Místopředseda Donát (zvoní): Dále má slovo pan sen. dr. Buday.

Sen. dr. Buday: Slávny senát! Hoci od prvopočiatku našej republiky až do očí bije snaha vedúcich slovenský národ pozbaviť jeho národnej individuality, predsa dosiaľ donedávna aspoň zodpovední činitelia čiže členovia vlády vystrihali sa tento ciel vysloviť otvorene. Stalo sa tak teraz nedávno. Učinil to pán minister zahraničia na svojom známom prednáškovom turné po Slovensku a učinil tiež tak pán minister železníc pri otvorení úseku trati Margecany - Červená Skala. Tam ten to urobil zabalene, diplomaticky, tento otvorene síce, ale s takou úžasnou povrchnosťou, s akou by sa o takejto vážnej otázke hovoriť nemalo.

Mne ako representanovi strany, ktorá stojí na základe slovenskej nacionality, prichodí zaujať stanovisko ku týmto výrokom menovaných dvoch pánov vládnych činiteľov. I prehlasujem, že my Slováci každú snahu o vliatie slovenského národa do českého národa považujeme za násilné odnárodňovanie proti ktorému budeme sa brániť všetkými ústavnými prostriedkami, ale čo najrozhodnejšie.

A máme k tomu svoje dobré právo. Vo veci tejto rozhoduje koniec koncov vôľa národa, a vôľa slovenského národa vo veci tejto bola objektívne už vyslovená i skutkami, i slovami, v minulosti i v prítomnosti. Uvážme len, pánovia, tento neodškriepiteľný, ba až zdrcujúci fakt. V severných štátoch Ameriky žije vyše 600.000 Slovákov. Žije tam práve toľko Čechov. A aký je pomer medzi nimi? Nemci, Chorváti, Poliaci organizovaní sú tam všade jednotne, rozdielnosť štátnej príslušnosti im v tom nevadila. A čo Česi a Slováci? Slávny senát, konštatujem, že v Severoamerických spojených štátoch nieje jednej jedinej cirkevnej obce spoločnej českej a slovenskej. Konštatujem, že nie je ani jedného spoločného spolku. Česi sa tam organizovali osobitne, Slováci osobitne. Rozdielnosť štátnej príslušnosti im v tom dozaista nevadila. Do prevratu Česi boli občanmi rakúskymi, Slováci boli občanmi uhorskými, ale napriek tomu by sa zaiste organizovali jednotne, keby sa boli cítili a boli jedným národom. Prekážalo im v tom najhlbšie presvedčenie osobitnosti národnej. Hlboký význam faktu toho a ďalekosahajúcej myšlienky dobre pochopil a chce im aj odpomôcť aj pán prezident republiky, keď do svojho kritického konceptu Pittsburskej dohody vsunul aj tento pasus: "Organizácia spolupráce Čechov a Slovákov vo Spojených štátoch je podľa potreby a meniacej sa situácie pri spoločnom porozumení prehĺbená a upravená."

Slávny senát, žiaľ, táto predpoveď pána prezidenta sa nesplnila. Spolupráca Čechov a Slovákov v Amerike po prevrate sa neprehĺbila, ba ešte sa odcudzila, lebo Slováci sa cítia byť oklamaní, Slováci to cítia, že pod spoluprácou by sa malo rozumieť ich zčeštenie. Takto zreteľne prehovorila skutkom tretina slovenského národa, usadená vo Spojených štátoch severnej Ameriky.

Lež niemenej zreteľne prehovorili i Slováci domáci. Predsa známa deklarácia turčiansko-svätomartinská hovorí výslovne aj toto: "Snaživý a nadaný slovenský národ, ktorý vzdor neslýchanému útisku dospel na taký stupeň národnej kultúry, nebude vylúčený z požehnania pokoja a zo spolku národov, ale i jemu bude popriate, aby sa dľa svojho rázu mohol vyvinovať". Pravda, sú to slová zreteľné a, slávny senát, priznať sa nám prichodí, že v celej deklarácii jedine tieto slová boly úprimné. Ostatné všetko je diplomatické taktizovanie k vôli zahraničiu. A táto myšlienka osobitosti slovenského národa, tak výrazne vypovedaná skutky i slovy Slovákov doma i v Amerike, najlepšie dokazuje, že je ona zdravá tým viac, lebo myšlienka jednotného národa československého prináša len ideový zmätok. Ani jeden Čech v ohľade národnom nenazve sa Čechoslovákom. To sa žiada len od nás. Vypráva sa, ako synonym sa užíva: československá jednota a československá vzájomnosť. Tieto dva pojmy jeden druhý logicky vytváraj ú, ale vrchol tohoto nie už ideového zmätku, ale ideového chaosu je obsažený v t. zv. slovenskom akčnom programe,- ktorý v septembri vydalo vedenie národne - socialistickej strany na Slovensku. V tomto sa hovorí: "Je životní nutností republiky, aby se jednotný národ vytvořil při zachování všech individualit českých i slovenských odstraňováním rozdílů, jež při různém vývoji v minulosti se nahromadily."

Rozoberme to trochu sine ira et studio. Zaiste nebude nikto tajiť, že individualita česká a slovenská sú rozdielne, a nikto nebude ani to tajiť, že táto rozdielnosť sa vyvinula vývojom histórie v minulosti. A podľa tejto výpovedi táto individualita zároveň má by ť odstránená i zachovaná. Ako tomu rozumie logicky zmýšľajúci človek? Ja tomu nerozumiem. Takáto myšlienka národnej jednoty vede k takémuto zmätku ideovému.

