Stabilisační bilance, to je věc, o 'které jsem mluvil také v rozpočtovém výboru. Ovšem zde řekl pan ministr, že by věc narazila na určité potíže, pokud jde o revisi stabilisačních bilancí. Nemusím ani vykládati, jak si pomohly některé akciové podniky, akciové společnosti právě tím, že si nadhodnotily svou podstatu a tím unikají těžké zisky. To je enormní. Představte si, že nám zvláštní výdělková daň vynáší 80 mil. Kč - to je něco tak směšně malého, když vidíme bohaté akciové společnosti, jejich zisky, jejich kapitál a reservy. Snad by ani nebylo třeba reasumace dosavadních stabilisačních bilancí, myslím, že by stačilo použíti stabilisačních fondů - vždyť je musely tvořiti - k odpisům a tím by vznikly nové zisky, které by přivodily nové zdanění.

Uzavírám tím, že bude krise civilisace, nenastane-li pořádek ve světě. Nezmění-li se dosavadní způsob hospodaření, pak už budeme mocí mluviti o krisi civilisace. Ale přece jen věřím v rozum lidský, v náš rozum, že si upravíme poměry, jak bude třeba, abychom zase mohli do budoucností hospodařiti klidně a spravedlivě. Ovšem, že nejsme ještě ze všeho venku. Řekl bych, že ještě nám zbývá mnoho vykonati na všech frontách, na kterých bojujeme, jak na frontě hospodářské, tak na politické, jak vnitřní, tak i zahraniční. Pokud jde o frontu hospodářskou, naznačil jsem zde, jak si představujeme řešení této otázky. Bude to tuhý zápas, který nás čeká, ale bude-li u nás dobrá vůle a budeme-li všichni mít tuto myšlenku před sebou, jsem jist, že se můžeme dočkati zdárných výsledků.

Ovšem to znamená, pokud jde o politickou domácí frontu, že musíme egoismus stran, egoismus stavů podříditi zájmům státu a národa. Obtíže, s nimiž dnes zápasíme, můžeme překonati jedině tím způsobem, budeme-li míti vždycky na mysli výhradně zájem celku. Demokracie nesmí býti pláštíkem nějakých egoistických, postranních cílů. (Sen. Kotrba: Ale spravedlivě měřiti všem!) Ano, jen pak můžeme s úspěchem čeliti množící se frontě nepřátel demokracie. Bylo by to od nás velice pošetilé, kdybychom zavírali oči před tím, že zde máme co činiti na vnitřní politické frontě s mnoha nepřáteli demokracie. Jedině tehdy jím můžeme úspěšně čeliti, budeme-li poctivou cestou demokratickou pracovati pro celek. Rozhodně však, jak jsem již řekl, nesmí býti demokracie pláštíkem nějakého stranického, politického nebo stavovského egoismu.

Pokud jde o politickou frontu zahraniční, bohužel až na Rumunsko nemáme kolem dokola žádných dobrých přátel. Ani Polsko nám není přítelem, ačkoli mu stále a stále podáváme ruku. Když nemáme dobré sousedy, na něž bychom mohli opravdu spolehnouti, musíme pochopitelně vyhledávati přátele vzdálené a tím více se musíme přimknouti k Jugoslávii, tedy k Malé dohodě, a k Francií a musíme hledati co nejtěsnější spojení se slovanským Ruskem, které vstupuje do evropského koncertu a opouští svojí politickou isolaci. Je to jen ve prospěch Ruska a také ve prospěch demokracie. Musíme ovšem také vyhledávati styky se všemi, kdo chtějí s námi udržeti mír. Nechceme nikoho vyprovokovati, nechceme nikomu ublížiti a nikomu nic vzíti.

V zahraniční politice přece jen vykazujeme určité aktivum, a to silné aktivum.

Poslední resoluce, která byla přijata Společností národů, znamená úspěšné ukončení mezinárodního politického procesu, největšího světového procesu, jaký snad kdy svět viděl, ve prospěch. Jugoslávie a tím celé Malé dohody - a tudíž i ve prospěch náš - a ve prospech míru. Neboť úsudek mezinárodního tribunálu vyzněl jak proti teroru, tak i proti revisionismu, který věčně visel jako Damoklův meč nad mírem Evropy, Zásluhu o to má náš ministr zahraničních věcí dr Beneš a jemu také za jeho nesmírnou práci patří dík nás všech bez rozdílu politického přesvědčení. (Potlesk.)

