Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. Goth.

Sen. Goth (německy): Slavný senáte! Projednávaný státní rozpočet ukazuje jako žádný před tím na problémy vnitřních starostí státního hospodářství. Vidíme z cifer státního rozpočtu veliký pokles hospodářské úrovně v celém státním území. Musíme však konstatovati, že tím ještě daleko nejsou zachyceny všechny obory a problémy veřejného hospodářství. K tomu patří, neodlučitelný od zájmů státu, také samosprávné korporace obce a okresy, a k těmto kapitolám dovolte mně říci několik slov.

Vím, že neříkám nic nového s tohoto místa, když pravím - což je všeobecně známo - že většina obcí dospěla k nejzažším hranicím svých normálních hospodářských možností. Celá otázka sanace financí nesnesitelně zadlužených obcí zdá se mi býti skoro nemenší starostí nežli starost o zachování rovnováhy ve státním hospodářství. I jen částečný úpadek obcí, které nemohou více platiti ani své dluhy na úrocích a anuitách, musil by míti nedozírné následky ve všech oborech národního hospodářství. Že vláda je si tohoto hrozícího nebezpečí vědoma, projevil pan ministr v rozpočtovém výboru, prohlásiv, že sanaci obecních financí považuje za trvale velmi vážnou otázku, jejíž řešení zaměstnává nadále příslušná místa. Že pan ministr financí tuto věc označuje za vážnou, dává nám naději, že je také úmyslem přikročiti k činům, ale nutno říci, že si vlády se svými úvahami dosud dávaly mnoho času, snad již příliš mnoho času pro opatření, která se mají učiniti. Kdyby mělo býti zachováno toto váhavé tempo, nutno se obávati, že pomocná opatření, která konečně musejí přijíti, přijdou příliš pozdě anebo příliš draho. Přiznávám, že problém je nesmírně obtížný. Obce mají za dnešních poměrů plniti úkoly, které přesahují normální míru a které ani obecní řád ani zákony nebraly v úvahu. Ale co znamenají konečně všechna ustanovení, která byla vybudována na zcela jiných hospodářských a politických základech, když se účinkem této hospodářské katastrofy sama sebou stávají ilusorními. (Předsednictví převzat místopředseda dr Hruban.) Jestliže některý okresní hejtman, jak se to stalo, ještě zastává názor, že v obecním rozpočtu většího průmyslového území nutno škrtnouti výdaje na sociální péči, poněvadž obecní zákony prý z tohoto titulu nepřipouštějí žádné výdaje, pak jsou to názory, kterých nelze více používati a které mají patřiti minulosti. Dlužno uznati, že se stát vzhledem ke své vlastní finanční situaci namáhá, aby oběti krise úplně nezhynuly. Ale vláda sama označuje vyživovací akci jako dodatkovou pomoc, předpokládá tedy, že nastoupiti musí ještě jiné pomocné prostředky, aby lidé po léta nezaměstnaní zachováni byli alespoň na živu. To se nyní v prvé řadě žádá od obcí. Když lidé již nemají zcela ničeho, pak právě jdou k purkmistrovi a obecnímu starostovi, a je pochopitelno, když se to někdy děje poněkud bouřlivě. V takovéto situaci nelze zoufalým lidem přicházeti s přednáškami o špatných financích obecních a státních a o zákonech, nýbrž musí se pomoci a za okolností užíti prostředků, které jsou určeny pro jiné účely.

Zadlužení obcí dosáhlo takového stupně, že každý krok dále v tomto rozvoji vede k úpadku. Po nějakou dobu bylo politickým heslem dne výtka, že obce žily nad své poměry. Živý rozvoj poválečných let, spojený s průmyslovou vysokou konjunkturou, nedával tušiti zřícení do hospodářské katastrofy. Tak tomu bylo jak u státu, tak také u obcí, ale právě v tomto směru se v daňové politice nejvíce hřešilo. Jestliže se po celá léta daně nepředpisovaly, jak tomu skutečně bylo, pak obce a stát tím ztratily miliardy. To je statisticky dokázáno. Přes to slyšíme vždy znovu stížnosti do nesnesitelných daňových břemen, jak také v jiných oborech pozorujeme nespokojenost. Také do sociálních břemen jsou nesmírné stížnosti, ale zůstává přece skutečnost, že ze 1.150 mil. příspěvků na sociální pojištění, z čehož polovina, tedy 575 mil., připadá na pány podnikatele, ještě 370 mil. není zaplaceno. Z toho vysvítá, že úhrnné dávky podnikatelů činí sotva 200 milionů. To jsem chtěl jen mimochodem poznamenati.

Co se týče obecních financí, musím ještě promluviti o zákonech č. 102 a 78 z r. 1927. Velikým poplatníkům byla těmito zákony hlavně u všeobecné daně výdělkové dána možnost velmi citelného snížení jejich daňového dluhu. Stabilisační bilance umožňují těmto poplatníkům hodnoty již daní prosté odepsané ještě jednou zhodnotiti a znovu daní prosté odepsati. Výsledkem byl, že daně v těchto letech vysoké konjunktury klesly pod výměru daní ve zlatých korunách. Vysoká místa nechť si sama předloží otázku, zdali větší vinu mají obce anebo tato místa sama. Zadlužení obcí a okresů činilo podle statistiky ministerstva financí z r. 1930 přes 10 miliard Kč. Vedle jiných nepříznivých okolností hrají úlohu zálohy na přirážkách - k předepsaným, ale nikoli zaplaceným daním - které se obcím srážejí, takže mnohé obce po celé měsíce nevidí ani haléře přirážek.

K tomu přistupuje, že daňový základ následkem hospodářské katastrofy neustále klesá. Jestliže se v listopadu sestavuje rozpočet a děje se pokus nalézti daňový základ pro příští rok, pak není zde ani přibližné jistoty pro správnost cifer, přijatých s veškerou opatrností. Příděly ze zemského fondu se rok od roku zmenšují. Činily podle použitého klíče v Čechách na počátku ještě 90% uznaného schodku, ale dlužno se obávati, že poklesnou letos na 20% nebo pod 20% a že snad v příštím roce již úplně zmizí.