Neprirodzenosť jej ešte lepšie však dokazuje, že táto myšlienka v obrane svojej je nútená používať eticky závadných prostriedkov. Spomeňme len niektoré. Francúzska pôvodina Trianonskej zmluvy republiku našu menuje "Česko-slovenská" s čiarkou. Úradný preklad český už túto francúzsku pôvodinu falšuje a píše našu republiku bez čiarky. Keď americkí Slováci za svoje ohromné obeti svojím právom zaiste dožadovali sa pri tvorení ústavnej listiny v Revolučnom Národnom zhromaždení, aby do nej Pittsburská zmluva bola pojatá, museli byť uspokojení prehlásením vraj všetkých slovenských poslancov, ale takým prehlásením, na ktorom podpisy 6 ľudových poslancov boly falšované.

Keď sa dokázal denník "Slovák" byť najúspešnejším obrancom národnej slovenskej individuality - je to všeobecne známe - žiaľ, podniknutý bol teroristický atentát proti nemu pekelným strojom, a keď sa nevydaril za bieleho dňa, administrácia denníka "Slováka" pouličnou luzou bola demolovaná, a čo je najsmutnejšie, vláda z oboch týchto teroristických kúskov nič nevyšetrila, nikoho nepotrestala, hoci by to prestíž štátu zvrchovane bol vyžadoval.

Keď sa takto nepodarilo zničiť a umlčať tlačové orgány slovenských nacionalistov, bolo zvrhlé indivíduum najaté, Dimitrijevič, ktorý za peniaze mal potupiť tých nositeľov slovenskej individuality národnej. Nepodarilo sa ani to. Dimitrijevič, aby uniknul a nemusel odpykať spravodlivý výrok súdu, bol prinútený z republiky uprchnúť.

Lež ja sa pýtam, či myšlienka, či idea, ktorá je prinútená takýmito eticky závadnými prostriedky za seba bojovať, či taká myšlienka môže byť spravodlivá, dobrá, pravdivá? Snáď niekto povie, že všetko, čo som uviedol, stalo sa len v v obecnom politickom boji, v ktorom častokráť prostriedky sa nevyberajú. Výčitka táto i sama v sebe je neprípustná, lebo sa protiví toľko hlásanej pravde, že vedúcou myšlienkou politiky musí byť etika. Než okrem toho i v samotnej štátnej správe stalo sa zneužívanie nie síce tak krikľavé, ako som uviedol, ale predsa staly sa prípady zneužívania. Naša republika, a ja hovorím dosť pravdivé, je hrdá na svoju vysokú úroveň práve kultúrnej politiky, hovorím, v našej republike na žiadnej škole nie je tak odiózny numerus clausus, jedine na preparandiách učiteľských na Slovensku. Prečo? (Ministr dr. Krčmář: Všude, u nás také!) Všade? Ale jakkoľvek? Tu máte viacej učiteľských ústavov. Výsledok toho, že na Slovensku je numerus clausus, je to, že bol vyvolaný umelý nedostatok učiteľov slovenských, aby mohol byť tento nedostatok hradený učiteľmi českými.

A dve učiteľské organizácie, najväčšie na Slovensku, posledne konštatovaly, že k tomuto istému cieľu má byť zneužité aj vládne nariadenie o t. zv. ašpirantoch.

A keď som práve pri témate zneužívania úradnej moci, nech je mi dovolené aspoň na jeden jediný krikľavý prípad upozorniť, ktorý najviac prekáža konsolidácii na Slovensku. Je to, páni moji, zneužívanie úradov ku straníckym cieľom. Nech to osvetlí skutočný prípad zo života. Už vlani som bol na to upozornil - ale bezúspešne, náprava sa nestala - že v Nitre úrad práce pre poľnohospodárskych robotníkov je umiestený v Roľníckom dome, v bezprostrednom susedstve sekretariátu republikánskej strany, hoci na okresnom dome by bolo miestností dosť pre tento úrad. (Sen. dr. Kovalik: Prečo je tam?) Prečo je tam? Tendencia je zrejmá. A kebych to nebol vedel, bol by mňa o tom poučil jeden poľnohospodársky robotník, ktorý rozhorčený vychádzal z tohoto úradu práce a svojmu spoločníkov povedal: "Keď tam majú prácu len pre robotníkov, organizovaných agrárne, nech tých len agrárnici platia, ja ich platiť nebudem." Takto sa trestá, takéto následky má zneužívanie úradov ku straníckym cieĄom! (Sen Nentvich: Budete hovoriť tiež o pomeroch na gymnáziu v Nitre? Hovoríte, že v politike má byť trochu mravnosti, máte teda byť tiež na druhej strane objektívny a hovoriť, ako vyzerá výchova na gymnáziu v Nitre!) Ja sa nestarám o to. Nie som informovaný, mám iné starosti. Ak sa stáva zneužívanie, zatracujem ho ako akékoľvek iné. Čo sa však stáva ohľadom zneužívania úradnej moci v malom pri tom úrade práce, to sa, žiaľ, stáva vo veľkom v ministerstve orby a v rozličných zemedelských radách. Do nedávna - teraz už nie stávalo sa i v ministerstve školstva (sen. Nentvich: No, no! Menujte konkrétne prípady!), stáva sa ešte dosiaľ v ministerstve železníc a možná aj v iných ministerstvách.

