Předseda (zvoní): O státním rozpočtu, o finančním zákoně, jakož i o prohlášení pana ministra financí zahajuji společnou debatu.

Uděluji slovo prvému řečníku, přihlášenému "proti", panu sen. Tichimu.

Sen. Tichi (německy): Slavný senáte! Náš státní rozpočet, který dnes projednáváme, poskytuje smutný obraz nejen státního, nýbrž také soukromého hospodářství. Nesouhlasíme nikterak s názorem pana min. předsedy a pana ministra financí, kteří obzvláště zdůraznili, že je státní rozpočet v rovnováze. Nesouhlasíme dále s míněním pana ministra financí, že této rovnováhy bylo lze dosíci v naději na zvýšené státní příjmy; neboť jako jedna z nejdůležitějších položek těchto zvýšených státních příjmů myšlen je vynos daní o 175 mil. větší. Ale z výkazu vlády samé lze seznati, že není možno chovati takovéto naděje, do konce září 1934 je výnos daní o 259 mil. menší, nežli se podle rozpočtu na r. 1934 za tuto dobu očekávalo. Aby se tudíž dosáhlo zamýšleného většího výtěžku daní o 175 mil., musila by se situace zlepšiti nejen o těchto 175 mil., nýbrž také o scházejících 259 milionů. Při tom ministr financí doufá a počítá s dalším větším výtěžkem výdělkových daní o 45¹/₂ mil. Povážíme-li, že tyto daně podléhají přirážkám, pak musili by poplatníci na daních a přirážkách pro samosprávné korporace sehnati o 600 mil. více nežli letos, aby byl rozpočet v rovnováze. Této rovnováhy bylo by lze dosíci jen tehdy, kdyby se vedle zamýšleného zvýšení státních příjmů o 350 mil. napravilo také ještě zvýšení schodku stát. hospodářství, které činí 700 až 900 mil., takže by se státní hospodářství v příštím roce musilo zlepšiti o celou miliardu. Může objektivně myslící, rozumný člověk, který tyto věci vidí, dojíti k takovýmto optimistickým závěrům? Nepatří k tomu zvláštní odvaha, tvrditi každoročně, že státní rozpočet je v rovnováze, kdežto rozpočty posledních let ve skutečnosti končily velkým schodkem? Bylo by správnější, kdyby se poplatníkovi, státnímu občanu řekla pravda, aby měl důvěru v prohlášení vlády.

Nenapravitelné chyby spočívají v bezplánovité finanční a hospodářské politice. Stojíme na stanovisku, že ozdravění státního hospodářství nemůže nastati dotud, dokud nenastane rozkvět a ozdravění soukromého hospodářství. Slyšeli jsme sice od pana min. předsedy a pana ministra financí a naposledy také od pana ministra věcí zahraničních důvěřivé ubezpečování o brzkém zlepšení. Bohužel, skutečnost nám říká něco jiného. Měli jsme koncem listopadu 672.000 nezaměstnaných, v listopadu samém zaznamenáváme zvýšení o 73.000. Podle statistiky nemocenského pojištění bylo tou dobou r. 1929 2,680.000 pojištěnců, letos již jen 1,983.000, podle toho je 700.000 lidí bez práce, ve výrobě nezaměstnaných, a k tomu přistupuje celá armáda mladistvých lidí, kteří ještě nikde nebyli zaměstnáni a kterých jest asi 100.000. Tyto skutečnosti měly by každého přiměti k přemýšlení,.obzvláště povážíme-li, že zároveň index nezaměstnaných klesl v Anglii o 28, v Rakousku o 38 a v Německu o 60%. Od r. 1928 bylo zastaveno 1800 továrních závodů a provozoven, což pan ministr soc. péče dr. Meissner v debatě v rozpočtovém výboru posl. sněmovny sám zdůraznil, a zatím podáno další sta žádosti továrních podniků, které ohlašují zastavení práce. (Sen. Kostka [německy]: Celé tovární podniky se prodávají do Číny!) Ano, slyší se o tom v Brně, v severních Čechách a všude.

Smutný příklad poskytuje automobilní zákon. Nedávno konstatoval gen. tajemník Svazu průmyslníků dr. Hodáč v parlamentě, že automobilní zákon připravil na tisíce lidí o chléb a o práci. Vyprávěl, jak strašlivé účinky má automobilní zákon, že r. 1933 klesla výroba osobních aut o 25% a výroba nákladních aut o 78¹/₂%, kdežto ve stejné době v Německu výroba osobních aut vzrostla ze 44.000 na 95.000, nákladních aut z 8.000 na 12.400, takže v německém automobilovém průmyslu musilo býti nově přibráno 30.000 dělníků. To nekonstatuji já, nýbrž to konstatoval dr. Hodáč.

"Právo lidu" konstatovalo nedávno v jistém článku, že v Čechách dělnici v posledních čtyřech letech ztratili přes 12 miliard, že stát za tuto dobu musil zaplatiti skoro 2¹/₂ miliardy na péči o nezaměstnané. Díváme-li se na všechny tyto věci otevřenýma očima, nesmíme mluviti o nějakém nastalém zlepšení, jak se to, bohužel, činí. My všichni skládali jsme naději v půjčku práce a byli jsme přesvědčeni, že skutečně opatří tisícům dělníků práci a výdělek. Dnes vidíme, že z půjčky práce použito bylo jen asi čtvrtiny na investice. Při těchto úvahách lze pochopiti, že nejen v kruzích pracujících lidí a zemědělství, nýbrž také v kruzích živnostnictva nastává starost a strach o budoucnost, která obzvláště malé lidi staví dnes před těžké problémy.

