Předseda dr Soukup.

Místopředsedové: dr Heller, dr Hruban.

Zapisovatelé: dr Karas, Pichl.

Celkem přítomno 115 členů podle presenční listiny.

Členové vlády: předseda vlády Malypetr; ministři dr Beneš, dr Dérer, dr Krčmář.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Bartoušek, jeho zástupce dr Trmal.

Předseda dr Soukup zahájil schůzi v 15 hodin 6 minut.

dal předseda: na dnešní schůzi sen. Kelloovi; na dnes a zítra sen. Kotrbovi.

Předseda konstatoval, že senát je způsobilý se usnášeti, a k jeho návrhu dal senát hlasováním zdravotní dovolené: do 6. prosince t. r. sen. dr Korláthovi, na 2 měsíce sen. Ušákovi.

ve schůzi konané dne 6. listopadu 1934 přikázány výborům národohospodářskému a rozpočtovému návrhy tisky 1351, 1352 a 1355.

Výborům rozpočtovému a živn.-obchodnímu vládní nařízení, kterým se částečně mění seznam přepychových předmětů, vydaný vládním nařízením ze dne 27. března 1930, č. 32 Sb. z. a n. (č. 12.556).

Výboru rozpočtovému vládní nařízení ze dne 25. října 1934, kterým se zmocňuje ministr financí, aby převzal jménem státu záruky za konversní půjčky sloužící k úhradě nesplacených zbytků emisí rakouské garantované půjčky 1923 až 1924 (č. 12.555).

Předseda (zvoní): Přikročíme nyní k projednávání pořadu dnešní schůze, jímž jest:

Navrhuji, aby řečnická lhůta stanovena byla 4 minutami pro každého člena klubu, nejméně však půl hodinou na jednotlivý klub.

Sen. Mikulíček: Prosil bych o slovo.

Předseda: Pan sen. Mikulíček má slovo.

Sen. Mikulíček: Slavný senáte! Dostáváme se jednou za půl roku k politické debatě. V poslanecké sněmovně byla řečnická lhůta pro jednotlivého řečníka jedna hodina a proto navrhuji, aby podle parlamentního vzoru pro každého řečníka také zde byla lhůta nejméně jedna hodina, poněvadž, když se o politických věcech mluví při projednávání jiných předmětů, předsednictvo podle jednacího řádu znemožňuje politickou debatu. Myslím, že senát má míti stejné právo jako posl. sněmovna.

Předseda (zvoní): Senát je způsobilý se usnášeti.

Dám hlasovati nejprve o pozměňovacím návrhu sen. Mikulíčka; kdyby byl zamítnut, dám hlasovati o návrhu předsednictva.

Kdo souhlasí s návrhem p. sen. Mikulíčka, aby byla pro každého řečníka bez výjimky stanovena lhůta řečnická v trvání jedné hodiny, ať zvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina. Návrh je zamítnut.

Kdo souhlasí s návrhem předsednictva na lhůtu 4 minutovou, nechť zdvihne ruku. (Děje se).

To je většina. Návrh předsednictva je přijat. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Zahajuji debatu.

Uděluji slovo prvnímu řečníku, přihlášenému >proti<, panu sen. Slámovi. (Výkřiky sen. Kindla.) Prosím o klid.

Sen. Sláma: Slavný senáte! Byla zde včera přednesena exposé pana zahraničního ministra Beneše a pana předsedy vlády Malypetra o věcech hospodářských a vnitřních a tu je k tomu potřebí, zejména se stran oposičních, zvláště se stanoviska vnitropolitického zaujmouti stanovisko.

Co se týká politiky zahraniční, již loni nám řekl pan ministr zahraničí dr Beneš, že rok 1934 bude rokem kritickým, ačkoli nevěděl a nemohl předpokládati, jaké událostí se v tom roce vlastně stanou. Zejména, nemohl předpokládati takový incident, který se stal v Marseille, který pohnul evropskou politickou hladinou. Místo aby nastalo více méně uklidnění, přišly doby určité rozrušeností a nervosity a do klidného ovzduší jednání, která byla navazována, vnikly takto poruchy.

