Místopředseda Kahler (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, panu sen. Olejníkovi.

Sen. Olejník: Slavný senáte! Před ložení státního rozpočtu v senátu Národního shromáždění doprovodil pan ministr financí projevem, ve kterém v závěru řekl: Hospodářské poměry zle doléhají na všechny vrstvy pracujícího lidu. Chceme-li tyto obtížné doby překonati, je potřebí souručenství všech dobrých a poctivých sil, které by měly na zřeteli jediný cíl, tj. blaho republiky. Přihlížíme-li k těmto slovům pana ministra financí, můžeme říci, že toto pracovní souručenství tvoři jednak naše vláda, jednak naše koaliční strany, které přes všechny potíže hospodářské a politické vytrvávají ve vládě a snaží se spolupůsobiti k tomu, aby tyto těžké doby, doléhající na všechen pracující lid, byly překonány,

Je to naše vláda, která v uplynulém občanském roce může se vykázati dobrými výsledky své práce, a také oba parlamentní sbory mohou ke konci občanského roku směle říci, že plnily úkol, který jim dává těžká hospodářská doba. Plníme své úkoly, chápeme také všechny tyto snahy, které se dějí ve prospěch nezaměstnaných, hladovějících a nenasycených, musíme je podporovati, ale zrovna tak, jako je bída ve městech a v mnohých čtvrtích a mnoha domech, je také bída na venku, a to zejména v řadách drobných lidí, pracujících na půdě, kde ani v sobotu, ani v neděli, ani posledního, ani prvního není nejnutnější peníz na běžná vydání.

Je-li tato situace drobných zemědělců všeobecně v normálních poměrech zlá, jest ještě těžší v případech, kde člověk živelní pohromou nebo mimořádně přicházející škodou dostává se do těžké existenční tísně. Víme za poslední rok a také z dob, kdy je namnoze nedostatek píce, kdy dobytek padá, že tyto pády způsobují v rodinách mnoha drobných zemědělců těžkou starost, poněvadž tento člověk ztrácí potah, krávu jako dojnici a ztrácí možnost výživy, která mu plyne z živočišné výroby. A tu naše ministerstvo zemědělství rozhodlo, že z prostředků povolených rozpočtem na r. 1934 uvolní přesunem z jiné položky částku 500.000 Kč ve prospěch malého zemědělce, takže za padlé dobytče dává se nyní příspěvek ve výši 100 Kč, tedy almužna. Z těchto 500.000 Kč vyhoví se všem žádostem, které se za minulá léta v ministerstvu zemědělství nastřádaly, kde četnici a okresní úřady sami odůvodnili nutnost tohoto maličkého příspěvku.

Ministerstvo financí však neschválilo návrh ministerstva zemědělství a uznalo, že těchto 500.000 Kč je mnoho a povolilo jenom 200.000 Kč. Nyní v době předvánoční byly aspoň vyřízeny nejnutnější žádosti, ale poněvadž těch chudáků, kteří na to čekají, je řada - prosím, není to věc stranicko-politická, jsou to příslušníci všech vrstev drobného lidu - žádalo ministerstvo zemědělství o dodatečné povolení 70.000 Kč. Ministerstvo financí řeklo, že to je také ještě mnoho; my bychom snad mohli povoliti 50.000 Kč. Nevím tedy, zda do vánoc najdeme takového dobrého přímluvce, který by prosadil v ministerstvu financí ve prospěch chudých lidí ještě 50.000 Kč.

Já snad dobře nerozumím této otázce, chápu snahu pana ministra financí a celého jeho úřadu, aby bržděno bylo jakkoli nové vydání mimo rozpočet, nebo jakékoli takové podpůrné akce, které nemají hospodářského podkladu nebo které v nynější době mohly by býti opominuty. Ale nerozumím dobře tomu jestliže resortní ministr ze svého rozpočtu přesune určitou částku, která by mohla býti jinde použita, na takový účel hospodářský nebo sociální a jestliže ministerstvo financí zase v této věci podává řadu námitek, zase se to znovu opakuje, ministerstva mezi sebou jednají a takové široké dohodování se děje. Já bych rád jednou slyšel, když by některý z pánů ministrů svůj rozpočet nevyčerpal - je-li takové ministerstvo (Ministr dr. Trap!: Je!) - zda na konci roku vrátí ministerstvu financí nebo státní pokladně, co zbylo. Tak je to dobře, to je tedy úspěch, ale pokud jsem slyšel, všichni páni ministři se snaží, aby toho, co jim bylo řádným státním rozpočtem přiznáno, co bylo dotováno pro jejich resort, využili ve prospěch svého odborného ministerstva.

Při projednávání státního rozpočtu v posl. sněmovně hovořil také sám pan ministr financí o administrativě finančních úřadů, o tom, že je potřebí reorganisace, že je potřebí rozmnožiti počet úředníků finančních a celou agendu přizpůsobiti dnešním poměrům. Toto sdělení pana ministra jsem velmi rád slyšel, poněvadž my při projednávání státního rozpočtu zde v senátě Národního shromáždění jsme měli velmi často příležitost poukazovati na těžkopádnosti, které dole jsou, dále na těžkopádnosti rekursů, které se podávají k vyšším instancím, a jak se to všechno provádí na dlouhé lokte, takže vlastně tady byl dojem, že se to všechno provádí tak zdlouhavě, že vlastnímu účelu pak ta administrativa neslouží. Budu velmi rád - a budeme všichni velmi rádi a ještě raději budou poplatníci - jestliže pan ministr financí dr. Trapl radikálně s touto otázkou hne. Mám dojem, že dosavad státní finanční správa a berní orgány dole kladly veliký důraz na teoretický předpis daní a nemyslelo se již ani tak na to, jak se potom to, co se předepsalo, vybere. Poplatníkům se všeobecně říkalo: nejste-li spokojeni, není-li to v pořádku, podejte si stížnost, podejte si odvolání. A tak se stávaly případy, že v jednom oboru berní správa třebas docela odlišně od sousední berní správy udělala řadu předpisů nepřiměřených a nepřijatelných, a na to se odpovědělo: podejte odvolání. No, tak dobře! Poplatníci se sešli a podali najednou několik set odvolání na berní správu. Teď to tam zase leželo, berní správce říkal: co s tím budu dělati, jakpak se z toho dostaneme? Kdo zná poměry venku a přijde na okresy, může říci, co na takových berních správách slyší za debaty o všech předpisech a o tom, jakým způsobem se má vybírati.