Teprve časový odstup nás poučí, jak byl mír ohrožen, jak jsme byli blízcí válečnému konfliktu a jakou zásluhu má v té věci ministr zahraničních věcí dr Beneš. Mluvil jsem o možnosti válečného konfliktu. Nikomu nebudeme vypovídati válku, poněvadž jsme vždycky bylí a budeme mírumilovní, ale to neznamená, že bychom na život a na smrt nehájili každou píď naší půdy, která nám byla přidělena úmluvami, jež byly výsledkem světové války. (Potlesk.)

Místopředseda dr Heller (zvoní): Slovo dále má pí sen. Chlebounová.

Sen. Chlebounová: Slavný senáte! Jako roku loňského tak i dnes začínám svoji rozpočtovou úvahu napomenutím bible Páně >Mluvte pravdu jeden každý s bližním svým< - a jako loni tak i letos připojuji heslo naše >Pravda vítězí<. Pravda nelichotí, ale je základem svobody tělesné a duševní. Předesílám, že ve své úvaze nechci nic jiného než poukázati na některé položky rozpočtu a na některé zjevy těsně s rozpočtem související a poprositi slavný senát, aby moje náměty byly vzaty tak, jak je přednáším, upřímně a poctívej poněvadž jako člen tohoto váženého sboru zákonodárného nemám jiného zájmu než zájem celku, to je zájem národa a státu, poněvadž jsem si plně vědoma velké odpovědností spolu s vámi všemi.

První záležitostí celku, státu, je rovnováha rozpočtu, Z rozvahy příjmů a vydání vidíme rozpočet v rovnováze. Nebudu jmenovati schodky roku loňského a i již se rýsujícího letošního, jsou velké a - i bez upozornění oposičních stran - víme o nich. To je rub rozpočtu, Má-li i rok 1935 být jako léta minulá, pak bychom nemohli míti žádné radosti, tím méně spokojenosti s tímto dílem, a ve svých srdcích musili bychom si přiznati, že se klameme, a to není dobré, to není pravdivé, toho je třeba se stříci.

Druhou poznámkou rozpočtovou byl by státní dluh, což vlastně plyne z porušení rovnováhy rozpočtu. Státní dluh vzrůstá a proto těžko mluviti o vyrovnaném rozpočtu za těchto okolností.

Kladu si otázku, proč je tomu tak? Vždyť slavný senáte, máme úsporná opatření, máme úspornou komisí parlamentní, máme v každém ministerstvu úsporného komisaře. Mnoho se mluví a mluvilo o zjednodušení státní administrativy, to je kapitola pro sebe, ale přes to dluhy rostou a krise neubývá. Je zde mnoho příčin, které nebudu rozebírati, ale podle mého venkovského a selského rozumu přirovnala bych naši drahou republiku k velkému statku, jehož hospodář má za úkol uživiti všechny, kdož na tomto statku pracují. Není to snad srovnání stoprocentní, ale je to jen přibližné porovnání, znázornění.

Podívejte se na tento statek, jak jeho hospodářská prosperita vypadala v roce 1928, a porovnejte dnešní stav. Nebudu vás unavovati ciframi, vy je znáte. Hospodářství ztratilo 50 % rentability, tedy dobrý hospodář by se všemožně snažil snížiti o 50 % svoje vydání, protože nikde a v ničem na světě nelze vydávati více než se přijímá, poněvadž nelze dělati dluhy do nekonečna, to by nastalo zhroucení, bankrot. Nuže, slavný senáte, když přestávala hospodářská konjunktura, co jsme udělali? Zvyšovali jsme rozpočet. Nesnažili jsme se vyrovnávati disparitu mezi zemědělstvím a průmyslem, venkov se zadlužil, zchudl, jeho provoz se ochromil. Zadlužováním venkova upadla další odvětví podnikatelská a dnes jsou v zoufalé situaci vedle zemědělců i živnostníci, obchodníci, jedním slovem všechen střední stav. Ale i složka státně-zaměstnanecká je postižena - byl zde snížen příjem - důsledek toho zadlužování. Samé dluhy na dluhy. Složka státně zaměstnanecká má prý dluhů, přes 3 miliardy.

