Protože se zde několikráte stala zmínka o jménu Hodáč, chci se také několika slovy zmíniti o posledních studentských nepokojích, a to se stanoviska hospodářského. Slyšeli jsme, že pan posl. Hodáč má prý roční příjem 700,000 až 800,000 Kč, To jest asi šestinásobek toho, co dostává nejvyšší úředník ve státě, ministerský předseda. Je věru otázkou, když se takovéto skutečnosti ve veřejnosti pronášejí, zdali zvyšují vážnost člena parlamentu. Musím o tom pochybovati, neboť v takovýchto kritických dobách jako nyní měl by se poslanec jako zvolený vůdce vyznamenávati beznáročnosti. Měl by si pokládati za čest konati něco nikoli z materialismu, nýbrž z idealismu. Až tito svedení studenti jednou své studium dokončí a po celá léta budou bez zaměstnání, pochybuji, zdali pak budou míti ještě stejnou úctu k muži, který tak tone ve zlatě. Neboť právě u nás je ze všech států nejvíce zastoupen duševní proletariát, náš stát je v té příčině na tom nejhůře. To druhé, co jsme tehdy slyšeli, je ještě horší, a musím to obzvláště vytýkati. Slyšeli jsme tehdy, že generální ředitel Živnobanky dr Preiss konal jaksi jako vítězný polní maršálek na Václavském náměstí přehlídku demonstrantů a tito před ním defilovali. Nevím, zdali dr Preiss chtěl tím poctíti demonstranty, že spáchali vandalismus na duševní kultuře, ale v každém případě tyto demonstrace uškodily vážnosti celého českého národa v cizině. Je to týž dr Preiss, jehož úhrnné příjmy přes bankovní zákon daleko zastiňují příjmy našeho vysoce váženého pana presidenta státu Masaryka. Tu musíme se věru tázati, odkud tyto příjmy plynou. Patrně pocházejí z úroků půjček, které s nouzí a námahou nutno sháněti, anebo z redukovaných plato dělníků průmyslu, který je dr Preissovi blízek.

Jestliže dnes všechno volá po demokracií, po disciplinované demokracii, pak je nejvýš nutno, aby se také v této příčině ještě projednávaly zemědělské otázky. Před rokem nebyl by nikdo považoval za možné, že bude dosaženo pevných cen obílí. I když obilní společnosti nedosahujeme velikého zisku, můžeme přece býti spokojeni, jestliže se nám zaručují alespoň výrobní náklady. Vidíme, že zde nebylo možno vystačiti se starým liberálním kapitalistickým řádem společenským, s volnou hrou sil, s takovým řádem, kde hrstce bursiánů bylo bez námahy možno shrábnouti miliony, které se skládaly z potu roční práce statisíců zemědělců. Vidíme také, že vyloučením naší bursy bylo snadno rozděliti zisk, který shrabovali bursiáni, rovnoměrně, mezi producenty a konsumenty. Jistě je pěstování obilí jen malým zlomkem zemědělské výroby a není pro nás záchranou, vidíme-li dnes, že všechen dobytek, všechny mléčné výrobky musíme prodávati za nepatrné ceny. Ale doufáme, jestliže se vytrvalosti a houževnatosti pana ministra zemědělství dr Hodži podařilo odkliditi bursiány, že se mu také podaří zmoci, aby brzo následovala ohlášená úprava cen živočišných a mléčných výrobků.

Těžkým problémem je zemědělské zadlužení. Prohlašuji, že nejlepším, nejjednodušším, nejbezpečnějším a nejspravedlivějším oddlužením je přiměřené zabezpečení cen všech zemědělských výrobků, čímž by se skromnému, beznáročnému a pracovitému zemědělci umožnilo zbaviti se dluhů znenáhla, byť i tvrdou prací. Je nutno poskytnouti nízko zúročitelné půjčky a prodloužiti nynější moratórium, Musil by se však rozhodující den 8. května 1933 položití tak, kdy již možno přesně zjistiti, že je zde rentabilita zemědělství, neboť letos, kdy v různých 'krajinách byla 'úplná neúroda, nelze za žádných okolností mluviti o rentabilitě. Každý jiný návrh, byť by byl myšlen sebe lépe, musí při dnešních státních financích a kdy každý jiný stav právě tak jako zemědělství by činil nárok na oddlužení, vzbuditi jen klamné naděje. Viděli bychom, že právě ti nejnehodnější by činili pro sebe největší nárok na pomoc a byla by z toho nespokojenost a vzájemná nenávist, to však nebylo by žádným řešením.

