Místopředseda Donát (zvoní): Uděluji slovo panu sen. inž. Havlínovi.

Sen. inž. Havlín: Slavný senáte! Naskýtá se mi vzácná příležitost, abych mohl zaujmouti veřejně v plenární schůzi stanovisko k exposé pana ministra zahraničí. Dříve než se budu zabývat exposé samým, vzpomenu na některé věci, které byly před tím.

7. listopadu 1932 pronesl pan ministr v zahraničním výboru doslovně tuto poznámku: "K získání mezinárodní důvěry nestačí dnes už žádné sentimentality, veliké projevy a ujišťování o bratrství a žádná vyzvání k mezinárodní solidaritě a spolupráci. Dnes je potřebí skutečných činu atd." Souhlasím, ale mám dojem, že tato věc, která byla řečena r. 1932, by dnes, kdyby byla tradována do poměrů, vypadala jako malý nekrolog na Společnost národů.

R. 1933 se končí v zahraničním výboru - to bylo na jaře - exposé pana ministra takto: "A vydržíme-li tento rok, jenž jistě bude svědkem důležitých událostí mezinárodních, vyhráli jsme poslední bitvu o svůj stát a půjdeme opět směrem vzestupným k větší prosperitě, spokojenosti a blahobytu našich národů a republiky." Díky bohu, tento rok 1933 jsme přestáli, ale vidíme, že to nebyl poslední zápas o všechny hodnoty, které máme stejně na srdci jako pan ministr zahraničí, že rok letošní ukládá nám velmi těžké povinnosti - tím začíná exposé nynější - že situace je velmi vážná, třeba ji neoznačuje pan ministr za kritickou.

Nyní z exposé mě zajímá jedna věc, která doplňuje tyto dva výňatky, kde se praví: "... od konce minulého roku ať právem či neprávem Evropa cítí se v nebezpečí těžkých konfliktů, reaguje na ně velmi živě v neustálých horečných jednáních diplomatických a výsledkem celé té akce je pak příprava nové evropské konstelace, která v posledních nedělích jakoby náhle a rázem se objevila nečekaně před očima všech a jakoby chtěla změniti do jisté míry poměry evropské." Tato věc uvozuje další obsáhlou partii celého exposé, jak se tvoří předpoklady k novým politickým konstelacím v celé Evropě a že se zdá, že mnohé z těchto věcí, jak naznačuje pan ministr zahraničních věcí, se mohou státi skutkem. Když jsem probíral večer po včerejší schůzi exposé velmi objektivně a pečlivě, došel jsem k názoru, že skutečně tato předpověď se vyplňuje již dnes a je to návrat k vytvoření určitých bloků nebo snad lépe řečeno systému aliančních smluv, je to návrat k metodě, která byla své doby opuštěna mnohými politiky nejenom československými, kde byla víra ve společnost národů, a poněvadž Společnost národů nestačila k vyřešení velkých problémů, o nichž se často mluvilo a psalo, byl učiněn počátek této politiky alianční blokové. Politika alianční není ale politikou novější doby. Tato politika ukázala se již při smlouvě rapallské. Po uzavření této smlouvy rozdělila se Evropa na dva zásadní tábory, a to na tábor mírových smluv a na tábor revisionistický. Velmi správně podotkl k tomu Tardieu při určité příležitosti, že revisionistický blok nelze přemoci pouhou organisací míru, nýbrž jen mocensky. Zase to znamená návrat k aliancím.

I naše politika, jak je patrno, nastupuje tuto cestu alianční a docela loyálně konstatuji, že jsem rád, že se to děje, poněvadž za svou osobu i za řadu politických přátel mohu prohlásiti, že to bývalo naše mínění, že rovnováhu evropských poměrů lze udržeti jenom takovým způsobem aliančním. (Ministr dr. Beneš: Pane kolego, první smlouvu jsem udělal v roce 1920 a druhou v roce 1923! Kde jsem začal?) Já vám nevytýkám, pane ministře, že jste to nedělal, ale úsilí československé vlády bylo vyplněno po řadu let snahou o Společnost národů. Nejistota vznikala po odchodu Německa z odzbrojovací konference a ze Společnosti národů.

Vypukla zde, řekl bych, určitá krise, která byla podle mého názoru podmíněna do jisté míry francouzskou politikou. Francouzská politika postupovala v té době ve šlépějích briandismu a Německu rostla neobyčejně vůle a sebevědomí. Francie ztrácela krok za krokem iniciativu v evropské politice. Potom dochází ve Francii nakonec k vládě národního sjednocení a na jeviště vystupuje pan Barthou, o němž nelze popříti, že způsobem jedinečným ujal se celého řízení, ujal se politické ofensivy, která má svůj úspěch a převzal vedení v evropské politice. Byl to protitah proti příliš sebevědomé politice Německa a následovaly za sebou rychle dvě důležité věci, velmi dalekosáhlého významu: smíření Jugoslavie s Bulharskem a vytvoření balkánského paktu, který je velký mocenský útvar, kterým se zmenšuje mocenský vliv italský na Balkáně a umožňuje spolupráce s Malou Dohodou. Při posledních projevech v Bukurešti jsme ucítili, že tím má býti uskutečněna velmi úzká spolupráce.

K tomu přistupuje další etapa, a to je připoutání sovětského Ruska k této konstelaci. Nelze přehlédnouti, že tímto způsobem byl oslaben vliv italský v Rumunsku, které vytěžilo z této situace uznání bessarabské hranice. Při této koncepci ovšem velmi záleží na tom, aby k ní mohlo býti přivtěleno též Polsko, aby se Polsko připoutalo smluvně a velmi dobře a pevně ke koncepci Malé dohody, neboť pak by přestala býti nebezpečnou otevřená alternativa, postup Německa na jihovýchod, který by byl nebezpečný hlavně nám jako bezprostřednímu sousedu.

Zda se v této věci zdařila cesta pana ministra Barthou do Varšavy, prozatím nevíme a nebylo to oficiálně tiskem prohlášeno ani z porad v Bukurešti. Německo překvapilo svým vystoupením celý svět a všechny diplomaty. To byl nejen odchod z odzbrojovací konference, případně ze Společnosti národů, nýbrž také to, že ohlásilo velký ozbrojovací program; řeklo prostě, že zařazuje do svého rozpočtu 352 mil. marek, to je něco přes 3 miliardy, a to už není malá částka. To jsou překvapení ne zrovna příjemná pro nás, zejména, při dnešním režimu v Německu. Mám dojem, a vyplývá to z exposé, že regionální pakty na východě Evropy mají býti novou garancií bezpečnosti, příštího míru aspoň na určitou dlouhou dobu. Konec konců vzato, myslím, že by bylo zbytečné popírati tuto novou konstelaci, která je také podmíněna postupem Italie vůči státům středoevropským, Maďarsku a Rakousku. Určité nesporné důsledky toho se zde už také objevily.

