Prichádzam teraz vo všeobecnosti na zahraničnú politiku a konštatujem to, že je možné, že v Nemecku sa deje to, čo jeden úradný rakúsky časopis povedal, totiž druhá čiastka tragédie pod menom Hitler. My sa nesmieme vmiešavať do pomerov cudzieho štátu, ako to exposé pána ministra Beneša pekne hovorilo, ale jestliže je pravda, čo Krupp povedal, že najlepšia firma nemecká nedostane na úver ani za 10 M, tak vidíme, že to znamená bankrot, a nemali bysme srdce, keby sme nevyslovili naše poľutovanie nad nekonečným strádaním, ktoré národ musí tam podstúpiť. Je istou vecou, že je možné, že práve tento prevrat v Nemecku je nová etapa a že Nemecko po takýchto násilnostiach príde do rekonvalescencie. Bude však vždy nutne pozorovať vývoj Nemecka.

Vážení pánovia! Pozrite, čo sa písalo o mare balticum, o veľkopriestorovom hospodárstve, kde sa poukazovalo na Hansu, kde sa povedalo, že história svetová od 1500 rokov sa musí napraviť. Dobre vieme, že Amerika zachytila ten veľkopriestorový hospodársky cieľ, že tam sa vrhla, ale oni chcú nazad, chcú Hansu, ktorá by panovala po samý Dunaj. Oni si rozhodne myslia vo svojich ilúziách, aby dostali do svojich rúk celý východ. Preto nehľadajú žiadne kolónie. Pre nich je len ten veľký cieľ, povedal bych, mare balticum.

Nemusím po ukazovať na ohromný význam sblíženia veľkého ruského národa s našou republikou. Už doposiaľ sme z toho ťažili, a to ovšem i poľských diplomatov donesie na rozličné myšlienky. Už pred rokom bol som vo vile Terézia, kde som s Ovsejenkom už vtedy debatoval o spojení Odesa - Bratislava a môžem povedať, že sme niekoľko veľkých transportov dostali miesto cez Hamburg na Dunaj a že z toho bola interpelácia v senáte v Hamburgu. Nezabudnem pri tom na reč Ovsejenka, ktorý patrí k najlepším hlavám Sovietov, kde hovoril o budúcnosti Ruska, ktoré sa časom musí postaviť na slovanský podklad. Je celkom správne, čo povedal pán minister Beneš včera, že sbližovanie s Ruskom je dobrá slovanská politika. (Sen. Mikulíček: Jenže jste s tím přišli trochu pozdě!) Ja nie.

Poľsko, vážení pánovia, v poslednej dobe zapríčinilo nám mnoho bôľu, berúc do ohľadu, že poľský národ požíva mnoho sympatií v českom národe. Ja myslím, na prvšom mieste sú Slováci, potom Poliaci, že vzdor tomu tá línia nie je taká, ako by sme si priali. Toto ovšem nás napĺňa bôľom. Ale nech nezabudne Poľsko, že ten starý pruský vojenský duch ešte nevymiznul, ešte stále existuje koridor, a keď sa obzerá Poľsko po spojencoch, musí ísť dľa krvi, rasy a tradície. Veď je známe, že niekoľko popredných slovenských mužov išlo bojovať, keď Poľsko sa chcelo svojím časom oslobodiť, myslím r. 1863. My vďačne sa klaniame veľkým géniom poľského národa, my uznávame, akú vážnu misiu konali v civilizácii na Slovensku, keď odbilo ten nápad mohamedánskej váľky pri Viedni, ale my by sme rozhodne žiadali, aby i ono rešpektovalo nielen našu južnú, ale i našu severnú hranicu. Sapienti sat!

Už som predtým povedal, že hlavná smernica našej zahraničnej politiky bola práve organizácia konštruktívneho mieru, a v tomto ohľade nech mi bude dovolené vysloviť našu srdečnú vďaku tuná s tohoto miesta v senáte pánu ministrovi Barthou a naše hlboké uznanie veľkému francúzskemu národu. My veľmi dobre vieme, že Barthou má 72 rokov a vzdor tomu podstúpil všetky tieto štrapácie, aby nám prišiel stisnúť ruku, aby sme si pozreli jeden druhému do očí.

