Místopředseda Donát (zvoní): Slovo má dále pan sen. Stolberg.

Sen. Stolberg (německy): Slavný senáte! Pan ministr věcí zahraničních vylíčil nám zevrubně politickou situaci evropskou. Líčil nám také, a to s jistým optimismem, jak si představuje další vývoj politiky evropské, jak si vytvořením východního paktu představuje zabezpečení míru v celé Evropě. Pohled na mimořádně složitý systém svazů, bloků, zkrátka celá situace Evropy, jak ji v posledních letech vytvořila snaživá diplomacie, přivádí nás na myšlenku, jak daleko jsme se uchýlili od původní myšlenky, která byla základem vytvoření Společnosti národů, ve které se mírumilovnou spoluprací samých rovnoprávných národů v rámci evropské rodiny národů měly urovnávati spory. Jejím úkolem je, smírným dorozumíváním přivoditi řešení všech otázek, které by mohly vésti k válce. Místo tohoto vývoje ve Společnosti národů vidíme vytváření samých bloků, které si navzájem odporují, svazků, které směřují ne tak k smírnému vyrovnání, nýbrž spíše k tomu, aby násilím prováděly svou vůli. Bylo by také poukázati k tomu, jak daleko se od vlastní vůle národů uchyluje situace, ke které jsme v Evropě dospěli. Vůle národů směřuje ke klidu, míru, práci hospodářství, volnému styku národů mezi sebou. Co však nám situace ukazuje, je prav ý opak: Nebezpečí války, zbrojení, nezaměstnanost, vzájemné uzavírání států proti sobě, nouze a bída. Jestliže se situace tak vyvinula, nelze to zajisté žádnému jednotlivci osobně vytýkati. Jsou to ti anonymní političtí činitelé, o kterých se také ministr věcí zahraničních zmiňuje ve své zprávě, při čemž však musíme doznati, že také náš ministr věcí zahraničních má na tom závažný podíl.

Pramen neklidu v Evropě spočívá ještě nyní, jak tomu již bylo dříve, v napětí mezi Německem a Francií, které není ani tak způsobeno zahraničně politickými diferencemi, protivami ve snahách zahraniční politiky; zakládá se spíše ve vnitřním napětí, v politických potížích, se kterými oba státy musí bojovati, potížích, jež oba státy vedou k tomu, aby se snažily o úspěchy v zahraniční politice a aby přiostřeným nacionalismem na obou stranách, přiostřeným militarismem myšlenky svých vlastních národů a spory, které se jeví uvnitř vlastního státu, odvracely a pozornost obracely na zahraniční politiku. (Předsednictví převzal místopředseda Klofáč.)

Francouzská politika směřuje k obklíčení. Pan ministr věcí zahraničních odmítá výraz "obklíčení" a mluví o zabezpečení pomocí spojenectví. Přece však dlužno poukázati k tomu, že francouzská veřejnost a francouzské noviny oceňují poslední události a snahy francouzské zahraniční politiky jako obklíčení Německa. Naše zahraniční politika staví se do služeb tohoto obklíčení. Německý kancléř ve svých vývodech opětovně nabízel Francii smírné vyjednávání mezi oběma státy. Francie toto vyjednávání odmítla; domnívá se, že bezpečnosti dosáhne nikoli takovýmto vyjednáváním, nýbrž spojenectvím, jinými slovy obklíčením Německa.

Konfigurace ve střední Evropě přináší s sebou, že se jaksi nutně malé státy střední Evropy stávají předmětem sporu expansivních potřeb sféry vlivu velmocí. Ministr věcí zahraničních při zprávě o projednávání organisačního paktu Malé dohody poukázal k tomu, že účelem Malé dohody je vymaniti se z velmocenských snah o vliv a malé státy střední Evropy osamostatniti od těchto snah velmocí o vliv. Také ve své nynější zprávě poukázal k tomu, že balkánský pakt sleduje podobné cíle, že také směřuje k tomu, aby balkánské státy vymanil ze snah velmocí o vliv. Přece však nelze popírati, že se cesta Barthouova v posledních dnech v celé evropské politice považuje za pokus dostati státy Malé dohody a státy, které navštívil, do sféry francouzského vlivu, netoliko do služeb francouzského vlivu, nýbrž právě také do služeb francouzské politiky obklíčení, a to je pro nás beze vší pochybnosti krajně nebezpečná politika.

Značně nového utváření veškeré evropské politiky dosaženo bylo nyní přibráním sovětské unie do evropské politiky a normalisováním našich diplomatických poměrů k sovětské unii. Jestliže toto normalisování našich styků povede k silnější výměně zboží, ke zlepšení našich hospodářských poměrů, srdečně je uvítáme. Každá příležitost, která zjednává novou práci, je bez jakékoli pochybnosti výhodou. Bylo by si však přáti, aby při výměně zboží nedošlo také k výměně smýšlení, anebo byl-li by už takový výsledek, aby alespoň bylo lze se nadíti, že v náš prospěch vykáže aktivní bilanci.

Pan ministr věcí zahraničních zevrubně - byla to jedna z nejzajímavějších částí jeho vývodů - poukázal na východní pakt. Při této příležitosti dlužno obzvláště se zmíniti o zvláštním postavení, jež od nějaké doby navzájem zaujaly Československá republika a polský stát. Polský stát dovedl se vymaniti ze snah vlivu velmocí. Polský stát se asi sám snaží, aby byl uznán za velmoc, a zdá se, že s těmito snahami má také snahu po zvětšení jak svého teritoria, tak svého počtu obyvatelů. V tom spočívá beze vší pochyby nové nebezpečí pro evropský mír. Ve východním paktu, který se označuje jako plán pro budoucnost, na kterém dnes pracují političtí činitelé, má se přivoditi odstranění tohoto nebezpečí. Nelze popírati, že ze způsobu, jakým pan ministr věcí zahraničních mluvil o tomto východním paktu, nelze si utvořiti jasný obraz o tomto plánu. Mluví se o tom, že ve východním paktu sjednotí se Polsko, Rusko a Československo o svém příštím postupu. Má se Německu poskytnouti možnost připojení a pakt má býti postaven pod garancii Francie. Jaké cíle s tím vlastně jsou spojeny, nemůžeme dnes ještě posouditi.

O vývoji obchodních styků tohoto státu v zahraniční politice se ve zprávě pana ministra věcí zahraničních příliš mnoho nemluví. Podle smlouvy ve Strese mají prý regionální smlouvy sloužiti k tomu, aby zlepšily obchodní styky států, jež sjednaly regionální smlouvy. Slyšeli jsme zatím skoro výhradně o politickém významu takovýchto regionálních smluv, ale velmi málo o jejich významu hospodářském. Také v hospodářské konferenci Malé dohody mluvilo se o tom, že politická jednota Malé-dohody má býti vybudována v užší hospodářské semknutí. Zdejší zemědělská akademie vypracovala také plán, jakým způsobem by se mělo naše zemědělství přizpůsobiti obchodním potřebám Malé dohody. Za tím všechny tyto výpočty staly se více nebo méně zbytečnými, neboť velký přebytek obilí, na kterém tento projekt byl vybudován, následkem povětrnostních poměrů tohoto roku dosti poklesl, a má-li se vypracovati nový plán, musil by býti vybudován na jiném základě.

