A druhé nač ukázati, bych pokládal za tak důležité, jest určitá přeměna národního cítění u mladé slovenské inteligence. Nemám tu na mysli přirozenou skutečnost, že určitá část Slováků, u nichž se vědomí jejích národní příslušnosti probudilo teprve po převrate, nebyla národně dosti uvědomělá, kdežto nová generace, vyšlá již ze škol slovenských, má vřelejší poměr ke svému národu, ale chci ukázati na toto: U starší generace bylo pozorovati ještě vliv útisku z dob maďarského ujařmení, i vliv vštěpované maďarské kultury. Slovenská starší inteligence většinou vždy ráda napodobovala způsoby maďarské gentry a osvojila si i její aristokratické cítení. To se projevilo určitým ochladnutím v poměru k Čechům, v odporu proti jejich větší svobodomyslností a demokratičností a tento odstup, když k tomu přistoupily ještě hospodářské důvody, se stupňoval až ve zřejmý antagonism. Proti tomu nová generace - většina nevědomky, někteří její význační representanti však již uvědoměle - přijímá pracovní metody české, ujasňuje si svoje úkoly a poslání ve svém národě, a co hlavní, osvojuje si demokratické cítění a myšlení.
Tato změna mentality má dvojí, zdánlivě protichůdný účinek: na jedné straně je sbližuje s Čechy a tvoří předpoklad vzájemného - to je důležité - porozumění, ale na druhé straně pěstě je od jejich českých bratří oddaluje. To proto, že zároveň s touto přeměnou vzrůstá jejich sebevědomí. Mladí Slováci cítí, že se vyrovnávají Čechům, a uvědomují si svojí schopnost spravovati věci svého národa, ale nenalézají ještě dosti příležitosti, aby svoje touhy uskutečnili. Ještě je tu stará generace, jesle jsou tu hlavně Češi, kteří přišli pracovati na Slovensko, když tu jiných pracovníků ještě nebylo. Mladí Slováci stávají se netrpělivými a je zcela vysvětlitelné, že v takovém rozpoložení mysli přijímají od starší generace nacionalistická hesla, která byla ražena za jiné mentality, ale která jim slibují přinésti uskutečnění jejích snah, zejména přijímají heslo autonomie a heslo antagonismu proti Čechům. Jsem však přesvědčen, že toto je zjev přechodný a že tou měrou, jak se budou poměry vyvíjeti na Slovensku a jak mladí Slováci budou zabírati ve veřejném životě místa, která se uvolní přirozeným odchodem Čechů, vymaní se i Slováci z tohoto svého příliš jednostranného a upřílišněného, takto chápaného nacionalismu. (Výborně!)
Co je však přes nepříznivé a na první pohled obávané důsledky kladným a slibným zjevem v tomto vývojovém procesu, jest onen vzrůst sebevědomí u mladých Slováků, Dříve to byl pocit méněcennosti, pocit strachu z převahy Čechů, který proti ním stavěl Slováky, dnes je to již vědomí vlastní síly a vědomí schopnosti vyrovnati se Čechům, Tohoto sebevědomí se dosud Slovákům nedostávalo, a to byla veliká chyba, jednak proto, že to byl předpoklad antagonismu proti Čechům, ale jednak také proto, že je nám třeba vypnouti všechny své síly a schopností k tvůrčí prácí, abychom dobudovali veliké dílo naší revoluce a abychom je i uhájili práti každé nepřízní doby a poměrů. Tento nedostatek sebevědomí Slováků mohl zejména též živiti naději Maďarů, že se jím podaří získat opět slovenský lid, aby mohli pokračovati ve svém maďarisačním úsilí, přetrhnutém naším státním převratem, Bude-li tu však státi Slovák uvědomělý, neohrožený, znající svoji sílu, pak sny maďarské o vzkříšení starého Uherska musí se před touto realitou rozplynouti. (Výborně!)
Slováci se musejí státi sebevědomými, silně národně cítícími Slováky též proto, aby mohli dospělí k vyššímu uvědomění československému. Vždyť pan senátor Buday má v tom pravdu, že Češí mají k této synthese české a slovenské ještě hodně daleko, a ještě málokterý Čech může o sobě říci to, co řekl dr Beneš na Slovensku: >Mluvím jako Čechoslovák, ježto národního vědomí jen českého nemám, jen Čechem se býti necítím a cítění české je mně podradené cítění československému.< (Hlasy: To je správné! Výborně!)