Už pán predrečník hovoril o revízii. Istá vec, vážení pánovia, že na Slovensku celý národ je proti revízii. Ja nie som autonomista, ja tú taktiku držím za nešťastnú, ale ani autonomisti nie sú separatisti, oni sú len partikularisti. My môžeme tu povedať verejne a otvorene s čistým svedomím, že celý slovenský národ je proti revízii. A práve v takej podobe sme ešte nevideli, že by jeden vedúci francúzsky človek bol prišiel a hovoril tak otvorene, tak jasne a tak záväzne na všetky strany. Vieme veľmi dobre, vážení pánovia, čo je diplomatická reč, koľko zadných dvierok má každá taká enunciácia. Barthou nemal žiadnych zadných dvierok, bol naplnený sympatiami pre náš národ, ktorý tu navštívil. V tomto ohľade divím sa Gömbösovi, koľkoráz už som prízvukoval, že chceme v najlepšom priateľstve s Maďarskom žiť, koľkoráz som ja sám na tomto významnom mieste hovoril, že obdivujeme cnosti maďarského ľudu - prečo Gömbös to nikdy nespomene, prečo on nehovorí, že ľud zo Slovenska, predváleční národovci práve to najviac potrebujeme: čo najviac mostov cez Dunaj budúceho priateľstva, ale tej úcty, ktorá vždy jestvuje.

Nedávno som hovoril: Milí priatelia, tam na východe vám chcú urvať z ruskej, slovanskej zeme kus a my sme proti tomu. A ako Rusíni s najväčším oduševnením vstali a protestovali proti každej piadi urvanej slovanskej ruskej zeme na východe, tak istotne i my stojíme na podklade mieru trianonského a versaillského.

Maďarsko urobilo jednu ohromnú chybu a síce tu, že prestalo platiť. V Anglii nič nie je horšie ako defaulter, ktorý svoje mravné záväzky nevie zachovať, zadržať.

Ovšem keď hovoríme o úspechoch našej zahraničnej politiky, teda nesmieme u pána ministra zapomenúť na jeho pánov spolupracovníkov. To sú v Prahe Krofta, Pavlů a v zahraničí ten ohromný aparát mužov, ktorí s celým oduševnením pracujú a stoja v službách našej republiky, a to nielen oni sami, ale aj ich ženy a celé rodiny. Kdekoľvek idete do zahraničia, keď prídete do domu nášho zástupcu, tam pocítite to teplo krbu vašej rodiny. Vďaka im za to.

V ťažkej zahraničnej súťaži nutne tisícerým spôsobom bojovať. V tomto ohľade, môžeme povedať, sú Maďari majstri. Nie je možné schvaľovať, že minister Beneš dovolil - a tu je jeho veľká chyba - zmenšiť tak svoj rozpočet. Jeho kolega Titulescu zväčšuje rozpočet ministerstva zahraničných vecí a nikto nemôže povedať, že by republika Československá finančne nebola silnejšia než Rumunsko, ktoré v každom ohľade tak ťažko sa pohybuje. Áno, je nutnosťou, aby rozpočet zahraničného úradu zväčšil, a ja pochopujem, je to istý mravný záväzok; ale, vážení pánovia, ráčite uveriť, že zväčšenie rozpočtu ministerstva zahraničných vecí je najproduktívnejšia investícia, ktorú dnes máme.

Ako poslednú časť mojich poznámok bych chcel spomenúť ešte niektorých reflexov, ktoré zahraničná politika robí i na duchovný dejinný vývoj Slovenska. Je to istý duševný profil, ktorý bych chcel podať.

Je len prirodzené, že ani Slovensko, ako historické zeme, sa nemohlo vymaniť z pod následkov svetovej vojny. Obecná kríza mravná, ktorá sa prejavuje požívačnosťou, stratou ideálov ku všetkému hrdinskému, ku každej obeti, to všetko a mnohé iné udržuje nekľud v celom svete a hrozí mu novými ťažkosťami.

Sme v dobe prerodu politického a hospodárskeho, kedy staré sústavy odžívajú a nové sa ešte nezrodily. Metódy liečenia tejto krízy sú rôzne podľa národov, ich tradície, temperamentu, vedúcich osobností. Národy sú ako mnohí pacienti, niekedy dajú sa podlomiť masovou sugesciou, niekedy i šarlatánmi. Vieme veľmi dobre, že sloboda politická viedla k prílišnému roztriešteniu, dbala viac práv než povinností. V celku vidíme, že ľudí sa zmocňuje ohromná nechuť a ľahostajnosť, ale ja by som nepovedal, že je to tiež na Slovensku. Slovensko, ktoré malo košík na ústach pred tým, chce hovoriť, chce sa oboznámiť, chce povedať, čoho je mu treba a čo ho bolí, a to je správne.

Mnohí ľudia odmietli staré autority, staré sústavy politické i hospodárske a túžia po novej jednote, po nových autoritách v oblasti spoločenskej, umeleckej, mravnej i náboženskej. Ľudia túžia po vyššej istote, po smysle života, po nadosobnom poriadku, bez ktorých by ľudská spoločnosť stala sa púšťou. Táto túha po poriadku duchovnom znamená tiež návrat k rodným koreňom, k pôde a k národu. Túto vnútornú súvislosť hlbokého a ovšem tvorčieho a pokrokového nacionalizmu s vôľou k mravnej obrode nemožno popierať.