Díváme-li se na naše obchodní styky poslední doby, mohli jsme pozorovati, že následkem snížení hodnoty zlata naší koruny náš zahraniční obchod se přechodně trochu zlepšil. Zdali to bude trvalé, jest ještě otázkou. Přece však na druhé straně dlužno poukázati k tomu, že jsme ztratili veliký počet svých trhů. Obzvláště politování hodný jest odbyt našeho uhlí z krajin uhelného průmyslu. Odnímají se nám stále nová odbytiště a nelze se ubrániti dojmu, že se u nás nedaří nutná spolupráce mezi jednotlivými obory - ministerstva věcí zahraničních, obchodu, železnic a financí - a že to spolu přispívá k tomu, že neustále ztrácíme odbytiště. V novinách prošla podivuhodná zpráva, že se katovické uhlí do Maďarska dodávalo nikoli přes československé dráhy, nýbrž přes Gdansko, Gibraltar, Dardanely, Brailu a po Dunaji, a že dovozné bylo levnější nežli přes Československo. Skutečností je také, že naše uhlí z Ostravska zmizelo jak z vídeňského, tak také z budapešťského trhu, poněvadž z míst mnohem vzdálenějších přijde levněji nežli od nás. Naše železniční správa patrně zde přece pěstuje úplně samostatnou tarifní politiku, která s našimi jinakými obchodními zájmy není v žádné souvislosti. Ostatně jsme také tentokráte zase slyšeli, že vyjednáváme s Rakouskem o obchodních smlouvách jako již před několika lety; doufejme, že vyjednávání povede brzy ke konci. Rovněž vyjednáváme od několika let s Maďarskem a doufá se, že také toto vyjednávání povede brzy ke konci.

Ke konci svých vývodů chtěl bych říci, že pan ministr věcí zahraničních může počítati s plným naším souhlasem, když ke konci svých vývodů poukazuje k tomu, že setrvati máme, pokud jde o linii vnitřní politiky, při naší demokracii, jsme plně ochotni postaviti se se všemi svými silami do služeb demokracie, která všem národům tohoto státu vyhoví a všem poskytne přiměřený podíl na státě. Co se týče zahraniční politiky, jsme s ním zajedno ve všech snahách, které směřují k udržení a zabezpečení míru a uklidnění politické situace. Budeme podporovati všechno, co způsobuje mír, a budeme vždy bezpečnější prostředek k zachování míru spatřovati v odzbrojení nežli ve vzájemném závodním zbrojení. Naproti tomu nemůžeme však přece úspěch jeho politiky posuzovati podle jeho očekávání, nemůžeme ji také posuzovati podle úmyslů, neboť nevidíme za kulisy, nevíme, co jest obsaženo v komplikovaném systému smluv, co bude ujednáno zítra, nemůžeme si také utvořiti obraz o úmyslech, které jsou spojeny s eventuelním vytvořením tohoto východního paktu, můžeme zahraniční politiku našeho státu posuzovati výhradně jen podle výsledků podle účinků, jaké měla, a jak řečeno, s tímto výsledkem nemůžeme prohlásiti svůj souhlas; nemůžeme tudíž ani ve zprávě, kterou pan ministr věcí zahraničních nám podal, spatřovati příčinu, abychom zahraniční politice našeho státu projevili svou důvěru. (Potlesk.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníkovi, panu sen. dr. Veselému.

Sen. dr. Veselý: Vážený senáte! Výklad pana ministra zahraničí nám podal obraz toho, kolik práce ve všech oborech zahraniční politiky v Evropě musil vykonati, aby udržel správnou posici Československé republiky. Pozornost musil věnovati celé Evropě, všem státům evropským a správně bylo řečeno, že celá Evropa byla v poslední době v prudkém varu, který bylo nutno pozorně sledovati, a zajímavo je, že v těchto těžkých okolnostech a v těchto obtížných situacích, o kterých se tu referovalo a mluvilo, všude zasahovala ruka našeho zahraničního ministra vlídným, měkkým způsobem. V celém výkladu ministra zahraničí nenajdete žádného útoku, žádných prudkých slov, žádného obviňování. Plyne to patrně z přesvědčení, že po dobrém, vlídností a dobrou vůlí více se pořídí a více dokáže, lépe se upraví náš poměr k cizím státům, nežli nějakými útoky nebo náročnými slovy. Náš ministr zahraničí zjišťuje prostě fakta a z těchto fakt pak si vytvořuje úsudek. To je, myslím, metoda správná, poněvadž právě politika znamená předvídati a ze skutečností daných usuzovati na budoucí vývoj, na budoucnost. To, myslím, že z celého výkladu našeho ministra zahraničí je patrno. Základem naší politiky zahraniční jest ovšem Malá dohoda a naše postavení v ní, a pak poměr k Francii, který ministr Barthou správně a pro nás radostně nazval bratrstvím. To jsou asi základní these, se kterými naše ministerstvo zahraničí pracuje, a jistě jsou to základy správné a pevné. Všecko ostatní jest okolí politické, které se teprve tvoří, a ze kterého teprve má naše politika vyvoditi správné důsledky.

Důležitou skutečností jest úprava poměrů Československé republiky k Rusku. To je zjev potěšitelný, který se sice o několik let opozdil k naší lítosti, ale který přece jenom přišel, dospěl a dozrál, a musíme jen projeviti radost, že došlo k úpravě těchto poměrů způsobem slušným, potřebným a vhodným. Exposé pana ministra zahraničí praví, že tu chce vůči Rusku postupovati loyálně a přátelsky, ale i věcně a vývojově, a klade důraz na tato slova velmi správně. Rusko nejedná přece z nějaké jenom slovanské lásky a z nějakých ilusí vůči nám. Rusko se stará o svůj stát, o své státní zájmy, o zájmy národů, které jsou v Rusku shromážděny. O ty se musí starat, o ty musí pečovat a podle nich svoji politiku upravit a nikdo mu to nemůže vytýkat a zazlívat. Ale z toho plyne také pro nás, že ani my se nesmíme dáti vésti ani ilusemi ani fantasiemi, zejména ne těmi slovanskými fantasiemi, které měly kdysi u nás domácí právo, a které se pokládaly za nutnou direktivu naší národní politiky. Ne, také my, Československo, musíme se starati o své státní zájmy a o potřeby svých národů.

