Chci také říci něco k třetímu momentu, který se projevuje jak v prohlášení pana min, předsedy, tak také v prohlášení ministra věcí zahraničních, že totiž moc státu spočívá v prvé řadě na uspokojení jeho obyvatelů, obzvláště také na uspokojení jeho menšiny. Snad je zde na místě, aby se pokud jde o nás, obzvláště zdůraznilo: cítíme se zde nikoli jako menšina, cítíme se, jak zesnulý min. předseda Švehla řekl, stejně jako druzí usedlíky po celá tisíciletí, cítíme se býti podstatnou součástí státu. Považujeme stát náš za. náš stát, kterému věrně plníme povinnosti, jež nám ukládá, od něhož vrak také požadujeme, aby uspokojil naše nezadatelná práva. Sudetskoněmecký lid od mnoha let podává důkaz toho, že u něho stoprocentní loyalita, řekl bych, přímo je trumfem. Špatně je tudíž našemu německému lidu poslouženo, ale také státu je špatně poslouženo, když na to od většinového národa nedochází jiná odpověď nežli ta, že se tato prohlášení loyality co do jejich správnosti berou v pochybnost. Bylo by snad velmi na čase, aby ve smyslu zejména někdejšího prohlášení Švehlova národ většiny ukázal přiměřenou ochotu. Dodnes nedostává se k tomu všeho, ba je zde tak mnohé, co ukazuje pravý opak. Nezadatelným zůstává na příklad náš požadavek po zabezpečení našeho školství, jež dáno bude teprve tehdy, dosáhneme-li národnostní školské samosprávy. Domnívali jsme se, že po útoku na školy, jaký nastal bezprostředně po převratu proti našemu školství, po skončení jeho nastane konečně klidnější doba pro náš školský život. Byli jsme však zejména v poslední době těžce zklamáni. Ke konci škol, roku a na počátku tohoto školního roku nastal pravý útok proti našemu německému střednímu školství. Z úsporných důvodů - bajka. Mezi jinými bylo tímto útokem na školy postiženo také naše město Teplice. Dívčí gymnasium bylo zavřeno, ústav, který navštěvuje 350 žákyň, a který již tím podává důkaz, že odpovídá potřebám a vůli obyvatelstva. V témže školním okrese teplickém leží horská obec Cinvald, dnes ještě obec s 99 % Němců a poslední procento tvoří snad rodiny státních zaměstnanců. Mezi těmito je ředina se dvěma školou povinnými dětmi a pro tyto byla zřízena zvláštní menšinová škola. 350 žáků v Teplících a dvě dítky v Cinvaldě, pro 350 žáků uzavření stávající školy a pro dvě dítky zřízení menšinové školy. To mluví zajisté za celé knihy. Ovšem, využití příšery hladu právě v této rudohorské obci způsobilo, že tuto menšinovou školu navštěvuje více nežli tyto dvě dítky - ano, příšera hladu a lovení duší. Nejsme dále uspokojeni, pokud jde o německý dorost úředníků. Žádáme takové procento německých úředníků, jaké odpovídá procentu německého obyvatelstva. Cítíme se odstrčeni, poněvadž přijímání německých čekatelů je skoro úplně zastaveno a poněvadž ti. kdož byli přijati, jsou v postupu oproti druhým odstrčeni. Chtěl bych zdůrazniti, že nezaměstnanost v německých krajinách je nesrovnatelně větší, ba dvojnásob veliká proti nezaměstnaností v českých krajinách. Jednou z příčin toho jest, že dorostu inteligence je státní služba téměř uzavřena. Náš dorosí inteligence má to dvojnásob těžké, nebo f trpí nejen všeobecnou hospodářskou krisí, nýbrž také tím, že mu je státní služba uzavřena. Co mají počíti naši dnešní abiturienti středních škol a absolventi vysokých škol? Naši nezaměstnaní inženýři překročili již dávno počet tisíc nezaměstnaných, počet nezaměstnaných právníků vzrůstá den ze dne, naděje nalézti místo na středních školách vůbec není. Český abiturient a absolvent vysoké školy dostane vždy ještě místo, ať u berního úřadu, u finančních úřadů, u pošty nebo snad ve státní lesní službě, i kdyby to bylo na Slovensku nebo Podkarpatské Rusi. Německý absolvent a abiturient vychází úplně na prázdno. Žádáme pak také přiměřené zabezpečení pracovního místa pro naše pracující obyvatelstvo. Co ztratilo naše pracovní místo pozemkovou reformou a podle všeho také trvale? Vytlačení všech Němců ze státních podniků, ať ve státním lesním hospodářství, ať v tabákových továrnách nebo ve státních dolech, jako vůbec zatlačení německého pracovního místa tam, kde stát také na soukromé podniky uplatňuje svůj vliv. Cítíme se neuspokojeni při okolnosti, že mezi státními orgány, kteří přímo s obyvatelstvem přicházejí do styku, není téměř žádného německého dorostu - četnictvo, finance a pošty - cítíme se zkráceni tím, že naší dorůstající inteligencí vojenské povolání je skoro úplné uzavřeno. Musíme se cítiti zkráceni, poněvadž se naše jazyková práva stále více ztenčují a stále se vymýšlejí nové prostředky, vytlačiti je z veřejného života. Nový živnostenský řád má prý na mysli zrušení odborových svazů a zavedení českoněmeckých obligatorních svazů s výhradně českým jazykem jednacím a onen známý § 44 živn. řádu má býti novelisován tak, že všechny firemní nápisy na celém území republiky, tedy také v německé jeho části, mají býti dvoujazyčné.