Ovšem musím říci jedno: Co se týká zahraniční politiky naší, vždy směřovala k tomu, aby byl udržen za každou cenu mír, S tím musí každý občan našeho státu souhlasiti, s tím také budou souhlasiti všechny naše oposiční strany, v tom bude zkrátka celý národ zajedno, aby mír byl za každou cenu pro nás, pro Malou Dohodu a celou Evropu zachován. Za to, že dnes je neurčitá, ano nejistá doba v zahraniční situaci, nemůže se dávati vina nám, našemu státu, nemůže se dávati vina spojeným státům Malé Dohody, nemůže se dávati za vinu našim spojencům, Francii, nemůže se dávati také nějaká vina na tom neklidu ani státům nám přímo nepřátelským, nýbrž mohou býti pouze různé domněnky, které podporují thesi, že je u některých států úmysl, přiváděti znepokojení do evropské situace.

S našeho stanoviska musíme říci jedno: Jestliže dnes stojíme mezi státy, které s námi mají společné hraníce, jsou jinojazyčné a podle versailleské mírové smlouvy jsou skoro našimi nepřáteli, musíme říci, že my ne-přičiníme nic k tomu, abychom si z těchto státu nepřátele učinili.

Prohlášení pana ministra Beneše, že chceme s Německem žíti v nejlepším souladu, dokumentuje snahu nás všech, že s tím souhlasíme, že bychom nechtěli míti nepříjemnosti ani se státem, který dnes nemá demokratického řízení, který nemá dnes žádnou demokratickou formu, který se zařídil ve svém státě podle toho, jak události si to tam zkrátka vynutily.

Na druhé straně máme vedle našeho státu i stát slovanský, který má určitou spřízněnost s našim státem, a jsme s ním v určité neshodě. Tedy můžeme říci, abychom nepředbíhali všeobecným událostem, že mohou některé věci, jak bylo též p. ministrem naznačeno, býti přechodného rázu, některé věci mohou býti dosti vážné, ale dají se upraviti smírnou cestou, a že nemůžeme se stavěti tomu vývoji na překážku, nýbrž musíme jej podporovati.

Ovšem proti jednání států, ve kterých se přímo útočí na náš stát, naše ústrojí, na př. Maďarska - kde se přímo provádí proti nám akce na mezinárodním foru, kde zprávy, které nejsou opodstatněné a které nejsou mnohdy pravdivé ani pravděpodobné, dávají se cizímu tisku, cizím státům k disposici - musíme se jako český stát, jako jeden celek všichni společně ohraditi, poněvadž je to poškozování našeho státu, a musíme v tomto o-hledu bráti za svou politiku našeho ministra zahraničí dr Beneše, která je v této věci jedině správná a účelná pro budoucnost.

Tedy s tohoto stanoviska nemám co dodati k naší zahraniční politice, jenom mohu zdůrazniti, že kdyby šlo o nějaký útok na náš stát, bude všechno občanstvo hájiti integritu naší republiky.

Pokud se týká prohlášení p. min. předsedy, jsme s ním ovšem v rozporu a díváme se na vnitřní naši politiku s docela jiného hlediska, z jiného zorného úhlu. Kdo se pamatuje na poslední prohlášení pana min, předsedy, musí zjistiti, že prohlášení, které učinil včera, nelišilo se skoro nic od prohlášení, které učinil minule v této sněmovně. Samé sliby, samé poukazování na cizinu, poukazování na to, co se má dělati, jakým způsobem se má racionelně hospodařiti, ale skutky od posledního prohlášení jsme neviděli žádné a také nemáme důvěry ve sliby, které nám pan min. předseda zde učinil pro budoucnost, poněvadž k ničemu nezavazují a sotva se splní.