Nade vše zajímavá je myšlenka východního paktu, o které nám pan ministr zahraničí referoval. Je to veliká myšlenka, ale právě proto, že je veliká, že by její význam byl ohromný kdyby byla uskutečněna, znamená velmi mnoho práce a překážek, které nutno překonati. Mají-li se ve východním paktu sejíti Sovětský svaz. Polsko, Německo, Československo a snad i baltické státy a v určité formě garancie i Francie, račte si, pánové, představiti, kolik nesnází se tu musí překonati, kolik překážek odstraniti, kolik různorodých zájmů má tu býti sloučeno. Bylo by velikým úspěchem, kdyby k utvoření tohoto východního paktu došlo, ale nedělejme si ilusí, že k němu dojde rychle, brzy, nýbrž pamatujme, že lze k němu dospěti pouze těžkou, vytrvalou a trpělivou prací. Je zajímavé, že v době, kdy jsou snahy snížiti význam Společnosti národů a zejména odzbrojovací konference, tvoří se Entente balkanique, pakt východní. Státy samy puzeny a vedeny svými zájmy chtějí utvořiti dohodu balkánskou, a tento východní pakt, který má zase jiné veliké světové účely. Všude je touha po zabezpečení míru a po jistotě a tyto speciální organisace patrně chtějí přejímati část úkolů Společnosti národů a odzbrojovací konference. Důležité je, že zejména Entente balkanique dává najevo, že si přeje, aby velmoci nestrkaly prsty do poměrů mezi balkánskými státy, a aby je neznepokojovaly a jejich život neztěžovaly. Při tom uvádí velmi správně výklad ministra zahraničí, že bloky, které by se takto tvořily v té Entente balkanique nebo východní dohodě, nemají význam nepřátelských bloků vůči nikomu, ani vůči Rusku, ani vůči Německu, nýbrž že to mají býti bloky mírové, které by jenom zaručovaly bezpečnost a omezily neoprávněné zasahování velmocí do politiky států menších.

Velmi opatrně mluvil právě v nynější době pan ministr zahraničí o poměrech v Německu. Byli bychom jistě rádi se dověděli nějakých spolehlivých, autentických podrobností o tom, co se děje v Německu, ale uznáváme, dokud je rána otevřená, dokud z ní ještě teče krev, že je lépe na ni nesahati a vyčkati, až se poměry poněkud uklidní.

Správně se uvádí ve výkladu pana ministra zahraničí, že náš poměr k Německu musí býti i pro budoucnost korektní, a že tato korektnost musí býti zachována jako hlavní pomůcka života státního, která se také dosud osvědčila.

Jsem přesvědčen, že Německo prožívá těžké doby, a že příčinou mnohých obtíží v Německu je neustálený poměr vůči Francii. Není žádná pomoc, Německo bude muset také svůj poměr vůči Francii uklidnit, upravit, a to nejen v zájmu evropského míru, nýbrž také v zájmu poměrů vnitřních v Německu samém. Teprve pak, až přestane stálé hrožení válkou, stálé harašení děly atd., jistě také Německu nastane doba, kdy bude myslet na vlastní hospodářský, národní a politický život a kdy i tam nastane uklidnění.

Dychtivě jsme čekali, co nám pan ministr zahraničí poví o Polsku, o našem poměru k republice Polské. Pan ministr myslí, že tu nejde o politický konflikt mezi republikou Československou a Polskem, nýbrž jen o lokální spory. Souhlasíme s ním, poněvadž víme., že to, co bylo uváděno jako příčina neklidu mezi Československem a Polskem, byly věci méně významné, sice bolestné, ale nikoliv takové, aby zasluhovaly velikého vzrušení a státního zakročování.

V Polsku se tvrdívalo, že některé věci, které se staly u nás, působily na polskou citlivost, na cit polské veřejnosti, a že to působilo vzrušení, které pak vedlo k některým opatřením republiky Polské proti našim příslušníkům. Nevím, čím bychom se byli dotkli citů polských, vím jen, že mnohé zprávy, které Poláci uváděli proti nám, se ukázaly nepravdivými, že byly nastrojeny zlomyslně a úmyslně, a že ve skutečnosti Poláci neměli příčiny vystupovati proti nám nevlídně. Ale dovoluji si upozorniti, že také my jsme citliví, a že také nás se dotýká bolestně a vzrušivě to, co Polsko proti nám podniká a co snad se neprovádělo v úmyslu, aby byl vyvolán státní konflikt, ale přece jen, aby to podráždilo a vzrušilo. A podnikaly to nejen polské úřady, nýbrž také zástupci polské vlády u nás, zejména na Ostravsku, na Těšínsku a na Podkarpatské Rusi. To se také musilo dotknouti naší citlivosti, také musíme dáti najevo nespokojenost a žádati od Polska, aby takové věci byly zmírněny a pro budoucnost odstraněny.

Nepochybuji, že názor Polska na Malou dohodu se časem změní, a že je třeba zachovati klid a rozvahu, ale upozorňuji, že u nás bolestně působí, když jediný slovanský stát, se kterým sousedíme, o kterém říkával náš president: Vzpomeňte, že když padla svoboda Čech, padla také svoboda Polska, a vzpomeňte, že svoboda Čech i Polska se narodila zároveň - když stát, který osudově je takto s námi spojen, vůči nám jedná nevlídně - nechci říci nepřátelsky, ale přece nikoli přátelsky - je to bolestné, ale musíme zvykat takovým zkušenostem a musíme býti na ně připraveni.

Direktiva naší politiky je vyslovena třemi zásadami: 1. proti revisi, 2. proti anšlusu a 3. proti restauraci Habsburků. Myslím, že všecky tři zásady jsou jasné a správné. Ovšem jsou to zásady, které nynější stav zahraniční politiky dirigují, a ke kterým nyní je možno přihlížeti. Jistě že prodlením času se vyskytnou jiné důležité a závažné skutečnosti, které na naší zahraniční politiku budou míti veliký vliv.

Pan ministr zahraničí nám citoval jednání s Maďarskem a překvapovala pyšná řeč, kterou Maďarsko odmítalo jakékoli jednání o hospodářských úmluvách s námi, pokud nedojde k revisi. Není přece možno, abychom hospodářské smlouvy platili nejen ústupky územními, ale i lidovými, abychom je platili statisíci lidmi, jež bychom Maďarsku postoupili za nějakou výhodu hospodářskou. Pyšná mluva maďarského ministra a maďarské vlády patrně spočívá na nějakých slibech, kterých se Maďarsku dostalo s některé jiné strany jemu přátelské, a o které oni své sebevědomí patrně chtějí opírati. Opírají marně, poněvadž naše přesvědčení je pevné, že žádným způsobem nebudeme Maďarům odstupovati ani území, ani tisíce nebo statisíce svých věrných občanů.

Pozoruhodno bylo, co nám pan ministr zahraničí vykládal o poměrech ve východní Asii a jejich vlivu na mír v Evropě. Skutečně jest potřebí sledovati i tyto vzdálené věci, poněvadž svět již je příliš malý a skutečně děje z východní Asie zasahují i do celé Evropy a mohou míti neblahý vliv na vývoj poměrů v Evropě. I tam je potřebí dávati pozor, i tam je potřebí připravovati umírnění a působiti, aby právě tamní konflikt nemohl vypuknouti, poněvadž pak také je naděje, že v Evropě nastane uklidnění.

Pochopitelno je, že pan ministr zahraničí si přeje, aby také v poměrech domácích byl pořádek, aby také doma byl klid a stav zákonný. Chráníme-li demokracii a republikánskou myšlenku, potvrzují nám události z celého světa a zejména z Německa, že jednáme správně. Diktatura ať jednotlivých osob nebo jednotlivých stran ve státě vede vždy jen k výstřednostem a není možno předvídati, jak ty výstřednosti skončí a kam až povedou. Jisto je, že každá diktatura působí nejistotu státní, že ohrožuje mír nejen vnitřní, domácí, nýbrž i mezistátní. Jsem šťasten, že Malá dohoda a náš poměr ke Francii nám dávají naději na zachování míru, a proto československá strana nár. socialistická schvaluje politiku ministra zahraničí a přejeme jí zasloužených úspěchů i pro budoucnost. (Potlesk.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): Další slovo uděluji panu sen. inž. Winterovi.

