Vidíme ve veřejnosti korrektiv proti škodlivým účinkům kartelů při utváření cen a mzdy za práci. To je to právě, co nás všechny tak dlouho činilo absolutními odpůrci kartelů, snad mnohem méně z teoretických úvah, jako ze zkušeností z praxe. Kdekoli se tvořily kartely, hnaly ceny do výše, a kdekoli se kartely.... (Sen. Kostka [německy]: Působily také na zlepšení mezd!) Nikoli vždy na zlepšení mezd, naopak, velmi zhusta na jejich zhoršení. V poslední době k tomu přistoupily také racionalisační snahy kartelů a staly se přímo zařízením k propouštění dělníků. Byly přímo vytvořeny kartely... (Výkřiky sen. Kostky.) Já jsem vás také nevyrušoval, nechte mne také mluviti. Byly přímo vytvořeny kartely, aby podniky zastavily práci a se soustředily, čímž přirozeně celé tisíce dělníků pozbyly práce. Dovolím si uvésti pro to ještě několik velice křiklavých příkladů.

Co se především týče tvoření cen, chtěl bych přece uvésti několik číslic, které přesně ukazují, jakým způsobem kartely na úkor domácích konsumentů podporují vývoz, jak obrovsky veliké jsou rozdíly mezi cenami zboží doma prodávaného a zboží vyváženého, a jak tvoření kartelů, spojeno s vlivem, který měly na správu a zákonodárství, obzvláště celního zákonodárství, obrovsky působilo v mnohém směru na zvyšování cen.

Vezměte nejznámější příklad, cukr, za který zde doma platíme 60 Kč, kdežto se za týž v Československu vyrobený cukr platí v Anglii 6 Kč. Vezměte papír, který cly doma byl vyhnán na 250 korun, kdežto se týž papír domácích továren prodává v cizině za 80 Kč. Vezměte železo v prutech, které u nás působením kartelů stojí 136 Kč, kdežto v Belgii - nikoli naše, nýbrž belgické železo - stojí 41 Kč. Pásmové železo: u nás 164 Kč, v Belgii 50 Kč. Surový plech: u nás 186 Kč, V Belgii 63 KČ. (Sen. Wenzel [německy]: Neměli jsme dosud kartelových soudů!) Kartelové soudy na tom mnoho nezměrní, obávám se. Kamenné uhlí: u nás 16 Kč, v Anglii 6 Kč.

Pánové, nechci zde vůbec mluviti o účincích, jež mají takovéto ceny na konsum. Rozumí se samo sebou, že konsum musí pod takovými cenami trpěti a tím také kupní síla obyvatelstva a domácí odbyt. Ale pozorujte přece jednou účinky, jež tyto ceny vůbec mají na průmysl, obzvláště na zpracujícím průmyslu. Musíme přece všichni viděti, že valná Část poklesu průmyslu spočívá v tom, že za polotovary, ale částečně také za výrobky již zpracované, které však nutno ještě opracovati, platiti musíme tak vysoké domácí ceny, čímž konkurenční schopnost v průmyslu, z něhož vychází hotové již zboží, oproti cizině nesmírně trpí. To jsou přece účinky těchto cen. Nemluvím zde vůbec o vlivní těchto cen na domácí konsum, nýbrž jen o nesmírně škodlivém vlivu, který mají tyto ceny na konkurenční schopnost našeho průmyslu.

Jestliže kolega Kostka mluvil o blahodárných účincích kartelů a na mé námitky, jak pak tomu je s papírnickými kartely, odpověděl, že máme býti rádi, že máme ještě průmysl, který může žíti, pak táži se ho. jak pak to vypadá s tímto papírnickým kartelem, němuž došlo teprve před dvěma lety. Co dělal tento kartel v době svého trvání? Zastavil práci v celé řadě továren, platí majitelům nepracujících továren miliony odbytného a důchodů, soustředí výrobu papíru v několika málo továrnách, může tyto důchody platiti ovšem jen proto, poněvadž vyhnal ceny papíru do nesmírné výše. A následky? Že všechna odvětví průmyslu, zpracující papír, stávají se neschopnými konkurovati, že tisíce dělníků nepracujících továren přichází o práci a že kupní síla domácího obyvatelstva zase byla poškozena. A jestliže nyní výhody několika továrníků papíru srovnávám s obrovskými škodami, jež tento kartel přinesl průmyslu a průmyslovým dělníkům, pak nemohu se přece tak beze všeho smířiti s podivným trochu odůvodněním, že máme přece býti rádi, že jsou ještě odvětví průmyslu, která mohou žíti.