Pan min. předseda mluvil o normálním rozpočtu na r. 1935, který ovšem my nemáme v rukou. Podle doslechu je prý malý přebytek v tom rozpočtu, ale podle zkušeností z minulých vyrovnaných rozpočtů, v nichž se pak objevily deficity až 1¹/₂ miliardy, můžeme předem říci, že ani tento rozpočet nebude stabilní, že i tento rozpočet se setká s tím, s čím se setkaly staré rozpočty, totiž že zase nakonec zbude schodek. Mohlo by se státi, že by se hledělo dosáhnouti rovnováhy v rozpočtu tím způsobem, jak se to dělalo letos, kdy se veškeré státní ústrojí pričiňovalo, aby schodek nebyl v takové horentní výši, jako byl v r. 1933, totiž že se abnormálním způsobem vymáhaly daně, že se získávaly státní pokladně neoprávněným způsobem příjmy na účet strádajících vrstev a na účet veškerého našeho národohospodářství. Jsem plně přesvědčen, že kdyby se této metody použilo při tomto rozpočtu, nebudou státní pokladně k disposici již žádné peníze, poněvadž jich tu fakticky jíž není. Mám vážné obavy, že státní rozpočet na rok 1935 bude pasivní, nenastane-li lepší hospodářství a nedojde-li k vyrovnání všech hospodářských složek ve státě.

Pan min. předseda se zmínil o tom, že se veřejné mínění nemá klamati, že se veřejného mínění nemá zneužívati k tomu, aby se na jedné straně - myslím alespoň, že to tak mínil - určitému počtu lidí, určitým vrstvám něco slibovalo a na druhé straně aby se říkalo, že se ve státní pokladně musí šetřiti. To není správná metoda, míti určitý princip, který by znamenal šetření a který by zároveň uspokojil všechny složky, které chtějí býti uspokojeny. Chce se tedy něco dávati, ale není úhrady, a to je, myslím, spojeno s tím, co se zejména v poslední době dělalo se státními zaměstnanci. V novinách se neustále psalo, že se musí absolutně změniti zákon o úpravě platů státních zaměstnanců, který vyprší koncem tohoto roku, a že musí nastati starý poměr. Na druhé straně však nikdo v těch novinách neřekl, jakým způsobem se najde úhrada, a pak ovšem nastává kolise a dochází k tomu, že pan min. předseda musí s tohoto místa prohlásiti, že se veřejnost nesmí klamati. To je ovšem smutné. Kdyby to dělaly jen oposiční strany, řeklo by se, že to oposice dělá úmyslně. Dělají-li to však i vládní strany, měl pan min. předseda zaříditi kroky, aby se něco podobného ve vládní koalici nedělo, aby se zbytečně neslibovalo a tím nevzbuzovaly naděje. Je třeba, aby dnes veškeré státní zaměstnanectvo vědělo, na čem je, že státní pokladna dalších vydání nesnese a že není možno získati zdroje k finanční úhradě. My jsme otevřeně řekli, že se nic nestane, poněvadž stát nemá peněz, a řekli jsme přímo, aby se úřednictvo všech kategorií nedalo klamati, poněvadž splnění podobných slibů není možné. My jsme jako oposice vykonali svou povinnost, na nás tedy to, co řekl pan min. předseda, neplatí.

Pan min. předseda mluvil o naší mladé inteligencí a o jejím umístění. Jsem přesvědčen, že všechny politické strany, ať vládní či oposiční, budou se mnou souhlasiti, řeknu-li, že je povinností státu, aby se o určitý počet zaměstnanectva, kterého nutně potřebuje, také postaral a ne aby dělal z nouze ctnost. Jsem přesvědčen, že by se mohlo mladé inteligenci účelné pomoci, kdyby se jednou u nás vyřešila otázka dvojího a trojího zaměstnání, otázka zaměstnání rodinného i otázka zaměstnání žen ve státních úřadech.

U nás nebude rozřešena otázka úřednická, nebudeme-li tuto otázku řešiti od základu a nebudeme-li se s ní vážně zabývati. Kolik žen u nás zabírá mužská místa v úřadech, a to žen vdaných, žen které jsou dcerkami rodin, které mají zaměstnání. Kolik je členů rodin, kteří jsou ve státním zaměstnání, odkud mají několikanásobný příjem. Jsou tam i děti, které mohou býti vyživovány od svých vlastních rodičů, ale kolik tisíc máme proti tomu nezaměstnané mladé inteligence, která chodí po dlažbě a nemůže dostati zaměstnání!