Chci skončiti. Plných 5 let dožadujeme se ozdravění našeho zemědělství a zdůrazňuji, že obzvláště v našem státě nebyla by mohla všeobecná hospodářská krise dosáhnouti takovéto výše, kdyby! se již před pěti, šesti lety bylo dbalo našeho volání a Učinilo zemědělství aktivním. Prohlašují také, že prostředky na ozdravění krise jsou úplně vyhozeny, nebude-li dříve sanováno zemědělství. Jen zabezpečené zemědělství může oplodniti a posíliti také jiné stavy. Budeme hlasovati pro rozpočet. (Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Dále má slovo pan sen. Pánek.

Sen. Pánek: Slavný senáte! O rozpočtu na r. 1935 se tvrdí, že je první po deflaci. Já tvrdím, že tomu není tak a že rozpočet na r. 1934, stejně jako rozpočet na r. 1935, je ještě rozpočtem deflačním. To nutno prokázati.

Vidíme sice, že tento rozpočet vykazuje určité zvýšené příjmy a ovšem také výdaje, tedy mírný vzestup, ale zapomíná se na devalvací, kterou jsme provedli letos z jara. Je pravda, že velmi upřímně vítáme toto mírné zvýšení příjmů a výdajů jako předzvěst lepších časů, jako červánky blížící se lepší doby, ale do plného rozednění, do bílého dne je ještě příliš daleko, Tedy tento rozpočet je ještě deflační, a to z toho důvodu, poněvadž jsme budovali rozpočet na r. 1934 loni na podzim, kdy jsme ještě se vší určitostí tvrdili, že budeme pokračovati v deflačním procesu, čilí jinými slovy, že budeme ještě dále snižovati hospodářská čísla. My jsme také tvrdili loni ústy našich vedoucích politiků, že bude energicky pokračováno ve snižování cen životních potřeb, a dokonce se u ministerského předsednictva zřídila zvláštní cenová komise, která měla zkoumati speciálně ceny kartelů atd. Výsledky, myslím, se dosud nedostavily.

My jsme loni, právě před rokem, za předpokladu, že budeme prováděti další deflaci, další snižování hospodářských čísel, snížili rozpočet na r. 1934 o další miliardu proti r. 1933. To je fakt. (Předsednictví převzal místopředseda dr Heller.) Ale pojednou v únoru letošního roku jsme zastavili deflační proces, devalvovali jsme korunu o ¹/₆ její vnitřní zlaté hodnoty a tím jsme ovšem způsobili, že sice ceny nešly nahoru - to bylo naše štěstí - ale zastavily se ve svém sestupu, čili stabilisovaly se na deflační basi z r. 1933, V důsledku toho jsme také snížili platy stát, zaměstnanců již po třetí a výslovně jim bylo loni řečeno, když se bránili dalšímu snižování svých platů, že co se jim na jedné straně vezme na platech, na druhé straně se jim vynahradí dalším snižováním cen životních potřeb. To se však nestalo, ačkoliv to bylo vládou stále a stále zaručováno. Provedli jsme devalvaci, zastavili jsme deflační proces. Co bylo naší povinností, chtěli-li jsme se zastaviti aspoň na deflační basi z roku 1933? Abychom vrátili tu miliardu, o kterou jsme snížili rozpočet na r. 1934 za předpokladu další deflace, dalšího snižování cen životních potřeb.

Jaký účinek měla devalvace na náš rozpočet? O tom nás velmi dobře poučil p.