A nyní vyřizování rekursů. Pánové, měl jsem letošního podzimu příležitost získati informace o tom, jak zemská daňová komise zřízená podle zákona č. 76 rozhodovala o rekursech, které přišly na zemské finanční ředitelství ve věci daně důchodové a všeobecné daně výdělkové. Tato daňová komise za dva dny vyřídila 10.000 odvolání. Mám všechen respekt k jejímu přehledu, mám všechen ohled k úřednictvu, které to připravilo, ale jako člověk, který také trochu rozumí kancelářské práci, vidím, že 10.000 odvolání vyříditi za dva dny je mimořádný výkon a že lze pochybovati o tom, zdali se šlo také k jádru věci. A zůstalo ještě za r. 1932 13.000 nevyřízených rekursů, které tam leží, a pak všecky rekursy z r. 1933. To přijde zase postupně k vyřizování r. 1935, event. r. 1936, a mám dojem, že po takové dlouhé rekursní cestě vlastně stát zaplatí častokráte administrativu, to všechno vydání, ale konec konců potom nedostane ani tolik, co stojí ten papír a inkoust, poněvadž se poměry za ta léta změnily, nebo si ten poplatník docela jinak finančně stojí, spíše hůře nežli lépe.

Shrnuji tedy tento úsudek k projevu p. ministra financí znovu podle svého nejlepšího přesvědčení a říkám ano, ano, je potřebí do těch věcí se dobře podívati, je potřebí také slyšeti některé dobré venkovské berní správce, kteří to v praksi vykonávají, nebo čelné berní úředníky a provésti úpravu takovou, aby bylo tempo rychlejší, aby se rekursy a odvolání neprotahovala, aby se přihlíželo k tomu, co se dá za platiti a co se může zaplatiti, aby se hned vybralo co nejrychlejším způsobem, a pak bude vždycky odpovídati ten stav skutečným poměrům hospodářským a odpadnou také nedoplatky, které se vlekou pořád a každý rok. Vím, že to nelze vyříditi najednou, ale prosím, všichni, kteří s tím máte venku co dělati, víte, jakmile řekneme, je potřebí platiti, je to v pořádku, každý hned řekne: ale, bože, vždyť jsme četli v novinách, že je 7 miliard nebo kolik nedoplatků, proč pak tam se to nevybírá a proč se jde na nás.

Vážený senáte, když už hovořím o této kapitole berní, chci poukázati k tomu, že někteří páni kolegové v poslanecké sněmovně a také pan ministr zde ve výboru senátu hovořili o poměru poplatníka k berním orgánům, o berních úřadech a berních správách a o poplatnících, kteří tam přicházejí, a dávali na to docela správný důraz, že má býti na obou stranách jednání solidní, že úředník je pro poplatníka a že poplatník zase nemá ztěžovati jednání úředníka.

Chtěl bych při tomto dnešním hovoru říci jen několik málo slov ne o poměru poplatníka k berním orgánům, nýbrž o poměru berních a finančních úředníků k parlamentárníkům, poslancům a senátorům. Prohlašuji, že naše stanovisko k finančním úředníkům je naprosto loyální jako ke každému státnímu úředníku vykonávajícím u řádně svou povinnost. Přál bych si, aby mezi poslanci a senátory a mezi berními, resp. finančními úředníky vládl poměr naprosto přátelský, naprosto odpovídající skutečnostem, a proto velmi neradi slyšíme, že když poplatník přijde na berní správu, úředník mu řekne: "Co si jdete na mne? Jděte si na poslance a senátory. Proč vám takový zákon odhlasovali?" Nebo když přednosta berní správy řekne: "Já bych vám to udělal, ale váš pan poslanec, ten by mi v parlamentě zahrál, vždyť on by to tam interpeloval."

Pánové, to je demagogie, to neodpovídá skutečnosti. Známe naše úkoly a poslání, ale jsme přesvědčeni, že také každý finanční úředník ví, že státní rozpočet a každý finanční zákon není jen dílem našim, že jsme jej nedělali jenom my, nýbrž že 75% všech těch paragrafů a všeho toho dělá vysoká finanční byrokracie. (Tak jest!) A najednou se přijde odněkud z venku s výtkou, s předhůzkou: "Jděte si na pana poslance a senátora, my nic, my muzikanti."

Neříkám, že je to paušální, neodsuzuji -to všeobecně, ale prosím, pánové, nemluvím to také naplano, poněvadž vím, že se takové případy - a vy jste mi to potvrdili - staly. Vím také, že mi to lidé přinesli a řekli, a to bych jenom chtěl říci tak trochu jako z oken této sněmovny ven, že bychom nadále velmi neradi něco podobného snášeli a že, kdyby se neměly takové případy upraviti a kdyby finanční úřednictvo někde mělo tímto způsobem postupovati, neviděli bychom v tom správný postup úřadů, ani dobrou snahu loyálně působiti v prospěch demokratických forem našeho státu při těchto otázkách finančních.

V poslanecké sněmovně také pánové při -projednávání státního rozpočtu přinesli otázku převodních poplatků z usedlostí. Pan ministr financí na to reagoval, správně ukázal, jaké výhody ze zákona plynou při převodech rodičů na děti nebo dokonce jaké nízké poplatky nebo výhody poplatné jsou při převodech usedlostí do 10.000 Kč, event. do 20.000 Kč.

Celkem je to všechno pravda. Ale musím zde dnes prohlásiti, že v našich mladých lidech na vesnicích přímo vzbuzuje postrach, obavy, když oni mají přejímati usedlost a stávat se sami vlastními hospodáři. Musím vysloviti přesvědčení, že tito mladí lidé za to, že se stanou svéprávnými hospodáři a budou jako poplatníci plniti všecky úkoly a povinnosti, které mají ve veřejnosti, jsou vlastně za to předepsanými převodními poplatky těžce pokutováni. To je vlastně pokuta, to není již jenom poplatek z toho převodu.

A tvrdí-li se z ministerstva financí, že na převody z odhadu do 1 0.000 Kč jsou převodní poplatky malé, byl bych rád, kdyby nám sem jednou pan ministr financí přinesl celkový výkaz, z něhož by bylo patrno, v kolika případech ty převodní poplatky byly vypočítány z odhadu 10.000 Kč. To jsou jistě případy velmi řídké, poněvadž vy, kteří žijete venku a máte příležitost seznámiti se s vesnicí, vzpomeňte si, kolikrát se, když přichází k-odhadu, připustí cena 10.000 Kč. Vyloučená věc!