V projevu pana ministra je tato věta: "Došlo ke známému prohlášení Anglie, Francie a Italie ze dne 18. února 1934 o neodvislosti Rakouska, jež jistě oddálilo a na trvalo zmenšilo nebezpečí nějakého blízkého Anschlussu, i když všechny dnešní obtíže Rakouska tím nezmizely a i když otázka sama dále v různých formách se bude vracet." Třebaže je to velmi opatrně stylisované prohlášení, které nechává všechny vývojové možnosti docela otevřené, jsem přesvědčen, že zde je jasně ilustrována situace, že otázka Anschlussu není definitivně odstraněna, že se objeví v politické situaci, jenže nevíme, kde a jak. A při té příležitosti konstatuji souhlasně, že v exposé je kategorické prohlášení malodohodových politiků a ministrů, že Anschluss k říši Německé by byl pro dohodu nepřijatelný. Myslím, že ta otázka se stává důležitou zvláště v době, kdy byl sistován zákon o návratu Habsburků, kdy bylo dovoleno arcivévodovi Eugenovi, že se mohl odstěhovati do Rakouska a kdy mu byly prokazovány pocty, na které byli obyvatelé zvyklí ještě z dob monarchie. To znamená pro nás zvýšení pozornosti a velmi opatrný postup, abychom nebyli překvapeni událostmi, které by nám nemusily býti právě příjemné.

Z dalšího, jak jsem exposé procházel budiž mi prominuto, že nepřeskakuji a jako člověk z úřadu zvyklý jdu po pořádku - líbí se mi doznání, což loyálně přiznávám, že pan ministr řekl, že pevná vláda národní jednoty zesílila mezinárodní posici Francie. To je doznání velmi poučné i pro naše poměry. Já bych byl rád, aby i u nás byla československá vláda národní jednoty, neboť tím by byla naše síla vnitřní i zahraniční větší, než je dnes.

Tvrzení, jakoby balkánský spor, kdyby vypukl, mohl vyvolati evropský konflikt, je po uzavření balkánského pakt u neopodstatněné. Konflikty, které vznikly přímo na Balkáně mezi balkánskými státy, nebyly tou zápalnou látkou, která zapálila Evropu, nýbrž byly to vždy konflikty mezi balkánským státem a velmocí. Pokud tam byla vojna v r. 1912 - to jsme prožívali všichni a máme to v jasné paměti - i válka proti Turecku a válka Srbů a Bulharů navzájem neohrozily mír evropský, obešlo se to jako lokální věc. Ovšem jsem přesvědčen, že římské dohody, které byly uzavřeny panem předsedou vlády italské, po př. státníky Rakouska a Maďarska, jsou trochu vážnější, než jak se o nich v exposé stroze mluví. Jsem přesvědčen, že to nebyla pouze dočasná určitá hospodářská pomoc Rakousku, nýbrž jejich význam je hluboce politický, že to byla italská snaha, aby se zabezpečila v těchto směrech proti Anschlussu, poněvadž Italie by velmi těžko snesla na své bezprostřední hranici říši Německou jako svého souseda.

Pro nás římská dohoda, myslím, nebyla příjemným překvapením, nepřinesla zvláštní uklidnění v naší vnitřní situaci a měl jsem dojem při projednávání řady těchto věcí, že jsme trochu ztratili iniciativu v některých středoevropských problémech, kterou jsme před tím měli v míře daleko výraznější.

Přešel bych dále ke změně politiky Sovětského svazu, jak se v exposé na řadě míst o ní mluví, poněvadž látka není soustředěna v jedinou pasáž. Je tam mnoho odvolání pozdějších a ta jsou zajímavější než první pasáž, poněvadž klausulují celou materii, jak byla panem ministrem zahraničí přednesena.

Já za svou osobu mám trochu jiný názor, než zde tlumočil pan kol. Nedvěd, který pravil, že sovětské Rusko přistupuje k určitým smluvním jednáním jen z dobré vůle a že Evropa se bojí. Já mám obavy, že ten strach je na druhé straně a že nutí nynější Sověty, aby hleděly uskutečniti řadu garančních paktů a smluv, poněvadž nemohou potřebovati na západní hranici ani nejmenšího válečného incidentu se zřetelem na veliké napětí na východě, se kterým, kdyby vypuklo s živelnou silou, by mělo Rusko velmi těžkou práci. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Pane kolego, to jsou nevyhnutelnosti, které vedou sovětské Rusko k tomuto paktu, to si nebudeme zapírati a jestli si přejete, napsaly to "Izvěstija", orgán vám velmi blízký, který pravil, že v této době nezbývá Sovětům nic jiného než dělat mírovou politiku, poněvadž hrozí také nebezpečí na Východě, které by na všech stranách nezdolaly, a dále prohlašují slavnostně, že v tomto případě, jakmile tyto věci budou zažehnány, vrátí se ke staré mentalitě. (Sen. Mikulíček: Kdy dělaly Sověty válečnou politiku?) Sověty snad měly nějaký úmysl s vojnou, poněvadž to nám poví nejlépe těchto několik řádek o jejich armádě.

Je to z amerického časopisu "Aero Digest", který praví: "Vzdušné síly Sovětů dělí se na 10 brigád a 20 autonomních skupin, vždy po 12 strojích, dále na 3 brigády s dvěma skupinami, u nichž každá má 9 stíhaček, a na 2 bombardovací a cvičné brigády, podporované 17 výzvědnými skupinami po 6 strojích.

Námořní letectvo má 8 skupin letadel na Baltu a 3 skupiny na Černém moři. Celkem 105 hydroavionů a 12 skupin pozorovacích letadel. Těžký průmysl, pokud byl vybudován při tzv. pětiletce, slouží podle Stalinova přiznání k rozvoji rudé armády.

Kontingent rudé armády činí podle úředních zpráv 750.000 mužů, 50.000 důstojníků a 500 generálů. Presenční služba je u pěchoty dvouletá, u odborných těles 3letá, u námořnictva 4letá. V mobilisaci může dnešní Rusko postaviti asi 6 mil. lidí první den.

Armáda má 70 divisí pěchoty, 17 divisí jízdy, 52 divisí dělostřelectva, 20 letadlových velkoperutí po 100 strojích a k tomu přistupuje vnitrozemská a pohraniční G. P. U. po 50.000 mužů a pomocné sbory. Válečné loďstvo má 170.000 tun tonáže, 25.000 mužů posádky, 4 eskadrony s 5 křižníky, 4 dreadnoughty, 24 torpedoborce a 13 ponorek vedle pomocných bitevních a mateřských lodí."

