Ale věřím, že to, co bylo tak silné v minulosti dávné i nedaleké také době, kdy není v Evropě klidu, kdy světové poměry jsou vážné a napjaté, se probudí u nás opět, co probudí všecky ty síly, které se probudily tenkráte k činnosti, když jsme se křísili ze staletého spánku, i tenkráte, když jsme podnikli svůj boj za svobodu a samostatnost, kdy jsme stáli v jednom velkém národním šiku zformováni jednou jednotící ideou, kterou nebyly žádné jiné >ismy< než nacionalismus, než láska k vlasti, národu a jazyku, k dějinné tradici, a to vědomí, že národ Čechů a Slováků Prozřetelností jest k tomu určen, aby vypověděl, že máme ještě veliké úkoly v Evropě, které posud nesplnil - a že jen v solidární práci bude moci býti tento program vykonán.

Prosil bych a žádal, aby v zahraniční i ve vnitřní politice byl na prvním místě vždy silný duch slovanský a národní a nepochybuji, že v důsledku toho všeho, co žádám, probudí se ve všech veřejných činitelích tolik sebevědomí, že budeme moci svoje přání přednášeti formou, která je důstojná národa s tisíciletou tradicí, jakou má národ československý. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. F. Krejčí.

Sen. F. Krejčí: Vážený senáte! V dojmu, jímž působila řeč p. předsedy vlády, Bylo alespoň to uspokojující, že v ní byla zdůrazňována trvalost dosavadní vnitřní konstelace, založené na spoluprácí největších stran našeho parlamentu v potírání nezaměstnaností a v zápase s hospodářskou krisí. Také vskutku můžeme říci, že jsme měli po stránce vnitropolitické zcela klidné léto. Opravdu smíme si říci, že jsme se nyní sešlí a pokračujeme prostě tam, kde jsme v červenci přestali.

To je známka poměrů, i za tak těžkých svízelů hospodářských, přece jen jaksi klidných, je to známka spolupráce demokratických a státotvorných stran, která má program vytčen i pro nejbližší budoucnost a chce tedy trvale pokračovati tam, kde na jaře přestala.

Jiným dojmem ovšem působil výklad pana ministra zahraničí. Jako bylo naše domácí léto klidno, tak bylo plno vzrušujících událostí a těžkého napětí kolem nás po Evropě. Bylo to léto krvavých, barbarských, vražedných událostí, počínaje popravami v Německu, pučem v Rakousku, a při tom neustále, o čem se již ani nemluví a o čem se již ani dosti nedočteme v tisku, popravy pro delikty politické, žalářování, hrůza koncentračních táborů. To již dnes patří k našemu životu, to se neděje sice u nás, ale blízko za našimi hranicemi.

Toto léto a počátek podzimu jsou dokonce vyznačeny tím, že tu leží tři mrtvoly vynikajících ředitelů států. Je tu předně rakouský kancléř Dollfuss, je tu jihoslovanský král Alexandr a francouzský ministr zahraniční Louis Barthou. To je jistě bilance hrozná, pomyslíme-li na všecko to, co se tohoto léta udalo. A mimo to ještě vznikají těžké mraky vzrůstajícího stálého napětí, které pan ministr zahraničí, známý přeď tím svým optimismem, označil tím, že nastávajících 12 až 18 měsíců má rozhodnouti dokonce o tom, zdali Evropa si dovede zabezpečiti mír, či zdali se skutečně řítí do válečné katastrofy.

Tedy nic nemůže charakterisovati neobyčejnou složitost a přímo záhadnost a dusné napětí dnešní doby jako to, že tu mluví náš pan předseda vlády o těžkých svízelích, které by samy stačily, aby nám rušily náš noční spánek a napínaly všecky naše síly, totiž naše hospodářské poměry a stále ještě nesmírná spousta nezaměstnaných, starosti o státní rozpočet, tíseň státních zaměstnanců a vše to, co doléhá na miliony a miliony našich spoluobčanů. A při tom máme ještě slyšeti, že není s našeho obzoru za všech možností naší budoucností vyloučena válečná zápletka. Tedy tady hospodářská krise, tady nebezpečí války a při tom v některých státech Evropy, a to velmi mocných a na váhu padajících, je duch, který nepřipouští další rozvoj lidské myšlenky, kultury, duch násilí, duch reakce a duch barbarských prostředků při uskutečňování politických cílů.