Cesta pro sjednání půjček, i pro obce úvěru hodné, je pro hospodářskou situaci a pro situaci na peněžním trhu úplně zatarasena. Jsou to jen některé hlavní momenty, které v rámci této debaty mohu přednésti k označení smutné situace v obcích. Stát nebude smět nadále přehlížeti tuto nadmíru vážnou situaci obcí anebo vyčkávati, až si příroda sama pomůže. Bude nutno k odstranění nebo zmírnění těžké situace obcí přes dosud používané prostředky, které z části působily opačně, sáhnouti k dalším a důkladnějším prostředkům.

Musím se v této souvislosti zmíniti o půjčce práce a říci, že tato dobře myšlená akce státu obcím nepřinesla kýženého úspěchu a v mnohém směru zklamala. Výslovným účelem půjčky práce bylo, jak již praví její jméno, oživiti pracovní trh, aby zmírněna byla nezaměstnanost a aby podle často užívaného slova roztočena byla kolečka hospodářství. To mělo se státi obzvláště prováděním účelných investic státu a veřejných svazků obcí, okresů a zemí - ke kterým již od delší doby pro nedostatek kapitálu nedocházelo. Aby se půjčky z půjčky práce utvářily hodnotnými a hospodářsky možnými, byla úroková míra stanovena na 5 %. To bylo velmi chvályhodné, neboť odedávna musily samosprávné korporace platiti za dlouhodobé půjčky, vyjma u oficielních ústavů, 6¹/₂ a 7 % a u půjček na papíry také více na úrocích. Ale co se stalo dále? Umořovací lhůta půjček z půjčky práce byla podle zásad jejího vyložení stanovena na 20 roků a k tomu ustanoveno, že se kapitál každoročně musí spláceti ve stejných splátkách. To znamená ročně vedle 5% úroků dalších 5 % úmoru, dohromady tedy 10%. Poněvadž věřitelé půjčky práce po 20 letech obdrží splaceno 110% kapitálu, vyplývá pro dlužníka další břemeno půl procenta ročně. Jestliže bankovní ústavy pověřené prováděním obdrží náhradu jen snad ¹/₄%, vyplývá pro začátek půjčkové služby břemeno 10³/₄%. Není bez dalšího patrno, jaké důvody asi mluvily pro tento postup. Že samosprávné korporace, které právě v přítomnosti dospěly ke konci své výkonnosti, vázány jsouce odpovědností, s tak drahými penězi sotva mohou něco začíti, leží na snadě. Na tom nemění mnoho ani okolnost, že půjčka rok od roku pětiprocentním splácením kapitálu v úrokové službě stále se zlevňuje, aby konečně ve dvacátém roce klesla na maličkost. Za normálních poměrů může tento postup býti správný, nouzi trpící přítomnost nesměla však býti tak zatížena levnou budoucností půjček. Má se přece hlavně pomáhati nejdříve přítomnosti. Při nejmenším musily by přece roční dávky za půjčku zůstati stejnoměrné, čímž by snad s amortisací bylo bývalo možno docíliti 7 %ního průměrného zatížení. Proč musí také nouzové investice býti zaplaceny právě ve 20 letech? Za t. zv. starých dobrých časů, kdy takováto břemena skutečně nehrála zvláštní úlohy, znali jsme komunální zápůjčky na 40 a více let, jen aby vypůjčené peníze byly hodně levné.

Bylo spravedlivo, jestliže se půjčky z půjčky práce měly poskytovati jen úvěruhodným samosprávným korporacím. Ale jestliže schopnost úvěru již mizí, pak nemají se na prvním místě prováděti neproduktivní investice na stavby komunikací, silnic, cest, které ničeho nevynášejí a čímž samosprávné korporace svou schopnost úvěru také jistě nemohou povznésti. Naopak, udržování takovýchto věcí způsobuje každoročně ještě výdaje ze řádných příjmů. Stavby kanálů, silnic atd. stojí na prvním místě při přidělování půjček - tedy neproduktivní investice - pak teprve následují pozemní stavby a na posledním místě teprve stavby vodovodů. Vodovod však může se ze svých příjmů sám udržovati, neboť čeho je k tomu potřebí, má vynésti vodné. Proč byla tedy právě produktivní investice dána na poslední a beznadějné místo?

A jak to vypadá s přidělením obnosu půjčky, konečně povolené? Obec nedostane snad na základě příslibu půjčky splátku na zapůjčený kapitál, aby s těmito penězi z půjčky práce mohla se stavbou započíti. Obdrží příslib řekněme 200.000 Kč, práce je projektována, ale obec si musí teprve s jiné strany peníze vypůjčiti, aby bylo možno prokázati provedení investice anebo její části. Teprve na základě tohoto průkazu poukáže se příslušná částka půjčky z půjčky práce. Odkud však může obec dnes obdržeti půjčku peněz pro začátek stavby? Peněžní ústavy jsou pro takovýto způsob prozatímního úvěru úplně uzavřeny. Ale i kdyby některá banka přislíbila prozatímní úvěr, nemůže se to za dnešních poměrů a ve smyslu finančních zákonů státi bez řádného usnesení obecních korporací a bez schválení tohoto prozatímního úvěru dozorčím úřadem. Nastává tedy nyní pravidelné řízení, které za zvláště příznivých okolností může býti skončeno za čtvrt roku. Ježto však ustanovení o půjčce praví, že žádané půjčky mají býti pokud možno v r. 1933 spotřebovány, jest již v tom jakýsi rozpor. Neboť nelze-li dostati prozatímní úvěr, nelze také od státu obdržeti zálohy a práce zůstanou ležeti. Dovídáme se, že obcím a okresům má býti přiděleno asi 250 milionů. Tím však míněny jsou zajisté jen přísliby - mluvím zde z vlastní zkušenosti - a od příslibu k berné minci je namnoze ještě daleká a obtížná cesta - možno-li za těchto okolností vůbec dojíti cíle. Zdržel jsem se trochu déle při této snad zdánlivě vedlejší kapitole státního hospodářství, poněvadž mám za to, že pomocné dílo, a za takové měla by se půjčka práce považovati, nemělo by býti zatíženo zbytečnými šikanami.

