Tyto škody nás měly poučit o tom, jak se máme na devisové řízení prakticky dívat a přes to všechno dochází k dalšímu omezování dovozu z jiných států, z nichž hospodářsky těžíme a s nimiž máme obchodní bilanci stále aktivní. Občas omezujeme dovoz různých výrobků z Belgie, Holandska, Švédska, Rakouska. Litevska, Estonska, Finska, Jugoslavie atd., ač víme, že náš obchodně-politický příjemný poměr nám přikazuje chovati se k nim šetrně. A proč tak činíme? Protože jednou nechceme v zájmu zemědělství v dovozu povoliti ani nepatrnou část dřívějšího dovozu kaprů z Jugoslavie, ačkoliv nevím, kolik zemědělců z naší republiky vlastní rybníky a kapry, po druhé zase odmítáme povolení hyacintů a karafiátů z Holandska, protože dovozce náš neprokázal ancienitu v dovozu nebo jinou lapalii, ačkoliv nevíme, co je holandskému exportéru po tom, má-li jeho československý zákazník splněnou nějakou byrokraty vymyšlenou podmínku anebo ne. Docházejí k nám často stížnosti o znemožňování mezinárodního obchodu ve styku s takovýmito státy, ačkoliv každý soudný člověk musí předem vědět, že taková praxe musí míti v zápětí vzájemné omezování našeho vývozu do ciziny a tím i stoupání nezaměstnanosti a zvyšování nákladů na neproduktivní výdaje státu jako jest podpora nezaměstnaných atd. a snížen í příjmu daňového a pod.

Budeme-li důsledně takto hospodařiti, můžeme nazvati devisovou úřadovnu úřadem pro podkopávání naší měny. Myslím, že daleko rozumnějším by bylo, kdyby devisové řízení bylo za předpokladu reciprocity zrušeno pro všechny státy, které neznamenají žádné obchodně-politické ani měnové nebezpečí pro nás a zůstalo v platnosti jenom tam, kde je důvod k jeho udržení. Nejsem proti tomu, aby v devisové praxi byly sledovány i jiné cíle a najmě ochrana našeho průmyslu. To se však musí projevovat v případech hospodářsky odůvodněných a nutných a nikoliv jenom protekčních. Proč se má dostati nadměrné ochrany jenom výrobcům zemědělským a některým průmyslovým - z chemie a kovoprůmyslu - zatím co průmysl textilní se hází přes palubu a každou chvíli se navrhuje k úplnému uvolnění, ačkoli důvody celně-tarifární a obchodně-politické pro to nejméně mluví. Proč se při exportu některých protežovaných výrobků poskytuje až dvojí podpora, ač je tím státní pokladna ochuzována a celkovému zájmu hospodářskému se nijak neprospěje? Export zemědělských výrobků má při exportu vysokou podporu ve formě dovozních listů a kromě toho se mu dostává exportních premií, vybíraných z dováženého cizího zboží. Vysoká cena cukru v tuzemsku je odůvodňována ztrátovými obchody do zahraničí a přes to se při exportu cukru do ciziny povoluje cukrovarníkům ještě exportní premie, o níž jsem právě mluvil. Zmínky o těchto věcech používám jenom proto, abych poukázal na skutečnost, jak naše byrokracie pracuje a že je nutno v zájmu naší výroby a zaměstnanosti postarati se o lepší a účelnější řešení našich hospodářských, ať měnových nebo obchodně-politických či průmyslově-politických poměrů, ať cestou administrativní nebo diplomatickou.

Devisová komise je pro nás právě ta k užitečnou institucí, jako na příklad syndikáty, ať se jmenují tak či onak, syndikáty, které vyvolávají všeobecné rozhořčení, jako různé monopoly a kartely, které svému poslání se úplně zpronevěřily a slouží jednomu pámbíčkovi - mamonu a zdražování. Všecko to směřuje jen ke zvyšování cen životních potřeb a mluví-li se tu o ochraně naší koruny, pak je to jen nestydaté předstírání.

Naše jediné heslo může dnes být: Boj proti nezaměstnanosti. Dohoda, o kterou právě usilují vedoucí činitelé čsl. zemědělství a průmyslu bez účasti zástupců dělnictva a spotřebitelů, jíž se jim nejen snižují mzdy, pokud ještě nějaké zaměstnaní mají, ale jíž se současně zdražují nejnutnější životní potřeby, ta dohoda není vlastně žádnou dohodou, protože tady schází třetí činitel - pan konsument.

Starosti o ceny pšenice, žita, cukru, lihu, textilií, železa, uhlí a skla, to je všechno hezká věc, ale co je to však před zdrcující tragikou nezaměstnaných, jichž máme zase 700.000 ke konci prosince a jichž bude brzy přes milion, mimo dalšího milionu dělníků, jen částečně nezaměstnaných.

Cítí naše odpovědná veřejnost starosti a muka, cítí ve svých srdcích žhavou bolest matek nad hladovícími dětmi, pro něž není dostatek chleba? Spotřeba masa a tuků povážlivě klesá, ve výrobě hrubých bavlněných látek, sloužících lidové spotřebě, je právě nejostřejší krise. Rolník prodává pod výrobní cenou, rozdává substanci svého statku, průmyslník úpí pod tíhou dluhů, obchod vázne, dráhy jsou pasivní, peněžnictví je přes stabilisovanou valutu v nesnázích pro pochybnou dobyvatelnost svých pohledávek Na všech stranách slyšíme volání po vyrovnání cenových indexů mezi zemědělstvím a průmyslem, mezi velkoobchodem a detailem. Úroková míra má býti náležitě snížena, ale peněžní ústavy se ptají, z čeho mají krýti své úvěrové risiko jinak, než z velkého rozpětí mezi úrokem kreditním a debetním, aby nepropukla předčasně katastrofa nedozírných následků ohrožením vkladů všech střádalů. Budeme-li dále pokračovati v té falešné, proklaté ťdeflaciŤ, budeme nezadržitelně prohlubovati propast mezi indexem zadluženosti a indexem zadluženého statku tak, že budou nuceni ještě i ti předlužení průmyslníci, zemědělci, obchodníci, kteří do dneška nepřišli ještě na řadu, žádati také o soudní vyrovnání, ohlašovati konkursy a to v takovém rozsahu, že peněžní ústavy nebudou s to déle vykazovati rovnováhu mezi svými aktivy a pasivy, čímž bude dnešní pštrosí politice učiněn konec, a každý bude museti konečně viděti, kam až nás přivedlo požehnání ťdeflaceŤ, která po pravdě žádnou deflací nebyla a není, poněvadž se nezvýšil zlatý obsah měnové jednotky, nezvýšilo se krytí zlatem, zvýšila se jen bezdůvodně kupní síla peněz a nastal nebezpečný nástup peněžního, neboli finančního kapitálu proti kapitálu reálnému a pracovnímu, proti pracovní energii lidských paží a mozků. Peněžní kapitál zrazuje zase své přirozené poslání, svou přirozenou národohospodářskou funkci, býti pomocníkem, služebníkem, zprostředkovatelem výroby a spotřeby a stává se z důvodů právě uvedených a hrozícího mu nebezpečí škrtící a dusící hydrou, upírem, který ve zběsilém boji o svou sebezáchranu a svou mocenskou prestyž rdousí výrobu, která ztratila svou rentabilitu, vypuzuje dělnictvo a úřednictvo z továren a kanceláří a stává se tak místo požehnáním a pomocníkem úhlavním nepřítelem lidu a demokracie.