Tuto velikou armádu má Sovětský svaz pravděpodobně proto, aby se sovětští občané chodili na ni dívat pro zábavu. (Sen. Mikulíček: Ale ještě nikdy neučinil žádný imperialistický výpad!) Poněvadž jej udělati nemohou, bojí se dáti svému obyvatelstvu zbraně. (Sen. Mikulíček: Já jsem viděl v Moskvě 2 mil. lidí na ulici! Vy se bojíte dvou tisíc!) Pane kolego, já věřím ve vaši počtářskou schopnost, ale ty 2 mil. lidí na ulici nedovedete odhadnout v žádném případě.

Tedy pan dr. Beneš nám říká... (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Prosím vás, mám málo vyměřenou lhůtu, poněvadž jsme malý klub, dopřejte mi, abych se mohl vyjádřit, potom vám nebudu také skákat do huby.

Obrat Sovětů je příliš náhlý; přes všechno ubezpečování před tím a teď běží o to, jak se na to díváme my. Naše stanovisko je k němu jinačí, není tak důvěřivé. Nezapomínáme, že to byl přece tento režim, který vznikl ze světové války, za zvláštních okolností, který dovedl zraditi Francii v brest-litevském míru, když uzavřel separátní mír, a tehdy to byla situace krajně kritická pro naše postuláty, pro dobývání naší svobody. (Sen. Mikulíček: Trocký nepodepsal! - Hluk.) Tedy nemám velkou důvěru, abych věřil, že zde nebude ochota takovouto věc provésti po případě i později. To je dosti choulostivá věc. (Sen. Mikulíček: Neznáte historii! - Hluk.) Vezmu si u vás kurs hned po plenu. V Sovětském svazu nikdy vám to nikdo neřekne, kdo je odpověden.

Dr. Beneš velmi opatrně říká v této věci: "Bude-li zachován i nadále tento postup". Když tedy říká ministr zahraničí: "Bude-li zachován i nadále tento postup", mám dojem, že to není zrovna hmatatelná jistota, která by zde vedla k tomu, aby tuto věc prohlásil kategoricky. Dříve než přejdu k některým stránkám, které jsou rázu více ideálního a součástí mého politického názoru i politické strany, k níž patřím, rád bych se krátce zmínil o některých věcech, které se týkaly rázu původně obchodního. Musím říci, že když se začalo mluviti o uznání Sovětů de jure v naší veřejnosti a tisku, bylo velmi zajímavé, že i tisk velmi blízký panu ministru zahraničních věcí obíral se především velkou perspektivou hospodářských výhledů, které se však splnily ve velmi skrovném rozsahu. Já, jako skromný, ale dosti dobrý znalec hospodářských poměrů sovětského Ruska jsem trnul a říkal: Toto bude největší zklamání pro celý náš hospodářský život s výjimkou malých úseků, když se to tak servíruje naší veřejnosti. To není správné. Když se podíváme na letošní bilanci do května, sovětský vývoz k nám činí 35 mil. Kč ve zboží, a náš vývoz k nim pouze 6 mil. Kč. To jsou důvody velmi široké a vážné a mohl bych jim věnovati velmi mnoho místa. Ale poněvadž exposé samo velmi lakonicky o nich říká: "nikomu v žádném oboru žádné zázraky neslibujeme, věříme však ve zdárnou budoucnost těchto vztahů", tedy bych ocitoval, co psaly obchodní a živnostenské komory na vyžádání našich zastupitelských úřadů a snad i ministerstva zahraničních věcí. Cituji ze správy doslovně: "Ovšem obchodní smlouva se sovětským Ruskem, spočívající na doložce nejvyšších výhod, nepřinese nám zlepšení vývozních možností, pokud Rusko setrvává na nynějším monopolu svého zahraničního obchodu. Obchodní smlouva na základě nejvyšších výhod poskytla by sovětskému Rusku daleko větších výhod nežli nám. Zásada stejného nakládání s cizími příslušníky a s cizím zbožím dává sovětským příslušníkům a sovětským tovarům zcela jiné postavení, než získávají cizí příslušníci a cizí zboží v Rusku."

To jest opřeno o to, že ruská vláda má monopol zahraničního obchodu. Nepovažuji za účelné, abych se těmto otázkám věnoval šíře. Pokud bude k tomu dána příležitost, přidržím se zkušeností, které jsou ověřeny nejlepšími znalci a vytěženy a vypsány z úředních sovětských pramenů.

Velmi si cením vyjádření, které jest v exposé pana ministra zahraničních věcí. Je to zajímavá věta a tato věta zní: "Byl by to návrat sovětského Ruska do evropské politiky, jenž by znamenal likvidaci nepřirozených situací v Evropě a spolupráci sovětského Ruska s Evropou. Bez řešení tohoto problému nemůžeme mysliti na normální evropskou politiku a vytvořiti opravdovou rovnováhu mezi evropskými velmocemi." Mám dojem, že zde není kladen důraz na slovo "sovětské", nýbrž na "Rusko" a v tomto případě jsem přesvědčen, že je to skvělé potvrzení koncepce dra Kramáře, který od počátku trvání našeho státu tvrdil, že v této koncepci Rusko, a to Rusko národně obrozené, nesmí být vyřazeno z evropské politiky, v tom že spočívá možnost uklidnění evropských poměrů, v tom že je také silná záruka i naší národní a státní budoucnosti. My vycházíme z toho stanoviska trvale, že sovětská vláda nepředstavuje vládu, kterou si dobrovolně zvolil ruský národ. (Výkřiky.) My se nebudeme stavět proti žádné vládě, kterou si ruský národ dobrovolně vyvolí sám, my jsme však vždycky reklamovali pro ruský národ právo, aby si mohl vyvoliti svou vládu. (Sen. Mikulíček: A při tom se vede ruskému národu lépe!) Tak se tam odstěhujte a dejte nám pokoj. (Sen. Mikulíček: Já tam také byl!) Ale moc vás to tam nebavilo. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Místopředseda Donát (zvoní): Volám pana sen. Mikulíčka k pořádku. (Sen. Johanis: K Italii máte jiné stanovisko! - Výkřiky.)

Sen. inž. Havlín (pokračuje): Ano, máme, ale ani Hitler, ani Mussolini nemají zásadu, že budou fašisovat nebo hitlerisovat celý svět, kdežto Sověty mají programovou zásadu, že chtějí zbolševisovat celý svět. V tom je ten rozdíl, pane senátore. Proto se na to díváme trochu jinak. (Výkřiky. - Hluk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Prosím o klid.

