Z potrieb justičnej správy 248,000.000 Kč dostáva sa Podkarpatskej Rusi 12 mil. Kč, a teda nemožno tvrdiť, že by táto položka znamenala zvláštne bremeno pre štátnu domácnosť. Ministerstvo spravedlnosti počíta s príjmom 11 mil. 260.000 Kč.

O ministerstve unifikácie a o jeho potrebe 1,741.300 Kč nemám tohoto roku čo povedať. Čo robí tých 50 riadnych a t zmluvný úradník a zamestnanci v tomto samostatnom ministerstve a prečo nemôže byť toto ministerstvo, aby sa usporil ministerský plat, pridelené buďto k ministerstvu vnútra alebo k ministerstvu spravedlnosti, to, ako sa zdá, zostane večným tajomstvom.

Potreba najvyššieho správneho súdu činí nezmenene 6,080.000 Kč, čo nie je veľa, ba bolo by treba tento súd rozšíriť, lebo v dnešných dobách je takmer nemožno dočkať sa od neho nejakého rozhodnutia. A jestliže i úctyhodný prezident najvyššieho správneho súdu pokladal za nutné konštatovať smutný fakt, že ministerstvá a v prvom rade ministerstvo financií nerešpektujú rozhodnutia súdu, čím rozmnožujú prácu súdu, tu by proti tomu najlepším obranným prostriedkom bolo, keby sa správny súd veľmi ďalekosiahlou reformou vystrojil oborom pôsobnosti reformátorským na miesto dnešného čisto kasačného oboru pôsobnosti.

Všetky iné reformné pokusy budú márne, lebo ministerstvo financií bude i naďalej predchádzať odstrašujúcim príkladom, čo sa týka naprostého nevšímania súdnych rozhodnutí. Veľmi varujeme vládu pred reformou, ktorá by len zamietnutému sťažovateľovi ukladala hradiť sporné náklady. To by sme prijali len v tom prípade, keby sa naproti tomu vyslovilo i to, že v prípade dôkladnej sťažnosti musel by žalovaný úrad byť zaviazaný hradiť náklady v prospech sťažovateľa. Vylúčenie tak zv. bagatelných vecí mohlo by byť pripustené len tak, bolo-li by zároveň vybudované správne súdnictvo nižšej inštancie.

Ministerstvo školstva a nár. osvety snížilo len o 1,405.000 Kč svoje potreby na 924,000.000 Kč a dúfa, že na miesto tohoročného príjmu 32,000.000 Kč dosiahne v budúcom roku príjem 77,500.000 Kč. Školné na stredných školách chce z tohoročných 10,250.000 Kč zvýšiť na 46,939.900 Kč.

Keďže školné na stredných, odborných školách a ústavoch učiteľských sa nezmení, je tu zrejmá snaha, aby žiaci vo stupni strednej školy zapisovali sa hlavne na školy odborné. Avšak i na univerzitách a technikách má byť docielený príjem zo školného práve tak veľký ako tohoto roku. Človek pociťuje, že toto zdraženie štúdia a túhy po učenosti sotva sa dá srovnať so zásadami demokracie.

Vládna správa školská nezmenene trvá na odnárodňovanej politike a snahe, čo vysvitá z toho, že i v budúcom roku použije 1 14,000.000 Kč na české "menšinové" školy. Žiaľ, ani na naše opätovné prianie neposkytuje nám vládna správa školská vysvetlenie strán toho, koľko platí štát maďarské menšinové školy, a teda musíme pokladať za zo vzduchu zachytené, paušálne, ale konkrétne dáta nikdy neuvádzajúce tvrdenie, že československá vláda dáva menšinovému Maďarstvu viac, než k čomu je viazaná mierovými smluvami. Kým toto tvrdenie nebude ciferne a konkrétnymi dátami dokázané, dotiaľ o tom s nikým debatovať nemôžeme. Strán stredných škôl dokázal som po dobu celého radu rokov, aký nevýhodný pomer je tu pre Maďarstvo. A tento pomer je tu ešte i dnes, ba ešte sa zhoršuje. Pred 13 rokmi uznalo ministerstvo školstva, že Užhorodu patrí gymnázium s maďarským vyučovacím jazykom. Ani dodnes ho ešte niet. To je snáď to plus, ktorého sa Maďarstvu dostáva? Jestliže i v číre maďarskej obci zriadi sa školská budova s nejakou tou štátnou subvenciou, je len prirodzené, že i maďarský zemedelec má právo množiť sa a že má právny nárok na školu pre svoje deti. Len abyste nám potom tieto pekné budovy neodňali na školy menšinové pre deti českých a slovenských financov!

Obnosy preliminované na divadlá, na podporu literatúry, sociálnej pečlivosti študentov, na podporu umení a hudby, na odmeny a prémie sú znížené čo nás môže len negatívne zaujímať, lebo na tomto poli nedostali sme sa ešte ani tak ďaleko, aby maďarskej akadémii, ktorá nosí meno prezidenta republiky, dostalo sa nejakej istej, riadnej podpory v štátnom rozpočte. Akože teda mohol by maďarský spisovateľ, básnik, umelec alebo herec pomýšľať na nej akú štátnu podporu, odmenu alebo prémiu? Náš podiel v tomto ohľade rovná sa nule. Je známe, že jednou z integrálnych častí podkarpatoruskej autonómie, ktorá je už za veľmi krátku dobu sročná podľa mnoho sľubov ministerských, je autonómia školská.

Svedomie ústrednej vlády a zvlášte ministra školstva je i na tomto poli veľmi ťažkými hriechy zaťažené, tak že je ľudsky úplne pochopiteľné, že ministri školstva s obavou a úzkosťou myslia na okamih, kedy vec školstva a kultúry Podkarpatskej Rusi budú musieť odovzdať autonómnym orgánom. Veď tých niekoľko nových školských budov, ktoré zriadila československá vláda na miesto škôl spustošených Rusami vo válke, ani zďaleka nenapraví škody, ktoré privodila vláda podporovaním importovaných ruských a ukrajinských smerov na jazykovom poli v Podkarpatskej Rusi, vyvolaním bábelského jazykového zmätku.