Na jedné straně mohl pan min. předseda ukázati, že se pro mír pracuje, a to právě také vyznačuje poslední měsíce. Pracuje se tentokráte opravdu ve velkém. V Ženevě se sice práce zastavily, odzbrojovací konference nemůže sice s místa, ale došlo nyní k uskutečňování dalekosáhlých a ovšem značně komplikovaných paktů, které zejména mají zahrnovati státy východní a jihovýchodní Evropy, Vidíme, jak se vrátilo Rusko do Společností národů a jak se přibližuje Francii a Malé dohodě. Ale vidíme, jak se tato myšlenka paktu rozšiřuje na celé ohromné oblasti, jak tu dnes jako poslední cíl se jeví pakty, které by zahrnovaly území od Paříže přes Prahu, Bělehrad, Bukurešť až do Moskvy nebo až do turecké Ankary. Tedy úsilí o zabezpečení míru by nechybělo a jistě, kdybychom žili v takové náladě a za takových okolností, jak to bylo za dnů Locarna a Kelloggova paktu, mohlo by se říci, že myšlenka míru velmi utěšeně pokračuje. Ale zde se změnilo to, že máme něco v Evropě - a to právě v ústřední páteři Evropy, mezi mořem Severním, Baltickým a Středozemním - že tu máme právě sféru něčeho nového a velmi truchlivě nového, ve smyslu útvaru, který se vyvinul za doby trpké a za doby poválečné psychologie a znamenal temnou reakci na všechen vývoj dalšího pokroku, humanity a všeho, co jsme čekali od t. zv. nové Evropy poválečné.

Je tím ovšem míněn fašismus. Fašismus je dnes kletbou Evropy.

Fašismus, to je to, čím dnes Evropa stůně, co ochromuje její nejlepší síly, proč se nemůže s myšlenkou míru dále. Dříve za doby Locarna a Kelloggova paktu se předpokládalo, že jsou na obzoru tu a tam možný konflikty mezi jednotlivými státy, ale přece jen ve všech státech byly síly mírové tak činné a tak silné, že vyrovnávaly nebezpečí války a že se nemohlo říci, že mezi určitými dvěma velkými národy je nějaké fanatické nepřátelství, jež by muselo vésti ke krvavému konfliktu. Nade vším stále vítězila myšlenka, kterou si odneslo lidstvo ze světové války, že světová válka musí býti poslední, k další že už nesmí dojíti. To byla už jakási pacifistická mentalita, ideologie v celé Evropě, která držela Společnost národů a její činnost. Ale tu se změnilo to, že tato ideologie neplatí pro celou Evropu, Jsou dnes velmocenské státy, založené na ideologii opačné. Kelloggův pakt prohlašoval vyvolání války za zločin. Jsou však státy, kde se to nesmí říci, že válka je zločin, kde se mládeži vštěpuje, že válka je vrcholným projevem národní síly, velikým činem k dosažení nejvyšších národních ideálů, kde se vražedné válčení prohlašuje za nejvyšší mužnou ctnost. Jak tedy můžeme se zástupci takových států státi na stejných předpokladech, na půdě stejné mírové snahy, když oni se dívají na válku takovýmto způsobem? Za tím vším vězí fašismus, ideologie myšlenky, že demokracie je prohnilá, zkažená, zkorumpovaná, že je potřebí spásonosného činu jednotlivce nebo několika jednotlivců, že národové se mají zříci vlastní vůle a podříditi se vůdcovství a že tento vůdce může ve jménu své vlády a mocí konati nebo páchati, co mu je libo, bez jakýchkoli morálních a jiných skrupulí. To je myšlenka dosud neslýchaná, jaké Evropa nepoznala od dávno minulých věků, které nazýváme temné, myšlenka, k níž se došlo teď ve dvacátém století, více než 100 let po francouzské revoluci, po všech zápasech za svobodu, pokrok, humanitu atd.