K otázce konečného řešení obecního hospodářství samosprávných korporací jest již zřízen poradní sbor ministerstva financí, který však až do posledních několika dnů k nějaké práci vůbec nebyl přibrán. Četná místa v českém a německém území a vynikající mužové se namáhají radami, které alespoň jako podklad pro diskusi o zajisté těžkých problémech dlužno bráti velmi vážně. Mezi jiným byl v poslední době uveřejněn návrh finančního referenta svazu německých samosprávných korporací, jenž o úpravě finančního hospodářství obcí, spojené s otázkou úpravy dluhů, pojednává způsobem, který při nejmenším zasluhuje velikého povšimnutí. Můžeme si jen přáti - to jsem chtěl říci k této kapitole aby tento poradní sbor příslušnými státními korporacemi byl co nejdříve přibrán k nejintensivnější spolupráci. Otázka jest obtížná, ale obce, buňky, které tvoří stát, musí žíti. Venku v obcích namáhají se desetitisíce lidí v čestných úřadech a nezištně o blaho obce. Činí tak pro samosprávu a demokracii. Jestliže vláda dříve považovala za nutné zasahovati do samosprávy obcí, někdy také jednostranně a tísnivě, pak by obce dnes jen uvítaly zasahování, které bez porušení samosprávy přináší skutečnou pomoc.

Končím své vývody tím, že se připojuji k prohlášením svých klubovních kolegů, kteří již mluvili, a prohlašuji, že budeme hlasovati pro tento rozpočet. (Potlesk.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Mező; dávám jemu slovo.

Sen. Mező (maďarsky): Ctená snemovňa! Zajtra tu bude postavený hlasovací aparát, ktorý potvrdí rozpočet na r. 1934. V čí prospech bude slúžiť tento rozpočet? V prospech kapitalistov. A na čiu škodu bude tento rozpočet? Na škodu milionov pracujúceho ľudu.

Z pôžičky práce na miesto zjednania práce a pracovných príležitostí najali ste 8.800 nových četníkov, aby pomocou týchto 8.800 četníkov bolo možno lámať mzdy robotníkov a pozbaviť robotníkov ich poslednej hladovej mzdy.

Výsledky zmocňovacieho zákona pociťujú tiež robotníci krajov Maďarmi obývaných. Zvlášte v pohraničných pásmach, v Komárne je pociťovať následky zmocňovacieho zákona. V Komárne sú tri závody, kde robotníctvo v počte silne redukovanom pracuje za hladovú mzdu. V týchto troch závodoch bol na základe zmocňovacieho zákona vydaný rozkaz, že treba vyberať, koho majú zamestnávať, a dovoľujú pracovať výlučne len tým, ktorí sa môžu preukázať vysvedčením o štátnom občianstve, vysvedčením o zachovalosti a občianskou legitimáciou s otisky prstov.

A preto už celé mesiace putujeme po Kalvárii. Jeden úrad poukazuje nás k druhému. Z jedného ministerstva chodíme do druhého, ale nenajdeme jednotlivca, ktorý by prevzal zodpovednosť za to, prečo sa nezamestnávajú v úradu nákupu tabáku v Komárne robotníci a robotníčky, ktorí majú v poriadku vysvedčenie o štátnom občianstve, vysvedčenie zachovalosti a občiansku legitimáciu.

Nieto človeka, ktorý by mohol povedať, odkiaľ vlastne pôvodí toto ustanovenie. Dnes už nielen v závode nákupu tabáku, ale tiež vo Škodovej lodenici v Komárne bol vydaný rozkaz, že každý robotník musí predložiť vysvedčenie o štátnom občianstve, lebo ináč ztratí chleba. V minulom týždni bolo v prístave vyvesené nariadenie, v ktorom sa vyzýva robotníctvo v prístave zamestnané, aby robotníci do dňa 2. januára 1934 predložili svoje vysvedčenia o štátnom občianstve, vysvedčenia zachovalosti a svoje občianske legitimácie s otiskom prstov, lebo ináč nemôžu činiť ďalej nároky na prácu v prístave.

Nuže pánovia, takéto legitimácie s otiskom prstov boly v dobe starej monarchie odoberané len zbojníkom a vrahom a len týmto sa braly otisky prstov, aby v prípade vlámania alebo vraždy mohla byť zistená ich osobná totožnosť. Dnes je otisku prstov treba preto, lebo je tu demokracia, ktorá je horšia nežli fašizmus, lebo tam nie je treba legitimácie s otiskom prstov, ale treba jej tuná, kde vládne demokracia, lebo týmto spôsobom chcete zbaviť robotníkov ich nepatrného zárobku.

Dnes mesto Komárno je mestom mrtvým. V minulosti našlo zárobku v Komárne 8.000 až 10.000 ľudí: dnes tri podniky, ktoré sú v prevoze, môžu v najlepšom prípade zamestnať najvyššie 1.500 ľudí. Nezamestnanosť vzrastá so dňa na deň a ubohí nezamestnaní nemajú ani chleba ani paliva. Lebo u nás sa nemá vec tak, ako v hornatých krajoch, kde je dreva dostatok a kde, i keď nie je čo jesť, aspoň netreba mrznúť.

Robotníci organizovaní v odborových organizáciách po dobu dlhých mesiacov neboli v stave obdržať podpory, ktoré už pred mesiacmi boly v ministerstve vyúčtované. Ministerstvo sociálnej pečlivosti dlhuje rudým odborovým organizáciám viac ako 9 milionov korún, na ktorý dlh bola teraz poukázaná nepatrná suma, toľko, ako keby sa z Dunaja načerpala jedna sklenica vody. Práve tak, ako tento pohár vody nemožno zbadať, nemožno ani túto podporu tak rozdeliť, aby bolo tým nezamestnaným naozaj pomožené.

A za takejto drsnej zimy, kde by bolo treba dvojnásobnej pomoci, prichádza sa s ukázmi a pozbavujú sa zárobku tí, ktorí nemôžu predložiť vysvedčenie o štátnom občianstve. V úrade nákupu tabáku v Komárne vypadlo dosiaľ 13 ľudí z práce, lebo nemali preukaz o štátnom občianstve. Týchto 13 robotničiek malo sa starať o 58 osôb. Valná väčšina týchto robotničiek sú vdovy, ktoré majú 3 až 4 deti. Ani úrady ani sám riaditeľ továrne nemôže proti nim nič uviesť, len to, že zhora dostali rozkaz, že nemôžu byť zamestnaní tí ktorí nemajú štátné občianstvo.

Pán minister Beneš prišiel na Slovensko a hovoril v Bratislave o svetových udalostiach. Nezamestnaní dotazovali sa pána ministra, ako vlastne zamýšľa vyriešiť otázku nezamestnanosti; pán minister však proste zabudol na odpoveď. Totiež učinil i v ostatných mestách na Slovensku, kde rovnako tak neodpovedal na dotazy nezamestnaných, ale upovedomil policajné riaditeľstvo v Košiciach, že komunistov treba zažalárovať, lebo neučiní-li tak, bude sa pán minister Košiciam vyhýbať.