Keď sme takto videli líc, vidíme i rub! Vidíme tie námietky a výčitky robené proti nám slovenským autonomistom! Prvá výčitka je, že vraj usilujeme o dualizmus vo štáte. Výčitka táto je, myslím, neoprávnená, menovite od centralistov, ktorí v mnohých oboroch štátnej správy tento dualizmus od prvopočiatku republiky umele udržujú. Lebo pýtam so, čí to nie je istý druh dualizmu, že v zamoravských krajinách školské záležitosti autonomistické vedú krajinské školské rady, zatiaľ na Slovensku ich vedie referát ministerstva školstva a nár. osvety. Pýtam sa, či to nie je istý druh dualizmu, že kým v zamoravských krajinách hradské cesty až na nepatrné výnimky udržiavané sú zo štátnej pokladni, zatiaľ na Slovensku v ohromnej väčšine, až do vyše 6000 km udržovať musí krajina? A mohol by som v týchto otázkach pokračovať ďalej, ale na čo? Sú to veci všeobecne známe. Známe je i to, že v hospodárskom ohľade dualizmus sa prevádza od prvopočiatku na veľkú škodu Slovenska. (Tak je!)

Ďalej nám slovenským nacionalistom vyčítajú, že vraj nehovoríme určite, akú to autonómiu žiadame. Zase výčitka lichá. Kritické deje našich podujatí v tomto smere presvedčia každého. Vedeť musíme, že poslanci slovenskej strany ľudovej podali už dva návrhy autonómie v parlamente. Jeden bol obšírnejší roku 1926. Centralistické strany maly ovšem sto chutí sprevodiť tento náš návrh so sveta hneď v iniciatívnom výbore, lež v iniciatívnom výbore, ktorého som bol členom, využijúc značnej neúčasti a neprítomnosti vládnych pánov, podarilo sa mi presadiť, že iniciatívny výbor tento náš návrh autonómie prikázal výboru ústavno-právnemu. Lež jednacie poriadky našich zákonodarných zborov sú nedokonalé. Ony neobsahujú žiadne donucujúce prostriedky, aby výbory prikázané im návrhy skutočne prejednaly. A tak sa stalo, že ústavno-právny výbor poslaneckej snemovne tento náš návrh vôbec ani nezačal prejednávať. Tým viac o ňom písala tlač, noviny, vytýkajúc nám, že vraj dualistický návrh sme podali. A tu sme mysleli: Však už o autonómii takej, akou naša ústavná listina zabezpečuje Podkarpatskej Rusi, nemožno povedať, že by bola dualistická, že by bola proti štátu, a preto sme zvrtli a podali sme návrh kratší, v ktorom sme žiadali, aby ustanovenie ústavnej listiny ohľadom Podkarpat. Rusi bolo rozšírené i na Slovensko. Lež i tento návrh naše centralist. strany odložily ad acta, lebo ako sa ľudové hovorí "na ľad". Ale skrze to, že centralistické strany nedovolily prejednávať naše návrhy, tieto neprestaly jestvovať a myslím, že naša strana by bola i teraz pokojná, kedy bol uzákonený jej druhý návrh, keby bol do života uvedený, tým viac, že Slovensko, vďaka našim školám a našej univerzite, má už školenej a kvalifikovanej inteligencie dosť, že by sa samo vedelo spravovať.

Tretia výčitka, ktorú nám slovenským nacionalistom vyčítajú, je, horribile dictu, hungarizmus. Nevyhýbam sa, slávny senát, ani tejto výčitke a nebojím sa prezradiť i tejto výčitke do očí, že len treba vedeť, čo rozumieť pod slovom hungarizmus. Ja sa nazdávam, že väčšina tých ľudí, ktorí toto slovo užívajú, by nevedela podať jeho definíciu. V tej menšine, ktorá by ho definovala, sotva by sa našli dvaja, ktorých definície by sa shodovaly. Preto sa mi zdá, že je toto slovo veľmi guľaté, bez určitej náplne. Čo rozumieť pod slovom hungarizmus? Máme-li rozumieť dlholetý historický fakt, že slovenský národ približne 900 rokov - nie tisíc sto rokov, ako sa všeobecne hovorí - žil vo štátnom zväzku uhorskom v bývalej Hungarii, máme-li rozumieť pod slovom hungarizmus toto, slávna snemovňa, tento historický fakt sa popierať nedá. Idem ešte ďalej a rieknem aj to, že slovenský národ nemá ani príčiny hanbiť sa za svoje jestvovanie v bývalom Uhorsku. (Slyšte!)

Vysvetlím to, pánovia moji! Nemáme príčiny sa hanbiť. Prečo? Boly doby, keď v bývalom Uhorsku Slováci to boli, ktorí v rukách svojich koncentrovali obchod a remeslá, teda pokrokovú súčasť spoločenského života. Boly časy, keď Slováci dodávali Uhorsku najudatnejšie vojsko ako za kráľa Mateja Korvína, boly časy a doby v nemalej miere, keď Slováci dodávali Uhorsku najlepších štátnikov, vedátorov, učencov a spisovateľov. Všetko to, pánovia moji, vedecky osvetliť, históriu bývalého Uhorska od faloše a lži maďarských historikov očistiť, bude úlohou našich na terajších univerzitách vychovaných historikov. Ale všetko to, páni moji, nezabúdajte, trvalo len dotiaľ, dokiaľ v bývalom Uhorsku bola úplná národná rovnoprávnosť, dokiaľ v bývalom Uhorsku bola úradnou rečou latina, ktorá úradná latinská reč prekážala všetkým národným rečiam, teda i maďarskej reči uplatniť, sa v úradoch.