Pánové! Naše celé národní hospodářství trpí na příklad vlivem poměrů v železářském průmyslu. To přece není věc včerejší nebo předvčerejší. Jak dlouho trpíme již tím, že chemický průmysl zaujímá takové monopolní postavení? Jak dlouho trpíme tím, že kartely chrání stavební průmysl, cementářský průmysl. U cementářského průmyslu nepomáhá nám ani snížení cel, poněvadž je to zboží, které pro velký svůj objem a dopravní náklady možno z ciziny dovážeti jen ve zcela nepatrném množství. Zde projevují se škodlivé účinky kartelů zcela zřetelně. A to pociťuje každý z nás na vlastním těle, netoliko jen pro přímé zdražení, jež postihuje jednotlivého konsumenta. nýbrž pro zdražení, které postihuje veškerý zpracující průmysl, jenž se stává úplně neschopným konkurovati, čímž nastává další nezaměstnanost.

To, pánové, jsou důvody, pro které jsme tak dlouho zaujímali zamítavé stanovisko proti kartelům. Máme právě nyní v poslední době klasický příklad vznikajícího kartelu: Projevují se nyní snahy kartelovati průmysl dutého skla. V průmyslu dutého skla leží - jat známo - nyní již celá řada podniků ladem, většina pracujících ještě podniků pracuje se zcela nepatrným zlomkem své kapacity, s dvěma až třemi směnami. O příčinách této krise nechci zde mnoho mluviti. Leží z části v znehodnocení libry a v zavedení cel v Anglii, z části však jistě také v anarchii v průmyslu dutého skla. O tom není pochybnosti. Projevují se nyní snahy kartelovati průmysl dutého skla a na ten způsob učiniti přítrž této anarchii ve výrobě a distribuci zboží. Není žádné pochybnosti: Vlivem strašlivé krise, ve které se nalézá náš průmysl dutého skla, trpí rozlehlá území naší republiky. Jděte ven do krajiny kolem Jablonce a Kamenického Senová a okolí, ale také do našeho severozápadního sklářského území do Teplic a Karlových Varů, pak uvidíte, že dnes je zaměstnáno sotva 20 až 25 % proti dřívějším dobám. Příčinou jsou, jak řečeno, z části znehodnocení libry a anglická cla. Můžete si to snadno vypočítati: Před znehodnocením libry stála anglická libra 163 Kč, dnes již jen 111 Kč. Prodáváme do Anglie v librách. Když tedy někdo vyúčtuje 1.000 liber, neobdrží dnes více 163.000 Kč, nýbrž již jen 111.000 Kč. K tomu přistupuje 20 % cla, jež musí platiti náš vývozce, takže na konec náš průmysl za vyvezené sklářské zboží obdrží polovinu toho, co dostával až do léta 1931. Tím přirozeně stal se neschopným konkurovati, odtud obrovské zastavování práce.