Vážení pánové, zde se musí státi náprava radikálním způsobem ve prospěch všech nezaměstnaných, přikročí-li se k této otázce, chceme-li se jí vážné zabývati a vážně ji řešiti. Když se tato otázka tímto způsobem vyřeší, nebude snad poškozena rovnoprávnost žen - my také nemíníme tuto rovnoprávnost poškozovati - ale musíme také jednou říci, že přední je živitel rodiny a teprve pak, když tento živitel je postaven tak, aby rodinu mohl uživiti, nastupuje právo žen. Musíme si říci, že tato otázka se musí řešiti od základu, a má-li býti inteligence spokojena, musí býti řešena jinak.

Pan min. předseda říkal také, že prý se u nás situace lepší, že prý máme lepší zahraniční obchod, ale že prý se z toho nesmí vyvozovati nějaká dedukce, že by to pro budoucnost tak muselo stále být, že to může býti lepší - jak bychom si všichni přáli, aby to bylo lepší - ale že to může býti také horší. Nepřáli bychom si toho, ale může to přijíti.

Pan min. předseda říkal, že se lepší hospodářská situace ve státě. Tu jsme s ním v rozporu. Nám nestačí, když se píše v novinách, že ten a ten průmysl dostal nějakou zakázku, že vyvážíme víc, že máme větší průvoz přes náš stát, že železnice mají větší příjem. Pro nás barometrem zlepšení je, o jaké procento klesá nezaměstnanost, o jaké procento ubývá bídy na vnitřním trhu - ale to se nám neobjevilo. Objevilo se, že nám devalvace způsobila jakýsi vzestup v obchode s cizinou, ale zároveň také určitou stagnaci v našem národohospodářství vnitřním. Tento způsob se nemůže pokládati za ozdravění veškeré hospodářské situace ve státě. Říkalo se, že devalvace způsobí, že se roztočí kola, že veškeren náš průmysl se osvěží.a oživí celý náš hospodářský ruch. A čeho jsme svědky? Vidíme, že devalvace místo aby roztočila kola, někde je zastavila, některá odvětví stojí úplně a nemůžeme s tím pohnout. Hospodářská situace u nás není taková, že bychom mohli říci, že jsme na přechodu k lepšímu, že máme vyhlídky k lepšímu. Kdyby zde byly podmínky a záruka, že se situace lepší, bylo by to něco jiného. Vážení pánové, my vidíme, že se neustále křičí a píše: >Hospodářská situace se lepší<, ale když jdeme po městech, vidíme, že obchody a živnosti jsou zavírány, máme dále zprávy, že výnosy přirážek a daní jsou o 75 % menší proti minulému roku. Je-li úplná stagnace, je-li výroba úplné znemožněna, nemůže nastati ozdravění en gros, a jenom sem tam některé odvětví, které má dodávky, se snad o nějaké procento zlepší.

S tohoto stanoviska byli bychom si přáli, aby pan min. předseda nám otevřeně řekl, jak chce řešiti úbytek, který nastává ve financích státu následkem zavírání obchodů a drobných i středních živností, jak chce řešiti tyto hospodářské otázky, ale to nám pan min. předseda neřekl, učinil jen náznaky, že vláda se bude starati, aby veškeré ty otázky byly usměrněny. To nám nestačí. My jsme slyšeli dost těch krásných slov o usměrnění, ale neviděli jsme dosud žádných činů. Chceme viděti konečně činy a pak budeme míti k vládě důvěru. Ať potom přijde jakýkoli pan min. předseda, řekne-li: >To jsme udělali, to je náš program do budoucnosti<, budeme pro to hlasovati, poněvadž uvidíme, že je to ve prospěch všech složek národa.

