Byl to neobyčejně těžký úkol, který spočíval na vládě a vládních stranách, když za těchto poměrů byly nuceny bojovati proti bídě, kterou působí nezaměstnanost, rozvrat živností - doznávám ten rozvrat živností - a kterou působí u nás a ovšem i v jiných státech všeobecná krise průmyslová.

Vláda při svých nedostatečných finančních prostředcích musila napínati všechny síly, aby jakž takž udržela hospodářskou a sociální situací ve snesitelných hranicích, aby bída nepropukla způsobem velmi nebezpečným. (Sen. Mikulíček: O to se starají policajti a četníci!) Těch policajtů a četníků bylo letošního a loňského roku poměrně málo posláno proti nezaměstnaným.

Pánové, když jsem zde slyšel pana sen. Slámu, který pronášel prudkou kritiku vlády, myslil jsem si, že je snadno kritisovati vládu a vládní strany v době tak těžké, když poklesly daně a všechny ostatní příjmy státu, když státní podniky pracují s ohromnými deficity a vláda nemá v ruce prostředků, aby mohla účinně čeliti tomu, co nejtíživěji doléhá na obyvatelstvo. To se dá snadno kritisovati. (Sen. Thoř: Vy jste kritisovali, pane kolego, také!) Pane kol. Thoři, říkám, že to nebylo a není jednání nikterak politické, aspoň ne u strany, která si říká, že je demokratická, jako strana středostavovská, když v této těžké době, aby nemusila míti odpovědnost, vystoupila z vládní koalice. Takovou politiku dovede dělati každé dítě. k tomu nemusí býti lidé, kteří si říkají, že jsou zkušení politikové a parlamentáři. (Výkřiky sen. Thoře)

Vláda měla těžký úkol nejen proto, že měla co zápasiti s křísí průmyslovou a s nezaměstnaností, nýbrž také s krisí zemědělskou. O to, myslím, se nemusíme příti, že krise zemědělská, nedostatečná rentabilita v posledních letech v polním hospodářství přispěla nemalou měrou ke krisi průmyslové. (Výkřiky sen. Mikulíčka a Kindla.)

Naše strana jako strana dělnická, nestavěla se nikdy proti tomu, aby se vláda iniciativně zabývala, krisí zemědělskou, a my jsme se také činně toho zúčastnili, jak se nám musí přiznati. Musím zde ovšem připomenouti, že i když je těžko žíti rolníku, když jeho práce na polích nenese dostatečného výnosu (Výkřiky sen. Mikulíčka. - Předseda zvoní.) musím zde připomenouti, že je ještě hůře žití dělníku, když jeho práce nedává mu vůbec žádného živobytí. (Vykřiky sen. Mikulíčka.)

Předseda (zvoní): Pane kol Mikulíčku, pan řečník má právo, aby byl slyšen.

Sen. Modráček (pokračuje): Vláda, aby zabránila poklesu cen obilí a zajistila poněkud rentabilitu zemědělství, přikročila k zavedení obilního monopolu. Nebudu se o tom šířiti. Pokud se obilní monopol osvědčil, prokáže budoucnost. Já nezapírám, ježto byl zaveden přes noc, bez přípravy, že má a bude míti ještě chvilku administrativní závady. Přiznávám, že snad při tom se může několik tisíc metrických centů obilí zkazit ve skladištích, která jsou nedostatečná. To byla chyba, způsobená tím, že se ta věc dělala horem pádem bez potřebných příprav.