Tu dospíváme k přímo grotesknímu obrazu současné Evropy, když pozorujeme, jak násilnickým, temným a krvavým silám musejí sloužiti nejlepší vymožeností dnešní civilisace. Může se říci, že fašismus se svými převraty a puči nebyl by zvítězil tak rychle a nebyl by se tak usadil na místech, z nichž ho nelze vypuditi, kdyby nebyl měl prostředků, jež mu podávala civilisace a technika, pomocí vojska a vražedných, ničivých prostředků válečných; kdyby nebylo telefonu a v dnešní době i rozhlasu a všeho, nad čím bychom mohli býti za jiných okolností hrdi, nedařilo by se fašistickým pučům a převratům, jako se to skutečně stalo.

Vidíme na př., jak fašistického puče Hitlerova bylo v Rakousku využito rozhlasem ke klamání veřejnosti a jak vůdcové fašismu pomocí letadel rychle ovládají své řady a Svou organisaci. Vidíme tedy zvláštní mentalitu dnešního člověka, že hlavu má plnou vymožeností dnešní techniky, rozumu, matematiky a všeho toho mechanického a čistě racionálního, a srdcem že je barbar, horší než byli Hunové a Tataři dávných věků. V této době žijeme a musíme podle toho zařizovati svůj život v naší republice a své postavení v Evropě.

Náš pan ministr zahraničí ukázal na úsilí o pakty o zjednání míru. Nejdůležitější prozatím je náš navázaný styk se sovětským Ruskem. Můžeme dnes už trochu posuzovati jeho první výsledky a dojmy. Vidíme přes to, co zde říkal pan sen. Havlín, ovšem za svou jednu stranu, že přece jen nejen v politických stranách ostatních, nýbrž i v celé široké české veřejnosti minula tato věc bez určitého odporu a naopak že se od tohoto nového styku s Ruskem leccos slibuje pro náš život - nevím, zda-li pro hospodářský, ale jistě pro náš život kulturní. To je také to, co nejvíce působilo. Nyní se nám Rusko otvírá, přicházejí tam od nás cestovatelé, turisté, odborníci, kteří tam nové řády studují, a vracejí se. Nevím, zda-li se někdy nedívají na Rusko očima příliš optimistickýma - to může posouditi jen ten, kdo tam vskutku byl - ale objektivně nutno konstatovati, že většina těch, kteří se odtamtud vracejí, líčí poměry v Rusku ve světle značně příznivém i po stránce hospodářské a pracovní. Nemluvím ani o stránkách kulturních, kde opravdu sovětské řády vykonaly pro potírání negramotnosti, rozšíření literatury, pro vývoj divadelnictví a filmu tolik, že to musí Evropě o-pravdu imponovat. Proto myslím, že lze počítati s tím novým, že Rusko nebude se vyvíjeti jen jako doména komunistické strany, která je tam vlastně počtem velmi nepatrná - asi dva miliony mezi 160 miliony - a že sovětské řády, jak se zdá, tam zůstanou jen jakousi hospodářskou kostrou ruského života, z nichž snad časem zmizí, jak lze doufati, ten tlak diktatury a bude uděláno místo jakési demokracií. Ale co tu vyrůstá nového, je, že ruský národ, který z ohromné většiny byl negramotný, sestával z nevědomých mužíků a různých poloasijských kmenů tatarských a pod., že tento ohromný národ, tento veliký, milionový komplex, který zahrnuje v sobě i celou severní Asii, je pronikán vzděláním, ale nikoli vzděláním podle dosavadního konvenčního vzoru evropského, nýbrž vzděláním na jiných řádech a základech, takže se muže čekati, až vyroste tato ruská generace, že bude představovati nový svět kultury, jako jej před sto lety představovala Amerika, když se jí říkalo Nový Svět a vidělo se, že národ přes sto milionů lidí čítající se tam vyvíjí na jiných základech vzdělanostních než Evropa.