Pan min, předseda se zmínil o našem sešněrovaném hospodářství finančním, o našich finančních těžkostech, o našem špatném oběživu, a tu musím říci, že vláda měla splniti, co loni slibovala, aby se občanstvu dokázalo, že vláda má dobrý úmysl a že všechno plní. Vždyť nám bylo loni v exposé pana min. předsedy slíbeno, že se zřídí reeskontní ústav, že se provede lombardování státních cenných papírů. Jaké by to bylo obrovské štěstí, kdyby se to bylo už provedlo! Vždyť krise celé výroby od rolnictva počínaje tkví právě v tom, že je vázáno oběživo, že je špatná cirkulace peněz. Každá záložna má spoustu státních papírů a nemůže je zhodnotiti. Musí-li míti peníze na úhradu běžných záležitostí, musí je nechati tři až pět měsíců ležet, peníze nejsou rentabilní, nejdou z nich úroky, kdežto jinak, kdyby zde byl lombard státních papírů, obec, spořitelna či záložna mohla by státní papíry lombardovati a způsobiti cirkulaci peněz. To se nám slibovalo, ale neudělalo se to, Bylo by to nejvýš nutné, ale stále se dělají jen sliby, kterým už nikdo nevěří.

Když pánové dělali obilní monopol za tím účelem, aby se pomohlo rolnickému stavu, udělalo se to vládním nařízením. Vládním nařízením se udělalo více věcí, o kterých v senátě ani ve sněmovně nic nevíme, které se prostě přečtou a víc nemáme o tom co rozhodovati. Vláda snad mínila udělati tímto zákrokem dobro a já bych byl skutečně rád, kdyby se rolnictvu monopolem pomohlo, ale jsem přesvědčen, že monopol nám způsobil obrovské těžkostí a že nesplnil všechny naděje, které v něj byly kladeny. Na př. dnes mezi drobným rolnictvem jsou veliké stížnosti na výkup obilí. Nemá se to kde uskladniti. Je to nově narozené dítě, v pozdějších dobách snad budou skladiště, jestliže se obilní monopol osvědčí.

Ale druhá věc je rozháranost v hospodářském životě vnitřním. Pan min. předseda v minulé řeči nám zde tvrdil, že nesmí býti zdražováno a že se s celou vervou postaví proti zdražování. My jsme to akceptovali, ale monopol nám přinesl zdražení. A tak jsme viděli, přesto že s tím souhlasily i druhé politické sírany ve vládě, že byla na jedné straně proražena zásada nezdražovati, ale na druhé straně tato zásada se praktikovala. Monopol zdražil obilí. Nechci se zabývati otázkou další, zdali monopol prospěl či nikoliv, ale na druhé straně okamžitě přišel výnos proti veškerému pekařstvu a obchodu moučnému, že nesmí zdražovati mouku. Vyšel výnos, že budou trestáni všichni, kteří zdražují. Ačkoli všichni mistři pekařští a společenstva dávali kalkulace před úřady, byli všichni svorně pokutováni proto, poněvadž musili nakupovati drahou mouku a následkem toho ji musili dráže zpracovati a prodávati. Je to spravedlnost ve státě, je to demokracie? Když ten monopol vyšel, mělo vyjíti také vládní nařízení. Jestliže si zavedený monopol vynutil vzestup cen, musí se připustiti opodstatněné zdražení - ne ovšem lichva - to by bylo rozumné stanovisko, ale trestati někoho... (Sen. Kroiher:... že neslevil před tím a přirazil nyní, ano. Když někdo chce nyní přirážeti, je spravedlivé ho trestati! Když klesne obili, měla klesnouti také cena mouky, to se nestalo!) Vy děláte akci, že sdružujete velkomlýny, které budou žádati moučný monopol. Jakmile se to stane, ceny mouky automaticky stoupnou, vy nebudete říkati nic a vaši kolegové na levicí vám budou říkati: >S tím nemůžeme souhlasiti, ale když jsme v koalici, tak nám to prodejte, my s tím pak budeme souhlasiti<. Ale dokud se to dělá ojediněle, svádíte celý ten systém na jedince, že zdražuje, ačkoliv tím všichni trpí.

Dnes se dělají náměty, že velkomlýny budou žádat o moučný monopol. Jaké stanovisko k tomu zaujmete, je vaše věc, ale také si to sami zodpovíte. (Sen. Ant. Novák: Do té doby budete zase v koalici!} To je možné, ale odpovídat za to budete vy.