Přiznávám také, že obilní monopol způsobil jisté poruchy na venkově tím, že zdražil krmivo drobným zemědělcům, domkářům a chalupníkům. A není pochyby, že to vyvolalo jistou nespokojenost v dělnictvu tím, že stouply ceny poživatin. Dnes už se nemůže mluviti o tom, že by index cen průmyslových výrobků byl vyšší nežli index cen produktů zemědělských. Dnes máme už obrácený poměr. Podle zpráv Národní banky vidíme, že ještě v říjnu 1933 index potravin a píce činil 636, index průmyslových produktů 672, index průmyslových produktů byl tedy ještě značné vyšší než index potravin a nice, který v říjnu letošního roku již činí 701 a index průmyslových produktů 672, čili index průmyslových výrobků klesl pod index zemědělských produktů. Dnes proto již odpad-Iv do veliké míry i stížnosti, jež měli zemědělci, že musejí platiti za průmyslové výrobky poměrně daleko více než sami trží za své produkty. Přes to že monopol vyvolal v kruzích dělnických nespokojenost, musím přiznat, že celkem byl přijat bez nějakých zvláštních projevů nespokojenosti. Každý cítil, že se tyto věci upraviti musejí, že nebylo možno ponechati zemědělce v této době anarchii světového trhu na pospas; tu musila nastati jistá stabilisace a jisté zabezpečení aspoň poněkud slušných cen. Proti tomu nemáme nic a také to dovedeme obhájiti. Na druhé straně ovšem si přejeme, aby to bylo také uznáno vůči dělnictvu. Když se zemědělcům jakžtakž vyhovělo opatřením vládním, aby se dnes soustředila, pokud možno, všechna politika hospodářská a sociální naší vlády k tomu, aby byl rázně vzat do rukou problém krise průmyslové a problém nezaměstnanosti. To dnes žádáme. My žádáme od zemědělců, aby uznali naši dobrou vůlí, kterou jsme projevili vůči ním, a souhlasili s tím, aby se vláda nyní zabývala výhradně nebo aspoň převážné otázkami krise průmyslové a pracovního trhu. (Sen. Mikulíček: Proč se monopolem nezvýšila cena cukrovky? - Předseda zvoní.)

Vláda se spoléhala do značné míry na devalvaci, ale ukázalo se, jak jsem se již o tom zmínil, že devalvace neměla na nezaměstnanost podstatného vlivu (Sen. Kroiher. Proč?) Vysvětlil jsem to, proč. Devalvace povznesla vývoz celé řady odvětví, o tom není pochyby. Ovšem zase na druhé straně klesla produkce pro domácí potřebu, zejména stavební ruch, ne v důsledku devalvace, nýbrž v důsledku toho, že se úplně vyčerpaly dlouhodobé úvěry a že se vedle toho objevila spousta bytů a krámů prázdných. Stavební ruch poklesl velmi podstatně a ten způsobil velmi těžkou poruchu v celém hospodářském životě. Kdyby byl stavební ruch zůstal roku letošního jako byl r. 1932, tak u nás velmi podstatně klesla nezaměstnanost. Ovšem když letošního roku bylo postaveno staveb asi ¹/₄ proti minulým rokům, musil to ucítiti celý pracovní trh. Spousta stavebního dělnictva, spousta nádeníků, spousta řemeslníků a dělníků v těch živnostech, které pracují pro stavební ruch, je bez práce a také spousta stavebních živností je ruinována.

To všechno víme. Proto velmi těžko můžeme si činiti naději, že by se příštím rokem poměry podstatně zlepšily. Jsem toho mínění, že je tu jistý vzestup ze dna konjunktury, ovšem pomalý. Zdá se mi, že je spíše vlnovitý a že zase může s jistého vrcholku se vrátiti ke dnu, jako se to děje v celém světě a i u nás konečně už jsme to prožilí.

Zde běží tedy o to, jak zlepšiti záměrně tuto situaci. Vláda udělala kromě devalvace několik opatření, na př. zřízení reeskontního ústavu, zavedením bursovního lombardu, majíc na zřeteli usnadnění krátkodobého úvěru, jejž potřebují obchod, živností a vůbec podniky pro svůj běžný provoz. (Sen. Mikulíček A jak se to osvědčuje?} Přiznávám beze všeho, že se to osvědčilo málo. Reeskontní ústav vykonal svůj úkol dosud v tom, že kurs státních papírů jaksi stabilisoval. Ovšem na druhé straně tím, že reeskontní ústav odebírá přebytečné kapitály ze sociálních ústavů, z pojišťoven a peněžních ústavů, způsobil úplné zaražení hypotekárních zápůjček. Reeskontní ústav, musím doznati, je spolupříčinou toho, že stavební ruch letošního roku je skoro ubit, neboť poslední kapitály, které se ještě půjčovaly na hypotéky, dnes se nepůjčují.