Sen. inž. Winter: Slavný senáte! Po velmi důkladné analyse poměrů zahraničních dochází pan ministr k závěrům optimistickým. Je potěšitelné, když zahraniční ministr dívá se na mezinárodní situaci svého státu optimisticky. Jistě všichni budeme rádi souhlasiti s ním, jestliže bude míti v tom plnou pravdu, a všichni budeme si přáti, aby měl pravdu.

Ale, bohužel, ve výpočtech pana ministra zahraničí je jedna velká neznámá, a to je Německo. Právě se vypravuje na ulicích, že v Berlíně bojují na ulicích SA s SS. Snad to jsou pověsti. Možné je konečně všechno, nevím. Dnes v této chvíli nevíme, kdo je pánem Německa a víme tím méně, kdo bude pánem Německa. My bychom si jistě všichni přáli, aby se poměry v Německu ustálily. Nechceme nikterak zasahovati do vnitřních politických otázek německých, ale všichni máme zájem na tom, aby náš nejbližší soused, se kterým jsme osudově spjati bezprostředním sousedstvím a se kterým musíme žíti na věky věkův v bezprostředním sousedství, aby tento náš soused žil sám v poměrech spořádaných, žil v poměrech, jaké odpovídají vysoké kultuře německého národa, a žil s námi v poměru nejenom dobrém a korektním, nýbrž v poměru o několik stupňů vřelejším, aby zkrátka s námi žil v poměru přátelském. To je jistě přáním nás všech. Nebudeme zasahovati do toho, jak si Německo má své poměry upraviti, ale všichni si musíme přáti, aby z toho chaosu, ve kterém se Německo nalézá, vyšlo zase Německo takové, jako bylo Německo předválečné, Německo Goethovo a Beethovenovo. (Sen. dr. Witt: To Vilémovo zrovna ne!) Jmenuji Německo Goethovo a Beethovenovo.

Slavný senáte, postrádám v exposé pana ministra zahraničí zmínku o návštěvě italského loďstva v albánském přístavu Drači. Bylo jakési nedorozumění při této přátelské návštěvě, došlo k tomu, že albánská vláda žádala o vysvětlení této návštěvy. Nevím, zdali tato návštěva italského loďstva byla opravdu tak přátelská, či zda měla za účel, aby tak Italie odpověděla na návštěvu jiného státníka na Balkáně, a to na návštěvu francouzského zahraničního ministra Barthoua v Bělehradě a Bukurešti. Byl bych opravdu nerad, kdybychom v tomto smyslu měli návštěvu italského loďstva v Drači chápat. Nebylo by to ovšem ponejprv, kdy se něco podobného stalo. Připomínám takové nedorozumění, bombardování řeckého ostrova Korfu. Doufejme, že opravdu šlo jenom o nedorozumění. Ovšem z takových nedorozumění, snad v důsledku schůzky v Benátkách, vznikají nám ve střední Evropě dosti značné nepříjemnosti. Myslím, že i řeč pana min. předsedy Gömböse v Šoproni nebyla zcela bez souvislosti se schůzkou v Benátkách. Když je řečeno, že za stůl zasedneme teprve po revisi, nemohu si pomoci, musím to uvésti v souvislost s výrokem který byl pronesen v Benátkách, že fašistický mír musí být mírem mužným, že je pro silné a slabí že musejí padnout. Ovšem s takovou mluvou silných my, jakožto ne právě nejsilnější, nemůžeme být plně spokojeni, a tudíž nezbývá nám nic jiného, než abychom se ohlíželi po způsobu, jak bychom nepoměr sil vyrovnali. Tu musíme býti vděčni panu ministru zahraničí, že takový způsob opravdu našel. Je to Malá dohoda, je to konečně i jednání, které bylo navázáno o vytvoření východního Locarna. Ovšem takovými řečmi, jaká byla pronesena v Benátkách, se vyvolávají, doufám a jsem přesvědčen, nemožné naděje po revisi míru ve střední Evropě. Pokud takové naděje budou vyvolávány a živeny, potud je ovšem těžké, aby nastalo dokonalé usmíření ve střední Evropě. A tu bych přece jen prosil, ačkoli nepřikládám tomu velké váhy, aby bylo vzato v úvahu, zdali by nemělo býti požádáno o vysvětlení výroků některých francouzských poslanců, kteří se dostavili na návštěvu do Budapešti a jak za této své návštěvy, tak také po této návštěvě jako příslušníci vládních stran francouzských vyslovovali se o nutnosti revise po zcela jednostranných informacích.

Politika bloků, ke které docházíme, není právě vítaná. Před válkou měli jsme také bloky a ty právě vedly k válce. Pan min. předseda italský Mussolini odsuzuje politiků bloků, ale sám ji dělá. Jeho římský pakt nerepresentuje nic jiného, než vytvoření takového bloku jedné části jižní Evropy s částí střední Evropy, bloku, kterým by vliv římský byl rozšířen až k naší jižní hranici. Schůzka v Benátkách neměla pravděpodobně žádného jiného účelu, než aby římský vliv, fašistický vliv římský byl rozšířen až k severnímu moři. Je tím vyvoláván dojem, jakoby mělo dojíti k vytvoření bloku fašistických států napříč Evropou od Baltu až ke Středozemnímu moři; ve francouzském tisku již se píše o vytvoření nového trojspolku, ve kterém mají býti Italie, Německo a Polsko.

Polsko je takovou druhou neznámou v evropské politice. Stanovisko Polska k naší republice vy plývá jistě, jak velmi správně řekl p. ministr zahraničí, nikoli z neshody československo-polské, nýbrž z mezinárodní situace, ze vztahů a zahraničních otázek Polska, které Polsko řeší podle svého zájmu, jak se domnívá, nejprospěšněji. O vděčnosti v zahraniční politice je ovšem těžko mluviti, ta patří do sentimentálních rekvisit. Ale kdybychom se spokojili jen s tím, že bychom se omezili na střízlivé uvažování "co mi to vynese", pak myslím, že to velké nynější přátelství německo-polské přece není přátelstvím, které by mělo přetrvati věky. Ovšem pro naše vnitřní poměry má to také své důsledky. Bohužel, že náš poměr k Polsku zasahuje také do našich poměrů vnitropolitických, zasahuje nám do poměrů slovenských. A tu by bylo záhodno, aby naši přátelé slovenští, kteří se staví za autonomii Slovenska, revidovali také svoje projevy, aby uvažovali, zdali svými projevy nemluví za hranice. Ať je poměr ľudové strany a pana Rázuse ku Praze jakýkoli, přece jenom musejí býti pamětlivi společného prospěchu Československé republiky; a Slováci vědí, že nenajdou jinde vlasti, nežli v Československé republice.