Žiaľ, tento stav sa zmenil koncom 18. a počiatkom 19. storočia, kedy, ako to veľmi trefne hovorí náš historik Jozef Škultéty, najhorší stav nastal, keď v úradoch a školách latinu vymenili za maďarčinu. Vtedy ovšem už násilné maďarčenie zaľahlo na všetky národnosti Uhorska, ohrozovalo ich národnú existenciu, a jestli pod hungarizmom toto násilné maďarčenie, tento útisk národný Slovenska trval, s tým my nemáme nič spoločného, ten sme my odsudzovali a odsudzujeme i teraz. (Sen. Nentvich: Vždycky jste nebyl toho názoru!) Vždy som bol toho názoru, od mladosti som slovenským verejným dejateľom a spisovateľom, ktorý vždycky v národnom duchu písal. Odvrhujem takéto invektívy osobné od pána kolegy. Ale nadmieru zaujímavé bude zistiť, čo sú charakteristické ťahy tej maďarizačnej doby, a pátrať po tom, kde nájdeme ich pendant v našom verejnom živote.

Zaiste prvou charakteristickou známkou tej doby maďarizačnej bolo, že národ slovenský neuznávali. Známa je hrdopyšná výpoveď min. predsedy Kolomana Tiszu: "Slovenského národa niet." Aby svoju politiku podopreli, zapriahli do ich služieb aj vedu, ovšem lživedu, našli si historikov, ktorí dokazovali, že Slováci nie sú praví descendenti Slovanov veľkej Moravy, ale že sú kolónia z neskorších storočí. A prapodivná zhoda! I naši centralisti hovoria: "Niet slovenského národa." I historik Chalupecký na vlas to isté dokazuje, čo dokazovali lžihistorikovia maďarskí. Druhou charakteristickou známkou tej doby maďarčenie bolo, že utvorili síce národnostný zákon, ale do života ho nikdy neuviedli. A zase prapodivná zhoda: Náš rečový zákon napriek opätovným nariadeniam vládnym a urgenciám ešte nie je teraz v 16. roku republiky v celom rozsahu do života uvedený, ba pod rozličnými zámienkami je obchádzaný.

Z toho, čo som povedal, vidíte, pánovia, že my slovenskí nacionalisti sme sa v ničom nezmenili. My to isté robíme, čo robili naši slovenskí otcovia; čo bolo ich žiadosťou, je aj našou žiadosťou. Oni pracovali na udržaní a uznaní slovenského národa, to robíme aj my. Oni pracovali na tom, aby slovenčina sa uplatnila vo školách a vo verejných úradoch, to robíme aj my.

Oni bojovali za slovenské okolie, my bojujeme za slovenskú autonómiu. (Hlasy: Za Maďarska byste to neřekl!) To pripúšťam, riekol som, že to bol najhnusnejší útisk, aký panoval v Maďarsku. To pripúšťam, to je samozrejmé. Pýtam sa, kto u nás napodobuje spôsoby a vzor maďarizačný? Z toho, čo som uviedol, je každému, myslím, odpoveď jasná.

Konečne, aby som spomenul, aby som nič nezamlčal, robí sa nám výčitka, že sa šíri na Slovensku heslo: "Von s Čechmi!", ovšem heslo zatratenia hodné, zatratenia hodné v plnom rozsahu. Ale aby zaniklo, musíme si celkom úprimne odpovedať na tieto otázky: Či nie sú na Slovensku skutočne prebytoční politicky exponovaní zamestnanci, či sú? Či nie sú na Slovensku skutočne exponovaní, ktorí skutočne odberajú chlieb kvalifikovaným Slovákom? Či nie sú na Slovensku i takí, ktorí svojim provokatívnym, Slovákov urážajúcim jednaním sami rozširujú toto heslo? A konečne či sa plní sľub hneď po prevrate Slovákom daný, že exponovaní na Slovensku prijdú hneď len na výpomoc a nakoľko bude vzrastať dorast slovenský, že v takom pomere budú odvolávaní?

Na tieto otázky, páni moji, musíme si celkom úprimne odpovedať, a kde sa nájde nejaká vada, tú vadu odstrániť, a tak to heslo samo od seba zanikne. Inak sa ale bude šíriť ďalej. Lebo udržanie života je najprirodzenejším zákonom pre každého a preto najhlavnejšou žiadosťou. Všeobecne sa hovorí: Cesta k srdci vede cez žalúdok. Dajte mladým Slovákom zamestnanie a budú verní republike. (Výkřiky.)

Abych všetko dovedna zahrnul, odstráňte, páni moji, z politického a verejného života všetku neúprimnosť, odstráňte všetko, čo je eticky závadné. (Výkřiky.) Odstráňte z úradov každé zneužívanie ku straníckym cieľom a menovite a nado všetko uspokojte spravodlivé požiadavky Slovenska. Áno, Slováci sú verní tejto republike, až do smrti verní, verní preto, lebo sú presvedčení a veria, že v tejto republike si najlepšie budú vedeť uplatniť svoje národné právo a svoju národnú budúcnosť.

Ja vás prosím, páni, neničte túto vieru Slovákov. Želáme si dohody v Československu, želáme si ju úprimne k uspokojeniu oboch stránok. Som pevne presvedčený, že táto dohoda by prišla, keby sa medzi ňou nestavali mnohí Slováci, ktorým síce českí poprední ľudia veria, ktorým nadržujú, ale ktorí sa stavia proti dohode, lebo nesvornosť im prináša mnoho osobných výhod a nesvornosťou môžu si zásluhy získať. (Výkřiky) Preto odišiel.