Pokud se týče bursovního lombardu, víme, že se nabízejí peníze, ale cenné papíry se za ně nenabízejí. Je zde pouze jednostranná nabídka kapitálová, ale nejsou tu dlužníci, kteří by za peníze dávali cenné papíry, poněvadž peněžní ústavy, které nejvíce by měly býti interesovány na tomto obchodu, mají dostatečné hotovosti krátkodobých peněz. Letos v peněžních ústavech je docela více peněz na hotovostí než loňského roku. Proč? Poněvadž se nechce půjčovati, jelikož málo je dlužníků důvěryhodných. Podniky jsou na tom špatně a je těžko půjčovati, když se neví, zdali podnikatel za půl roku svůj závod nezastaví, a zdali ústav nepřijde o své peníze, Na dlouhodobé úvěry nemohou ústavy půjčovati své pokladní hotovosti, poněvadž musí se báti doby, kdy bude peněz potřebí a mohly by přijíti do finanční kalamity, kdyby peníze dlouhodobě umísťovaly. Tak se věci mají.

Uznávám, že zmíněné kroky k usnadnění úvěru, přesto že jsou dobré, jsou dnes málo účinné a zůstanou málo účinné, poněvadž jsme opravdu v době velíce abnormální.

Pan předseda ministerstva mluvil zde o 40 hodinové pracovní době, která by měla poněkud uleviti akutní nezaměstnanosti. O tom není pochyby, že je to v této době naprosto nutné. Zkracovati pracovní doba se musí, aby dostalo více lidí zaměstnání. Ovšem musíme si býti toho vědomi, že je to krajíc chleba, který rozdělujeme na více dílů mezi hladové. To není prostředek, jímž bychom povznášeli výdělečnost a oživili hospodářský život, je to jenom jistý druh podpory v nezaměstnání.

A když tak o všech těchto věcech uvažuji, nemohu si pomoci, musím prohlásiti, že, je-li možná v této době u nás účinnější pomoc, nelze ji jiným způsobem dosáhnouti, nežli organisováním veřejných prací ve větším slohu. To je důsledek úvah, které jsem velmi podrobně o dnešních těžkých problémech měl. A je-li možno v této době zachrániti se před nebezpečím sociálním a politickým, které vzniká z hladu a bídy, je-li možno zachovati poněkud ve zdravém stavu náš hospodářský život pro doby příští, mám za to, že musí stát nevyhnutelné přikročiti k provádění velkého programu, plánu investic veřejných a že jiné cesty, aspoň která by byla dostatečně účinná, není.

Vím dobře, že se tím krise neodstraní, že tím nezaměstnaní nezmizí, vím dobře, že je to jenom úleva. Ale potřebujeme té úlevy, potřebujeme nějaký most, po kterém bychom mohli přejíti do dob lepších. (Sen. Mikulíček: Do Palestiny!) Do Palestiny půjdeš ty. Již jsi tam měl býti.

Lituji upřímně toho, že pan min. předseda o veřejných pracích úplně pomlčel. Proč? To je mi záhadou. Snad pod vlivem agitace, která se z jistých stran provádí proti tomuto způsobu řešení krise a nezaměstnanosti. (Sen. Kindl: Vy vlastnit banky, velkopodniky!) Jsem toho mínění, že je to velká mezera ve vládním prohlášení, když o této věci pan min. předseda se nezmínil.

Nám, kteří hájíme provádění veřejných prací ke zmírnění krise a nezaměstnaností, se vytýká, že chceme dělati experimenty. Prosím, copak je experimentem, když žádáme, aby se opravovaly silnice, které jsou v desolátním stavu? Je to experimentem, když žádáme, aby se dělaly spojovací silnice mezi zeměmi republiky, které jsou nutné z obchodních příčin, ale ještě více ze strategických důvodů?

Je to experiment, voláme-li po tom, aby se vystavěly nutné železnice, nutné nejen z důvodů hospodářských, nýbrž i z důvodů obrany země? (Výkřiky sen. Kindla a Mikulíčka.)

Předseda (zvoní): Až se ujmete slova, odpovídejte řečníkům, ale toto přerušování není dobře možné a také to není slušné. Já jsem velmi benevolentní, ale tento způsob není možný. (Stálé výkřiky komunistických senátoru.)

Prosím o klid.

Sen. Modráček (pokračuje): Mělo-li by toto býti označováno za nějaké experimenty, pak opravdu nevím, není-li experimentem i objednávání nových vagónů za vozy již úplně shnilé. To by se musily zastaviti všechny státní a veřejné investice. Práce, které doporučujeme, jsou absolutně nutné. Neudělají-li se dnes, musejí se udělati zítra, a to snad za horších poměrů a dražších cen.