dr Engliš, nynější guvernér Národní banky, který v dubnu nebo v květnu - již se přesně nepamatují - v >Lidových novinách< napsal, jaké by byly účinky další deflace na ceny, kdybychom nebylí provedli devalvaci, 'kdybychom bylí setrvali na deflaci. Výslovně tehdy napsal, že ceny životních potřeb - a ceny vůbec - by se byly snížily o dalších 20 až 25 %, a výslovně prohlásil, že jsme si ušetřili to další deflační peklo, kterým bychom byli musili projíti, kdybychom bývalí setrvali na deflaci, a že bychom se bývali stali nejdražším státem na světě. To tehdy dr Engliš výslovně prohlásil. Ale s deflaci se počítalo v rozpočtu na r. 1934 a počítalo se zejména s ní, když šlo o platy státních zaměstnanců. Bohužel, přišlo se s tím poznáním pozdě, když již jsme provedli seškrtání našeho rozpočtu. A to je nejlepší důkaz, jak oprávněné jsou stesky a, řekl bych, přímo bolest státních zaměstnanců, stěžují-li si na nespravedlivé nařízení o snížení platů státních zaměstnanců, které bylo vydáno na základě zmocňovacího zákona č. 252. To je přece nesporné. Bylo jim slíbeno, že ceny půjdou dolů, že se bude pokračovati, v deflaci, a najednou se deflace zastavila a tím se stabilisovaly ceny na basi z r. 1933, Také to podává nejlepší důkaz, jak by bylo spravedlivé a nejvýš žádoucné, aby státním zaměstnancům byly vráceny ony požitky, o které jim byly platy sníženy na základě vládního nařízení č. 252, To se mělo státi hned, ještě letos, a když se to nestalo a nemohlo ani dobře státi z rozpočtových důvodů, musí se to státi příštího roku.

Když jsme r. 1932 snižovali po prvé platy státním zaměstnancům - když si odmyslíme zrušení >13. platu - slyšeli jsme z úst vysokoškolských profesorů dr Baxy a dr Hoetzla, že prý nutno spatřovati ve snižování platů porušení občanské rovnosti státních zaměstnanců, poněvadž se jím zde ukládá jednostranně určité břemeno, které se neukládá současně také ostatním občanům, a že je to do jisté míry porušení smlouvy, kterou uzavírá stát se zaměstnancem, když ho přijímá do služby.

Byl jsem tehdy referentem o zákonu Č. 204 a označil jsem tvrzení obou pánů profesorů za nepřiléhavé. Řekl jsem tehdy výslovně: Když jsme snižovali všechna čísla, když jsme dělali deflaci ve všem, ať šlo o ceny nebo o důchody - ovšem ne také o dluhy, to jsme nedokázali - když přikročil stát všeobecně ke snížení všech hospodářských jednotek, všech hospodářských čísel, nebylo by správné, aby se zastavil u státních zaměstnanců, i když jim nevalorisoval platy, jak jim je měl valorisovati po převratu. - Právě tak v opačném případu jsem tehdy řekl: Kdyby stát sáhl k jinému měnovému opatření, které by mělo za následek zvyšování cen, pak zajisté stejným právem by se museli dožadovati státní zaměstnanci zvýšení svých platů. O definitivní smlouvě, pokud jde o platy, nemůže býti řečí. Ale my jsme v rozpočtu na r. 1932 a 1933 ještě ukládali občanům břemena, abychom vyrovnalí rozpočtovou rovnováhu. Zcela, správně, poněvadž na rozpočtové rovnováze nejsou zúčastněni jen státní zaměstnanci, nýbrž po mém soudu mají býti zúčastnění všichni občané a musí jim jíti o to, aby rozpočet byl v rovnováze. Ukládali jsme daňová břemena, ale loňského roku jsme řekli: dost, nesmíme přicházeti se žádným novým daňovým zatížením. Ale státním zaměstnancům jsme snížili platy, a to je také určité nepříjemné zatížení, to je také určité daňové břemeno, které jsme uložili. Tentokráte by oba profesoři mohli plným právem říci, že skutečně byla porušena občanská rovnost, poněvadž rovnováhu rozpočtovou vyrovnalí jsme jedině na účet státních zaměstnanců, což dříve se říci nemohlo, poněvadž určitá břemena se ukládala všem občanům. Akademicky by se to mohlo říci, prakticky to nemá velké ceny.