Z tejto príčiny zatkla policia v Košiciach pred príchodom Beneša vedúcich komunistov a prehlásila im, že zostanú vo väzení dotiaľ, dokiaľ pán minister Beneš neopustí Košice. Nuže snáď si pán minister Beneš a jeho druhovia myslia, že tým bude ten ich zhnilý systém zachránený? Nie! Komunistická strana stojí na stráži a použije všetkých prostriedkov, ktoré má pri ruke, aby dnešný spoločenský riad, ktorý uráža robotníctvo do krvi, smietla s povrchu a založila tuná v Československu republiku československých robotníkov a sedliakov. (Potlesk komunistických senátorů.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Měchura. Dávám jemu slovo.

Sen. Měchura: Slavný senáte! Není tomu ještě tak dlouho, co jsem s tohoto místa poukazoval na velkou bídu na venkově, zvláště u zemědělského lidu, a žádal povolané činitele, aby přikročili k dílu a ukázali tak celému národu, že náš stát jest úplně zabezpečen. Nestalo se dosud nic anebo jen velmi málo v otázkách hospodářských. Něco se sice změnilo k lepšímu, ale to úplně nedostačuje.

Chci dnes při této rozpočtové debatě opět zdůrazniti naše stížnosti a připomenouti slavnému senátu, že nebude-li opravdu pomoženo zemědělskému lidu, zhroutí se obce, okresy, země i stát. Neplatí-li lidé daní, poněvadž nemají čím, nedostávají obce obecních přirážek a obce nedostávají proto, že lidé jsou úplně zničeni, zejména zemědělci. Obce nedostávají ze svých nemovitostí nájem, neplatí se okresům ani zemím, ale nejen že je potom úplně zničen zemědělec, nýbrž čekáme katastrofu jak v obcích, tak v okresích, zemích atd.

Vážení pánové! Tento neudržitelný stav se dále nemůže přehlížeti a musí se přikročiti k činům. Dnešní těžká situace zachvátila téměř všechny vrstvy našeho obyvatelstva a není ve státě jeden stav, který by byl spokojen. Je možno, aby tato situace trvala dále? Věřím pevně, že všichni tuto situaci dobře znáte a proto nezahrávejte si, vážení pánové, s velkou trpělivostí a snášenlivostí dnešních těžkých útrap venkovského lidu.

Vážení pánové! Chceme-li, aby náš národ, zejména náš zemědělec, byl ve státě spokojen, musíme mu umožniti, aby byl za svou práci odměněn. Podívejme se do všech států kolem nás, jak se tam pohlíží na zemědělce, jak ho tam podporují! A u nás? Dosud jsme velmi málo slyšeli, jak se mu daří a co pro tento stav se má učiniti. Vážení pánové, nezapomínejme, že zemědělský stav je kořenem našeho státu. Všude se neustále mluví o demokracii, to znamená svobodu a rovnost pro všechny složky, ale skutky pro zemědělský stav zůstávají pozadu. Letošního roku vláda podepřela jistou částkou výkup obilnin, tzv. intervenčním fondem; pokud peníze stačily, kupovalo se prostřednictvím hospodářských družstev, ale nyní se objevuje, že není dalších finančních prostředků, a proto tendence na bursách je neustále klesající.

Nikdy, vážení pánové, naši zemědělci nebyli tak zklamáni, jako v poslední době zákonem o úrokové míře; z vkladů dostávají vkladatelé 3¹/₂% a z dluhů se platí úroky neztenčenou měrou. Snad se někde zmenšily o ¹/₄%, ale celá tato akce nestála za to, co nadělala zlé krve, zejména na venkově. Je nutno úrokovou míru znovu řešiti a po způsobu velmi spravedlivém ji uvésti ke spokojenosti všech do pořádku.

Vážení pánové, sociální pojištění bylo zavedeno za velmi dobré konjunktury a v dnešní době, kdy jsou poměry docela jiné, musí se přikročiti též okamžitě k spravedlivé novelisaci zákona o soc. pojištění a zasaditi se o jeho zlevnění a snesitelnost. Občané, zejména na venkově rádi platí, je-li na nich žádáno, co každý snese, žádá-li se však na nich, co neodpovídá jejich platební schopnosti, zůstávají lhostejnými a nebudou je zastrašovati ani exekuce a jejich provádění.

Vláda musí neprodleně uvažovati a ve skutek uvésti, co s těmito předluženými zemědělci, jak jim pomoci, neboť za dnešních poměrů není ani pomyšlení, aby si sami z dluhů pomohli a je zaplatili, neboť zemědělských dluhů je téměř 30 miliard.

Exekucí provedených na zemědělských usedlostech je na Moravě asi 35 tisíc, na Slovensku 43.000, v Čechách asi 12.000, tedy téměř 100.000 případů a na nových 100.000 zemědělců exekuce čekají.

Odklad exekucí se věčně prodlužovati nemůže a já věřím, že tento rok bude posledním, kdy se odklad exekucí opětně musí povoliti, neboť každému dluhy neustále rostou, zvláště když je může věřitel soudně vymáhati a vtělovati do pozemkových knih i s výlohami právnickými, na které se zákon dosud neudělal. Je třeba, aby podle dnešních poměrů byly advokátní tarify také zmenšeny.

Znám případ, že rolník nemohl zaplatiti 300 Kč dluhu za odebrané zboží, ale za. půl roku měl z této částky 1.200 Kč, tedy čtyřikráte tolik. Mluví se, že zemědělci požívají t. zv. moratoria. Děkuji pěkně za tento dobrý čin pro ně, je to jen pro každého prodloužení života o nějaký rok, a nepomůže-li zde vláda, mohu prohlásiti, že děláme z 60% zemědělců téměř jednu polovinu nezaměstnaných. Ti se nemohou bez vládní pomoci na svých malých usedlostech udržeti, neboť cena půdy klesá, poněvadž nevynáší ani tolik, aby se mohla rodina na ní uživiti, tím méně, aby se mohly spláceti dluhy a vysoké úroky.

Buďte ubezpečeni, vážení pánové, kdyby se sáhlo k okamžité pomoci zemědělství, že by zde byla krize úplně odražena, neboť by se prospělo tisícům nezaměstnaným a dostali by práci, takže by pak nelpěli na státní pokladně, která je dnes úplně prázdná.