Sen. inž. Havlín (pokračuje): Ti nemají v programu, že nám budou fašisovat Československo, kdežto Sověty to v programu mají. (Výkřiky.) Ale pánové, já se vám divím, že jste to ještě nepochopili, že bolševici mají v programu bolševisovat celý svět. (Výkřiky.)

Vidíme, že se tu dostává satisfakce názoru, pro který jsme byli velmi často velmi ostře kaceřováni, že se cítí, že je potřebí, aby Rusko jako silný činitel zde bylo. Kdo čte exposé pana ministra, vidí na celé řadě jiných míst, že tu promlouvá určitá obava, půjde-li to také vždycky zrovna hladce a podobně. Vyciťuji z toho jasně a patrně, že by jinak znělo exposé o těchto věcech, kdyby pan ministr Beneš mohl říci, že Rusko je státem, kde je určitý pevný, nezměnitelný právní řád. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Já bych řekl: nás vedlo při držení této myšlenky, kterou jsme politicky proklamovali při každé příležitosti, nejen naše slovanství, ale též opravdová vděčnost, kterou jsme Rusku povinni za své osvobození. Bez obětí, které přineslo Rusko, to staré Rusko, nevím, byla-li by naše svoboda. Nelze přece upříti a každý, kdo prožil celou světovou válku, jako jsem ji prožil já na této frontě, jistě přizná: kdyby bylo Rusko nehodilo v rozhodném okamžiku tolik divisí na frontu, kde složilo kosti přes dva miliony vojáků, a nezadrželo tím 53 německých divisí, že se nemohly zúčastnit tažení proti Paříži, že s použitím těchto sil by byla válka velmi jistě ukončena mnohem dříve, Paříž by byla bývala obsazena dříve, než Anglie by byla mohla zmobilisovati svou zbrojní moc. To jsou určité momenty, kterých bychom nemněli nikdy zapomínat, které jsme my měli vždycky na zřeteli a proto jsme se obraceli k této věci. Říkali jsme, že za tuto oběť jsme Rusku povinni určitou vděčností a že máme pomáhati ruskému národu, aby si pomohl od vlády, kterou si nevyvolil, nýbrž která mu byla naočkována, která byla provezena Německem v uzavřených vagonech, aby se snad nenakazila německá rasa. To jsou věci, které jsme my měli vždy na zřeteli a já si nemohu pomoci, i v samém exposé cítíme jasně vyjádřeno, že Rusko je ten neobyčejný faktor, který bude zasahovati do politiky evropské vůbec a středoevropské zvláště. My jsme proklamovali vůči Rusku heslo "věrnost za věrnost" ve chvílích největšího nebezpečí, majíce při tom na zřeteli prospěch svého národa a státu; nedělali jsme to pro nějaký justament, nedělali jsme tuto politiku proto, že by byla osobní, to nám nemůže býti nikdy vytýkáno. A jestliže byly takové nějaké výroky proneseny, nemám pro ně odpovědi. I my dáváme národu, co jeho jest, i my milujeme stát a pro něj jsme pracovali za války i po válce. Musí však zvítěziti vědomí, že máme právo míti určitý jiný názor, a myslím, že nemá býti stavěn a pranýř zešedivělý člověk, kterému se nemůže vytýkati, že by byl vykonal nějaký skutek, ze kterého by měl národ neprospěch. To ve vážné chvíli, když se upozorňuje se všech stran, mělo by býti bráno v úvahu všemi, kteří zapomínají na patřičnou míru svých výrazů kritiky i ve veřejném tisku a pod Myslím, že komu se tím nejméně slouží - řeknu to objektivně - je posice zahraničního ministra, jestliže se každou chvíli stane nějaká kozačina v tisku, která se těžko omlouvá. Jsem přesvědčen, že evropská politika se dostane v budoucnu ještě do velmi těžké situace ve vztahu k Rusku. Věříme pevně, že sovětská vláda, sovětský režim není poslední, který je v tomto státě. Jest udržována rudou armádou a ani jediný živý člověk nemůže říci, podle toho, co vím, že to nemusí skončiti po př. způsobem, který bude překvapením celého světa, a je otázkou, zdali nová vláda, která bude z vůle národa, uzná všechno, co udělala vláda sovětská. To je velmi obtížná otázka pro budoucnost a myslím, že konec konců je správné, když varujeme, poněvadž vážná politika národa a státu se nedělá na týden, nýbrž je ji potřebí dělati velkoryse na desetiletí a století. (Výkřiky.) Pokud se týká zásady o nemíchání se do vnitřních poměrů, je to připomínka správná, pane doktore, že sověty slavnostně slibují nemíchati se do našich poměrů. My se do jejich vnitřních poměrů nemícháme a míchati nebudeme, ale jak vypadají přísliby sovětské vlády a III. Internacionály, k čemuž máme rovněž vyhraněné stanovisko, lze velmi dobře vycítiti z několika oficiálních projevů.