Dospěli jsme již k poslednímu stadiu dramatického zápasu krisí zmítaného a otřásaného lidstva. Buď zvítězí peněžní kapitál, nebo přirozené právo tvůrčí lidské energie, tvůrčí práce mozku a paží. jichž geniálním výtvorem jsou také peníze, ale jako pomocník, spolubudovatel a nikoliv jako vládce a despotický tyran. Nejen náš národní socialismus, všichni musíme státi na straně přirozených práv člověka.

Katastrofa postihnuvší všechny stavy a všechny třídy, především Evropu a Ameriku, zostřuje se výbojnou posicí Japonska na dálném východě, dále odporem Indie a všech kolonií proti Anglii, což vše je příznakem osudových přesunů, převratů a přelomů v celé lidské společnosti, který pro nás je kategorickým imperativem vystoupiti se svým ušlechtilým národním, sociálním, sociologicky a biologicky zdůvodněným programem na ochranu všech sociálně slabých příslušníků československého národa, jejichž počet statisticky dokazatelně pohybuje se mezi 85 až 90% veškerého obyvatelstva našeho státu. Liberalismus patří skutečně historické minulosti. Jeho nenávratnost prokázala ztroskotaná světová hospodářská konference v Londýně, průběh odzbrojovací konference v Ženevě a také rozpaky Společnosti národů.

Nastala doba aktivní a průbojné politiky národní a sociální s tím heslem: všecko pro národ, ale národ a stát všecko pro svůj lid. (Předsednictví převzal místopředseda dr Hruban.)

Ale pořád refrén naší písničky zní: do boje a do práce proti nezaměstnanosti.

1. Musíme tedy viděti pomoc nezaměstnaným jich převodem do pracovního provozu v různých průmyslových odvětvích poznenáhlu aspoň o 50% národní svépomocí. Strojová práce nesmí býti zaváděna na úkor počtu zaměstnanců.

2. Všem průmyslovým odvětvím musí býti pomoženo mimořádně levným úvěrem ve výši nejméně jedné miliardy. K tomuto účelu se zřídí při Zemské bance zvláštní reeskontní oddělení, kterému poskytne vláda půjčkou od Národní banky potřebné peněžní prostředky tak, aby zákonem stanovené krytí bankovek 30% bylo zachováno a vymezeno bylo jakékoliv nebezpečí inflace.

Nechceme při tom žádných lehkomyslných experimentů a navrhovali jsme už, jak bez nebezpečí inflace tuto částku reeskontní bance nebo reeskontnímu oddělení možno opatřiti a jak možno ji míti zaručenou a komu levný úvěr a za jakých podmínek se má poskytovati. Nyní musí to být už předmětem rychlého a cílevědomého jednání.

3. Této miliardy bude použito k roztočení průmyslových strojů a půjčka poskytnuta průmyslu všech odvětví se závazkem zvýšiti počet zaměstnaných dělníků během 6 měsíců tak, aby postupně ubylo nezaměstnaných o 50%. Průmyslníci dají záruky za tyto mimořádné půjčky směnkami a zástavou jak surovin, tak hotových výrobků pořízených pomocí této půjčky a podrobí se každé kontrole státem požadované nejméně v té míře, jak přísluší doposud každému úvěrodárci. Důsledky této akce se objeví pak ve zvýšených příjmech státní pokladny na daních spotřebních, obratových, důchodových, dopravních atd. a na zmenšených výdajích na podporu nezaměstnaných a na snížené pasivitě státních drah.

4. Jelikož nezaměstnanost je ze značné části zjevem trvalým následkem strukturálních změn ve světové průmyslové výrobě a ve světovém obchodě, musí býti postaráno o zaměstnanost statisíců, trvale ze zaměstnanosti vyřazených dělníků, umožněným návratem k zemědělské práci.-

Z tohoto elementárního důvodu musí býti pokračováno v pozemkové reformě tak, aby jednomu milionu nesoběstačných malozemědělských rodin dostalo se tolik půdy, aby z jejího výtěžku mohla žíti celá rodina, jejíž členové nenaleznou budoucně ani v průmyslu, ani v obchodě, ani v dopravě žádného zaměstnání. Všechny devastované pozemky musí býti rekultivovány a nezaměstnanými osídleny. Je to životní otázka i pro naše hraničáře a pro ty horníky, kteří svého starého zaměstnání už nenajdou. Pokud jde nám o rozmnožení počtu soběstačných malých zemědělců, musím vzpomenouti nedávné studie dr Boháče ze stát. statistického úřadu, který správně ukazoval na to, že v rodině malého zemědělce je vždy víc členů, kteří se tu u živí, než u zemědělce velkého. I proto je důležito z nesoběstačných zemědělců činiti soběstačné - tedy další pozemková reforma! A nechat zbytečných plánů na sanaci té části zbytkářů, které nezachrání už nikdo!

5. Oddlužení všech stavů a dobytelnost pohledávek bude stoupati s poměrem klesající nezaměstnanosti automaticky. S návratem zaměstnanosti vrátí se cirkulace peněz. Zvýší se poptávky po tovarech. Porostou obraty a nastane konečně možnost úpravy a stabilisace rentabilních cen. Pak nastane také doba ke stanovení co nejnižší úrokové míry ze vkladů nejen proto. aby bankovní úvěr byl levný, ale hlavně proto, aby lidé neutahovali řemeny a střádali peníze na úkor spotřeby.

6. S úpravou a stabilisací cen, která je stejně důležitá jako stabilisace měny a stabilisovaným poměrem mezi penězi a cenami, zajistí se stabilita hospodářských poměrů výrobních i spotřebních.

7. Distribuce důchodů za účelem zajištěného odbytu všeho, co se vyrobí. Problém bídy je se stanoviska výroby rozřešen. Rozvoj vědy a techniky, dovednost lidských rukou vyrobila tolik tovarů, že nynější světová hospodářská krise je označována také jako krise ťnadvýrobyŤ, což ale podle pravdy je krisí spotřeby, krisí neorganisované distribuce výroby, čili neorganisované distribuce důchodu.

8. Uznání Ruska de jure a náležitá obchodní smlouva s Ruskem bude také jedním z prostředků zajišťujících práci aspoň části nezaměstnaných. Nebyl jsem rusofilem jen za carského Ruska, jsem rusofilem také dnes. Toto Rusko je ostatně mezinárodní skutečností jako fašistická Italie nebo dnešní Německo a porevoluční Španělsko, a protože i při nynějším režimu nemohu neviděti, že jde tu o největší slovanský národ. Bohužel, jsme rok zase propásli, protože Rusko dodávky pro rok 1934 už zadalo.

9. Jistě musíme řešit i otázku zkrácené doby pracovní - tady ovšem v dohodě s Evropou - a není možno ignorovati i návrhy, aby docházka do školy byla zvýšena o rok - ze šestého na sedmý rok a končila rokem 15tým.

Rozhodně akutní otázkou je tu i zřízení komor práce a spotřebitelů. To dnes už není otázkou socialistů, to není náš požadavek, to musí být požadavkem všech, protože až dosud všechno u nás řešilo se jen se stanoviska výroby-, která sama stejně jako každý živnostník, průmyslník, rolník a obchodník vidí, jak každý den některý podnik umírá, protože je tu příšera ochuzení a že schází to hlavní u výroby, odběratel, konsument. Peníze jsou hezká věc, ale mají cenu teprve pak, když jsou v rukou konsumenta.

