu je mezinárodní proletariát, Mezinárodní proletariát je také nejvážnějším faktorem v boji proti válečnému nebezpečí vůbec. Kapitalistické státy a jejich vlády to dobře vědí. Okolnost, že vyhlášení války bude zároveň vyhlášením revoluce, je ve skutečnosti velikou brzdou války. To tvrdí i kapitalistický mezinárodní tisk a proto také proletariát celého světy se musí starati a tak připravovati, [ ]. (Sen. Šťastný: Také v Rusku!) Tam již byla, p. kolego, vy jste spal. (Sen. Šťastný: Ale bude!) Nebude, marné čekáte. Já mluvím o kapitalistických státech.