Slavný senáte! Řekl jsem, že loyalita v sudetskoněmeckém lidu je stoprocentně prokázána. President republiky řekl kdysi, že jest úlohou většinového národa získati menšinu pro stát. Pan ministr věcí zahraničních Beneš projevil opětovné myšlenku, že by se poměry uvnitř státu měly utvářeti tak, aby stoprocentně dosaženo bylo uspokojení menšin, a od bývalého min. předsedy Švehly pochází výrok o vyrovnání rovných mezi rovnými. Skutečnost jest jiná. Ústáva je podle své základní myšlenky demokratická, nikoli však její provádění. Musíme tudíž žádati, aby demokratická ústava prováděna byla v duchu skutečně demokratickém. Vyšším Švýcarskem má býti Československo, a mohlo by jím také býti.

Slavný senáte! V r. 1937 má se v Praze konati celostátní sjezd katolíků. Zde se projevuje rovnoprávnost všech národů tohoto státu. Zde není rozlišování mezi státním národem a menšinou. To mohlo by býti také vzorem pro postavení národů ve státě samém. Rovnoprávnost: každá národnost obstarává své věcí, ale společně působí pro blaho celého státu. O nějakém uspokojení menšin, zejména našeho sudetskoněmeckého lidu a jeho práv nelze však mluviti. Budeme proto stále volati, aby se nám dalo to, co nám patří, stejně jako také my dáváme státu, co jemu patří.

Slavný senáte! Máme však málo naděje, že tato nynější koalice, která je pět roků u vesla a patrně neschopna vážně projednávati jednu z velkých otázek státu, učiní zde nápravu. V jistém směru přezrála. Je tudíž nejvýš na čase, aby se podle demokratické zásady vypsaly nové volby, pro něž již dávno vypršela lhůta pro obce, okresy a země, ale také nové volby do parlamentu. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dále má slovo pan sen. Stöhr.