Nevím, zdali to všichni sledujete. V brněnském časopisu "Tagesbote" byla před několika dny tato zpráva: "Hladovějící maloživnostnici nedostávají lístků na potraviny. U okresního úřadu v Zábřehu odhlásilo 20 maloživnostníků z Rohle své živnosti, poněvadž již mnoho měsíců jsou bez zaměstnání. Mnoho maloživnostníků, obzvláště na vesnicích, vydáno je nejhorší bídě. Živnostenské společenstvo žádalo okresní úřad, aby nezaměstnané hladovějící maloživnostníky pojal do akce pro péči o nezaměstnané. Na to prohlásil okresní úřad, že jednorázovou podporu 10 Kč pro každého z těchto dvaceti nezaměstnaných živnostníků béře na vědomí, že však odmítá vydávati nezaměstnaným maloživnostníkům potravinové lístky."

To jest ovšem tragika smutné doby, kterou dnes prožíváme. Jsou to vesměs lidé, kteří oproti státu, obci konali svou občanskou povinnost, kteří po léta odváděli daně, jejichž synové slouží u vojska, a ti jsou dnes na tom bídněji nežli nezaměstnaní lidé. To jsou věci, přes které se nepřeneseme, a táži se: Co učinil stát, aby zmírnil smutný osud těchto lidí? Zhola nic. Nám, kteří jsme tuto otázku vždy znovu zdůrazňovali, se vysmívali a prohlašovalo se, že jsou to jen stavovské požadavky, které klademe. Baťa sám zničil 60.000 rodin obuvníků a těší se ochraně veřejných činitelů. Pan ministr obchodu inž. Dostálek chtěl zde něco učiniti, byl ovšem pokárán, poněvadž Baťa má patrně velké a mocnější přátele, nežli je ministr obchodu. Baťa smí za patronace úřadů prováděti pravé hlasování lidu, mohl nasbírati tzv. 6 milionů podpisů, o kterých co do počtu velice pochybujeme. Smí opakem k jiným státům, Jugoslavii, Švýcarsku atd. nejen prodávati boty ve filiálkách, nýbrž také ještě obuvníkům bráti poslední svými správkárnami. Dává se mu přednost při státních dodávkách, ačkoli systém Baťův má vinu na tom, že počet nezaměstnaných vzrost. Skutečnost je, že od r. 1922 do r. 1934 zastavilo 157 továren na kůže provoz a že 6.200 lidí, kteří v těchto závodech byli zaměstnáni, přišlo o práci. R. 1925 bylo ještě 242 továren na obuv, dnes máme jich jen 37, a 18.000 dělníků, kteří v obuvnickém průmyslu byli zaměstnáni, je bez chleba. O tom se nemluví, ačkoli je to zcela jasné. Baťa smí přes devisové předpisy investovati sta milionů Kč v cizině, kdežto se jinak při zcela malém převodu jmění činí potíže. Zákona proti Baťovi, jak se to všeobecně nazývá, nelze prý dosíci. Pan ministr obchodu prohlásil teprve včera ve státní živnostenské radě, že se o těchto otázkách jedná, nemohl však dosud podati určitého vysvětlení, jak daleko tento zákon dospěl. I subkomitét v parlamentě musil vládu vyzvati, aby osnovu zákona předložila do určité lhůty, jinak že se subkomitét bude musiti touto otázkou zabývati sám. Stejný systém, který Baťa zahájil proti obuvníkům, zahajuje se pomalu v konfekčním průmyslu a v jiných oborech proti živnostem, jez přicházejí v úvahu.

Pan ministr financí doznal v úterý v rozpočtovém výboru, že mnohé stížnosti do brutálního vymáhání daní jsou oprávněné. Musil to doznati, poněvadž můžeme uvésti na sta takovýchto stížností a zdůrazňujeme jeho projevy o úřednících, že nejsou zde jen proto, aby sloužili státu, nýbrž aby sloužili také občanstvu, které má přece také právo, aby se s ním jednalo loyálně. Bohužel - a to musíme konstatovati - stává se opětovně, že úředníci nejednají ani v zájmu státu, ani v zájmu občanstva. Jejich postup jest úzkoprsý byrokratismus a ten způsobuje jen nejostřejší zbytečné protivy mezi poplatníkem a berním úřadem. Víme a uznáváme, že pan ministr financí má právo a povinnost vymáhati daňové nedoplatky. Ale chceme, aby se měřilo stejnou měrou, nechceme, aby nemilosrdně byli postiženi lidé malí a střední, kdežto s velikými se jedná s největší mírností. Právě u živnostníků a obchodníků je vymáhání daní v dnešní době nesmírně těžkým opatřením proti těmto lidem. Ty nechrání žádné moratorium, pro ně není nic, čím by se mohli brániti. Nedávno bylo v Jihlavě auto, které stálo 150.000 Kč, prodáno exekučně za 6000 Kč. Jsou to snesitelné věci? V mém okrese stává se opětovně, že se zabavené věci, když k prodeji nikdo nepřišel, dopravují do okresního města, kde je "hyeny" skoupily za pakatel. Prohlašovali jsme opětovně, aby se likvidace daňových nedoplatků upravila jako vyrovnání daňového dluhu, jak tomu je v jiných státech, a nemohli jsme dodnes dosíci nápravy. Na druhé straně dluhuje stát stavebním živnostníkům 600 mil., jež tito lidé nemohou dostati. To jsou nejen stavitelé, nýbrž také stavební živnostníci. Opětovně jsem intervenoval a byl jsem odkazován ze dne na den.