Je však známe, že medzi užhorodským referátom a ministerským ústredím už po celé desaťročie zúri antagonizmus na škodu obecenstva, čomu by však bolo možno ľahko čeliť buďto vybudovaním oboru pôsobnosti referátu v orgán autonómny, alebo tým, že by sa v ministerstve zriadil jeden odbor pre veci autonómnej školy v Podkarpatskej Rusi. Avšak ani jediného ministra školstva nenapadlo, aby tak urobil, a to preto, lebo autonómiu nikdy vážne nebral. Veď centralizmu bolo príjemnejšie, aby medzi tou hŕstkou podkarpatských Rusínov vedľa nikdy neslýchanej biedy šírili sa rozpory a rozvrat, národné a jazykové protivy. Čo by sa bolo stalo, keby tento ľud pred pol druhým desaťročím jednotne bol býval vystupoval v záujme autonómie? Domnievam sa, že by bol porážal vlády.

Rezort zemedelstvo snížil svoj rozpočet o 134 mil. Kč na 181,032 600 Kč a preto samozrejme ani nemôže pomýšľať na zlepšenie situácie zemedelcov. Dnes už i to máme za sebou, veď odpovedný centrálny úradník konštatoval, keď som u neho intervenoval vo veci hrozných živelných škôd, postihnuvších mesto Sevluš a okolie, že môže ísť nanajvýš o podpory také, aby poškodený v prvých dňoch nezostal úplne bez výživy.

Pán minister zahraničia nielen vo svojich agitačných rečiach na vonkove, ale i v parlamentných výboroch zdôrazňoval potrebu a odôvodnenosť regionalizmu. Tento regionalizmus vypadá vo skutočnosti takto:

V dôvodovej zpráve rezortu zemedelského čítame o operátoch organizačných konaných v Podkarpatskej Rusi, medzi iným i to, že už je dokončená reorganizácia zemedelskej komory v Podkarpatskej Rusi so sídlom v Užhorode. Táto komora zastáva tuná funkciu zemedelskej rady. Táto inštitúcia stala sa verejnoprávnou tým, že minister zemedelstvo menuje a tiež odvoláva predsedu komory a vládneho komisára, čím je vliv ministerstva dostatočne zabezpečený. Táto konštatácia môže byť veru veľmi ťažko srovnávaná s myšlienkou autonómie i s regionalizmom. Takýmto organizovaním zemedelstvo v Podkarpatskej Rusi nemôže sa pán minister pochlubovať.

Okolo návrhu o oddlžení zemedelcov boly boje medzi ministrom zemedelstvo a ministrom financií a tieto boje končily tým, že minister financií prehlásil, že na takéto účele peňazí nemá. Vedľa toho stále viac hlasov sa ozýva i vo verejnosti proti úprave zemedelských dlhov, až nakoniec pozorujeme, že prianie beztoho už vysilenej a vyčerpanej zemedelskej vrstvy zostane jalové.

Naprosto oceňujem a schvaľujem požiadavky strán podporovania vrstvy maloživnostníkov a maloobchodníkov, avšak mám za to, že s úpravou dlhov treba predsa len začať u zemedelcov, lebo prvou obeťou kliatby, zvanej hospodárskou krízou, bol v časovom poradí zemedelec, a tiež preto, že pohyb lavíny začal sa cenovými výkyvy a zhrútením cien zemedelských plodín. Jestli sa však zemedelec dostane k oddychu, tu zaplatí svoj dlh u živnostníka a obchodníka a tým už bude zahájený toľko kýžený a očakávaný zdravý hospodársky proces, dá sa v pohyb i výroba a väčšia spotreba.

Úradný list nemeckej zemedelskej strany vládnej vo svojom čísle z 28. novembra konštatoval, že veľmi dôležitou príčinou zemedelskej biedy je nesnesiteľné bremeno verejných dávok a daní. Na miesto monopolov a intervencií nech štát sám začne snižovať svoje požiadavky a tým už by učinil mnoho. Prepočítame-li to na valutu pšeničnú, tu zemedelec platí dnes štyri kráť až päť kráť toľko daní než pred válkou, čo je už samo sebou nerozumným požiadavkám voči zemedelcovi.

Po "poslednom deflačnom" rozpočte z r. 1934 mohli by sme rozpočet na rok 1935 nazvať snáď "rozpočtom núdzovým" a teda nesmieme sa diviť tomu, jestliže na podporu gazdov postižených živelnými pohromami zbudne ešte menej peňazí, jestliže prácam melioračným a komasačným dostane sa ešte menej než dosiaľ. Tak na operáty vodohospodárske, odvodňovacie a zavodňovacie dostáva Podkarpatská Rus z 13 mil. 500.000 Kč, na platy technického personálu a iné potreby 758.900 Kč, na opatrenie nových prístrojov 5.300 Kč. Pri takýchto dotáciách márne budeme i tohoto roku hľadať vážnejšie položky ku zveľadeniu vinárstva, viničníctva a mliečneho hospodárstva Podkarpatskej Rusi a na podporu včelárstva a ovčiarstva dnes tak aktuálneho.

Čo mám povedať o úpadku lesného hospodárstva, keď i pán sen. Stodola požaduje zaistenie väčšieho exportu do Maďarska, lebo že ináč zahynie pracovitý ľud Slovenska a Podkarpatskej Rusi?

Je žiaľ faktom, že ani rozpočet ministerstva zemedelstvo nerozvrhuje jednotlivé tituly a položky medzi zeme a teda nemôžeme ani približne konštatovať, koľko vydáva vláda na veci zemedelské v Podkarpatskej Rusi, ba čo viac, na zemedelské veci maďarskej menšiny. Veru, že nie veľa.

Podľa dôvodovej zprávy k rozpočtu štátneho pozemkového úradu dostalo sa pozemkovou reformou do rúk nových vlastníkov 1,753.357 hektárov pôdy. Za prevzatú pôdu dlhujú noví vlastníci ešte 1.189,702.892 Kč. Ovšem, že ani bývalí vlastníci nedostali sa k svojim pohľadávkam. Musíme sa čudovať tomu, že vláda vychádza s týmito číslicami na božie svetlo. Uvážime-li, že noví vlastníci pôdy dostali pôdu z polovice zdarma a ešte i takto dlhujú za každý hektár prevzatej pôdy priemerne takmer 1000 Kč, tu nenájdeme ani dnes ešte slov k pochvale tohoto veľkého diela; ba naopak, je dokázané naše staré tvrdenie a naša téza, že pozemková reforma - zvlášte preto, že bola ona prevedená za hospodárskeho zmätku bojov poválečných, nehľadiac ani k šovinistickým národným prechmatom - zapríčinila o veľa viac škody než úžitku.