Je dnes jisto, je-li velká bída na venkově - na celé Moravě 4letou neúrodou - že se pomalu stěhuje do měst, a nevím, nebude-li pak pozdě ji odstraňovati. i kdyby se chtělo.

Slavný senáte, mluví se zde neustále v poslední době o paritě cen zemědělských výrobků s průmyslovými. Parita se má řešiti dohodou, ke které tak brzy nedojde, a když tedy na prospěch zemědělství jistě ne. Jsme soběstační v otázce obilnářské i živočišné, a přece neustále z jakýchkoliv ohledů se k nám dovážejí z jiných států obilniny i hovězí a vepřový dobytek, kterého máme u nás přebytek. Co s ním má dnes zemědělec dělat, nechce-li od něho nikdo kupovati, a když, tedy zač? Kdy počneme opravdu vykupovati vše co se u nás vypěstuje, a pak, co nám chybí, teprve dovážeti? Či snad cizí zboží je lepší našeho, nebo máme tolik peněz, že musíme neustále kupovati z ciziny? U nás se doposud vše řešilo obráceně. Na př. dráhy u nás prodělávají denně téměř 3 miliony Kč. Proto se musela odstaviti tvrdým finančním zákonem spousta dopravních autobusů, které byly velmi prospěšné občanům vzdáleným od dráhy, majitelé autobusů jsou zničeni, drahám se neprospělo, poněvadž v dnešní těžké době se obchodně nic nevozí a provoz osobní je drahý. Bylo by dobře, kdyby se i po této stránce zákon novelisoval.

Vážení pánové, stížnosti, které zde jen částečně uvádím, jsou úplně oprávněné, jak je všichni též dobře znáte, a přál bych si, aby slavný senát dal podnět k jejich odstranění ve prospěch celého národa a státu; vždyť jsme sem posláni proto, abychom v našem demokratickém státě sloužili národu a pro něj pracovali, zvláště když je toho tolik potřeba, jako v dnešní době. Proto přiložme ruku k dílu, bez rozdílu stran, a pak uvidíte, že spokojenost národa se opětně vrátí, což poslouží zajisté i k podpoře celistvosti našeho státu.

Správně řekl náš zemřelý předseda Švehla: ťMy všichni jsme tady ve službě. Úkol, který je nám uložen, je věc světová a věc pro věky. Jediné heslo a jediná jistota je, že musíme vydržeti, náš člověk neselže a nezradíŤ Já dodávám: Potřebuje však rychlé pomoci. Dejme hlavy dohromady hned po odhlasování rozpočtu a pak se jistě věc dobře vyřeší ve prospěch všeho zemědělského lidu.

Vážení pánové! Pokud se týká otázky pevné koruny, vytýká se naším lidem a i nám některým, kteří často mluvíváme o inflaci, že tato politika je nesprávná. Vážení pánové, nedivte se, neboť kdyby byla situace jen poněkud snesitelná, nikomu by ani nenapadlo starati se, jak má býti naše koruna pevná nebo nepevná. Ale když vidí naši zemědělci, že co nejdříve se z nich mají státi úplní žebráci, tu každý, kdo do situace dobře vidí a ji zná, uvažuje o všem možném i o otázce naší měny. Tuto myšlenku lidu nevezmete, kdybyste jej přesvědčovali jakkoliv, dokud se situace neobrátí okamžitě k lepšímu.

Vážení pánové, snad právě v tuto chvíli, co zde uvádím tyto stížnosti, koná se v ministerstvu zemědělství porada, jak upraviti návrh na odložení zemědělské půdy. Žádám vás proto všechny bez rozdílu stran, kdo cítíte jen poněkud se stavem zemědělským, přispějte svou radou a podepřete tak dobré návrhy svým hlasováním, neboť nepomáháte tak jenom zemědělskému stavu, nýbrž i celému národu a státu.

Zde mám zprávu o řeči pana ministra financí, kterou list jeho strany nadepsal: ťVšichni jsme zchudliŤ. Pan ministr financí se zřejmě mýlí. Je u nás mocná skupina lidí, kteří nezchudli v této éře tak zv. deflační. Je zajímavé, že předchůdce nynějšího pana ministra financí dr Engliš nazval tuto éru peklem deflace a že nyní v četných článcích se zabývá otázkou, jak se dostati z tohoto pekla. Nynější pan ministr financí, jak se zdá podle jeho řeči v rozpočtovém výboru senátu, chce ještě dále držeti výrobní vrstvy v tomto pekle. Pravda, výrobní vrstvy zchudly nesmírně v éře deflační, najmě ovšem zemědělství. Jenom u zemědělství byla provedena deflace spojená se snižováním cen až do krajnosti. U průmyslu v daních a dávkách provedena nebyla. Zemědělství bylo úplně vrženo do pekla deflace, bylo ochuzeno. Naproti tomu je tu skupina lidí, kteří velmi zbohatli za této éry. Proto se pan ministr mýlí, praví-li, že jsme všichni zchudli. Nezchudl kapitál. naopak ten se značně zhodnotil. Kapitál zbohatl, zhodnotil se dvakrát, ba i třikrát proti letům 1926 až 1929. Má-li náš malý člověk několik stovek nebo několik tisícovek v raiffeisence, tyto malé úspory nejsou kapitálem, vždyť také náš člověk daleko více ztratil na svém majetku, na svém inventáři, na své chalupě, na svých polích, nežli činí jeho úspory; o tyto střádaly neběží, ale u nás je skutečný velký kapitál, jsou u nás milionáři, jest jich několik desítek tisíc, a ti všichni ohromně zbohatli v době, kdy výrobní vrstvy, najmě zemědělci, nesmírně zchudly.

Za milion je možno dnes koupiti dvakráte, ba i třikráte tolik zboží, potřeb, nemovitostí, čili jak se říká ťstatkůŤ, nežli před pěti lety. Není to žádná anekdota, ale pravdivá událost, která koluje v Praze. Syn známého kapitalisty znova a znova opakuje ve své společnosti: Můj otec říká: ťHochu, teď si ještě nic nekupuj, ale peníze drž, na jaře si za ně koupíš dvakrát tolik.Ť

Slavný senáte! To je smýšlení oněch lidí, kteří těží z dnešní éry. Oni prožívají deflační ráj, deflační nebe, kdežto výrobní vrstvy, zvláště zemědělci, prožívají peklo. Je to hotová loupež, jsou to moderní loupeživí rytíři. Vždyť koupím-li na jaře za polovic proti dnešku, musím o tu druhou polovici někoho oloupit. A to jsou na prvním místě zemědělci, kteří jsou takto v dnešní deflační éře olupováni o majetek.