V denních listech se dočítáte ô dražbách podniků. Přítel predrečník mluvil o těch exekucích, dražbách. Četla jsem, že jen v okresu vsetínském na Moravě je podle Českého slova 8.600 usedlostí v exekucí. Kolík je zde těch, kteří jsou hospodářsky silní? Kdyby zde neměla býti podána ruka těmto ochuzeným, z velkého procenta bez vlastní víny ochuzeným zemědělcům, kdyby měla býti provedena dražba všech exekučně zabavených zemědělských i jiných podniků, kolik by zde bylo žebráků, trosečníků a nezaměstnaných?

Můj názor je, slavný senáte, že není potřebí žádných šarvátek, nedorozumění a odporu při pomoci tonoucím, ale že je to povinností všech, kteří pověřeni důvěrou občanstva spravují státní záležitostí. Zemědělci nechtějí a nebudou chtít nic zadarmo. Na tolik jsou mnozí rozumní, že nemohou chtíti nic zadarmo. Zemědělci se oddluží sami, ale slavná vláda a oba zákonodárné sbory musejí se snažiti jim oddluženi usnadniti a umožniti. Stokráte opakovaná pravda, žel bohu, že neslyšena a neuvážena, že blahobyt celého státu jest závislý na blahobytu zemědělstva, je dnes více než kdy jindy jasná a patrná ve všech směrech. Umožněte rentabilitu zemědělského podnikání, nehazardujte na účet zemědělství. Chraňte to, co je naše. Jsme všichni na jedné lodí, buď poplujeme, nebo se utopíme, což bude smutné pro všechny, nejen pro lodníky a topiče kotlů.

Slavný senáte, již loni jsem řekla, že všechno, jakékoliv snažení se vlády rozluštiti problém těžké hospodářské krise je marno, neumožní-li se rolnictvu jako prvovýrobci hospodařiti beze ztrát. Proto mi dovolte, abych poukázala na nezdravý postup národohospodářský, který v naší hospodářsko-politické linii zaujímáme. Má, prosím, smysl, pracovati na plámu živočišné výroby v zemědělství a při tom pro 14¹/₂ milionový národ vyrobiti tisíce vagónů umělého tuku z dovezených surovin, nezdaněných, resp. nevyclených jen proto, že z těchto závodů plynou těžké peníze do kapes kartelu a že na nich mají zájem, jednotlivú? (Hlasy: Vždyť v těchto kartelech jsou i vaši zástupci!) Ano, bohužel. Zajímalo by mne, kolik procent, a zajímalo by mne, kolik těžkých milionů bylo za suroviny z tropů na tento umělý artikl vydáno a měli-li jsme jaký kompensační užitek po této stránce.

A tak tomu je i s plánem výroby rostlinné. Je možno plánování, když na druhé straně se vidí požehnání jen a jen v dovozu cizího obilí? Je to, slavný senáte, k pláči, co se děje s monopolem obilním, co nepravdy, co uskoků, co úmyslnosti. Proč? Přijde rolník k obchodníkovi, který má výkup, a řekne mu: >Kolik mi dáš za obilí?< - >Dám ti 165 Kč. Kdyby nebylo monopolu, dal bych ti 200 Kč.< - Vy víte všichni, kolik by ten rolník dostal, kdyby monopolu nebylo. (Sen. Kotrba: To by neodpovídalo skutečnosti podle mezinárodni ceny!) To bychom viděli. Děje se to s monopolem proto, že se zemědělský podnikatel může opříti alespoň o jeden produkt? Prosím velmi, slavný senáte (Výkřiky sen. Sehnalové.), aby se již jednou začalo bez zaujetí přemýšleti o středních podnikatelských vrstvách, na prvém místě o zemědělcovi, a přikročilo se k vážnému jednání o pomocí.

Opakuji ještě jednou: Zemědělec se oddluží sám, od nikoho nechce nic darem, ale umožněte tržbu, neubíjejte jej cizími produkty, dovozem všeho možného i nemožného, z čehož jistě 75 % bychom našli doma.

Rádio hlásilo včera na př. zvýšený dovoz vepřů proti loni, >České slovo< psalo 15, listopadu ve >Večerníku<: >Neví se, co s husami, a budou se dovážet.< To jsou takové maličkostí, husy, vejce a jiné a jiné věci. A tak je to se vším, co vezmeme v úvahu. Bez ohledu na vlastní produkci dovážíme a dovážíme. Těžké miliony se vydaly za jižní ovoce. Je to, slavný senáte, hospodárné? Dobrá 'hospodyně jako hospodář počítají a nevydají za nic, co mohou získati doma, U nás, budiž bohu žalováno, nejdříve cizí, to je lepší, a domácí až naposledy. Hanba ptáku, který do svého hnízda kálí.