Příčiny spočívají však z části také v anarchii v tomto průmyslu samotném, A my v zájmu dělnictva těchto podniků nemůžeme vystupovati proti pokusům odstraniti tuto anarchii. Pravíme zcela otevřeně: Nechceme, poněvadž jsme jednou stanovili theorii, této theorii zůstáváme věrni také ve změněných poměrech doby, jestliže se tato theorie dostává do rozporu se změněnými poměry doby. Tak tomu je nyní. V zájmu dělníků, kteří ještě jsou zaměstnáni a v zájmu těch, kteří snad mají býti nově přijati, nutno vystoupiti proti anarchii ve vnitřní organisaci, neboť na anglickém vývoji cen nemůžeme nic měniti, ani světová hospodářská konference to nesvedla. Ale na odstranění vnitřní anarchie mají také sklářští dělníci velký zájem. Obáváme se jen, že kartel, jako skoro všechny jiné kartely, použije jen příležitosti ke zvyšování cen, k racionalisaci, koncentraci a propouštění dělníků, a že tento v jediné veliké těleso sjednocený sklářský průmysl, který přirozeně představuje zcela jinou hospodářskou moc, nežli každý jednotlivý sklářský továrník, nezastaví se ani před snižováním mzdy. Musíte chápati, že my zde s veškerou rozhodností chrániti musíme zájmy dělníků. Sklářský průmysl žádá od státu jisté ústupky, pokud jde o to, aby nebyly zřizovány nové továrny a pod., a my uznáváme, že se má učiniti konec anarchii v tomto průmyslu, ale nesmí se to díti na úkor dělníků. Musíme tudíž žádali, aby tu byly pevné závazné ceny, dříve než vláda příštímu sklářskému kartelu poskytne nějaké koncese, aby domácí konsumenti byli chráněni před přílišným vykořisťováním a aby pracovní podmínky předem byly jasně stanoveny. Jestliže sklářský průmysl koncentračními snahami dospěje k tomu, aby pracovní síly staly se zbytečnými, pak nutno nalézti vyrovnání zkrácením pracovní doby. Toto vyrovnání nesmí se však hledati v libovolném novém propouštění dělníků, kteří tam jsou zaměstnáni, a nutno předem stanoviti mzdovou úroveň a kontrolní právo organisací. Budou-li provedena tato ustanovení, zabezpečující dělnictvo, pak se na věc podíváme a jistě nebudeme míti zásadních námitek proti tomu, aby se tento průmysl odstraněním anarchie učinil v nějaké formě zase života schopným. neboť máme konečně přece velký zájem na tom, aby průmysl dutého skla zase vzkvétal, aby naše průmyslové hřbitovy byly zase vylidněny a staly se zase živoucími tělesy.

Měli jsme již ve starém Rakousku nařízení, které ve sklářských podnicích - zde šlo více o průmysl tabulového skla a láhvového skla - omezovalo počet Owenových strojů, které se tam směly postavili. Obáváme se, že dojde-li ke kartelu v průmyslu dutého skla, že postaveny budou nové stroje a že pracovní síly stanou se zase zbytečnými. Víme, že technickým pokrokům trvale nelze zabraňovati, ale stará nařízení o Owenových strojích ve starém Rakousku musejí býti zase vyhledána a musilo by se jich použíti také v průmyslu dutého skla. (Sen. Kostka [německy]: To bylo soukromé ujednání!) Nikoli, to bylo nařízení.

To je naše stanovisko, nejen k zákonu, nýbrž k otázce kartelů vůbec. Nynější anarchie v průmyslu nesmí býti vystřídána diktaturou kartelů. Stojíme proti anarchii v průmyslu právě tak nepřátelsky, jako proti diktatuře kartelů, která působiti může jen ke škodě všeho lidu. Takové, pánové, je naše stanovisko k otázce kartelů a přáli bychom si, aby nyní projednávaný zákon, který můžeme označiti jako torso, jako začátek, který dnes již v mnohých bodech by bylo zlepšiti, jako na příklad správně bylo poukázáno na řízení před rozhodčími soudy a kartelovými soudy, které je nemožností; žádáme především veřejnost tohoto řízení, vliv veřejnosti na tyto kartely. Jen pak bude možno zabrániti výstřelkům kartelů a kartely, jejichž výhody nepopíráme, budou moci projeviti své účinky. (Potlesk.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Uděluji dále slovo panu sen. Doudovi.