Je zde otázka finanční, ale ani na tu jsme odpověď nezůstali dlužní, i v této věci vyšlo z naší strany několik návrhů. Nebudu o nich mluviti, jsou známé, psalo se o nich a byly ovšem potírány. Je to konečně vedlejší, jsou-li potírány čili nic, neboť kritika je dovolená, ale praví-li se, že chceme našimi finančními návrhy ohroziti měnu, prohlašuji předem, že je taková výtka nesmyslem. To, co chceme, se provádělo před válkou a provádí se po válce u řady cedulových bank v cizině, i u nejlepších, prvotřídních bank. Nechceme nic jiného, než využíti toho, čeho využívají státy jiné, které jsou možná hospodářsky lépe postaveny než stát náš.

Prohlašuji zde, že všichni stojíme na zásadě stálosti měny. Pokládáme udržení stálostí naší měny za nezbytnou podmínku zdravého hospodářského vývoje a nepřejeme si žádnou novou devalvaci. Pří všem, co navrhujeme, i když se to na pohled zdá radikální, požadujeme, aby to bylo založeno reelně, aby měna zůstala nedotčena. Ale peníze se opatřiti musejí a nemůže-li si je stát opatřiti normální cestou, poněvadž mu je nikdo nepůjčí, pak musí vypomoci Národní banka, ať se to vzpírá theorii profesora a guvernéra Národní banky sebe více. Nemůžeme si prostě pomoci. V této situací nemůže býti nějaká doktrina překážkou řešení otázek životních. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Právě proto, že víme, že krise nebude zítra u konce, že cítíme, že může ve své a-kutní síle trvati snad ještě 2 nebo dokonce 3 roky, nadhazujeme otázku velkého hospodářského plánu, Možná, že se to zdá poněkud smělým, ale lépe míti v takovéto době myšlenku smělou než žádnou. V nynější době nevystačíme s kusými reformami, jaké se doposud dělaly, potřebujeme něco rozsáhlejšího a účinnějšího. Čekal jsem, že pan min. předseda něco podobného naznačí, a již jsem byl uchystán, že s radostí mu vykřiknu vstříc, že nemáme v čele vlády malého, ale velkého Petra. Pohříchu můj výkřik zmrzl mi na rtech. S politováním to musím konstatovati, (Výkřiky sen. Mikuíička.)

To říkám právě vůči stranám, které dnes tolik přísahají na pravé vlastenectví, na nefalšovaný nacionalismus, trochu osolený hesly fašistickými, to říkám vůči těm stranám, odkud přicházejí největší útoky proti požadavku, aby rozšířeny byly veřejné práce. Říkají-li, že jsou prvotřídními vlastenci, pak by měli především naše snahy v tomto směru podporovati. Jisto je, že mizérie, ve které žijeme, není jen otázkou hospodářskou a sociální, nýbrž také otázkou politickou prvého řádu. Pánové, o tom není pochyby, zdravý základ státu může tvořiti jenom obyvatelstvo spokojené a ne obyvatelstvo hladové. Buďme si vědomi, že rozvraty politické, které nastaly v některých státech evropských, byly do velké míry vyvolány psychologickými účinky nezaměstnanosti. Pánové, dnes je to dokázáno o německém hitlerismu. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Schválně jsem si poznamenal statistiku volebních výsledků Hitlerovy strany a tu opravdu je zrovna markantní, jak úspěchy politické a volební Hitlerovy strany byly v souvislosti se vzrůstem krise a nezaměstnanosti v Německu. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) V květnu 1924 měli hitlerovci první mimořádný úspěch. Získali okrouhle 1,900.000 hlasů a 32 mandátů poslaneckých. To bylo v době inflace a okupace Poruří. Toho roku došlo k ujednáním reparačním t. zv. Dawesovým plánem a zároveň také ke stabilisaci marky a vidíme v prosinci téhož roku, že klesl počet jejich hlasů na 906.000 a 14 mandátů. V květnu r. 1928, kdy v Německu byla poměrná prosperita, poklesly hlasy hitlerovců dokonce na 809.000 a 12 mandátů. Vývojem a zlepšováním hospodářských poměrů v Německu upadal počet jejich hlasů čím dále tím více. V září r. 1930, kdy Německo bylo zachváceno už silnou křísí a velikou nezaměstnaností, najednou vzrostl počet jejich hlasů na 6,406.000 a 107 mandátů. V červenci r. 1932, kdy krise v Německu vyvrcholovala a nezaměstnanost, jak víte, již dosahovala přes 6 milionů, stoupl počet jejich hlasů na 13,733.000 a 230 mandátů. Pak počali klesat. V tom byly příčiny politické. Voliči poznávali, že jim nepřinesou modré s nebe, a tak zase od nich začali odpadávati. Ovšem právě v té době nastal tam obrat, který zachránil Hitlerovu stranu před stálým úpadkem hlasů a dal jí do ruky státní moc.