K rozpočtu samému měl bych ovšem mnoho poznámek, ale i ty nejdůležitější ustupují do pozadí před ohromným problémem nezaměstnanosti. Máme k disposici na př. několik návrhů jak sanovat železnice. ale mám za to. že to nemůže býti předmětem řečí v plenu senátním. Ministerstvo železnic, jak vidím, neudělá ničeho, protože každá vážnější reforma bude se někoho osobně týkat. A přece je potřeba rychle jednat a jestliže ani komise pro zhospodárnění veřejné správy a její úprava nepřichází pořád ke konci, musí parlament zvoliti permanentní komisi a pomoci expertů dojít rychle k nějakému výsledku.

Velmi rád bych také promluvil o tom. jak směšné je snížení ceny otopného uhlí, a to jenom některého, o 10%. Mohu posloužiti důkazy, jakým způsobem naši uhlobaroni kalkulují a jak bychom, kdybychom opravdu tomu chtěli, mohli prohlédnout jejich rafinované kalkulace. Uviděli bychom, jak pražský pan Petschek by mohl ze svých dolů prodávat levně a při těch stabilisačních bilancích, jež jsou skutečným zločinem, pramálo vydělává, ale pan Petschek prodává p. Petschkovi a my bychom musili studovati teprve tam, kde se stává obchodníkem, jeho výdělky. A když už o těch uhlobaronech a o tom p. Petschkovi mluvím, nesmím zapomenouti ani na hakenkreuzlerství, kterému tak krásně u p. Petschka se daří. Při posledních volbách do bratrských pokladen volilo snad 95% jeho úřednictva hakenkreuzlersky. Čeští horníci, otcové někdy i osmi dětí, se propouštějí a němečtí, i když mají vedlejší zaměstnání. která jim úplně stačí k existenci, majíce na příklad slušná hospodářství, hostince nebo zavedeny řeznické obchody, se v práci ponechávají. A s řediteli dolů, kteří již dávno patří do pense, se smlouvy prodlužují jen proto, že slouží celému německému duchu podniku. Ve správních radách marně hledáte české členy. V Italii, v Jugoslavii anebo Polsku stát se postaral o to, aby v takové každé správní radě musila být většina polská nebo jihoslovanská. Jen nám, dobráčkům, na tom patrně nezáleží, jaká je správa dolů na našich hranicích, jejichž politický a strategický význam je kromobyčejný. Kdyby ministerstvo našich železnic, které je největším odběratelem uhlí, mělo dostatečné národní a státní vědomí a také náležitou prozíravost, tak by si dávno bylo vynutilo změnu ve správě našich severočeských dolů a nemohly by se díti věci, na které upozorňuji. Ovšem i poslanecká sněmovna mnoho zavinila tím, že do dnešní doby neprojednala zákon, který jsme již před půl druhým rokem projednali v senátě, zákon o sekvestraci dolů. Upozorňuji na to znovu a zdá se, že bude muset přijít tlak jiný než je náš, tlak spojených sil národa a demokracie, aby poslaneckou sněmovnu, resp. některé její strany donutil ke změně dosavadního nesprávného postupu. Při té příležitosti nemohu zamlčeti, že prapodivné je i jednání vlád. rady, šefa našeho uhelného revírního úřadu, inž. Jůzla v Mostu.

Mnoho stížností slyšíme také z řad živnostnictva, které konečně začíná chápati, že může v těžkém boji s velkokapitálem svou existenci uchrániti jen po boku svých konsumentů. My jsme dávno pochopili osudovou souvislost zájmu všech stavů. Bylo by tedy nesmyslem, aby tuto souvislost nepochopili ti, kteří na osudu svých odběratelů, svých konsumentů jsou nejvíce odvislí. Otázka velkých obchodních domů s jednotnou cenou stala se nyní akutní. Rozumíme dobře volání našich obchodníků a živnostníků, ale živnostenská výroba a obchod se musí dostat na jiné cesty. Neboť i střední stav se svou krisí je obětí špatného hospodářského systému. Střední stav se z velké části zpronevěřil osvobozujícím myšlenkám velké francouzské revoluce. Osamostatniv se a nabyv v době konjunktury poměrného blahobytu, napodobil smutný příklad feudalismu: chtěl se najednou stát třídou pro sebe a ke svému neprospěchu oddělil svůj osud od třídy dosud ještě porobené, od zaměstnanectva. Podlehl heslu o volných loktech silných jedinců, podlehl liberalistické lžisvobodě a nyní musí trpně přihlížet, jak sám je spoután kapitalisticky silným velkoobchodem. Teď vidíme na př. obchodní velké domy s jednotnými cenami. při čemž živnosti jsou v katastrofální krisi. Obecná pauperisace obyvatelstva působí. že více je konsumentem přihlíženo k láci než ke kvalitě a tento proces byl uspíšen tím, že nesvědomití jedinci, kteří se do živnostnictva vloudili, přespříliš podlehli nadměrné ziskuchtivosti a dobrou pověst středního stavu kompromitovali šizením spotřebitelů na jakosti. Tyto složky dohromady způsobily katastrofální krisi středního stavu.

Jaké jsou zde cesty z krise? V prvé řadě ta, že i střední stav musí pochopit škodlivost přisluhování a podléhání záhubným kapitalistickým heslům. Za druhé musí střední stav pochopit své osudové společenství a spjetí se širokou obcí konsumentů a musí se vrátit k pravdám velké revoluce: k demokratické spolupráci. Musí opustit ty, kteří jej oddělují a tím vyřazují z národního života, neboť odloučenost z národního života znamená smrt. Musí se vrátit k jakostní práci, musí - pokud jde o střední a malé obchody nalézt znova svou pravou funkci rozdělovatele, musí prostě nalézt svou pravou sociální funkci v národním tělese a pak znova najde své existenční podmínky ve svém nejbližším okolí, v dělnictvu, v gážistech a pod., jejichž bída je také jeho bídou a jichž blahobyt je i jeho blahobytem.

A teď: malý a střední průmysl. Proces osvobozování -se středního stavu od nadvlády velkokapitálu se ovšem nemůže zastavit jen u drobných živnostníků a obchodníků. Tento proces čeká také malý a střední průmysl. Stejně tak jako malozemědělec pozná už v čase velmi blízkém. že jeho osud nemůže býti na trvalo spjat s osudem velkopodniků, protože jejich životní podmínky jsou naprosto odlišné a to, co prospívá velkostatkáři, škodí kapitálově slabému malozemědělci, tak také v organisaci průmyslové musí nastat revoluční reorganisace. Velké průmyslové kolosy jsou nerozlučně spjaty s bankovním velkokapitálem. Toto neosobní podnikání drtí pomocí těžkého kapitálu průmysl malý a střední, někdy prostředky. jež za mravné může považovat jen ten právní systém, který ze špatného vzešel a špatnému slouží. Odstrašujícím příkladem je neurvalý boj cementářského kartelu, který u vědomí své kapitálové síly ničí konkurenci bez ohledu na ztráty. které trpí, doufaje, že vynucení monopolního postavení mu v budoucnosti tyto ztráty nahradí. Ve Svazu průmyslníků se bezpočtukráte ukázalo, že zájmy malého a středního průmyslu musily ustupovat do pozadí, šlo-li o zájmy velkých. To se ukazovalo v celních opatřeních všeho druhu, v devisové komisi, v ministerstvu obchodu a průmyslu.