Avšak ako gazdujú protekčníci, ktorým sa dostalo pôdy, i na to posviecuje dôvodová zpráva k tejto kapitole. Čítame tuná, že pozemkový úrad zo svojich fondov poukázal dosiaľ ú ver 800,000.000 Kč - ovšem mimo rámca štátneho rozpočtu a bez kontroly - kolonistom, ktorí dostali pozemky, a zbytkovým statkárom; avšak to ešte nestačí. Pán minister zemedelstva mohol by snáď brať hodiny v pozemkovom úrade, ako lzä lacno a dobre vydupať 800,000.000 Kč na sanáciu gazdov, aniž by dostal nos od ministra financií.

Ministerstvo živností a obchodu zvýšilo svoju potrebu na 32,871.200 Kč. Vidíme tuná novú položku: sociálna pečlivosť o malých živnostníkov 1,000.000 Kč. Aby však u maloživnostníkov neboly zbudené živé nádeje, pán minister prehlásil vo výbore, že tento obnos 1 mil. Kč je tu len k tomu, aby mohly byť sostavené štatistické dáta, potrebné k poskytovaniu podpôr v dobe neskoršej, snáď v r. 1940. To znamená, že z týchto peňazí neuvidí faktickú podporu žiadny maloživnostník, ani keby hladom umieral.

Tiež podporu cudzineckej propagandy zvýšili z 1,200.000 Kč na 1,600.000 Kč. Z tohoto obnosu sotva bude môcť byť zveľaďovaná vážna propaganda cudzineckého ruchu.

Pri tomto rezorte nemôžem nechať bezo slova hru pána ministra obchodu, ktorú prevádza s maloživnostníkmi dotyčne správkarieň továrenských podnikov a ktorá nemôže byť dosť odsúdená. Z malých živnostníkov zvlášte obuvníci a krajčíri vítali obmedzovanie zriaďovania správkarieň. Pán minister sťa medovým motúzkom oháňal sa sľubom, a teraz dovoláva sa toho, že tento plán má vo vláde, v ministerskej rade veľa odporcov. Prečo nemenuje tých nepriateľov živnostníkov, ktorí sedia vo vláde? My ich známe: je to minister financií a sám pán minister obchodu a živností. Jestliže si nebol istý svojej veci, prečo mámil nešťastných živnostníkov vábivými sľuby?

Maloživnostnícky úver, úver lacný, úver strojový zostane i naďalej márnym výplodom fantázie. Pán minister sľuboval novelu živnostenského zákona, avšak fušerstvo rozkvieta ďalej a nezdanený podomový obchod nabýva už doopravdy rozmerov životnej pohromy. Štátne dodávky zostávajú pre maloživnostníka v Podkarpatskej Rusi taktiež nedosažiteľným zbožným prianím.

Rozvrh potrieb ministerstva verejných prác, činiacich 437,343.500 Kč, zvýšených teda o 2,140.000 Kč, nevykazuje oproti rozpočtom z rokov minulých podstatnejších zmien, zvlášte čo do opomínania Podkarpatskej Rusi alebo v jej prospech. Zvýšené boly položky: skúšky dusíkových hmôt s 2.000 Kč na 5.000 Kč, civilné letectvo s 24,000.000 Kč na 36 mil. 133.900 Kč, čo sa dá odôvodniť všeobecným zbrojením. Na elektrizáciu preliminuje sa nezmenene 12,000.000 Kč, ale správne konštatoval istý agrárny poslanec v posl. snemovni, že keď žiadajú obce o subvenciu, obdržia ju až po 12 až 14 rokoch, kde subvencia už ani na medzitýmne úroky nestačí, predpokladajúc, že obec mohla vôbec niekde sohnať kapitál. Tak vyzerá u nás elektrizácia.

K úplnosti obrázku musím ešte podotknúť, že štátnou autoritou a štátnymi peniazmi zriadené boly verejne prospešné elektrické spoločnosti, ktoré elektrickú energiu všade zdražujú. Elektrická stávka v Bratislave a v Podkarpatskej Rusi je veľmi charakteristický a smutný zjav. Pri tom štátna moc len poťahuje plecom, lebo nemôže podnikať nič proti drahote elektrického prúdu. Kde však má hľadať konzument pomoc a morálnu podporu?

Titul 7 tejto kapitoly "štátne cesty a mosty" potrebuje na vecné výdavky, na opravy ciest a mostov 72,552.500 Kč. Koľko sa z tohoto titulu dostane Podkarpatskej Rusi, to sa v rozpočte už po dobu 3 rokov úzkostlivo zamlčuje. Z 19 mil. Kč venovaných na mosty dostane Podkarpatská Rus podľa rozvrhu 2,100.000 Kč. V tom istom titule dostáva Podkarpatská Rus 2,500.000 Kč z 12,300.000 Kč, určených na subvencie neštátnych ciest a mostov.

Z celkového nákladu titulu 8, vodné stavby, 11,559.400 Kč je určené na vecné náklady vodných stavieb v Podkarpatskej Rusi úhrnom 82.300 Kč. Dotácia vodohospodárskeho fondu činí nezmenene 20,000.000 Kč. Spôsob jeho použitia je nám tajomstvom. I keby z toho Pod karpatská Rus len niečo dostala, zaiste by rozpočet nezabudol nám t o vyčítať.

Titul 14, opravovacie a udržovacie práce štátnych budov, potrebuje 30 mil. 585.000 Kč. Z toho obnosu pripadá na opravy štátnych budov v Podkarpatskej Rusi 1,582.000 Kč. To nie je bratský pomer.

Rezort verejných prác počíta s príjmom 95,880.400 Kč. V titule 15 rozpočtu ministerstva verejných prác je zaradené 129,430.900 Kč na stavbu nových štátnych budov vo všetkých oboroch verejnej správy. Najväčšia časť tohoto obnosu zostane v Čechách a Prahe, kým na dokončenie stavby štátnych obytných domov v Bratislave a Užhorode je venované úhrnom 400.000 Kč. Na prestavby a nástavby podkarpatoruských súdnych budov je venované 450.000 Kč, na školské stavby tamtiež 2,145.000 Kč, na nemocnice tamtiež 780.000 Kč, na stavby colných úradov 1,750.000 Kč. Dáva-li sa teda z bezmála 130.000.000 Kč tohoto titulu 8,300.000 Kč Podkarpatskej Rusi, ani tu nemožno hľadať a nájsť to určité "plus", ktoré poskytuje republika autonómnej Podkarpatskej Rusi okrem záväzkov na seba prevzatých. A predsa to sa obyčajne vytýka.