Ba bojím se, že vývoj národního myšlení v Čechách u t. zv. národního sjednocení jde přímo opačným směrem přes zdánlivé sbližování a vzájemné koketování Stříbrného a Hlinky. Tvrdím, že vypjatý šovinismus český i slovenský by se musil vzájemně střetnouti a stal by se tento konflikt neštěstím pro náš stát.
Nenávistný postup proti jinojazyčným nebo jinorasovým částem obyvatelstva naší republiky hrozí vyvolati stejný odpor též u nich, a tím by se zničil ten těžko dosažený soulad, který je nutným předpokladem síly státu. Je to krátkozraká politika, neboť jakékoliv zeslabování našeho státu právě v dnešní době by bylo velmi povážlivé, a počínání těch, kdož takto si představuji národní sjednocení, vrhá na jejích svědomí těžkou odpovědnost před budoucností. Uchráníme-li Slovensko takových nebezpečných zjevů, pak se za dnešního vývoje nepotřebujeme o ně báti. Vyrůstá nám nové Slovensko probouzející se k vědomí síly a toužící po práci. Slovensko zbavující se nátěru kultury maďarské, Slovensko přístupné rozumovým argumentům Slovensko cítící a myslící již demokraticky.
Bylo potřebí, dámy a pánové, této všeobecné nepolitické úvahy, abych molu z ní vyvoditi politický závěr, že vylíčený vývoj na Slovensku vyžaduje též, abychom revidovali dosavadní svůj postup tam, abychom si uvědomili, v čem jsme snad pochybili, co máme napraviti, hlavně v čem musíme Slovensku vyhovět a které jsou jeho oprávněné a splnitelné požadavky.
Při tom však musíme vycházeti od principu, že musí býti zachován jeden nezbytný předpoklad, předpoklad jednoty národní. (Výborně!) To je podmínka, od které v žádném případě nemůžeme ustoupiti.
Nechci tu rozvířit otázku, zda Češí a Slováci tvoří národ jediný, či jsou to národové dva. Pro mne význam této sporné otázky mizí před nevyvratitelným faktem, že máme před sebou úkol, vznikající z přirozeného vývoje na celém vzdělaném světě, dokončiti sjednocení Čechů a Slováků, podobně jako tento úkol byl dán Francouzům, Němcům, Italům, Rumunům, Polákům. Jihoslovanům a j. Proto, i kdyby byla pravda, že Češi a Slováci netvoří dnes ještě národ jeden, naší životní povinností je, chceme-li zaujmouti v Evropě pevné místo, abychom takový jednotný národ ve významu vyšší synthese československostí také vytvořili. (Výborně! - Potlesk. - Výkřiky.) Jen dobré vůle je zde potřebí a upřímné lásky k československé vlasti. (Souhlas.) Na podkladě historické skutečnosti, že Češi a Slováci žili od sebe odděleně kulturně i politicky, můžeme dnes ještě mluviti o národě českém a o národě slovenském, ale ve své mysli a ve svém srdci mějme ideál jednotného národa československého. (Výborně! - Potlesk.)
Pan sen. dr Buday ve své včerejší řeči, když pojednával o tomto problému, dotkl se též akčního programu slovenského naší strany. Ale při tom se dopustil určité nedůslednosti. Citoval z tohoto programu určitou stať, nota bene česky, ačkoli náš akční slovenský program je vydán slovensky - nevím, proč to necitoval slovensky (Výkřiky sen. dr Budaye.):
>Je životní nutností republiky, aby se jednotný národ vytvořil při zachování všech individualit českých i slovenských odstraněním rozdílů, jež při různém vývoji v minulosti se nahromadily.<
A z toho vyvozoval, že je to logický nesmysl a že k takovému ideovému zmatku vede idea jednoty národa československého.