Prosím, dokázali jsme při takové chajdě, obecní pastoušce, která se prodávala - mohlo se o ní zpívat: "Roztrhaná chalupa, slunce do ní svítí" že přišel odhad, který činil asi 18.000 a několik set korun, tedy pod 20.000 Kč, tedy tu nižší sazbu, ale pak přišla dodatečně dávka z přírůstku hodnoty a poněvadž se dávka z přírůstku hodnoty připočítá do odhadni ceny, přirazilo se to k 18.000 Kč a vyšlo to přes 20.000 Kč. A přišel nový dodatečný předpis. Tedy ta praxe vypadá venku hodně tvrdě. A náš klub, celá naše strana republikánská právě jménem mladých lidí, jménem dorostu, který dospívá a který přejímá hospodářské usedlosti, musí naléhati, pane ministře (obrácen k ministrovi dr. Traplovi), na to, aby, jak jste pravil, převodní poplatky, jejich předpisování a celá ta praxe byla přezkoumána a podrobena revisi, zdali je to skutečně ještě převodní poplatek, či zdali je to již vlastně částečná konfiskace nebo rozdělení se státu s majitelem o kus chudého majetku, na němž se má majitel celý život dřít a živit. (Výkřiky sen. Sechtra.)

Vážený senáte! Ještě jednu poznámku chci říci. V naší politické veřejnosti se teď hodně diskutuje také o požadavku tzv. oddlužení zemědělského. Také čtete o oddlužení v listech: Oni žádají oddlužení - ministr zemědělství dr. Hodža mluvil jen o zmírnění dlužného břemene - pak zase se citují výroky jiných pánů ministrů a vede se taková široká diskuse o tom, co chceme, co nechce ministerstvo financí a co chtějí zase jiné stavy, co nechce ministr zemědělství, a to všecko dohromady.

Já se dívám na celou tu věc velmi střízlivě a chtěl bych jen říci, že je to taková diskuse o slovíčka, o to, které to slovo je správné, a konec konců bychom si mohli třeba říci, že je tu nedostatek výrazného slova, ale my všichni a celá veřejnost ví, co chceme. My chceme, aby těžké zadlužení, vzniklé z příčin ryze hospodářských, které přivodila neurovnanost hospodářských poměrů, disparita mezi průmyslem a zemědělstvím v minulých letech, a plynoucí z něho důsledky byly určitými prostředky a státním zásahem mírněny.

Prosím, nepovažujme tuto věc za otázku politickou, neboť je to věc čistě národohospodářského významu (Výkřiky sen. Stöhra.), protože tak jako dělnictvo brání se vysazování z práce a volá na svou ochranu zákon, vládu a vůbec jiné vlivnější činitele, tak jako živnostník se brání proti práci člověka nevyučeného a neoprávněného, tzv. fušerů, právě tak všichni zemědělci musí a budou se brániti, aby půda a statky stávaly se kořistí lidí, kteří chtějí tam dočasně uložiti svůj peněžní kapitál. Budeme se brániti tomu, aby naši lidé na chalupách a statcích, takové rody selské, které tam hospodaří pokolení za pokolením, mohly býti dnes vyhnány, naopak budeme se snažiti, aby se jim umožnilo, aby tu tíži, která na ně z překonání té zlé doby přišla, řekl bych, tu živelnou pohromu hospodářskou mohly překonati podáním pomocné ruky. Tak se díváme na celý problém tzv. oddlužení nebo zmírnění dlužného břemene. Považujeme to za požadavek neodkladný a za požadavek, o jehož oprávněnosti nebo neoprávněnosti nemůžeme mluviti, nýbrž musíme jenom působiti celým svým politickým vlivem k tomu, aby tento požadavek přiblížil se k cíli.

Vážení pánové, končím svoje poznámky k letošnímu státnímu rozpočtu a prohlašuji, že v pevné důvěře v naši vládu Malypetrovu i ve víře v dobré a poctivé snahy, které má p. ministr financí, bude celý náš klub pro státní rozpočet na r. 1935 hlasovati. (Potlesk.)

Místopředseda Kahler (zvoní): Přerušuji schůzi do 14 hodiny.

Místopředseda Donát (zvoní): Zahajuji schůzi.

Ke slovu je dále přihlášen pan sen. Varga. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. Varga (německy): Slavný senáte! Nelze panu ministru financí odepříti uznání, že se poctivou dobrou vůlí a pilnou prací všemožně zasadil o to, aby slavnému senátu předložil vyrovnaný rozpočet. Ale je nutno ihned připojiti, že se pan ministr financí právě tak jako v předešlých letech ukázal býti značným optimistou. Tento jeho optimismus není nikterak odůvodněn a ospravedlněn. Od mnoha let můžeme pozorovati, že ciferní rozdíl mezi státním rozpočtem, jak ho přijal parlament, a závěrečnými účty je velmi značný. Mluví se zde o miliardových cifrách. Zajisté také závěrečný účet za r. 1934 bude vykazovati schodek příjmů. Zda nyní příčina těchto velikých rozdílů leží výhradně ve výdajových položkách, nechci tentokráte popírati a nechci se o tom šířiti. Ovšem dlužno příčinu velikých rozdílů mnohem spíše hledati v příjmových položkách, které únosnost poplatníků již dávno překročily. Každoročně se ukázalo, že se naděje vkládané do příjmu nesplnily a že předepsané daně a dávky plnou měrou nebyly vybrány. S touto skutečností měl by pan ministr financí bezpodmínečně počítati a je tudíž optimistou, domnívá-li se, že se r. 1935 stane zázrak a že preliminované příjmy budou docházeti tak, jak byly do rozpočtu zařazeny. Zdá se, jakoby pan ministr financí v každém případě chtěl vzbuditi zdání vyrovnaného rozpočtu, ať z důvodů prestiže vůči cizině anebo z důvodů vnitropolitických, aby tu vláda stála před občanstvem ve světle dobrého hospodaření. Budiž to ponecháno stranou, v každém případě je rozpočet takovýmto způsobem sestavený velice vratkým a částečně také ne zcela reálním.