U nás počína zdravá súdnosť u ľudí. Oni stále všetko veľmi dobre pozorujú, oni vedeli obdivovať iniciatívu Rašína, Švehlu, Hodžu, Dérera. Oni by každý fatalizmus silne odsúdili.

Vážení pánovia! I na Slovensku má nacionalizmus prastarú tradíciu a preniká naším životom dosť hlboko od predválečnej doby a my Slováci nedáme žiadnej strane do monopolu nacionalizmus a národnosť. To nie! Nebyť tohoto mocného nacionalizmu, iste by ste boli podľahli vo víru dejín. Jemu vďačíme za svoje vzkriesenie, za svoju samostatnosť, na ňom závisí i naša budúcnosť. Ovšem tešilo by nás, keby v našich radoch všetci ľudia dobrej vôle bez rozdielu náboženstva a politického presvedčenia sa stavili do konštruktívnej práce. Je to zaujímavé, že niekedy u nás sú 2 teórie. Niektorí sa pridržiavajú teórie tabuľa rasa, toho, čo bolo po vojne, ale my a veľké národy sa musíme pridržiavať práve tradície, lebo odkiaľ brala slovenská inteligencia v jarme svoju silu? Z vonkova, z ľudu, ktorý je dosiaľ najlepším príkladom charakteru. Preto áno, vráťme sa k tejto tradícii, k tomu žriedlu svätých vôd duše, ktoré nám dávaly silu v minulom tisícročí, ku tradičnej syntéze dobra, odvahy a veľkodušnosti!

O hospodárskych veciach Slovenska, poneváč je to v organickej súvislosti s rečou pána ministra Beneša, bych len povedal, že ako sa máme brániť v týchto ťažkých rozkladných dobách? Konsolidáciou, duševnou i hospodárskou. Je zaujímavé, že pred mnoho rokmi, keď sme sedávali s nebohým veľkým Švehlom v Karlových Varoch, to isté tvrdil i on: Konsolidácie, konsolidácie nám je treba. V tomto ohľade žiaľbohu vidíme na niektorých miestach, že nepochopujú dobre potreby Slovenska, ako by bolo treba. Neideme vždycky o každú vec tribulovať a prosiť, je to pod našu dôstojnosť, aby Slovák sem vždy prišiel a prosil: Dajte nám toto. Nám to prísluší, sme plnoprávnymi občanmi tejto republiky!

Chcem v krátkosti spomenúť štátnych dodávok. Prečo páni sekční šéfovia nechcú dovoliť, aby sa dodávky uverejňovaly?! Nemôžem to pochopiť, prečo na príklad dopravná politika na základe toho titulu autokonkurenčného pre zamoravských vyrábateľov má lepšie výhody ako pre Slovensko. Prečo je to? Je to múdrosť, je to konsolidácia, ktorej pán minister Beneš tu spomínal? Nie, vážení pánovia. (Sen. Mikulíček: Pane kolego, nemáte ministerského předsedu z vaší strany?) Po prednáške si o tom pohovoríme. Slovensko je asi zo 60% zemedelské. Preto k tomuto nútno obracať najväčšiu pozornosť. Vonkov všade na svete vo svojej poválečnej nadprodukcii zadĺžil svoje podniky. Takto ožobráčený celkom vykoľajoval zo svojej ohromnej nákupnej sily a platobnej schopnosti, ktorá bola spoľahlivým podkladom svetovej prosperity. Nechcem tvrdiť, že delník mal veľký standart. On bol organicky spojený a ako žiadame blahobyt pre zemedelstvo, žiadame ho i pre delníctvo. To sa samo sebou rozumie, že i pre inteligenciu, ktorá chce tiež žiť a dať žiť. Je to staré ž dovské porekadlo a pravdu má. Kam vlastne spejeme, neni možné vidieť. Je v tom tragédia jedného veľkého segmentu jedného národa. Preto nutne najväčšiu pozornosť venovať oddĺženiu zemedelcov a zabezpečeniu úrody. Vítame reglementáciu obilnín, ktorej prajeme všetko dobré.

Pozrite! Jeden človek, keď ide na cestu, sa dá zabezpečiť, asekurovať proti úrazu, druhý v mojom veku sa dá trebárs zabezpečiť proti smrti, tretí sa dá zabezpečiť proti ohňu a všetko možné sa dá zabezpečiť. Tážem sa ale: môže si roľník zabezpečiť svoju energiu? Nebol by to utešený a veľkolepý program, pre štáty ovšem, aby roľnícka práca a energia aspoň na 50% bola zabezpečená, asekurovaná?