Stejně jako v mezinárodní politice i uvnitř našeho státu a uvnitř všech složek jeho bude se projevovat boj velmocí proti malým a středním. Je životní nutností, aby velcí nediktovali svou vůli malým. Diktát Svazu průmyslníků a velkých bank je stejnou fašisací výroby jako pokusy Mussoliniho o nadvládu velmocí jsou fašisací světa. Malé a střední podniky se musí proto na obranu své vlastní existence přiklonit k heslu demokratické spolupráce, musí jít i ony za heslem národní koncentrace sil.

Ještě rád bych pověděl, jak skončilo vyšetřování pro známé události v Nitře, které nám v celém světě udělaly velikou ostudu. Jaký je dnešní náš režim, nikoho nepřekvapí, že ze skutečných vinníků potrestán nebyl nikdo. Možná, že budou ještě nějakým způsobem odměněni. Za to byli potrestáni četníci, kteří již dříve, hned po událostech v Trenčíně, na to, co se chystá, upozorňovali, a kteří jediné podle pravdy poctivě referovali. Ale tyto raporty, místo aby byly respektovány, byly ututlány a protože obsahovaly také v té anebo v oné formě obžalobu šéfů politické správy, kteří byli trestuhodnými vinníky, tož nebyl potrestán nikdo z těch náčelníků ani ze zemské politické správy v Bratislavě. Něco na celém světě neslýchaného. Přeložen však byl výborný a vlastenecký četnický důstojník -a potrestáni dva četníci, z nichž jeden velmi řádný a státně velmi spolehlivý byl dokonce propuštěn. Tak končí, pánové, ostuda v Nitře, což je tím horší, protože to byly politické vlivy, které způsobily potrestání výborných našich četníků. Co chcete dělat s takovým režimem? Tedy patrně Nitra je ještě málo a to, co se nakonec stalo, způsobí, že každý z těch, kteří na Slovensku hájí státní myšlenku bude raději mlčet, než by vydal se v šanc pronásledování.

Když už při tom Slovensku jsem, pak souhlasím se všemi, kteří nejsou slepí k chybám naší politiky na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Na Podkarpatské Rusi na př. je velezrada z pražského ministerstva školství a ze školního referátu v Užhorodě úředně podporována. Upozorňujeme na to, stěžovali jsme si předsedovi vlády, parlament má povinnost kontrolování a povinnost zakročování; pan min. předseda uznal náš názor a oprávněnost stížnosti, ale nestalo se ničeho. Velezrada pokračuje nerušeně dále a protože velezrada nekřičí pod okny našich ministerských budov a působí daleko, nechává se klidně pracovati k neštěstí republiky dále. To ruské ťničevóŤ, které charakterisovalo starý ruský byrokratism, podle všeho zakořenilo se také u nás. Tak tedy ťničevóŤ, až bude pozdě. Když za patnáct let nedovedli jsme ani dohovořit se s po-litickými representanty Podkarpatské Rusi o formách a obsahu autonomie, pak nemůžeme se diviti, že tolik měsíců po smrti guvernéra Podkarpatské Rusi, Beskida, pořád nevíme, kdo bude jeho nástupcem a přece musí to býti muž, který dává záruku spolehlivosti a státní jednoty. Čteme-li zprávy o demagogii pana Gerovského mezi ruskými vystěhovalci z Podkarpatské Rusi v Americe, který získává tam kde koho pro myšlenku úplné samostatnosti Podkarpatské Rusi, pak je to jistě ve spojení s berlínskou a maďarskou propagandou, ale ať je to tak, nebo onak, musíme si toho všeho všímat a musíme podle pravdy si jednou říci, že otcem všech separatismů je pražský centralismus. To platí i o Slovensku. Už dávno jsme měli býti dohodnuti, jak bychom v otázkách administračních i kulturních a pod. provedli decentralisaci, co třeba učiniti pro hospodářské povznesení země v té nynější bídě na Slovensku, právě tak jako na Podkarpatské Rusi, ale Praha patrně nerada se dává vyrušovati ze svého klidu a stát na to pražáctví těžce doplácí. S radostí jsem poslechl pana senátora kanovníka Budaye a přirozeně sympatickou řeč p. sen. P. Žišky, kněze a vlastence slovenského. Přál bych si, aby tady byli ti angličtí poslanci, mezi kterými za maďarské peníze pracuje renegát Jehliczka. Viděli by, jak si krásně rozumíme a jak v podstatě mezi českým a slovenským jazykem žádného rozdílu není. Leda, že ten slovenský jazyk ve své měkkosti a hudebnosti je ještě krásnější než náš, kterému také Slovák rozumí bez obtíží. Němec ze severu a Němec z jihu si vůbec nerozumějí. Kdo byl v ltalii, ví, že Ital z jihu anebo z Říma a Ital ze severu nedorozumějí se a nemohou se dorozuměti, jak se různí jejich mluva. Ale přec je tu jeden italský národ a jeden německý národ. My nebudeme mluvit o jednom českém národě, ale jsou tu Češi a Slováci, spojení ve společném, jednotném státě. Moudří lidé ze Slovenska i u nás musí konečně jednou si vážně porozprávěti o všem, co nás ještě dělí. A my z rozkvětu Slovenska budeme míti jenom ohromnou radost, neboť každý rozkvět Slovenska bude rozkvětem státu a nás všech. O maďarské propagandě nechci dnes mluviti, ona, i ta Bethlenova zabijí se sama svou hloupostí (Bethlen na př. v Anglii propaguje zřízení samostatné Transylvanie, má ovšem v Sedmihradsku své statky), ale páni z tábora Hlinkova měli by jednotně a veřejně proti všem maďarským choutkám na Slovensku se ozvati, neboť vědí, že my Slovensko chceme učiniti zase Slovenskem, kdežto Maďaři Slováky, na něž cynicky volali: ťSlovák není člověk,Ť chtějí dostat do starého otroctví.

Já, který Slovensko a Slováky upřímně miluji, myslím na různé chyby i na ty hospodářské a dopravní. Na Slovensku jako na Podkarpatské Rusi jde o to, aby se na př. mohli uživiti ti, kteří pracovali v lesích. Zemská správa i vláda musí víc dělat s kraji, kde lid nemá doma chleba a musí ten chleba hledat jinde. Ale jedno zvláštní tane na mysli: my za miliony kupujeme železnou rudu ze Švédska. Je výborná, to je pravda. Ale my máme svou železnou rudu doma, která by nám také stačila; máme ji ve východním Slovensku. Tu byl bych šťasten, kdyby v ministerské radě byla celá věc prodebatována a aby naše dráhy tuto železnou rudu vozily k nám, třeba do Vítkovic, třeba jenom za režijní cenu, protože tento dar by se velice vyplatil. Dráhy by při tom nevydělaly, to je možné, ale ve východním Slovensku bychom zaměstnali velice mnoho dělníků. A státní politika na tuto okolnost musí klást náležitý důraz.

Také na školství myslím a na to, jak školství a kultura jsou respektovány ve státním rozpočtu na rok 1934. Ale mám tolik námětů a tolik poznámek. že o tom chci promluviti a psáti zvláště. Jestliže někde zbytečně šetřit nesmíme, pak je to školství a lidovýchova, ale jestliže je někde třeba účelných reforem a plánovitosti, pak je to naše školství.