Jestliže se stát nalézá v těžké finanční situaci, jak to doznali pan min. předseda, pan ministr věcí zahraničních a pan ministr financí, pak bylo by účelnějším hledati cesty a prostředky, jak zastaviti a překonati hospodářskou krisi vhodnými opatřeními a tak zvýšiti únosnost poplatného občanstva. Nechť se právě opatří nová práce a zaměstnání pro hospodářství, nechť se obchod, průmysl a živnosti, jakož i zemědělství zase zvedne, nechť sjednají se dobré, vhodné obchodní smlouvy se sousedními státy, obzvláště s těmi, které chtějí náš vývoz! Nechť se otevrou hranice a přestane s autarkií! Nechť se uzavře přátelství s národy, které nás obklopují, nechť ukáže se snaha zjednati ve střední Evropě poctivý, na vzájemnosti spočívající mír! Pak také veškeré naše hospodářství ozdraví, pak budeme míti zase práci, zaměstnání a chléb, pak nebudeme muset vydávati ročně půl miliardy na podporu pro nezaměstnané a pak také rozpočet bude ve skutečné rovnováze. Dokud však nebudou vytvořeny tyto předpoklady pro nové vybudování našeho hospodářství, pro oživení našeho obchodu a průmyslu, pro příznivý vývoj našeho vývozu, zůstane každý optimistou, kdo předpokládá, že je možno dosáhnouti rovnováhy v rozpočtu a jeho vyrovnanosti ve státním hospodářství.

Pan ministr financí ve svých vývodech sám přiznal, že zlepšení naší hospodářské situace nelze nikterak dosíci bez vydatných zahraničních obchodů. Jak poměry se nyní jednou mají, kdy se každý stát snaží býti samozásobitelem, je pro to však málo naděje. Československo jakožto demokratický stát, který podle všech projevů odpovědného správce naší zahraniční politiky působí ve prospěch míru ve střední Evropě, jak se to nyní také ukázalo v Ženevě, kde pan ministr věcí zahraničních působil pro zachování míru, mělo by jíti dobrým příkladem napřed a prolomiti tyto snahy samozásobitelské a uzavírací a podniknouti první krok k hospodářskému míru ve střední Evropě tím, že naše vláda sousedním zemím umožní sjednání přátelských mezistátních styků. K tomu hodí se především dobré obchodní styky, které by se však umožnily jen změnou naší zahraniční politiky proti sousedním státům.

Stejně jako naše hospodářská politika pochybena jsou také opatření, která chce pan ministr financí provésti v otázce sanace samosprávných korporací. Je velmi jednoduché zvýšením obecních přirážek až do 400% přivoditi sanaci obecního hospodářství. To však nikterak není sanací, neboť obyvatelstvo nemůže již snésti nových daní, dávek anebo zvýšení obecních přirážek. Břemena jsou již tísnivě vysoká a opětovné zvýšení obecních přirážek mělo by za následek úplnou zkázu obyvatelstva. Jest přece již nyní těžké vymáhati obecní přirážky. To dokazuje nejlépe výše nedoplatků, které se projevují také ve finančním hospodářství samosprávných korporací. Jsou však jiné prostředky a cesty sanovati finance samosprávných korporací, aniž by se obyvatelstvu ukládala nesnesitelná břemena.

Daňové nedoplatky, které vykazuje stát, činí několik miliard. Valná část těchto daňových nedoplatků je dubiosní a nelze ji vymáhati. Bylo by mnohem účelnějším, kdyby se stát zřekl těchto dubiosních nedoplatků a kdyby se spokojil 20 až 25% těchto nedoplatků. Tyto nedoplatky bylo by pak skutečně možno vymáhati a takto dosažená částka která by bezpodmínečně činila 2 až 3 miliardy, mohla by pak sloužiti k sanaci samosprávných korporací. Tím by se stalo zbytečným ukládati obyvatelstvu nová daňová břemena anebo provésti zvýšení limitu obecních přirážek na 400%.

Druhou rovněž schůdnou cestou by bylo vrátiti zase samosprávným korporacím staré právo vybírati obecní přirážky. (Senátor Stöhr [německy]: 400% chcete míti?) Nikoli, nechci je míti. Druhým prostředkem by tedy bylo vrátiti zase obcím právo vybírati daně, jak to bylo do roku 1925. Pan ministr financí má zajisté příležitost dát si předložiti knihu obcí a tu bude moci konstatovati, že do roku 1925 nebylo v obcích daňových nedoplatků, poněvadž obce své daně mohly samy vybírati. Přistupuje totiž ještě k tomu, že v neposlední řadě vinu na poměrech v obecním hospodářství má ta okolnost, že finanční úřady obcím vyplácejí přirážky jen velmi zdlouhavě a jen velmi nepatrným procentem. Dovoluji si tedy obrátiti pozornost pana ministra financí na tyto okolnosti. Při tom chci poukázati také na problém úrokové služby. Snížení úrokové služby z 8 na 4% mělo by za následek ozdravění obecního hospodářství. Velké peněžní ústavy za posledních 10 let zbohatly a vystavěly si velké paláce, čehož jim přece nezávidíme. Mohou zcela klidně zájemcům a státu vyjíti vstříc tím, že úrokovou službu sníží z 8 na 4%. Myslím, že pan ministr financí najde cesty a prostředky, aby toto snížení přivodil. Mluvím z dlouholeté praxe a zkušenosti ve věcech komunálních a domnívám se, že prostředky, které doporučuji, jsou lepší a bezpodmínečně budou míti za následek sanaci samosprávných korporací.

O přáních a stížnostech obchodníků a živnostníků nechci blíže promluviti, o tom promluvil již pan kol. Tichi, a promluví se o tom také ještě s jiné strany. Chtěl bych dnes jen všeobecně poukázati na katastrofální situaci těchto stavů, které denně projevují svou nespokojenost v různých protestních schůzích, manifestacích a memorandech. Zde je třeba rychlé pomoci, neboť jinak nastaly by poměry, že také tyto stavy budou zničeny a tím na konec poškozen také stát. Pan ministr financí vyslovil ve svém exposé ke všem třídám a k obyvatelstvu výzvu ke spořivosti. Musíme to plně zdůrazniti. Je správné, že se v těchto těžkých dobách ve všech oborech hospodářských musí spořiti.

Ale jest obor, kde přílišná spořivost obyvatelstvu a státu je na škodu, to jest obor kulturních institucí. Nemístná šetrnost působí zde škodlivě a poškozuje důležité zájmy. Takovouto nemístnou a bezdůvodnou spořivostí bylo snížení počtu tříd německého gymnasia v Levoči na čtyři nižší třídy. Měl jsem již příležitost poukázati s tohoto místa na tuto věc a mohu jen opětovati, že široké kruhy německého obyvatelstva nejen v Levoči, nýbrž také ve východním Slovensku a Podkarpatské Rusi toto snížení velmi trpce pociťují a že se nejeví nikterak ospravedlněným. Pan ministr vyučování mínil, že prý tam nebylo všechno v pořádku, že se profesoři a snad také žáci něčeho dopustili. Prosím, nejsme proti tomu, aby se zakročilo, byly-li tam hakenkrajclerské rejdy. Nechť se zakročí a trestá, ale nechť se všechno obyvatelstvo nepoškozuje tím, že se ústav, tím že se mu vtiskne pečeť nepřátelství ke státu, jednoduše zruší. Ale nadějeme se, že gymnasium v Levoči, které jest ústavem staletým a osvědčeným, dojde zase svých starých práv.