Sen. Douda: Vážení pánové! Celé letní období bylo věnováno výrobě reakčních zákonů. Všechny možné zákony proti pracujícímu lidu byly po sobě naneseny na stoly zákonodárců. Bylo potřebí po všem dobrém ve prospěch kapitálu také zaslepiti oči pracujícímu lidu, že se jde i na druhou stranu. A je zajímavo, že od r. 1930 nebylo nikdy snad jednání, aby se bylo nepoukazovalo na zlo kartelů, jakým způsobem kartely rušily celý hospodářský život, jak snižovaly mzdy. Jestliže měl vyvstati hospodářský boj proti nim, diktovaly výluky. Běda některému, oddělení nebo některé firmě, která by se byla chtěla vzepříti a vyjíti dělnictvu vstříc. Diktovaly se veliké pokuty. Nezáleželo jim na tom, jestli tento hospodářský podnik i zničí. Každým rokem, při celostátním rozpočtu byla snesena i vládními stranami spousta materiálu proti kartelu. Připomínám jenom ten konflikt mezi Baťou a železářským kartelem přes to, že byl členem správní rady. Ale nepovolilo se mu. Tedy při tom všem se přece jenom domnívala veřejnost, že zákon proti kartelům bude vypadati zcela jinak nežli tak, jak jej přinesla koalice.

Zákon o kartelech vyklubal se v poslanecké sněmovně až poslední den před ukončením zasedání a taktéž i zde. Kartely zasahují hluboce do hospodářského života, a to nejenom průmyslové, obchodní, nýbrž i řada kartelů s plodinami zemědělskými, a veřejnost se domnívala, že alespoň v jistých bodech se šlápne těmto magnátům na kuří oko. A koalice, která má zkušenosti z jednání o zákon bankovní, které se táhlo přes 3 měsíce, velmi dobře věděla, co to nadělalo zlé krve, že všechny strany mohly přinášeti to, co přinese zákon bankovní. A konečně byl to zákon, ne proti bankám, nýbrž na jejich ochranu.

A proto tentokráte byla koalice opatrnější, nechala si to na poslední dny a již jí nezbývalo mnoho času, aby tento zákon mohla dáti také do národohospodářského výboru.

Sen. Johanis včera sám se tomu divil, jak je to možné, že zákon, který tak hluboko zapadá do hospodářského života a kde ještě 2 kartely berou ze státní pokladny určité příplatky, cukerní a lihový, nebyl předložen ani národohospodářskému výboru. Proč? Poněvadž již nezbývalo času. Vždyť již zbýval jen jeden den k tomu a bylo potřebí, aby co nejrychleji tento zákon byl pod střechou a aby alespoň na konec se mohlo říci: Vidíte, my jsme vypracovávali trestní zákony všech druhů, zatěžující nejen poplatníky, ale šlápli jsme také na kuří oko kartelům. Tak se věci mají. Ovšem je dnes jiná doba, než když nejsilnější vládní strana v devadesátých letech byla proti každému kartelu, viděla, jaké je to zlo, tenkráte nemohli jsme se tomu diviti, byla jiná doba a pak vedoucí nebyli členy různých kartelů, 'nebyli ve správních radách různých velkých finančních a průmyslových podniků, což dnes je všechno spojeno s kartely; proto nekladla tehdy ani nejsilnější strana na to důraz, že projednávání tohoto zákona patří také do národohospodářského výboru, poněvadž ona sama má celou řadu kartelů, bramborářský, cukerní, obilní, všechno možné; tedy i z těchto důvodů přehlédla to, aby co nejdříve bylo toto pod střechou.