Když mluvím o vládním nařízení č. 252, jak jsem akademicky ukázal, určitě byla zde porušena rovnost, která je zaručena státním občanům ústavou, a mám za to, že byla porušena i jinými opatřeními, dokonce zamýšlenými trvale. Řeknu to jen stručně - bude o těch věcech ještě hovořeno - že za jednu a tutéž prácí při stejné a téže kvalifikaci jsou různé druhy odměn, O té věcí jistě nepadlo poslední slovo a kdyby snad vláda trvala na těchto mimořádných opatřeních i v budoucnosti, bude muset hovořiti o tom nejvyšší správní soud a bude museti rozhodnouti, zdali je možno, aby na základě zmocňovacího zákona vydávala se nařízení, i když kvalifikovaně, poněvadž jsou spolupodepsána také panem presidentem republiky s trvalou platností. Mám za to, že tendencí zmocňovacího zákona - a tu se dovolávám svědectví všech členů zákonodárného sboru - jest, že se vláda zmocňuje pro dobu mimořádných poměrů, tedy pro přechodnou dobu, aby učinila určitá hospodářská opatření, ale ne na trvalo. Také o této věci, kdyby vláda na ní setrvala, bude museti rozhodovati nejvyšší správní soud.

Řekl jsem, že náš rozpočet je obrazem krise, obrazem všech poměrů, ve kterých žijeme nyní. Cifry jsou, řekl bych, nejvýmluvnější a nejstřízlivější mluvou, která se dá těžko nějakými frásemi jinak upraviti, tedy také se zde zračí stále ještě trvající krise. Jdeme-li již do pátého roku krise, zdá se mí, že to již ani krise není, co prožíváme v nynější době. Zdá se mí, že je to normální doba, normální poměry. Mluvíme-li pátý rok, že jdeme do zlé zimy, musíme se přece tázati, chceme-li to věčně táhnout? Což nejsou energická opatření, abychom, nechci říci odstranili krisí úplně, ale abychom jí aspoň zastavili?

Nebožtík dr Švehla říkával, když jsme se tak někdy nemohli dohodnouti v koalicí: >Nu, každá písnička má svůj konec.< Tak se mí zdá, jako by ta písnička o hospodářské 'krisí opravdu nechtěla nu ti konce. Není to vynález náš, je to světový zjev, ale všude, ve všech státech se čelí této krisí různými opatřeními. Máme tu řadu příkladů Je zde příklad anglický, je zde příklad americký a konečně příklad různých severských států, kde měnovými opatřeními čelí se krisí, alespoň v Anglií s úspěchem a v různých severských státech také. Ale nikde nevykazují poměrně takový počet nezaměstnaných jako u nás. Amerika je problém pro sebe, to je kontinent pro sebe.

Ale zde nejde jenom o krisi přechodnou. Tato krise je krisí strukturální, t, j. krisí celé hospodářské soustavy. Myslím, že není jednoho, kdo by tvrdil, že neprožíváme epochu, která směřuje ke změně celého hospodářského řádu. Nuže, jak se chceme přizpůsobiti také u nás tomuto zjevu, této krisi, která zachvátila hospodářskou soustavu? Zase máme ve světě různé příklady. Máme tu příklad italský, příklad německý a příklad rakouský a konečně také příklad ruský, kde provedli, jak je známo, integrální marxismus. Ale když se podíváme blíže na změny hospodářské soustavy ve státech, kde je provedli, musíme si říci, že až na Anglii vždy o tom rozhodoval jenom jednotlivec, čilí diktatura. To jest jistá věc. V Itálii to byl Mussolini, v Německu Hitler, v Rakousku nebožtík Dollfuss, který má ovšem následovníky, a v Rusku také to byl jednotlivec, který provedl změnu hospodářské soustavy.

Ale mám za to, že u nás nechceme následovati těchto příkladů, my nechceme jíti po této cestě, poněvadž my setrváme za všech okolností na demokracií, a myslím, že by u nás žádná diktatura neměla dlouhého trvání, poněvadž český člověk nemá. povahu pro diktaturu. To nám dokazuje nejlépe historie. (Sen. Kindl: Vždyť už tu diktatura je!) To byste odnesli nejvíce vy, pane koledo, kdyby tu byla diktatura. To byste tu nestál a mě neokřikoval. (Výkřiky sen. Kindla.)

Ale my chceme demokratickou cestou dospěti ke změně hospodářské soustavy. Ovšem demokracie je cesta svízelná, o tom nemůže býti sporu. Je rozhodně delší než cesta diktatury. Ale já tvrdím, že cesta demokracie vede k bezpečnějšímu a jistějšímu cílí, poněvadž za tím účelem a cílem stojí většina, kdežto tam stojí pouze jednotlivec a zase to muže býti snadno zvrtnuto.