Ale náš akční program o tom takto nemluví. Akční program říká: >Je životnou nutnosťou nášho štátu, aby sme taký jednotný národ so zachovaním všetkých individualit českých i slovenských vytvorili. Historickým odlúčením kultúrny, hospodársky aj politický život Slovákov sa vyvíjal do značnej miery odlišne od vývoja Čechov a tieto rozdiely nielen že sa preniesly do spoločného štátu, ale trvajú aj naďalej a hatia sbližovanie. Pre väčšie sbliženie a pre užšiu spoluprácu Čechov a Slovákov je treba tieto rozdiely odstrániť, stvoriť ďalšie predpoklady spoločného života kultúrneho, hospodárskeho aj politického.<
Zde tedy konstatujeme tuto jednotu národa československého, ve kterém mohou býti zachovány všechny individuality české i slovenské. To je možné. Jen se račte podívati na příklad na Čechy, Máme zde kraj, ve kterém sídlí Chodové, a ti si zachovali, ačkoliv od nepamětných dob žijí v rámci státu českého, určitou odlišnost své kolektivní povahy. Podobně i Moravani, Hanáci, moravští Slováci vykazují svou zvláštní individualitu, ačkoli stále žijí pod kulturou širšího národa českého. My toto ve svém akčním programu zdůrazňujeme a konstatujeme, že tu jsou určité rozdíly. Tyto rozdíly se musejí rozeznávati od oné individuality. S individualitou národní nemá na př. nic společného, že na Slovensku máme horší hospodářské poměry, datující se z doby dřívější, nežli v Čechách. Nic společného s ní nemá to, že tam máme na př. institucí notářů nebo že tam nejsou zemědělské poměry upraveny tak, jako v českých zemích. To jsou právě ty rozdíly, na klére jsme myslili, a tyto rozdíly se musejí odstraňovati. Tím nebude dotčena nikterak individualita Slováků a Slováci se nemusí toho obávati.
Určitá část Slováků má ve svém programu jako nejpřednější požadavek autonomií Slovenska, Bohužel, že nám jasně ne-řekli, co si pod tímto pojmem představují, a teprve v poslední době několik jejích representantů se vyslovilo určitěji. Vícera to byl pan sen. Buday, který řekl, že ľudová strana podala dva návrhy o řešení autonomie, v. 1926 širší a později užší, který požadoval autonomii podobnou, jako je v ústavní listině.zaručena Podkarpatské Rusi, a byl to též posl. Ravasz, který v posl. sněmovně konstatoval, že by se Slováci spokojili s autonomií na podkladě správním. Až do poslední doby se však stále jen užívalo širokého slova >autonomie< a ačkoliv jsme neustále poukazovali na nejasnost tohoto pojmu, nikde tento požadavek nebyl konkretisován. Ani nyní ještě nevíme, co je vlastně požadavkem autonomistů Slováků. Je to ten první návrh čí ten druhý, o němž se včera pan dr Buday zmínil, nebo je to také ta správní autonomie, o které mluvil posl. Ravasz?
Máme také autonomisty národniary a ti nám také ještě neřekli, jak si to představují. Proto tvrdím, že nejasnost v tomto směru ještě trvá a že přesně nevíme, na jakém reálném základě zde můžeme uvažovati, do jaké míry by požadavky Slováků autonomistů byly oprávněny. Ale jestli má jejich autonomie značiti ústavní dualitu státu, dvojí právní řád a snad jednotnou úpravu věcí společných, pak se musíme se vším důrazem proti tomu vysloviti, poněvadž by to bylo roztržení republiky, velmi vítané naším nepřátelům, kteří by v tom viděli první krok, po němž by snáze následovaly další. Právě naopak musíme se snažiti, aby co nejdříve zmizela, duplicita právního řádu, která dosud při různém zděděném zákonodárství trvá. (Tak jest!) Zdůraznil jsem s tohoto místa již několikráte potřebu unifikace velkých našich zákonů a upozorňuji znovu, že neodhodláme-li se k tomuto kroku, byť byl sebe obtížnější, nedosáhneme potřebné jednoty státu ani v očích evropské veřejností, ani v myslích našich občanů. (Výkřiky sen. Stodoly.)
