Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. F. V. Krejčí. Uděluji mu slovo.

Sen. F. V. Krejčí: Slavný senáte! Jestliže se naše loňské jednání o rozpočtu dělo pod tlakem hospodářské krise, která se dosud jen velmi málo zmírnila, takže stojíme v situaci zcela podobné oné, jaká byla před rokem, přibylo nám k tomu všemu ještě nové zlo, které těžce ohrožuje naši republiku a jehož stíny musí dopadnouti na letošní naše jednání o rozpočtu. To je to, co se stalo v politické mezinárodní situaci evropské, všecko to, čím tento rok 1933 bude velmi černě zapsán do nejnovějších dějin Evropy a co nás jako stát a jako národ postavilo do situace tak zcela zvláštní, do jisté isolace, že nás to nutí nejen politicky, nýbrž i kulturně a vůbec v celém životě nově se orientovati. Tedy je to jistě rok, který bude znamenat jistý mezník v našem vývoji politickém a který nás nutí uvažovati o cestách, jimiž se naše politika, náš hospodářský život a náš život kulturní má dále bráti.

Po válce byla většina národů evropských ukolébána nadějí, že vzniká, jak to vyjádřil náš president Masaryk, nová Evropa to jest Evropa demokratická, Evropa míru a klidného kulturního vývoje. První průlom do tohoto obrazu Evropy vnesla Italie svým převratem ve smyslu fašistické diktatury. Nemluvím teď ani o sovětském Rusku, které již od konce války se postavilo stranou Evropy a vytvořilo stát na základě diktatury, ovšem jiné, proletářské, ve skutečnosti také diktatury hloučku silných jedinců, a tím se také postavilo mimo princip demokracie, na jakém se chtěla vyvíjeti poválečná Evropa.

Nyní však stojíme již tak daleko, že ústřední, můžeme říci největší část střední Evropy, Německo, jest ovládána od března t. r. také diktaturou, diktaturou strany nacionálně-socialistické, hitlerovským režimem. Takovým způsobem je dnes Evropa roztržena na 3 typy států, můžeme říci na trojí typ režimů politických: západ zůstává na půdě demokracie a usiluje o mír, na východě zůstává diktatura sovětského Ruska a střední Evropa vyvíjí se na těžkou záhadu evropské budoucnosti.

Střední Evropa vystupuje dnes do-popředí jako ona sféra nejtěžších problémů, nejtěžších bolestí poválečné Evropy, že jednostranně na ni působí evropský západ svými velikými velmocenskými vlivy, francouzským a anglickým, ve smyslu demokratickém a pacifistickém ale od března tohoto končícího roku je střední Evropa pod silným dojmem toho, co se dálo v Německu, při čemž ještě působí z jihu fašismus italský. Takovým způsobem náš stát zřízený podle typů západoevropských demokracií ocitá se v situaci, jak říkáme, ostrova. Dříve jsme říkávali ostrova blahobytu, to již říci nemůžeme, ale zůstává ostrovem aspoň demokracie a snah mírových.

Ale jakožto soused Německa, který má s Německem nepoměrně nejdelší hranice, je prostoupen nejsilnějšími německými vlivy a má téměř tisíciletou tradici důvěrných styků s německou sférou jak politickou a hospodářskou, tak i kulturní, jako takovýto soused Německa ocitáme se v situaci zvláště nebezpečné. O tom všem nechci mluvit, ale jenom chci říci co z toho pro nás vyplývá, a to nejen pro politiku, nýbrž i pro veškeren náš život..

Představme si, v jaké nebezpečné situaci se to ocitáme vůči Německu! Zde nestačí jenom paměť jedince nebo jedné generace, zde se musíme rozhlédnouti po řadě dlouhých století nazpět, než bychom našli situaci podobnou. Náš národ od svých Přemyslovských králů vyvíjel se stále po celá dlouhá století ve velmi důvěrných stycích se starou Německou říší ten poměr nebyl poměrem státu vasalského snad k tomuto silnějšímu sousedu, naopak byly případy, kdy těžiště staré říše Německé, tzv. říše římské, bylo v našich zemích, v zemích koruny České.

Naši Lucemburkové, Karel a Václav, a celá řada Habsburků v 16. století jakožto císařové staré říše římské, tj. Německé sídlili u nás v Praze. Považme dále, že po celou dobu našeho úpadku našeho příslušenství k habsburské říši až do světové války - válka r. 1866 na naší půdě byla pouhou episodou několika let - byl poměr Hohenzollernů k Habsburkům tak těsný a důvěrný, že vedl až ke spojenectví ve světové válce. Ta sféra nebyla cizí. Hranice mezi Čechami a Bavorskem i Pruskem byly vždy volně překračovány. Přecházelo se z naší země do německých zemí jako do stejné sféry politické, hospodářské a kulturní. Považme, jak již ta kulturní sféra působila na náš život, na naše probuzení a na všecko, co se dálo u nás za posledního 19. století. Vždyť naši první buditelé byli svým prvním vzděláním vlastně Němci, to češství v sobě musily teprve generace za generací pracně vytvořiti. Ještě Neruda, Mácha dříve básnili německy, než dospěli k výrazu českému.