Slávny senát, vláda, ktorá túto československú dohodu stvorí, vláda, ktorá spravodlivé požiadavky slovenské vyplní, získa si aj našej dôvery a my s najväčšou radosťou jej potom odhlasujeme štátny rozpočet.

Ale prejednávaný štátny rozpočet túto dôveru sotva zasluhuje, lebo on nosí na sebe, ako mnohé iné skutky vládne, známky neúprimnosti. Veď je to už tradíciou, že rovnováha budgetu je len na papieri, nikto jej neverí. Presvedčuje nás o tom posledná nám prístupná účetná uzávierka z r. 1933, z ktorej sa presvedčime, že v tom roku štátne výdavky značne prekročily preliminovaný rozpočet a zase príjmy nadto najkrutejším vymáhaním neboly zrovnané.

Následok toho bol, že v tom roku štátne výdavky okrúhle o 300 miliónov boly vyššie a deficit činil približne 1¹/₂ miliardy. Hrozná bola štátna pôžička, ktorá potom takto vzrástla. I z t. zv. pôžičky práce k vôli investíciám a k vôli stvoreniu práce pre nezamestnaných stvorené sotva 500 miliónov Kč bolo k tomuto cieľu upotrebené.

Následok toho je, slávny senát, že štátne naše dlhy koncom roku 1932 činily 35.437,000.000 Kč, koncom r. 1933 však vzrástly už na výši 37.325,000.000 Kč.

Slávny senát, Slovák ku gazdovi, ktorý takto gazduje, dôvery nemá. (Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Slovo má pan sen. dr. Bačinský.

Sen. dr. Bačinský (rusky): Slavný senáte! Veřejné mínění ještě nikdy se nezabývalo naší malou zemí, Podkarpatskou Rusí, tak velice a nevěnovalo tolik pozornosti těžké situaci jejího obyvatelstva, jak se to stalo v nynějším r. 1934. Ani v jediném roce ještě nenavštívil nás tak veliký počet odpovědných státních činitelů, jako letos, kteří se nejen stýkali s nejširšími vrstvami lidu, nýbrž obeznamovali se s poměry na místě, zabývali se stížnostmi jim předloženými, vyslechli přání obyvatelstva a zároveň podle získaných dat učinili vhodné kroky k vyhlazení bídy.

Zabývali se všemi našimi otázkami, ukazovali na naše práva, ale i na naše povinnosti a tím projevili, že československý národ a jeho vláda a zákonití zástupci jsou si ve vyšším stupni vědomi významu naší země jak po stránce vnitropolitické, tak i mezinárodně-politické, a že chtějí splniti nejen povinnosti, které převzali, nýbrž že si přejí učiniti ještě více: svou láskou a upřímnou péčí přejí si připoutati k sobě i duševně žijící zde karpatoruský lid. Odpovídajíc na to, zdejší obyvatelstvo ujistilo prodlévající zde státníky svou loyálností, zástupy lidu projevily nejednou svou oddanost a dokazovaly, že si přejí v dobrých i v nepříznivých poměrech jíti stále společně s tím národem, ke kterém u se připojily po zralé úvaze.

Skoro všichni bez rozdílu národnosti jsme dokázali, že podkarpatoruský lid si přeje žíti a rozvíjeti se v tomto státě, a pouze velmi málo osob jest ve službách takové ideologie, která nesouhlasí s jednotou Československé republiky. Karpatoruský lid si nepřeje následovati těch, kdož mu překážejí žíti a rozvíjeti se, a pohlíží na takové osoby jako na Koriolány.

Je pravda, že náš kraj jest chudší než ostatní části našeho státu a jeho podnebí drsnější, ale zvláště proto, že musíme těžce bojovati, je nám ještě milejší ta země, na které jsme se narodili. Známý francouzský spisovatel Chateaubriand praví: "Člověka silněji poutá osud než bohatství, a nejvíce lituje otcovského domu ten, kdo v něm ztratil prostou slaměnou střechu."

Považoval jsem za svou povinnost prohlásiti to, než učiním několik poznámek k projednávanému rozpočtu na rok 1935.

Dovolte mi, abych se zabýval těmi částmi rozpočtu, které hlavně zajímají naši zemi, Podkarpatskou Rus. Činím to proto, abych se přesvědčil, jak dalece se projevuje v rozpočtu na rok 1935 přízeň, kterou jsme pociťovali během loňského roku, o které nás ujišťovali i přebývající u nás státní činitelé a o které se zmínil také p. předseda vlády Malypetr před několika týdny ve svém projevu, když se dotkl Podkarpatské Rusi.

Obrátíme-li pozornost na mimořádné investice, vidíme, že v rozpočtu je určeno na ně 129,430.900 Kč, z této částky je pro Podkarpatskou Rus rozpočteno Kč 8,450.000. Tato číslice je asi jedna patnáctina celého mimořádného investičního programu, zatím co podle své plochy je Podkarpatská Rus pouze jednou dvacítinou státu.

Ještě významnější je rozdíl, pokud jde o státní podniky. Tak na př. na investice státních lesů a statků bylo rozpočteno v jiných zemích 8,830.000 Kč a pro Podkarpatskou Rus zvlášť 5,170.000. Ale tato částka je vlastně ještě mnohem vyšší, poněvadž všechny investice v tomto odboru jsou rozpočteny na dalších 20 mil. Kč a značné části těchto peněz se také užije pro Podkarpatskou Rus.