Sen. Stöhr (německy): Slavný senáte! Min. předseda Malypetr poukázal ve svém exposé se zvláštním důrazem k tomu, že u nás dobu stálého poklesu hospodářského života považovati dlužno za překonanou. Přejeme si jen, aby se doba krise, doba nouze velmi brzo proměnila v lepší doby. Zcela obzvláště má naše zemědělství vysloveně velký zájem na tom, aby pro ně velmi brzo nastaly lepší časy. Úplně nesprávná hospodářská a měnová politika působila našemu zemědělství přímo nenahraditelnou škodu. Jeho hluboce pokleslá kupní síla projevovala se v posledních dvou letech v celém našem hospodářství již velmi citelně a poměry na domácím trhu se pro tuto okolnost zcela podstatně zhoršily. Provésti přizpůsobení měny hospodářským poměrům způsobilo svého času sice naší vládě těžké boje, dnes se však ukazuje, že se provedená devalvace ve svých účincích ukázala příznivou a dobrou a že se nesplnily argumenty odpůrců této devalvace, že dlužno očekávati škodlivý účinek. Toto měnové opatření vykazuje jen jednu velkou chybu: mělo býti provedeno alespoň o celý jeden rok dříve. Byla by se tím našemu hospodářství poskytla možnost alespoň o 2 roky dříve opanovati krisi. (Předsednictví převzal místopředseda Kahler.)

Min. předseda Malypetr mluví ve svém exposé také o vzestupu rentability výroby, při čemž obzvláště poukazuje na snížení výrobních nákladů opatřením levného úvěru. Na tuto okolnost také již před rokem poukázal náš pan ministr financí s obzvláštním důrazem a také jiní, pro naše hospodářství směrodatní činitelé poukazují již od delší doby na okolnost opatření levného úvěru pro naše hospodářství. Ale co ukázala praxe? Našim zemědělcům na př., ačkoli podklad pro dosažení úvěru u nich je částečné ještě zabezpečen, není dnes možno dosíci legální cestou nějakého úvěru. O dosažení levného úvěru, jak by ho naše zemědělství potřebovalo, nelze vůbec mluviti, to jest lépe řečeno nemůžeme my zemědělci mluviti. Tak podobně má se to také se snahou po zmenšení všeobecných břemen, nám již tak často ohlašovanou. Jedno jest jisto: Všechno to, co se nyní kolem nás děje a chystá díti, nelze označovati nebo považovati za známku snižování všeobecných břemen výroby. Nutno bohužel dále jako nezvratnou skutečnost uznati, že škodami úplně falešné a špatné hospodářské a měnové politiky minulých let naše zemědělství octlo se bez viny na takovém stupni zadlužení, že se dnes bez přiměřené podpory státu jednoduše nemůže osvoboditi z tohoto tak tísnivého stupně zadlužení.

Poněvadž však v našem hospodářství nejde jen o zadlužení zemědělství, nýbrž také o zadlužení našeho průmyslu a živností, hájím názor: dokud všechny hospodářské vrstvy a povolání, které se nezaviněně zadlužením octly v tísnivé odvislosti od finančního kapitálu, neohlásí své požadavky, jež mají klásti finančně kapitalistické mocenské posici, a dokud milionová armáda nezaměstnaných a v kupní síle oslabených nepozná, že průmysl, obrovským zadlužením finančnímu kapitálu vydaný, musel své závody zavříti a po případě ještě bude muset zavříti, poněvadž služba finančnímu kapitálu jde před službou pracujícímu lidu, dokud široké masy nepřistoupí k řešení problému zadlužení a vůdcové těchto mas nezrevidují své stanovisko k finančnímu kapitálu, nezbylo našemu ministerstvu zemědělství nic jiného, než aby nejdříve ve svém oboru věc samo dalo do pohybu.

Při diskusi o tomto problému měly by se však především vyloučiti všechny vedlejší okolnosti a bylo by do mém názoru jistě na místě pustiti se přímo do jádra problému. Touto diskusí vytvoří se také politické fronty. Co však se ukazuje v této příčině dnes u nás? Zdá se, že staré pojmy o frontách >do prava< a >do leva< jsou u nás skutečně hozeny přes palubu. Zdá se, že se v té příčině tvoří nové politické seskupení. Mnozí, kteří kdysi stáli na právo, budou dnes bojovati na levé frontě. Vidíme však také, že staří bojovnicí na levé straně provádějí dnes prareakcionářskou pravicovou politiku. Není přece dále také žádným tajemstvím, že sociální demokracií počítati dlužno k nejspolehlivějším oporám finančního kapitálu.