Jeden dobrý účinek má postup fašistických diktatur, a to, že Rusko bylo přiblíženo k Evropě. Dohoda Ruska s Francií, s Malou dohodou a Balkánem je právě důsledkem politiky, kterou dělá nyní Německo společně s Italií. Odzbrojovací konference je zrcadlem světových poměrů. Není možno věřiti, že ti, kteří z odzbrojovací konference odešli, nemají žádných postranních úmyslů, a není možno jim věřiti, že odešli proto, aby zachránili světový mír. Mně je záhadou, proč Německo vlastně zbrojí? Po mém přesvědčení nebylo Německo nikdy tak bezpečné, jako když bylo úplně odzbrojeno. Německo ozbrojené je nebezpečné nejenom pro celý svět, nýbrž i pro sebe samo. Předválečné Německo bylo státem nejdokonaleji vyzbrojeným, a právě ta dokonalá výzbroj Německa zahubila Německo. Bude-li se historie opakovati, pak Německo svým zbrojením ohrozí svou vlastní bezpečnost. Výklady pana Rosenberga, zahraničního jednatele strany nacionálně socialistické, měly jeden dobrý účinek: ukázaly světu pravou tvář Hitlerova Německa. Ukázaly, že "Drang nach Osten" změnil jenom poněkud směr, že ze směru jihovýchodního posunul se poněkud na severovýchod a od cesty k Indii obrací se na cestu ke Kavkazu. Mělo to ten dobrý účinek, že Rusko bylo přiblíženo k Evropě a Společnosti národů. Tento obrat Ruska je nutno vítati v zájmu demokracie. Komisař zahraničních věcí Litvinov staví se proti systému bloků a správně říká, že aliance a protialiance vyvolávají válku a že nejlepší zárukou míru je mezinárodní záruční pakt se všeobecným snížením branných sil.

Sblížení Ruska s Evropou má veliký důsledek pro naši republiku; vstoupili jsme s Ruskem do normálních poměrů. O politické stránce nebudu se zde zmiňovati. Omezím se na několik slov o stránce hospodářské. Hospodářské sblížení naší republiky s Ruskem sice neznamená již tolik, jako by bylo znamenalo dříve, ale přes to přese všechno jest velmi důležité. R. 1931 dosáhl náš vývoz do Ruska největší své výše 485 mil. Kč, ale již tehdy poukazovali Rusové na to, že nemají klausuli nejvyšších výhod a že jejich dovoz je vyclíván podle nejvyšších sazeb autonomního tarifu. Důsledky toho se projevily už v našem vývozu r. 1932. Ze 485 mil. Kč klesli jsme na 120 mil. Kč. Pravda, jeví se zde už částečné důsledky hospodářské deprese, ale přes to bylo možné, abychom byli do Ruska vyvezli alespoň o 1 00 mil. Kč více, kdyby Rusové nebyli uměle náš dovoz škrtili. R. 1933 vyvezli jsme jenom za 75 mil. Kč, ale Rusové k nám za 109 mil. Kč. Máme tu pasivum 33 mil Kč. To je pasivum zahraničního obchodu, ale naše bilance je pořád ještě aktivní, neboť přicházejí zatím splátky na staré dluhy; Rusové platí své staré dluhy velmi přesně.

Na podzim r. 1933 poukazují Rusové na neurovnaný stav a Moskva vystupuje vůči nám už velmi tvrdě. Nedovoluje, aby československému průmyslu byly zadány větší objednávky, a my těžko můžeme proti tomu něco podniknouti, poněvadž dovoz ruský k nám je ze ⁴/₅ ve volném obchodu a pouze asi pětina jeho je v povolovacím řízení. Naše ministerstvo zahraničí nemůže tedy kontrolovati ruský dovoz k nám tak, aby nastalo vyrovnání, a proto vidíme, že náš vývoz do Ruska činí do konce května letošního roku pouze 6.630.000 Kč, a náš dovoz z Ruska za tutéž dobu 44,230.000 Kč, takže máme pasivum 37,596.000 Kč. Platební bilance ještě není pasivní, je zatím pro nás vyrovnaná, ale tato rovnováha již dlouho nepotrvá, poněvadž staré dluhy už budou zaplaceny, a pak se i naše platební bilance stane pasivní.

Nynější stav je podle počtů ruských takovýto: do konce dubna objednalo Rusko u nás za 2,702.000 Kč, od 1. května do 15. června za 6,393.000 Kč a do konce června asi za 23,000.000 Kč. Zde se už projevuje uznání Ruska a Rusové už k nám pouštějí také větší objednávky. My dovážíme do Ruska hotové výrobky, z Ruska kupujeme suroviny. Tedy po této stránce je nutno, abychom svůj obchod s Ruskem dále budovali; poněvadž vyvážíme z velké části mzdy, tedy je to národohospodářsky pro nás velmi důležitý a velmi lukrativní obchod.

Já bych tu znovu apeloval - a už jsem to učinil jednou - na ministerstvo zahraničí, aby pamatovalo na možnost zaměstnání našich mladých inženýrů v Rusku. Před válkou bylo Rusko vždycky zaměstnavatelem našich mladých inženýrů, od převratu však snad žádný mladý inženýr do Ruska nešel, poněvadž Rusové brali inženýry německé a americké. To je právě jeden z důvodů, proč máme tak velikou nezaměstnanost naší technické mládeže, poněvadž nemáme kam své mladé inženýry vyvážeti. Vím, že dnes už je dosti těžko do Ruska jíti, poněvadž Rusové nedovolují, aby platy byly vyváženy z Ruska ve valutách, ale snad bude možno nyní najíti takový způsob úpravy, aby naši mladí lidé mohli do Ruska. To se týká i kvalifikovaných dělníků, kterých vždycky bylo v Rusku tisíce, aby mohli do Ruska jíti a po čase se zase z něho vrátiti.

Končím. Vítám exposé pana ministra zahraničí, vítám jeho optimismus a přál bych si, aby byl také plně uspokojen. Přál bych si v zájmu Československa, v zájmu míru v celé Evropě, aby co nejdříve byly urovnány vnitropolitické poměry německé, neboť potom bude možno, aby došlo také k přátelskému poměru mezi naší republikou a tímto sousedním státem. (Potlesk.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): Dále uděluji slovo panu sen. dr. Hellerovi.

Sen. dr. Heller (německy): Slavný senáte! Pan ministr zdůraznil ve své zprávě hlavně tři události, které beze vší pochybnosti byly v oboru zahraniční politiky nejvýznamnější a nejvýznačnější: sjednání balkánského paktu, vstup sovětského Ruska do evropské politiky, spojený s normalisováním našich styků se sovětským Ruskem, a budoucí východní pakt.