Zastupuji zde zemědělský lid z jižní a západní Moravy. Proč právě zde pozorujete největší nespokojenost? Protože malí a střední zemědělci moravští trpí nejvíce v této éře neblahé finanční politiky. Naše organizace provedla soupis zadlužení v jednotlivých obcích okresu Břeclav. Soupis byl proveden pečlivě. Uvedu vám některé obce. Tak Kostice: jeden hektar půdy je zadlužen 7.100 Kč, Lanžhot: 1 ha půdy je zadlužen 6.600 Kč, Lanštort: 1 ha je zadlužen 8.500 Kč. Jak nesnesitelné to zadlužení! Dluhy v žádné obci neklesají pod 3.000 Kč na ha! Před pěti lety, počítám-li průměr zadlužení 5.000 na ha a 6% úroku, což znamená 300 Kč úroků ročně, postačilo 150 kg obilí, aby se úrok zaplatil. Dnes je potřeba 400 kg ječmene nebo 500 kg ovsa, tedy třikráte tolik. Tehdy bylo možno zaplatiti úrok z dluhu na 1 ha jedním párem selat, dnes je potřebí 5 párů.

Proto všichni zemědělci udávají jako hlavní důvod dalšího zadlužování, své hrozné bídy veliký pokles cen zemědělských výrobků, proto proklínají politiku nízkých hospodářských čísel, která žene jejich chalupy do exekučních dražeb.

Politika nízkých hospodářských čísel je nebezpečím nejen pro zemědělství, nýbrž i pro všechny stavy národa a pro celý stát, jak nejlépe ukazuje neustálý pokles státních příjmů.

Je pouze jediná cesta k zlepšení poměrů: Zemědělství musí býti především pomoženo, ceny jeho výrobků musí býti zvýšeny, dluhové břemeno zmírněno. Je však svrchovaný čas, aby se začalo jednati a pracovati, protože neustálé řeči nepomohou. A doufám, že všichni přiložíte ruku k okamžitému dílu.

Kvituji zde prohlášení pana sen. Thoře, který v řeči přede mnou, když si stěžoval, že živnostnictvo je skoro na témž stupni jako zemědělci, uznal oprávněnost našich požadavků. Bylo by velmi dobře, vážení pánové, kdybychom my ze senátu první dali podnět k okamžité pomoci našim lidem na venkově, zejména našim zemědělcům, a zajisté bychom sklidili důvěru lidu, který je dnes v tomto státě zklamán, který však pevně věří v tento stát, rád by jej podporoval, ovšem bude-li mu v jeho životní existenci aspoň částečně pomoženo. (Potlesk.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Jílek. Dávám mu slovo.

Sen. Jílek: Slavný senáte! Každý řádný hospodář vždy k Novému roku dělá rozpočty, uvažuje, jak hospodařil, jak neměl hospodařit a jak má hospodařit v příštím roce. Totéž dělá každý stát, když dělá rozpočet na příští rok. Při tom se obyčejně mluví a uvažuje o tom, co v minulých letech bylo ku prospěchu státu a co ke škodě. Vážení, i stát musí někdy přiznat, že v tom nebo onom udělal chybu, a jak praví staré přísloví, ten, kdo pracuje v čemkoliv, vždycky může chybovat, nechybí jenom lenoch, který nic nedělá. Ten se nikdy nedopustí žádné chyby.

Velevážení! Poměry jsou u nás zlé, všude slyšíme samý nářek a došlo to již tak daleko, že naříkají i ti, o nichž se říká, že sedí na měšcích. Kam se obrátíte všude samý nářek. Když se tak trochu podíváme dozadu, vidíme, že doba válečná zničila všechny hodnoty, doba válečná Evropu takřka úplně ochudila. V této válečné době se u nás všechno ničilo, ale při tom bylo nových hodnot potřebí, ať už to bylo cokoliv. Byla to hlavně Amerika, která nedívala se na to, komu dodává z válčících stran, jen když dodávala. A právě tam začala vyrůstati ohromná racionalisace v průmyslu i zemědělství. V Americe padlo první slovo, že zemědělec místo jednoho klasu musí vypěstovati 10 klasů atd. Pánové, Americe racionalisace neprospěla. Válka skončila a v Evropě se tehdy myslilo, a také mnozí národohospodáři říkali, že to bude trvati dlouho, nežli se zase doplní, co bylo zničeno. Nebylo to pravda, národohospodáři se mýlili, a za několik roků jsme byli úplně vším zásobeni, ba měli jsme přebytek, poněvadž racionalisace z Ameriky šla k nám do Evropy a my jsme za nějaký čas měli tolik výrobků a vůbec všeho, že jsme to nemohli odbýti.

Stala se chyba také v politice. Nejenom u nás, ale i v okolních státech se začaly stavěti čínské zdi a heslo, které bylo hlásáno ve válce, že každý národ a stát musí býti soběstačný, začalo se uplatňovati jak u nás, tak i v sousedních státech. A důsledek toho se ukázal, že první u nás se zhroutil průmysl. Je to přirozené, poněvadž ze starého Rakouska jsme zdědili z některého odvětví průmyslu až 80%, a z toho jsme nemohli u nás potřebovat ani polovinu, z mnohých výrobků ani ¹/₃ a musili jsme vyvážet za hranice. Následkem toho se zhroutil průmysl a dělnictvo šlo na ulici. A důsledkem toho je dnes, že se obrátilo heslo: Když má sedlák, má i pán a mají všichni. Poznali jsme u nás, že nemá-li dělník, nemají také druzí. Zde se to obrátilo.

Dnes naříká rolník: Nemohu prodat své výrobky. Ale kdo je má kupovat? Největším konsumentem zemědělských výrobků je dělník. (Sen. Kroiher: A proč nemůže dělník kupovat? Poněvadž nemá sedlák a nemůže on kupovat! To je to!) Povím vám to. Já vám také do toho nekřičím, když vy mluvíte.