Chci poukázat ještě na jednu otázku: Pan min. předseda poukázal, že vláda má v úmyslu řádně hospodařiti ve státě. Já se pamatuji, že vláda vykoupila 40,000 vagónů intervenčního obilí. Jak to s těmi 40.000 vagóny intervenčního obílí dopadlo? Kdyby byla vláda rozumně hospodařila, nechala by těch 40.000 vagónů intervenčního obilí semlít, a dala mouku na produktivní péčí dělnictvu ve velikých komunálních místech, místo poskytování podpor v naturaliích. Ale co udělala vláda? Vláda to dala na sýpky, nechala přehazovat, stálo to hromadu peněz, obilí ztuchlo, to se dalo rolníkům na setí, nic z toho nebylo, a, jak jsem se doslechl, ni to obilí se nebude vracet.

Ale, pánové, kdyby bylo jen to, ale co se ještě děje! Menší mlýny, které zakupují dva vagóny zdravého obilí, musejí zakoupiti jeden vagón intervenčního obilí. A představte si nyní, že se mele špatné obílí s dobrým a následkem toho z mouky, která by mohla býti dobrá, stává se mouka špatná. To není péče o zdraví občanů ve státě. Mám příklad z Brněnská: Jeden mlýn prodal pekaři mouku, ten z ní napekl chleba, jeden hoch z toho onemocněl, ale úřady, které nechaly shníti to intervenční obilí, nestíhají ty, kdo nechali shníti intervenční obílí, nýbrž toho pekaře, který ze špatné mouky upekl chleba. Ten mlynář i pekař to dali zjistiti zdravotnímu tirádu. Jsem zvědav a budu vás informovati, kdo to vlastně vyhraje. Jsem při dnešní spravedlnosti ve státě k veškerému občanstvu pevně přesvědčen, že nebude trestán, kdo nařídil uskladniti 40 tisíc vagónů nesemletého obilí, nerozdav je chudému lidu v naturaliích, nýbrž že bude trestán ten, kdo to musel semlít, smíchat a prodávat. Takovou máme u nás sociální spravedlnost, vážení pánové! Nemůžeme říci objektivně, že by bylo postaráno o všechny složky ve státě stejně. Tomu dnes žádný nevěří. My také nemáme důvěry v prosté sliby, které se nám dávají.

Bylo zde také naznačeno, že se musí pomoci samosprávě. Byla zde spousta námětů, jak máme pomoci samosprávě: zrušiti zákon č. 77, zvýšiti přirážkový limit atd. Byly zde návrhy od samosprávných svazků. Je-li dnes samospráva zadlužena 12 miliardami, musejí se tyto všechny poměry nějakým způsobem upraviti, musíme je konsolidovati, aby dluhy nerostly. Stát může dělati dluhy do určité míry, ale za chvílí mu nikdo nepůjčí, bude-li dělati stále nové dluhy.

Bylo podivné, že se zde právě v této kritické době navrhovalo zvýšiti přirážkový limit. Není dnes možné, aby se basírovalo na takové sanaci obecní samosprávy jako dosud.

Řeknu otevřené, že nejpečlivější samospráva, když udělá dnes rozpočet s klidným svědomím aktivní, musí přece skončiti jako passivní. Proč? Protože basíruje na přirážkovém systému, na němž basírují dnes celé naše samosprávné finance. To se bude museti změnit. Každým rokem je výnos přirážek menší a menší, poněvadž necháváte tímto obrovským břemenem ničiti živnosti a obchod, všechen střední stav, který byl základem samosprávy, který musel odváděti největší procento přirážek. Nemůžete se diviti, když jste střední stav zničili, že břemeno přirážkové je menší. Samospráva musí býti postavena na jiné finanční basi, ne na přirážkovém systému. Musí míti určitý základ od státu a stát musí míti příjem ode všech občanů ve státě. To je možné, jen když se udělá reforma veškeré daňové soustavy a zavede se jedna progressivní daň s přirážkami podle rozsahu, aby každý přispíval přiměřeným způsobem. Pak stát bude moci dáti určitý finanční základ pro samosprávu a ta pak může býti přivedena do správných kolejí. Jinak musí za dnešních poměrů vláda prováděti, co je dnes nutností, to je dělati dlouhodobé dluhy, prováděti transakce těchto věcí.