Pro demokratické zemědělce vyplývá však jen jedno stanovisko; naše heslo musí zníti: ani v levo, ani v pravo, nýbrž přímo proti finančnímu kapitálu! Zastává se názor, že toto heslo strhne váhající anebo dosud špatně vedené z leva i z prava a že toto heslo dopomůže k vítězství. Dnes množí se hlasy, které praví, že nejtěžší pochybnosti v agrárním oddlužení, o kterém se vede diskuse, spočívají v zamýšleném rozlišování, zdali zadlužený jest hoden pomoci či nikoli, zdali se octl v tísni vlastní vinou, anebo z všeobecných hospodářských příčin. Odpůrcové individuelního řešení úpravy zemědělských dluhů poukazují k tomu, že by individuelní řešení tohoto problému muselo vésti k nejtěžším nepřístojnostem, nespravedlnostem a tudíž k roztrpčení v řadách dlužníků. Že individuelním oddlužením byli by ti, kterým se pomohlo z dluhů, vydání také přímo nesnesitelnému veřejnému zahanbení, namnoze také útokům. Na konec byli by nespokojení ti, kterým se pomohlo z dluhů, i ti, kterým se tak nestalo.

Jednu věc dlužno míti při projednávání této otázky na zřeteli: Zemědělství nechce oddlužení z milosti, nýbrž chce oddlužení z důvodů spravedlnosti.

Zastánci individuelního řešení problému zemědělského oddlužení hájí názor, že je příliš mnoho dlužníků, kteří byli lehkomyslní a jednali příliš lehkovážně a kteří tudíž ne-zasluhují ohledů při oddlužení. Zdali se trvale vystačí s takovouto argumentací a názorem, jest jiná otázka. Proti této argumentaci staví se skutečnost, že nikoli lehkovážnost nebo nedostatek zdatnosti, nýbrž zvráceností zastaralého hospodářského systému způsobily katastrofální zadlužení zemědělství. Musíme výměru a stupeň zadlužení posuzovati také s toho hlediska, odkud v 90 ze 100 případů vzešly příčiny zadlužení, a koho dlužno považovati za pravé původce zadlužení. Tažme se, kdo vlastně sedláka přiměl k tomu, aby prováděl investice, které se většinou projevily později v základě a v rozsahu jakožto falešné a přehnané. Tažme se, kdo ho nutkal a pobízel, aby výtěžek mléka svých krav vystupňoval z 1.500 na 2.000, z 2.000 na 3.000 a z 3.000 na 4.000 litrů ročně? Tažme se, kdo přiměl sedláka k tomu, aby svůj chlév, svoje hospodářství zmodernisoval. Tažme se, kdo sedlákovi radil a přiměl ho k tomu, aby s použitím centů umělého hnojiva na hektar půdy výtěžek svých polí a luk zvětšil tak, že dnes v tak mnohých oborech máme nadvýrobu.

Víme zcela dobře, kdo při všech těchto investicích a zmodernisování byli hlavními rádci a poháněči; byly to finančně kapitalistické mocí a síly! Až do nedávná nikdy se nepomýšlelo na to, kam to všechno povede, co před tím bylo provedeno. Kapitál zcela jednoduše zapřáhl sedláka bezplánovitě do svého finančně politického vozu obchodů a měl při tom všem na myslí jen svůj zisk a nyní, když kára až do náprav uvázla v bahně, zasedne si týž kapitál za soudcovský stůl a chce rozhodovati o tom, zdali dlužníka nutno uznati za hodná oddlužení či nikoli. Podle názoru odpůrců individuelního řešení problému zemědělského oddlužení nepatří na lavici obžalovaných zadlužený sedlák, nýbrž v prvé řadě finanční kapitál.