Po této stránce jsme úplně hluší k napomenutí Palackého >Svůj k svému a vždycky podle pravdy<. Vždyť ti, kteří mají zájem, aby se k nám dovezlo co nejvíce, musí již jednou uznati, že celek, zájem národa a státu je více než zájem jednotlivců, My tak rádi šilháme do ciziny, co nám říkají naší sousedé, ale po stránce národohospodářské si z naších sousedů bereme málo příklad. Naší sousedé po této stránce jsou značně důslednější. Nelze takto postupovati dále. Odlivem peněz za hranice krvácí těžce naše republika. (Výkřiky senátorů strany komunistické.) Ale prosím vás, dejte mně pokoj, já vám také nebudu skákat do huby. Nebudu to povídat tak, jak jsem to říkala loni. Já si to přečtu, a vy mne nemusíte poslouchat,

K oddlužení venkova dále umožněte levný dlouhodobý úvěr s takovým procentem úroků, aby snesl dlužník svému věřiteli kterémukoliv platit nejenom úrok, nýbrž také úmor. Co dnes se platí jen úroků, aby bylo napříště i oddlužování úmorem.

Slyšela jsem vypravovati, nevím, zdali je to věrohodné, a proto by mne velmi zajímalo, kdybych mohla býti informována, že švýcarské banky vypověděly vklady cizím vkladatelům z důvodů velikého přílivu cizího kapitálu. Kapitál francouzský byl prý tam súčastněn velmi slušným vkladem a byl prý zúročen 1,5 %. Nyní nejenomže není zúročen, nýbrž musí za vklady platiti, Byl prý zde financier z Francie, který nabízel naší vládě - je-li to pravda, nevím, ptám se - 3 miliardy k oddlužení státních zaměstnanců na nízké úroky a na dlouhý čas. Jestliže je to pravda, pak bych se chtěla zeptati, nebylo-li by možno, aby i jiné vrstvy středních stavů mohly získati takový kapitál pro své úvěry a aby tímto nízkým úvěrovým procentem dalo se zaříditi oddlužení všech zadlužených nejenom v zemědělství, nýbrž ve všech složkách středních podnikatelů. (Hlasy: Stačilo by vám těch 6 miliard, kterými jste oddlužili banky!) Kdyby se to stalo, bude moci rolník kupovati tolik, kolik bude potřebovati, a pak, vážené shromážděni, nastanou takové časy, že se roztočí kola továren a nastane život, po němž všichni voláme, pak nastane hospodářské oživení.

Nyní několik slov k našemu školství: Podle výkazu ministerstva školství na stránce 237 máme na počátku školního roku na středních školách zapsáno 129.369 žáků. Vezmeme-li v úvahu ještě vysokoškolské posluchače, zatočí se hlava nad tím, jaké důsledky toto překotné studium bude míti. Vzpomínám, že již zemřelý min. dr Srdínko svého času upozorňoval na přílišné množství naší studované mládeže, a to jich tehdy bylo, nemýlím-li se, o několik desítek tisíc méně, tuším, něco přes 90,000. Nevím, bylo-li to r. 1925 nebo r. 1926, tedy při rozpočtové debatě v posl. sněmovně jsem sama na to upozornila, ačkoliv jsem byla nejmenší z malých, ale nejen moje, nýbrž í upozornění pana min. dr Srdínka zůstalo nepovšimnuto. Ba naopak návštěva středních škol se ještě zvýšila Je velké škodě nejen národa a státu, nýbrž i těch mladých lidí samých. Je to trapné, ať nedím bolestné, když tak přemnohé prosby připravených, schopných a pracovitých mladých, sociálně slabých lidí zůstávají oslyšeny i při nejlepší vůlí jim pomoci.