Otážete sa mňa: ako si vypomáhate vy Slováci sami? Tým, že robíte túto regionálnu, zodpovedajúcu politiku, ktorá istotne donesie svoje ovocie, ale čas mi nedovolí o tom hovoriť.

Ale jedno treba spomenúť. Čo najviac nás bolí, je kríza a problém mládeže. Čo vidíme dnes? Na jednej strane uvoľnený, rozpútaný stroj, na druhej strane celá generácia mládeže, ktorá so stisnutými zubami hľadá uplatnenie a nevidí žiadnu budúcnosť, ktorá už ledva je vstave udržať svoju netrpezlivosť na uzde.

Vážení pánovia! Tam v hlbín ách tejto mládeže sa rodí idea novej Európy, tam sa rodí nová Európa, ktorá príde ovšem možná v tak ťažkých, by som povedal, otrasoch a tak ťažkých explóziách, ako to vidíme v Nemecku.

A konečne je nutné, aby som použil slov pána ministra, aby sme si upovedomili, v akých veľkých dobách žijeme. Prežívame snáď najväčšiu svetovú revolúciu, snáď v niekoľko desaťročiach sociálne a mravne celá Európa sa prepracuje k naprosto novým formám kultúry, politiky a štátnej organizácie vôbec. Veď to vidíme v Nemecku, vážení pánovia, vidíme to kysnutie. Vieme my, ako bude vyzerať ten kus roztopeného železa, ktorý vyjde z vysokej pece, kde pod vysokým tlakom pracujú? Nemožno to povedať.

Po vyvrcholení vývoja európskych nacionalizmom a vytvorení posledných národných a jednotlivých jednotiek v dnešnej Európe, vo veľkom boji o demokraciu s diktatúrou musíme si riešiť svoj zvláštny národný problém my Slováci a Česi - o nich hovorím - spôsobom veľkorysým, vo veľkých historických kontúrach, s vedomím veľkej odpovednosti, s ktorou stojíme pred veľkými ľuďmi svojej národnej histórie a pred súdom a požiadavkami budúcich generácii.

Bez Slovenska a Podkarpatská nebola by proste možná Malá dohoda a celá jej koncepcia o organizácii strednej Európy. Je istá vec, a to tiež povedal pán minister, tým že tento štát bude mať vždy ťažké postavenie. Už som hovoril o tom zvláštnom promethejskom duchu, ktorý je tu a ktorý koluje v žilách. Bol v českých dejinách od Lucemburkov, Karla IV., a, vážení pánovia, krvou je písaná jeho história za slobodu a aj po čas svetovej váľky mreli českí a slovenskí ľudia za najväčšie ciele.

Pristupujem k zakončeniu svojich poznámok. Nechcel by som zakončiť, slávny senát, aby som nevyzdvihol a nevyslovil našu vďaku tým národom, ktoré práve posledne sa tak loyálne, tak nekompromisne postavily na našu stranu. Je to národ juhoslovanský, je to národ rumunský, a teší nás, že práve veľký štátnik juhoslovanského národa, Jeho Veličenstvo kráľ Alexander bude sláviť 50 rokov. Tomuto sa nekonečne tešíme a prajeme i Jevtičovi, jeho ministrovi zahraničia, mnoho zdravia, aby zdolal všetky tieto ťažkosti. Práve tak sa pritúlime k rumunskému národu. Ten Titulescu povedal: "Non, non, jamais, messieurs!" Vážení pánovia, to bolo veľké slovo. "Vous avez raison! Non, non, jamais!"

Vážení pánovia, ešte chcem to spomenúť... (Výkřiky sen. Mikulíčka. - Předseda zvoní.)

Vážení pánovia! Slávny český národ vždy hľadal zasypané studne idealizmu. A v boji o našu politickú a hospodársku konsolidáciu, ktorý bojujeme ako hlavnú substanciu, padá na váhu naše priateľstvo, naše bratstvo. Tá vyššia jednota spoločných ideálnych cieľov. Ten jednotný tlkot našich sŕdc. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dále má slovo pan sen. Nedvěd.