A dnes můžeme už říci, že se vyvíjí z toho celku evropského, který je porušen fašismem, něco nového, že je dnes jakási trojí Evropa, což se vždy určitěji od sebe odlišuje, a to Evropa západní, založená na dosavadní kultuře a politické demokracii - považujeme si za čest, že se smíme k ní počítati - na východě velká sféra nového Ruska, sovětských řádů a toho nového, co bych nazval novým ruským vzděláním, které se tam vyvíjí, a u-prostřed sféra fašismu od Severního moře ke Středozemnímu, sféra, která kryje celou páter Evropy v těchto místech a ovšemže překáží náležitým vzájemným stykům mezi Západem a Východem a ochromuje ovšem celý vývoj lidské vzdělanosti, překáží lidské svobodě a sedí jako těžká můra na celém evropském životě, protože ohrožuje ostatní Evropu válkou.

Pohříchu musím říci, že k této sféře fašismu se počíná hlasití národ, od něhož bychom to nebyli čekali, totiž Polsko, národ, jehož obrat k orientaci hitlerovsko-německé byl u nás ovšem přijímán s bolestí, poněvadž nám není poměr k Polsku tak docela chladně lhostejný. Je to národ, který svým slovanským původem má stejné základy v minulosti a vývoji, jazyk našemu tak nesmírně příbuzný a dokonce formu státní, založenou na ústavě, úplně analogické ústavě naší republiky, a od něhož my, kteří jsme ovšem ve své minulosti pojímali slovanství příliš naivně, jsme očekávali, že jako slovanský národ má jíti souběžně s naší politikou. Ovšem stala se překvapující a neočekávaná věc, že Polsko zabočilo tam, kde bychom to byli nejméně čekali, tedy k hitlerovskému Německu, ačkoliv má na vývoj Německa, na germanisaci tytéž vzpomínky a podobné zkušenosti jako náš národ. Tedy chceme doufati, že nejde prozatím o nic jiného, než o diplomatický manévr oněch vojáckých a reakčních kruhů, které dnes ovládají Polsko, a že vlastní národní duše polská s tím necítí a že z toho také snad nebudou nikdy vyvozeny nejvážnější důsledky. Ale jisto jest, že se zakalil náš poměr k Polsku, že tím přibyl hitlerovskému Německu, které by si celý kulturní svět přál míti co nejvíce osamocené, na této straně jakýsi spojenec.

Vyvrcholením všech hrozných, trapných a krvavých událostí tohoto posledního léta byl marseilleský atentát, který osvětlil přímo příšerným světlem, co se děje dnes v podzemí Evropy. Podzemím se nazývalo dříve hnutí revoluční. V 19. století, došlo-li k nějakému atentátu, což se dělo obyčejně v Rusku, dělo se to pod přílišným tlakem panovnického nebo jiného absolutismu. Ti, kteří se chápali zbraní a bouřili proti útlaku, dělali to proto, že neměli jiného prostředku, aby vykřikli a ukázali světu, že tam a tam je útisk. To bylo revoluční, to jest, když jde převrat zdola ve jménu svobody a pokroku. Teď však vidíme něco opačného. Svobody a pokroku je nyní v Evropě dosti, natolik, že se národové a lidé mohou politicky vyžíti na půdě demokracie, a přece vidíme, že je tu podzemí, kde se chystají vraždy a atentáty ne pro pokrok a osvobození, nýbrž pro rozvrat a znásilnění, tedy ve smyslu reakce. To jsou ty tábory v Maďarsku, kde byli pěstováni vrahové k provedení těchto činů, to je to Rakousko, kde bývalí generálové a důstojníci popouzeli chorvatské emigranty k těmto věcem. A to vidíme dnes všude. Německo má velkou síť takovéto organisace k vraždám a násilným činům. Tedy i v tom jeví se dnes smutná tendence naší doby, bezohledně pomáhati k vládě násilí a rozvraceti poměry a útvary, jaké vznikly z mírových smluv.