Promiňte mi, slavný senáte, řeknu-li, že nelze plánovati jen program zemědělcovy práce. Ani na duševním polí nemátne míti nadvýrobu, nýbrž je třeba také plánování, abychom měli jen tolik duševních pracovníků, kolik jich nezbytně potřebujeme. Je to krise, o které nevíme, jak skončí, zejména proto, když se všichni připravují vstoupiti do služby státní. Pan min. předseda Malypetr měl toto jistě na myslí, když napomínal, aby se žactvo ubíralo také do škol odborných. Možné dost, že bude muset jednou - a snad ne v době daleké - státní správa učiniti opatření, že by žactvo do odborných škol choditi musilo, poněvadž je neudržitelné na dlouhou dobu, aby se s velikým nákladem tvořilo něco, s čím si neví ani společnost, ani vláda, ani zákonodárné sbory rady. Školy střední í vysoké nesmějí býti samy sobě účelem, nýbrž musí býti jen prostředkem k zušlechtění a vyšší výchově tolika duševních pracovníků, kolik jest jich pro blaho společnosti skutečně třeba. Musíme si, slavný senáte, počínati záměrně i ve školství a nechati bezpodmínečně jen tolik škol, kolik je třeba, přebytečné buď zrušiti, nebo změniti je na odborné. Jsem přesvědčena, že by se tak ušetřily veliké částky peněžní, a vrátili bychom mnoho a mnoho mladého lidu k fysické práci, od které se odklonili. Mnoho a mnoho případů a příkladů by se dalo uvésti jako doklad ze všech složek, ani zemědělství nevyjímaje, kde nepřevzal syn živnost otcovu, třeba dlouho a dobře vedenou, třeba z pokolení do pokolení budovanou, a šel do služby státu. Jen ze zemědělství odešlo v posledním desetiletí z našeho venkova do měst 500.000 lidí.

Nyní bych se chtěla zmíniti ještě o další bolavé záležitosti a prosím především, aby mí nebylo vykládáno ve zlé, jako bych snad nepřála někomu za jeho práci zasloužené mzdy, ale je třeba se nad tím zamysliti. Jsou to pense a pensisté. R. 1919 se zaplatilo 150 milionů na pense, r. 1933 860 mil, Kč, na něž stát dostal sotva 160 mil. Kč, čili je zde rozdíl 700 mil,, a na r. 1935 je další zvýšení, téměř 900 mil. Kč. K tomu je třeba připočítati 1250 mil, Kč pensí zaměstnanců ze státních lesů a statků a 400 mil. Kč pensí učitelských. Celkem je to 2¹/₂ miliardy pensijního rozpočtu, na který se státu hradí jen asi 334 mil. Kč, podle zprávy. (Sen. dr Kovalik: Prečo sa prepúšťajú tak mladí ľudia, ktorí by ešte mohli pracovat v úradoch?) Druzí zase na to čekají.

Opakují ještě jednou, že jsem velmi daleko toho, abych nepřála komukoliv klidné stáří, ale myslím, že přece jen je třeba provésti tady revisi, poněvadž na 14¹/₂ milionový národ je tato položka přece jen velmi vysoká.

Další bolestnou kapitolou jsou nezaměstnaní v Československé republice. Má jich být 600.000 až 700.000, Nevěříme nikdo z nás, že by mohli být zaměstnáni všichni, zejména když vidíme, jak prapodivně se u nás hospodaří. Nebudu rozebírati jednotlivé případy. Kapitola nezaměstnaností je kapitolou pro sebe. Jsou zjevy, nad kterými zatrne ten, komu není lhostejný osud Československé republiky. Řekla jsem již loni s tohoto místa svůj názor na tyto bolestí. Prosila jsem, aby se lidem dal chléb, aby nehladověli, a pokud je možné, aby se jim dala práce, aby pracovali, protože bez práce není života.

Ale dnes se chci zmíniti o jiném. Před několika dny bylo uveřejněno v denním tisku, že v ministerstvu věř. prací nebylo vyčerpáno ze silničního fondu 122 mil. Kč. Slovutný senáte, není tomu tak, nebylo vyčerpáno 220 mil. Kč, proto, že okresy nemohly podnikati stavby silnic, nemajíce možnost výpůjček, neboť podle zákona musejí okresy ke stavbě určitým procentem přispěti. Je neuveřitelno, že v době tak strašné hospodářské krise a nezaměstnanosti, kde právě armáda nezaměstnaných dělá tak těžkou hlavu, nedovede ministerstvo opraviti nebo přizpůsobiti věc tak, aby se na těch procentech netrvalo, aby y okresy, které mají projekty hotové, dostaly potřebnou částku, aby se mohlo pracovati a aby se naše silnice staly aspoň sjízdnými. Vždyť máme takové silníce, že taní jsou pověšena návěští: Jízda na vlastní nebezpečí.