Tak tedy vypadala naše blízkost, ba i naše závislost kdysi na kultuře německé. A nyní si představme, že toto Německo od března nynějšího roku je ovládáno principem naprosto novým, principem uzavříti se proti všem ostatním evropským národům, postaviti se proti nim v postoji výbojném, nenávistném, což jde až do nesmyslné rasové výlučnosti, a že tedy i v poměru k nám toto Německo změnilo naprosto vztah, jaký mělo, pokud bylo těch 15 let po válce demokratickou republikou, jako je naše, a pokud bylo ovládáno lidmi, kteří měli dobrou vůli vypracovati mír s jinými národy a prospěti tak evropskému míru. Dnes stojí toto hitlerovské Německo k našemu státu v poměru korektním - na tom se na štěstí nic nezměnilo, ale mnoho se změnilo ve vzájemném vztahu obou národů. Dnes musíme trpěti, že hakenkrajclerská agitace v Německu mluví o nás v širokých masách lidových i v tamní politické literatuře jako o národu nepřátelském, o národu, na nějž budou snad někdy mířiti německé válečné výboje, jako o národu, který bude Německu překážkou pro dosažení všeněmeckých a snad i dalších výbojných cílů..Jistě, že naše vláda to sleduje s pozorností a nepřipustí aby snad tato agitace překročila meze a aby se vzájemným rozněcováním nacionálního záští ještě více přizpůsobila nervositě, se kterou musíme sledovati to co podniká Německo na poli brannosti a výzbroje pro možnost příští války.

Slavný senáte, věc ta má ještě další důsledky, velmi pronikavé pro všechen náš život. I hospodářský styk s Německem je značně ochromen, jak je to přirozené při všem, co se dnes v Německu děje. Až dosud jsme platili jaksi za součást oné hospodářské a kulturní sféry střední Evropy, která stála na výši podobné západoevropské a tedy výše jaksi nad sférou východnější, kterou jsme nazývali obyčejně balkánskou. K tomu patřilo ještě Rakousko a byl to zbytek toho všeho, jak jsme se vyvíjeli v habsburské monarchii. Dnes však, kdy hranice mezi námi a Německem tvoří čáru velmi ostrou, těžko překročitelnou, najednou musíme cítiti a musí to cítiti každý jednotlivec a pocítí to ve svém duševním životě celá tato generace, že za Podmokly, Domažlicemi, Náchodem se končí náš svět, náš životní obzor, tam, že se žije způsobem naprosto jiným, pod jinými principy politickými. Sociální mlha, že je nebezpečno vůbec překročiti tuto hranici člověku, který cítí demokraticky a pacifisticky. Kdyby ti, kdož u nás v tomto duchu mluví, vládnou a vedou republiku, činili totéž v Německu, byli by v koncentračních táborech trýzněni a snad popraveni. Tak hluboká a nesmírná je propast, která nás dělí od Německé říše. Jak pravím, to je něco, co dříve nebo později pronikne do celého pocitu s kterým prožíváme dnešní dobu. Budeme cítiti, že u nás v Čechách jsme obklopeni se tří stran sférou, kde dnes nevládne zájem humanity, demokracie a míru, naopak, kde celá tato veliká říše kulturního národa je ovládána duchem nenávisti, barbarství a nízké msty. To pak ovšem má své následky také pro náš život kulturní. Jak jsem již pravil, my jsme se vyvíjeli pod silnými vlivy německé kultury, naši buditelé byli jí odchováni a musili se k pravému obsahu české národnosti teprve dopracovati. Dnes však vidíme že převratem v Německu i tento vliv a styk je silně ochromen a omezen a už pro nejbližší dobu, pro tato léta, nemůžeme na př. počítati s tím, že bychom se mohli vzdělávati a duševně obohacovati tím, co k nám přijde z Německa. Vidíme, jak také to, co bylo nejlepšího v německé literatuře, bylo tam zašlapáno těžkou persekucí, spisovatelé vyhnáni bloudí mimo hranice Německa jako emigrant, došlo dokonce k tomu nejhanebnějšímu, co se může státi v kultuře národa, totiž k pálení knih za to, že usilují o humanitu a mír. Lze si tedy představiti, co je nám možno čekati dnes od tohoto Německa! Můžeme již dnes říci, že k nám neproniká z Německa téměř nic, pokud jde o duševní vlivy. Většinu žurnálů německých musila naše vláda u nás zakázati, ale za to ovšem, pohříchu, na poli filmové produkce se stavíme do větší a větší závislosti na německých filmech, v Berlíně a jinde vyrobených, a přece jen - třeba nenápadně - napojených duchem německého gleichšaltování a celého německého dnešního režimu.