Smrt krále Alexandra vzbudila v celém našem národě hluboký soucit. Bez ohledu na to, že jde zde o věc monarchie, i my, kteří stojíme na půdě republikánství, uznali jsme, že v tomto případě tento muž byl na svém místě a konal svůj úkol způsobem co nejlepším. Nebyl to jen monarcha pro representaci a pro parádu, nýbrž opravdový pracovník pro věc míru, pro sjednocení kmenů národních svého státu a pro posílení jeho významu v Evropě.

Pan ministr zahraničí právem nazýval národ jihoslovanský národem bratrským. To se zakládá nejen na společných cílech při odboji proti Rakousku za války, nejen na analogických osudech, které nám od těch dob vzešly, nejenom na tom, že máme s ním podobný útvar státní a spojenectví politické, nýbrž na dávných staletých citech a stycích kulturních, na národním obrození literárním, které u nich bylo podobné jako u nás atd. Ale můžeme-li tu mluviti o bratrském národě, nesmíme zapomenouti, že to slovo >bratrství< bylo vysloveno zde v Praze z cizích úst ještě při jiné příležitosti, že poměr k nám nazval bratrským představitel Francie, můžeme říci dnes největšího, nejmocnějšího, kulturně nejpokročilejšího národa evropského kontinentu. Byl to ministr zahraničí Louis Barthou, který tak okázale označil vzájemný poměr mezi námi a Francií tímto slovem, že je to poměr bratrský. Poněvadž to bylo řečeno ústy představitele národa tak velikého a tak hrdého, jako je národ francouzský, je to věc, která zasluhuje naší zvláštní pozornosti, a nesrní to býti tomuto muži, který padl v Marseilli jako pracovník za věc míru, nikdy zapomenuto.

My jsme tím řáděni k nejpokročilejším národům, jsme zahrnováni nyní všelikými poklonami se všech stran, že jsme ostrovem demokracie, míru a pokoje v Evropě. Z toho nám vzcházejí nové úkoly a poslání.

Není možno, abychom nevzpomněli, že se tu splnilo něco, o čem snili naši buditelé již před 50 až 80 lety, když probouzeli náš národ pomocí literatury k národnímu vědomí, kdy jsme ještě ani neměli politických aspirací, kdy jsme byli národem malým, který žil z těch několika knih, které mu vycházely. Palacký tehdy vyzýval celý náš národ v tom smyslu, ne že se máme snažiti pokulhávati za ostatní Evropou, ale že se máme řaditi k nejpokročilejším národům Evropy. To slovo zdálo se příliš pyšné, aspirace příliš smělá, aspirace příliš veliká. Ale můžeme říci, že jsme se dočkali vývojem kultury a demokracie toho, že jsme národem francouzským nazýváni národem bratrským. Tedy to jsou, vážený senáte, věci potěšitelné proti všemu tomu temnému a chmurnému, co vyzíralo z výkladu našeho pana ministra zahraničí.

Pan ministr při této příležitosti poukazoval nakonec na význam naší armády. Všichni jistě souhlasíme s tím, že armáda naše je povolána, aby promluvila své slovo, kdyby již jiná slova a nic jiného neplatilo, a také pevně věříme, že by vykonala svoji povinnost. Ale nesouhlasil bych s panem sen. Havlínem v tom, že nemáme dbáti Společnosti národů a všecko jen skládat ve vojenské zbraně. Naše armáda, kdyby byla co nejlépe vyzbrojena a co nejlépe plnila svůj úkol, nemůže padati při osudech Evropy tak na váhu, aby sama jen o našem osudu rozhodovala. Jako na konci světové války nerozhodovali jsme sami o svojí samostatností - musila býti jinde vybojována, musila nám býti dána, musila uzrát jako ovoce na stromech daleko od nás vyrostlých - tak by bylo i v každém dalším případě. Musíme spoléhati, že osudy celé Evropy se budou tak příznivě vyvíjeti, abychom si svoji samostatnost udrželi, a musíme přede vším jiným věřiti v myšlenku míru v Evropě, v pocit solidarity evropské, poněvadž nejsme jenom Češi, Slováci a Němci, všichni jsme zároveň Evropany.