Pan min. předseda zde nadhodil otázku krise, která je v rolnickém stavu, a mluvil o jeho oddlužení. Dovolte laskavě. Prohlásil jsem zde dvakrát s této tribuny: Přeji jím všechno dobré, a to nejen jim, i dělníkům v jejich zaměstnání přeji práci, i úřednictvu dobré gáže, poněvadž jsem plně přesvědčen, povede-li se ve státě všem dobře, že v něm bude blahobyt. Když však ve státě strádají všichni, můžeme si neustále říkati, že máme demokratický stát. Přece ta demokracie za nic nestojí, poněvadž nedovedete v té demokracii uspořádati poměry.

Má-li se dnes prováděti oddlužení rolnictva a nebude-li se zároveň toto oddlužení prováděti u středních stavů, u živnostnictva, obchodnictva a gážistů, řeknu vám otevřeně, že zabijete vnitřní hospodářství ve státě, poněvadž z hospodářského procesu vytrhujete jednu složku, která je těsně spjata se složkami ostatními. Oddlužte všecky a pak můžete začíti hospodářství znovu, nebo musíte najíti takovou formu, aby se mohlo pomoci všem, aby byly zase dány podmínky k tomu, aby hospodářství mohlo nějakým způsobem přijíti opět do lepších kolejí.

Na druhé straně se dotknu problému nezaměstnanosti. Sám jsem prohlásil zde, že nesneseme takový počet nezaměstnaných. A kdyby byl pan min. předseda si všímal počtu nezaměstnaných, nebyl by mohl mluviti o lepší hospodářské situaci vnitrozemské.

Počet nezaměstnaných nám vlastně podává nejlepší obraz toho, že hospodářská situace se nezlepšila. Ale, vážení pánové, což pak počet nezaměstnaných je pro nás jediným barometrem? Ať jednou provede úřad soupis nezaměstnaných živnostníků a obchodníků a bude vidět, kolik k tomuto počtu nezaměstnaných přistoupí živnostníků a obchodníků, kteří byli dobrými poplatníky ve státě!

Ovšem ta situace je horší, a jestliže se říká, že se má pomoci tím, že se zkrátí doba pracovní, myslím, že v tom ten lék nevězí. Svého času jsme řekli, že bude racionalisace těžce a neblaze působiti na vývoj hospodářských poměrů u nás, a tehdy jsme dávali návrhy: Zdaňte racionalisaci! Jestliže racionalisace vydělává, má povinnost starati se o ty, kteří jsou vyřazeni z práce. Bohužel, my se musíme spokojiti s tím a říci: Ať jsou jakékoliv prostředky, musíme jich použíti! (Sen. Ant. Novák: Pane kolego, vy nejste pro zkráceni pracovní dobu?) Pane kolego, já bych nebyl proti zkrácení doby pracovní, ale proč má býti právě československý stát první, který má jíti příkladem napřed, který nemůže si upraviti svoje hospodářské poměry... (Sen. Ant. Novák: V sociálních otázkách?) V sociálních otázkách jsme na prvním miste v Evropě. Tedy nekráčejme ve všem i v dobách krise na místě prvním. (Sen. Ant. Novák: Jak to chcete řešiti?) Zdaňte recionalisaci! Jestliže musíme platiti na nezaměstnané, dá se ve státě obstarati práce pro ně, ale jiným způsobem, nežli jsme to dělali. My jsme provedli 3 miliardovou půjčku práce, krásné slovo, krásné heslo to bylo, a co jsme za ně stvořili? Stát je dlužen samosprávám, které dostaly přísliby, že dostanou peníze. (Sen. Ant. Novák: Kdo hlasoval r. 1927 pro zákon proti samosprávě? Nebyla to vaše strana?) To nemá nic společného s tím, co říkám. (Sen. Ant. Novák: Samosprávu jste ochudili, a vy jste pro to hlasoval!) Ovšem, pro zákon č. 77.