Zajímavo je, co zde uváděl přede mnou kol. dr Heller. Něco jiného vyslovil před měsícem ve výboru, když říkal kol. Mikulíčkovi: >No, Mikulíčku, takový starý marxista, přece nebuď tak naivní, že v takovém soukromokapitalistickém systému dá se bojovati proti kartelům, to je nemožné, to je ilusorní, boj proti kartelům. Ale pan dr Heller měl ještě říci, proč je to ilusorní? Nevím, kdo by to měl provésti, poněvadž vláda je koalice a ta je sestavena zase z různých vládních stran, a tak jako si netroufali vystoupiti proti těm, kteří jsou zastoupeni ve všech správních radách při bankovním zákonu, tak Ovšem také není možný boj proti kartelům, dokud všichni tito lidé pod přísnými tresty nebudou vyhnáni ze správních rad těchto podniků. Dokud budou zasedati v těchto správních radách, budou míti vždy cesty, aby chránili ty, kteří defraudují daně, aby mohli dělati intervence, aby se jim daně slevily nebo dočista odepsaly. To je ten háček, proč není možno vystoupiti jak proti bankám, tak proti kartelům, poněvadž vládní činitelé jsou spojeni s těmito institucemi. Pánové, tímto otvíráte oči těm, kteří ještě do poslední chvíle se domnívali, že přece jen je možná náprava i v tomto kapitalistickém systému. Vy krok za krokem donucujete nejen dělnictvo, nejen státní zaměstnance, proti kterým jste udělali zákon, nýbrž donutíte i všechny pracující vrstvy na venkově, malorolníky, domkáře. živnostníky, aby konečně dovedli chápati, že boj proti tomuto kapitalistickému systému je možný jen v jednotné frontě, aby se vybudoval systém řádný, socialistický. (Potlesk.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž je pan sen. inž. Marušák.

Sen. inž. Marušák: Vážený senáte! Mám za to. že předložený kartelový zákon bude značným zklamáním pro konsumenty (Místopředseda dr Hruban převzal předsednictví.), a uspokojí-li někoho více než konsumenty. že to mohou býti pouze podnikatelé. Podnikatelům přináší více nežli konsumentům. V prvé řadě již to, že ze soukromých společností dělá společnosti veřejnoprávní a že jejich soukromé úmluvy stávají se tímto zákonem úmluvami veřejnoprávními, je už veliké plus. Kromě toho napomáhá se tímto zákonem kartelovým společnostem také k udržení jejich členstva. Toto členstvo se tímto zákonem stabilisuje, poněvadž nespokojenec s kartelovým zřízením smí vystoupiti, pakliže k tomu nedá celá společnost souhlasu, jen žalobou. Tedy už z toho je viděti, že kartelový zákon velmi účinně hájí práva kartelových společností. (Zpravodaj sen. dr Karas: Dříve vůbec nesměl vystoupiti, teď aspoň smí!)

Pokud se týká zájmů spotřebitelů, bude velmi těžko, aby jejich námitky nebo stížnosti byly uplatněny. Předně přidělení této kartelové záležitosti statistickému úřadu, který vede kartelový rejstřík a zaznamenává jak prodejní ceny, tak i sazby. není nejvhodněji voleno. Bylo by snad lépe, když neexistuje ministerstvo zásobování, aby úlohu tu převzalo ministerstvo soc. péče, a kdyby ani to se snad nenašlo dosti vhodným, tedy ministerstvo vnitra nebo ministerstvo spravedlnosti. Postup, který v případě porušení smlouvy anebo v případě cenových nedorozumění se předpisuje, je příliš zdlouhavý. Je tu napřed sdělení statistického úřadu dotčeným zájmovým ministerstvům, která teprve.zařizují šetření. Výsledek šetření oznamuje se vládě nebo kartelové komisi. Pravděpodobně nebude se těmito věcmi zabývati vláda, nýbrž kartelová komise, a od rozhodnutí vlády, resp. kartelové komise má postižený kartel právo odvolati se ještě ke kartelovému soudu. Tento postup je jistě velmi zdlouhavý. Také není dosti dobře pamatováno na zastoupení spotřebitelů v jednotlivých sborech. Kartelová komise skládá se na př. ze 7 členů, úředníků, zastupujících sedm různých ministerstev. Jistě by bylo správnější kdyby v tomto sboru byli zástupci těch, kterých se ta nesrovnalost týká, to jsou konsumenti, různé společnosti atd. Tento zákon netýká se jen výrobců, nýbrž i spotřebitelů. Zejména na zájmy dělníků není dostatečně pamatováno.