A vůbec, když se probíráme kapitolami pravidelných výdajů v mezích rozličných odborů, můžeme viděti na četných místech, že úhradě potřeb Podkarpatské Rusi byla věnována zvýšená pozornost. Tak na příklad na stavbu obecných škol jest ve 20. položce III. titulu ministerstva školství 1,500.000 Kč, tedy o 1 mil. Kč více než loni, společně s mimořádnými investicemi 3,645.000 Kč. Jest pravda a uznávají to i školní úřady, že rozpočtená částka zdaleka nestačí na skutečné potřeby, a když jsem nucen i já to konstatovati, musím zdůrazniti všeobecné přání, aby tato položka byla určitě využita, abychom se vyhnuli opakování toho, co se stalo loni, ze některé položky zůstaly nevyužity. Okolnost, že v tomto rozpočtu bylo preliminováno o 1 mil. Kč více než r. 1934, jest výsledkem nedávné změny školského režimu. I já sám jsem si několikrát dovolil vystoupiti se svými námitkami proti školní výchově na Podkarpatské Rusi a ukazoval jsem v minulých letech na různé nedostatky, zvláště v tom smyslu, že školní výchova se octla ve službách takové ideologie, která je cizí a nepřátelská jak republice, tak i karpatoruskému národu. Mohli jsme pozorovati, že dva tábory - lze říci, dva nepřátelské tábory - stály jeden proti druhému. Na jedné straně karpatoruský lid ve svých masách, na druhé straně část učitelstva, která se nedovedla přiblížiti srdci a duši lidu. Lid pohlížel na tuto část učitelstva - a částečně je to takové i nyní - že ona usiluje o jeho jazyk, jenž je jeho pokladem. V čelo našeho školského referátu byl nyní postaven nový člověk, který za několik měsíců dosáhl velkolepých výsledků, a doufáme, že on svou nestranností a postavením nad stranami odstraní ze škol všechny chyby, zvláště to, aby škola sloužila nějaké stranické politice a aby příště nevycházeli z našich škol šovinisti tací jako Tacinec, nýbrž osoby, které prodchnuty zdravým nacionalismem budou milovati své zděděné duševní hodnoty, po předcích, ale zároveň budou cítiti duševní hodnoty jiných národů, budou milovati Československou republiku a svou užší vlast.

Za to, co jsme dostali podle svých přání, vyslovujeme díky především panu ministrovi školství a doufáme, že při jeho účasti školní výchova Podkarpatské Rusi vkročí na úplně novou cestu. A doufáme také, že se bude více pozornosti věnovati i mimoškolskému vzdělání, že se nám poskytnou k disposici potřebné peníze, ne tak, jako to bylo r. 1934. Je to veliký a důležitý úkol, poněvadž mimoškolní výchova přispěje k tomu, aby se v lidu probudil národnostní cit, národní vědomí, pracovitost, a toho je zapotřebí zvláště tam, kde lid nikoliv po desítky let, nýbrž po staletí byl v opovržení.

Z rozpočtu lze zjistiti, že potřeby naší země byly ještě na četných místech zvýšeny. Tak na př. v oboru veřejného zdravotnictví vidíme, že věcné výdaje mukačevské nemocnice a její filiálky v Slatinských Dolech jsou o 237.000 Kč vyšší než loni, a to proto, že počet nemocničních dnů byl rozpočten o 30.000 více, takže nyní bude možno počítat se 160.000 nemocničních dnů. To způsobí, že se zvýší částky také na léčebné výdaje a stravování. Bohužel jest u nás jen jediná státní nemocnice, jelikož užhorodská nemocnice jest městská a nemocnice berehovská a sevľušská jsou zemské.

Zde se musím zmíniti, že na ústav porodních asistentek v Užhorodě byly také zvýšeny potřeby a že věcné výdaje přiměřeně se zvýšily. Také s uznáním musím konstatovati, že v Užhorodě byla v domě lidového zdraví zřízena poradna pro dětské nemoci, ale v souvislosti s tím musím poznamenati, že poradní organisace pro boj s nemocemi sociálního významu nejsou na Podkarpatské Rusi dostatečně dotovány. Tak na př. poradna v Nižních Vereckách dostala loni úhrnem 25.000 Kč, a tak nebylo lze poskytovati chudému obyvatelstvu bezplatné léky.

Nechci se zabývati ostatními odstavci rozpočtu, neboť myslím, že uvedené příklady dostatečně přesvědčovaly, že rozpočet na rok 1935 věnuje více pozornosti Podkarpatské Rusi, než dosavadní deflační rozpočty, ale přes to jsou ještě způsoby, aby obyvatelstvo Podkarpatské Rusi dostalo větší pomoc. Se zřetelem na to, že hlavním naším bohatstvím jsou lesy, přáli bychom si, aby správa státních lesů a statků prováděla mimořádné investice. S velkou radostí bychom uvítali, kdyby tyto investice byly prováděny již v následujícím roce 1935. Bylo by lze stavěti lesní cesty, vodní nádržky, splavy, vodní regulace a podobné stavby. A není-li možno se postarati o peníze na tyto investice přímou cestou, měly by se tyto práce zahájiti po provedení úvěrových operací, poněvadž tyto investice jsou jednak nutné, jednak nelze si představiti konsolidaci naší země bez přiměřených veřejných prací.

Dalším velice důležitým způsobem, jak pomoci obyvatelstvu Podkarpatské Rusi, jsou meliorace. Ke konci r. 1933 vydáno na meliorace 8,331.833 Kč (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.), ale podle mých informací je u nás ještě 160.000 ha půdy, která nutně potřebuje meliorací. Na vodní meliorace bylo vydáno 28 mil. Kč a na upevnění břehů 5 mil. Kč. Ale tento program není ještě zdaleka proveden a velmi důležité zájmy jsou spojeny s tím, aby tento program byl proveden co nejdříve.