Vo správe poštovej sporiteľne musíme odsudzovať, že táto inštitúcia zabúda na svoju povahu verejnej prospešnosti. Bolo naprosto zbytočné zaviesť 5Ohalierovů manipulačnú taxu z pláteniek, čo znamená daň 38,000.000 Kč. Rovnováha poštovej sporiteľne i bez toho bola zabezpečená.

Železnice, ako štátny podnik, počítajú v budúcom roku s doplatkom 665 mil. 621.600 Kč. A pri tom k vôli železniciam krásne sa podarilo zničiť rozvoj automobilizmu. Pán minister železníc zve čarokrásnymi slovy automobilizmus k spolupráci, keď je už tento zničený.

V rozpočtovom výbore slyšali sme o novej korupcii. Vieme len toľko, a to i pán minister potvrdil, že dosiaľ bola konštatovaná škoda 1.000,000.000 Kč. A o tejto miliarde, ktorá vymizla z vačku poplatníkov, nesmie sa písať, musí sa o nej mlčať. Odhady sa utvárajú asi tak, že pri svedomitej správe nebolo by bývalo možno železnice len u jednotlivých dodávok poškodiť o ťažkú miliardu, ktorou končil deficit hospodárenia dráh v jednom roku. Pán minister povedal, že korupcia je taká, ako do koša vlievaná voda: roztečie sa v tisíc smeroch. Prečo teda zakrýva páchateľov? Proti tým, čo z verejného majetku zašantročili miliardové obnosy, nemôžu byť štátni zástupci, sudcovia a zákon dosť prísni.

Koľko autotaxikových maloživnostníkov muselo byť zničené, aby dráhy mohly mať väčšie príjmy! Železničné tarify však nebolo možno snížiť, lebo výnos železníc bol ukradený. A zatým horečnate pátrame po príčinách krízy. Za takýchto okolností bude ťažko dočkať sa sníženia tarifou, aby železničná správa javila chápanie i voči záujmom obecenstva.

Ministerstvo soc. pečlivosti potrebuje na budúci rok oproti tohoročnej potrebe 742,540.000 Kč o šedesát miliónov viac, teda 802,106.800 Kč. Ústredné ministerstvo chce stroviť o 356.200 Kč viac. Sociálne poistenie požaduje od štátu oproti dotácii 90,500.000 Kč, o 42,000.000 Kč viac, teda 1 32,470.000 Kč, preto, lebo počet percipientov penzie starobnej stále vzrastá, ku ktorej i štát podľa zákona prispieva sumou primeranou. Je zvláštny a nepochopiteľný tento systém gazdovania: imanie ústredného sociálneho poistenia približuje sa 5 miliardám, ústav trpí, aby nemocenské pokladnice sa trápily a nepomôže im ani úverom. Poukážeme-li v interpelácii na niektoré v ústredí sociálneho poistenia spozorované anomálie, obdržíme vždy stereotypnú odpoveď, že vláda nemôže sa vmiešavať do vecí autonómneho ústavu. S druhej strany však vláde ani nenapadne uľaviť bremenám štátu takým zmenením zákona o sociálnom poistení, aby sociálne poistenie autonómne, ktoré je dnes už i finančne zaistené a stále ešte hromadí kapitál, nabudúce nedostávalo od štátu finančnej podpory. Dnes, v 10. roku sociálneho poistenia vzrástol štátny príspevok o 42,000.000 Kč. Za nových 10 rokov bude musieť štát pod týmto titulom snášať bremeno 700 až 800 miliónov Kč.

Ministerstvo však z potreby sociálnej pečlivosti o mládež Kč 27,500.000 i keď nie moc, predsa však srazilo aspoň 600.000 Kč a z potreby prostredkovatelieň práce 311.000 Kč sráža 26.000 Kč, čo je nie práve najsprávnejšie úsporné hospodárenie.

Potreba živnostenských inšpektorátov bola so 4,820.000 Kč zvýšená na 5 mil. 640.000 Kč. Odôvodňoval to a zároveň omlúval dosavádne opomíjanie pán minister tým, že vláda nemohla dosiaľ podporovať nezamestnaných živnostníkov preto, lebo štatistika nezamestnaných živnostníkov nielen nie je ešte hotová, ale že ministerstvo vôbec nemá nejakej maloživnostenskej štatistiky.

Nenachádzam slová k odsúdeniu tohoto prejavu. Tento prejav vyznel z úst muža, ktorý sa postavil v čelo rezortu soc. pečlivosti preto, aby tam zjednal poriadok. Upozorňujem pána ministra soc. pečlivosti na to, že živnostenské spoločenstvá, budú-li vyzvané, obratom pošty pošlú mu o svojich členoch štatistiku, akejsi len praje. Škoda je, že i minister obchodu vynakladá 1,000.000 Kč na živnostenskú štatistiku o nezamestnanosti. Vrstva maloživnostenská však nezabudne pánom ministrom obchodu a soc. pečlivosti, že na zimu roku 1934 nevedia ani to, koľko obuvníkov, klobučníkov, krajčírov a ostatných živnostníkov je v republike. Na miesto takých odvážnych tvrdení nech majú odvahu vysloviť, že maloživnostníkovi, maloobchodníkovi a maloroľníkovi nielen že nemôžete, ale ani nechcete poskytnúť pomoci!

Veľmi zaujímavý a pozoruhodný je titul pečlivosti o válečných invalidov, ktorý sa tiež o 3,644.000 Kč zvyšuje na 319,478.000 Kč. Vraj vzrastajú penzie invalidov. Je to ponekiaľ nepochopiteľné, veď, ako je verejnosti známe, pri "sociálnych lekárskych prehliadkach" fabrikujú z tých bezrukých a beznohých, astmatických úbohých válečných invalidov samých udatných junákov. Z toho 90%-ného invalidu stane sa po niekolkoročnom "prehliadaní" 10%-ný práce neschopný, len aby mu nemusela byť vyplácaná penzia.