Co se týče balkánského paktu, vyžaduje historická pravda konstatovati, že konference socialistických stran balkánských států již před válkou pro Balkán jako jedině možnou politiku proklamovala: Balkán balkánským státům! Kdyby tato politika již tehdy byla bývala v balkánských zemích směrodatnou, kdyby ti, kteří tehdy v balkánských zemích měli moc, byli tehdy sledovali tuto politiku, nebylo by snad bývalo došlo k světové válce. Socialistické strany v balkánských zemích jsou dnes většinou rozpuštěny, zakázány. Ale právě okolnost, že myšlenka, kterou socialistické strany v balkánských zemích tehdy proklamovaly za svou myšlenku, dnes na Balkáně zvítězila, dokazuje, že možno sice zapověděti strany, že však nelze brániti zdravým myšlenkám těchto stran trvale, a dokazuje také, že politika socialistických stran byla správnou, byla tou, která byla na prospěch míru balkánských zemí a míru světovému. Souhlasíme úplně s panem ministrem v tom, že rivalitu velmocí v malých státech dlužno odstraniti. Stav, jaký na Balkáně panoval před válkou, rivality mezi Rakouskem a Ruskem, mezi Anglií a Ruskem po válce nepřestaly, jen jiné země nastoupili na místo Rakouska, mezitím zmizelého, vznikla nová rivalita Italie proti Anglii a Německu, jež hledá svou cestu do Bagdadu, a může-li balkánský pakt tuto rivalitu odstraniti, bude beze vší pochybnosti blahodárně působiti ve smyslu zachování míru. A i když Malá dohoda pro střední Evropu, pro nás, Rumunsko a Jugoslavii má stejný účel paralisovati také zde vliv velmocí a rivality velmocí, pak Malá dohoda splní svůj účel.

Chtěl bych při této příležitosti promluviti několik slov o tzv. regionálních smlouvách vůbec. Nemyslím, že regionální pakty jsou vrcholem vší moudrosti, nevěřím, že trvale a na vždy dlužno se jich domáhati. Myslelo se přece, když se zřídila Společnost národů, že Společnost národů má býti místem, kde se mají vyřizovati rozpory národů mezi sebou. Bohužel se tato naděje nesplnila; dokud Společnost národů nemůže plniti úlohu jí přikázanou, nebude patrně možno vyhnouti se regionálním paktům. V tom okamžiku, kdy Společnost národů bude moci plniti svou skutečnou úlohu, stanou se regionální pakty zbytečnými. Jen s tohoto hlediska můžeme posuzovati tuto otázku.

Druhou velkou událostí poslední doby byl vstup sovětského Ruska do evropské politiky a normalisování našich styků se sovětským Ruskem. Pan kol. Nedvěd provedl zde tanec mezi vejci, ale nehněváme se proto na něho a chápeme, jak obtížná jest jeho situace, když jednou řekne: "Sovětské Rusko není spolčeno s Francií, nechce žádných styků s Francií, protože je to kapitalistická moc", a na druhé straně zase: "Sovětské Rusko musí se spolčiti s Francií a Malou dohodou, aby bojovalo proti zemím, které dnes porušují světový mír, tedy proti Německu, Italii", a mluvil také o Polsku a Anglii. To jsou rozpory, které na normální lidský rozum nevystačují a které právě dlužno vysvětliti jen z rozpaků, ve kterých se nyní nalézají pánové z komunistické strany následkem návratu sovětského Ruska do evropské politiky. Když po celá léta stále prohlašovali, že Rusko nechce nic věděti o kapitalistických státech evropských a nechce s nimi navazovati žádné styky, stalo se nyní přece jinak a nyní nutno se pokoušeti o vysvětlení této politiky, což ovšem logickými prostředky není možno; tu nutno sáhnouti k jiným prostředkům a my už chápeme rozpaky, ve kterých se pánové nalézají.

Ale také zde bychom nechtěli, aby vznikly jakékoli pochybnosti a chtěli bychom konstatovati historickou pravdu. Nepřivedlo Rusko zpět do Evropy vítězství Hitlerovo v Německu. Kdo to tvrdí, neshoduje se s historickou pravdou. Po vítězství Hitlerově v Německu obnovilo Rusko smlouvu kterou kdysi ujednalo s Rathenauem v Rapallo, ještě několik měsíců po vítězství Hitlerově hledalo Rusko v Německu oporu proti svým nepřátelům. Přelom v ruské politice nastal později, následkem určité události, a to následkem vystoupení ubohého Hugenberga na světové hospodářské konferenci v Londýně. Ten tehdy předložil známý plán spojení evropských států proti Rusku, jejž potom sice německá vláda zapírala,.o kterém však bylo jasno, že byl dělán v dohodě s německou vládou a to byla teprve chvíle, kdy Rusko poznalo, kam směřuje kurs Hitlerova Německa a tep ve od toho okamžiku, od světové hospodářské konference v Londýně, nastal přelom v politice Ruska. Pánové! Je také zajímavo viděti, jakou cenu mají smlouvy. Smlouva rapallská trvá dosud, ale nikdo na to nepomýšlí, aby ji zachovával, je zkrátka předstižena událostmi. To ukazuje, jak smlouvy, i když dále trvají, jsou přece jen závislými na skutečných událostech. Teprve od jara loňského roku, a nikoli následkem převratu v Německu, nalezlo Rusko cestu k Francii, k Malé dohodě, aby u nich hledalo ochranu proti Japonsku, kterou dříve hledalo v Německu. Jestliže pan ministr věcí zahraničních k tomu váze naději, že pro skutečnost, že Rusko v případě konfliktu s Japonskem nemusí se obávati nebezpečí z Evropy, také konfliktu s Japonskem možno zabrániti, pak dlužno to ovšem nesmírně uvítati.

Třetí velkou událostí poslední doby, která však ještě nedozrála, je nastávající východní pakt, tedy garanční pakt Ruska s Malou dohodou, Polskem, pokud možno také se zeměmi na východním moři a s Německem. A tento pakt má pak svého ručitele nalézti ve Francii, tak podobně jako při paktu locarnském je ručitelem Anglie. To je velmi krásná vyhlídka, může-li býti uskutečněna. Byl bych také již spokojen, kdyby došlo k paktu mezi Ruskem. Francií, zeměmi Malé dohody a zeměmi Baltického moře také bez Německa, neboť také to samo bylo by jistě již podstatným upevněním míru. Ale musíte mně zde již dovoliti, abych vyslovil své pochybnosti o tom, zdali takovýto pakt s Německem, s tímto Německem, je možný. Myslím, že uskutečnění východního paktu dá na sebe čekati přece delší dobu, až také v Německu zase bude u vesla režim, který umožňuje sjednání takovýchto paktů, především režim, ke kterému druhé země mohou míti důvěru. Mluvil zde, myslím, pan kol. Stolberg o tom, že Francie provádí politiku obklíčení a že ji přes opětovné ubezpečování o míru a nabídky Hitlerovy provádí dále. Je trochu zvláštní a odvážné, právě dnes, několik dní po událostech v Německu, líčiti nabídku Hitlerovu jako vážně myšlenou. Což pak se domnívá pan kol. Stolberg, že Francie již zapomněla, že německá nár.-socialistická strana 14 let žila ze štvaní proti Francii! Zapomněl, že nár.-socialistická strana v Německu líčila Francouze jako méněcenný národ, jako národ černochů, že zahajovala a končila své schůze písní "Vítězně chceme poraziti Francii". Zapomněl na knihu "Mein Kampf", kterou napsal Hitler, přehlédl úplně celou zahraniční politiku nár.-socialistické strany v Německu a chce zde někomu z nás namluviti, že skutečně někdo na světě je tak naivní, aby Hitlerovu ubezpečování uvěřil také jen tolik, co se vejde za nehet? Tak přece zde nelze mluviti, alespoň nikoli po tom, co se událo před několika dny v Německu.