I v tom ohledu musíme cítiti, že kolem nás je svět, který nám duševně dnes nic nemůže dáti, žádné plodné kulturní podněty, je to jako holá poušť, která se prostírá za Šumavou, Krušnými horami a Krkonošemi. To pak proniká i do života každého jednotlivce. Je-li kolem nás takový svět, je přirozené, že nás to nevábí. Kdo pojede dnes do Německa, aby se tam vzdělával nebo za účely turistickými? Přestane i ten vztah a styk životní jaký je udržován za normálních poměrů mezi sousedními národy. K tomu přibude i to, že duch německého dnešního režimu je také namířen proti pacifismu, víra a možnost trvalého světového míru platí tam za zločin, který se těžce trestá. Jak je možno se dorozuměti s takovýmto sousedem? Víme dokonce, že v Německu se dějí věci, které pro nás všechny platí za ohrožení míru a které v letošním roce nám daly to nejhorší, co nám ještě poválečná léta mohla přinésti, totiž nutnost mysleti na možnost nové války. Český lid, když dosáhl r. 1918 osvobození, přirozeně a téměř samozřejmě byl ovládán vírou, že nebude již války. V to jsme věřili, pro to pracovali a budovali svůj stát a nyní po 15 letech nám nezbývá než počítati s válkou - neříkám, že je bezprostřední nebezpečí, které musí k válce vésti a viděti budoucnost národa a státu zakalenu jakousi černou oponou, která je před námi a o níž nevíme, co nám skrývá. Taková je dnes naše situace vůči Německu a tím je dáno, jak tu stojíme vůbec v Evropě a speciálně ve střední Evropě. Je-li osudem našeho národa od tisíciletí - můžeme říci po celou dobu našich dějin - že má souseda příliš silného, který je mu nebezpečný, i když by nešlo o boj válečný, a že má přátele vždycky daleko tento náš osud tradiční se nyní ukazuje způsobem velmi výrazným. Naši nejlepší přátelé jsou daleko na západě, mezi nimi a námi stojí celá ta hradba německá. Francie, náš nejlepší přítel a také nejmocnější spojenec, je příliš daleko, než aby styky s ní mohly býti jiné, než čistě diplomatické nebo na poli vojenského odbornictví nebo na poli kultury knižní, divadla nebo jiných prostředků kultury. Není tu však dosti životního přímého styku mezi oběma národy, a dokonce už ne mezi lidem obou národů. V té věci jsme opravdu ve střední Evropě isolováni a byli bychom isolováni tak, že bychom musili říci, že naše postavení je velice těžké, ne-li zoufalé, kdyby se právě v tomto roce na štěstí nebylo událo něco, co budeme snad jednou zváti epochálním a co zase vyvažuje všechno zlé, co nám přinesl převrat v sousedním Německu. Mám na mysli to, že jsme nalezli spojence a přátele ve střední Evropě a že se naší zahraniční politice podařilo ukovati s nimi svazek tak pevný že můžeme doufati, že pevnost jeho překročí meze pouhé diplomatické aliance a že to bude opravdu na dlouhé snad nedohledné časy trvalý svazek tří národů. Míním Malou dohodu, která průběhem letošního roku pod vlivem všech těch událostí, těch diktatur a polodiktatur a těch těžkých stínů dopadajících na vývoj střední Evropy dospěla k definitivnímu upevnění svého svazku a k jeho prohloubení. Dnes můžeme říci, že Malá dohoda je útvarem, o jehož pevnosti nelze pochybovati, a řekl-li zahraniční ministr rumunský při svém setkání s naším zahraničním ministrem v Košicích, že Československo, Rumunsko a Jugoslavie je dnes jedna rodina můžeme z toho cítiti, jak důvěrný je ten svazek, jaké nám otevírá možnosti a jakou oporu v něm můžeme nalézti pro svou politiku nejen zahraniční, nýbrž i vnitřní a pro svůj hospodářský vývoj. (Sen. Kindl: To řekl Titulescu, ale co tomu říká národ rumunský?) Ten soudí asi podobně, poněvadž nemá důvodu popírati nutnost takového spojenectví s námi. Ocitáme se tedy ve vývoji našeho národa v situaci naprosto nové. Hledali-li jsme kdy jakožto národ oporu na východě, bylo to v tom pocitu, že jsme součástí velké skupiny, rodiny národů slovanských. V té víře vyrůstali naši buditelé a tato slovanská idea nejsilněji přispěla ke vzkříšení našeho národního vědomí. Zde jde však o národy, z nichž jen jeden je slovanský, totiž národ jihoslovanský, se kterým jsme již v tradičním, dávném a blízkém poměru, jakémsi poměru příbuzenském, ale jde také o národ rumunský, k němuž jsme dosud neměli takového ani onakého vztahu, ba téměř nijakého, leda že za Rakousko-Uherska jsme cítili v Rumunech, kteří byli stejně utlačováni jako naši Slováci, jakési přirozené spojence proti Maďarům a Vídni. Dnes je to národ, který s námi sousedí třebas jen krátkou hranicí, ale který nám je dán jaksi dějinným osudem, aby nám byl spojencem. Je přirozené, že z toho budeme vyvozovati různé závěry, že se nám tu naskýtají možnosti, o nichž jsme dříve ještě ani nesnili. Na př. kdo na to myslil při našem převratu, že naším nejbližším a nejdůvěrnějším spojencem politickým bude právě Rumunsko?

Tedy zde stojíme před úkolem vytvořiti k tomuto spojenci poměr co možná srdečný, ale také bohatý, abychom také z něho těžili pro svůj život hospodářský a duševní. Malá dohoda nesmí nám zůstati jen útvarem, který vytvořili chladným rozumem naši diplomaté, nýbrž musí to býti seskupení, spojenectví i národů. Musíme si vždy víc a více zvykati na myšlenku, že od Německa jsme dnes tak odříznuti, že jsme mu tak odcizeni, jak tomu nebylo po celá dlouhá staletí, a musíme si zvykati obraceti proto své zájmy a možnosti expanse politické, hospodářské i kulturní na východ, jihovýchod a na jih, jak to je ostatně starou tradicí už od dob našich Přemyslů Otakarů a jiných panovníků, kteří hledali v Podunají a dále na jihu a východě možnost pro uplatnění našich politických sil a schopností. (Výkřiky sen. Kindla.)