Rozumí-li však naši autonomisti pod tímto heslem podle řeči pana posl. dr Ravasze určitou úpravu administrativy, která by dala slovenským úředním činitelům širší a samostatnější pravomoc a umožnila jim uplatniti specifické požadavky slovenské, pak by bylo
možno o tomto řešení diskutovati a jsem přesvědčen, že bychom se bez velkých obtíží dopracovali k náležité shodě (Tak jest! Výborně!), ale pak by musili býti slovenští autonomisté jednotní a jasně to říci, jinak bychom musili míti za to, že takové mlhavé ovzduší jest jen za tím účelem, poněvadž v tomto ovzduší se jím lépe pracuje pro jejích politické cíle. (Výborně! Tak jest!) My však chceme, aby Slovensko bylo zdravé a silné, a proto sami chceme uvažovati, do jaké míry můžeme vyjíti vstříc potřebě Slováků a co je třeba Slovensku poskytnouti. A tu dovolte, abych zde podal konkrétní návrhy. (Čujme!)
Podle mého soudů je po této stránce nejprve potřebí, aby se upustilo od dosavadní přílišné centralisace správní. Tato centralisace vznikla jednak z touhy naší vysoké byrokracie v ústředních úřadech, strhnouti co nejvíce moci do svých rukou, jednak také z nedůvěry k nově vytvořeným a nevyzkoušeným poměrům. Obojí důvod je pochybený. První je přímo škodlivý, neboť činí naši správu těžkopádnou, zdlouhavou a též jí zdražuje, čímž nejvíce trpí občan, jemuž přece administrativa má především sloužiti. (Velmi správně!)
A druhý důvod pozbyl dnes již značně na svém významu, neboť, jak jsem ukázal, poměry na Slovensku podstatně se zlepšily a po událostech ženevských zajisté ještě se zlepší. (Sen. Johonis: Že by bylo prospělo župní zřízení v této věci!) Ano, jistě. Proto se dožadujeme zdravé, široké decentralisace a přenesení působností z ústředních úřadů na zemské a ze zemských na okresní ve všech věcech, kde se neuplatňují vyšší, všeobecnější hlediska. Tím by se ústřední úřady uvolnily pro vlastní důležité úkoly, na něž se jím dnes nedostává namnoze času. Tím by tedy získala správa na rychlosti i věcnosti, neboť nejlépe může rozhodovati ten, kdo zná dokonale prostředí, které svým zásahem ovlivňuje. (Tak jest!)
Věcná decentralisace musí býti doplněna i decentralisaci v záležitostech osobních, a to tak, aby každé jmenování nebo přeložení se dalo za souhlasu představitelů zemských úřadů, kteří by měli k rukám zvláštní komisí pro osobní věci.
Abychom vyhověli oprávněným požadavkům mladé slovenské generace, musíme pro nynější dobu žádati, aby se při doplňování osobního stavu na Slovensku dávala přednost - ovšem při stejné kvalifikaci - uchazečům ze Slovenska. (Správně!) Při tom však musíme trvati na tom, aby se v tomto směru nečinil vůbec rozdíl mezi slováky a Čechy na Slovensku usedlými. Byla by to nespravedlnost a hluboký nevděk k Čechům, kteří se obětavě podjali někdy velmi těžké práce na budování Slovenska, Slovensko si zamilovali a s ním také srostli.
Zato musím poukázati na to, že účast Slováků v našich ústředních úřadech je nedostačující a že je nutno počet jejích zde doplniti podle poměru počtu obyvatelstva slovenského. Ovšem sám osobně jsem přesvědčen, že tyto naše požadavky mají význam jen dočasný a že Slováci se časem sami přesvědčí, že zásada úplné rovnosti Čechů a Slováků v úřadech a určitá fluktuace mezi českými zeměmi a Slovenskem jím lépe vyhoví než dnešní tříděná.
Z důvodů praktičnosti jsme zásadně pro zřízení župní. Ale vědouce, že by bylo nyní velmi těžko měniti nynější zákonný stav, chceme se alespoň domáhat odstranění jeho největších závad. Na Slovensku vadí zejména excentrická poloha sídla zemské správy Z toho důvodu je třeba zříditi v Košicích exposituru zemského úřadu. (Souhlas.) Mimo to doporučujeme utvořiti určité oblastní sbory, které by zabíraly několik okresů, majících společné zájmy a tvořících s hlediska hospodářského jednotnou oblast.