Najväčšou pýchou pána ministra soc. pečlivosti je, že počet nezamestnaných sotva za jeden rok s 900.000 "stabilizoval" asi na 600.000. Stejne však už i on prišiel na to, že jeho štatistické dáta silne pokulhávajú, lebo keď podľa zpráv jeho dobre informovaných úradníkov počet nezamestnaných rapídne klesá a teda delníci opätne sa umiesťujú vo výrobnom procese, tu zvyšuje sa i počet členov, prihlásených u sociálnych ústavoch k poisteniu. Pán minister tento zázrak nevysvetľuje. A predsa je vec tak jednoduchá: jeho úradníci fabrikujú z nezamestnaných ľudí zamestnaných delníkov práve tak, ako jeho "sociálni lekári" z práce neschopných invalidov udatných junákov.

Zákon finančný povoľuje ostatne mimo rámca tohoto rezortu ešte 650,000.000 Kč na podporu nezamestnaných. Hovorí sa, že v r. 1934 poprvé nebude prekročený úver na podpory nezamestnaných. A to je veľká zásluha pána ministra. Neviem aká zásluha je v tom, keď poviem, že "nedám". Podpora v nezamestnanosti je almužnou. Nedá-li štát podporu v nezamestnanosti, tu si bude bieda hľadať cestu inde a nájde ju, a tu treba zväčšovať podporovanie sociálné. Už i pražský tisk zavrhuje hromadné sbierky, ktoré končia stále hubenejšími výsledky. Pražská verejná sbierka Červen. kríža "demokracia deťom" a podobné iné akcie naprosto zamrzly. A vonku, pred výklady ligotavej metropole, lesknúcimi sa záplavou svetla, táborí bieda. Tvorenie prác, zkrátenie pracovnej doby, núdzové práce, pracovné tábory mládeže, všetko to je predmetom pojednávania dobre platených ministerských ankiet a konferencií; a medzitým stále viac práce schopných mužov napína svoju ruku o almužnu na uliciach miest.

K ilustrácii sociálnej pečlivosti o Podkarpatskú Rus: na starobné penzie osôb, ktoré vypadly zo sociálneho poistenia, je venované 65,000.000 Kč. A z toho sa na Podkarpatskú Rus dostáva len 1 mil. 300.000 Kč.

Penzijné a zaopatrovacie platy v posledných rokoch utváraly sa takto: roku 1925 509,559.126 Kč, r. 1929 už 735,859.015 Kč, v r. 1930 793,300.000 Kč, v r. 1931 886,600.000 Kč, v r. 1932 896,900.000 Kč, r. 1933 860,000.000 Kč, r. 1934 889,878.400 Kč a r. 1935 895,018.100 Kč.

Za dva či tri roky dovŕšime i tuná jeden miliardu. Pri tom t. zv. staropenzisti nedostanú zvýšenia vo IV. kategórii podľa zákona č. 70/1930, penzie sú obmedzované, pričom však konečný obnos stále rastie. Prečo specháte s penziovaním tých veľa zbytočných úradníkov, ktorí jedným služobným rokom na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi získali dva či tri roky do penzie? I tu sa osvedčuje naša stará konštatácia, že personálna politika vlády je naprosto pochybená. Starých, dobre osvedčených zamestnancov vyhodili ste bez penzie a z nových úradníkov rad radom robíte percipientov, požívajúcich obrovské penzie.

Mnoho slov padlo o optimizme pána ministra financií. Tento optimizmus prejavuje sa v očakávaní vzrastu štátnych príjmov daňových. Dúfa, že výsledok bude u dane dôchodkovej o 200,000.000 Kč, u daní výnosových, t. j. u dane pozemkovej, domovej, živnostenskej o 43 mil. Kč, u dane z obratu a prepychovej o 7 mil. Kč, u cla o 150 mil. Kč vyšší než tohoto roku. Len u daní spotrebných počíta s nižším príjmom, a to oproti tohoročnému príjmu 1.743,500.000 Kč iba s 1.731,070.000 Kč v budúcom roku. Úroky zo zameškania vzrastú zo 120,000.000 Kč na 210,000.000 Kč. Pán minister vysvetľuje to tým, že dosiaľ nebolo času k vyrátaniu úrokov zo zameškania a že v budúcom roku zaháji ich spätné vyrátanie a vyrubovanie.

Z Podkarpatskej Rusi má byť v r. 1935 odvedené ústrednej štátnej pokladni po srážke prídelu podkarpatoruským autonómnym sborom: na daniach priamych 21,205.000 Kč, na dani obratovej a prepychovej 15,900.000 Kč, na clách 5 mil. 963.500 Kč, na daniach spotrebných 19,630.000 Kč, na rôznych poplatkoch 25,972.950 Kč, na soľnom monopole 11,000.000 Kč, na pokutách 650.000 Kč a na iných finančných príjmoch 837.000 Kč, a teda úhrnom 91,158.450 Kč činí obnos, ktorým tá chudoba Podkarpatskej Rusi má prispieť na udržovanie štát u, lebo opakujeme: výš udaný sumár nevykazuje podiely poskytované samosprávnym sborom z verejných daní, t. j. obnosy, ktoré zostanú doma. Samosprávnym sborom v Podkarpatskej Rusi náleží totiž zo štátnych daní, vybraných v Podkarpatskej Rusi, 16,178.309 Kč.

Výtka, že štát na Podkarpatskú Rus dopláca, je teda veľmi mierne rečeno výmyslom.

Na administratívnu manipuláciu Kč 679,323.776 úrokov štátneho dlhu spotrebuje sa 7,015.000 Kč; mimo toho na umorovanie pôžičiek cudzozemských chce pán minister financií použiť 231 mil. 267.000 Kč, avšak zároveň ohlasuje, že neupúšťa od vyjednávania, ktoré zahájil vo veci novej pôžičky cudzozemskej.