Kartelová komise má o věci v největším počtu případů rozhodovati jednomyslně. Pouze v určitých případech je rozhodnutí právoplatné, jestliže rozhodne 5 členů ze 7. Už to jsou jistě velmi těžké podmínky, za kterých se má rozhodovati. Zde je jistě více než jisto, že se rozhodne vždy ve prospěch kartelů.

Ještě jedno ustanovení, pokud jde o kartelovou komisi, je dosti na závadu, a to, že musí býti vždycky přítomno předepsaných 7 členů. Pakliže těch předepsaných 7 členů není přítomno, není komise usnášení schopná. Tím způsobem mohlo by se lehce státi, že by i vědomě a úmyslně různé věci se protáhly. (Souhlas.)

U této kartelové komise nutno se pozastaviti ještě nad jednou záležitostí. Jsou vyjmenovaná určitá ministerstva, která tam mají své zástupce. Mezi těmito ministerstvy jsou také ona, která jsou sama podnikateli. Zákon výslovně praví, že stát jako podnikatel nemusí býti členem kartelu, čímž ovšem naznačuje, že může býti členem kartelu. Poněvadž již teď uhelné doly státní i hutě jsou v kartelu, je více než pravděpodobné, že z tohoto kartelu ani po vydání tohoto zákona nevystoupí. Bude zde určitá anomálie, že člen ministerstva, který zastupuje v kartelu zájmy tohoto ministerstva a řekněme i zájmy kartelu, poněvadž jsou totožné, bude rozhodovati o věcech.kartelu se týkajících v této komisi. Tu není dosti pamatováno na objektivnost v rozhodování, které může býti po stránce subjektivní načisto zkresleno. (Souhlas.) Jistě že po této stránce zákon nebyl dosti promyšlen a že bude vyžadovati změny.

Odvolání z usnesení komise kartelové jde ke kartelovému soudu. V kartelovém soudě mimo předsedy zasedají dva radové od nejvyššího správního soudu a dva znalci odborníci ze seznamu jmenovaných odborníků. Tu by bylo zase velmi dobře, kdyby zákon jasně řekl, co je to ten seznam jmenovaných odborníků, kdo má býti do tohoto seznamu pojat, jsou-li to jenom zástupci kruhů podnikatelských, či jsou-li tam také zástupci konsumentů. Bude-li se jednati o otázky odborné, je pravděpodobné, že tam budou voláni odborníci bez ohledu na zájmy jednotlivých skupin, a já bych si dovolil poukázati na zkušenosti, které máme zejména ve vyhledávání znalců. Je potřebí krajní opatrnosti. Vždyť máme např. v cementářském kartelu případy, že vynikající odborníci fungují zároveň jako výborně placení poradci kartelového průmyslu. Tak na př. za poslední dva roky jenom jeden znalec z oboru cementářského za rok 1931 a 1932 dostal od cementářského kartelu, odměny za své poradství 500.000 Kč. Je možno, že poradce, který není oficielně veden jako poradce toho kartelu, dostane se do kartelového soudu, a jest již předem možno tvrditi, že jeho posudek bude také příliš jednostranný, že bude straniti na úkor spotřebitelů, zejména živnostníků a dělníků. (Souhlas.)

Je také jistě na závadu, pakliže organisace dělnické nemají do organisace kartelů co mluviti. Zákon říká, že

stížnost mohou podávati kromě postižených skupin také skupiny zájmové, ale ty, které jsou odběrateli nebo v nějakém odběratelském poměru ke kartelu. Bylo by dobře, kdyby také všeodborové organisace měly právo stížností, poněvadž nám nejde jen o tvoření cen, nýbrž také o řešení otázky zaměstnanosti. A tu jsme svědky toho, že kartely nám neškodí mnohdy jen po stránce cenové, nýbrž že nám škodí také koncentrováním průmyslu. Jednotlivá průmyslová odvětví se zavírají, aby byla menší režie a vyšší zisk, kartel platí obrovské odměny bývalým správním radám a ředitelům zavřených závodů, ovšem na úkor dělnictva, které tam bylo dříve zaměstnáno. Máme jistě právo i povinnost, věnovati kartelové činnosti po této stránce co největší pozornost.