Chtěl jsem říci, že tento rok 1933 nám přinesl u sousedního Německa věci, které těžce poškozují náš vztah k tomuto našemu nejbližšímu sousedu a uvedly nás do nebezpečné isolace ve střední Evropě jakožto jediný národ, stojící na půdě západoevropské demokracie a jakožto stát ohrožený se všech stran nebezpečím fašismu, ale na druhé straně je to vyváženo tímto upevněním Malé dohodv a možnostmi které se tu otvírají.

Náš ministr zahraničí ve svých přednáškách na Slovensku počítal, jak vzroste obyvatelstvo těchto států a jak vůči tomu nebude dosti přibývati obyvatelstva v Německu. I dnes je možno srovnávati početnost obyvatel Malé dohody a tedy její síly pro případ válečného konfliktu se silou Francie nebo Italie. A náš ministr zahraničí otvíral tu jakési perspektivy dalšího vývoje ukazuje, jak za 25, 30 nebo 40 let -dokonce národové Malé dohody ve spojení ještě s Polskem jehož obyvatelstvo přímo ohromně vzrůstá, tvořili by ve skutečnosti velikou evropskou velmoc, která by vyvážila velmi výhodně sílu Německa a rovnala by se síle Anglie a Francie. Stojíme tedy před novými možnostmi vývoje středoevropského a musíme si přáti abychom dalším prohloubením Malé dohody, zejména na poli politickém a také na poli kulturním, tím, že bychom se s těmito národy blíže seznamovali, upevnili tento svazek na dlouhé časy a zjednali tím svému národu a svému státu pocit větší bezpečnosti. To se netýká jen národa našeho, nýbrž i živlu německého v naší republice. I naši Němci, kteří dali svými projevy v den 28. října najevo, že v této době těžkého rozhodování v každé německé duši dávají přednost setrvání v naší republice a klidné, plodné spolupráci s námi před tím, čím je snad Německo mohlo lákat, i tito naši němečtí spolu občané jistě mohou uvítati toto nové seskupení národů středoevropských; i pro ně, pro jejich hospodářskou práci a hospodářskou expansi se otvírá upevněním Malé dohody cesta k uplatnění jejich hospodářských sil v dalších sférách evropského východu a jihu. Proti těmto národům a státům od nás dále na východ a dále v Podunají a u Jaderského moře jest jakýsi předsudek, že to je Balkán, sféra nižší civilisace, méně uhlazených a kulturních mravů. Dnes tohoto předsudku nemůžeme míti. Je to v dnešní rozeštvané Evropě moment který třeba uvítati, když se tři státy a tři národové tak důvěrně seskupují. V tom je vždycky něco kladného positivního, konstruktivního, co dává příklad jiným národům a co se zdá býti jakousi etapou k všeevropské organisaci. Vše to bychom musili vždycky vítati. Ale i kdyby to byli národové, kteří stojí pod námi, pokud jde o zevnější technickou civilisaci a celou úroveň kulturní, dnes nemůže to balkánské nikoho odstrašiti, když vidíme, co se děje v Německu, ve vlasti Goetheově, ve vlasti největších geniů básnických, filosofických a hudebních. Je možno snad říci že lépe je dnes žíti na Balkáně, než v dnešním Berlíně. To všechno může nám býti důvodem, abychom důvěřovali naší zahraniční politice, že dalším upevněním Malé dohody dospěje k tomu, aby všechno to, čím nás ohrožují diktatury, bylo vyváženo a aby další vývoj náš ve střední Evropě dál se již za větší bezpečnosti, než jak se to jevilo v tomto letošním, opravdu zlém roce. Jestliže však jsme překonali obtíže hospodářské a všechno to, co hrozilo státnímu rozpočtu, společnou dobrou vůlí a prací většiny stran, jinak světovými názory a stavovskými zájmy tak rozdílných, můžeme doufati, že překonáme i obtíže roku, který se nám nyní otvírá, a že státní rozpočet, jejž nám je nyní schváliti opravdu nás přenese přes potíže dnešní těžké doby. Jestliže se nám podaří uchovati i za tak těžkých poměrů naši demokratickou půdu, na níž se stát náš vyvíjí, přeneseme se při dobré vůli, solidaritě a snaze prospěti co nejvíce všem vrstvám našeho lidu i přes tyto těžké doby do šťastnější budoucnosti. (Potlesk.)

Místopředseda dr. Hruban: Dalším řečníkem je pan sen. dr. Feierfeil. Dávám mu slovo.