Sen. Nedvěd: Vážený senáte! Včera opět po delší době slyšeli jsme exposé pana ministra zahraničních věcí o světové situaci, o posledních událostech a o perspektivách do budoucnosti, ovšem s hlediska československé vlády, s hlediska československých vládních stran. A třebaže pan ministr dr. Beneš končil svůj výklad tím, že zůstává optimistou, a že věří, že všechny obtíže, které se staví v cestu, budou konečně překonány, přece jen započal svůj výklad tím,- že konstatoval, že situace je vážná, i když nemůže býti nazvána kritickou. Vážení pánové, je pochopitelné, že zahraniční ministr nám zde neřekne, že začíná hořet půda pod nohama a střecha nad hlavou. Je to již starou diplomatickou zvyklostí u pánů diplomatů a zahraničních ministrů, že třeba ještě večer jeden den vykládají, že je vše v nejlepším pořádku, a druhý den ráno již duní děla a shazují se bomby s letadel. Pan ministr zahraničních věcí konkrétně uvedl, v čem vidí vážnou situaci. Na př. odchod Německa ze Ženevy, odchylné stanovisko Anglie k Německu, stanovisko Italie k Německu, pesimistické zprávy o poměrech ve Francii, otázka saarského území, poměr sovětsko-japonský a smlouva polsko-německá. Vedle toho se zmínil o obtížích odzbrojovací konference - on to samozřejmě nemohl nazvati pravým jménem, totiž krachem odzbrojovací konference - a samozřejmě, že pan ministr dr. Beneš musil najíti také viníka. Hned po tom odstavci, kde mluví o obtížích odzbrojovací konference, ukázal na to, že německý rozpočet na zbrojení byl zvýšen o 352 milionů RM, tj. 3.350 mil. Kč, ale pan ministr dr. Beneš zapomněl říci, že před 14 dny také francouzská sněmovna schválila zvýšené vydání na zbrojení o 3 miliardy franků a že jedna z jeho stran zde v tomto senátě, sociální demokraté v "Právu lidu" proti tomu psali, poněvadž náhodou jsou teď v oposici proti vládě Doumerguově; kdyby seděli ve vládě, budou to schvalovat. Zapomněl také říci, že minulý týden se zde schvalovalo 3.150 milionů Kč na vybavení armády již po druhé.

Dále pan ministr mluvil o domnělé změně politiky SSSR. Pan dr. Beneš ve svém exposé snažil se vyvolati dojem, jako by Sovětský svaz se připojil k jedné z evropských mocenských skupin, k Francii, Malé dohodě a balkánské ententě a vládní časopisy a časopisy vládních stran vůbec jdou ještě dále - slyšeli jste zde pana senátora Stodolu - a kvitují uznání slovanského Ruska de jure, poněvadž prý to je slovanská politika, sbližujeme se se slovanským státem atd. - tedy naprosto falešné závěry. Pan minstr dr. Beneš řekl, že to byly okolnosti velice vážné a dalekosáhlé, které vedly čsl. vládu k definitivní úpravě našeho poměru k Sovětskému svazu. To je prosím přiznání. Nebýti těchto vážných a dalekosáhlých okolností, štvaly by do dnešního dne čsl. vláda a vládní strany, tak jako ještě nedávno, dále proti Sovětskému svazu.

Vážení pánové, v prosinci r. 1933 zasedalo 13. plenum Exekutivy komunistické Internacionály. Na tomto plenu bylo konstatováno, že svět stojí před novým kolem revolucí a válek, a události od prosince 1933 do dnešního dne potvrdily na 100% tuto thesi. To nemůže nikdo vyvrátiti. Plenum konstatovalo, že protiklady třídní a protiklady mezinárodní jsou vyostřeny na nůž a že hrozí v každé chvíli vybuchnouti požár, a proto 13. plenum Exekutivy komunistické Internacionály vydalo celému světovému proletariátu historický příkaz, ve kterém se praví: "V poměrech dozrávání revoluční světové krise, kdy se buržoasie v zájmu upevnění své diktatury snaží převést kvas, nespokojenost a pobouřenost mas na cestu fašisace a války, je hlavním úkolem komunistů obrátiti masové hnutí k boji za povalení diktatury vykořisťovatelských tříd." - "V masové práci komunistických stran musí býti s veškerým důrazem postavena otázka moci. Hlavním heslem komunistické Internacionály v tomto boji je sovětská moc." Upozorňuji, že tento citát vyšel zcela legálně v této brožuře, aby se nestalo, že by mi zde měl býti konfiskován. Zde je ta brožura, každý si to může koupiti. A že 13. plenum Eky mělo pravdu, dokazují události od prosince do dnešního dne: únorové boje v Rakousku, generální stávka ve Francii, barikádové revoluční boje mezi levicí a pravicí ve francouzských průmyslových městech, revoluční boje ve Španělsku, obrovské stávky a boje desetitisíců v Unii Severoamerické, partizánské boje v Mandžusku a v posledních dnech události v Německu, kde Hitler bojuje proti SA, proti svým lidem, aby se udržel u moci. O tom ovšem pan ministr dr. Beneš nemohl ještě mluviti, ne proto, že o tom nevěděl, ale neměl o tom napsané these. Musíme tedy počkat, až zase příště. Světová hospodářská krise trvá a není naděje, že by se kapitalistický svět z ní dostal, je to prostě krise společenské soustavy, kapitalistického systému. A proto to harašení šavlí, poněvadž kapitalismus nevidí jiného východiska než novou válku za rozdělení světa. Proto se tvoří velké imperialistické bloky, na příklad blok japonsko-německo-anglický proti Sovětskému svazu, jehož tendence jest vyvolati válku na východě i na západě. A příčina? O všem jako vždy, imperialistické protiklady. Ale i v jednotlivých blocích jsou zase úžasné rozpory. Tak na př. v bloku japonsko-anglo-německém je mezi Japonskem a Anglií veliký spor o Čínu. Japonský dumping v Číně, Indi, v Anglii a v jižní Africe je ovšem s velikou nelibostí sledován v Anglii, která se proti němu brání. Zbrojení Japonska také velmi nepříznivě působí na poměr japonsko-anglický. Mezi Anglií a Německem zase německé zbrojení ve vzduchu ochlazuje poměr mezi Anglií a Německem. Dále otázka kolonií. Jak známo, vzneslo Německo žádost za opětné navrácení kolonií, které mu byly ve světové válce odňaty. Také to tvoří protiklad mezi Anglií a Německem. Dále je obrovský rozpor mezi Spojenými státy a Anglií, který vůbec nemá hranic. Zájmy Anglie a Spojených států na sebe narážejí v celém světě a proto také plným právem můžeme říci, že příští imperialistická válka bude bojem o nadvládu světa mezi Spojenými státy a Anglií. (Předsednictví převzal místopředseda Donát.)