A při tom všem konkurence nesmírně přibývá. Žádali jsme odedávna tzv. uzávěru živností, jak byla již provedena v jiných státech. Podle poslední statistiky činí přírůstek jen obchodních živností denně 43 živností. Jak daleko je možno, aby dnešní hospodářsky těžká doba takovéto věci činila pro obchod a živnosti snesitelnými? Pan ministr obchodu mluvil včera ve státní živnostenské radě o všech ožehavých otázkách obchodu a živností. Nemohu panu ministrovi obchodu inž. Dostálkovi upírati dobrou vůli, on však nepronikne. Všechny jeho sliby jsou neproveditelny, poněvadž nemá dosti síly, mohlo by se říci, a nedostává se mu dostatečné podpory, aby tyto požadavky provedl.

Pan ministr obchodu a také pánové, kteří dříve spravovali ministerstvo soc. péče, mluvili o otázce reaktivování starobního a invalidního pojištění živnostníků. To je požadavek, který klademe již dlouho, a právě v době hospodářské tísně je tím více potřebí, aby se také pro stav živnostenský a obchodnický učinilo něco v oboru sociálním. Domnívá-li se pan ministr obchodu, že s tímto milionem, který vymohl v rozpočtu, bylo pro obchodnický stav něco učiněno, pak je to, otevřeně a poctivě řečeno, jen balamucením stavu obchodnického a živnostenského, poněvadž se s tím nemůže nic učiniti. Ale reaktivování starobního a invalidního pojištění je naléhavým požadavkem a stále se nám slibovalo, že se to provede, že se dosadí výbor, který novelisaci provede. Ale vidíme, že se nic neděje.

Lituji, že řečnická lhůta je tak krátce vyměřena, byl bych promluvil ještě o tak mnohém požadavku s této tribuny; ale všichni, kdo nenáleží ke stavu obchodnickému a živnostenskému, musí porozuměti, jak těžká doba přišla právě na tyto vrstvy, které pozbyly veškeré naděje, že jim tento vládní systém může přinésti pomoc. Proto musíte tomu porozuměti, že my s veškerou vášnivostí musíme se zasazovati o zlepšen í svého postavení. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dále má slovo pan sen. Niessner.

Sen. Niessner (německy): Velevážené dámy a pánové! Stojíme před posledním rokem zákonodárného období parlamentu, a zdá se, že parlament plně své životní období prožije. Je to beze vší pochybnosti za dnešních neklidných poměrů řídkým zjevem a je dnes málo parlamentů na světě, které dovedou plně vyčerpati svou zákonodárnou periodu. Zdá se mi, že dnešní koalice, dnešní způsob sestavení vlády přece za daných poměrů je nejpřiměřenější a nejvýhodnější pro řízení věcí státních, a skutečně se této vládě podařilo uchrániti stát před většími otřesy.

Pánové! Mluví se již delší dobu o krisi parlamentarismu. Myslím, podíváme-li se na náš parlament, třeba má mnohé nedostatky a vady, že to nebudeme moci potvrditi. Všeobecně lze říci, že není krise parlamentarismu, neboť lepší systém nežli je parlamentarismus, nežli je demokracie, dodnes nalezen nebyl. Mnohem správnější je mluviti o krisi lidí. Lidé pobloudili, poměry je vysunuly z kolejí a nyní jim chce někdo namluviti, že odpovědnou za jejich nouzi je státní forma, forma vlády. Za dnešní doby, ve které vyvstává řada politických dobrodruhů ve všech zemích, je to obchod velice výnosný. Je nejen hanebné, činiti demokracii odpovědnou za všeobecnou nouzi a také za hospodářskou krisi, nýbrž znamená to i odvrácení pozornosti od skutečného viníka, kterého dlužno hledati výhradně v anarchii našeho dnešního společenského řádu.

Říká se nám také, že demokracie, parlamentarismus jsou zastaralé, že jsou nové proudy, že nutno novému otevříti dveře. Ale čím je toto nové, kde vidíme nové a lepší, kde je vidíme účinkovati? Ve skutečnosti toto nové není ničím jiným, nežli vrácením do poroby, do nevolnictví, do nekultury a do barbarství. Toto tzv. nové, jež je něčím velice starým, se vyzdobuje všemožnými ozdůbkami, všemožnými reklamami, ale ve skutečnosti to není pokrok, nýbrž krok nazpět, pokud možno do středověku. Vidíme, že se v řadě států dějí veliké změny. Že Československo toho zůstalo ušetřeno, že zůstalo neotřeseno a že se pevně drželo demokracie, je pro ně čestným titulem, který mu také trvale zůstane.