A když už jsem u těch silnic, slavný senáte, chtěla bych se dověděti, proč se u nás silníce staví tak nehospodárne a proč nemohou býti budovány zase z našeho vlastního materiálu žulového, kterého díky bohu máme takové množství a takové kvality, že bychom vydláždili celou Evropu.

Naše státní silníce jsou dělány z materiálu nevím odkud vozeného, ne našeho, jsou netrvanlivé, pro dobytek hovězí í koně nesjízdné, poněvadž když jsou mokré, dobytek se smeká. Chtěla bych slyšeti, z jakých důvodů se nedělají silníce dlážděné z naších vlastních kostek, kterých leží haldy v žulových skalách po naší Českomoravské vysočině, kde je mnoho dovedných kameníků bez pracej pobírajících podporu. Je tohle hospodářství? Prosím ministerstvo veř. prací, aby uveřejnilo, kolik od převratu resp., od osamostatnění našeho státu vydalo za cizí tovary na silníce. Myslím, že členové zákonodárných sborů mají právo se po tomto účtu ptát, a mají nejen právo, nýbrž povinnost, velkou povinnost, dívati

se, jak se zákony, které odhlasovávají, plní. Mají povinnost hlídati národní majetek a nedopustit, aby přes usnesení zákonodárných sborů se učinil pravý opak, jak se to stalo loni právě v silničních poměrech. Mnoho by se dalo k tomu říci. Myslím, že máme všichni o tom své zkušeností.

Při kapitole nezaměstnanosti je přece jen nanejvýš nutné podívati se náležité na

naše nepříslušníky, resp. na cizince, kteří zaujímají mnoho a mnoho vážných míst na úkor našich vlastních nezaměstnaných.

Mluví se o tom mnoho a dlouho, ale dosud se nic nestalo.

Chci ještě říci několik slov k rozpočtu ministerstva nár. obrany a k událostem poslední doby. Rozpočet ministerstva nár. obrany je o 50 mil. Kč vyšší než loni, ale nedosahuje ani zákonitých 1,400 mil, Kč, Nepřesahuje však ani číslicí na rok 1932 1.309 mil, Kč. Srovnám-li s tímto stavem rozpočtu exposé p. ministra zahraničí letos s tohoto místa zde proslovené, přiznám se vám, že jsem překvapena. Považuji slova páně ministrova za pravdivá, a pak je rozpočet naší nár. obrany příliš nízký. Nebo je rozpočet úměrný a potom aby ta starostlivá a vážné pronesená slova páně ministrova byla ukvapením. Pro svou osobu myslím - a netajím se tím nikdy a říkala jsem to, třeba to bylo málo platné - že naše zahraniční politika měla býti v uplynulých letech méně optimistická, a měla více spoléhati na své než na cizí. Měla míti silnou armádu, resp., jak se obyčejně říká, měla míti svůj prach v suchu a připraviti národ na to, co možná přijde, poněvadž nám Němci i Maďaři oznamují od převratu, co zamýšlejí. Kdyby to byla dělala naše zahraniční politika, molu p, ministr zahraničí býti nyní méně pesimistickým a my jsme nemuseli míti dnes na stole předlohy o prodloužení vojenské povinnosti, poněvadž bychom jí nebyli zkracovali. Jen si vzpomeňte, slavný senáte, jak se před několika málo roky, když jsme vojenskou povinnost pán bůh ví proč - zkracovali, odpovědělo na námitky vojáků. Bylo jim uloženo mlčeti a nedělati těžkosti. Služba byla zkrácena, a dnes ji budeme prodlužovati. Jsme si, slavný senáte, vědomí, jakou ztrátu důvěry v Národní shromáždění i vládu znamená tento postup a jaké je to nesmírné plýtvání energií?