Avšak i v Evropě jsou imperialistické protiklady mez jednotlivými státy: Mezi Francií a Německem, mezi Francií a Italií o africké kolonie a kolonie Malé Asie, mezi Italií a Německem v otázce rakouské. Zhroucení Německa poškozuje silně nejen Anglii, nýbrž i všecky ostatní věřitelské státy. Zastavení reparací a zbrojení na účet věřitelů působí další rozpory. Francie byla v poslední době citelně oslabena Německem v Polsku. Je pravda, že Hitler, aby získal jakousi blahovůli Francie, namířil hlavní ostří proti Sovětskému svazu Rosenbergovými plány na rozdělení Ukrajiny, ale přes to Francie tam, kde Hitler míří proti Sovětskému svazu, zachovává neutralitu a dává Hitlerovi volnou ruku, poněvadž ještě nedávno stála sama v čele protisovětských štvanic. Dokázal to Ramsinův proces, dokázala to provokace francouzské policie s Gorgulovem, kterého stále a stále se snažila přišíti na konto sovětské vlády, ačkoliv to byla vyložená lež. A nebýti toho, že Francie se bojí ozbrojeného Německa a že se obává, že by o zbrojené Německo Hitlerovo mohlo místo na východ jíti na západ, nebylo by tohoto nynějšího tzv. přátelství Francie se Sovětským svazem. V tom je příčina francouzské mírumilovnosti, jakož i francouzského a československého přátelství k Sovětům. Nejlepším důkazem je ofensiva Německa v pobaltských státech a o tom Francie, Československo a nikdo ani slova nemluví Tam ať si Hitler dělá, co chce, tam ať si zjednává nástupiště proti Sovětskému svazu, do toho se nikdo míchat nebude. Naproti tomu Francie je úžasně nervosní tam, kde Hitler přímo či nepřímo míří na ni. Je to na př. ofensiva Hitlerova v Polsku a ve střední Evropě. Po paktu polsko-německém ihned následovala Barthouova cesta do Varšavy a do Prahy. Pakt polsko-německý znamená citelné oslabení Francie, rozšíření vlivu Italie v Rakousku a Maďarsku, znamená další oslabení Francie a Malé dohody a ve všech těchto událostech, které hýbají celým světem, stojí zde jako jasný sloup, zářící proletariátu celého světa, mírová politika Svazu sovětských socialistických republik. Tato politika má jediný cíl, a to prodloužení míru, oddálení jakékoli války. A příčiny, proč Sovětský svaz tuto politiku dělá a proč na ni klade veškerý důraz, jsou naprosto jiné než příčiny, jaké se dnes uvádějí v listech vládních stran. Je to především v zájmu výstavby socialismu, za druhé v zájmu mezinárodního proletariátu, aby proletáři nebyli znovu taháni na bojiště, aby neztráceli po statisících a milionech životy za zájmy kapitalismu, a je to také v zájmu světové revoluce. Je to revoluční mírová politika. Touto politikou Sovětského svazu získává proletariát čas, aby předešel válce revolucí, která by znemožnila příští imperialistickou válku. To je skutečný smysl mírové politiky Sovětského svazu.