Tato čísla jsou poučná a ukazují nám, jak velice působí bída a nezaměstnanost na politické poměry v každém státě, a my musíme s tím počítati. Nemůžeme a nesmíme nechati bez naděje lid jíti ještě do dvou - tří let krise. Lidé jsou vyčerpáni, poslední úspory projedli, nemají z čeho doplňovati svůj výdělek nebo snad vůbec z čeho žíti. Zde se musí přemýšleti, co dělati, musí býti nějaký plán, a tu nejde celou věc odbývati snad nějakými kusými reformami. To zde konstatujeme my, sociální demokraté jako vládní strana.

Nebudu se zmiňovati o volbách v Písku a v Peckách, poněvadž se nedají srovnávati s tím, co se odehrávalo v Německu, To jsou pouze lokální zjevy, které nebudou míti žádného vlivu na všeobecné politické volby. Poměr hlasů odevzdaných při obecních volbách neodpovídá obyčejně nikde poměru hlasů odevzdaných při volbách politických, totiž sněmovních. Chci jen něco říci stranám, které tak ohromně vynášejí své úspěchy v těchto dvou obcích. Jestliže jste tam získali těch pár set hlasů, to nebyly hlasy lidí, kteří pro vás hlasovali z přesvědčení, to jsou hlasy rozervanou politických (Hlasy: A koupené!) a skupované za nynější stísněné situace... (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Předseda (zvoní): Pane kol. Mikulíčku, prosím o klid, není pana řečníka slyšeti.

Sen. Modráček (pokračuje): Těm lidem nepomohou strany, které tam získaly jejich pár hlasů, poněvadž - a to je zajímavé - jsou to právě strany, které mají nejchudší program sociální a hospodářský. Jsou to strany, které těm ubožákům pomoci nechtějí a také nepomohou. Právě národní demokracie a strana Stříbrného mají nejchudší sociální a hospodářský program, a na tom je nejlépe viděti, že ta věc, která byla v novinách tak úžasně rozváděna, nemá politického významu.

To jen tak mimochodem. Jisto je, že chceme-li potírati rozvratné živly, musíme především potírati bídu. (Výkřiky sen. Kindla. - Předseda zvoní.) Přiznávám, že nestačí jen sociální politika, aby odstranila nebo ztlumila živly, které pracují proti státu nebo proti jeho formám, zřízení atd., že stát musí míti také moc a kuráž dovésti udržeti si autoritu mocenskými prostředky. Hlásám to od převratu, že republika a demokracie musí ukázati sílu a ne slabost. Slabá demokracie je jistý druh anarchie a nedovede-li si demokracie udělati pořádek, nedovede-li zajistiti právní stav, přijde jiná forma státní, která to provede za demokracii, třebaže to odpyká lid svými svobodami a právy.

Převraty, které nastaly v Itálii a v jiných ještě zemích, byly do veliké míry zaviněny nerozumnou politikou komunistických stran. (Odpor komunistických senátora). To je fakt. To je dnes historicky prokázáno. To je prokázáno o Itálii a také i o Německu. (Sen. Mikulíček: Chcete-li býti korektní a slušný, mluvte také o Vídni!)

Předseda (zvoní). Prosím o klid.