Instituce obecních notářů na Slovensku je v podstatě institucí zdravou, ale je třeba podrobiti ji důkladné reformě a odstraniti mnohé vady tak, aby skutečně sloužila, jak má býti, samosprávě a občanstvu. (Sen. dr Kovalik: Majú byt menovaní krajinským zastupiteľstvom!) Pak by ovšem tato instituce měla býti rozšířena na celou republiku.
Reformy potřebuje v zájmu zdárného kulturního i státního vývoje též školská správa. Musíme trvati na tom, aby byly zestátněny všechny školy a též všechny učitelské síly. V čele zemské školské správy buď zřízena zemská školní rada (Tak jest!), organisovaná ovšem tak, aby se v ní nemohly uplatniti jednostranné zájmy politické.
Z ostatních požadavků mohu poukázati jenom co nejstručněji na nejhlavnější požadavky hospodářské.
Po stránce hospodářské bylo Slovensko až do převratu stejně zanedbáno, jako po stránce kulturní a politické, a to nepoměrně více než země české. (Výkřiky. - Místopředseda dr Hrabán zvoní.) Proto je nutno na čas Slovensko do určité míry favorisovati po tak dlouho, dokud se nedosáhne stejné hospodářské úrovně, na jaké jsou země české. Nesmíme zapomenouti, že peníze na to věnované jsou investice, které nám přinesou užitek hmotný, ale hlavně ideální.
Volba nejúčelnějších hospodářsko-politických prostředků vyžaduje, aby se vyšlo z podrobného prozkoumaní hospodářské struktury Slovenska a Všech daných podmínek. Z toho důvodu je třeba věnovati větší péči výzkumu Slovenska. Upozorňuji, že zejména geologické prozkoumání může tu odkrýti netušené zdroje, neboť přírodní bohatství této země zůstává stále ještě nevyužitkováno. (Tak jest!)
Dále je třeba bezpodmínečně přikročiti k vypracování přesného hospodářského plánu, který by nejprve stanovil nejnutnější úkoly, které nesnesou odkladu, a uvážil všechny možností hospodářské prosperity. Že takový speciální hospodářský plán pro Slovensko by musil býti částí plánu celostátního, rozumí se samo sebou. Aby se dosáhlo takto vytknutých cílů, je třeba, aby se u zemského úřadu slovenského - podobně však by tomu mělo býti í u ostatních zemských úřadů - zřídil národohospodářský ústav odborné sestavený, jehož úkolem by bylo systematicky studovati hospodářský vývoj země a její potřeby a hledati cesty k odstranění závad v tomto vývoji.
Bohužel, již nemohu podrobněji vyličovati jednotlivé hospodářské potřeby, poněvadž můj čas jest omezen, a proto se jenom odvolávám na řeč p. generálního zpravodaje rozpočtového, který se již hlavních těchto potřeb dotkl.
Chtěl bych jen ještě poukázati, že velkou bolestí Slovenska je dodávková politika, V tom směru musíme žádati úplnou reorganisaci dodávkové politiky, vybudované - ovšem s náležitým zřením na obranné zájmy státu - na principu rovností všech oblastí státu. Tuto organisací si představujeme tak, že by se zřídila ústřední zadávací komise, která by provedla alikvotní rozdělení státních a veřejných dodávek a prací přiměřeně k počtu obyvatelstva jednotlivých zemí. U jednotlivých zemských úřadů zřízené zadávací komise by rozhodovaly v tomto rámci o zadávkách s konečnou platností. Bylo by též záhodno pro uvarování se všech výtek a podezření, aby při rozhodování bylí vyloučeni zástupci toho resortu, pro nějž má býti dodávka nebo práce zadána. Ale stejně musí býti dbáno, aby byla poskytnuta dostatečná záruka, že dodávky se skutečně dostanou tomu, komu jsou zadány (Výborně!), a nikoliv oklikou firmám, o jejíchž politické spolehlivostí se dá pochybovati, nebo dokonce firmám z ciziny, nám nepřátelským. (Tak jest!)