Pan ministr mluvil potom, jak to činívá, o našich stycích s jednotlivými státy. Velmi temnou a nepříjemnou kapitolou jest beze vší pochybnosti náš poměr k Polsku. Myslím, že události posledních měsíců v Polsku působily snad netoliko na pana ministra samého, nýbrž na většinu z nás jako blesk z jasného nebe, že naše veřejnost na to nebyla připravena. Můžeme si tak asi představiti, co pan ministr míní, když praví, že neshody s Polskem spočívají hlavně v různosti názorů o Malé dohodě a středoevropských otázkách vůbec. Zcela jasným nám to není a snad se přece jednou naskytne příležitost, aby zde zjednáno bylo trochu více jasna, je-li to možné a připouští-li to zahraniční politika. (Předsednictví ujal se předseda dr. Soukup.) Ale mohu jménem své strany prohlásiti, že upřímně litujeme přiostření našeho poměru k Polsku, že si přejeme - nikoli se stanoviska slovanského, to nemůžeme, a nechci se zde také jinak šířiti o slovanském stanovisku, panslavismus je totéž jako pangermanismus, všechna tato "pan" jsou vždy nebezpečná a špatná a dějiny také ukazují, že takovéto společenství rasy nikdy nebylo překážkou, že se národové téže rasy pustili do sebe, tím nelze nikomu imponovati - nikoli z nějakých slovanských ohledů, ale poněvadž Polsko je našim sousedem a poněvadž si vůbec přejeme žíti s každým státem v pokoji a míru, přejeme si také, aby se poměr k Polsku upravil, při čemž bych chtěl upozorniti, že při tom pomáhati má trochu také naše administrativa.

Velmi příznačné je charakterisování poměru k Anglii. Omezuje se na dvě řádky. Nalézám pochopitelným, že pan ministr o tom nechce více říci, ale nám musí býti dovoleno říci alespoň, že politice Anglie od minulého podzimu nerozumíme. Chápeme, že Angličané jsou pacifisty, že chtějí míti mír za každou cenu; to chceme také, ale myslím, že prostředky, kterých zde Anglie užívá, neslouží míru. Omezuji se na těch několik málo slov, která, jak myslím, přece nutno odtud promluviti, aby zjednáno bylo jasno, že my tyto věci pozorujeme a že si dovedeme o tom utvořiti svůj úsudek.

Pan ministr věcí zahraničních řekl nám ve svém exposé leccos anebo alespoň jednu věc, ze které nejsme velmi potěšeni: to jest, že se má prodloužiti vojenská doba služební. Chceme o tom mluviti zcela otevřeně. Podali jsme nedávno důkaz o tom, že jsme ochotni poskytnouti státu všechny prostředky, kterých potřebuje ke své obraně, a to proto, poněvadž víme, že Československo potřebuje vojenských sil nikoli k účelům útočným, nýbrž k účelům obranným. Ale myslíme, že prodloužení vojenské doby služební ani pro ochranu naší země není zapotřebí. Myslíme, že by snad bylo účelnější veškeré obyvatelstvo naplniti myšlenkou obrany naší země; tomu sloužily dny brannosti, které se konaly v posledních týdnech, kterých se naše korporace velmi živě zúčastnily. Naplniti obyvatelstvo myšlenkou brannosti k hájení naší země zdá se nám býti vhodnějším prostředkem nežli prodloužení vojenské doby služební, proti němuž také se stanoviska ryze vojenského lze činiti námitky a námitky také činěny byly. Proto doufám, že se v této příčině věc přece ještě rozváží a že se nesáhne k opatření, které po našem názoru ani nemůže splniti svůj účel, ale na druhé straně přece znamená těžké zatížení pro obyvatelstvo. Všechno, čeho je potřebí na obhajobu naší země proti cizím útokům, jsme ochotni povoliti.

Musím v této souvislosti polemisovati s bohužel nepřítomným p. kol. dr. Hilgenreinerem. Má to jako oposičník snadné, může utéci, když je mu to příliš nudné. Ale pronesl při debatě, která se konala před několika dny při zvýšení vojenských úvěrů, řeč, která nemůže zůstati bez odvety. Činil nám německým vládním stranám nejtěžší výtky, protože jsme hlasovali pro ozbrojovací úvěry, týž pan kol. Hilgenreiner, který r. 1926, když se jeho strana nalézala ve vládě, bez váhání hlasoval pro ozbrojovací úvěry ve stejné výši. Pokuste se přece jednou býti také trochu spravedlivými! Jaká byla situace r. 1926 a jaká je dnes? Jaká byla situace tehdy r. 1926 po vyklizení Poruří, po vyklizení Rýnska, po postupném snížení reparačních břemen, po vstupu Německa do Společnosti národů a po sjednání smlouvy v Locarnu? Tehdy, když v Německu Stresemann, ve Francii Briand řídili zahraniční politiku? Tehdy jste povolili ozbrojovací úvěry v době, kdy zahraniční politické nebezpečí, nebezpečí války, přece daleko nebylo tak veliké jako dnes. Jaká je dnešní situace? Což nemusíte přiznati, chcete-li býti poctivými, že dnes následkem vývoje, jaký věci v Německu vzaly již v letech před Hitlerem, ale obzvláště od Hitlera, nebezpečí války se zvětšilo? Můžete popříti, že dnes zahraniční politická, mezinárodní situace několikanásobně je nebezpečnější nežli tehdy? A tu chcete vy, kteří jste r. 1926 hlasovali pro ozbrojovací úvěry, nám vytýkati, že dnes v situaci mnohem obtížnější pro nás mnohem nebezpečnější, hlasujeme pro ozbrojovací úvěry? Tím snad získáte několik tisíc hlasů, a jestliže se domníváte, že na tom musíte vybudovati svou politiku, pak, prosím, učiňte tak. K tomu však přistupuje ještě jedno: v zahraniční politice nesmírně sesílená aktivita Maďarska, která se s Maďarskem z r. 1926 nedá srovnávati, kdy Maďarsko se domnívá, že nyní získalo Italii a Rakousko proti nám jako spojence. Toho všeho nedbáte, nýbrž z demagogických důvodů to uvádíte a pokoušíte se přičítati nám vinu, kterou věru lehce poneseme.