Sen. dr. Feierfeil (německy): Slavný senáte! Říká se, že výsostným právem parlamentu v demokratickém státě je právo povolovati státní rozpočet. Uvědomíme-li si však, že za celých 15 let všechny řeči a kritiky nemohou změniti byť jen jedinou cifru státního rozpočtu, že naopak rozpočet přijat bývá vždy tak, jak se předkládá, pak objevuje se toto primérní právo parlamentu již ve zcela zvláštním světle, mohli bychom říci, že všechny řeči v tomto směru jsou již předem určeny - k tomu, aby byly proneseny na prázdno. Ale přece nechci říci, že by to bylo zcela marné. Konečně má to někdy již svou cenu, i když se mluví ven z oken a když projednávání státního rozpočtu je příležitostí, že se může volně mluviti o všech aktuálních otázkách v životě státu, pak má to svou zvláštní cenu: a když při projednávání státního rozpočtu ministři - jejich lavice jsou během roku většinou prázdné, ostatně také dnes - pronášejí pilně sestavený elaborát o vykonaných pracích a o nejbližších plánech, pak také to má cenu. Ale jedna věc musí nás zde v senátě přece pomalu zajímati. Naproti totiž v poslanecké sněmovně při projednávání státního rozpočtu ve výborech a v plenu promluvilo 165 řečníků. To znamená, že věc musí býti již důkladně osvětlena se všech stran. Zde v senátě provedeme to poněkud rychleji, ale je sotva možno, že se zde řekne ještě něco co nebylo již dříve řečeno naproti. A myšlenka, která nás proto každého roku napadá, je ta, že nutnost senátu v jeho nynější formě není veliká, nechci použíti populárního výrazu, že je skoro pátým kolem u vozu. Zda nebude dříve nebo později jednou nutno zabývati se blíže myšlenkou, vytvořiti na místě nynější formy senátu hospodářský parlament anebo stavovský parlament, o kterém se přece tak často mluví? K státnímu rozpočtu chtěl bych jen říci, aby tyto číslice nebyly pouze teoretickým výpočtem, aby zpráva o účetní závěrce po uplynutí roku nebyla taková, jak tomu bylo za rok 1931; přes všechnu vyrovnanost v rozpočtu skončilo to schodkem přes 700 milionů. Prohlašuji zde jménem svých přátel ve straně, že také v tomto roce nemůžeme dáti svůj souhlas se státním rozpočtem, poněvadž nemůžeme míti důvěru k nynějšímu režimu, který nyní již po 4 roky jest u vesla.

Usnesení zde učiněná neznamenají často nic jiného, nežli že to, co platí dosud, také nadále zůstává v platnosti. Poukazuji v té příčině k ochraně nájemníků. Četli jsme v poslední době v novinách, že celá moudrost po 4 letech o tom záleží zase v tom, že se věc znovu prodlouží na několik měsíců. Také zákony, o kterých se usnášíme, mají často povahu provisoria. Provisorium má patrně přispívati k tomu, aby to co lpí na zákoně jako nepříjemné, jevilo se býti přijatelným. Poukazuji v té příčině na ustanovení, podle kterého loňského roku požitky státních zaměstnanců a pensistů byly tak těžce zkráceny. Řeklo se tehdy, že je to provisorium, které má po určité době přestati. Nebude dnes přece nikdo věřiti že toto provisorium není definitivní; a k tomu ještě přistupuje, že se pro r. 1934 pomýšlí na nové zkrácení požitků těchto postižených o 400 milionů, což patrně je zamýšleno také jen jako provisorium.

Ale nehledě k tomu není nám možno povoliti státní rozpočet, poněvadž je zde tolik momentů, které nabývají povahy přímo katastrofální. Vím velmi dobře, že mnohé z těchto momentů nejsou jen zjevem československým, jsou více nebo méně zjevem světovým, ale bude přece zase nutno říci že pokud tyto momenty se týkají Československa, nutno za to činiti zde odpovědným nynější režim. A my neopomeneme žádné příležitosti zdůrazňovati tuto odpovědnost. Uvádím z těchto momentů ten neb onen: situace našeho zemědělství je zajisté taková, že každý, kdo má smysl pro význam tohoto stavu musí míti největší obavy. Jistý časopis, který nutno bráti vážně, přinesl nedávno výpočet, že knihovní zadlužení našeho zemědělství činilo r. 1920 něco přes jednu miliardu. Již to je veliké číslo, ale r. 1932 vypočítává se knihovní zadlužení částkou 51 miliard. Nechci se ani pouštěti do toho, jak k tomu došlo anebo musilo dojíti, aniž chci líčiti, co to vůbec znamená pro naše zemědělství, pro zemědělskou část našeho sudetsko-německého lidu a každého národa ve státě vůbec. Tyto oba body žalují strašlivým způsobem přímo otřásají. Před půl rokem přijata byla předloha, kterou na určitou dobu zakázány byly exekuční prodeje zemědělských podniků. Tento zákon má býti nyní ve své platnosti prodloužen na několik měsíců. Skutečné pomoci však zemědělství nepřináší, obzvláště nikoli našim malým a středním selským usedlostem. Ale přece jen to představuje něco takového jako dobu hájeni. Naproti tomu nikterak nechápu prostředek, jak má býti usnadněna situace zemědělství. Mluví se nyní o tom, zasáhnouti do osevní činnosti našeho zemědělství takže osevní plocha má býti zmenšena, aby pro obilí byl snadnější odbyt. To považuji za nesprávné při nynější situaci.

Náš kolega posl. Krumpe sdělil v otevřeném listě panu ministerskému předsedovi pod heslem: Hřích proti chlebu, že se v jeho krajině u Děčína činí statisíce centů žita ve skladištích pro lidské požívání nezpůsobilým, aby jich bylo užito jako krmiva pro dobytek, to má jen přispěti k lepší možnosti odbytu obilí. V téže době jsou v této části severních Čech tisíce a tisíce lidí kteří nemají kouska chleba, kteří jsou vydáni hladu. Mně samotnému sdělen byl případ z jistého okresu v západních Čechách. Tam naši sedláci dodali v podzimních měsících přebytek svého obilí do skladiště za cenu, která sotva kryje výrobní náklady. Ale sedláci byli ve velké peněžní tísni, tu jim nezbylo nic jiného. Obilí, které tehdy naši zemědělci dodali, dodává se nyní z tohoto místa těmže zemědělcům, kteří je dodali, zpět za cenu, která je vyšší nežli za kterou je dodávali a to nikoli již jako zušlechtěné obilí, nýbrž jako obilí, které přimísením učiněno pro lidskou potřebu nestravitelným. Myslím, že běží o přimísení dřevěného uhlí. Šrot z toho vyrobený podobá se dřevěnému popeli. Ale to ani není to nejhorší. V obcích na Šumavě směrem k bavorské hranici žije dnes dobrá polovina lidí v nejtrpčí nouzi. Panuje tam takový hlad, že si nelze horší představiti. Lidé v tomto okrese putují tři, čtyři a pět hodin daleko, aby žebrotou dostali hrstku mouky, poněvadž si ji nemohou koupiti. V téže době se velké množství obilí v tomto okrese sklizené činí nepotřebným pro lidskou potřebu. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Věru musíme býti hluboce dojati a roztrpčeni nad takovýmto zjevem. Nikoli zmenšení osevní plochy je zapotřebí. Zapotřebí je rozdělení, spravedlivé rozdělení těm, kteří žijí o hladu.