Stejně nemístnou je spořivost, když se v Bratislavě pro německé gymnasium dodnes nepostavila vlastní budova. Několik set žáků tohoto německého ústavu umístěno jest jak známo v budově maďarského gymnasia, ústavu to, který rovněž vykazuje několik set žáků. Tak nutno vyučování ke škodě žáků rozděliti v dopolední a odpolední vyučování, oba ústavy si navzájem překážejí, ale požadavek postavení vlastní budovy pro německé gymnasium v Bratislavě se nesplňuje. Nechci míti za to, že se zde spoří jen proto, poněvadž jde o menšinovou školu. (Výkřiky sen. inž. dr. Botto a Šelmece.) Prosím připouštím, že také Slováci mají důvod ke stížnostem. Ale poukazuji na skvělé školní budovy pro české školní děti v pohraničí, které zřízeny byly s velikým nákladem, a žádám jen totéž pro naše německé školní dítky v Bratislavě a pro německé menšiny na Slovensku.

Musím s tohoto místa zpravodaji pro kapitolu vyučování v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny, panu posl. prof. Mackovi vzdáti veřejné díky, ježto podal objektivní kritiku o stavbách menšinových škol a doslova řekl, že shledává pochopitelným, že to budí zlou krev, když se pro českou menšinu některé obce zřídí hygienická a účelná budova, kdežto německé děti, které tvoří většinu, umístěny jsou ve starých budovách, poněvadž obec je příliš chudou, než aby mohla z vlastních prostředků postaviti slušnou školní budovu. Mohu tato slova jen podtrhnouti a přál bych si jen, aby došla porozumění ve druhém táboře.

Také oprávněný náš požadavek po zřízení německého ústavu učitelského pro Slovensko zůstal dosud nesplněn. Naši mladí lidé musí do ústavu pro vzdělání učitelů do Chebu, je-li tam místo, jsou přijati, není-li tam místa, bývají odmítnuti. Rovněž tak zůstal dodnes nesplněn požadavek po zřízení německé občanské školy v Kremnici, ačkoli kremnické německé jazykové území, které čitá asi 60.000 duši, do dnešního dne přes opětovná odůvodněná přání nemá německé střední školy a také německé obecné školství jest jen příliš nedostačující.

Německé školství jak v sudetsko-německé části republiky tak také na Slovensku naprosto nedostačuje a chci doufati, že pan ministr vyučování falešné touze po spořivosti na nepravém místě nepovolí a že to, co nám vzal - míním vyšší třídy gymnasia v Levoči - nám vrátí a to, co ještě máme, nám nijak nebude ztenčovati.

Dále budiž na tomto místě poukázáno ještě na oprávněné požadavky úředníků republiky. Úředníci mají právní nárok, aby zrušeno bylo zkrácení služného, jež svého času bylo přece označováno jen za provisorní. Snížení služného úředníků vede k jejich zadlužení, vede k úplnému ochuzení a tisíce zaměstnanců dostávají dnes jen tolik, čeho potřebují pro suchý chléb. Jen spokojené úřednictvo, které se nestrachuje o denní chléb, může s láskou a horlivostí dostáti svým povinnostem a býti pevnou oporou a pevným sloupem státu.

V kategorii veřejných úředníků jsou však obzvláště duchovní všech vyznání nejvíce postiženi. Duchovenstvo bylo zákonem o kongrue postaveno do kategorie státních sluhů, tedy do nejnižší kategorie, ačkoli pro své akademické vzdělání muselo by býti řazeno do kategorie středoškolských profesorů. Tomuto macešskému jednání dalo evangelické duchovenstvo častěji na všech forech církevní správy výraz a žádalo novelisaci zákona o kongrue. Německý evangelický farní spolek na Slovensku podal v té příčině memorandum hlavě státu, panu min. předsedovi, panu ministru vyučování, kdež se prosí o odstranění těžkých bezpráví. Rovněž tak podal také generální presbyteriát evangelické zemské církve na Slovensku dne 25. a 26. března 1931 činitelům zprvu jmenovaným memorandum, které se zabývá smutným postavením evangelického duchovenstva a kde se žádá o změnu vládního nařízení č. 124/1928, obzvláště §u 13, jež evangelické duchovenstvo tak těžce postihuje. Ustanovení tohoto paragrafu je příliš přísné a ohrožuje existenci mnohých farářů. Podle tohoto paragrafu muselo 29 farářů, kteří si teprve po převratu mohli opatřiti státní občanství, nejen vrátiti zálohy dosud obdržené v částce 25 až 30 tisíc Kč, nýbrž také služební léta, ztrávená před dosažením státního občanství, nebyla jim uznána a nebyla započítána do pense. To má za následek, že duchovní, kteří mají skutečných 30 až 40 služebních let, ztrácejí celou svou služební dobu a musí s počátečním platem 9.000 Kč nuzně živořiti. Jsou to sami starší pánové a otcové rodin, kteří následkem tohoto přísného ustanovení dnes trpí krutou nouzi a hledí vstříc smutné budoucnosti. Z těchto zmíněných 29 duchovních je 14 slovenské, 10 německé a 5 maďarské národnosti. Tito největší ubožáci měli na základě zákona č. 152 z r. 1926 nárok na státní občanství, poněvadž svou žádost podali před vznikem zákona Dérerova, a bylo by bývalo třeba jen trochu blahovůle, aby se jejich přáním vyhovělo. Generální presbyteriát evangelické zemské církve na Slovensku vyslovil následkem toho v memorandu tato přání: 1. Vracení peněz budiž těm farářům, kteří bez vlastní viny nemohou vyhověti ustanovením vládního nařízení č. 124 z r. 1928, §§ 12 a 13, na základě dobrozdání příslušného biskupa prominuto. 2. Služební léta duchovních, kteří bez vlastní viny si mohli státní občanství opatřiti teprve po převratu, buďtež plnou měrou započítána do služební doby. 3. Státní občanství těch duchovních, kteří na základě zák. č. 236 z r. 1920 a 152 z r. 1926 měli nárok, ale tohoto práva použili opožděně a následkem toho obdrželi jen listinu o naturalisaci, budiž přezkoumáno a budiž jim pak na základě dobrozdání příslušného biskupa přiznáno.