Jak vážně část našeho obyvatelstva bére velké neštěstí nynějšího zadluženi našeho zemědělství a jak tato část našeho obyvatelstva posuzuje snahu po úpravě tohoto zadlužení, toho nejlepší důkaz podává nám úvodník naší tak milé staré tety >Bohemia< v jejím čísle 254 ze dne 30. října t. r. Bylo by věru více na místě nezabývati se vůbec tímto článkem, poněvadž by si písálek tohoto článku snad mohl ještě namlouvati, že už také něco znamená, když se někdo tímto jeho článkem zabývá. Zabývám se tímto článkem jen proto, abych poukázal k tornu, jak více než naivně se někdo dovede stavěti k tak závažné otázce. Pisatel článku praví, že působí divným dojmem, má-li se u nás náhle vytvořiti měnový zázrak, a to jen pro jednu část obyvatelstva, kdežto druzí mají míti jen právo, ba dokonce povinnost přispěti svou hřivnou k sanaci nepoměru mezi oběma stránkami hlavní knihy stavu, který se těší přednosti. Část obyvatelstva, se kterou se macešsky zachází - a tou je podle názoru pisatele článku náš průmysl - kterému nikdo nepřeje štěstí v retortě svařené, má ke všem svým břemenům na sebe vzíti nové břemeno, má platiti rozpětí úroků, o které si druhá část, těšící se přednosti, chce uleviti.

Našemu zemědělství, které od mnoha let bylo stavem, s nímž se vždy jen macešsky zacházelo, na jehož účet se po celá desetiletí jen tak vesele hospodařilo, který liberalistickým hospodářským systémem se dostal do úrokové poroby kapitalismu, kterému žádná strana nechtěla přiznati spravedlivou mzdu za jeho prácí, který všem ostatním stavům se stal poplatným, který bývalou špatnou a falešnou hospodářskou politikou rok od roku přes nejtěžší pracovní výkony a přes všechno spoření - spoření, které již pomalu dosáhlo přípustné hranice odříkání - stále více přicházel do zadlužení, který svou povinnost oproti státu vždy stoprocentně plnil a tím pomáhal stát udržeti, kterému obzvláště v zájmu našeho průmyslu ukládány byly oběti více než dostatečné a který také dodnes tak trpělivě všechno snášel, který následkem bývalé falešné měnové politiky, následkem deflační politiky již přišel skoro o všechen svůj majetek, posmívá a vysmívá se dnes kde jaký dětinsky naivní novinářský mazal, a to pro jeho více nežli oprávněný požadavek, aby alespoň částečně napraveno bylo konečně to, co na něm po celá desetiletí bylo pácháno. Tento požadavek klade a od státu žádá tento stav poskytnutí potřebné pomoci jen proto, poněvadž se octl u konce své výkonnosti a dnes není více schopen sám a vlastní silou spláceti břemena, která se pro něho stala nesnesitelnými.

Jestliže se také prý naše tak velevážené ministerstvo financí postavilo proti návrhu na úpravu zadlužení našeho zemědělství, který mu ministerstvo zemědělství předložilo, pak dovoluji si jménem své politické strany a zároveň jménem všech naších hospodářských organisací prohlásiti, že balvan, který dnes jednou dal se do pohybu, žádná moc v jeho pohybu nemůže zadržeti a že problém úpravy zemědělských dluhů během nejbližší doby musí býti rozřešen. Nemohu se bohužel zde dnes podrobně zabývati touto otázkou a uvedeným problémem. Poukazuji jen k tomu, že svaz zemědělců v této otázce vykoná vše, co jako politický representant německého zemědělství v jeho zájmu je povinen podniknouti, a naši sedláci mohou se plně a zcela na nás spolehnouti.

Dlouholeté sliby zabezpečení sklizně byly před letošní sklizní splněny vytvořením obilního monopolu.