Nechci se zabývati otázkou, co by se musilo státi na záchranu zemědělství. Konstatuji jen ještě jednou, že jeho situace stala se v mnohých krajinách přímo katastrofální.

Jiným momentem je situace našeho průmyslu. Mluviti o tom znamenalo by nositi dříví do lesa. Chtěl bych jen poukázati na slova komorního předsedy a národohospodáře Liebiga z Liberce, která před několika týdny vzbudila právem tolik rozruchu. Ostatně kryjí se tato slova zplna s tím, co řekl v této příčině také náš ministr obchodu. Uváděl, že cena našeho vývozu r. 1929 činila přes 20 miliard. Dnes, čtyři roky později - a listopadové výsledky to potvrzují - dosáhne tento vývoz sotva 5 miliard, klesl tedy dobře o tři čtvrtiny. Tato skutečnost samotná, slavný senáte, vysvětluje celý rozsah krise v průmyslu, vysvětluje vyhaslé tovární komíny, vysvětluje bědný osud našeho dělnictva a ještě mnohé jiné, na příklad neodstranitelný schodek u našich železnic a nedostatek peněz, o kterém dnes slyšíme všude mluviti, vysvětluje obzvláště také obrovský počet nezaměstnaných.

Jiným momentem je zjev, který souvisí úzce s naším daňovým systémem. Nepouštím se do toho blíže, nýbrž zdůrazňuji jen věc, o které čítáme denně. Daňové nedoplatky, kterými zatížena je také ta část obyvatelstva, která chce platiti, nejen ti, kteří se vyhýbají daním, činí nyní 5 miliard a více. Počítá se s ročními úroky z prodlení ve výši 400 milionů. To jsou věci, které přímo zarážejí, představíme-li si jejich účinky.

Jiným momentem je katastrofální finanční situace našich samosprávných korporací. Člen naší strany, přísedící zemského výboru dr. Ritter, referoval o tom před několika dny ve schůzi. Kdo se dozvěděl o číslicích z tisku, musel se přímo zaleknouti. Chtěl bych dále poukázati na situaci našich malých a středních živnostníků, malých a středních obchodníků. Počet konkursů, vyrovnání, insolvencí všeho druhu dosáhl takové výše, která daleko přesahuje vše, co zde dosud bylo, a k tomu přistupuje nyní na některých místech ještě zjev velkých obchodů s jednotkovými cenami, a jak se všechny jmenují. To je v dotčených místech - mluvím zde jako zástupce Teplic - pro obchodníky a živnostníky přímo novou katastrofou.

Nejsmutnějším momentem však je počet nezaměstnaných. Koncem listopadu zjištěn jejich počet skoro na 700.000. Předseda komory Liebig ve zmíněném provolání udává počet 900.000. Rozdíl lze snadno vysvětliti, víme že stát mnohé skutečně nezaměstnané do toho nepočítá. Vezmeme-li k tomu ženy a děti, pak počet 2 milionů není odhadován příliš vysoko; to znamená při obyvatelstvu 13 až 14 milionů sedminu až šestinu veškerého obyvatelstva. Je to strašlivý zjev. Provolání, jež denně čteme v tisku, o do nebe volající nouzi v mnohých horských krajinách, jako na Šumavě a v Rudohoří, v Krkonoších a Orlických horách v mnohých průmyslových krajinách, na Hlučínsku, v Podkarpatské Rusi atd., seznamují nás se strašlivými poměry. Musíme se obdivovati trpělivosti obyvatelstva, které je tím postiženo. Ovšem spolupůsobí dva činitelé k usnadnění, jimž stát je povinen největším díkem. Předně obce, které v této příčině jdou až ke hranicím toho, co lze vykonati. Stát toho nedoceňuje a místo, aby podporoval činnost obcí v této příčině, shledávají zástupcové obcí, když přicházejí ke státním úřadům, namnoze ne sice zavřené dveře, ale hluché uši. Za druhé míním činnost křesťanské lásky k bližnímu, a to jak organisované, tak soukromé. Také zde nutno si často sahati na hlavu nad tím, jak se státní orgány staví k této činnosti.