Konečně dovolte, abych krátce promluvil o potřebách naší bratislavské university. Ačkoli má tak veliký význam pro kulturní vývoj Slovenska a ačkoliv i vědecká práce jejích profesorů na sebe upozorňuje, zůstává tato universita popelkou mezi vysokými školami. Fakulty lékařská a filosofická jsou umístěny v několika roztroušených budovách v místnostech namnoze naprosto nevyhovujících. Tak filosofická fakulta jest ubytována ve 4 budovách a stát platí za nedostatečné místností nájemné téměř 1/4 mil, Kč ročně. Lékařská fakulta má pitevnu pouze s 3 pitevními stoly, u nichž se musí vystřídati praktikující posluchači dvou semestrů v počtu 400 až 500 osob. Proto bylo nutno postaviti nouzové stoly v suterénu na chodbě, kteréžto zařízení trpí nedostatkem světla a nemožností řádného větrání. Právnická fakulta jest umístěna ve staré budově, která sice ještě při skromných požadavcích postačuje, ale nemá zkušebních místností, takže se zkoušky musejí konati v posluchárnách nebo v seminářích, čímž ovšem trpí vyučování.
Systemisace na universitě Komenského je velmi nedostatečná, čímž trpí vědecký dorost, ve kterém jsou již značnou měrou zastoupeni mladí Slováci. Vědeckých pomocných sil je málo, hlavně na fakultě právnické a lékařské.
Dotace na vyučovací a vědecké účely byly vždy omezeny na nejnutnější míru a při dnešním snížení naprosto nepostačují, aby se z nich koupily potřebné knihy a jiné vyučovací pomůcky anebo aby se, zvláště na klinikách, obnovil opotřebený anebo zastaralý instrumentář.
Sociální a zdravotní péče o vysokoškolské studentstvo musila být omezena při snížení subvencí na minimum, ačkoli zřízením evangelické teologické fakulty tyto úkoly vzrostly a studenstvo, pocházející většinou z chudobných rodin, potřebuje po celou dobu studií hmotné podpory.
Zavíraje svoji řeč, slavný senáte, musím zdůrazniti, že reformní návrhy, které jsem zde nastínil, by se ovšem musily uskutečnit jednotně v celé republice, neboť jen tak zmizí ony překážky, které stojí v cestě skutečné konsolidaci a skutečnému sjednocení naší republiky. Přišel den, kdy můžeme a přejeme-li si upřímně zdaru našeho státu, též musíme odstraňovati všechny rozdíly mezi zeměmi českými a zemí slovenskou. Podmínkou toho však jest, aby se vyhovělo oprávněným potřebám Slovenska. Zdar Slovenska nám leží na srdcí právě tak jako zdar zemí českých, neboť Slovensko je právě tak částí republiky jako ostatní země.
Čsl. strana nár. socialistů půjde za tímto svým programem a podává k tomu cílí ruku všem lidem stejné dobré vůle. (Potlesk.)
Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Jan Krejčí. Dávám mu slovo.