Zajisté, také my máme své těžké starosti a potíže, pociťovali jsme v poslední době zvlášť silně souvislost svého osudu se státem. Vedlo-li se státu spatně, vedlo se špatně také obyvatelstvu a naopak. A přece musíme říci: přes to všechno tvoří tento stát - a pravíme to s chválou a uznáním - oasu míru a především lidskosti a práva, a neváháme prohlásiti, že se přiznáváme k tomuto státu, přiznání to, které není pouhým přiznáním ústy, nýbrž přiznáním, že jsme ochotni tento stát, dokud bude demokratickým, dokud bude státem svobody a spravedlnosti, hájiti a o něj se zasazovati. Jak řečeno, bylo by bláhovým popírati, že také my máme své těžké starosti, a jsou to především dvě věci, které tvoří hlavní starost lidí, jednak hospodářská krise, jednak nebezpečí, že dříve nebo později se ocitneme v nové válce. První je věcí celého světa, alespoň všeho kulturního lidstva. Dlužno jen litovati, že se začíná dostavovati stav přivyknutí této krisi, že lidé se stávají otupělými, že počínají na dnešní stav pohlížeti jako na něco normálního a že tu není celkem, obzvláště ve světovém měřítku, dostatečné snahy vybřednouti z tohoto strašlivého stavu. Bude úlohou všech odpovědných činitelů, aby v této příčině neochabli a podnikli vše, co je možné, aby pokud možno zmírnili tuto hromadnou nouzi, která dnes věru již volá do nebes.

Pánové! Druhou velkou starostí jest otázka, zdali bude válka. I ti, kdož dříve byli optimisty, kteří možnost války daleko od sebe zamítali, hledí dnes nejbližší době, nejbližším osmnácti měsícům až dvěma letům již s úzkostí vstříc. Máme za to, že se v této době osud Evropy rozhodne v tom smyslu, zda jdeme vstříc strašlivé, nevylíčitelné pohromě, na jejímž konci bude státi pravděpodobně zmatek a anarchie, anebo zdali se poměry budou moci vyvinouti klidným způsobem. Je jisto, že evropská situace dnes a již od nějaké doby je hrozivá, nebezpečnější, nežli byla r. 1914, a zdá se skutečně býti správnou domněnka, že vlastně jen jednak finanční kalamity, jednak strach před tím, co by stálo na konci války, válku dosud odvrátily.

Důkaz nesmírného napětí, které leží ve vzduchu, podala nám v posledních dnech Ženeva. Debaty, které se tam konaly, ukázaly, jak jest evropská atmosféra dnes naplněna nebezpečím, a těšíme se, že zůstalo při této debatě a že také můžeme konstatovati, že to bylo zásluhou, první velkou zásluhou Společnosti národů a při tom nikoli v poslední řadě zásluhou našeho ministra věcí zahraničních dr. Beneše, že zabráněno bylo válce, která, jak se domnívám, byla daleko bližší nežli se mělo za to. Jsou ovšem lidé - víte, kdo to je, nepotřebuji je jmenovati - kterým to, čeho bylo dosaženo v Ženevě, je příliš málo, kteří dělají jakoby byli raději viděli, kdyby bylo došlo k válce. Můžeme na to jen říci, že kdyby se byla také r. 1914 věc se sarajevskou vraždou skončila debatou a resolucí, bylo by to pro nás všechny bývalo lepší a bylo by to také do dnešního dne mělo lepši účinky nežli skutečnost, že došlo k válce.

Nebezpečí války v Ženevě odvrácené není však jediným. Žijeme v trvalém napětí a tážeme-li se, od kdy tomu tak je, nutno na to odpověděti: dokud v Německu a v Rakousku byla demokratická vláda, myšlenka na válku byla daleko vzdálena. Teprve od té doby, kdy v těchto obou státech zřízena byla diktatura, nabyla nejistota v Evropě rozsahu, že se dnes každému dere z úst úzkostlivá otázka, zda v nejbližší době nebude válka. Slyšíme ovšem z Německé říše opětovně a opětovně krásně formulované a dobře akcentované řeči o míru. Ale kde nalezneme naivního člověka, který to bere vážně? Musíme se přece tázati, proč staví Třetí říše na sta letišť, k čemu lije granáty, k čemu potřebuje ve velkém množství otravné plyny, k čemu ty letecké přístavy v této době stagnace a zmenšené letecké dopravy? Jsou to beze vší pochybnosti vážné přípravy pro válku. Vidíme to na všech způsobech zbrojení, které se provádí v Německu, takže možno říci, že německá armáda v případě mobilisace bude silnější než r. 1914. Po všech těchto přípravách může Německo dnes v nejkratší době zmobilisovati 5¹/₂ mil. mužů. Těmto řečem o míru nelze tedy důvěřovati.

Pan diktátor v Německu ukazuje dvojí tvář, celá tato diktatura ukazuje dvojí tvář. Nejvíce příznačnou pro to je historie interviewu, který pan německý říšský kancléř poskytl nedávno členu francouzského parlamentu a pařížské městské rady, kterýžto interview jen překypoval ubezpečováním o míru a přátelství k francouzskému národu, což je samozřejmě v nejhlubším rozporu s obsahem knihy "Mein Kampf". Ale nejzajímavějším je, že tento interview, který byl tištěn v Paříži, ve Francii, na celém světě, nesměl býti uveřejněn v Německu; z tohoto interviewu nesmělo se německému obyvatelstvu dostati na oči jediné slovo. Věc se má tak, že se uvnitř rozdmychuje válečná nálada, tam chrlí diktátor plameny, ale navenek parfum anebo správněji parfumovaný chloroform.