Nastal stav, který sotva lze předstihnouti. Je-li skutečností, že v průmyslové obci ze 700 školou povinných dětí většina musí jíti do školy bez snídaně, i bez černé žitné kávy, jestliže vyšetření školního lékaře na jisté škole ukázalo, že 78% dětí trpí podvýživou, pak nutno od každého slova upustiti, neboť by tyto zjevy jen oslabilo Ministr školství prohlásil před několika dny, že je nyní 2.800 čekatelů na učitelská místa obecných škol bez zaměstnání. Musíme si představiti, co to znamená nejen pro tyto mladé lidi, nýbrž i pro jejich rodiny, jež přinesly všechny oběti, aby daly syna na studie. Také akademicky vzdělaní lidé nejsou na tom lépe a náš dorost pracující mládeže, našeho pomocnictva, tisíce mladých lidí, ochotných pracovati, nemohou nalézti byť jen sebe jednodušší pracovní místo. Nejsmutnější však jest že stále ještě není naděje na lepší dobu. Naprosto nesouhlasím s tím, říká-li se někdy také s vysokých míst, že jsme krisi již překonali. Příčiny těchto zjevů, jak již řečeno, leží z části mimo náš stát; vinu nese mezinárodní rozvoj, tomu se neuzavíráme, ale pravím přece také, že pro nás zde velkou odpovědnost za tyto poměry nese vládnoucí režim. Neučinil ničeho, aby čelil těmto strašlivým zjevům.

Chtěl bych v této příčině poukázati na jednu věc, která by měla přinésti úlevu v hospodářství, na konferenci pro spolupráci průmyslu a zemědělství. To bylo by věru jednou z nejnutnějších kapitol, ale je nápadné, že od několika týdnů o této konferenci vše utichlo.

Je tu úmysl vybudovati Malou dohodu hospodářsky jako jakýsi pomocný prostředek. Věc není zcela novou. Ministr věcí zahraničních dr. Beneš, který zajisté daleko předvídá, řekl již před 4 až 5 lety, že dojde k hospodářskému vybudování Malé dohody. Ale tato doba 4 až 5 let uplynula a nebylo viděti ničeho, a jestliže nyní první hmatatelný úspěch záleží v tom, že stanovena byla hospodářská konference Malé dohody, pak je více nežli nápadné, že první oznámení o této hospodářské konferenci jest, že zasedání bylo z prosince odloženo na leden. Naše zemědělství musí se ve své stísněné situaci právem obávati, že toto hospodářské vybudování Malé dohody dopadne k jeho vlastní škodě. Ale něco chtěl bych v této souvislosti přece konstatovati, totiž, že v zahraniční politice, provozované nikoli podle hospodářských nutností, spatřovati musíme jeden z hlavních důvodů naší nynější hospodářské tísně. Z toho nám nepomohou velké a slavnostní projevy našeho ministra věcí zahraničních ani sebe slavnostnější průběh návštěvy v Paříži. Výroky ministra věcí zahraničních dr. Beneše o Maďarsku na Slovensku před pařížskou cestou považujeme za málo šťastné. Naprosto bych se nedivil, kdyby odtud zase zaznělo trojnásobné: Nikdy, nikdy, nikdy! A kdyby se znovu zatarasily dveře pro hospodářské vyrovnání mezi oběma státy. A účinky návštěvy v Paříži? Nechci věci zmenšovati, ale nového nic návštěva nepřinesla. To víme od patnácti let, že československá zahraniční politika co nejvěrněji sleduje Francii. A Francie, která se následkem výpadu Italie proti Společnosti národů octla poněkud v tísni, tohoto projevu potřebovala.

Jinou věcí je výrok: Nikdy revisi! A kdyby k ní došlo, že to znamená válku! Toto řinčení šavlí v této kritické době naprosto není šťastné. Revise přijde, je z části již co do hlavní zásady tohoto mírového diktátu v mínění světa provedena. Víme, že spočívá na zásadě, že vinu na světové válce má Německo samo. Svět tedy provedl revisi mínění. Nechci se nikterak vměšovati do rozvoje Německa, ale to možno si věru přece mysleti, že stát, který čítá 65 milionů obyvatel, nemůže věčně nésti zatížení, že sám nese vinu na světové válce. Dojde tedy dříve nebo později nezadržitelně ke skutečné revisi tohoto bodu, a tu mnohá z brutálních ustanovení diktátu padnou sama sebou. To chtěl jsem říci k této věci.

Máme ještě zvláštní příčinu odepříti státnímu rozpočtu schválení také pro tento rok, poněvadž situace nás sudetských Němců byla v posledních měsících zbytečně ztížena. V demokracii nemá býti výjimečných zákonů a demokraty jsme my všichni z plného přesvědčení. Na druhé straně prohlašujeme přirozeně také, že stát musí míti právo volati k odpovědnosti ty, kdož se podle jeho mínění proti němu prohřešili. Proti tomu nebude nikdo nic namítati. Ale co jde přes to dále, to je špatné. Všechno denuncování, neustálé opětné poukazování na bůhví co a prohlašování za státu nepřátelské to, co není v táboře určitého směru, musíme s veškerou břitkostí odmítati.

Chtěl bych nyní poukázati na zjev letošního státního svátku dne 28. října. Sudetské Němectvo bez rozdílu stran slavilo po mém názoru bez jakéhokoli nátlaku státní svátek spolu. To jest o sobě důkazem, že povídání o iredentismu v sudetsko-německém lidu je bezdůvodné. Odmítáme tedy denunciace k tomu směřující právě tak jako s veškerou energií odmítáme řeč posl. Hatiny nyní po 28. říjnu o nás sudetských Němcích. Pociťujeme příjemně, že vedoucí mužové českého národa přívětivě vzali na vědomí to, jak jsme se zachovali na 28. října. Slova pana minstra dr. Beneše, slova pana ministra dr. Dérera - při této příležitosti podškrtávám také slova, která pronesl ve svém školském rozhlasu o německém školství - slova pana ministra dr. Hodži nezůstala u nás bez povšimnutí. Zcela určitě nikoli. Rovněž nikoli slova dr. Kramáře o uspokojených menšinách, které jsou předpokladem pro uspokojení státu. Chtěl bych dále poukázati na slova moudrého presidenta státu, který jednou řekl, že jest věcí majority, aby získala minority pro stát. Dne 28. října ukázala německá menšina, která však není pouze menšinou, nýbrž, jak řekl zesnulý Švehla, stejně po tisíciletí zde usazena, že chce zde na půdě staré tisícileté domoviny utvářiti svůj osud pod střechou tohoto státu Odpověď je nyní věcí druhé strany, která zde s námi společně žije.