Pán minister financií v rozpočtovom výbore ohradzoval sa čo najrozhodnejšie i proti myšlienke jakejkoľvek operácie na trhu peňažnom a každé zlo mieni odvrátiť tým, že sme štátom kapitálovo chudobným a že v nedostatku peňazí nenastane úľava dotiaľ, kým sa výroba v plnej miere nedá na pochod. Toto jednoduché a pohodlné stanovisko posudzovali a dopodrobna rozobrali pravicoví i ľavicoví národohospodári a finanční odborníci, každý podľa svojich teórii, znalostí a názorov, avšak mienky všetkých sa shodujú v jednom: pán minister financií dopustí sa trestného opomenutia, jestliže v záujme ulovenia hroznej hospodárskej kríse ani sa nepokúsi niečo urobiť, ale nečinne čaká príchod lepších časov, čaká na pečeného holuba.

Dnes už i ten šovinista Kramář odsudzuje vo svojich článkoch zahraniční politiku a zahranično-obchodné usmernenie, ktoré zriaďuje konzuláty na ostrovoch Tichého oceánu, kým s trhov susedných štátov nechá vytisnúť české tovary. Dnes Vládní marxisti zalamujú rukami v zúfalstve, že pán minister financií dopúšťa, aby štátne papiere boly pod paritou. A keď pán minister s radosťou konštatuje, že upisovanie pôžičky práce "nad očakávanie" sa podarilo, tu ešte vždy úfa zachrániť situáciu štátnej pokladne novou štátnou pôžičkou. Avšak tlač pána ministra financií stále papúškuje, že dane už nebudú zvyšované a nové nebudú zavádzané. Je to však čirá nepravda, lebo poslanecká snemovňa už odhlasovala vojenskú taxu, tlač však, blízka pánu ministru financií, dnes popiera zprávu o nových daniach, aby zajtra už mohla zvestovať "celkom nepatrnú administratívnu reformu" zákona o dani z vína, ktorá víno nezdraží a položky nezvýši, a predsa vynesie viac než dosial prirážka k dani z kvasníc. Naproti tomu snižuje daň z piva v prospech obyvateľstva zemí historických.

Prečo sú tu nové dane a prečo sa zvyšujú staré? Aby bolo viac verejných prác a aby sa stavaly silnice? Nie; preto, aby bola dvojročná vojenská služba. (Potlesk.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní):

Dalším řečníkem je pan sen. Časný. Dávám mu slovo.

Sen. Časný: Vážený senáte! Dne 25. května 1929 byl předložen kulturnímu výboru senátu k projednání vládní návrh zákona o občanských školách. Tento vládní návrh dosud projednán nebyl, ač jsme již na konci r. 1934. Připadá mi to tak, jako kdyby před námi ležela černá rakev, do které byl vládní návrh zákona o občanských školách vložen, a neměl už nikdy spatřiti světlo světa. V kulturním výboru mluvčí agrární strany učinil návrh na odsunutí tohoto zákona o obvodních školách měšťanských. Za ministra dr. Dérera byla tato osnova zákona znova předložena sněmovně poslanecké, ale také tam nedošlo k projednávání, takže teď ho nemáme ani my ani posl. sněmovna. Tu je potřebí uvážiti: Máme zákon o školní návštěvě do 14 roků věku. Od 6 roků chodí děti do školy a máme pět tříd obecných. Když projdou obecnými školami, mají 11 roků. Tři roky mají seděti bezúčelně v 5. třídě a poslouchati zase to, čemu se učí ti, kteří jdou nanovo do 5. třídy obecné školy. Tedy jsou to tři roky zbytečné a bezúčelné. Pro praktický život každého občana je zapotřebí, aby prošel obecnou a také měšťanskou školou. Měšťanská škola má význam pro zemědělce, dělníka průmyslového, dělníka, který se stane samostatným živnostníkem, a také pro obchod. Zákon o obvodových občanských školách navrhuje obvod 5 km. Jde o stavby škol a o věcné náklady, tedy v obvodu 5 km máme někde řad u obcí, které by si dohromady postavily jednu školu a nesly věcné náklady; ostatek dá stát. Obce, které nemají pohotového kapitálu, mohou učiniti třeba i výpůjčku, obstarají si potřebný náklad, který by přece nebyl tak veliký pro obvod 5 km, aby mohly své děti tam posílati. Třeba uvážiti veliký význam měšťanských škol, že věcné náklady na školu mají daleko větší cenu pro ty, kteří z těchto škol vyjdou, aby potom jako samostatní občané, jako ti, kteří o sebe a později o svoji rodinu se starají, stali se společnosti a státu prospěšnými.

Vážený senáte, po rakousko-pruské válce r. 1866 se říkalo, že jsme válku prohráli školou. Tehdy skutečně jsme měli mnoho analfabetů, čeho v Německu v tehdejší době nebylo, a hlas lidu pravil tehdy, že pruská škola vyhrála. Při dnešním technickém pokroku a racionalisaci musíme míti o to více škol, nežli jsme měli před 60 až 70 lety, zejména je nám zapotřebí, abychom měli 4 třídy měšťanské školy. Venkov posílá své syny a dcery do měst průmyslových. Od počátku vývoje vyrostla města do velikých rozměrů. To jsou děti venkova, které, nemajíce doma postavení a existence, jdou do měst, aby v průmyslu a jiných oborech našly zaměstnání a tam se živily. Historie není stará, historie nám praví, že před 60 lety nejen v polské Haliči byla bída, nýbrž bída byla také u nás, a příčiny její z dosti valné části jsou, že měl náš lid tehdy primitivní školní vychování. Rakouští liberálové se postarali a prosadili po rakousko-pruské válce, když se u nás začal vyvíjeti průmysl, povinnou osmiletou návštěvu školní a školní reformy. Nedělali to pro lid, nýbrž pro sebe, poněvadž analfabeti v průmyslu při nových strojích neměli schopnosti zastávati práce, které jim byly přikázány. Proto dnes více než před tím potřebujeme měšťanských škol. Nechceme otroky, chceme lidi samostatné, lidi schopné nejen ku práci, nýbrž i k hájení lidského bytí. Část zámožných rolníků z venkova posílá syny a dcery na střední a vysoké školy. Z jejich generace jsou profesoři, inženýři a úředníci vysokých hodností. Ti, co mají prostředky, mohou tímto způsobem posloužiti svým dětem, pro ty, kteří jich nemají, je potřebí, aby byly zřízeny všude občanské školy. Ve větších městech je máme, ale na Slovensku, v Podkarpatské Rusi a v oblastech vzdálenějších od měst těchto škol není, a proto je největší naší snahou, aby tam školy byly zřízeny. Potřebujeme tedy lidových universit pro nezámožné. Je třeba, aby zaostalý člověk byl v budoucnu nemožný.