Pan kol. Hilgenreiner - také o tom dlužno se zmíniti v této souvislosti - mínil, že agrárníci a sociální demokraté v těchto letech neučinili ničeho pro vyřízení národnostních potíží v této zemi. Mohl bych to vrátiti. Vy jste byli 4 roky ve vládě a nevím, jakými úspěchy se můžete vykázati za tuto dobu. Musíte přece trochu uvážiti, v jaké době žijeme. Statisíce našich německých spolu občanů trpí hladem, statisíce z nich musíme zachovávati při holém životě. To jest hospodářská stránka otázky; a politickou stránkou otázky je nesmírné zostření mezinárodních politických poměrů. A co pak nemyslíte anebo nechcete přiznati, že vítězství národního socialismu v Německu také na nacionalisty jiných zemí a také Československa působilo velmi povzbudivě, že nacionalistická vlna v Československu povstala z valné části z vítězství skobového kříže v Německu? Tu se domníváte, že taková doba neslýchané hospodářské tísně, taková doba nejnapjatější politické tísně je vhodnou k tomu, aby se řešily národnostní spory mezi národy tohoto státu? Máme jiné mínění o své úloze. Myslíme, že je nyní naší úlohou, abychom své německé spoluobčany, samozřejmě právě tak jako své české spoluobčany kteří se nalézají v nouzi, před touto nouzí chránili, a máme za druhé za úlohu, abychom tuto zemi, ve které žijeme a ve které nadále chceme žíti a zůstati, chránili proti každému nepřátelskému útoku. (Potlesk.) To, pánové, jsou dnes naše úlohy. (Sen. dr. Řehák [německy]: Kdo tomu věří!) Neznám vůbec pana kolegu, nepotřebujete tomu věřiti, je mně to zcela lhostejno. Až nastane doba hospodářského a politického uklidnění, pak jsem přesvědčen, že demokracie této země bude dosti silnou, aby tak jako řadu jiných otázek, rozřešila způsobem všechny strany uspokojujícím také národnostní otázku v této zemi. (Sen. dr. Řehák [německy]: Je zákonem rozřešena, o tom nepotřebujete dále mluviti!) Tu jsme právě různého názoru a dovolíte, abych projevil svůj názor, pane kolego. Jste patrně živoucím důkazem toho, co jsem před chvíli řekl o vrůstajícím nacionalismu také u nás.

Pánové, pan ministr mluvil také o našem poměru k Německu. Není správné, když kol. Nedvěd zde tvrdil, že pan ministr na nejnovější události nereagoval. Učinil tak několika větami. Ale pánové, musíte přece rozuměti, že naše stanovisko k německým událostem je přece trochu jiné nežli vaše, právě proto, poněvadž jsme Němci a poněvadž nechceme na sobě nechati výtku, že bychom se snad v nejmenším ztotožňovali s tím, co se v Německu děje od pěti čtvrtí roku. To, co se událo v posledních 15 měsících, obzvláště však to, co se událo v posledních třech měsících v Německu, otvírá nesmírnou propast mezi Německem a veškerým civilisovaným světem. To nelze více zaškatulkovati do normálních kategorií, to již patří do jiného oboru. A zde chtěl bych ještě něco říci. Pan ministr řekl ve svém exposé pokud jde o tuto otázku toto: "Přece musí již dnes každému býti jasno, že jde o vnitřně a mezinárodně velmi důležité události, které dosti jasně ukazují na další tendence vývoje celého režimu." Nevím ovšem, co tím pan ministr míní. Pro nás jeví se vývoj v Německu také dosti jasně. Nemyslíme, že to, co se v posledních dnech událo v Německu, bylo vítězstvím Hitlerovým nad Roehmem a jeho přívrženci, nýbrž myslíme, že to, co se v posledních dnech událo, bylo vítězstvím vojenských kruhů nad Hitlerem. Myslíme, že vývoj v Německu směřuje k vládě vojska, a i když se leccos zdá tomu odporovati, že se totiž tato zběsilost obrátila nejen proti lidem na levici, nýbrž také proti některým lidem na pravici, nemůže nás to zviklati v našem mínění. Neboť klid, jejž vojenská kasta v Německu, která se nezměnila oproti vojenské kastě před válkou, klid, který zde zachovává, souhlas, který udělila, ukazuje nám, že to, co se stalo, děje se v zájmu vojenských kruhů v Německu. Může býti, že tyto vojenské kruhy v nejbližší době z mezinárodních důvodů připustí jisté zmírnění věcí v Německu. To je možné. Snad ukončí nebo zmírní konfesijní spor, jak na protestantské, tak také na katolické, snad dokonce na židovské straně. Snad připustí také jinak některé úlevy, aby sobě tímto způsobem znáte přece slovo o nordické cti, což jak známo je totéž jako podvod - aby si tedy tímto způsobem získaly sympatií světa. Ale trvale nemůže vojenská diktatura pěstovati jinou zahraniční politiku nežli jakou pěstoval Hitler, to jest musí stejně zbrojiti, což na konec vede k válce. Jen odstranění netoliko Hitlerova režimu, nýbrž také eventuelního vojenského režimu a jeho nahrazení demokracií, ale skutečnou a silnou demokracií, které se dosud Německu nedostávalo, může poskytnouti skutečnou záruku toho, že se Německo zase připojí do kruhu ostatních civilisovaných národů a s ostatními národy společně pěstovati bude mírovou politiku.

Pan ministr ve svém exposé také varoval, aby si kritika v našem tisku uložila jistou reservu. Chtěl bych zde jen citovati, co píše anglický tisk. "News Chronicle" píše: "Zprávy z Německa budou v celém civilisovaném světě přijaty směsí úžasu a hnusu. Jestliže vláda veliké země při potírání svých odpůrců sahá k postupu gangsterů, pak musí situace, ve které se země nalézá, býti skutečně hrozná. Smrt Schleicherova a jeho manželky lze označiti jen jako sprostou vraždu." "Daily Express" praví: "Německo kleslo na nejnižší stupeň despotismu. Spravedlnosti v této zemi vůbec již není." Podobně píše "Morning Post": "Jen lidé, kteří se ve své moci cítí nejvýše ohroženými, mohou sahati k methodám takovéhoto terorismu. Není dnes více pochybnost o tom, že Německo žije pod režimem úplné tyranie." Ve více londýnských nedělních listech se poznamenává, že jako jediný historický vzor hitlerismu, který se neustále dovolává svého nordického charakteru, možno uvésti krveprolití, které asiatský despota Mahmud II. způsobil mezi svými janičáry, když mu začali býti příliš mocnými.

Můžeme pana ministra ubezpečiti, že náš tisk nebude psáti ostře ji nežli anglický, který přece v takovýchto otázkách vlastně je vzorným. (Veselost.)

Pánové! Uvítali jsme s velkou radostí slova, která pan ministr věcí zahraničních nalézá o otázce hospodářské soběstačnosti a politického nacionalismu. Podškrtáváme od prvého do posledního slova, co pan ministr řekl o naší vnitřní politice a o poměru demokracie a diktatury. Mluvil nám zde ze srdce. Nemáme jiné snahy pokud jde o zahraniční politiku nežli udržeti mír. Nic jiného nás nevede. Jsme přesvědčeni, že mír beze změny poměrů v Německu nelze zabezpečiti a proto, nejen z politického protivnictví, jež samozřejmě chováme proti nynějšímu režimu v Německu, nýbrž také v zájmu zachování míru píšeme a mluvíme a bojujeme proti nynějším poměrům v Německu.

Poněvadž exposé pana ministra zplna od prvé do-poslední písmeny vedeno je snahou zachovati mír světu, Evropě a naší zemi, a poněvadž se s ním v této jeho snaze cítíme úplně za jedno, budeme hlasovati pro to, aby zpráva jeho vzata byla na vědomí. (Potlesk.)