Dnes dělník nemůže koupiti. Spočítáme-li dnes děti a rodiny, máme dnes takřka 4 miliony lidí vyřazeno z nákupu. Komu má rolník prodávat? Kdo má kupovat, když hlavní odběratel nemá prostředků, aby koupil? Za 20 Kč podpory, které dostává a které se mu mnohdy ještě vyčítají, nemůže si koupit 1 q žita nebo mouky. On neví, co s tou žebráckou podporou má dělat. Zde to tkví, zde je hlavní závada. Nechte třídního boje, ale uplatňujte zásadu, že v každém státě potřebuje každý býti živ, ať je to zemědělec, živnostník či dělník. Nutno tedy pěstovati zásadu: když já chci býti živ, musím druhého též nechati žít, abychom mohli všichni žíti. Zde se právě ukazuje, když nemá ten dělník, hlavní konsument, že není komu prodávat. Považte, kdyby na každého z těch 4 mil. lidí přišel jeden cent žita, že by se nám to žito rozešlo. Ale takto kupce nemáme, poněvadž nemáme hlavního odběratele. To jest jedna příčina.

Druhá příčina jest u našeho průmyslu, proč se mnohý průmysl zhroutil, hroutí a zhroutí. Po převratu, kdy ještě nebyly zde všechny hodnoty, všechno nebylo doplněno, chopily se průmyslu různé společnosti. Pánové, tam byli lidé, jimž ten majetek nepatřil, ředitelé různých továren, kteří zničili v mnoha místech náš průmysl.

Velevážení pánové, u nás v Třebíči právě tyto dny zavřela úplně jedna továrna. Ředitel měl v této továrně z ročního prodeje 17 %. Kapacita továrny, co vyrobila, činila 9 mil. Kč ročně Ředitel sám snědl 2 mil. Kč! Utrhovalo se dělníkům na mzdě. Poněvadž tento podnik pracoval s úvěrem, zhroutil se, ředitel to snědl. K tomu ještě jsou podředitelé, kteří měli po půl mil. Kč. Je samozřejmé, že se takový podnik musí zhroutit. Což pak ti lidé mají jiný žaludek, nežli má dělník? Ti nemohou ty peníze ani utratit, kdoví co potom s nimi dělají. Kromě toho tito podředitelé a ředitel jsou říšskými Němci. To je právě to, že u nás hlavními vedoucími v průmyslových podnicích, jako jsou inženýři atd., jsou říští Němci. Mně se zdá, že je to také trochu něco, co zavání kriminálem, poněvadž tito lidé zúmyslně poškozují náš průmysl. Na to by se mělo hledět, aby na vedení závodů nebyli dosazováni cizinci a zvláště příslušníci státu, který nám není mnoho příznivý.

Nezaměstnanost dělnictva se zvětšuje také tím, že se nedodržuje pracovní doba. Řada dělníků sotva se potácí, chodí po ulici, poněvadž se pracuje ne 8 hodin, nýbrž 16 hodin denně s povolením i bez povolení. Pracuje se v neděli i ve svátek. Na to se nikdo nedívá, že by zde mohlo býti zaměstnáno mnohem více dělníků, kdyby se nepracovalo přes čas, kdyby se nepracovalo v neděli a ve svátky. Velevážení, na prvním místě je to stát, kde se pracovní doba nedodržuje, jsou to státní statky na jižní Moravě, kde se v neděli oře, vozí hnůj a všechno se dělá. Když tak činí státní statky, pak se nedivte, že mnohý rolník řekne, proč bych já to také nedělal? Tím ovšem nastává nadbytek pracovních sil, poněvadž se pracuje o mnoho více hodin přes čas. Velevážení, i tam je potřebí, když se vidí, že tolik lidí je na ulici bez práce, aby všude se dodržovala řádně pracovní doba. Náš zákon je trošičku děravý na toto dodržování, poněvadž živnostenský inspektor nemá pravomoci, aby mohl zakročiti. Musí to teprve ohlásiti jinému úřadu a než ten politický úřad na to přijde, věc se spraví, že žádný již o ničem neví. To jsou věci, které škodí.

Dále máme sociální pojišťování ve stáří. Doba je dnes taková, že v důsledku racionalisace, která se provádí, nebude moci již mnohý z těch dělníků pracovati do 70 let, poněvadž ve 40 letech bude z něho stařec. My tyto případy vidíme ve zracionalisovaných závodech. U takového Bati je ten dělník již ve 40 letech starcem, vyhodí se na dlažbu a hodí se státu na krk. Proto je nutno, aby věková hranice u starobního pojištění se snížila, poněvadž co ten člověk má dělat, když je vyhozen a nemůže dostati práci?

I naše nemocenské pojišťovny si naříkají, že jsou ve finanční tísni. Tam nese vinu zase Ústřední sociální pojišťovna, poněvadž nemocenské pojišťovny jsou povinny vzíti na sebe celou její působnost, musejí míti o 50 % více úředníků k vůli Ústřední soc. pojišťovně, která nemocenským pojišťovnám neplatí tak, jak by měla. Zrovna dnes jsem se na to zlobil. Tím pak vznikají ty deficity.

Je proto potřebí, aby Ústřední sociální pojišťovna nemocenským pojišťovnám, které u nás práci za ni vedou, také přispěla. Druhá věc u našich nemocenských pojišťoven je ta, že jsme je začali rozdělovat na venkovské pro zemědělce a na městské pro dělnictvo. Co dříve dělal jeden personál, musí nyní obstarávati personál dvojí. Dříve byl jeden ředitel, nyní musí býti druhý, musí býti také druhý pokladník a tím přibylo množství sil. Pak se nemůže udržeti ani pokladna venkovská ani městská. Velevážení, často se přichází a vláda sama přišla s náměty, že by výrobci měli platiti jakýsi příspěvek na nezaměstnané. Dívám se na to jinak. My musíme býti rádi, když ten který továrník nebo živnostník ještě pracuje. Teď mu uvalte za to, že ty dělníky drží a nevyhodil je na dlažbu, ještě daň na nezaměstnané. (Sen. J. J. Krejčí: Z každého nového stroje, který nahradí dělníky, by se mělo platiti!) Ale obraťte to! Každému továrníku, který zavřel svou továrnu - a už se to mělo díti dříve - mělo se říci: ťTy teď budeš vydržovat ty nezaměstnané, poněvadž jsi zbytečně závod zavřel.Ť Je řada továrníků, kteří před 4 až 5 lety zavřeli, ale mají peníze uloženy a přes to hodili dělníky státu a obcím na krk. Dnes jsou obce zadluženy a zadlužují se dále. Arciť že konaly různé práce, kterých ani konati nemusily. Tím se zadlužily, ale na obce se chodí, aby dělníky podporovaly.