Kdyby se analysoval obsah našeho mozku, srdce a z čeho duševně žijeme, viděli bychom, že nemůžeme žíti jenom z duševního obsahu vlastního národa. Jisté že přečteme více knih z cizího jazyka přeložených než knih českých, slyšíme více hudby a vidíme více filmů pro celou Evropu stvořených, než abychom mohli žíti z toho, co bylo utvořeno u nás, co u nás vyrostlo. Všichni jsme Češi, Němci, ale nad to Evropané. Musíme věřiti v solidaritu evropskou, která snad na konec padne na váhu a zachrání mír, kdyby bila poslední hodina a kdyby ten rok 1935, jak se domnívá pan ministr zahraničí, měl rozhodnouti o dalších osudech Evropy.

Nemohu skončiti nežli tím, že myslím, že třeba vysloviti povděk naší zahraniční politice za to, jak pro věc míru pracovala, a jak se zejména v Ženevě ve Společnosti národů uplatňovala. Hlasy cizích posuzovatelů také - neříkáme to my - vyznívají v tom smyslu, že vliv a význam naší zahraniční politiky je tam větší, nežli odpovídá našemu nevelkému státu. Toho nesmírné přehlédnout, toho si musíme býti vědomi, A nemohu končiti než přáním, aby naše zahraniční politika i nadále tak vlivně a závažně působila na vývoj myšlenky míru v Evropě a aby naše politická demokracie doma a naše vnitropolitické poměry byly jí v tom podporou. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. dr Feierfeil.

Sen. dr Feierfeil (německy): Slavný senáte! Po více než čtyřměsíční přestávce, v demokratickém státě jistě dlouhé době, byl parlament konečně zase svolán a jeho činnost zahájena třemi velkými prohlášeními ministrů. Nikdo nepopře, že tato prohlášení jsou nadmíru významná. Nesmírná vážnost slov obzvláště pana ministra věcí zahraničních o rozhodujícím významu příštích 12 měsíců pro osud Evropy, ba celého světa, o rozhodujícím významu roku 1935, budí pozornost a obavu nejen zde, ale při mezinárodní vážnosti, které si pan ministr věcí zahraničních získal, i v celém světě. Avšak nechci promluviti o vývoji zahraničních poměrů. Chci jen projeviti naše mínění, pokud jde o vnitřní poměry u nás, ke třem myšlenkám, které jsou obsaženy v projevech ministrů. Jedna myšlenka jest, že hospodářská krise je překonána, že začíná, vzestup. Druhá myšlenka, která v řečech stále prosvítá, je zásada: demokracii nutno chrániti. A konečně třetí myšlenka, která je tak krásná: bezpečnost státu spočívá na prvém místě v uspokojení jeho státních občanů, zejména také menšin. Pan min. předseda i pan ministr financí shodují se v myšlence, že sice ještě trpíme hospodářskou krisi, že však nejnižší stupeň její je překonán a že nyní začíná vzestup. Tato prohlášení nejsou nová. Listujeme-li nazpět o takovýchto projevech roku loňského a před dvěma lety, pak již tehdy vyznívala tato myšlenka, že nejnižší stupeň krise je překonán. Avšak nebyl překonán, šlo to stále dále s kopce. A jestliže se nyní toto slovo s obzvláštním důrazem opětuje, věru nelze se diviti, pomýšlíme-li na slova: >Ač slyším poselství, mně přece schází víra<. Možná, že zde neb onde v tom neb onom podniku zaznamenati možno okamžité zlepšení, ale nějaký počínající vzestup v hospodářském životě obyčejný státní občan nyní zcela určitě nepociťuje. Zůstávají právě také pro rok 1934 a 1935 věci a není zde nijaké známky, že tyto věci budou nějak odstraněny, které pro obyčejného člověka vylučují citelné hospodářské úlevy.