Také považuji za důležité a nutné, aby podle často vysloveného přání obyvatelstva byla provedena pozemková reforma v nejširších mezích, jak se na to již pomýšlí. Navštívil jsem letos velmi mnoho karpatoruských obcí a mohu říci, že dvě třetiny z nich si přejí, aby byla provedena pozemková reforma a kolonisace. Naše politické, sociální a kulturní poměry přímo přikazují, aby zemědělské obyvatelstvo dostalo pokud možno největší podporu prostřednictvím zemědělských družstev. Všeobecně lze říci, že se družstva na Podkarpatské Rusi úspěšně rozvíjejí. Toto tvrzení týká se družstev úvěrních a spotřebních. Zákon ze dne 2 března r. 1931, č. 44 Sb. z. a n., nedovoluje zřizovati nové úvěrní ústavy, a proto se provoz úvěrních družstev nemůže rozšiřovati, takže se dnes mohou tvořiti jen družstva spotřební, o něž se projevuje živý zájem.

Ke konci roku 1933 měl náš Družstevní svaz na Podkarpatské Rusi 440 členů, z nichž bylo 413 družstev, 2 jiné právní osoby a 23 fysické osoby. Z těchto družstev 90 nepůsobí. Úvěrních družstev bylo 1. ledna 1933 204, z nichž nepůsobilo 20. Mezi působícími bylo 139 bez omezeného ručení, 35 s omezeným ručením a mimo to 4 rolnické záložny.

V úvěrních družstvech mimo záložny bylo 47.000 členů s kapitálem 3 mil. Kč a reservním fondem 1,800.000 Kč. Všechna tato družstva disponují vklady přes 10 mil. Kč. Připočteme-li i vklady zemědělských záložen, dostaneme úhrn vkladů přes 27 mil. Kč. Tyto vklady jsou v jednotlivých družstvech velmi nízké. Tak jest 114 družstev, u nichž vklady nedosahují 50.000 Kč, u 31 družstev jsou vklady od 50.000 do 100.000 Kč, 9 družstev má vklady do 200.000 Kč, 8 družstev do 500.000 Kč a 2 družstva mají vklady přes 1 mil. Kč. Půjček poskytla družstva v částce 35 mil. Kč a záložny v částce 15,500.000 Kč. Do toho nebyly započteny půjčky, poskytnuté na osevní akci.

Na obilní zástavní listy byl poskytnut úvěr přes 2 mil. Kč, ale této částky využili hlavně velcí majetníci půdy, poněvadž na Podkarpatské Rusi je málo zemědělců, kteří by mohli zastaviti 25 q obilí téhož druhu. Tak drobný zemědělec neměl možnosti využíti výhod, poskytnutých mu obilními zástavními listy. Proto bychom si velice přáli, aby příslušný předpis zákona byl změněn tak, aby nejnižší množství obilí bylo sníženo na 5 nebo 10 q.

U nás se zabývá kupováním obilních výrobků pro obilní monopol Obchodní svaz, ale nemá k tomu dostatek peněz, ačkoliv Národní banka poskytla na tento účel 1 mil. Kč. Kdyby záložny v Berehově a Mukačevě nebyly poskytly Obchodnímu svazu další 1 milion Kč, nebyl by mohl kupovati obilí. Z těch 100 mil. Kč, které poskytla Národní banka obilnímu monopolu na obilní zástavní listy, připadá na zemědělské oddělení 40 mil. Kč a z toho připadlo našemu Družstevnímu svazu 300.000 Kč. Je to rozhodně velmi málo a tato částka musí býti zvýšena.

Obilní monopol je zásadně užitečný i pro zemědělskou třídu Podkarpatské Rusi, ale zákon nebyl s úspěchem proveden, poněvadž družstevní organisace nemají vhodných skladů a následkem toho nemohou soutěžiti se soukromým obchodem, který toho využívá ve svůj prospěch tak, že stlačuje zemědělcům ceny, jinými slovy neplatí jim cen zákonem předepsaných. To působí u zemědělského obyvatelstva velkou nespokojenost a zesiluje přirozený požadavek míti všade silné zemědělské organisace, družstva se sklady a dostatečnými prostředky na koupi obilí. Zemědělci výborně chápou, že pouze jejich vlastní organisace jim poskytuje záruku, že zákon bude spravedlivě proveden.

Zemědělské obyvatelstvo právě pro zmíněné příčiny přijalo s velkou radostí projev pana ministra dr. Hodži, že v důležitějších místech Slovenska a Podkarpatské Rusi budou postaveny moderní sklady a sýpky se strojním zařízením. Takové sklady budou v Užhorodě, Mukačevě, Berehově, Baťově, Sevluši a Ťačově v ceně 6 mil. Kč. Stavbu má provésti Obchodní svaz s podporou ministerstva zemědělství, Podkarpatoruské země a okresů majících na tom zájem. Tento plán by se měl provésti co nejrychleji, aby při příští sklizni mohly již působiti a aby se neopakovaly dnešní stížnosti.