Pánové, dnes je v mnohé obci strach býti starostou, poněvadž na jedné straně se na něho tlačí, aby obec hleděla něco dělati pro podporu nezaměstnaných, ale na druhé straně přijde revisor zemského úřadu a prohlásí: Vy to nemáte dělati. nesmíte to dělati, vám po nezaměstnaných nic není. Když ho v jednom místě upozorní. že jim pan okresní hejtman a dokonce pan zemský president řekli, aby to a to dělali, takový revisor řekne: Ti tomu nerozumějí, já tomu rozumím lépe. Pánové to je podlamování důvěry k nadřízeným úředníkům. To všechno se nemá trpěti, poněvadž, když podřízený úředník mluví takhle o svém šéfu a snad ministru, jak se má na to dívati obyčejný člověk, zač ten pak považuje toho nadřízeného úředníka. To jsou všechno věci, kde je u nás potřebí nápravy. Co se mnohdy dělá? Volá se po zvýšení cen za státní pomoci; to však nemá významu. Je to tak, jako když ve válce byla bída o medikamenty a dávali vojákům aspirin; ať mu uřízli hlavu nebo nohu, nebo měl běhavku, dostal aspirin. U nás se to děje také tak. Tvoří se různé syndikáty, ale to nepomůže rolníku, jako mu nepomohl zákon o odkladu dražby.

Pánové žádný peněžní ústav nežaluje toho kdo platí úrok, ale kdo je tak zadlužen, že ani úrok platiti nemůže, toho nezachrání ani odklad dražby, poněvadž strhne s sebou peněžní ústav a zničí tím střádaly, kteří si ukládají. Ale nejsou to, jak mnohý myslí boháči, kteří ukládají, tam jsou lidé kteří pamatovali na stará léta. utrhují si a ukládají, aby mohli něco dáti svým dětem.

Velevážení, zákon o odkladu dražeb zastavil úplně úvěr. Jde-li si rolník vypůjčovati na směnku do peněžního ústavu řeknou mu tam: Vy jste zemědělec, na vás platí moratorium. Podepíše-li tu směnku váš čeledín. půjčíme vám, ale jinak ne. Tak daleko to došlo. Tím se však nejen zemědělci nepomůže nýbrž zničí se. Zde je potřebí něco jiného dělati, zavésti paritu mezi průmyslovýma zemědělskými výrobky. Jsem jist, že zemědělec, i když dostane za žito 40 Kč nebude naříkati, když zase dostane vše co potřebuje, v takové ceně, aby si to mohl koupiti.

Ale jak se dnes mnohé věci mají? Zmíním se jen o cukru. Myslíte snad, že se s tím pomáhá? Vždyť jdete-li na jih Moravy, dostanete tam náš cukr za 2 Kč. Pašeráci tam náš cukr, za který tady platíme 6.50 Kč, pašují z Rakouska, a ten tam dostanete za 2 Kč. (Sen. Kroiher: A vy to podporujete?) Já jen říkám. jak to vypadá. To, co se děje, není správné, poněvadž na to, že se cukr vyváží za 80 hal. musejí naši lidé dopláceti. Kdyby se cukr u nás prodával levněji, jsem jist že se dvakrát tolik cukru spotřebuje, než se ho za hranice vyveze, a že bychom tedy přišli na stejné peníze - možná, že by to bylo ještě lepší - a měli by se lépe řepaři i konsumenti. Je tedy třeba nápravy; nesmí se stále volati po zvyšování cen, naopak, ceny musejí jíti dolů.

Podívejte se třebas i na ceny uhlí nebo železa u nás. Je-li u nás železo za 60 až 70 Kč 1 q a v sousedním státě za 35 nebo dokonce za 20 Kč, je to velký rozdíl. Můžeme potom s těmi státy konkurovati? Nemůžeme. Bude-li železo a uhlí lacinější, bude i práce živnostníka, třeba kováře lacinější. Je to velký rozdíl, dá-li rolník za okování vozu 1000 Kč nebo 500 Kč. Bude-li tedy železo a uhlí lacinější. bude všechno ostatní lacinější a rolník bude na tom lépe, než je teď. Proto je třeba vší silou pracovati k tomu, aby se zavedla parita mezi cenami výrobků průmyslových a zemědělských.

Nakonec se chci ještě zmíniti o tom, jak se zachází s různými městy. U nás v Třebíči máme gymnasium, které již slavilo 60 let svého trvání a které bude brzy slaviti 70. Přes to, že je v městě úplná nezaměstnanost a že obec tone v dluzích, je toto gymnasium, poněvadž nemá vlastní budovy, umístěno v nedostatečných budovách obecních a ještě se naléhá, aby obec budovu přistavovala, že prý ta dosavadní nestačí. Obec by tu budovu dala státu třebas i zadarmo, poněvadž udržování, otop a pomůcky ji stojí peníze kdežto novým ústavům všechno hradí stát. Když jsem byl v ministerstvu. řekl mně pan rada: Tenkráte, když se v letech 70tých toto gymnasium zřizovalo podepsali jste rakouské vládě revers, že budovu dáte sami a uhlí i toho školníka atd. si budete sami platiti. To jsme tehdá udělali, abychom od německé vlády dostali to gymnasium, ale dnes, za československé vlády, se nám to vyčítá.

Končím tedy. Dotkl jsem se jen některých zájmů našeho hospodářského života a říkám - a to je přesvědčení více lidí - abychom nedělali v nynější době třídních rozdílů, dělník, rolník, živnostník, nýbrž abychom se všichni semkli jako lidé za tím účelem, aby poměry u nás ozdravěly. Naříká se, že rolníkovi je zle, ale podívejte se na ulice, kde vidíte dělníka hladem se třesoucího. I když je zemědělci zle, on přece jen když nic jiného, má aspoň ten brambor, který se mu urodil, ale dělník nemá ani to, nemá si čím zatopit. Proto je třeba, abychom se společně semkli a hleděli rozumnou politikou vyřešiti u nás hospodářské poměry, a to na základě křesťanské solidarity, podle hesla: Když chceš žít, nech také druhého žít. (Potlesk.)