Pokud armády se týká, nepotřebuji zdůrazňovati naše stanovisko. Milujeme svůj stát a svůj národ a proto milujeme svoji armádu. Přejeme si, aby byla pořád lepší a lepší, přejeme si, aby složitý ten aparát fungoval bezvadně. Litujeme jen. že se v posledních dnech sahá znova do kapes našich špatně placených rotmistrů a řady důstojníků, kteří při dnešních příjmech sotva stačí, aby se uživili do polovice každého měsíce. Tento stav je nemožný a je povinností ministra národní obrany, aby se postaral o zvláštní požitkový zákon -pro příslušníky armády, abychom někdy těžce nepykali za chyby, kterých se nyní dopouštíme. Že si přeji přísnou kontrolu všech dodávek, je samozřejmé, ale je také naší věcí, abychom všeho si všímali a dbali čistoty při všech dodávkách.

Nemohu při té příležitosti mlčeti o jedné věci. Před půl druhým rokem podali jsme zde v senátě návrh zákona proti korupci. Lituji velice, že tato věc nebyla projednána ještě ani v příslušném výboru. Protože národ musí být přesvědčen. že jsme odhodláni zlo jakékoliv korupce vyvrátit z kořene a zejména tedy tam. kde jde hospodaření s penězi poplatnictva a proto také ve veškerém dodávkovém hospodářství.

Měl bych ještě jiné poznámky, ale to všecko dneska je poměrně malé, pořád to musím opakovat, proti bídě, kterou prožívá svět a kterou prožíváme také my. 85% našeho národa jsou lidé chudí a proto máme-li dělat národní politiku, musíme si všímat tohoto národa chudých, na jehož nadšení, sílu a obětavost spoléhali jsme v dobách odboje a na jehož sílu. obětavost a nadšení musíme se spoléhat také dnes, protože strom jiné síly nemá než z kořene.

V r. 1926 činil u nás domácí obrat ještě 60 miliard Kč. Dnes o 25 miliard Kč méně. Náš vývoz klesl způsobem neuvěřitelným, ale máme-li administrativní rozpočet 7 miliard 600 milionů a jestliže podniky representují 8 miliard, tedy dohromady 15 miliard, pak by mělo být také u nás tolik oběživa, počítáme-li s předpokladem, že se koruny mají obraceti sedmkrát. Ale bohužel tomu tak není, poněvadž to běživo je zmenšeno o to, co se ztrácí v punčochách a potom o zamrzlé úvěry. Konečně jsou tu konsumenti, kteří buď jsou nezaměstnaní, anebo jim každý rok snižujeme jejich příjem. A na ty myslíme a na ty musíme myslet. A jen proto vede se zle živnostníkům, obchodníkům i průmyslu; a zase ten refrain z mé písničky, že příčina bídy je nezaměstnanost a my že se nesnažíme ji řešit. Opakuji, že se ani nesnažíme s nějakým vážnějším, plánovitým programem pomýšlet na její zmenšení a odstranění.

Ale i při tom všem, mluvím-li jménem svých přátel a stoupenců, myslím především na svůj národ a na svůj stát. Demokracie musí si víc všímat zahraniční politiky, než to dělala za Rakouska.

Nemůže nám stačiti vědomí, že máme svědomitou a v celém světě uznávanou stráž v osobě zahraničního ministra dr Beneše. Musíme si také sami všeho všímat, podporovat ho - podporovat i dobrou vnitřní politikou - a neházet mu zlomyslně klacky pod nohy. To, jak v těchto dnech min. Beneš byl přijímán v Paříži, je ctí a vyznamenáním pro nás všecky, pro celý náš národ a pro naši republiku, i když min. Beneš jednal ve jménu celé Malé Dohody. Chápeme, že diplomacie, i když jde o velké otázky, nevynáší hned všecko na trh, ale všichni cítíme, že šlo o životní zájmy malých států (a tedy i našeho), že hledaly se - a jistě i našly - cesty a prostředky, jak zmařit všecky pikle, směřující k revisi dnešních hranic a k jakémukoliv oslabení našemu, i když ta jednání nebyla jistě namířena proti nikomu, neboť chceme žíti v míru a v přátelství se všemi. Proto máme radost z toho, že naše zahraniční politika nechce vrabce v hrsti měniti za holuba na střeše a že jí ani nenapadá vzdávati se autority Společnosti národů, kterou třeba dobudovati, a ne rozbíjeti. Špatnou zahraniční politiku těžce platí národové, platí ji krví i hladem. Však jsme to za světové války poznali a viděli jsme až příliš křiklavě, co je to politika potentátů a proto i v zahraničních věcech dovedeme si vážiti politiky demokratické, jejíž heslem je: pro národy mír a pro pracující lid chléb! A tu je jen přirozené, že hledáme oporu u těch států, které mají s námi stejné životní zájmy, u všech států, jimž demokracie a mír není prázdným slovem. Nechceme být vasalem nikoho, sloužíme vlastně tím jen sobě a nejkrásnějším ideálům lidstva. Proto za dnešní naší zahraniční politikou stojíme a musíme stát pevně a to bez rozdílu stran.

S otázkou rozšíření naší produkce souvisí vyřešení problému našeho hospodářského vztahu k malodohodovým státům. Nelze dosti zdůrazniti vážnost a důležitost tohoto problému. Podaří-li se dosáhnouti podstatného rozšíření hospodářských vztahů, pak dosáhne stát dvojího prospěchu: mezinárodně politického (utužení a zesílení Malé Dohody) a hospodářského (rozšíření výroby a oběhu). Jest třeba zdůrazniti, že tento problém nelze řešiti jen pod dojmem letošního roku mimořádně příznivé úrody, ale se zřetelem na výrobu zemědělskou i průmyslovou průběhem více let. Pak bude mnohem snadnější dojít k dohodě.

Od r. 1918 změnilo se velice naše myšlení. Naše myšlení dnes je hospodářské. Jiná situace byla 28. října 1918 a jiná je dnes. Tehdy jsme vyhráli. politicky. ale dnes musíme myslet hospodářsky a musíme hledat spojení s mladší generací, aby vítězství politické bylo doplněno vítězstvím hospodářským. V tom smyslu rozumím té druhé bitvě o naši státní samostatnost. Sám náležím oné generaci. která prožívala tři periody našeho politického vývoje. Již před 40 lety byl jsem v řadách těch, kteří Rakousku hodili do tváře rukavici v boji o politické osvobození. V tom zápasu jsem pak sám žil od roku 1901 ve vídeňském parlamentě. Tehdy naší revolucí bylo slovo, agitace a propaganda. Za války slovo stalo se činem a stalo se revolucí se zbraní v ruce. Jen těm, kteří pravdu neznají, je možno namlouvat, že byly dva odboje. Kdo pravdu zná, ví, že mezi těmi, kteří byli za hranicemi a mezi těmi, kteří vedli odboj doma, byl stálý styk a stálé splynutí až po říjnové události-v roce 1918. Ale o tom nebudu mluvit dnes. Třetí stadium prožívali jsme po převratu, kdy povinností mužů a žen bylo stát konsolidovat. A teď přichází další stadium, myslet hospodářsky a když už ta světová krise dolehla i na nás, uvědomit si, co nemůžeme řešit sami, nýbrž jenom v souvislosti s celým světem a co musíme, nechceme-li se prohřešit na sobě i na budoucích generacích, řešit sami po zralé úvaze a vlastními prostředky. Proto jsme volali, a velmi, po promýšleném hospodářském plánu a já říkám. po sociálním hospodářském plánu. Proto jsem byl šťasten, když jsem četl v Masarykově ťCestě demokracieŤ na str. 228: ťNa vědeckém základě musí být vybudována nejvyšší výkonnost celého národa a státu: všecka práce má být soustavně vybudována na vědecké theorii, veliký plán má vést všecky pracující a sjednocovat jejich úsilí v přesný pořádek a harmonii.Ť A když jsem četl dále: ťDemokracie věří v možnost vývoje a zdokonalení vývoje věcí lidských; nemůže se zastavit před racionální přeměnou struktury sociální a hospodářské. - Bez individualismu, bez vynalézavých jedinců, bez geniů tiché práce, bez mravnosti a bez schopných vůdců se nedá společnost organisovat rozumně a spravedlivě.Ť

Tady je vedle sebe princip plánovitosti a princip individuální tvořivosti, neboť plánovitost neznamená ubíjení této tvořivosti, nýbrž naopak.