Tak jako vždy u nás, když se udělá bota - a my jsme jich už nadělali dost, přiznejme se k tomu, to není hanba, to je lidské - snaží se ti, kteří mají o ni největší zásluhu, svalití vínu na druhé. Nemohu si pomocí, snad s tohoto místa mluvím dnes naposledy, ale musím to říci, že se mne velmi těžce dotklo, když jsem nedávno slyšela, že republikánská strana je odpovědná za armádu, protože tam má svého ministra. Tak ne, slavný senáte, tohoto svalování viny jedněch na druhé už jednou nechme. Zde je koalice, ta je vinna vším a odpovědná za všechno. Tedy vláda, oba zákonodárné sbory se všemi těmi, kteří jsou v koalici, jsou odpovědni. Odpovědni jsou také ti, kteří třebas v koalici nejsou, ale bylí tam do nedávná, protože těžkostí jsou z doby minulé. Agrárnici by nesli odpovědnost jen tenkráte, třeba mají ministerstvo nár. obrany a ministerského předsedu, kdyby měli volné rozhodování. Poněvadž se však musí podříditi koaličnímu programu, proto jsou odpovědni všichni. Chtěla bych se zeptati - nemějte mí to za zlé - zdali jsou agrárnici odpovědní snad také za globální methodu. To byl také zázrak, nad kterým se mnozí chytali za hlavu.

Situace je, vzácný senáte, velmi vážná. Příští válka bude prý strašná a bude se týkati celého národa. Nebudou to jen fronty, nýbrž celá území, a nebudou to jen muži, nýbrž i ženy, děti a zestárlí, kteří mají býti ničeni. Tak daleko se došlo v pokroku lidstva a jeho vzdělání, že dnes je takováto situace. Ptám se tedy, kde jsou jaké přípravy pro ochranu občanstva proti hrůze této války? Jak se budeme brániti náletům a ničení nepřátelskými letadly? Co bude učiněno proti plynům a požárům? Je to ponecháno na starost spolků, čí kdo to bude dělati, kdo bude míti tyto strašlivé starosti? Mám nejasný dojem, že tu není něco v pořádku, zejména uvážím-li z exposé pana ministra nár. obrany, co je třeba dnes ještě na Slovensku, kolik nakladu a práce si vyžádají spoje a komunikace. (Předsednictví převzal místopředseda dr Hruban.) A když tak o tom přemýšlím, nemohu pochopiti, že za tak velké částky, věnované ministerstvem soč. péče na nezaměstnané nemáme dosud náležitě vybudované všechny komunikační potřeby, ačkoli jsme je mohli míti. - A tu bych si přála také věděti, poněvadž to určitě nevím, co se vydalo za 10 roků na nezaměstnané, a máme to také právo věděti, ale z celého rozpočtu se nedovíme - zejména když jsme zkrátili vojenskou povinnost a nechali jsme mladé lidi přijíti domů a bráti podpory v nezaměstnání. Mám, slavný senáte, pořád takovou podvědomou tíseň, že tu není něco v pořádku. Chtěla bych říci, abychom si všichni ujasnili, že republika je pro

všechny syny a dcery československy cítící, třeba to pořád nevykřikují, že je jejích společným majetkem; je to taková společná zahrada plná krásy a národního bohatství, a je třeba, aby nebyla pustošena lidmi zlými, nýbrž abychom si jí všichni hlídali, aby nám zůstala zahradou kvetoucí, a abychom nepustili si do ní škůdců, kteří by nám ji ničili. Kdybychom nechali v té zahrádce kohokoli pleniti, řáditi a šlapati, pak by se rozumní lidé neobdivovali naší volnosti, shovívavostí a svobodě, nýbrž by něco o nás řekli, ale já to zde neřeknu. Stalo-li se v posledním čase něco v naší zlaté stověžaté matičce Praze, co mnoho pobouřilo a o čem se í v zahraničí velmi psalo a i skutky dokládalo, pak, slavný senáte, stačí, aby se uvážilo, co se mohlo státi, kdyby mělo dojíti k záležitostem vážnějším. Proto vyvoďme důsledky ze všeho, co předcházelo, pro společnou práci ve prospěch všech složek národa a celého státu. Ne osočování, ne svalování viny jeden na druhého, nýbrž všichni za jednoho a jeden za všechny, tak budiž v koalici.

Jsme ve dnech vzpomínání prvého výročí úmrtí velkého českého a československého státníka, Ant. Švehly. Bez rozdílu stavu a povolání byli se pokloniti jeho památce ctitelé v Pánu zasnulého na místě jeho tichého odpočinku. Švehla měl na starosti celý stát, všechny jeho složky se všemi potřebami, protože jeho velké, krásné srdce dovedlo míti místo pro všechny. Proto i v politice nabádal ptáti se nejen rozumu, nýbrž především srdce. A proto po způsobu jeho učení i jeho činů mějme se všichni navzájem rádi a v prácí ve prospěch všech jedni druhých břemena nesme a tak plňme zákon Kristův v naší republice. (Potlesk.).