"La correspondance Internationale" praví: "Komunistická Internacionála je jedinou mocí mající diktaturu proletariátu a komunismus ve svém programu a organisující nepokrytě světovou revoluci proletariátu." - To je na str. 1598. A dále se praví: "Uchvácení moci proletariátem znamená násilné odstranění vlády buržoasie a rozbití státní soustavy kapitalistické." - To je na str. 1604. V §u 7 programového prohlášení se praví: "Všichni, kdož věří, že lze utopistickými plány, nesmyslnými frázemi, smlouvami či pakty odstraniti válku, jsou reakcionáři." Theodor Aubert, dobrý znalec Kremlu, říká: "Sovětům jde o odzbrojení druhých - při čemž jim dobré služby konají pacifisté a hnutí pro odzbrojení - a dále o ozbrojení vlastních vojsk, o vyvolání všemi dosažitelnými prostředky takové situace, ze které by následovalo vzplanutí občanské války, vzbouření v koloniích a uchvácení moci mimo SSSR." A to, co říká Aubert, proklamovali jste ve svém programu na svém sjezdu. Kdyby slavný senát měl trpělivost, mohl bych mu to přečísti. Řekli jste otevřeně: "KSČ nedosáhne svého úkolu metodami pouhé agitace a propagandy, nýbrž organisováním a vedením bojových akcí." Vy jste samý boj, takže když jste na tribuně, nevíme, jsme-li ve vojenském ležení nebo v parlamentě. Nápověď o obtížích, které mohou vzniknouti na východě, po př. na Pacifickém oceánu, je v exposé pana ministra dotčena jen nepatrným způsobem, takže není třeba, abych se o věci šířil, protože doufám, že bude ještě jasněji vysvětlena, ačkoliv máme tušení, čeho se tento větný náraz týká. Vztahuje se na styky a poměry anglicko-francouzské, japonsko-americké atd.; nic není uvedeno a proto myslím, že by bylo chybou, abych pronášel kritiky o věci, která není jasně stylisována. Pan ministr Beneš, když končil partii, která se týká řady určitých států, říká dále, navazuje na uzavření východního regionálního paktu: "Jsem dalek toho souditi, kdyby pakt byl uzavřen, že se stane nějaký zázrak, že nastane v Evropě klid, že sovětské Rusko bude v normálním vztahu k západní Evropě a že jeho spolupráce s Evropou bude bez nesnází." A je zajímavé, že by toto doznání neznělo tak skepticky, kdyby v Rusku byly normální poměry. Dále se neoddává pan ministr víře ve všemohoucnost tohoto paktu. V exposé je zmínka, abychom byli všestranně připraveni na další vývoj, kdyby se musilo postupovati jinak. To je správné. Vidíme zde projev, abychom spoléhali na své vlastní síly, abychom měli vybudovánu svou armádu a to je také politika, kterou my děláme, třebaže jsme v oposici. Děláme ji bez ohledu na to, že jsme v oposici proti vládě, poněvadž nemůžeme býti v oposici proti státu. (Sen. Mikulíček: Nejste v oposici proti továrníkům, kteří dodávají armádě!) Přejeme si, abychom měli armádu silnou a aby se současně stalo to, čeho se dotýká exposé pana ministra, aby se staly věci, které se-dotýkají naší zahraniční politiky a které by vedly ke spolupráci se Slováky, poněvadž jen v takovémto spojení se může ozvati ten silný, podivuhodný hlas krve, jaký se ozval za války a jaký se ozývá dnes. (Výkřiky sen. Kindla.) Národ je živé souručenství a kdyby se dělalo cokoliv, nenahradí ho nic.

Exposé pana ministra zabývá se řadou států a líčí jejich poměr k nám i náš poměr k nim. Můj čas je vyměřen předsednictvem senátu. Nebudu rozebírati všechny podrobnosti. Chtěl bych se vrátiti k věci, která je mi velmi blízká a o které jsem se zmínil loni na jaře v zahraničním výboru senátu, a to je náš poměr k Polsku. Byl bych velmi šťasten, a myslím, že je nás mnoho, kdyby náš poměr k Polsku byl lepší, než je dnes. Vznáším zde apel na tisk, aby byl opatrnější, aby zde nebylo určitých projevů, které zostřují situaci. Myslím, že je to správný apel a že by bylo velmi trapné, kdyby se opakovaly věci, které tu již byly. Byly to projevy tisku při zavraždění polského ministra; ať je to Petr nebo Pavel, myslím, že k tomu nemá nikdo práva. (Sen. dr. Witt: Pane inženýre, to psaly vaše noviny, naše ne!) Nikoli, to psalo "Právo lidu".

Zrovna tak neměla by býti trpěna ani jiná tisková propaganda, která nikomu zde neposlouží, ale státu v každém případě ublíží a uškodí. (Výkřiky sen. dr. Witta.) Promiňte, pane doktore, neodstěhuji se k vůli vám do Ostravy. Každý známe něco.

Nejsou-li názory vlády polské a naší na některé podstatné otázky evropské politiky totožné a zharmonisované, zvláště v otázkách zahraničních, pak zajisté by bylo vděčnou a prospěšnou úlohou naší zahraniční politiky, aby se tu co nejdříve ujala iniciativy, za šetření všech atributů státní a národní důstojnosti, objektivnosti, klidu a loyality, ale dodal bych: u vědomí, že prvním úkolem je přece jenom zajištění dobrého poměru s bezprostředním sousedem, s nímž máme nejen dlouhou hranici státní, nýbrž i společného nepřítele, a to je první podmínkou pro nás.

Pan ministr zahraničních věcí své exposé končí tím, že naše demokracie se probíjí s úspěchem. Nebudu opakovati poznámky, které zde byly řečeny, že toto tvrzení dobře neharmonuje se zmocňovacími zákony a zákonem o tisku, poněvadž budu míti příležitost mluviti o tom zítra nebo při nejbližší příležitosti. (Sen. Mikulíček: Kdo je schvaloval?) Ale vždyť jste na mne křičel, že jsem odepřel hlasovati, že jsme byli ve vládě. Jsme s mnohým nespokojeni. Ale třebaže nemůžeme souhlasiti a nedáme souhlasu k uznání sovětského Ruska de jure s ohledem na své slovanské cítění a z toho titulu, že je to součástka našeho politického programu od vzniku tohoto státu, třebaže nebudeme nikdy považovati sovětskou vládu za skutečnou vládu ujařmeného ruského národa, věříme a chceme věřiti, že nastane rozvoj národních sil národa Čechů a Slováků, a jsme ochotni v takových těžkých dobách ke každé práci, které bude vyžadovati skutečná naše, opravdu jen naše Československá republika. (Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Slovo dále má pan sen. F. V. Krejčí.

Sen. F. V. Krejčí: Vážený senáte! Pan ministr zahraničí ve svém exposé zdůraznil velikou vážnost mezinárodní situace, což je nejlépe vyjádřeno tím, že dává Evropě krátkou lhůtu pouhých 6 měsíců, aby se rozhodla, bude-li se vyvíjeti směrem k míru či k válce. Situace je opravdu velmi vážná, třebaže pan ministr říká, že není ještě kritická, ale už stačí atmosféra dusného napětí, v níž žijeme, a těžké mraky nedozírných nebezpečí, které se jeví na našem obzoru. Události se valí překotně. Víme, jak na samých našich hranicích se odehrávají přímo křečovité zápasy v lůně národů a my žijeme právě, jak říkáme, v srdci Evropy, jaksi v ohnisku nejtěžších nebezpečí. Připomínám, jak jsme sledovali denně události v Rakousku, a ještě dnes nedozněla v našich nervech hrůza, kterou na nás působily události v Německu od uplynulé neděle.

Pan ministr sám doznal, že zatím co připravoval toto exposé a ještě než je mohl l přednésti, se asi zase něco změnilo na obraze středoevropském. Německo je zmítáno nejtěžšími křečemi vnitřními. Aniž máme dnes ještě možnost posouditi., co se za tím skrývá a kam to směřuje, přece smím říci a doufati, že se tím zmírňuje válečné nebezpečí, které nám hrozilo z Německa.

V samém našem sousedství se odehrávají děje jako za starých barbarských století. Jsou to události, které připomínají Bartolomějskou noc nebo zavraždění Waldsteina, něco, z čeho vane duch staré krvavé hrůzy a co neodpovídá duchu a ideálům 20. století.