Nuže, jak se u nás připravujeme na zmírnění hospodářské krise a jak se připravujeme u nás ke změně hospodářské soustavy? Zdálo by se opravdu, jako bychom nedělali nic. Zdá se, jako bychom pouze teoretisovali, jako bychom pronášeli více méně učené řečí. Já to řeknu zcela vulgárně: jako kdybychom stále stálí na jednom místě a přešlapovali a báli se vykročiti. Kdyby to bylo pravda a kdyby skutečně se zde nic nedělo, pak by to.bylo demokracií velmi nebezpečné, poněvadž lid si přeje činu a promíjí i tomu, kdo sahá k činu a často i chybuje, jako promíjí Rooseveltovi, který nadělal řadu různých chyb, které stály Severoamerické státy těžké peníze, a přece to ve volbách vyhrál, poněvadž se lidu líbí čin a ne kunktátorství. Lid ohybu promíjí, jen když vidí čin, a říká: Ty jsi k něčemu.

Jak tomu je u nás? Takovým skutečným činem byla nesporně devalvace; také jsme měli před ní obavu a strach, že nám půjdou ceny nahoru, ale nic se nestalo. Nuže, to byl čin, ale musíme si říci, že to byl instrument k dalším činům, které musejí následovati. Devalvace, kterou jsme provedli, je první část, a ta druhá, nejtěžší, nám teprve zbývá. To je, abychom vrátili aspoň část nezaměstnaných, nepracujících do výrobního procesu. To bude teprve čin, jestliže se nám to podaří.

A teď se musíme podívati, jak máme k tomu dospěti. Že bychom vrátili všechny nezaměstnané, oněch 600,000 nebo 700,000 registrovaných - je jich více, rozhodně můžeme počítati jistě s jedním milionem (Sen. Hubka: 1¹/₂ mil.l) ano - že bychom je vrátili všechny do výrobního procesu náhle, na ráz, to je vyloučeno. Nemusím vykládati, proč. Je to vyloučeno proto, že všude máme co činiti s autarkií, to jest s ohraničením odbytišť, jak tomu bylo skutečně ve středověku. Že bychom mohli počítati s tím, že by se otevřely brány do světa a že bychom vyváželi tak jako do r. 1929, to by opravdu znamenalo zázrak. A pak by musil v Evropě býti politický klid, ale toho zde není. A dokud nebude politického klidu, nebude ani klidu hospodářského. Dokud nebude vzájemné důvěry na politickém kolbišti, nebude ani pochopitelného hospodářského klidu a nebude důvěry.

A teď se táží: Nač tedy čekáme? Vždyť musíme si položiti jednou vážně otázku, když již jdeme do pátého roku krise, co chceme dělati? Krise? Říkám, že to, co jsme prožívali do r. 1929, nebyla konjunktura, nýbrž jenom obnova, poněvadž za 4 roky se rozbily hospodářské statky, tvořily se pouze hodnoty vojenské, nic jiného, ne hodnoty, kterých potřebuje člověk ke svému blahobytu, a pak se musily nahraditi hospodářské statky. Teď je normální stav a musíme se za všech okolností přizpůsobiti. Jestliže to bude lepší, tedy se snadno přizpůsobíme tomu lepšímu, než máme-li setrvati v tom stavu, jaký je dnes.

Nejlepším prostředkem - jaké pak učené řeči - by bylo, kdybychom mohli dáti nezaměstnaným prácí. (Sen. Kindl: A slušné mzdy!) Ovšem. Máme-li dáti někomu prácí, musíme míti peněžní prostředky.

A teď se mi vynoří otázka, kde ty peníze máme vzíti? Zde se zaměňuje obeživo za úvěr. Říká se, že máme méně obeživa a myslí se tím úvěr. Obeživa máme tolik, kolik potřebuje náš hospodářský život. Kdyby se hospodářský život zlepšil, objevilo by se tu automaticky i obeživo. Vždyť je to pouhý instrument, nic víc. Nedostatek obeživa je důsledkem hospodářské krise. Tomu nejlépe nasvědčuje okolnost, že u nás máme o 2¹/₂ miliardy méně bankovek nežli činí náš rozpočet. Všude, kde jsou spořádané poměry, má kolovat tolik bankovek, kolik činí rozpočet. A to mám na myslí jen administrativní rozpočet, ačkoliv žijeme v určitém optimistickém klamu, když odlupujeme od státního rozpočtu administrativního rozpočet naších podniků. To je přece samozřejmé, my jej tu odlupujeme a myslíme, že máme jen 7 až 8 miliardový rozpočet.