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan sen. dr Milota. Dávám mu slovo.

Sen. dr Milota: Slavný senáte! Příležitosti, že se projednává rozpočet našeho státu, hodlám užíti k tomu, abych promluvil o věcech slovenských.

Nejprve musím za Slovensko vysloviti hlubokou vděčnost našemu ministru dr Benešovi za jeho ohromnou a neocenitelnou práci v Ženevě, ze které má prospěch především Slovensko, neboť komplikace, které by byly snad nastaly, byly by především zasáhly Slovensko, kdyby se Benešova práce nebyla podařila. Revisionismus míří na Slovensko a byla-li mu v Ženevě zasazena těžká rána, byl-li diskreditován před celým světem, musí se to projeviti též blahodárně i ve vnitřních poměrech a ve vývoji Slovenska. Kdo pozoruje vývoj poměrů na Slovensku za celou dobu našeho společného státního života a má příležitost tak, jako já ve sivém vysokoškolském povolání, stýkati se blíže s mladou slovenskou inteligencí, pozná závažné změny, které tu Slovensko prodělává a které jsou pro jeho další vývoj velmi důležité.

Dovolte mi, dámy a pánové, abych se nejprve zmínil o těchto změnách, neboť pokládám za nutné, abychom si je uvědomili a abychom podle nich zařídili další svůj konkrétní postup ve věcech politických.

Nač bych zde chtěl nejprve upozorniti, je, že Slováci, zvláště mladší generace, nejsou již tak nedůtkliví a nepřístupní objektivní pravdě, jako bylí ve své všeobecnosti dříve, zejména v prvních dobách našeho státního života, kdy každý věcný, i přísně vědecký poznatek, který se neshodoval s jejích přesvědčením, byl často pokládán za urážlivý a Slováky poškozující.

Sám pan sen. zpravodaj sen. Stodola upozornil ve své řeči na to, že soudnost na Slovensku vzrůstá, a to je mně potěšitelným důkazem, že skutečně můj postřeh je správný. Dnes je možno na Slovensku mluviti mnohem otevřeněji a je možno - ovšem zachová-li se potřebný takt - téměř všude nazvati všechny věci pravým jménem. Jsou ovšem ještě lidé, kterým i vědecké dílo, jako je na př. vydání Žilinské knihy< Je podnětem k neodůvodněným útokům, ale to jsou již přece jen výjimky. V celku jsou Slováci dnes již ochotni vyslechnouti každou objektivní kritiku, a mužná, upřímná a otevřená slova, která pronesl ministr dr Beneš v různých městech Slovenska před početnými zástupy širokého poslucháčstva, byla přijata těmito zástupy uznale a vděčně. To je zjev zajisté velmi potěšitelný, tím více, že vážnost dnešní doby vyžaduje, abychom se podívali pravdě do očí a posuzovali dnešní poměry nás se dotýkající tak, jak skutečně jsou a abychom z tohoto poznání pak vyvodili směrnice pro další svůj postup. Jak kritičnost a rozvaha mezi Slováky nabývá půdy, ukázalo se dosti výrazně v minulých dnech. Zatím co v Praze naši vysokoškolští studenti na škodu věcí vybočili ve svém protestu proti německé universitě z nutných mezi a dali průchod nenávistnému zaujetí, zachovalí naši slovenští akademikové naprostý klid, a nutno říci, že všeobecná nálada na naší universitě bratislavské zřejmě se obracela proti excessům pražským. Příčinou toho nebylo, že by naší slovenské mládeží byly starobylé universitní insignie pražské a prestiž naší přední university lhostejné - vždyť její účast na akademických slavnostech a její častá manifestace za věci universitní jasně svědčí o opaku - nýbrž důvod toho je v tom, že mezi ni nenalézají ohlasu ne-, uskutečnitelné demagogické fráze a bezobsažná hesla, která strhují studentstvo v Praze. Ba pod.zorným úhlem těchto událostí se zdá, že budeme musiti brzy revidovati tvrzení o základních rozdílech povahy české a slovenské, jako by Češi se řídili více rozumem a Slováci podléhali více citu, A včerejší řeč dr Budaye je mi dalším dokladem, poněvadž, přes to, že s určitými částmi jeho řeči nemohu souhlasiti - což musím zdůrazniti - obsahovaly jeho vývody již mnohem více kladných hodnot, nežli to bylo v jeho projevech dřívějších,