Situace je beze vší pochybnosti vážná a těšíme se, že pokud sahá vliv našeho státu - dále nemohu přece mluviti - v čele zahraniční politiky stojí muž, který stejnou měrou spojuje takt s energií. V každém případě jest jeho postavení nesmírně těžké, a proto je tím zavržení hodnější v dnešní tak nebezpečné době tvořiti nové látky konfliktu. Míním zde spor o insignie. (Předsednictví převzal místopředseda Kahler.)

Zatím, co ministr zahraničí Beneš v Ženevě těžce zápasil o mír, který visel na jediném vlásku, zapálen byl, obrazně řečeno, zde v zemi dům, a byli to fašisté obou táborů, kteří tak učinili. Nechci tvrditi, že ministr vyučování při vyřizování této věci, která jistě byla naprosto zákonná, měl šťastnou ruku. Pan ministr vyučování je dobrým odborníkem, ale v politice patří k tomu jistý jemnocit. Forma, chvíle a způsob provedení nepochybně nebyly voleny tak, jak by je bývalo nutno voliti a prováděti. Celá akce, to je provedení zákona, který byl přijat před 14 lety, nemusila se díti právě za bengálského ohně a způsobem, který účinkoval provokativně. Na druhé straně je přece známo, že jednání německých universitních profesorů a především studujících bylo spíše vším jiným nežli jednáním, jež by uklidňovalo českou veřejnost. Profesoři, kteří se náhle prohlásili v permanenci, a studující, kteří obsadili universitu, aby, jak se pravilo ve vysvětlivkách, sáhli k nutné svépomoci, provedli čin, který jistě nebyl dobrý a který dlužno odsouditi.

Pro fašisty na druhé straně byla to zase vítaná příležitost využíti věci pro jejich cíle. Viděli jsme v poslední době, že český fašismus poprvé zvedl hrozivě svou hlavu. Není ještě veliký, nemá ještě převahu, ale je zde, a to znamená míti se na pozoru. Mám důvěru k českému lidu, k jeho demokratické tradici, k jeho minulosti, vím, že český lid je si vědom toho, že svou svobodu vybojoval jen ve znamení demokracie, a proto myslím, že se ubrání morové hlíze fašismu. Ale přece nutno k těmto událostem něco říci. Je něco zvláštního na nacionalismu resp. na tomto hypernacionalismu, který ve fašismu nalézá své zvláštní vtělení, svůj zvláštní projev. Tito čeští nadvlastenci vytvořili heslo, o kterém se domnívají, že je zcela obzvláště vlasteneckým a českým, a to: "Ven s Němci z vlády." Táži se: Pomohlo by se státu a českému národu nějak tím, kdyby Němci byli z vlády vytlačeni? Zlepšily by se zde poměry? Myslím, že by tomu bylo naopak. Je beze vší pochybnosti velikým plus, jež český stát pro sebe zaznamenává, že v poslední době, a myslím, že mohu říci, v neposlední řadě přičiněním německých soc. demokratů, došlo k silnému přiblížení německého obyvatelstva k československému státu. Je to veliké plus, je to veliký zisk a musím říci, že právě ti, kdož se označují za vlastence a nadvlastence, měli by býti rádi, že se Němci dobrovolně, také smýšlením a duševně, přičleňují ke státu, že se nepovažují k tomuto státu za připoutány policejní a státní mocí, nýbrž že tento stát považují za svůj, že pro něj chtějí působiti a bojovati. To je přece nepochybně veliké plus. "Ven s Němci z vlády." To by situaci státu - nechci tím strašiti, jsem toho dalek - nesmírně zhoršilo. Nepopírám nikterak, že účastenství Němců ve vládě poskytuje výhody také Němcům. Zajisté. Nejsou prozatím příliš veliké, ale účastenství poskytuje výhody. Jisto je však, že český národ má mnohem větší zájem na tom, aby zachováno bylo účastenství Němců ve vládě. Mluvme přece jasně, pánové, řekněme si to tak, jak se věci mají: vítězství českého fašismu zde ve státě, jež by bylo spojeno s útiskem Němců, to by znamenalo třaskavinu, to by znamenalo, že byste 3¹/₂ mil. lidí v tomto státě učinili nejzavilejšími nepřáteli státu, že tito lidé by si řekli: když již fašismus, pak hned německý fašismus a ne ještě jinojazyčný fašismus.

Víte, co by v případě války znamenalo, kdybyste 3¹/₂ milionů lidí tu měli jako své největší nepřátele? To vám přece nemusím blíže vykládati, něco tak z vaší minulosti mohlo by vás o tom také poučiti. Je tedy jistě zapotřebí, ruce, které sahají po doutnáku, které dnešní přátelský a stále přátelštější poměr mezi Němci a Čechy chtějí rušiti, které tento doutnák chtějí zapáliti, tyto ruce notně udeřiti a zabrániti tomu, aby tento poměr byl rušen. Dějí se vůbec zcela podivné věci. Není to podivné, když generál, ovšem kancelářský generál, hrozí koncentračním táborem? Nikoli zjevně, nýbrž skrytě. Ale kdo dovede čísti, ví, že to přece byla hrozba koncentračním táborem. Na konec pan generál ovšem prohlásil, že udělal jen vtip, že jen žertoval. (Sen. Karpišková: Možná, že nebyl střízlivý!) To nevím, v každém případě mám za to, že pro generála existují jiné předměty žertu nežli výhrůžka koncentračním táborem jakožto napodobňování hitlerovských metod. Podivným je také zajisté - je to jeden z nejvíce perversních a zvláštních zjevů, které jsem pozoroval v českém táboře - toto flirtování právě největších nadvlastenců s hitlerovským fašismem. Čtu také noviny pánů českých fašistů a nenalezl jsem tam vlastně dosud nikdy nějakou výtku, kritiku německých poměrů, vší té hrůzy a zděšení, jaké se v Německu dály. Zde ve státě je všechno špatné, ale naproti je všechno dobré. Nuže, pánové, tento flirt s Hitlerovým Německem v době, kdy stát pro svou ochranu musí přejíti ke dvouleté vojenské době služební, to věru je také podivné zaměstnáni pro vlastence a velmi podivný zjev.