Sen. Jan Krejčí: Slavný senáte! Když jsme projednávali rozpočet na r. 1934, byl tento rozpočet nazván jakýmisi směrnicemi našeho hospodářství. Jíž tedy ne rozpočtem v pravém slova smyslu, poněvadž ministr financí měl možnost i schválený rozpočet seškrtati a ušetřiti na něm, co se dalo. Rozpočet na r. 1935 tím méně můžeme nazvati rozpočtem. Jestliže obec má schválený rozpočet, ví občanstvo přesně, kolik musí platiti pro potřeby obce, ví také kolik se může pro potřeby obce užíti peněz na tu kterou položku. Rozpočet, který projednáváme a který schválíme, nedává tuto možnost ani pokud se týče příjmů, ani pokud se týče vydání. Odhad výnosu daní nebo odhad státního monopolu, tabakové režie, není přesný a nemůže býti ovšem přesný nikdy, ale tak nepřesný, jako se nám jeví pro budoucno, snad byl málo kdy. Poplatník si nemůže říci, kolik bude platit na daních čí poplatcích pro stát, poněvadž to je všechno odvislé od potřeb státu a od přísnější či blahovolnější prakse finančních úřadů. Mezi sedláky se udržuje jedno přísloví, kdy prý se mají sázeli brambory, a říká se v žertu, že se mají sázeti na Mojžíše, to je kdy može. Naše finanční úřady předpisují a vybírají daně a poplatky ne podle práva a spravedlnosti, ne podle zákona, ale podle Mojžíše, tam, kdo možu. Poplatky byly vždy přesněji předpisovány, poněvadž zde nebyl odhad, nýbrž byly zde přesné cifry, přesné náležitostí, a přece, co je dnes stížností a co je dnes zmatků při předpisování poplatků! Znám případ z Tábora, kde finanční ředitelství předepsalo jednomu občanu poplatek z obohacení, daň z obohacení za nevyplněný výměnek sestrám Antonií, Marii a Růženě Uhlířovým v částce 345 Kč. Tento poplatník zatížený poplatkem neměl vůbec zavtělen na své usedlosti zmíněný výměnek, nýbrž jeho synovec. Tento jeho synovec skutečně ten výměnek dával na ty tři odhadnuté roky, ale pak byl zpoplatněn - takže ani on neměl povinnost dávati tu daň z obohacení, když už výměnek mu zanikl za 8 roků, u dvou zanikl, ale u třetí trvá, ale finanční ředitelství v Táboře předepsalo poplatek z neplněného výměnku člověku docela jinému, docela z jiné obce a teď on má platiti. Přirozeně, že se odvolal, ale platební rozkaz stanoví, že i když se odvolá, odvolání nestaví povinnost splácení. A poněvadž ani ho nenapadne, protože se úředník na finančním ředitelství zmýlil, a předepsal to místo Josefu Uhlířovi v Sobědružících Josefu Uhlířovi v Kučeře, aby to platil, aby platil něco, co vůbec platiti povinen není, odvolal se, ale bude následovati exekuce, poněvadž neplatí a nebude platiti, A tento obnos se napíše mezi zůstatky a nedoplatky daňové. Odvolání bude vyřízeno snad za dva, tři í více roků.
Mám zde více takových platebních rozkazů, jde o půdu zkráceným řízením přidělenou; měli předepsati některým poplatníkům podle §u 54 zákona o pozemkové reformě poplatek zkrácený polovičně nebo na 25 %. Tento platební rozkaz byl vydán 22. června 1933 a byly podány námitky. Dodnes se s touto věcí nehnulo a nevím, kdy se s ní hne. Ale zůstatky poplatků, pokud nebyly zaplaceny, se zařazují mezi nedoplatky daňové, jichž se odhaduje dnes asi na 7 miliard. Někde tyto nedoplatky snad vznikají z nedobytnosti, někdy také z uhýbání se placení. Ale velká část jich vzniká z předpisů, které nejsou opodstatněny a kde se nesnaží finanční správa, aby uvedla řádně na pravou míru chybně předepsané poplatky. Jestliže v tomto mnou uvedeném případě poplatníci sdělí: My jsme to měli zkráceným řízením od Pozemkového úřadu přiděleno, tedy má se tu opraviti příslušný platební rozkaz. Poplatníci by zaplatili a šla by celá věc se stolu. Kolik se asi takových poplatků a daní sporných vykazuje ve statistikách? A pak se v tom berní úřad a berní správa hrabou jako v horké kaši a dostati se z toho nemohou, a nemohou se také dostati ke včasnému předepsaní poplatků a daní, nemohou se dostati ani k řádným cifrám, protože musí stále vykazovati statistiky a zabývati se věcmi, které jsou více méně ztracené.