Sen. Modráčék (pokračuje): Na druhé straně.... (Sen. Mikulíček: Co Vídeň? To je zbabělost! - Předseda zvoní. - Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Sen. Modráček (pokračuje): Na druhé straně vidíme-li v celé řadě zemí bouře, revoluce, popravy atd. (Stálé výkřiky.), musí nás naplniti největším uspokojením, že u nás pracující lid zachovává klid, i když snad není spokojen. To platí nejen o dělnictvu československém, nýbrž i o pracujícím lidu národních menšin v republice. Myslím, že to byl povznášející zjev, když na tábor německé soc. demokracie, který byl konán v Ústí, v Teplicích, Podmoklech atd., dostavilo se na pouhý povel vedení strany 100.000 účastníků i z nejvzdálenějších míst, kteří tam projevili svoji lásku k demokracii, svoji příchylnost k republice a kteří zároveň také projevili odhodlání bojovati proti všem nepřátelům republiky a demokracie, i našeho státu. (Výborně! -Potlesk.)

To myslím, že by mělo... (Sen. Mikulíček: To znamená, ze je možno fašismus odraziti! - Předseda zvoní.) Už chraptíš. Přestaň!

To by mělo býti v celé čsl. veřejnosti oceněno. A pánové, vidíme-li v republice za těchto těžkých poměrů klid, který je obdivován celým světem, pak musím říci, že máme v pracujícím lidu ohromný mravní kapitál. Naše republika má za sebou tak spolehlivé masy, jako snad žádný jiný stát. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Proto si myslím, že tento veliký kapitál nesmíme promarniti nějakou jednostrannou politikou, neochotou k životním potřebám pracujícího lidu, nýbrž musíme vykonati vůči těmto milionům strádajících svoji povinnost (Výkřiky sen. Kindla. - Předseda zvonil), tím spíše, že se všech stran, jak nám to vyložilo exposé p. ministra zahraničí, na nás číhá nebezpečí. My chceme mír, mír s celým světem, ale naši sousedé nám jej nechtějí popřáti. Bylo nám vylíčeno slovy opatrnými, ale působivými naším zahraničním ministrem, že příštích 12 měsíců rozhodne o tom, budeme-li míti mír či válku. Já bych si přál, kdyby vůbec na desetiletí Evropa nezažila války, ale poměry jsou takové, že musíme býti na všechno připravení, i na to, že budeme museti snad se zbraní v ruce hájiti existencí našeho státu. Tu mám za to, že úsilí, které rozvinul a rozvíjí s takovou energií pan min. zahraničí za hranicemi, aby překazil plány cizích diplomacií, namířené proti naší republice, musíme také my podporovat uvnitř řádnou správou státní, řádným hospodářstvím, pevnou autoritou státní, ale také upřímným pečováním o trpící lid. Za každou cenu musíme v této době zachovat klid v našem státě a nejen snad prostředky mocenskými nebo jiného druhu, jež ohlašuje pan min. předseda, nýbrž zejména tím, když budeme potírati bídu a nezaměstnanost. (Výborně! - Potlesk.)

Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. dr Kovalik.

Sen. dr Kovalil: Slávny senát! Na vládne prehlásenie pána min. predsedu a na exposé pána ministra zahraničia dovoľujem si prejaviť nasledovné, najprv o zahraničnej politike a potom o vnútornej politike.

Keď pozorujeme medzinárodné politické a hospodárske pomery Európy, musíme konštatovať, že politici, štátnici, diplomati a veľká časť európskej tlače skoro výlučne zaoberá sa stále a stále mocenskými, imperialistickými otázkami. Pohybujú sa títo politici, štátnici a diplomati stále a stále v začarovanom kruhu mocenskej politiky ako čo by boli hypnotizovaní a nemôžu sa vymotať z toho začarovaného kruhu mocenskej politiky. Je to nenormálny stav, je to politická psychóza, ktorá škodí hospodárskym pomerom Európy, ktorá ohrožuje mier, ktorá znemožňuje sanovanie hospodárskych pomerov v Európe, lebo to stále pohybovanie sa len v začarovanom kruhu mocenskej politiky zanedbáva hospodárske otázky a má za následok nezamestnanosť, biedu a hlad v celej Európe.

Svet, ľud, národy sa prevádzaním medzinárodnej politiky nevyžijú, toho sa nenajedia, ľud a národ žiada pokoj, žiada prácu, žiada chlieb.