Mluvím-li o zvláštnostech, chci říci ještě jedno. Při nedávných bouřích o insignie byla také u jednoho spolku umělců, rozumějte dobře, u českého spolku, vytlučena okna. Táži se: Co má rozbiti okenních tabulek na budově spolku umělců, k tomu ještě českého spolku umělců, společného s insigniemi? Naprosto nic! Nešlo také naprosto o to, není to v pravdě a ve skutečnosti nic jiného, nežli kus fašistického ducha vypěstěné čisté kultury, který se zde projevil. Od vytloukání oken tam až ke spalování knih, až k autodafé, jak se to dálo v Německu, jest již jen jeden krok. A tu pravím: Čeští fašisté tvrdí přece stále, že jsou výkvětem češství, vystupují jako ti, kteří nacionalismus, právě tak jak tomu jest i u Němců, mají propachtovaný. Tu je zvláštní, že napodobují s takovým zápalem nikoli snad staré češství, nýbrž moderní haknkrajclerské mravy. Dříve byla německá kultura - a Němci byli na to pyšní - předmětem obdivu a napodobení jiných národů. Pánové, nyní vidíme, že také nekulturnost Třetí říše nalézá napodobení a obdiv, a vidíme to na událostech poslední doby. Pravím proto ještě jednou: musíme býti bdělými a demokracie nesmí především býti hloupou. Nesmí se také dát klamati jinou tvářností, kterou přece tak snadno lze opatřiti. Nastala nyní přímo zátopa projevů loyality. Každý prohlašuje, že je demokratem, že stojí na půdě státu, že uznává státní formu atd. To je levné, pánové! Že je věren státu, nesmí nikdo popírati, že není věren státu, nesmí nikdo tvrditi, poněvadž by se jinak mohl lehce octnouti v konfliktu s trestním zákonem. Prohlašovati se za demokrata je také velmi snadné. Viděli jsme v poslední době, že dokonce pan Mussolini prohlásil, že je lepším socialistou nežli socialisté. Takováto tvrzení jsou velice snadná a že někdo stojí na půdě státu, takovéto prohlášení také nic neznamená. Kdyby k nám přišel africký mouřenín, pak stojí také na půdě státu. To přece mnoho neznamená, to není ještě velkou zásluhou.

Řekl jsem, že se nesmíme nechat klamati jinou tvářností a tu pravím nyní, vědom jsa si plně své odpovědnosti: Také Henleinova fronta není ničím jiným nežli přestrojeným fašismem. Ti, kteří zaujímají vyčkávací stanovisko oproti této frontě, anebo kteří se dokonce propůjčují za podporovatele této fronty, snaží se snad sobě a ještě více jiným namluviti, že tato fronta sudetsko-německé domoviny, kterou založil pan Henlein, může přikloniti státní myšlence mnoho tisíc lidí a odvrátiti je od hakenkrajclerského fašismu. Myslím, že takovéto tvrzení v kruzích národních socialistů a německých nacionálů, kteří přece tvoří hlavní jádro Henleinovy fronty, vždy a pokaždé bude pramenem nezkalené veselosti. Vážně bráti to nelze. Jsem přesvědčen, že dříve nebo později tato bublina praskne s vůní málo příjemnou, že se ukáže, jaké jsou tu vztahy, kdo tuto frontu ve skutečnosti podporuje. Ukáže se, kdo za tím stojí. Nuže, musím říci, že již dnes těmto pánům, kteří se propůjčují za podporovatele této fronty, nezávidím nesmírnou blamáž, kterou si pak odnesou. Ovšem říkají nám pánové: Co chcete, my konečně jsme přece demokrati, víme, že u nás je demokracie jedině možnou státní formou, neboť u nás je možným jen český fašismus, německý fašismus nemůže dojiti vlády. To možno nyní tak chápati a nutno to tak chápati podle jednání většiny německých občanských stran v měsících po Hitlerově vítězství v Německu. To znamená: Kdyby byla možná vláda německého fašismu, pak bychom již byli pro to, ale poněvadž zde je možným jen český fašismus, který by zde ve státě po případě mohl dojíti vlády, pak jsme již raději pro demokracii. Pánové, demokratické to není a není to také poctivé. To je účelové přiznání, skutečné demokratické smýšlení z toho nemluví. Nepovídejte nám přece, že fronta sudetsko-německé domoviny je demokratickou, že směřuje k demokratickým cílům. Je to demokratické, existuje-li strana, která je vybudována na zásadě vůdce, která příslušníkům zakazuje vlastní myšlení, nepřipouští oposici, nestrpí vůle členů, která dělá z přívrženců jen figurky, pagody, štafáž a která ve všem svém konání, ve své propagandě, zevnější úpravě není ničím jiným nežli opičím napodobením Hitlerova fašismu? Tu nám nikdo nenamluví, že to má něco společného s demokracií. Mluví se již zase o obnově, o obnově sudetsko-německé politiky a pana Henleina si právě vyvolili za Mesiáše, za obnovitele. Ale v čem záleží tato obnova? Po celý rok nechal pan Henlein své vlastní přívržence a všechno obyvatelstvo v naprostých pochybnostech o tom, co vlastně chce, nevíme to ani dnes. To jest, on to neřekl. Konečně se mu k tomu naskytla příležitost a slavnostním způsobem uveřejnil svůj tzv. program. Co to bylo? Starý sníh! Národnostní otázky, nic mezi tím, co by nebylo již nesčetněkráte řečeno. To má býti obnovou, tou velkou novotou? Zevnější výprava je ovšem veliká, ale jinak nevězí v celém tomto hnutí ani jediná nová myšlenka. A co je nejdůležitější: V dnešní době, kdy valná část právě německého obyvatelstva strašlivě trpí hospodářskou krisí, kdy téměř hladem zmírá, neměl tento obnovitel, tento Mesiáš ani jediného slova pro nouzi německých dělníků a zaměstnanců!