Chci něco z toho uvésti. Vyřídili jsme zde před dvěma lety rozpočet na r. 1933. Ten byl, pamatuji-li se dobře, s 8,6 miliard příjmů a výdajů - několik tisíc nehraje žádnou úlohu - v rovnováze. Nyní máme před sebou uzávěrku za tento rok 1933, a ta vykazuje zarážející schodek 1,5 miliard. Nechci se pouštěti do jednotlivých položek, ale přece jen na příklad u poštovní správy byl preliminován čistý zisk 54 milionů a ve skutečnosti byl zde schodek 4 miliony, státní lesy byly preliminovány se ziskem 1,6 mil., ve skutečnosti skončily se schodkem 39 mil, správa železnic počítala již se schodkem 490 mil., ve skutečnosti však byl tento schodek skoro dvojnásobný, činil 835 mil., tedy skoro 2 miliony schodku denně. Nehledě k tomu, že se při takovýchto zjevech musíme tázati, jaký význam mají vůbec porady o rozpočtu při takovémto překročení - papírový význam - bylo by přece zapotřebí, když nyní nejhlubší stupeň krise prý je překonán, aby takovéto zjevy pro tento a pro příští rok byly vyloučeny, a přece počítá se již nyní pro r. 1934 se schodkem 800 milionů.

Jiný moment v té příčině. Pan min. předseda praví, co každý zájemce beztoho věděl, že náš vývoz od r. 1929 nesmírně poklesl, ze 606 mil. zlatých dolarů v r. 1929 na 173 v r. 1933. Nevím, proč tento pokles nebyl uveden v naší korunové měně. Ovšem měl by pokles přímo hrozivou výšku cifer - bylo by to snad 15 miliard korun r. 1929 a něco přes 4 miliardy r. 1933, tedy jedna třetina. Světový vývoz všeobecně v těchto letech poklesl, a je konečně jakousi útěchou, podle známých slov, míti spolutrpitele v neštěstí, ale tak velké jako u nás to bylo asi sotva někde jinde. Projevuje se právě nedostatek přiměřených obchodních smluv, ale také okolnost, že hospodářská politika a zahraniční politika nepohybují se na stejné linii. Musel by jinak obchod s našimi politickými spojenci vykazovati jiné číslice nežli tomu tak jest. Naše obchodní styky s Francii jsou jednoduše žalostné. Náš vývoz do Francie pohybuje se od let kolem 4 % veškerého vývozu a mezitím, co se do Francie vůbec dováží, činí československý dovoz průměrně 1,5 %. To je přece žalostné. To se projevuje obzvláště, vezmeme-li obchodní styk s Německem a Francií. Přes všechno politické napětí mezi těmito oběma zeměmi je vzájemný obrat alespoň 14kráte větší nežli mezi Francií a námi. Německý vývoz do Francie má v poslední době hodnotu 5 miliard, tedy více než 85 % celkového československého vývozu a pří tom běží o výrobky, které vyrábí také náš průmysl. Avšak aniž bychom se dále pouštěli do těchto obchodních styků, lze zajisté říci: V tomto obrovském poklesu našeho vývozu leží hlavní příčina našeho nedostatku peněz, kterým trpí každý státní občan. Dáti do oběhu 10 až 12 miliard čí nikoli, jest právě dvojí. Zde máme také příčinu poklesu našeho průmyslu. Chtěl bych při této příležitosti zcela obzvláště zdůrazniti, že zastavení našich závodů naprosto není skončeno. U nás v západních Čechách na příklad hraje zastavení dvou sklářských podniků pro celá sta rodin velikou úlohu. Jsou to sklárny ve Staňkově a v Holýšově. Tyto podniky přijaly kdysi před desetiletími veliký počet sklářských dělníků s jejích rodinami, které od několika generací byli zaměstnáni ve sklárnách na Šumavě; tyto podniky byly zastaveny a nemohly s sebou prodělávati vzestup nové doby. Zaměstnaní nalezli přijetí v Holýšově. Sta rodin ve velkém podniku v Holýšově budou jeho uzavřením postaveny před nejistou budoucnost. Zde máme další hlavní příčinu, hlavní příčinu alespoň naší veliké nezaměstnanosti. A dokud ta potrvá, nemůžeme říci, že jsme překonali hospodářskou krisi. Máme nyní přes 600.000 nezaměstnaných. Tato číslice jistě vyjadřuje jakýsi pokles oproti téže době roku loňského. Ale tento pokles nastal po mém přesvědčení z větší části rigorosním sčítáním nezaměstnaných. Ve skutečnosti však nezaměstnaností neubylo, ba bída nezaměstnaných se jen ještě zvětšila. Nepochybíme, odhadujeme-li počet nezaměstnaných s jejich rodinnými příslušníky dohromady také nyní ještě na 2 miliony.