Po stanovení cen zemědělské výroby, které u nás dosud zůstalo omezeno na čtyři hlavní druhy obilí, musí přirozeně následovati jistý osevní plán a seskupení ploch, poněvadž je vyloučeno, že by se trvale mohlo o-bílí uskladňovati. Otázka peněz a místa tvoří zajisté pří novém uspořádání věcí, které směřuje k tomu, aby se ve skladištích roční přebytky ukládaly, nedávaly na trh, problém, který možno řešiti obilními zástavními listy a směnkami jakož i přiměřenými náhradními místnostmi a přiměřenou péčí o osevy. Zdali nyní tyto přebytky ve druhém hospodářském roce následkem menší sklizně bude možno přibrati ke zpracování či zdali pří bohatší sklizni v jiných letech nadále mají býti uskladněny anebo sloužiti účelům vývozu anebo použity ke skrmení, ukáže se asi teprve z praxe při dalším trvání monopolního hospodaření.

Ale dnes jest již jisto, že obilní monopol bez plánovitého hospodářství trvale by nebylo lze udržeti. Nebude možno, jak jsem se již zmínil, trvale obilí uskladňovati, naopak musí se výroba obilí podle možnosti přizpůsobiti konsumu spotřebitelů. Že se tomuto plánovitému hospodářství staví v cestu velké obtíže, o tom jsme přesvědčeni. Jsme si však také plně vědomi toho, že po tomto bezpodmínečně nutném plánu v obilním hospodářství v našem státě následovati musí plán v pěstování dobytka, obzvláště v mlékařství a chovu vepřů. Základní regulátor v přebytečném obílí nespočívá jedině a výhradně v úpravě osevu obilí, nýbrž také ve zužitkování přebytků našeho stavu dobytka. Jestliže by se nyní na jedné straně novou úpravou cen obilí vytvořila příznivá situace v obilním hospodářství, pak nutno na druhé straně také přiměřeně zvýšiti ceny mléka a prodejní cenu dobytka, obzvláště však musí ceny vepřů dosáhnouti určité výše. Národohospodářsky řečeno může býti cenová prosperita státu uvnitř oživena. Příklad toho poskytuje nám Německo. Avšak celý tento pohyb může býti velice bržděn, jestliže se této cenové prosperity úplně nedostává v zemích, se kterými hraničíme a se kterými přirozeně máme největší obchodní styky. Má-li obilní hospodářství ve svém novém uspořádání přinésti úspěchy, ve které se doufalo, pak nutno osevní plán přizpůsobiti spotřebě. U nás vyskytnou se největší potíže v osevu ovsa a ječmene.

K otázce osevu náhradních plodin za část osevu obilí poznamenávám, že naše čelné zemědělské korporace, především ministerstvo zemědělství a zemědělské rady, pěstování jistých náhradních plodin, obzvláště olejnatých, našim zemědělcům by doporučovaly a propagandou by se o to zasazovaly jen tehdy, bude-li žádoucím způsobem rozřešena otázka rentability pěstování těchto náhradních plodin. Na žádný způsob nesmíme opakovati chyby, kterých jsme se dopouštěli dříve.

Při projednávání této otázky vidím se nucena poukázati k tomu, že dosud postrádám prováděcího nařízení k § 6 vlád. nařízení č. 51 ze dne 12. března 1934. Přičítám otázce použití domácích surovin k výrobě margarinu veliký význam a dovolují si tímto urgovati vydání zmíněného prováděcího nařízení.