Nikoliv obeživo, ale úvěr nám schází. A proč není úvěru? Poněvadž se netvoří hospodářské hodnoty. A z čeho se tvoří hospodářské hodnoty? Tvoří se z úspor a práce. Ale kdo má šetřiti v republice a tvořiti nové úspory, když jsme celá 3, 4 poslední léta nedělali nic, než snižovali důchod a životni niveau? Z čeho se tedy mají tvořiti hospodářské hodnoty?

To je velmi vážná otázka. Nesmí se zapomenouti, že jsme snížili platy a mzdy na míru skutečně takovou, že nemůže ušetřiti nikdo ani haléře, snad jen těch několik jednotlivců tam nahoře. A z čeho mají dělati zemědělci úspory? (Hlasy: Z čeho živnostníci?) Nevím, jak vyřešíme problém zadlužeností - ten je všude - a hlavně problém zadržených exekucí, jak vyřešíme otázku moraitorií. To je ohromný problém. Z čeho měli zemědělci ušetřiti, když měli výrobu tak nerentabilní, že neměli ani na režii! A že je stejně tak u živnostníků, nemusím vykládati, krátce, je tak u všech vrstev.

Jsou tu peníze, ovšem. Jen některé banky, které měly příležitost nahlédnouti do

tajů prvé inflace r. 1922, mají peníze. To je nesporné. Jenže tyto mamutí finanční koncerny nechtějí dávati peníze k disposicí pro úvěr, nýbrž užívají těch peněz ke skoupení objektů továrních, lkám vložily peníze, aby se připravovaly pro normální poměry, aby měly v rukou průmysl. Nebudou dávati na úvěr, když mohou kupovati různé objekty za babku.

A tak je to také se zemědělskou výrobou. Nedávno jsme slyšeli, že je 160.000 exekucí v běhu. Kdybychom to všecko měli pustiti na buben...(Hlasy: Ty exekuce jsou zastaveny!) Ano, ale kdybychom to měli dáti všecko na buben, byly by to takové přesuny majetkové, že by se to podobalo konfiskaci po bitvě na Bílé hoře. Ten, kdo nic nepodnikal a peníze si uložil na dobrý úrok - a my platíme dobrý úrok - někde v bance nebo ve spořitelně na úrok, to podškrtuji, a čekal a nic nepodnikal, ten může ty peníze vzíti a za polovicí kupovati domy, lesy, pole a všecko. (Hlasy: To je vyvlastnení!) Ano, ale račte prominouti: Kdo podnikal, kdo dával práci a chleba, ten je dnes bit, a kdo dával peníze na dobrý úrok, ten je v suchu a může všechno skoupiti za babku. Jsem přesvědčen, že co postihlo zemědělský majetek, postihne i domovní majetek, jestliže včas neučiníme tomu přítrž. (Hlasy: Hypotéky!) Ano, hypotéky, to je otázka peněžních ústavů, kdo to bude platiti? Jak ty ústavy přijdou k tomu, kdyby se tak mělo postupovati, pokud jde o domovní majetek.

K oživení výroby nám chybí úvěr a je otázka, jak si máme úvěr opatřiti. Vím dobře a bezpečně, a víte to všichni stejně, že úvěr je nezbytným předpokladem pro oživení výroby.