A teď mi, vážení pánové, dovolte, abych přikročil také trochu ke kritice. Poslouchal jsem pana kol. Kroihera, když byla debata o prohlášení p. min. předsedy a pana ministra zahraničí. Ve své řeči měl také stať o občanských školách, kde zaujímá naprosto záporné stanovisko ve věci měšťanských -škol. Pravil v podstatě asi toto: "Občanská škola byla v jednom časopise pod dojmem projevu p. min. předsedy nazvána lidovou universitou, a přál bych si, abychom si o občanské škole jednou promluvili upřímně. Pamatujete se, že již dvakráte nám sem byl do senátu předložen návrh zákona o obvodových školách. Já se přiznávám, že jsem v klubu proti vůli ministra naší strany prosadil, abychom tu věc odsunuli, a to proto, poněvadž chceme napřed věděti, co ta občanská škola je. Není mi nic platné, když se v novinách napíše "lidová universita". Universita je škola vysoká, škola nejvyšší. Je obecná škola, střední škola a vysoká škola, ale ta vysoká škola už nepřipravuje k ničemu, bohužel někdy nepřipraví ani k praktickému životu, ale už se z ní nikam nejde. Ale co máme dnes z občanské školy? Naše občanská škola není lidovou universitou, nýbrž přípravkou pro vyšší střední školu a podle toho také vypadá její osnova. A tu si musíme říci - promiňte mi, že to znovu opakuji: Ve vídeňském parlamentu, myslím, že se jmenoval Rotter, mluvil asi 30 let o loterii, a přece se dočkal, že loterie zahynula k zármutku malých lidí. A já se snad přece dočkám toho, abych se dověděl, k čemu je ta občanská škola.

Dnes je to tak, že občanská škola je ve prospěch dětí venkovské inteligence, učitelů, četníků, poštmistrů, lékařů, protože mohou míti chlapce nebo děvče dnes doma a potom je teprve pošlou do 3. nebo 4. třídy střední školy. Ale co má z této dnešní osnovy občanské školy synek rolnický? Co je to platné, když se v občanské škole učí nastávající řemeslník různým věcem, co z toho má, ví-li, že se má říci Cicera, Cirerona? Lepší by bylo, kdyby uměl pořádně česky, ale tomu se bohužel nenaučí."

Vážení pánové, pan kol. Kroiher zde mluvil proti občanským školám a proti vyučování na nich. Mám zde statistiku, která praví něco zcela jiného. Pan sen. Kroiher ve své řeči přiznal, ze se v agrárním klubu přičinil, aby osnova o měšťanských školách obvodových byla odsunuta, poněvadž chce věděti, co ta občanská škola je. Já si dovolím mu to říci. Přes to, že to podle vlastního přiznání neví, uvedl několik tvrzení, k nimž bych rád připojil přesnou statistiku, jak byla podle materiálu ministerstva školství a nár. osvěty uveřejněna v ročence měšťanských škol.

Pan senátor tvrdí, že občanská škola není lidovou universitou, nýbrž přípravkou pro vyšší střední školy. K tomu mohu dáti tuto statistiku: Ze 1.408 měšťanských škol čsl. jazyka vyučovacího odešlo ve školním roce 1933/1934 na střední školy 2.770 žáků, z čehož je patrné, že z každé měšťanské školy neodešli na školy střední ani dva žáci. A z těchto dvou žáků odešel zpravidla jeden do II. třídy (celkem 1.286 žáku) a jeden do třídy III. a IV. (celkem 1.417 žáků). To je dohromady 2.770. Uvážíme-li, že průměrně odchází z jedné měšťanské školy ročně přes 40 žáků, kterak se shoduje tato statistika, zpracovaná na základě úředních výkazů, s tvrzením p. kol. Kroihera, že občanská škola je přípravkou pro vyšší střední školy?

Pan kol. Kroiher tvrdí dále, že měšťanská škola je ve prospěch venkovské inteligence, učitelů, četníků, poštmistrů, lékařů, kteří pak teprve posílají děti do III. a IV. třídy středních škol. Dovolte, abych objasnil tato tvrzení statistikou o původu žactva u letošních abiturientů IV. tříd škol měšťanských a středních, tj. u těch žáků, kteří r. 1930/1931 počali choditi do školy měšťanské, resp. do školy střední.

Dětí dělníků bylo na středních školách 13.74%, na měšťanských 39.7%, tj. 19.000, dětí úředníků bylo na středních školách 31.47%, na měšťanských 4.5%, tj. 2.345. To je jistě velký rozdíl. Poměr mezi dětmi dělnickými a úřednickým i na škole střední je 3 : 1, kdežto na škole měšťanské je tento poměr 7 : 1. Pokud se týče zemědělců, bylo na středních školách dětí zemědělců 1.404, na měšťanských 14.554. Je to rozdíl? Jsou měšťanské školy potřebné? Jistěže jsou, když takový počet dětí posílají rodiče do škol měšťanských.

Mohu p. kol. Kroiherovi posloužiti ještě podrobnější statistikou těchto zemědělských dětí. Dětí statkářů a nájemců velkostatků nad 100 ha bylo na středních školách 52, na měšťanských školách 95; majetníků nebo nájemců statků pod 100 ha na středních školách 677, na měšťanských 5222; domkářů, zahradníků a pod. na středních školách 461, na měšťanských školách 5824; zemědělských úředníků na středních školách 99, na měšťanských 196; zemědělských dělníků a pomocných zřízenců na středních školách 115, na měšťanských školách 3.217.

Uvážíme-li, že tento počet zemědělského žactva činí na školách měšťanských 29.3%, vidíme, že je to vzhledem k průměru počtu zemědělců, jak se jevil roku 1930/1931, v zemi České o 5% více, v zemi Moravsko-slezské se tento počet percentuálně kryl, neboť podle státní statistiky bylo v Čechách 24% zemědělců, v zemi Moravsko-slezské 29% zemědělců.

Srovnáme-li s tím tvrzení pana kol. Kroihera, že měšťanská škola je hlavně ve prospěch dětí venkovské inteligence, ukazuje nám statistika něco zcela jiného, neboť do prvních tříd škol středních chodilo dětí úřednických a důstojnických v témže roce 3583, což jest 38.69%, kdežto do škol měšťanských 7316, což je 13.8% všech dětí na měšťanských školách zapsaných. Vyjádřeno procenty je tedy na měšťanské škole dvakrát tolik dětí zemědělských jako dětí profesorů, učitelů, úředníků, důstojníků nebo poddůstojníků.