Všechno duchovenstvo, také naše evangelické duchovenstvo, plní věrně a svědomitě své povinnosti vůči státu a proto musí také býti eminentním zájmem státu vycházeti tomuto duchovenstvu vstříc a zmírniti nebo změniti nařízením tvrdosti vládních ustanovení. Evangelická zemská církev na Slovensku a postižených 19 farářů očekávají spravedlivé vyřízení této tak ožehavé otázky.

Ke konci chci ještě promluviti o menšinové otázce, poněvadž pan ministr věcí zahraničních ve svém exposé také promluvil o menšinové otázce a konstatoval, že tato otázka je vyřízena. A přece menšinová otázka vyřízena není. To dokazuje nejlépe spor o insignie, jehož příčinou přece byla jen menšinová otázka, to dokazuje přísný jazykový zákon, který má za následek, že v popradském okrese německá menšina, která dosáhla 19.64% a které schází jen 0.36% ke kvalifikované menšině, nemůže používati svého mateřského jazyka ve styku s úřady. Menšinová otázka není rozřešena, to dokazuje otázka německých škol a jejich rušení, to dokazuje, ze zde v senátě ještě nikdy nebyl přijat nějaký návrh, ba jen změna osnovy některého zákona, které podala menšina, i když takovýto návrh by byl podporoval blaho státu, a to jen proto, že takovýto návrh nebo takovouto změnu podala menšina.

My menšiny plníme poctivě své povinnosti vůči státu a proto můžeme očekávati, že také vláda poctivě dostojí svým povinnostem vůči menšinám. To přece je podmínkou úspěšné spolupráce a společného života. My menšiny nemusíme přece býti ve vládě, abychom projevily svou upřímnost, vždyť vládní strany a jejich vůdcové v poslední době opětovně vyslovili obavu, že se dnes všechno tlačí do vlády. Musí býti také strany, které na práci vlády a vládních stran vykonávají objektivní kritiku. Objektivní kritika však nikterak není nepřátelstvím ke státu, nýbrž naopak je tvůrčí prací pro stát. A dokud naše republika v nejlepším slova smyslu chce býti vedena a spravována demokraticky, nesmí také práce, kterou zde vykonají menšiny, býti vykládána jinak.

Stejné právo všem. To je naším heslem a pro splnění a uskutečnění tohoto hesla chceme pracovati, chceme vše vynaložiti, neboť je naším přesvědčením, že tím sloužíme myšlence míru a bojujeme pro klidnější, lepší, bezstarostnou budoucnost. (Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Slovo má dále sen. Luksch.

Sen. Luksch (německy): Slavný senáte! Přihlásil jsem se v rozpočtové debatě ke slovu, abych především zaujal stanovisko k exposé pana min. předsedy, ve kterém řekl, že vítá spolupráci s menšinami, od nichž nežádá nic jiného nežli loyální uznání dějinné skutečnosti. Souhlasím úplně s tímto jeho názorem, chci se však, dříve nežli přistoupím k vývodům pana min. předsedy, obrátiti k nefašistickým a nešovinistickým kolegům na české a slovenské straně s prosbou, aby mně nezazlívali a mně špatně nerozuměli, jestliže si dovolím jakožto loyální československý občan, jenž náleží straně, která od devíti let je svým důvěrníkem zastoupena ve vládě, zcela otevřeně a jasně od plic k vám promluviti. Jen otevřenost a jasnost vede k dobrému a upřímnému přátelství. To také má býti účelem mých dnešních vývodů. Pokládám to v zájmu zahájení přátelštějšího poměru a spolužití všech národností v tomto státě za důležité. A k tomu konečně musí dojíti, vždyť je to přece v zájmu státu samého. Nemá tedy otevřená moje řeč zostřiti protivy, které tu mezi námi jsou, mají naopak býti ztlumeny a zmírněny a musíme se snažiti, aby tyto protivy konečně jednou vůbec zmizely. To je v zájmu všech a to je právě nyní na místě při smutné zahraniční situaci, i když se poměry tento týden v Ženevě poněkud zlepšily. Nechtějme se přece klamati. Evropa a celý svět stojí dnes na sudu s prachem a je především naléhavě potřebí uvnitř země vytvořiti klidnější poměry.

Nyní k věci samé. Chci mluviti otevřeně a prosím ještě jednou, aby mně nebylo spatně rozuměno.