Jsme proti tomu, aby hospodařil sám stát, protože samostatné hospodaření státu musilo by vést ke stejnému konci, jako tvoření mamutích podniků: ke zbyrokratisování a ke krachu. Jsme a budeme pro individuální podnikání, jsme pro to, aby každému schopnému jedinci byla poskytnuta možnost rozvinutí vrozených schopností. Ale tak, aby podle základních práv lidských svoboda jednoho neznamenala porobu druhého. Co je pro jednoho chlebem. nesmí být pro druhého jedem. Proto jsme a budeme pro kontrolu státu nad vším podnikáním Ale tuto kontrolu si nepředstavujeme ve formě dnešních dobytčích a obilních syndikátů,tím méně nějakých stranicko-monopolních kšeftů. Proti takové formě kontroly, výroby a obchodu důrazně protestujeme, protože kompromituje jedině zdravou a celku prospěšnou myšlenku státního intervencionismu.

Nemalou radost jsem měl, když také min. předseda Malypetr v rozpočtovém výboru senátu řekl totéž co tak dlouho již povídáme my: ťStát nebude moci zůstat napříště pouhým divákem na vývoj poměrů, především hospodářských poměrů ve státě. nebude moci přihlížeti k tomu aby soukromý podnikatel ve své touze po expansi srážel mnohé jiné k zemi tak, aby už nemohli povstat. Stát bude nucen podporovat to čemu se říká plánovitost hospodářství, protože z anarchie se dá vyjít pouze regulací.Ť Ale také v rozpočtovém výboru posl. sněmovny prohlásil: ť Jestliže by zastánci soukromokapitalistického průmyslu ve výrobě nedovedli rozumnou regulací výroby a distribuce učiniti revoluční pokroky techniky užitečnými všemu lidstvu, pak by ve vývoji hospodářského života světa musila nastat porucha taková. že teprve po těžkých katastrofách by se mohlo lidstvo pomaloučku propracovávat k novému hospodářskému vzestupu.Ť Povídám dnes, že tohle nebezpečí je blíž, než si myslíme.

Tak jen ke všem čertům do toho. Kde kdo již podle všeho ví, že musíme míti jasný sociální, hospodářský plán a jistě najdeme lidi schopné a čestné. aby nám byli k disposici. Nechceme jenom kritiky, literární národohospodáře. protože nestačí jenom vědět, co není dobře, ale musíme se shodnout v tom, co konečně je potřeba dělat, musíme nalézti už nějakou cestu, raději nějakou, než žádnou. A jestliže Roosevelt soustředil tak zv. trust mozků, tož nazývejte si to jak chcete, také my musíme něco hledat a my jsme již předem naznačili, jak bychom si to přáli. Ale konečně i to, co já navrhuji, je pouhým návrhem a může to být opraveno.

Vedeme válku s hladem. Povídám to pořád a pořád. Proto už loni z jara mluvil jsem o válečném kabinetu a pro tu válku s bídou chtěl jsem válečnému kabinetu dáti všechny prostředky, ale jen pro tu válku. Zatím Udržala vystřídal Malypetr. Snaží se dostat kupředu, ale bohužel tam, kde všecko má znamenat stát a jeho prospěch, naráží stále na partajnictví, na strany a na jejich v této přetěžké době podřadné a někdy odsouzení hodné sobecké zájmy Tím nemluvím proti stranám. Nejpohodlnější je postavit se vysoko nad politický život i nad strany a dělat neutrála. Strany nejsou neštěstím. Po odstranění stran volá jenom diktatura. které si nikdo z nás nepřeje. Strany, ať jsou takové nebo onaké, jsou jedním instrumentem demokracie i státu a jsou požehnáním pro stát, když chápeme počestně a řádně své funkce; to je pořádek a kázeň. Ale to je také vzájemná kontrola a usnadněná iniciativa. To je vedení a inspirování národa ve službách vyšších potřeb, ve službách republiky. Kdyby těch stran a toho pořádku v tom dnešním chaosu nebylo, byl by tu rozklad, jako když v r. 1917 rozpadla se vojenská fronta ruská a rakouská v r. 1918. Tady by byly hned boje všech proti všem. Demokracie - nemůže žíti bez stran a přirozeně bez parlamentu. I když na příklad náš parlament a parlamentarismus postupují různě, o velikých reformách si můžeme poctivě porozprávěti. Nemáme staré tradice jako je má Francie a Anglie a proto je přirozené, když mluvím o nedostatcích parlamentu. A jistě i strany mají své nedostatky. S tou krisí demokracie je to poněkud jiné. Právě proto, že jsme žádné tradice neměli, tož my k demokracii teprve se dostáváme. U nás je však nepopiratelně silné ovzduší demokratické a to myslím daleko větší než kdekoliv jinde, historie našeho národního probuzení, jako celá naše minulost, dýchá demokracií. Náš odboj a naše přítomnost je dělána demokracií a proto, najde-li každá strana poctivého vůdce, a o to dnes tady jde, jistě se o demokracii v budoucnosti báti nemusíme. Strany a jejich vůdcové musí pochopiti, že strana nesiní být nesnášenlivou církví. Strany nesmějí se rvát o místa, kterých pak užívají, a ani u nás nesmí se uplatňovat nešťastné staré polské ťnepozwolam!Ť Ti, kteří na náš politický život dívají se objektivně, musí se pokloniti před tím, jak strany, jsou-li volány na záchranu státu, třebas k jeho rozpočtu, se v pravém slova smyslu obětují, a jistě je prostě pokrok v tom, že naše strany, i ty nejradikálnější, utíkají od demagogie k odpovědnosti. Porovnáme-li strany naše k stranám v cizině, zdá se mi, že se liší právě tak, jako Sokolové od gymnastů a jiných tělocvičných organisací, ať už tam nebo jinde. Přál bych si jen, abv různí kritikové viděli, že strany nejsou pouze politickými organisacemi, že staly se školami pro náš lid a že zejména tam, kde světlo kultury málo vnikalo a málo vniká, s ohromnými obětmi vykonávají funkce, kterých nezasvěcenec ani dobře nemůže znát, starajíce se o vzdělání, zdravotnictví, tělovýchovu a pod., že s největším nadšením vychovávají lid k ušlechtilému bratrství, povznášejíce jej na vyšší úroveň kulturní a vyšší společenský život. Bohužel, o této všestranné činnosti veřejnosti je málo známo a ti, kteří se věnují lidu, zůstávají veřejnosti neznámi a známi jsou jenom kritikové, kteří pro to všechno nemají pochopení a ani chuti se angažovat, anebo také se obětovat. Je potřeba jen, aby lidé školského vzdělání vstupovali do stran anebo do různých organisací, které by odpovídaly jejich vzdělání a jejich povaze. K té trpělivé práci potřebujeme kde koho, vědouce, že u nás je to daleko lepší než jinde. kde už je příliš ztrnulosti: a bude to lepší a lepší, bude-li se k té práci hlásit víc a více inteligence a zejména ta, které na pokroku záleží skutečně a která hledá možnost své vyšší vzdělání aktivně uplatnit. To čekám zejména od mladšího dorostu, poněvadž my starší musíme se starat, aby po nás přišla generace nová, která by pokračovala v práci, kterou bohužel pro krátký život nemůžeme dokončit. Starší generace musily se odříkat a nemohly myslit na karieru. Mohly myslit jen na pronásledován i a kriminály. Mladší nemusí již kráčet po této trnité cestě. Ona může svoji inteligenci soustřediti klidněji k různým úsekům práce, ona může za docela jiných okolnost í navazovat na to, co vykonala a pro co tolik vytrpěla generace v boji s Rakouskem.