Obrovský rozruch způsobila v Ženevě řeč Litvinovova. Litvinov přednesl ve své řeči návrhy proti Japonsku, Německu a Anglii. To ovšem neznamená, že Litvinov těmito svými návrhy se připojuje ke druhému bloku Francie - Malá dohoda - balkánská ententa. Návrhy Litvinovovy měly ten smysl, vystoupiti proti největším organisátorům války v této době. A kdyby třeba za měsíc, za dva, za rok nebylo to Japonsko, Německo a Anglie, nýbrž někdo jiný, půjde Sovětský svaz klidně proti těm, kteří budou štváti k nové válce. Jsou to tedy čistě myšlenky a snahy udržeti mír, co vedlo Litvinova k tomu, aby vystoupil se svými návrhy proti tomuto bloku, a ne proto, že by se byl chtěl objímati s buržoasní Francií.

Nejlepším důkazem, že Litvinovova řeč a jeho návrhy trefily do černého, jsou důsledky. Pánové, vy si dovedete vzpomenouti, kde bylo největší pobouření. Bylo v Anglii a Německu. Hitler zuřil, ale zuřil také Henderson, vůdce anglických soc. demokratů a jeden z vůdců druhé Internacionály (Sen. Mikulíček: A předseda odzbrojovací konference!) a předseda odzbrojovací konference. (Hlasy: Proč zuřil?) Pro Litvinovovu řeč..

Ale přes to, že Sovětský svaz vyvinuje veškero úsilí a klade na váhu veškerý svůj vliv, aby zamezil výbuchu nové války, může se státi, že jí zamezeno nebude a že k válečnému výbuchu dojde. Tu potom připadá úkol proletářům ve všech kapitalistických státech, bojovati proti imperialistické válce bojem za proletářskou revoluci, za svržení kapitalismu, za sovětskou moc.

Situace v Československu je pramizerná. Československá republika spojila svůj osud na život a na smrt s Francií a s touto Francií dělá stále imperialistickou politiku bloku Francie, ale dohody a v poslední době snad i balkánské ententy. Každé oslabení Franncie znamená tudíž také oslabení Československa. Důkaz: pakt polsko-německý, který oslabil Francii, (Výkřiky.) vyvolal napětí mezi Československem a Polskem, které dodnes není odstraněno a také hned tak odstraněno nebude. Podřízení Dolfusse a Gömböse Mussolinimu znamená oslabení francouzského vlivu v Rakousku, ale zároveň i oslabení Československa v Rakousku. Je zde ještě jedna událost, která znamená oslabení vlivu Československa a to mají tito pánové na svědomí (ukazuje do lavic senátorů čsl. republ. strany zeměděl. a malorol. lidu). Oni sice by rádi udrželi Malou dohodu, rádi by byli, kdyby Jugoslavie a Rumunsko tahalo kaštany z ohně za Francii a Československo, ale když běží o hospodářskou Malou dohodu, byli to oni, kteří ji zmařili a tu samozřejmě Jugoslavie a Rumunsko jsou dnes přístupnější také jiným snahám a vlivům.

Poměr mezi Československem a Sovětským svazem: Poměry se vyvinuly tak, že dnes je Československo silně isolováno a následkem toho nadbíhá Sovětskému svazu. Jestliže Sovětský svaz aktivně zasáhl do evropské a světové politiky, veden jedinou myšlenkou udržet světový mír, tedy Československo na druhé straně, jestliže se s ním sbližuje, nečiní tak proto, že by bylo vedeno snahou udržeti světový mír, nýbrž proto, že toho potřebuje, že události, o kterých mluvil ministr Beneš, dohnaly vládu, aby konečně definitivně upravila poměr Československa k Sovětskému svazu. Důsledek toho je, že Stivín přestal štváti v Právu lidu proti Sovětskému svazu a místo něho nastoupil Jiří Beneš, synovec pana ministra zahraničních věcí, a píše "objektivní" články z Moskvy, které ovšem mají vždy falešné závěry atd.

Tedy tohleto sblížení a uznání je z nouze. Skutečný poměr mezi Československem a Sovětským svazem je nezměněn. Vždyť sám pan ministr říká, že de facto se na tom nic nemění. Proto je nezměněn, poněvadž je nemožné jakékoliv spojenectví mezi systémem kapitalistickým a mezi systémem třídním. Protiklady zde vždy zůstanou. (Sen. Havlena: Co tomu bude říkat Litvinov?) O to neměj starosti, Havleno!