Přes zdánlivý vnější klid nejsou poměry pro menšiny v tomto státě ještě daleko takové, jaké by vlastně býti měly. Je zde stále ještě - o fašistech nechci při tom mluviti - něco ze šovinismu u valné části obyvatelstva. Postiženým může se cítiti jen ten, koho se to týká. Jedna strana snaží se dnes druhou v národnostní otázce pro volby téměř přelicitovati a tu bych právě klidnějším a rozumnějším lidem, kterým stát leží na srdci, chtěl poraditi, aby s těmito fašistickými stranami nezávodili, zůstanou vždy o několik délek nosu pozadu. Ačkoli vlastně šovinismus panuje, musila by na konec nejvyšší moudrost státnického umění v tomto státě záležeti v tom, všemožně se zasaditi, aby konečně nastal mír, a to trvalý mír mezi národy v tomto státě. Řešení této otázky je snad nejdůležitější věci v tomto státě. Pravím to jako loyální československý státní občan. Dělá se zde pštrosí politika, jako by této otázky vůbec nebylo. Tak se věc přece jen nemá, Možno říci, že dosud vůbec nebyl učiněn pokus řešiti tento problém, ačkoli právě s řešením této otázky nastal by trvalý mír pro všechno obyvatelstvo. Skoro všechny národnosti s malými výjimkami - ty zde budou vždy, také v ryze národních státech přiznávají se dnes ke státu a k demokratické formě tohoto státu. Naše strana a s ní veškerý venkovský lid zaujala bezpodmínečně, bez výhrad před devíti lety positivní stanovisko k tomuto státu. Ostatní přišly o 3 roky později. My jsme ukazovali cestu, jenže jsme si tehdy, když jsme vstoupili do vlády, musili dáti líbiti, že jsme byli nazýváni největšími zločinci lidu. Poněvadž jsme před devíti lety vstoupili do vlády, jsme, myslím, oprávněni žádati, aby se nám také dostalo zákonů, které zde byly vytvořeny. Jsme devět roků ve vládě a myslím, že mohu říci, že jsme v této zkušební době dokázali, že jsme loyálními a spolehlivými státními občany. Jsou zde tedy všechny předpoklady, kterých je potřebí pro úspěšnou spolupráci. Jestliže to však bohužel v praktickém životě nevypadá tak, jak bychom si přáli, pak je tím vinen revoluční duch, který byl snad úplně na místě ve dnech převratu, který však, přihlížíme-li k dnešnímu stanovisku převážné části obyvatelstva tohoto státu a k tomu, jak se ke státu chová, ustoupiti musí konečně spravedlivému míru. Pánové, přes to nepřejdete. Revoluce nemohou trvati věčně, nejméně u nás. A podívejme se zcela nepředpojatě - prosím, aby mně nebylo špatně rozuměno, mluvím-li otevřeně - na poměry, jaké by v našem státě měly býti, jakými však, bohužel, daleko ještě nejsou. Český lid je s německým lidem od staletí osudově spojen, obě národnosti jsou na sebe odkázány a budou na sebe odkázány také v budoucnosti. Chceme-li, aby tyto národnosti žily v klidu, míru a přátelství, pak je předpokladem, abyste nám rovnoprávnost, stanovenou ve smlouvě st. germainské všemi státy, které tam tehdy byly přitomny, popřáli ve všech oborech, jak tomu je na př. ve Švýcarsku, k plnému uspokojení a k plné spokojenosti všech národností, které žijí ve Švýcarsku. Proto mělo by právě tomuto státu býti Švýcarsko vzorným příkladem, tím spíše, ježto se pamatuji, že nám s tohoto místa vedoucí osobnost před několika lety slíbila, že tento stát bude menšinám nejen Švýcarskem, nýbrž vyšším Švýcarskem. Žádáme tudíž na základě mírových smluv, na základě všestranných slibů a obzvláště na základě nezapomenutelných slov, bohužel, jen příliš záhy zesnulého min. předsedy Švehly, kterého si vy a my všichni vysoce vážíme a jenž svého času pronesl slova o rovných mezi rovnými - nežádáme nic jiného nežli tuto rovnoprávnost, ke které by přece většinový národ v tomto státě byl povinován podle věcných zákonů spravedlnosti a mezinárodního práva, ale také podle zákonů, které jste si sami dali v revolučním parlamentě. Němci v tomto státě a převážná část také českého lidu - a znám český lid chtějí mír, ale pro mír je potřebí předpokladů a tím je spravedlnost. Odpusťte, pravím ještě jednou, chci mluviti jednou otevřeně, nikoli záludně: O rovnosti v našem státě, bohužel, nelze dosud mluviti tak, jak bychom si všichni rádi přáli. Bylo by možno uvésti pro to nesčetné konkrétní příklady. Nechci vůbec mluviti o politice popichování, která se pěstuje, o častém ponižování, které nemožno lehce snášeti, o úřednicích ve státě, zemi a okresech, kde poměrný počet pro nás Němce stává se neustále nepříznivějším, o tom, že se nepřijímají němečtí uchazeči, o úplném, mohlo by se skoro říci, vyloučení Němců, jde-li o dodávky pro stát nebo pro země. Všechny příklady mohu si uspořiti, poukáži-li na pozemkovou reformu. Odpusťte, že mluvím tak otevřeně: tuto nerovnost potvrdil dokonce příslušník české strany agrární a zpravodaj o věci v poslanecké sněmovně bez příkras tím, že prohlásil: "Nemůžeme se vyhnout tomu, že půda ze státně-politických důvodů musí přejíti do českých rukou." Pánové, to je přece největší úder pěstí proti rovnoprávnosti a proti demokracii. Nemohu to nazvati jinak, je to přímo opovědění boje rolnictvu nečeských národnosti. Tento jediný příklad mluví za celé svazky. Sám znám věc velmi dobře ze své vlastní domovské obce, poukazují jen na neblahou školskou politiku, kterou již řečník přede mnou znamenitým způsobem vylíčil. Chci zde také poukázati na jistého českého poslance, českého sociálního demokrata, který tuto školskou politiku co nejostřeji kritisoval a přímo odmítal zřizování nádherných staveb pro menšinové školy v německých obcích. Praví se v těsnopiseckém zápisu přímo, že "musí dělati zlou krev, když se pro českou menšinovou školu zřídí hygienická, účelná, krásná budova, kdežto německé děti musí navštěvovati starou školní budovu, poněvadž obec je příliš chudou, než aby z vlastních prostředků zřídila novou stavbu."

Tak narážíme v denním životě vždy znovu na skutečnosti, které s rovnoprávností nejsou slučitelny. Od devíti let zařídili jsme svou politiku dobrovolně takovýmto způsobem, dobrovolně jsme všude tam, kde jde o to, ukázati a zachovati státu věrnost. Platíme na daních alespoň tolik jako český lid, konáme vojenskou povinnost, ministr školství nás chválí. Čtvrtinu armády tvoří naši lidé, ale mezi důstojníky nejsou Němci zastoupeni ani jednou desetinou. Ministr vnitra chválí loyalitu německých úředníků, ale kolik německých úředníků máme ještě? Představte si naši situaci, jak to všechno musíme venku zodpovídati. Jsme věrnými státními občany, činíme, co stát od nás žádá, podrobujeme se všemu; přes to se k nám stále volá: "Dokažte svou loyalitu!" Co máme ještě všechno činiti? Můžeme, bohužel, činiti co chceme, děláme to vždy špatně. Nemáme se tu státi bezradnými a zoufati? Pan řečník přede mnou mluvil již o tom, že se, bohužel, na každého Němce, na každého, kdo není příslušníkem českého nebo slovenského národa, pohlíží jako na nepřítele státu, jako na hakenkrajclera. Zlepšení nenastane dotud, dokud se neupustí od tohoto od základu falešného názoru. To znemožňuje jakoukoli dorozumívací politiku, která přece je životním zájmem tohoto státu. Účelem, proč jsem se přihlásil ke slovu, jest apelovati na vás: Upusťte od tohoto nestejného jednání s národnostmi v tomto státě, neboť to se protiví zásadě demokracie, tím spíše, ježto se zde stále znovu říká: Jsme přímo vzorem toho, co se týče demokracie. Jest jisto, že my 3¹/₂ milionu Němců - nechci mluviti o jiných národnostech - nemůžeme se tak lehce přenésti přes poměry, jaké tu jsou dnes. Jste sami lidé charakterní, milujete svou vlast a svůj lid, tak jako my milujeme svůj lid a svou vlast, a nemůžete jako charakterní lidé od nás žádati, abychom se stali zrádci svého vlastního lidu. Musíme vám tudíž jen raditi, abyste následovali slov našeho vysoce váženého pana presidenta Masaryka, která napsal ve své knize "Nové Evropa". Praví tam: "Český národ bojoval vždy za spravedlnost, nikdy za nadvládu!" Co chceme a co nám přece trvale nemůžete odpírati, je to, že zde chceme žíti jako loyální i jako plnoprávní a rovnoprávní státní občané, ale nikoli živořiti jako občané nižšího řádu. K povinnostem, které máme, chceme míti také práva, která nám po zákonu příslušejí. Nic nemůže národ zatrpčiti více nežli pocit, že jiný národ, se kterým stojí na stejném stupni kultury, jedná s ním jakoby s národem jaksi méněcenným. Pocit méněcennosti nelze se světa sprovoditi jinak nežli poskytnutím úplné rovnoprávnosti všem. Dvojího práva a dvojích povinnosti nemůže býti ve státě, chce-li dále žiti. Nechceme a nežádáme nic jiného od vás, nežli abyste nám poskytli to, co jste ve svém revolučním parlamentu - tam nebyli přítomni žádní Němci - stanovili, nežádáme nic jiného, nežli abyste vlastní své zákony plně a zcela respektovali. Nesmi býti státních občanů první a druhé třídy, něco takového je neudržitelné.