S velkým uspokojením beru na vědomi, že družstevní organisace Podkarpatské Rusi se staly velmi důležitými činiteli hospodářského života země, a bylo si přáti, aby tato družstva byla v zájmu zemědělského obyvatelstva všemožně podporována a povznesena na takový stupeň, aby mohla splniti úkoly, jež lid od nich očekává. Této pomoci potřebují hlavně spotřební družstva a Obchodní svaz jako ústředna spotřebních družstev, který zároveň kupuje zemědělské výrobky a zaopatřuje družstva zbožím. Hlavní příčinou nedostatků je nedostatečný kapitál, a proto bylo by zapotřebí, aby Centrokooperativa se stala i finančním ústředím a ne jen orgánem organisačním a dozorčím, tak aby mohla poskytovati levný úvěr a přímo poskytovati pomoc zemědělcům.

Nebudu se zabývati návrhem na vyvazení našich zemědělců z dluhů, poněvadž se touto otázkou obšírně zabýval pan sen. Olejník, chci pouze dodati, že u nás na Podkarpatské Rusi lze pozorovati smutný zjev, totiž že naši zemědělci následkem toho, že se rozšířila zpráva, že bude proveden tento zákon o vyvazení z dluhů, a jelikož naši zemědělci věří, že budou prominuty všechny dluhy - jak se to stalo v Rumunsku - vůbec nechtějí platiti, a neplatí ani ti, kdož mají na to dosti peněz.

Rovněž se musím zmíniti, že zákon č. 59/1933 Sb. z. a n. se neosvědčil, poněvadž u nás úroky zůstaly takové jako dosud. Pouze družstevní organisace berou 7 - 8%, ale jiné ústavy 12 - 13%. Se zřetelem na to bylo by nutno tento zákon novelisovati.

V nynější situaci velice trpí zemědělské obyvatelstvo na Podkarpatské Rusi nezaměstnaností v lesích a neúrodou. Pro horské obyvatelstvo bylo by důležité, aby se rozvíjel jeho chov dobytka. Za tímto účelem měl by býti dovezen ze Švýcarska plemenný dobytek, aby se obrodil verchovinský chov dobytka již degenerovaného.

Konečně považuji za svou povinnost zabývati se těžkými podmínkami, za nichž žije naše studující mládež v Praze. Přesvědčil jsem se, že na př. v karpatoruském internátu, koleji, z 80 universitních posluchačů pouze polovina obědvá a pouze jedna třetina večeří, ačkoliv oběd stojí pouze 5 Kč a večeře 3 Kč. Obracím na tyto okolnosti pozornost příslušných ministerstev. Za takových okolnosti nelze si představiti, jak hodlají zavésti do našich středních a vyšších škol quasi numerus clausus tak, že bezplatné vzdělání bude se poskytovati jen jedné čtvrtině žactva a bude se za vyučování platiti 60 Kč měsíčně. Jak lze očekávati, že universitní student bude platiti tolik peněz za vyučování, když nemá peněz na oběd a večeři? Naši karpatoruští studenti protestují nejen proti těmto opatřením, nýbrž i proti nařízení o aspirantech, poněvadž ono znemožňuje naší mládeži, pocházející z chudých selských rodičů, aby vstoupila do veřejné služby. My na Podkarpatské Rusi často musíme slýchati poznámky, že nemáme dostatek inteligence, ale, budou-li se prováděti podobná opatření, jako navržený numerus clausus a aspirantský zákon, budeme musiti velmi dlouho čekati, abychom měli svou vlastní inteligenci, při čemž mládež, která vyjde ze škol, bude pouze zvětšovati inteligentní proletariát. Prosím příslušné činitele, aby přiměřeně změnili zamýšlená opatření, a naše mládež jistě bude hledati spojení s vládními kruhy, bude slušnou formou prositi, aby tato opatření byla modifikována podle zvláštních podmínek Podkarpatské Rusi.

Mnoho lze slyšeti o daňových poměrech Podkarpatské Rusi, ale chci přímo odpověděti hlavnímu rozpočtovému zpravodaji, panu posl. Remešovi, který dokazoval, že na Podkarpatské Rusi je procento nezaplacených daní značně vyšší než v jiných zemích státu. Nedoplatky přímých daní činí 232% předepsaných daní na rok 1933 a nezaplacená daň z obratu činí ke konci roku 1933 191.8% daně předepsané na rok 1933. Ačkoliv v historických zemích tento procentní poměr nedosahuje ani 100%, přece musím říci, že toto srovnání ještě nedokazuje, že by poplatníci na Podkarpatské Rusi nekonali svou povinnost podle možnosti. Věc se má totiž tak, že se v naší chudé zemi předpisují daně nesrovnatelně vyšší, a to působí tak značné nedoplatky. Kdybychom se zabývali tím, kolik zaplatily jednotlivé osoby, dostali bychom docela jinou představu, viděli bychom, že mnozí platí daně nad své síly a že od mnohých se žádá, aby zaplatili více než zaplatiti mohou.

Při projednávání rozpočtu na rok 1935 považoval jsem za nutné prohlásiti to, co jsem řekl, ačkoliv jest ještě velmi mnoho otázek, které by zasluhovaly zásadní zmínky. Ale tentokráte již pro nedostatek času se nebudu jimi zabývati.

Prosím vládu, aby k naší Podkarpatské Rusi, která v životě naší republiky zaujímá velmi důležité a zvláštní místo jak po stránce hospodářské, tak i politické, přihlížela příště se zvýšenou blahovůlí, poněvadž v této těžké době, když vidíme propagandu provozovanou proti Československé republice, lze považovati za nejlepší prostředek k potírání této propagandy zvýšení hospodářského a kulturního blahobytu našeho obyvatelstva.

Důvěřuji bratrským citům československého národa k národu karpatoruskému a rozpočet přijímám. (Potlesk.)