Je však také pro provádění plánovitého hospodářství v pěstování obilí nezbytně zapotřebí, aby ustanovení obsažené v § 4 dříve zmíněného nařízení přiměřeným způsobem co nejdříve bylo upraveno. Jestliže naším továrníkům jedlých tuků nadále zůstane dovoleno, aby suroviny potřebné k výrobě přiznaného jim kontingentu jedlých tuků smělí z ciziny dovážeti bez povolení, tedy úplně neobmezeně, pak zájem našeho domácího zemědělství jest jen pramálo chráněn, a nikdy nebude dosaženo účelu, kterého se chtělo dosáhnouti vydáním zmíněného vládního nařízení. Ta část našich továrníků oleje, která beze všeho byla ochotna převzíti domácí olejnaté plodiny k výrobě oleje a margarinu, splnila svou povinnost oproti domácímu zemědělství v zájmu zamýšleného plánovitého hospodářství, kdežto většina našich továrníků oleje a margarinu této povinnosti dosud nesplnila. Poněvadž olej vyrobený z domácích olejnatých plodin je dražší nežli olej dovážený, mají-li býti ponechány stanovené ceny za domácí olejnaté plodiny v jejich výší, pochodí továrníci oleje a margarínu, kteří k výrobě používají domácích surovin, mnohem hůře, mnohem nepříznivěji než ti, kteří ke své výrobě nepoužívají domácích surovin. Tento do očí bijící nepoměr musí býti co nejdříve odstraněn. Poněvadž domácí továrny na olej nemohou konkurovati se zahraničními oleji, podporovanými také ještě vývozními prémiemi, stoupá pochopitelně také dovoz olejů a dosáhl koncem září tohoto roku již číslice 11.000 tun oproti asi 4.000 tun za stejnou dobu roku předešlého. Že tento neobyčejně velký dovoz zahraničních olejů musí nepříznivě působiti na konsum domácích olejů, budiž jen mimochodem poznamenáno. Ani naše domácí zemědělství ani naše národní hospodářství nemůže míti zájem na těchto poměrech. Zájem na trvání těchto poměrů může míti jen hrstka továrníků margarinu a jejich ochránci.

Vyslovuje se požadavek, aby dovoz všech vegetabilních olejů a tuků pásmové třídy XI a XII pojat byl do povolovacího řízení.

Kladu také požadavek, aby se při definitivním rozdělení kontingentu margarinu postupovalo takovým způsobem, který by nezavdával příčiny k oprávněným stížnostem, aby se obzvláště při tom postupovalo v intencích, které svého času při poradách o příslušném vládním nařízení byly směrodatnými. (Výkřiky sen. dr Holitscnera.)

Účel při řešení problému plánu v zemědělské výrobě spočívá především v tom, aby dosaženo bylo rovnováhy mezi výrobou a spotřebou ve prospěch cenové politiky. Obilní monopol, dále zákonitá úprava prodeje mléka ve větších konsumních centrech a zamýšlená zákonitá úprava chovu vepřů jsou opatření, která budou míti sotva znatelný vliv na živočišnou výrobu malých a středních zemědělských podniků. Chov hovězího dobytka a také chov vepřů jakožto nejdůležitější součást živočišné výroby je dnes více nežli nevýnosný. Příčina toho spočívá jednak v nízkých cenách jatečného, užitkového a chovného dobytka, jednak v poměrně vysokých výrobních cenách. A přece účastni se chov hovězího dobytka společně s výrobou mléka až asi se 70 % na příjmech zemědělce. Statistika ukazuje, že těžiště příjmů u malých a středních zemědělců nalézti jest u živočišné výroby a že živočišná výroba převládá nad rostlinnou výrobou nejen v krajinách pícninářských, nýbrž také bramborářských a obilnářských a že i v krajinách řepařských dosahuje asi 45 % veškerých příjmů.

Chov hovězího dobytka je však nejen důležitým činitelem se stanoviska soukromého hospodářství, nýbrž hlavním druhem pro zásobování obyvatelstva.

Sčítání hovězího dobytka ukázalo r. 1934 oproti 1933 zvýšení asi o 65.000 kusů. Poměry u nás nevyžadují však ciferního zvýšení, nýbrž kvalitativního zlepšení, to jest naši zemědělci musí se naučiti vypěstovati byť i menší, tož přece do materiálu cennější a produktivnější stav hovězího dobytka. Je prokázanou skutečností, že krise v živočišné výrobě pro převážnou většinu našich zemědělců projevila daleko osudnější následky nežli krise v rostlinné výrobě. U nás byla jen v letech 1919 až 1922 živočišná výroba rentabilní, kdežto v jiných letech byla těžce pasivní. Nebezpečným momentem při pasivnosti živočišné výroby je však okolnost, že jest jaksi neviditelnou, poněvadž zemědělec všechnu svou pozornost věnoval polnímu hospodářství, resp. dosud ji věnoval a od něho spásu očekával, kdežto živočišnou výrobu velmi zanedbával a nezařazoval jí přiměřeně dobře a spravedlivě do zemědělského výrobního procesu.