Vezměte proto na vědomí: Chceme zde žíti jako loyální českoslovenští státní občané, nechceme nic jiného, nežli zachovati sobě svou vlast a svou zděděnou půdu, která je nám svatou. Vaši povinností je, abyste nás v tomto našem programu v zájmu státu podporovali. Vaší povinnosti je však také, abyste všem obyvatelům tohoto státu "všem" chtěl bych třikráte podtrhnouti - loyalitu k tomuto státu usnadňovali a umožňovali. Lepšími, vhodnějšími prostředky, nežli jakých se používá nyní, dosáhnete také tohoto cíle. Neboť také zde platí stará zásada: K lásce nutno vychovávati. Násilím se však lásky nedosáhne. Jak se stát chová k lidu, tak se také bude chovati lid ke státu. Žádný národ nechce býti helotem nebo pariou. Od těch nelze žádati loyalitu. Dojdou-li vlády fašisté, kteří nás chtějí odnárodniti, pak není již vůbec rovnosti. Autoritativní režim znamená odnárodnění, jež chce tvořiti národní zrádce. Zrádců máme v našem národě z lehko pochopitelných důvodů dostatek. Nezávidíme vám, když jednou přeběhnou; jsme rádi, že jsme se jich zbavili. Zdali však vy s těmito zrádci budete míti štěstí a dožijete se na nich radosti, jest jinou otázkou.

Budou-li splněny naše oprávněné požadavky - a nežádáme nic jiného - pak bude zde klid, pořádek a bezpečnost, a jak řekl pan min. předseda ve svém exposé, vědomí síly uvnitř i navenek, čehož je potřebí při obrovské hospodářské nouzi a zahraniční situaci, a jen pak možno přistoupiti k potírání krise a k ozdravění našeho velmi chorobného národního hospodářství. To jsou hlavní dva body, na kterých nutno vybudovati naši budoucí úlohu, na níž každý bez rozdílu stavu, povolání a národnosti musí míti podíl. Vždyť také všichni bez rozdílu si žádají řešení krise, a jedno jest jisto: že úspěšný boj proti krisi je možný jen spolupráci všech. Slovo "všech" bych zase třikrát podtrhl.

Vstoupili jsme před devíti lety do vlády, chceme tam zůstati. Prohlašujeme, že jsme ochotni s veškerou svou silou a všemi svými prostředky přispěti k boji proti krisi a hospodářské tísni. O smutných hospodářských poměrech bylo již mnoho řečeno a promluví o tom po mně - řečnická moje lhůta ostatně již uplynula - ještě moji klubovní kolegové, kteří se všichni stoprocentně zasazují o zájmy zemědělství, a proto také o obchod, průmysl, živnosti a dělníky. Neboť my všichni patříme v dobrém i ve zlém dohromady. Chci jen ještě něco říci k řečem, které nebyly zvláště zemědělství příznivy. Chceme-li zachrániti národní hospodářství - a pod národním hospodářstvím rozumím všechna povolání společně - chceme-li s úspěchem bojovati proti krisi, pak nesmíme sedlati koně odzadu. Chceme-li provésti stavbu, pak nesmíme začínati od střechy, nýbrž od základu, a základem tohoto státu je zemědělství. Jestliže jste jednou zachránili zemědělství, je zachráněno všechno národní hospodářství.

Ještě jednou zcela krátce k problému národností. Máte úplně pravdu, když říkáte, to je náš stát. Vaší hlavní úlohou však - a uvidíme rádi, dojdete-li konečně tohoto cíle - jest, aby bylo možno dosáhnouti toho, aby všichni v tomto státě mohli říci: To je náš stát! Dosáhnete-li tohoto cíle, pak vykonali jste největší, nejcennější, nejlepší práci pro tento stát, poněvadž to je bezpodmínečným předpokladem šťastné budoucnosti státu, na čemž vám všem musí záležeti. Proto vítáme slova našeho váženého ministra zemědělství dr. Hodži, která pronesl před několika dny k naší venkovské mládeži v Praze, poněvadž tato slova znamenají pro nás přímo program. Zajímavé jest jen to, že tato slova pronesena byla právě v hodinu, kdy se útočilo na universitu a za vedení známého pana dr. Hodáče pořádány byly pouliční demonstrace. Zde vidíte náladu a stanovisko venkovského lidu a státního lidu ve státě. Ministr dr. Hodža řekl německé mládeži, aby si také učinila cílem slova: Chceme spolu vládnouti, chceme však býti a zůstati nikoli objektem, nýbrž právním subjektem státní politiky. A to je naším programem.

Budeme hlasovati pro státní rozpočet, očekáváme však, že se přece konečně jednou přistoupí k řešení národnostní otázky, aby se poměr mezi jednotlivými národnostmi stal lepším a přátelštějším, nežli tomu bylo dosud. To má také býti vaším programem: Stát udržeti a působiti pro šťastnější budoucnost. My budeme spolu pomáhati. (Potlesk.)