Pohlížíme-li na uplynulé 19. století, musí se nám zdáti hotovou idylou století, v němž po celé Evropě byl jeden typ států - vyjma carské Rusko - typ států konstitučních, ať to byly monarchie nebo republiky, s určitým všelidským samozřejmým předpokladem, s jistou úctou k lidskému životu, k určitým vymoženostem francouzské revoluce. Dnes naproti tomu musíme se hroziti, vidíme-li, kam se řítí některé z největších a nejkulturnějších národů Evropy.

Z tohoto chaosu doby, jak nás poučuje exposé pana ministra zahraničí, se zdá, že se rodí na východní straně Evropy něco nového, co pan ministr označuje slovem "nová konstelace", totiž sovětské Rusko, které od samého svého počátku bylo tváří odvráceno od Evropy, takže se už mluvilo o tom, že evropské Rusko splývá se severní Asií v nějaký nový útvar - říkalo se tomu Eurasie. Dnes obrací se opět k Evropě a není jen Svazem socialistických sovětských republik, nýbrž z této státní formy vyzírá něco ze staré tváře Ruska jakožto velmoci, jakožto největší pevninové říše světa; toto Rusko hledá spojenectví s Francií, která mu byla dříve přece přímo prototypem státu kapitalistického a buržoasního, a do okruhu těchto nových vztahů jest vtahována také naše republika. Tu stojíme před událostmi, které nás staví jaksi ještě do širšího rámce spojeneckého, než byla dosud Malá dohoda, do něčeho, co se sice teprve tvoří, o čem pan ministr mluví dosud jen s nadějemi dosti zdrželivými, když mluvil o budování východního paktu, ale co nám přece dává právo naproti ostatnímu chaosu středoevropskému doufati, že jsou tu tendence a snahy postaviti ve východní Evropě něco nového, soubor mocenských sil, které nesměřují k válce, nýbrž k míru, a které, kdyby se podařilo je soustředit a toto seskupení provésti, by tlačily na středoevropské fašistické státy z východu tak, jako západní demokratické státy tlačí ze západu. Středoevropský fašismus byl by takto sevřen se dvou stran a vytvořila by se situace taková, že by nabývaly vždy více vrchu síly demokratické a mírové. Pro nás a pro naše vnitřní poměry nejdůležitější z toho, co nám zde pan ministr vykládal, je provedení uznání sovětského Ruska de jure, čili, jak se to diplomatickou řečí oficielně naznačuje, normalisace styků se Svazem SSR. To je přece událost, která zasluhuje, aby se o ní vážně a poněkud podrobněji hovořilo, protože se tu uskutečňuje něco, co jsme cítili stále jako mezeru ve svých vztazích k ostatním sousedům a státům nás obklopujícím a co se považovalo za nutné, co se jednou provésti má, ale čemu bránily jednak poměry ruské, jednak naše názory o dnešním Rusku.

Věc musila dozráti. Je nepopiratelné, že nebylo možno bez nebezpečí jakéhosi ukvapení uskutečniti tuto věc dříve, dokud se jednak v Rusku samém neodehrály jisté procesy, aby se obraz Ruska vytvořil tak, jak jej dnes vidíme, a za druhé bylo třeba ještě vyšších sil mezinárodních které jaksi působily na naši zahraniční politiku, aby uznání sovětského Ruska uspíšila. Můžeme říci, že se tu sešla asi snaha naší zahraniční politiky, snaha, která k uznání sovětského Ruska směřovala, s touto novou konstelací východoevropskou a situací evropskou vůbec k tomu, že stojíme před těmito hotovými fakty, že diplomatické styky se sovětským Ruskem jsou navázány, že tedy zase můžeme jednou říci, že máme k Rusku alespoň nějaký poměr, poněvadž býti k Rusku bez jakéhokoli poměru jest pro naše postavení jakožto slovanského národa ve střední Evropě jakousi anomálií, která se příčila všem našim dosavadním stykům s Ruskem a musela býti dříve či později rozřešena.

Obyčejně se při otázce uznání sovětského Ruska myslí na věci obchodní. Zejména se ztěžuje na to, oč již náš obchod přišel, že k uznání dříve nedošlo a jaké asi chance a možnosti se našemu hospodářskému životu otevírají. Myslím, že jde tu ještě o věci daleko širšího významu, které se dotýkají myšlení a cítění celého našeho národa, neboť Rusové jsou přece jen - můžeme říci bez přehánění - národ, k němuž jsme my jaksi ve vztazích nejdůvěrnějších, který nejvíce ze všech národů zasahoval kladně - nemluvím zde o národu německém, k němuž jsme byli nuceni více či méně státi negativně - byl národ, který na naše probuzení, na náš život působil silami kladnými, totiž jakožto největší národ slovanský, do něhož od počátku obrození skládali naši buditelé své největší naděje a v jehož existenci jakožto největší, nejmocnější říše evropské po pádu Napoleonově viděli nejmocnější oporu pro naše vlastní národní snahy. Rusko tím způsobem mělo značný vliv na naše národní probuzení. Ani tak vzpomínky na naši vlastní českou minulost nepůsobily, na př. na starý český stát, na husitskou tradici ani na reformaci, nic tak nepůsobilo na první generace našich buditelů, jako tak zvaná slovanská myšlenka, vědomí, že jsme maličký národ, ale příslušníky veliké rodiny slovanských národů, která se může honositi, že v říši ruské vytvořila mocenský útvar, který je té doby nejsilnější v celé Evropě.

Z toho pak vyplývaly teorie starých slavjanofilských vlastenců, kteří čekali od Ruska spásu a jimž při tom nevadil carský despotismus. Můžeme to pozorovati zejména na Slovensku, které je ještě slabší než my. Slováci v hranicích maďarského státu -necítili jinde opory, neskládali jinam naděje, nežli do tohoto spásonosného velikého Ruska. Rusko zasahovalo již po celé devatenácté století osudovou silou v náš vývoj národní a ukázalo se to právě ve světové válce, jak Rusko přímo bylo povoláno, aby se stalo dějištěm nejrozhodnějších a nejvýznamnějších kapitol našeho zahraničního odboje.