Je pravda, že nyní se krásně mluví a píše, ale třídní rozpory zůstávají a je viděti, že zůstávají i zde u nás v Československu, což dokazuje štvaní Kramárovo proti Sovětskému svazu, vypovídání německých a ruských emigrantů a protežování bělogvardějců. Teď právě jsme dostali telefonickou zprávu z Budějovic, že policie v Budějovicích zatkla 22 rakouských šucbindlerů, poněvadž šli společně a zpívali si. Kdyby to bylo 22 bělogvardějců, mohli by se klidně scházet a zpívat, co by chtěli.

Je pravda, že Sovětský svaz vystoupil ostře proti zbrojení fašistického Německa, proti krvavé revisi versailleského míru, že prohlásil ochotu vstoupiti do společnosti národů že byly konečně upraveny diplomatické styky mezi Československem a Sovětským svazem. Ale z těchto fakt vyvozují se naprosto nesprávné závěry a provádějí se s tím vyloženě podvodné manévry. Tvrdí se, že tím, že Sovětský svaz nastoupil tuto dráhu, potvrzuje se správnost zahraniční politiky Československa a tvrdí se, že politika komunistické strany Československa je v rozporu se sovětskou zahraniční politikou. Tvrdí se, že Sovětský svaz má zájem na tom, aby Československá republika byla řádně vyzbrojena, poněvadž s ní stojí v jedné frontě proti Německu, Anglii a Japonsku. Je-li Sovětský svaz proti zbrojení Německa, neznamená to, že je pro zbrojení Francie a Československa. Jestliže Sovětský svaz vystupuje ostře proti krvavé revisi versailleského míru, neznamená to, že schvaluje versailleský mír. Je-li Sovětsky svaz proti novému krvavému rozdělení Evropy, neznamená to, že schvaluje nynější rozdělení Evropy. Je-li Sovětský svaz v této době proti Japonsku, Anglii a Německu, neznamená to, že je pro Francii, Československo, Malou - dohodu a balkánskou ententu. Nyní, v této době, je Japonsko, Anglie, Německo nejnebezpečnější a proto Sovětský svaz, aby udržel světový mír, obrátil se proti těmto třem válečným [ ].

Ke konci své řeči chci pronésti několik poznámek k odpovědi pana předsedy senátu na můj dotaz v předposlední schůzi. Podal jsem na pana předsedu senátu dotaz stran jeho funkce v gruzínské organisaci a on mně na něj odpověděl. Tento dotaz jsem podal už po druhé, po prvé roku 1932, a letos proto, poněvadž došlo k uznání Sovětského svazu de jure a k výměně listin, které jsem citoval, a které zde citoval také pan předseda.

V té první odpovědi před dvěma lety pan předseda odpověděl poněkud jinak. Zdůrazňoval, že nemám legitimaci, abych mu kladl takové otázky, to prý je věcí zplnomocněného zástupce Sovětského svazu v Praze, aby se obrátil na zahraniční ministerstvo, a mně že nepřísluší žádné takové právo. Dále tehdy zdůrazňoval pan předseda senátu, že je členem organisace, která se prý jmenuje "Československé sdružení pro Gruzii". Ono je to tak: Oni to jsou Gruzínci, poněvadž tu však cizozemci nesmějí tvořit žádné politické spolky, nešlo by to. Dá se tomu tedy firma."Československé sdružení pro Gruzii." (Předseda dr. Soukup: Jsou tam jenom naši občané!). Pan předseda senátu tam vstoupí a ono je to "Československé sdružení." Pan předseda mluvil o tom, že ještě nedávno ve Folkestone v Anglii konala se konference, která jednala o otázce gruzínské a postavila se na stanovisko, že Gruzii náleží právo sebeurčení a že starý stav, který byl do roku 1921, má býti obnoven. Přiznávám, že pan předseda senátu má pravdu. Ale proč? Kdo stál tam za tím ve Folkestone? Nebyl tam v zákulisí Sir Detterding, který má obrovský zájem, aby ten stav se objevil? Zajímavé je, že v "Právu lidu" se píše pro sebeurčení Gruzie, ale když jsme vydali své these o sebeurčení národů československých až do odtržení, byly prohlášeny za velezradu a všude konfiskovány. Proč se staráte o Gruzii, která je osvobozena, a proč se nestaráte o sebeurčení Podkarpatské Rusi, [ ]. Není také pravda, jak mi ve své odpovědi tvrdil pan předseda senátu, že v roce 1921 vtrhla prostě rudá armáda do Gruzie, vyhnala tehdejší demokratickou vládu a nastolila vládu Sovětů. Pravda jest, že proti této vládě vypukla proletářská revoluce, protože obrovské přírodní statky, které Gruzie má, byly zašantročeny anglickým kapitalistům a teprve během této revoluce přišla rudá armáda, aby tam zjednala pořádek, aby tak nastolila jedinou proletářskou vládu, vládu Sovětů. (Potlesk komunistických senátorů.)