Nebo jiná praxe. Hospodář převezme výměnek, otce a matku, který se ocení při dvou osobách na 15 roků. Po 9 letech zemře otec, matčin výměnek trvá dále, předepíše se hospodáři, jemuž otec zemřel, daň z obohacení v hodnotě výměnku krát 10 roků. Ale jaké pak je tu obohacení? Vždyť ten výměnek byl oceněn na 15 roků při dvou osobách, pro jednoho tedy na 71/2 roku, výměnek byl plněn pro 2 osoby 9 roků, pro jednu osobu dále trvá, jaké pak tedy obohacení? V nejhorším případě berní úřad by mohl oceniti, že pro jednu osobu je to 10 roků, a poněvadž byl 9 roků plněn, že je tu obohacení za 1 rok, ale předpisuje se tu za 10 roků. Přirozeně, že se poplatník odvolá, jeho rekurs není vyřízen a vykazuje se nedoplatek daňový. Tedy to všechno jsou věci, které nás nemohou nadchnouti. A poroto také říkám, že tento rozpočet není vlastně žádným rozpočtem, to jsou nejvýše směrnice hospodaření, a stačilo by docela, kdybychom přijali finanční zákon, který by zněl krátce, že se vláda zmocňuje, aby si opatřila v mezích zákona prostředky pro své státní hospodaření a aby s největší pečlivostí uhrazovala svoje potřeby a vydání. (Předsednictví se ujal předseda dr Soukup.)
Tento rozpočet je krutou obžalobou našeho hospodaření v předešlých letech. Za projednávání rozpočtu jak v posl. sněmovně, tak také i u nás jako červená nit se táhne otázka 'brannosti státu. Každý máme na mysli naší vlastní bezpečnost. Pan min. předseda řekl, že všichni jsme na jedné lodí. Tedy musíme míti zájem o to, jak ta loď je bezpečná, jak je řízena a vyzbrojena. V posledních dnech minulo jedno nebezpečí, ale toto nebezpečí, myslím, není poslední, a musíme pozorovati, jak se proti nám chystají jiní a jak my jsme připraveni na svou obranu proti jiným.
Jestliže řekl říšsko-německý ministr Goebbels, že Německo učiní nejodvážnější pokus, jaký dějiny znají, musíme se ohlédnouti, jaké to dějiny znají odvážné pokusy. Je tomu cca 1.500 let, kdy sasští vystěhovalci, kteří byli pohoštěni v území dnešní Anglie, vyvraždili britské obyvatelstvo a zaujali jejich, území. Tedy to byl jistě nejodvážnější pokus, jaké dějiny znají. Snad by ministr Goebbels a národ německý chtěl tento z historie známý pokus uplatňovati proti nám? Musíme býti tedy připraveni a především potřebujeme armádu zdatnou. Má-li býti armáda zdatná, mu býti nejenom řádně vyzbrojena, ale musí míti co největší pohyblivost, musí míti možnost pohyblivosti. A tu se ptejme, co se děje po této stránce u nás a co se děje v Německu. Německo má 7.000 km autostrád vybavených nejmodernějšími prostředky k dopravě. Do července 1934 bylo povoleno nových 1.600 km autostrád, 2.600 km autostrád je připraveno k provádění. Na provádění pracuje 1.800 úředníků v 15 odborech a 41 odděleních. Ročně je povoleno na budováni autostrád 400 mil. říšských M, to je přibližně 3.600 milionů naších korun. R. 1933 bylo při stavbách zaměstnáno 220.000 dělníků a r. 1934 již 650.000 dělníků. Trať Hamburk - Lipsko byla dlouhá 360 km a vyžadovala na přejetí jednoho auta 36 RM. Nyní je zkrácena na 310 km a tak zdokonalena, že projetí této trati vyžaduje pouze 20 říšských M nákladu. Autostrády jsou budovány dvojím směrem. Každý směr má vozovku 71/2 m širokou a uprostřed je pásmo zarostlé křovím tak, aby tato autostráda nebyla pozorovatelna shora a nemohla býti odstřelována.
To má tedy Německo. A co máme my? Všimněme si německého automobilismu. V Německu měli koncem roku 1933 510.687 osobních aut, nákladních aut 160.000, autobusů přes 11.000, dohromady 682.387 vozidel. U nás jsme měli 107.431 vozidel, ale za r. 1933 bylo vyřazeno z provozu 14.795 vozidel, dík automobilovému zákonu, který byl zde schválen, o němž jsem s ostatními pány jednal a kde jsme aspoň 50 % tíživosti tohoto zákona odstranili, ale přece zákon se tak zle projevuje, že přes 14.000 vozidel bylo během r. 1933 odhlášeno.