Vážnou chybou ovšem je. že máme československých stran - deset. V koalici a ve vládě je jich šest. To je ve starých demokraciích zjev nemožný a u nás zaviňuje, pro stálé kompromisování a často i nemožnost dohody, ochromování a všecky slabosti. Ten počet stran musí být zredukován, poměry si to vynutí. Pro samé strany nevidíme stát a národ. A potom je třeba víc věcnosti, vzájemné úcty a noblesy, bez čehož pravá demokracie není také možnou a při tom - přísný smysl pro počestnost ve stranách i ve správě státu! K demokracii patří ovšem i demokratická, havlíčkovská žurnalistika, ale to je kapitola sama pro sebe a dnes o ní raději pomlčím. Povím jen, že v nynější chorobné době, kdy nervy všech jsou přecitlivělé, morální ovzduší, v němž vláda má pracovati a řešiti nejtěžší úkoly, není otázkou vedlejší a že při tom potřebuje klid, a ne soustavné otravování a anarchisování veřejnosti tiskem neodpovědným. Divím se, že nedovoluje se už také volně na ulicích prodávati cyankali a utrejch. Veřejné mínění je činitel předůležitý, ano i nálada. S touto skutečností má se vláda také zabývati. Ale zdá se, že některým pánům ve vládě schází k tomu odvaha, i když následky mravního cyankali a utrejchu si uvědomují.

Mluvím-li dnes o tom nebo onom, nejsem pesimista, jsem zásadně proti politice pesimismu. ale jsem právě tak proti jakékoliv politice fatalismu: nechat všechno běžet, jak to běží. Nechci, aby se v dnešní, víc než vážné době mluvily pouze řeči a řeka tekla líně a klidně dál. Jsem přesvědčen, že máme-li se dostat, anebo aspoň dostávat pomalu z dnešní tísnivé situace, musí býti změněn celý systém vládnutí. Jde tedy o otázku vůdcovství, o otázku cílevědomého a energického vůdcovství, musí dojít k rozumné a účelné dělbě práce. Musí být, jak říkáme. plán a nesmíme se bát lámat překážky. Pro nás všechny, i pro celý stát platí latinské heslo: ťPrimum vivere, deinde filosophari!Ť a nikoliv: ťVivat justitia, pereat mundus!Ť Musíme konečně pochopit. že je třeba opravdu dělat národohospodářskou politiku, tedy zabývat se skutečně národním hospodářstvím. a neutrácet čas a nervat se vzájemně pro jednotlivé postuláty, jak je vynucuje ta nebo ona strana, nebo ta neb ona skupina. neboť všichni konečně už musíme pochopit. že jedná se o celý komplex, z něhož nesmíme vybírat otázky jednotlivé, nýbrž, že je musíme řešit jako celek. A pak teprve, zabývajíce se při tom pořád tou nejhlavnější otázkou, likvidací nezaměstnanosti, pomůžeme zemědělci i dělníkům, tak zv. střednímu stavu, obchodu i průmyslu. Ale především bych si přál. aby v té strašné době, kdy všude cítíme nápor finančního kapitálu proti kapitálu pracovnímu, chápali všichni, že sice zlato má svoji cenu, ale že menší hodnotu nemá člověk a práce a pracovní energie Dělníci hlavou i práce musí se dorozumět s dělníky pracujícími na poli, se zemědělci, protože není možno, aby o nás rozhodovali anonymové v zákulisí, protože my sami musíme si utvořit program pro příští leta a pak si podat ruku v společném boji na život i na smrt.

Přicházejí ke mně i ženy a mají mnoho bolestí a stížností, před kterými nemůžeme zavírat oči. Nelze ty jejich bolesti a stížnosti, zejména otázku manželských dvojic ve státní službě, odbývat cynicky. Nutno počítat s poměry individuelními, kde často dvojí plat znamená dohromady jenom malou existenci, právě tak, jako když v jedné rodině pracuje dělník a jeho žena, živnostník a jeho žena, obchodník a jeho žena. sedlák a jeho žena.

I to je problém velmi složitý a také hodně mravní a nelze tyto otázky řešiti podle byrokratického lineálu. Ostatně máme za to, že nemůže se jednat o práva nabytá a že příští vývoj si už rozumně a poctivě upravíme s onou generací mladých mužů a žen, které se přirozeně dnes hlásí o vlastní existenci.

Ale zas a zas znova se vracím k té nezaměstnanosti. Vláda musí býti vůdcem a musí se energicky chápat, a to okamžitě - iniciativy. Musí v nejbližších dnech svolat konferenci, která by se zabývala touto nejtěžší otázkou dnešní doby. Musíme nalézt chlapíky, kteří by měli kuráž jít do věci a kteří by nepovolili, dokud nenajdou cesty, které by nás vyvedly z dnešních, víc už než nebezpečných poměrů. Nejedná se mi o nějakou poradu literárních finančníků a národohospodářů, jedná se mi o praktiky, kteří mají kuráž vidět skutečnost tak, jak je a komandovat prostředky, které by cifru nezaměstnanosti napřed snižovaly a pak aspoň 70% jich vpravily do výrobního procesu.

Dostal jsem sám spoustu návrhů. Myslí se také na všech stranách. Ale potřebujeme nějaký orgán, který by všechny ty návrhy rychle prostudoval, který by měl také autoritu a pak aby do celé věci zasáhla vláda velkoryse a způsobem, který by imponoval. Tady ovšem přikazovací nebo zmocňovací zákon je na místě. Tady deklamace nepomáhají. Ve válce s hladem potřebujeme nového maršála Foche.

Potřebujeme oživit důvěru - bez důvěry těžko se drží klid. A potřebujeme znova lidu poskytovat naději, která udrží optimismus a víru v budoucnost. A nechceme se opičit ani po Italii, ani po Rooseveltovi, ani po sovětském Rusku, ani po dnešním Německu; ale lid všechno. co se děje za hranicemi, sleduje víc, než si kdokoliv myslí. A lidu imponuje aspoň ta odvaha, s jakou v různých těch státech, když staré hospodářské řády padly, snaží se tvořiti nový hospodářský a společenský řád. A bylo by hloupé. kdybychom chtěli pořád věřit, že v Italii i Americe neděje se pranic, čeho bychom si neměli všímat a co bychom podle svých vlastních poměrů neměli po případě i napodobiti.