Většina našich zemědělců má vyslovený zájem na řešení problému živočišné výroby, a to hlavně chovu hovězího a vepřového dobytka.

Jakožto nejdůležitější opatření, která směřují k zabezpečení rentability živočišné výroby, uvádějí se: zvýšení cen a snížení výrobních nákladů.

K zabezpečení cen možno přispěli přiměřenou organisací výroby a zužitkování. Ve výrobě dlužno sledovati zmíněnou již zásadu: zvýšení kvality oproti kvantitě a omezení chovu a výroby.

Do druhé kardinální otázky >snížení výrobních nákladů< nechci se zde dnes v podrobnostech pouštěti.

Pokud jde o nové uspořádání zužitkování dobytka se poznamenává, že má býti ponechán při tom pokud možno stranou jakýkoli nátlak na řeznickou živnost a na reelní obchod s dobytkem, kdežto s veškerou přísností odstraněny býti mají z obchodu dobytkem všechny nekalé živly. Navržená, velmi důmyslná reorganisace v obchodu s dobytkem má býti provedena takovým způsobem, aby zemědělci zabezpečen byl co největší podíl na výdajích spotřebitelů za maso a masné zboží. Úpravě trhu připadá pří této nové úpravě rozhodující význam a mají tím býti zemědělství zabezpečeny nepřekročitelné minimální ceny za jateční dobytek. Všechny dosavadní nepřístojnosti v zásobování jatečním dobytkem, které se projevují v obchodu s dobytkem na cestě od výrobce ke spotřebiteli, nutno odstraniti.

K obilnímu monopolu vidím se nucena učiniti přece několik málo poznámek. Nejhorší stránka monopolu spočívá v různých jeho účincích, mezi velkými a malými mlýny na jedné straně, jakož i mezi velkými mlýny a zemědělskými družstvy na druhé straně. Kdežto velkomlynář jakožto komisionář nakupuje od sedláka své melivo a velmi značné množství jeho bezplatné dostává dovezeno až k mlýnské rampě za originální cenu, musí malý mlynář, který není komisionářem, své obilí nakupovati teprve od komisionáře.

Jako příklad: Velkomlynář platí za 100 kg žita franco mlýn 123 Kč a odvádí monopolu z centu 4 Kč. Jeho celkové výdaje jsou tedy 123 plus 4 Kč, t. j. 127 Kč. Malý mlynář, který není komisionářem a musí koupiti u komisionáře, platí stejnou základní cenu 123 Kč, k tomu 7 Kč monopolu, mimo to dopravné 4 až 6 Kč a musí za dovoz od stanice převzetí do mlýna započítati ještě 1 až 1¹/₂ Kč útrat, takže tomuto malému mlynáři metrický cent žita přijde na 135 po případe 137¹/₂ Kč, tedy o 8 až 10¹/₂ Kč na metrickém centu dráže nežli velkomlynáři. Je to spravedlivé? Kde je zde nějaká logika? Stojíme na stanovisku, že nutno co nejdříve zrušiti velkomlynářům přiznané právo, aby sami vystupovali jako komisionáři společnosti obilního monopolu, a nemůžeme při hájení tohoto našeho požadavku bráti zřetel ani na ty zemědělce, kterým by po případě pro blízkost velkomlýna dána byla snazší možnost odváděti své obilí. Zemědělec patří do zemědělského družstva a mohl by přece také své obilí odváděti přímo do blízkého velkomlýna na účet svého skladištního družstva, chceme-li již přihlédnouti k této okolnosti.