Myslím, že otázka výloh z tohoto kartelového zákona vyplývajících měla býti řešena jinak, než jak navrhuje předloha. Ministerstvo obchodu je povinno dáti kartelovému soudu a kartelové komisi potřebné zařízení a hraditi příslušný náklad. Státní pokladna bude také hraditi výlohy spojené s kartelovými soudy. V dnešní kritické době, kdy se šetří s každou korunou, snáze by tyto náklady snesly kartely, které kartelový zákon vyvolaly, než státní pokladna, a bylo by to jistě také spravedlivé.

§ 39 kartelového zákona přímo praví, že ustanovení kartelové se netýká úrokové sazby podle zákona č. 44 z 2. března letošního roku. Z toho bychom mohli usuzovati, že se vláda, příp. parlament bude zabývati otázkou úrokových sazeb ještě samostatně. Po zkušenostech, které máme jak s bankovním zákonem, tak také s bankovními úrokovými sazbami, nemůžeme považovati za konečné řešení, co se stalo, a budeme musit trvati na tom, aby se řešení dělo cestou radikálnější a příznivější píro širokou veřejnost. (Sen. Riedl: Je o provisorium!) Ano, to je provisorium, které nesnese dlouhého odkladu před definitivním řešením.

Nyní mi budiž dovoleno, abych se konkrétně zmínil o některých odvětvích kartelového průmyslu. Je to především železářství. Už někteří řečníci zde správně naznačili, jak ohromné jsou rozdíly mezi našimi a zahraničními cenami surovin železa. (Hlas: V Belgii!) Ano, v Belgii jsou ceny železa asi třikrát levnější než u nás, ve Francii a Anglii dvakrát levnější. Tím se stává, že naše kartely si nechají ujíti do zahraničí velké zakázky i od našich dřívějších odběratelů, a činí to jen z toho důvodu, že mají pevně předepsané kartelové ceny a že žádný člen, nechce-li se vydati nepříjemnosti pokutování nebo zničení, nesmí přijmouti objednávku pod kartelovou cenu a raději nechá i výhodný obchod utéci do zahraničí, raději se propouští dělnictvo a neplatí daně a přirážky, jen aby se uhájila autorita kartelu.

Druhý významný kartel je cementářský; vyrábí v Československé republice něco přes 200.000 vagónů cementu. Z tohoto množství vyrábějí 2 společnosti, t. j. Králové Dvůr a Čížkovice a pak Maloměřice u Brna, přes polovinu, asi 110.000 vagónů. Výrobní cena 1 q cementu činí u tohoto kartelu asi 12 Kč. Cement sám se ovšem prodává za cenu daleko přes 20, 30 Kč, i za 36 Kč a namnoze i dráže. Počítáme-li jako přiměřenou cenu asi 22 až 24 Kč, vidíme z toho, že cementáři vydělávají na kartelu obrovské částky, přibližně asi 10 Kč na 1 q. Jestli režijní cena - a ta je dosti slušně Odhadnuta - činí 12 Kč za J q a prodává-li se cement za 22 až 24 Kč, znamená to, že velké závady vydělávají minimálně 10 Kč na 1 q. což při 200.000 vagónech znamená 200 mil. Kč ročně. Máme pouze 2 cementářské podniky, které mají vyšší režii. Většina podniků cementářských jsou předválečné nebo z první doby poválečné, takže měly možnost se racionelně zaříditi a zaplatiti si veškeré investiční náklady. Jsou to pouze menší cementárny v Horním Srní a ve Stupavě, z nichž každá má kapacitu asi 7000 vagónů, které byly zřízeny nedávno, po státním převratu a které mají režii asi o 6 Kč na 1 q vyšší, takže u nich by se mohla odhadovati výrobní cena 1 q na 16 až 18 Kč. (Sen. Riedl: Ale cement z Horního Srní je v Brně lacinější než z jiných cementáren!) Je zajímavé, že cementárny s tou drahou výrobou mají ceny levnější než kartel s levnou výrobou.