Podívajme sa bližšie na tento chorobný stav politický v Európe! Po vojne celý svet úfal, že nastane pokoj, že sa stále budú zlepšovať hospodárske pomery, že už prestanú vojny. A opravdu v prvých rokoch bola veľmi dobrá obchodná konjunktúra, bola práca, bol zisk, boly obchody, bol chlieb. Ale akonáhle začaly sa ukazovať mocenské snahy, mocenské tendencie, hneď všetko sa zhoršilo, hneď nastala zasa tá nedôvera jedného štátu ku druhému a nastalo zbrojenie.

Národy chcú pokoj a mier. Demonstrovaly, manifestovaly všade po celej Európe za pokoj a mier. V Paríži boly veľké manifestácie a po všetkých krajinách. To je vola ľudu, ľud nechce zápletky vojenské, ľud nepotrebuje mocenskú politiku, ľud nepotrebuje vojnu, on chce mať pokoj. A prečo sa tedy stále a stále len o tom pojednáva v európskej diplomacii?

Národy by pokojne žily jeden s druhým, Maďar so Slovákom. Čo ten dbá politiky, nech má len prácu a chlieb, Nemci s Francúzi by pokojne žili jeden s druhým, Poliaci s Nemcami a naopak. Národy by pokojne žily, keby ich nechali v pokoji. Ale čo robí diplomacia? Musíme uznať, že sú štátnici, politici a diplomati, ktorí chcú udržať mier, ktorí pracujú za mier, a tak to koná aj naša republika. Avšak sú štátnici, politici, diplomati, ktorí vždy majú na jazyku slovo, že sú za pokoj, že sú za mier, a preca pracujú v záujme mocenskej politiky, hľadajú spojencov pre túto svoju mocenskú politiku tak, že aj tí pokoja a mierumilovní štátnici, politikovia a diplomati prinútení sú zaoberať sa tiež tými mocenskými otázkami. A tak celá diplomacia krúti sa ako by na kolotoči, stále a stále je v tom začarovanom kruhu politiky a nevie sa z neho vymotať.

Aj mierumilovní politikovia hľadajú potom spojencov a nastane ten antagonizmus, ten boj dvoch front, dvoch smerov. Cestuje sa krížom krážom Európou, konferuje sa stále, intrikuje sa po hlavných mestách a není tomu konca. A svet pri tom trpí biedou, nezamestnanosťou a hladom.

Padne hrozný výstrel vo Viedni. Zasa nové mocenské diplomatizovanie, nové cestovanie, nové soskupovanie. Nastane hrozná, poľutovaniahodná tragédia marseilleská, ktorej v obeť padol Alexander, kráľ Juhoslávie, a minister Barthou práve vtedy, keď pracovali za mier, a po tej tragédii zasa nové soskupenie, nové diplomatizovanie, a to len o mocenské otázky. Ten začarovaný kruh neprestáva. Stále a stále sa pohybuje diplomacia len v tom jednom kruhu mocenskej politiky. Tvorí sa však fronta, ktorá húževnaté pracuje na udržaní mieru, avšak nútená je pri tom ku svojej ochrane a ku ohromnému zbrojeniu. Pozrime, aké sú následky tejto mocenskej politiky. Je to nedôvera jedného štátu ké druhému, to nesmyselné, hraníc neznajúce zbrojenie, ktoré je už tak nesmierne, že vyčerpáva celú finančnú silu všetkých štátov, že to už štáty nevydržia. Štáty sa ohradzujú clami, zastavuje sa zasielanie valút, peňazí z jedného štátu do druhého, obťažuje sa výmena zbožia a ešte s inými hroznými následkami tejto mocenskej politiky sa sotkávame, takže to už svet nemôže vydržať. Stále sa zvyšujú kontingenty vojska na statisíce, ba milióny, stavajú sa stá milióny stojace válečné lodi. Práve v najnovšej dobe sdelily noviny, aké ohromné vojenské lodi sa stavajú. Postaví-li si jeden štát takú loď, už druhý myslí, že musí postaviť ešte väčšiu. Je to hrozné, čo sa deje v Itálii, Anglii, Japonsku, Amerike, zrovna ako by svet stratil rozum, a preca, keď jedno torpédo trafí takú vojenskú stomiliónovú loď, ponorí sa táto do more a tých sto miliónov tam zostane.