Ano, nyní, když snad poznal, jak hříšného opominutí se dopustil, přichází se založením pomoci sudetsko-německému lidu. Při zakládající schůzi dopustil se předsedající - myslím, jakýsi farář Wehrenfennig, nebo jak se jmenuje - nevkusu, že projevil politování, že také němečtí soc. demokraté nejdou s sebou. Především chtěl bych p. Wehrenfennigovi nebo Wehrpfennigovi říci, že němečtí soc. demokraté vůbec nebyli pozváni. Ale my nepotřebujeme pana Wehrenfenniga a "Pomoci sudetsko-německému lidu", abychom se ujali německých dělníků. My jsme se probudili o 10 let dříve. My jsme svou péči o dělníky uvedli v život již o 10 let dříve a vykonali jsme nesčetné dobro pro dělníky, kdežto zde, jak víme, tato pomoc sudetsko-německému lidu není ničím jiným nežli doplněním závodního teroru, kterým se německonacionální továrníci snaží vehnati dělníky a zaměstnance do Henleinovy fronty. (Sen. dr. Higenreiner (německy): Neurážejte zde! To je sprosťáctví! Podezřívati dobročinné dílo, je sprosťáctví! - Sen. Reyz! [německy]: To my venku víme lépe nežli vy! - Sen. dr. Higenreiner (německy): Víme sice mnoho o Niessnerovi, ale to je vrchol všeho! - Výkřiky.) Vy jste veliký ve spílání a vynikající... (Výkřiky.)

Místopředseda Kahler (zvoní): Prosím o klid.

Sen. Niessner (pokračuje): Konstatuji ještě jednou: universitní profesor Hilgenreiner (Sen. dr. Hilgenreiner (německy): Říká vám pravdu!) je velkým ve spílání a právě tak velikým v hájení podlostí. Že vykřikne právě v okamžiku, kdy mluvím o závodním teroru německonacionálních továrníků, dokazuje, že jsem ťal do živého, že je obhájcem tohoto závodního teroru. (Sen. dr. Hilgenreiner (německy): O továrnících není přece řeči! - Výkřiky sen. Reyza, Polacha, dr. Hilgenreinera.)

Místopředseda Kahler (zvoní): Prosím o klid, pánové.

Sen. Niessner (pokračuje): Pan kol. Hilgenreiner se rozčiluje... (Sen. dr. Higenreiner (německy): Právem!) Nikoli právem, velice neprávem! Nám nenamluvíte, že je to snad porozumění pro nouzi německých soukmenovců, že nyní, zrovna rok před volbami, vytváříte "Pomoc sudetsko-německému lidu". (Sen. dr. Hilgenreiner (německy): Je to přece pomoc pro zimu! Nemluvte!) Proč jste to neučinili dříve, proč to činíte teprve nyní, kdy očekáváte - na jaře anebo nejpozději na podzim volby! Nám ničeho nenamluvíte! To není ničím jiným než chytáním voličů a politickou vypočítavosti a celý způsob činnosti této pomoci lidu, která se snaží strhnouti na sebe celou péči obecní, je důkazem, že nejde o nic jiného, než o to, jak řečeno, doplniti závodní teror lapáním duší "Pomoci sudetsko-německému lidu". (Výkřiky. - Sen. dr. Hilgenreiner [německy]: Vy znáte jen stranu, vy neznáte lid! - Výkřiky sen. Reyzla, Vargy a dr. Higenreinera.)

Místopředseda Kahler (zvoní): Prosím o klid.

Sen. Niessner (pokračuje): My neznáme lid? Lid, který vy hájíte, ovšem neznáme, ale známe ten lid, který je nejchudší, nejvíce utlačený, za který bojujeme a kterého se zastáváme, a který vy a vám rovní se snažíte potlačovati. (Výkřiky.)

Také s touto "Pomocí sudetsko-německému lidu" nebudete míti štěstí. Rozumíme přece, proč je vám Henlein tak sympatický a proč vám tak přirostl k srdci, proč ho strkáte do popředí. Pan Henlein! Nejprve kladl požadavek totality a řekl: "Nejsme žádnou stranou, jsme hnutím a žádáme, aby veškerý sudetsko-německý lid kráčel za námi." Zrovna za ním! Tohoto velikého plánu musil se vzdáti. Dnes je Henleinova fronta již něčím zcela jiným. Totality se vzdala, jako hnutí zklamala a je stranou jako každá jiná strana. Dnes asi není ničím jiným než beranem, který má za úkol působiti proti marxismu. Proti marxismu! Co je to? Ve skutečnosti zase nic jiného než působiti proti dělnictvu, proti jeho samostatnému hnutí, proti politickému, hospodářskému a sociálnímu uplatňování dělníků. To je tím, co nazývají bojem proti marxismu.