Výkřiky nouze, které se vždy znovu ozývají z ohrožených krajin, ukazují strašlivou vážnost situace. Před několika dny na přiklad ozval se takovýto výkřik z našeho města Chebu. Budiž poznamenáno, že Cheb ještě dlouho nestojí v čele této bídy. Podle toho je tam nyní 960 ženatých a svobodných dělníků bez zaměstnání, s počtem 2.450 členů rodin, tedy celkem přes 3.000. O tamních poměrech praví tamní městská sociální komise, že přicházejí ženy se svými dětmi v náručí tak ubohými, že se neví, zdali vůbec ještě žijí. V městském útulku je nyní 256 osob, které následkem vystěhování jsou bez přístřeší. V městském dvoře nalézá se nábytek 50 rodin, které byly vystěhovány, protože nemohly zaplatiti nájemné. Městský zdravotní rada zjistil, že 70 % kojenců následkem nouze trpí podvýživou. Zpráva školního lékaře praví, že z 2.643 vyšetřených dětí 2,251, t. j. 85 % následkem podvýživy má podnormální tělesnou váhu. Takový je Cheb. V Teplicích je tomu právě tak, a v jiných městech a zejména v našich sudetskoněmeckých okresech je tomu rovněž tak, nemluvě ani o zprávách z vlastních krajin hladu, jako ze Šumavy a Rudohoří. Je to hrozná bída; nejhroznější při tom jest, jaké účinky to projevuje mezi kojenci a dětmi. Mohu říci, že při těchto zjevech, které nyní v zimě budou jen ještě horší - a není naděje na zlepšení pro r. 1935 - ve slovech, že stav krise je překonán, spočívá špatná útěcha. Chci ještě dodati, že zdá se býti již jisté, že většina nezaměstnaných nebude moci býti vůbec pojata do pracovního procesu. Podpora v nezaměstnaností, i kdyby byla postačující, čemuž tak není, nemůže býti trvalým prostředkem pomoci pro nezaměstnané. Nejvážnější je snad otázka: jakým způsobem možno armádě nezaměstnaných dáti a zabezpečiti nezadatelné právo na existenci, člověka důstojnou?

Chci něco říci ke druhému bodu, totiž ke slovu o ochraně demokracie. Naše celé stanovisko jakožto strany lidové je již předem demokratické. Každý přívrženec demokracie je dnes více než kdy jindy povinen zůstati věren svému demokratickému přesvědčení. Neboť všude tam, kde tato zásada byla nebo má býti odstraněna a na její místo stanoveno něco jiného, ukázaly se a ukazují i nadále zjevy velmi málo lákavé. Mimo to víme dobře, že pouze v pravé demokracií, která se projevuje ve slovech o rovných mezi rovnými, máme zabezpečení jakožto národnostní menšina. Sudetští Němci musí tudíž býti demokraty z přesvědčení. Proto chtěli bychom zde se ohraditi proti tomu, že mnohé, na čemž se nynější vládní koalice usnesla, odporuje demokracii, je naprosto nedemokratické. Nedemokratickým je zmocňovací zákon v takovém rozsahu, jak byl přijat loňského roku, že mimo změny ústavy a zavedení nových daní vláda dostává plnou moc ke každému jinému zákonodárství. Nedemokratickými jsou všechna ustanovení, která omezují samosprávu obcí, sesazování a jmenování starostů a zástupců obcí z úřední moci. Nedemokratickým je skutečné vyloučení volebního práva, nedemokratickým je jmenování vládního komisaře často přímo na nedozírnou dobu. Nedemokratickým je zcela zbytečné zostření zákona na ochranu republiky, prodloužení doby mandátů a odložení nových voleb. Zdá se věru v této příčině, jakoby se na místě demokracie uplatňovala jakási diktatura stran.