Při této příležitosti chtěl bych poukázati na slova, která v té příčině pronesl zemřelý min. předseda Antonín Švehla. Chápeme, že celý český národ hluboce pohnut stojí před tímto svým velkým mrtvým, ale smím také říci, že každý sudetský Němec který zná stanovisko Švehlovo, pokud jde o spolužití Němců a Čechu v tomto státě jak je tehdy slavnostně pronesl ve svém vládním prohlášení stojí ve stejném pohnutí u rakve a čerstvého hrobu zesnulého. Víte že obsah vládního prohlášení Švehlova v tomto bodě byl tento: "Toto spolužití má býti uspořádáno jako rovných mezi rovnými." A rozvádí pak dále tato slova: "Neboť oba jsou zde stejně tisíciletí usazeni." A co řekl ve vládním prohlášení opětoval o několik měsíců později znovu, znamení to, jak vážně bral tato slova. Skoro doslova řekl tehdy: "Tento stát zde je přímo klasickým příkladem spolužití dvou národních kultur." A pokračuje: "Poslední desetiletí byla vyplněna pokusy utvářiti toto spolužití zdárnějším. Pokusy ztroskotaly, poněvadž byly komandovány z venku a poněvadž přicházely od takových lidí, kteří neznají našich poměrů." Pak rozvádí dále: "Ale nyní jsme svobodni a nyní můžeme jako svobodní občané v demokratickém státě o tom vyjednávati a chceme vyjednávati jako rovní s rovnými." A potom dále opakování: "Při tom zůstává nám jako nezvratné faktum, že oba zde zrozeni jsme na této půdě, že oba zde žijeme spolu po více nežli tisíc roků."

Slavný senát! Z těchto slov můžeme si bez námahy a zcela přirozeně odvoditi, a musíme si odvoditi, co nyní nutno očekávati jakožto odpověď na náš projev k 28. říjnu Dvě národní kultury zde jsou, a požadavek, který z toho sám sebou vyplývá, je požadavek školské autonomie. Kultura bez školy nemá žádného základu. Chceme míti svou vlastní školu. Při tom podškrtávám slova, která pronesl ministr školství v jedné ze svých řečí do školského rozhlasu: Německá škola má sloužiti německému lidu a státu.

Dalším účinkem těchto slov Švehlových musí býti zabezpečení naší půdy. Víme, co jsme v této příčině ztratili. Nechci to nyní rozváděti, ale co z toho možno revidovati, musí se zrevidovati: čím naše půda byla musí od nynějška zůstati. Jsme zde usazeni po tisíciletí, praví Švehla také pokud jde o nás.

Dalším účinkem je zabezpečení našeho nynějšího německého pracovního místa. Vzpomínám ještě na tak záhy zemřelého kolegu Jarolima, který asi před půl rokem zde mluvil o ztrátě německého pracovního místa v naší severozápadní uhelné pánvi, a byl v tom odborníkem. V dalším účinku musíme žádati také zabezpečení německého pracovního místa ve státním životě, německé státní úřednictvo, jež odpovídá procentní sazbě obyvatelstva, požadavek vlastně samozřejmý. A poslední, jsme přece rovni mezi rovnými: Rovnoprávnost našeho jazyka. Ani slova proti státnímu jazyku, ale konečně jestliže čeští spoluobčané se musejí v Přimdě, v Hostouni v Hoře Svatého Šebastiána dorozuměti svým jazykem, chtějí-li tak, pak musí přece také nám Němcům, jichž zde jsou 3¹/₂ milionu a kteří konečně přece chceme zůstati článkem národa 90 milionů silného, poskytnuta býti možnost, abychom se v Budějovicích, Plzni anebo zde v Praze u úřadů dorozuměli svým jazykem. Tabulková politika nikomu neprospívá a znemožňuje jen radost ze spolužití

To jsou body, které lze odvoditi ze slov Švehlových. Vývoj, jaký však věci vzaly ve skutečnosti v posledních čtyřech létech, ukázal, že nemůžeme míti důvěry k nynějšímu režimu, a proto také pro tento rok odmítáme státní rozpočet.

Chtěl bych jen ještě připojiti: Jsme demokraty a proto nikterak nesouhlasíme se zákonem, který vyslovil odsunutí obecních voleb na 2 roky. Nikterak nejsme srozuměni s posledním ustanovením za příčinou rozpuštění stran, se jmenováním mandatářů na uvolněná místa v našich obcích a okresech. Chceme v této příčině nové volby pro naše obce. A chceme tyto nové volby také pro parlament, neboť máme za to, že se pak najde lepší cesta pro uskutečnění myšlenky, která spočívá ve slovech Švehlových. Nemáme tedy příčiny, jak se věci dnes mají, abychom hlasovali pro státní rozpočet. (Potlesk.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Přerušuji jednání do 14. hod.