Co chtějí pánové Henleinovou frontou zadržeti? Co mají na mysli? Čeho se domnívají dosáhnouti Henleinovou frontou? Budou moci vykonávati nějaký vliv na světové dějiny v rámci státu? Chápejte přece: žijeme dnes uprostřed veliké, mohutné revoluce. Celý svět umírá, a jak to bude na konci této revoluce vypadati, nevíme. Cožpak nerozumíte době, ve které žijeme? Domníváte se, že to, co se děje a díti musí, poněvadž pro to mluví všechny hospodářské podmínky - dovede zastaviti fašismus zastřený nebo nezastřený? V nejlepším případě může jíti o přesun několika mandátů. Ale jest otázkou, čí to budou mandáty, které budou přesunuty. Nemyslím, že to budou v prvé řadě naše mandáty, o které při tom půjde.

To všechno tedy vzniklo z volební nálady. Pánové měli v hlavě velké hrozinky. Dnes jsou již trochu menší. Měšťáckým politikům sbíhaly se před nějakou dobou sliny v ústech v očekávání těžké, obrovské porážky, kterou doufali způsobiti při nejbližších volbách marxismu, soc. demokracii. Pánové mají pro to v hlavě určité klišé: strana, jako soc. demokracie, jež 4 až 5 let ve vládě; po takovéto době je vypotřebována, kompromitována, voličové jí utekou! Mluvil jsem před nějakou dobou s občanským politikem; ježto šlo o soukromý rozhovor, neuvedu jeho jména, ale platí nikoli mezi námi, nýbrž mezi měšťáky - za velmi vynikajícího politika. Ten mi řekl: " Ano, můj milý, v našich kruzích panuje přesvědčení, že vaše strana v nejbližších volbách nedosáhne ani v jediném volebním okrese volebního čísla." Musil jsem se tehdy srdečně smáti. V každém případě se v tom projevilo, že tu skutečně byla domněnka, že budeme pak při volbách - poněvadž jsme nyní 5 let ve vládě - rozsekáni na kousky. Wilhelm Busch zde vyslovil případné slovo, které se hodí do dnešní doby. Řekl: "Předně bude tomu jinak, za druhé nežli kdo myslí!"

A tak tomu bude také v této situaci. Myslím, že vám to daly trochu okusit již poslední obecní volby, které prý jsou zkušebními volbami pro volby do parlamentu. Snad sem tam budeme trochu zatlačeni nazpět, ale útratu fronty domoviny na konec nebudeme platiti my, nýbrž občanské strany, jako všude a ve všech státech, kde fašismus nabyl vrchu. Myslete si tedy, co chcete! Máte-li sebevražedné úmysly, s pánembohem, pane kol. Hilgenreinere, učiňte tak. (Sen. dr. Hilgenreiner [německy]: Ale žvaníte vy hlouposti!) Ale jestliže se domníváte, že vy frontou domoviny a jinakými věcmi otřesete našimi řadami, domníváte-li se, že vyhodíte soc. demokracii ze sedla, pak vám pravím: Pak nemáte ani tušení o duši německého dělníka, o jeho stupni vzdělání, domníváte-li se, že přeběhne k vám! Jsme opotřebováni? Proč? Každý německý dělník ví, že jsme ve vládě za dnešních poměrů vykonali, co jen bylo možno, a také vždy učiníme, co nám jen bude možné. Co pak má konečně německého dělníka lákati tolik na občanských stranách? Jak je to tedy? Domníváte se, že německý dělník neví, že u měšťáctva žádné jiné národnosti - říkám to v plném vědomí - není tak málo porozumění pro sociální zápas dělnické třídy jako u Němců. Není na celém světě druhého měšťáctva, které by bylo tak naplněno kastovnictvím. Jděte na venkov, podívejte se na společenský život, jak se zde dělník přísně odlišuje od zaměstnance, zaměstnanec od trochu majetného, jak se dělníkovi vyhýbají, jak ho společensky bojkotují, jeho nedbají, jím opovrhují. Nikde, u žádného jiného národa - pravím to zase s plnou odpovědností - není takové propasti jako v německém lidu, propast, kterou jsme nerozevřeli my, nýbrž pyšné německé měšťáctvo, které tyto rozdíly zachovává. Toto měšťáctvo poznal německý dělník vždy jen jako brzdící překážku svého vzestupu a proto ví, co od něho může očekávati.

Shrnuje chtěl bych říci: Žijeme v těžkých dobách, a v této době podařilo se státní loď dostati kolem nebezpečných úskalí. Jsme přesvědčeni, že se to také nadále plně podaří, pozná-li se, že svrchovaným zákonem jest a musí zůstati: masy, oběti krise nevháněti do strašlivého zoufalství, a bude-li tu snaha zmírniti jejich strašlivou nouzi. Jistě je pravda, že demokracie jest ohrožena! Proto dokažme, pánové, že demokracie znamená také ochranu chudého člověka, a pak budeme s to překonati všechny bouře a nemoci této doby. (Potlesk.)