Naši vlastenci i politikové z té doby čekali od války Rakouska z Ruskem osvobození pro nás. Ruská armáda prý přijde a osvobodí nás. To se nestalo, tyto iluse byly plané a liché. Celý vývoj a světová válka braly se jiným směrem, ale pres to bylo to přece jen Rusko, které hrálo při našem osvobození tak důležitou roli. Připomínám ty ohromné tisíce zajatců Čechů v Rusku, vytvoření našich legií, zasažení legií přímo do kvasu a varu ruské revoluce kde svým vítězstvím nad bolševiky, pak svou účastí na bojích vlády Kolčakovy proti Sovětům byly naše legie strženy do situace, kde musily zasahovat přímo jako jeden z činitelů ruských. (Výkřiky sen. Hajníkové.) Tedy tu se stalo, že naši muži, naše nejlepší branná moc, jakou jsme mohli postaviti za světové války, stála ve službách zájmů čistě ruských. Představte si, jaký-je to důvěrný styk mezi dvěma národy, když náš legionář nasazoval život v boji, ač věděl, že to není za zájmy jeho národa, nýbrž za zájmy ruského národa, jak věřil. Chci jen naznačiti, jak je důvěrný ten vzájemný vliv obou našich národů a jak Rusko hrálo velkou roli při našem osvobození, třebaže při tvoření versailleské smlouvy nemohlo položiti svou moc na váhu. Ale stalo se důležitým dějištěm pro vývoj našeho zahraničního odboje, působilo reflexí na náš život doma. Myslím, že vznik komunistického hnutí, které u nás bylo tak nesmyslně a nepoměrně mocné v prvních dobách po převratu, nedá se jinak vysvětliti, než tím, že to byly ohlasy revoluce ruské ve velkém národě slovanském a že kdyby bolševická revoluce mluvila anglicky nebo německy, český dělník by jí ani z polovice nevěnoval tolik zájmu.

Chci jenom naznačiti význam Ruska pro náš život. Ať se někdo dívá na to, co se dělo v Rusku, se sympatií nebo nenávistí, nikdy nám nemohlo býti to, co se děje v Rusku, lhostejné, vždycky jsme si musili přáti, abychom k němu byli v nějakém poměru. Byli jsme bez oficiálního poměru, nyní tento poměr je navázán, sovětské Rusko je uznáno, máme s ním styky diplomatické a tím tato mezera, která zela v činnosti naší zahraniční politiky, je vyplněna.

Na tomto skutku, na tom, že došlo k uznání sovětského Ruska máme mimo to my, kteří jsme socialisty, ještě svůj zvláštní zájem socialistický. Nám nemůže býti lhostejno, že obraz zeměkoule, když se na ni podíváme, nemluví již o jediné a všeobecné vládě kapitalistického zřízení na celém světě, že je to právě největší pevninová říše na zeměkouli, která má, abych tak řekl, firmu socialistickou. (Sen. Kindl: Konečně jste to uznali!) To uznáváme vždycky, to jsme nikdy nepodceňovali, pane kolego.

Už se stala ta veliká věc v dějinách lidstva, že kapitalismus, k němuž se dospělo v 19. století, přestal býti jednotnou budovou, jejíž princip ovládal celý svět. Je to velký průlom, je to otřes celých základů světového hospodářství a světové civilisace, když se může říci, že tak velká říše, která má ohromný vliv také na Asii a Dálný východ, je ovládána snahami socialistickými. I kdo není socialista, může říci aspoň, že je ovládána jinými řády, že se tu tvoří a buduje něco nového, něco jiného, ať již v podrobnostech a metodách, jak se to děje, s tím souhlasíme či nikoli. Zkrátka, z Ruska máme jiný obraz, než jsme mohli míti za dob tak zvaného vojenského komunismu, za dob teroru, Čeky, kdy tam byla občanská válka, kdy sovětská vláda byla ohrožována Denikinem, Judeničem atd. Dnes máme ten obraz - v tom se shodují nejen socialisté, ale i kapitalisté západoevropští - že v Rusku se něco ustálilo, že snaha po v budování nového zřízení společenského nebyla bez výsledku. Nemůžeme to dnes jasně posouditi, ale tolik je jisto, že se tam vytvořily základy k novému hospodářství a jinému útvaru civilisace, než je západoevropská a americká, a poněvadž jde o ohromnou rozlohu, o východní Evropu a část Asie, padá to silně na váhu při posuzování světových poměrů. Dále vidíme, že se to ustálilo natolik, že není na obzoru dosti možnosti, že by se mohlo na tom něco změnit, to jest, že by mohl přijíti v Rusku převrat, který by to všechno zbořil. Už 17 let trvá tento režim, to znamená, že tam vyrostla mladá generace, která již nezná jiného režimu, která si nedovede představiti jiného Ruska. Tato generace bude vyrůstati, bude to budoucí ruský národ nejbližších let. Tím chci naznačiti, že není důvodu, abychom nepočítali s tímto sovětským režimem, abychom se mohli oddávati nějakým domněnkám, že dříve či později v dohledné době padne, a odpírali mu právo mluviti a jednati za Rusko. Nelze si již ani přáti, aby to, co se v Rusku za 17 let vybudovalo s tak nesmírnými obětmi, celým mořem krve, se všemi hrůzami, kterými to bylo provázeno, bylo marné, aby bilance vyzněla pasivně. Musíme si přáti, aby ze sovětského Ruska, jak se dnes jeví, vyrostlo něco, co bude základem a obrazem nových řádu sociálních a civilisačních a co již dnes se může vykázati určitými hodnotami a výsledky, které nechceme popírati. Vážené dámy a pánové! To jsou důvody, které asi platí pro ohromnou většinu našeho národa, že se smýšlení o dnešním Rusku natolik změnilo. Pro nás socialisty jsou to důvody tím více platné a proto můžeme jen vítati uznání sovětského Ruska z důvodů obchodních, z důvodů politických, protože je vždy lépe pro naši republiku, má-li tak veliký stát na východě někoho, s kým je ve slušném poměru, než kdyby to byl nepřítel, a pak z důvodů všeobecně národních, poněvadž ruský národ je pro nás oním národem, který měl na naše probuzení, na naše politické snahy, na naše touhy po osvobození největší vliv. Byl celým našim generacím, našim otcům hlavní nadějí, a jak opakuji, nebylo by možné, abychom s tímto národem nedospěli k určitému, kladnému poměru. Zde již tedy také naznačuji, co chci říci. Teď už nejde jen o ten SSSR, to už není jen sovětský režim, to je dnes již Rusko, jak zde bylo již několikráte řečeno, stará velká velmoc, a ta když hodí svůj vliv na váhu v osudech Evropy, je to pořádně cítit, jako to bylo cítit za let Napoleonových. Toto Rusko, ať již máme o jeho provedení socialismu a všeho, co tam je, různé úsudky, přece jen představuje sílu povšechně, jak u nás říkáme, pokrokovou. Je tam sice diktatura, to je něco, s čím my soc. demokraté bychom nemohli souhlasiti, byť to byla diktatura proletariátu, ale je to aspoň diktatura k uvolnění a osvobození milionů, které byly nejvíc utiskovány, která má své cíle v budoucnosti takové, že opravdu chce provésti něco, co se týká celého lidstva a co jaksi přesto, jak doufáme, bude znamenati sociální pokrok, kdežto diktatury střední Evropy slouží jenom panovačným zájmům určitých koterií, tříd nebo jednotlivců. Nemají žádné budoucnosti, jsou proniknuty přesvědčením, že jsou něco prozatímního a že jejich existence visí na existenci jednoho člověka.