O to, jak si máme úvěr opatřiti, svádí se zase takový boj, jako se sváděl letos, když se dělala devalvace. Odborníci rozestoupili se na dva tábory proti sobě, jako to vidíme teď. Jedni tvrdí, že úvěr pro veřejné investice si musíme opatřiti cestou přirozenou, a jíní říkají, že je to cesta příliš zdlouhavá, že bychom jí měli zkrátiti na cestu umělou. Cestou umělou rozumíme rozmnožování úvěru, obeživa bez hospodářských podkladů, tedy proti dosavadním zvyklostem a proti dosavadní teorii měnové. Cestou přirozenou se rozumí tvorba nových kapitálů a úvěrů, A teď je těžko dělati arbitra mezi těmito dvěma tábory, jako to bylo těžko dělati, když se jednalo o devalvaci. Já říkám, pravdy má každý kousek. Jistě je na pováženou a mají pravdu ti, kteří tvrdí, že cestou umělou bychom dospěli s naší měnou ke koncům, kam bychom nechtěli přijíti. Je to jistě na pováženou. Je to odvážný čin. Ale také mají pravdu ti, kteří tvrdí, že cesta přirozená by znamenala oživení vývozu, ale na to nemůžeme ve velkém počítati. Kdybychom byli sebe levnější, kdyby to nepotřebovali, nebudou to od nás kupovati. Samozřejmě, že by znamenalo také zvýšení důchodů u nás, kdybychom chtěli cestou přirozenou vytvořiti nové kapitály, kdybychom chtěli tvořiti úvěr. Mají pravdu, kdož říkají: Zkraťme nějakým způsobem tu cestu, třeba i neobvyklými prostředky, jako to učinili v jiných státech.

Ale musím konstatovati ke cti obou táborů, že ani jeden ani druhý si nepřeje inflace. Nemusím vykládati, co to znamená. To už je velké plus, že tu není nikoho, kdo by se prohlašoval inflacionistou, i když chce zkrátiti cestu přirozenou a nastoupiti umělou. Snad by se našel nějaký kompromis, nějaká kompromisní cesta mezi názory obou těchto táborů, jako se našla při devalvaci. Proti devalvaci byly stejné stesky, víte přece, jaký to byl prudký boj. Jestliže nelze počítati s operacemi na volném trhu, poněvadž u nás jsou jiné poměry než v nějaké Anglii, jestliže snad také bursovní lombard zklamal, ačkoliv se od něho velmi mnoho očekávalo, je to také dokladem, že i ti, kteří jsou opravdu učení v národním hospodářství, nemusejí míti vždycky pravdu. Nuže, hledejme jinou cestu, ale hledejme ji bezpečně a rychle! (Výkřiky sen. Kindla.)

Položme si otázku takto: Je prospěšnější míti statisíce nezaměstnaných, které musíme vydržovati z veřejných prostředků - nota bene musíme si na ty prostředky, které dáváme na podporu nezaměstnaných, dlužiti v celku miliardu - je prospěšnější míti statisíce nezaměstnaných, aby propadli hmotné a mravní bídě - podškrtávám hlavně slovo: mravní bídě - nebo si pomocí třeba i cestou neobvyklou, odchýliti se pro přechodnou dobu trochu od zvyklostí a teorie? Velmi správně řekl Montchrestien: Musíme existenci státu srovnati s medicínou, čili jinými slovy řečeno: Na nové choroby musíme míti nové léky! A to je skutečně nová choroba, kterou prožívá svět a také náš stát, a proto musíme hledati nový lék, když nemůžeme vystačiti s léky dosavadními. Šedá teorie, byť byla logicky založena podle pravidel teoretických, musí ustoupiti strašlivé skutečností, to je marné. Veřejný pořádek je ohrožen, je-li v produkci anarchie.