Je tak veľká bieda, že sa zo dňa na deň ľudia vraždia pre biedu, pre hlad. Ja bych všetkých tých ľudí biednych, ktorí nemajú zamestnania, ktorí hladujú, aj ich detí, o ktorých nevedia, či im môžu druhý deň dať kúsok chleba, poslal k tým štátnikom a diplomatom, ktorí robia tú mocenskú politiku. Nech k nim idú, aby ich tí videli. Ale to sú veľkí páni. Pán sen. Šrobár nemusí sa smiať - neviem, prečo sa vlastne smeje. Všetkých tých ľudí bych poslal k tým diplomatom, nech sa hlásia trebárs i v Ženeve alebo kde inde. Každý z poslancov a senátorov z vlastnej skúseností vie o tej biede, lebo k poslancom a senátorom chodia tí najbiednejší ľudia, a to nielen u nás, ale aj v iných štátoch.

Vývody moje majú ten smysel, že by bolo dobré, keby mocenskú politiku robiaci štátnici a diplomati bezprostredne - ako my poslanci a senátori máme k tomu príležitosť - skúmali tú všeobecnú biedu, lebo tak teprve by malí pochopenie, aké následky má ich mocenská, výbojná, imperialistická politika. Ja dobre viem, že tam nebudú cestovať tí žobráci, lebo tí diplomati sú veľkí páni a ani sa k nim nedostanú. Či sa smejeme, či nie, je to tak, ako hovorím. Tí páni povedia: najprv politika mocenská a potom chlieb. To je circulus vitiosus. Najprv treba chlieb a potom rozmýšľať o iných veciach. Ale čo by hneď sa urobila nová mapa Európy, čo by hneď sa změnily i hranice štátov, ani vtedy nenastane raj, lebo budú nanovo nespokojenci, ktorí nebudú ani s tým stavom spokojní a vždy a vždy nastanú roztržky a boje, takže by to neznalo konca. Tedy nová Európa nesanovala by svet ani mocenskou politikou, svet musí sa sanovať celkom inými vecmi. Prídem na to. Konajú sa síce sem tam hospodárske a obchodné smluvy, jeden štát so druhým, ale to je maličko, to sú len lokálne záujmy, také flajstry, nálepky na rany toho celého chorého tela, lebo celá Europa je nemocná. Iné liečenie je tu potrebné než sem tam nejaká obchodná smluvička.

Veľkí štátnici prišli už na to a svolali do Londýna svetovú hospodársku konferenciu, nebo chceli celkový stav sanovať, a vedeli, že len celoeurópska a celosvetová konferencia by mohla ozdraviť celé nemocné telo. Svolali tú svetovú hospodársku konferenciu do Londýna, A čo sa stalo? Prvá vec bola, že sa nastolily zasa tie mocenské politické otázky a ako bomba rozišla sa svetová hospodárska konferencia londýnska. Toto je hrozný stav, to je psychóza sveta, keď človek o tom hlbšie rozmýšľa. Po londýnskej hospodárskej konferencii nanovo sa len veselé ďalej konala mocenská politika, ten začarovaný kruh ďalej existoval a točil sa ten jej kolotoč.

Spomenul som, že mierumilovní štátnici pracujú za udržanie mieru, kam patrí Francia, Malá dohoda, naša republika a najnovšie i balkánsky pakt. Všetci mierumilovní ľudia sa tešia, že i balkánske národy pristúpíly k mierumilovnej politike, lebo vedia, že tým chcú sanovať i strednú Európu a juhovýchodnú Európu a vykonať jej veľkú službu. Teď by sa pripojilo k tejto mierumilovnej politike i Poľsko. Česko-poľské sporné otázky v Te-šínsku daly by sa obapolnou dobrou vôlou ľahko riešiť. Tedy v tomto ohľade by ťažkostí nebolo. Poľsko-francúzsky pomer, ktorý bol vždy veľmi srdečný, v poslednej dobe skalil sa tým, že štyrdohoda, Anglia, Francia, Nemecko a Itália, nerešpektovala Poľsko ako slovanskú veľmoc a pre toto nerešpektovanie veľmocenského postavenia, ktoré si nárokuje Poľsko pre veľký počet svojho obyvateľstva - veď má 33 mil. - pre veľké teritorium a pre historicko-kultúrne dejiny minulých století, na prekvapenie celého sveta začalo Poľsko samostatnú politiku robiť.