Z této statistiky je tedy zřejmo, že měšťanská škola je skutečně školou lidovou, neboť k 29% dětí zemědělských třeba přičísti 23.1% dětí průmyslových dělníků, dílovedoucích a průmyslových úředníků, takže 52% dětí škol měšťanských je z vrstev zemědělských a průmyslových. Tím také padá tvrzení, že by škola měšťanská byla hlavně ve prospěch venkovské inteligence.

Že není pravdou tvrzení, jako by žáci měšťanských škol, pokud pocházejí z vrstev inteligence, odcházeli teprve do III. a IV. třídy střední školy, o tom svědčí, že z dětí čsl. národnosti odešlo do III. a IV. třídy měšťanských škol ve školním roce 1933/1934 toliko 1.417 dětí, což jest 6.2%. U ostatních národností v Československé republice není tomu v podstatě jinak, protože z celkového poctu dětí, které v tom roce navštěvovaly měšťanské školy, to jest asi 36.000, odešlo do škol středních toliko 3.940 žáků, což je přibližně 6.2%. To je statistika.

Ale p. kol. Kroiher by rád věděl, čemu se tam ty děti učí. Vyučování na měšťanských školách je pro něho bezúčelné, zbytečné. Pokud se osnovy měšťanských škol týče, může se pan kol. Kroiher přesvědčiti v učebných osnovách, vydaných ministerstvem školství r. 1932, že z 30 hodin, v nichž se žactvo měšťanských škol týdně vyučuje, je 20 až 24 hodin věnováno jazyku mateřskému, občanské nauce, zeměpisu a dějepisu, přírodním vědám, počtům, měřictví, kreslení, ručním pracím chlapeckým a dívčím a naukám o domácím hospodářství a že ve všech těch předmětech je požadováno obecné vzdělání, jehož je potřebí v praktickém denním životě. Ale máme zde také, co prospívá právě zemědělským žákům, kteří navštěvují měšťanské školy. Zejména čtvrté třídy měšťanských škol vyučují kromě toho biologii, nauce o hospodářství polním, zahradnictví, sadařství atd., učí se technologii, těsnopisu, psaní na stroji, takže zřetel těchto osnov k praktickým potřebám denního života byl měšťanským školám až vytýkán.

Mám za to, že jsem panu kol. Kroiherovi náležitě odůvodnil, že občanské školy a zejména obvodové občanské školy jsou nejpotřebnější pro široké lidové vrstvy a zejména pro venkov. Venkov se stěhuje do měst. Co bude s dětmi, které bude míti nynější generace, které bude míti příští generace? Najdou zaměstnání ve venkovských obcích při té veliké racionalisaci, která je dnes a která bude i v budoucnu? Nikoli. Ony prostě půjdou za ním do měst, aby tam v průmyslu a v jakémkoli povolání si našly chléb. To je čistá pravda. A je-li pravda podle toho, jak si kdo vykládá, pak si to zde nikdo nemůže jinak vykládat, než že je to čistá pravda, poněvadž venkov nebude míti tolik míst a zaměstnání pro své lidi.

Je potřebí poukázati na to, že na základě dostatečného vzdělání na školách, třebas to byly jenom obecné a měšťanské školy, je dohoda s dělnickým lidem možná, a že i když pracují stroje a vykonají veliké dílo pro dobro lidstva, budou moci míti všichni, čeho pro obživu, ošacení, domácí zařízení potřebují, a že se bude také doba pracovní regulovati, a tak mohou najíti práci a výživu ve městech i ti, kteří budou musiti za svou existencí venkov opouštět.

Na věcné náklady měšťanské školy upozornily mne již v r. 1931 obecní rada a místní školní rada v Brodku u Nezamyslic. Předkládám to teď proto, aby se vidělo i z té doby, že venkov posílal více dětí do škol cizích než vlastních. Je to městys a zaplatil r. 1930 celkem 19.731 Kč na stavbu školy a věcné náklady, kromě toho úrok a splátku z dlužného stavebního nákladu 60.372 Kč, dohromady Kč 80.103.-. Naproti tomu v témže roce bylo v brodecké měšťanské škole 31 žáků domácích, ale 33 žáků přespolních, čili 48% domácích a 52% cizích.

Podobné poměry trvají již řad u let a budí v občanstvu a poplatnictvu, které si měšťanské školy váží, roztrpčení.

Na severní Moravě mají i budovy, ale nemají na věcné náklady prostředků, a protože zákon není proveden, stojí budovy prázdné a nevyučuje se v nich. Tak Dubicko má již po několik let místnosti v nové školní budově, kde je celé poschodí prázdné. Čekají pouze na zákon o obvodových měšťanských školách. Dětí v 6. a 8. školním roce je 35. Bohuslavice, 15 min. vzdálené, mají v 6. a 8. školním roce 20 dětí, Hrabová, půl hodiny vzdálená, má pro měšťanské školy 35 dětí, a Třeština, půl hodiny vzdálená, má pro měšťanské školy 12 dětí. Poblíž je Police a Strupšín. Z Police však chodí dětí do měšťanské školy v Úsově, další školy pak vysílají děti do měšťanské školy v Mohelnici. Do Dubicka by však chodila značná část děti z Lukavice, a to 5 a ze Zvole 30, takže v nejlepším případě by měla měšťanská škola v Dubicku asi 110 žáků. A takto je toho více.

Blížím se se svojí řečí ke konci a tu, vážené dámy a pánové, je potřebí, aby naše veřejnost, hlavně dělnická, slyšela zápas o obvodové měšťanské školy. Jsme jisti, že veřejnost bude bojovati s námi, aby zákon o obvodových měšťanských školách byl urychleně projednán.

Slavný senáte, prosíme všechny strany, aby se zasadily o uskutečnění zákona o obvodových měšťanských školách a presentovaly obyvatelům naší republiky vládní návrh ještě v periodě tohoto údobí. Doba volá, aby to nejdůležitější, čeho potřebujeme zejména pro budoucí život, bylo urychleně pomocí všech stran projednáno a aby vládní návrh došel svého uskutečnění. (Potlesk.)