Pokud pak jde o změnu struktury hospodářské soustavy, nebylo by správné tvrditi, že se nepřipravujeme. My se připravujeme, ovšem svým demokratickým způsobem. Zase je to ta dlouhá, těžká a svízelná cesta; économie dirigée čili plánovité hospodářství, o kterém stále slyšíme, nelze způsobiti přes noc, to mohli udělat jen v Rusku, ale to byl zase svět pro sebe. My to u nás udělat nemůžeme a také nechceme napodobiti státy druhé; ale i taková Itálie potřebovala 11 let, než přestavěla svoji hospodářskou budovu v dnešní zřízení korporační, a nevíme ještě, zdali se osvědčí. Stejně trval ten přerod i v jiných státech, na př. v Německu, Rakousku a jinde, a nevíme ještě daleko, jak se to osvědčí. (Sen. Kindl: Tak Mussolini je vzorem?) Ne, naopak říkám, že nebudeme nikdy napodobovati cizí vzory. Musíme si vybudovati svou vlastní hospodářskou soustavu, která odpovídá pochopitelně našim poměrům a musí růsti z našich poměrů a která také odpovídá našemu demokratickému systému. Říkám to přece jasně. Podívejte se na celou tu cestu: Bankovní zákon, zákon o kartelech, Eskontní banka, Reeskontní ústav, kontrola nad zavíráním továren, kontrola uhelného hospodářství, živočišný syndikát, dřevařský syndikát, báňská inspekce, hospodaření cukrem, lihem atd., to všecko jsou přípravy k oné économie dirigée. Tyto instrumenty tu musí býti předem, než budeme moci tu budovu si sami postaviti, musíme k tomu míti určité předpoklady. Ale to všechno, co provádíme, znamená - a nikdo to ani nepozoruje - vlastně zásah, nejenom vnikání do té dnes platné hospodářské soustavy a do toho laissez faire, laissez passer, ale to znamená také vnikání do soukromého vlastnictví, poněvadž nedotknutelnost majetku je výmyslem liberalismu. Jestliže sedlák dnes vypěstí obilí, on smí zasít, sklidit, ale nesmí s tím, co sklidil, volně disponovati podle svého, musí to prodati tomu, komu určí společnost či monopol. To je zasahování do soukromého vlastnictví, to je nesporná věc, a tak si přejeme, aby bylo upraveno celé naše hospodářství, aby anarchie, která je zde a kterou nemůže nikdo oddiskutovat, byla nějak upravena, či jinými slovy, aby chaos, řekl bych přímo blázinec ve výrobě byl odstraněn. Nebudu to všechno vykládat, co se děje v celém světě, jak se ničí hospodářské věcí. Takovým bláznům musíme dáti svěrací kazajky. (Výkřiky sen. Kindla.)

Pokud jde o náš rozpočet, přál bych si jen, aby byl posledním rozpočtem odříkání. Ještě pořád tomu nechci věřit, poněvadž nikde nevidím konec odříkání. Naopak mám za to, že nám tu ještě mnoho zbývá.

Rozpočet má tří hlavní rysy. Především musíme ukojiti vojenské potřeby - nemusím vykládati proč - pak musíme zmírniti nezaměstnanost, o tom jsem již hovořil, a musíme upraviti hospodářství státních podniků. Nemůžeme se věčně dívati na ty deficity, musíme zde také udělati pořádek. Zkrátka vstupujeme do údobí, kde už nemůžeme čekati s řešením poměrů. To je, myslím, poslední zvonění.

Mluví se také o tom, že rozpočet je vyrovnán, ovšem na čí účet je vyrovnán? Děje se to zvýšením daňového břemene, daňového prelimináře. Osvědčí-li se to, pokud jde o důchodovou daň, kterou preliminujeme o 250 mil. Kč výše, než tomu bylo na r. 1934, musíme předpokládat, že se nám důchod zvýší. To je obor, kde snad by byla nějaká naděje, že je tu plán, který bude působiti, aby se zvýšil důchod, když se počítá s preliminářem o 250 mil. Kč větším. To je otázka optimismu nebo pesimismu. Nebudeme-li nic dělat a budeme-li pořád jen vyčkávat, až co se stane v cizině, zda se nám tyto brány otevrou nebo neotevrou, a nebudeme-li zde pracovati k odstranění krise, budou mít pesimisté pravdu. Ale já jsem optimista, že musí už jednou býti učiněna přítrž dnešní vyčkávací póze a že musíme pracovati k tomu, abychom dnešní stav aspoň částečně už konečně odstranili.

Ministr financí počítá také s depurací, má za to, že mu snad vynese větší částky, Depurace však přichází trochu pozdě. Ale mně by ani tak nešlo o peníze, které chce inkasovat z depurace, jako o to, že když si vyčistíme stůl, budeme mít novou berní základnu, musíme však také zkoumat diferenci daňových předpisů a výnosů. Co je to všechno platné, když berní správa preliminuje a předpisuje nevím jaké částky, když tolik nevybere? Zde musíme vždy vidět aspoň přibližný obraz předpisů, ta diference mezi předpisy a výnosem nesmí být tak značná.

Na státní zaměstnance se počítá 135 mil. Kč, avšak nikoliv na normální postup, to se míní zvýšení vedlejších vojenských požitků, zvýšení počtu důstojníků a také finanční pohraniční stráže. Zbytek 150 mil. připadá na výkup státních papírů, neboť v rozpočtu na r. 1934 jsme si pomohli nouzově k vyrovnanému rozpočtu tím, že jsme zastavili umořování státního dluhu,