A tu přicházím k něčemu, co na zývá pan ministr zahraničí novou konstelací: obrácení sovětského Ruska k západní Evropě a hledání styků s Malou dohodou a Francií. To znamená, že by se vyrovnávala znenáhla hluboká propast, která dnes zela nejen mezi Francií a některými západními státy, ale mezi celou západoevropskou civilisací a sovětským Ruskem. To je něco, co bychom mohli vítati, a mohli bychom doufati, že se to znenáhla uskuteční. Rusko ve své uzavřenosti zůstávalo jaksi cizí ostatním státům západoevropským a proto se zdálo jaksi nebezpečným. Když se Rusko otevřelo stykům s ostatní Evropou, získá tím Evropa i Rusko. Evropa získá tím, že se jí otevře některé sociální poznání. V Rusku se totiž vykonalo ledacos, k čemu Evropa nedospěla. Zejména západoevropský socialismus může nalézti v poznání sovětského Ruska leckterý poznatek a popud. A naopak Rusko, že přestalo býti tak uzavřeno, že se otevřelo stykům se západními národy, získá tím, že na ně budou působiti některé vlivy evropské, že tam přestane mnoho z toho asijského, co nám při obraze sovětského Ruska překáželo, že se tam uvolní touha po demokracií a že takovým způsobem se vyrovná znenáhla příliš příkrý rozpor mezi diktaturou sovětskou a mezi západoevropskou demokracií Aby k tomuto uskutečnění a k uznání Ruska a k této nové konstelaci došlo, musily na obou stranách padnouti určité omyly, domněnky a iluse. Na straně Evropy musila padnouti domněnka, že je možno Rusko evropským zasažením přeměniti. Ale můžeme říci, že tato domněnka brzy padla, poněvadž po celá dlouhá léta nikdo do sovětského Ruska nezasahoval. (Sen. Kindl: A stálo to Francii a Anglii miliardy!) Dejme tomu, ale nedošlo k žádnému fysickému zasažení a jakmile myšlenka intervence proti sovětskému Rusku vznikla, byla velmi brzo zažehnána. Na druhé straně bylo třeba, aby sovětské Rusko prošlo touto zkušeností, že se mu nepodaří pomocí třetí internacionály vyvolati v celém světě požár sociální revoluce v jeho duchu, a aby také padla domněnka, že se mu podaří odraziti, odlákati západoevropské dělnictvo od socialismu, typu sociálně-demokratického. To se nikdy v žádné zemi III. Internacionále nepodařilo a ta zkušenost vede k tomu, že dnes sovětské Rusko vidí, že komunistické strany, které si založilo v jednotlivých státech, hynou a upadají. (Výkřiky komunistických senátorů.)

Uznání sovětského Ruska bude míti pro naše vnitropolitické poměry také ten závažný dosah, že postaví naše komunistické hnutí do velmi těžké situace, poněvadž musí přestat býti jejich přímou ochranou a podporovatelem. Smlouva týkající se normalisace našich styků se Sovětským svazem má také odstavec, že oba státy se zavazují, že budou šetřiti poměrů druhého státu, že nebudou do nich zasahovati a podněcovati žádnými prostředky a způsoby k rozvratu a ke vzpouře v těchto státech, a jistě že naši komunisté budou nuceni odvoditi z toho své důsledky. (Sen. Kindl: A vstoupit do soc. demokracie!)

Končím, vážený senáte, přáním, aby to, co pan ministr zahraničí zde nazývá novou konstelací, vedlo skutečně k tomu, že bychom stáli před otázkou, kterou bychom uvítali, kdyby nám byla položena: jak uvésti v jakýsi snesitelný a plodný poměr demokracii francouzskou a demokracii naši, to, co je demokratického ve státech naší Malé dohody, s tím, co se děje v Rusku, s jeho novým sociálním zřízením a jeho novými pokusy civilisačními. Kdyby se to podařilo, stáli bychom před věcí velikého dosahu. Evropské Rusko, které bylo odvráceno od Evropy, které nechtělo s ní nic míti a chtělo ji rozvrátiti a vidělo v ní jen Evropu kapitalistickou mohlo by se najednou přiblížiti demokracii a pokojným státům střední a západní Evropy natolik, že by jim mohlo býti oporou v zápase proti fašismu a že by takovým způsobem spojením západní civilisace s touto civilisací a novými řády sovětského Ruska se tu vytvořilo něco, co bychom aspoň v hlavních obrysech mohli nazvati Evropou budoucnosti, kdežto fašismus je strašidlo minulosti, které dříve nebo později se musí propadnouti do zapomenutí. To je to, co je nám útěchou v exposé pana ministra za trudné a tísnivé, co je z toho cítit, tu velikou vážnost dnešní situace. Je nám to útěchou a musíme si jen přáti, aby v naší zahraniční politice se dařilo této práci na budování východního paktu, na uskutečnění této nové konstelace, abychom tím jaksi cítili, že nejen z Francie, ale i z východu začíná k nám vanouti volnější vzduch, jakási úleva v tísni, ve které dnes žijeme.

Pan ministr končil po svém zvyku zdravým optimismem, který obyčejně dýchá z jeho výkladu, a ovšem ten optimismus věnoval především silám a duchu naší republiky. Můžeme to vítati a souhlasiti s tím, co říká o našem státě, že se můžeme považovati za stát s pořádaný, mravně i fysicky dobře vyzbrojený proti každému nebezpečí. Pohříchu je to ovšem jen útěcha částečná, protože náš malý stát přece jen nemůže rozhodovati o stavu celé Evropy, a každá bouře či katastrofa může se přivaliti přes jeho nejlepší vůli a snahu. Ale přes to musíme doufati, že v těchto šesti měsících, které pan ministr označuje jako lhůtu pro osudové přímo rozhodnutí o dalším vývoji Evropy, bude vynaloženo všecko, co je dobré vůle a mírových, demokratických sil v Evropě, aby bylo zažehnáno nebezpečí války, která by byla pro celou Evropu nesmírnou katastrofou. (Výborně! - Potlesk.)