To jsem řekl, to není lékem, my se na to díváme s jiného stanoviska. My chceme použíti všech prostředků proti nezaměstnanosti, ale vy jste ve vládě a nepřicházíte s návrhem, aby racionalisace byla zdaněna. To vypadá venku tak, že to nemyslíte vážně, že chcete, aby ten člověk dostával stále podporu, a když není peněz ve státní pokladně, aby se dělaly dluhy. To není možno. Když jste ve vládě, starejte se, aby tyto otázky byly vyřešeny. Nejsem proti tomu - právě tak jako celá naše strana - zdaníte-li racionalisaci, ovšem říkám, že jste dnes u mnohých racionalisačních závodů už přišli s křížkem po funuse. Peníze se vydělaly a odvezly do ciziny a vy jste je vyvážeti nechali. Tím jste opomenuli povinnou péči vůči občanstvu tohoto státu. (Výkřiky sen. Kindla.)

Nemáme důvěru ve sliby pana min. předsedy, věříme jen, že dojde k tomu, co na konec prohlásil, totiž že se musí celý národ sloučiti, a aby se sloučil, že musíme míti registraci stran. Plně věříme, že k tomu skutečně dojde. Ovšem ve splnění těch ostatních slibů nevěříme, dokud nás vládní koalice nepřesvědčí o skutečném, řádném racionalisačním hospodaření pro veškeré občanstvo. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Jsme pro zachování demokracie, nejsme pro diktaturu, nepřejeme si diktatury ani zleva ani zprava, jsme pro to, je-li u nás režim skutečně demokratický, aby nerozeznával dvě nebo tři strany, nýbrž aby uznal, že všichni příslušníci národa jsou příslušníky státu a že pro všechny platí stejná práva. (Tak jest!) Spravedlnost pro všechny!

Z uvedených důvodů nebudeme pro přednesené prohlášení hlasovati. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan sen. Modráček. Dávám mu slovo.

Sen. Modráček: Slavný senáte! Státní správa má dva Nové roky: jeden je kalendářní a jeden je toho dne, kdy předkládá rozpočet na příští rok. Na Nový rok, jak víte, děláme si všichni naděje, že to bude v novém roce lepší než v roce starém. I malíři mají zvyk vyobrazovati Nový rok jako hezkého chlapečka, který před námi rozsévá kvítí, plody atd. Vedl-li tento chvalitebný a pěkný obyčej také našeho pana min. předsedu v jeho exposé, které jsme včera slyšeli, myslím, že se to rozumí samo sebou. Rozumí se samo sebou, že vláda, která předkládá rozpočet na příští rok, činí tak s určitými nadějemi. To souvisí s její povinností, aby hleděla vlévati obyvatelstvu trochu důvěry v příští dny a ne aby hleděla snad bráti lidem ještě trochu naděje, která v tak hrozné době, jakou prožíváme, v lidu zbyla. Jisto je, že pan min. předseda byl v posuzování věci trochu optimistický. Přiznávám to p. kol. Slámovi. Nemáme také příčiny to zapírati, ale kdyby to byl min. předseda ze strany středostavovské, jednal by právě tak, poněvadž je to jeho povinností, aby nebral lidu, jak jsem řekl, v tak těžké době trochu té naděje, která v něm zbyla.

Je pravda, že nezaměstnanost se zmenšila v tomto roce poměrné málo, je pravda, že opět dostupuje cifry loňského roku, je pravda, že statistika nemocenských pojišťoven, kterou ministerstvo soc. péče dalo do veřejnosti, dokazuje, že počet zaměstnaných letošního roku nevzrostl úměrně proti loňsku, když v letních měsících zprostředkovatelny práce vykazovaly podstatné zmenšení nezaměstnanosti. To se vysvětluje tím, že tisíce a tisíce dělníků, pracujících 2 nebo 3 dny v týdnu, zlepšením hospodářským, které nastalo v únoru a jarních měsících, pracovalo pak celý týden, že tedy vlastně hospodářské zlepšení dalo práci jen těm dělníkům, kteří pracovali omezeně, a neznamenalo, že byl nový, větší počet nezaměstnaných dělníků zařazen do výrobního procesu. To nechceme popírati a nás to zrovna tak naplňuje starostmi, jako oposicí. (Sen. Mikulíček: Kudy z toho ven?) O tom budu také mluviti.