Pod celým světem duní zemětřesení. Je to krise staré civilisace. a my pořád nechceme věřit. že žijeme už docela v novém historickém období, že je tu nová dějinná epocha. kdy starý hospodářský a politický liberalismus je nenávratně ztracen. Ale právě tak je ztracen i starý socialismus, protože oba jsou děti onoho materialismu, proti kterému jsme stáli vždycky, stojíce na stanovisku socialismu ideálního a národního. majíce už dávno kuráž říkat kde komu. že nerozhoduje jenom hmota, nýbrž také duch. že ke slovu hlásí se teď člověk. že v politice a v hospodářském životě musí mluvit také srdce a cit a že tomu musí rozumět každý moderní stát i my a s námi celý svět, nechce-li se dožít katastrofy přímo strašné.

Naše národní tradice byla vždycky demokratická. Od dob husitských. až po dobu našeho národního probuzení a po dobu odboje i vítězství. Všecka naše síla a veškerý náš pokrok rostl z lidu. A nás nezaslepí ani neochromí postup techniky, abychom viděli jenom stroje - a neviděli u nich lidí. Naše demokracie nebude se klanět a nesmí se klanět před peněžním žokem. Bohem staré epochy bylo zlaté tele. Teď stojí před námi 85% chudých českých lidí, před námi stojí člověk. a vlády jsou tu abv rozhodovaly mezi peněžním žokem a mezi národem práce. mezi strojem a člověkem.

Ten liberalismus vykonal jistě také pro pokrok lidstva mnoho. I Marx a jiní měli zásluhy a je hezké, když vděčně na jejich hroby klademe věnce ale hledat musíme nové cesty a nové síly dokud ve zmatcích nově se rodící dějinné epochy nebudeme k tomu donuceni. Všechny internacionály patří minulosti. Pro nás platí jenom zákon národa a státu. Náš dělník má blíž k našemu rolníkovi. než k anglickému nebo americkému dělníkovi. tím méně pak k dělníku japonskému. Tomuto zákonu národa a národní solidarity musíme porozumět a čím dříve. tím lépe. Nad prapory všech partají musí vlát prapor národa a státu a jen ti mají právo mluvit o odboji a 28. říjnu a pod., kteří této pravdě porozuměli a dovedou nás spojiti k práci a boji za celý národ a tím také pro všechny jeho složky. Nynější vláda konala jistě všechno, co bylo v jejích lidských silách. A ona sama jistě vidí. že v příštím roce už půjde o celý nový systém vládnutí, nemá-li nás naše důvěřivost a náš optimismus ukrutně zklamati. Nestačí myslit na včerejšek, ba ani už na dnešek, už musíme všichni myslit na to, co bude zítra a v příštím roce a podle toho upravovat svou práci. Vlastenectví nelze už vykládat jen jako společenství jazyka a vzdělání, nýbrž také jako společenství chleba. Musíme rozumět logice dějinného vývoje a proto musíme vidět, jak celým světem jde duch činů a že jenom tyto činy imponují a vykonávají na historii vliv. To konečně pozorujeme i v mezinárodních stycích. kde se uplatňují jenom ti, kteří vědí, co chtějí, a bezohledně jdou kupředu, kdežto druzí, kteří pořád nevědí co chtějí, prohrávají skoro už napřed. Národ nás neprokleje, když budeme mít odvahu k činům. ale odsoudí nás, když této odvahy nebude. Teď musíme ukázat, jsme-li muži nebo ne, v dobách klidných mohou vládnout i staré baby. A tady si musíme podávat ruce všichni, bez rozdílu stran a tříd. ke společné práci a nescházet se jenom ve společných řadách když pohřbíváme hrdinného plukovníka Švece, anebo když se octneme na pohřbu svého někdejšího min. předsedy dr Ant. Švehly, který před několika lety o otázce vůdcovství promluvil slova opravdu lapidární.

Zdá se mi, že jsme již zmeškali několik vlaků. Bál bych se, kdybychom měli ještě zmeškat vlak poslední, když v celém světě rychlost všech dopravních prostředků se zvyšuje. Nová doba nám musí uložiti vyšší vlastenectví a vyšší povinnost - a především disciplinu. Diktatury si kázeň vynucují - demokracie si musí ukládat disciplinu sama. Musíme zůstat věrni lid u. který republiku vytvořil a lid si musí býti vědom a musí všude vidět že myslíme jen na něj a nic jiného. Ještě hodinu před tím. než Švehla lehl si na lůžko, s něhož už nepovstal, dne 27. září, říkal mi, že nesmíme být nevděčnými k našemu lidu, který v boji o naše osvobození byl vlastně tím největším hrdinou. Souhlasil jsem. A na to musíme myslit ve veškeré své politice.

Ale právě proto, že zase jsou doby těžké, cítím, že vlastenectví musí býti u nás onou aktivní a tvůrčí silou, která dodá nám odvahu pro všechny chvíle, které nás očekávají, že jenom tento nacionalismus, z něhož čerpali jsme vždycky morální i politickou kuráž, může překlenout všechny rozdíly mezi stranami a třídami a že zase zvítězíme, zůstaneme-li věrni těm ideálům, které nás po celé minulé století a také v boji za svobodu, oduševňovaly. Ať již dnes jde o cokoliv, není třeba bát se nám o naši budoucnost. Já věřím netoliko ve vítěznou sílu našeho československého nacionalismu, ale já věřím čím dále tím víc ve slavnou budoucnost Slovanstva, jehož historické poslání bude čím dále větší. Minulost mezi slovanskými národy vykopávala příkopy, přítomnost je spojuje a já jsem šťasten, když vidím i to sbližování mezi Jihoslovany a Bulhary, protože je to krásným příkladem pro druhé. Polsko už dnes je úctyhodným státem s velkou morálkou a velkým, statečným vlastenectvím. A každý sám se zesměšňuje a usvědčuje z nevědomosti, když nevidí, jakou silou stává se Rusko, největší slovanský národ se 161 miliony obyvatelů. Rusko, jemuž i za nynějšího režimu podává ruku Amerika, Italie a Francie a které ve svém dalším vývoji jistě nebude překážkou, abychom ve středu a na východě Evropy našli onu spolupráci, která na konec vysoko vynese prapor praktického a kulturního slovanství a která teprve učiní pravdou staré proroctví: ťEx Oriente lux.Ť

Národ a stát nade všecko, ale aby národ a stát mohl žíti, musí především žít a netrpět hladem jeho lid!

A tak končím zase tím, čím jsem začal - hlavní otázkou naší politiky musí býti boj s nezaměstnaností. Všecko ostatní. kromě otázky mezinárodní bezpečnosti. je v této chvíli podřízeno, poněvadž všechny otázky různých stavů a tříd budeme snadno řešiti a snad přímo automaticky, jakmile široké vrstvy pracujícího lidu budou míti zaměstnání a jakmile v jejich rukou octnou se peníze, za které budou kupovat u zemědělce, u řemeslníka a živnostníka a také výrobky našeho průmyslu.

Povídám-li, že musíme kupředu národně a sociálně, nemyslím tím jen svou stranu, tuto politiku nacionální a sociální solidarity a vzájemné pomoci musíme nyní provádět všichni, bez rozdílu, chceme-li tuto druhou a poslední bitvu o svou samostatnost vyhrát. A to chceme, my ji vyhrát musíme! (Potlesk.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Přerušuji schůzi do 14 hod.

(Schůze přerušena ve 12 hod. 16 min. -

opět zahájena ve 14 hod. 14 min.)