Nejsprávnější by bylo řešení, kdyby se zavedla směrná cena od státu pro všechny cementárny, bez ohledu na to, jakého původu jsou, a řeklo se: >Popřevratové cementárny mají takovou a takovou režii proti cementárnám starým< a stanovila se pak u všech cementáren svéstojná cena, do níž by se započetla jak režie, tak výdělek. Rozdíl mezi směrnou a svéstojnou cenou by se odváděl do státní pokladny buď ve prospěch nezaměstnaných nebo ve prospěch stavebního ruchu. Kdyby se, řekněme, stanovila maximální cena 22 Kč nebo kdyby se šlo na 24 Kč, s čímž by se odběratelé cementu spřátelili, mohlo by se docela dobře do státní pokladny z každého 1 q odváděti 6 Kč. Při 200.000 vagónech byla by to velmi slušná částka, 120 mil. Kč. Kdyby se o to stát s těmi továrníky i rozdělil, mohl by z toho pro státní pokladnu vypadnouti velmi slušný příjem v podobě nějakých 40 až 60 mil. Kč. (Sen. Johanis: Byla by to malá náhrada za to, co se prostavělo ve Vranově na Moravě!) Ano, a také za to, co se jim odpustilo na různých daních atd.

Třetím artiklem kartelovým, který je velice bolestivý, je cukr. Cukrovarníci způsobují dnes paniku nejen u konsumentů a u dělnictva, nýbrž i u zemědělců. Jistě bije do očí, že při té horentní ceně 6 až 6.50 Kč za 1 kg cukru se rolníkům platí tak nízké ceny za cukrovku, že se platí skoro třikrát nižší cena než v době, kdy cukr stál o 30 % méně, když byl za 4.20, nejvýše za 4.50 Kč. To spočívá hlavně v té věci, že cukrovary mají obrovský politický vliv. Je nutno, aby tomuto jejich vlivu se všemi prostředky čelilo. (Sen. inž. Winter: Oni říkají, že z našich domácích cen hradí vývozní ztráty a že nyní ten vývoz se jim snížil!) Ano! Právě bych chtěl na to poukázati, že dnes konsumenti doplácejí na vývoz cukru. Odhaduje se to na 850 mil. Kč. To platí i ti nejchudší, nezaměstnaní dělníci. A jestliže se vytýká nezaměstnaným dělníkům podpora ze státní pokladny, pak v prvé řadě by se měla vytýkati cukrovarníkům a cukrovarnickým kartelům, kteří nejsou nezaměstnaní a berou při tom statisícové a milionové příjmy. Máme případy, že lidé, kteří jsou dnes na špici cukerního průmyslu, neměli po státním převratu ani 1.000 Kč majetku a dnes mají mnohonásobné miliony. Zde budeme se musiti do této věci konečně již jednou energicky také vložiti.

Po stránce dělnické je bolestné, že rok od roku se nám zavírají cukrovary. Dnes již je stav takový, že trvalých dělníků v cukrovarech v Československé republice zaměstnáno je pouze 17.000, ostatního sezónního dělnictva také není mnoho. To na př. v posledním roce 1932 bylo zaměstnáno pouze 3 neděle. Za tři neděle byla kampaň skončena a dělníci neměli co dělat. Jestli stát již dává těch 850 mil. Kč, musí si vyhraditi určitý vliv, aby se mu to zase vracelo ve způsobu zaměstnanosti, aby se snížila podpora v nezaměstnanosti a nezaměstnanost sama. Ale zase tak jako jiné kartely, tak i zde kartely cukrovarnické, když zruší závody, vyplácejí zrušeným závodům obrovské odměny a uhrazují to pouze na dělnictvu, a nikoli na svých ziscích.

Uvedu maličký případ z jižní Moravy, co taní dělá kartel. V Takovicích nedaleko Znojma je malý cukrovar podle systému inž. Cuckera zařízený a patřil velkostatkáři Goldschmiedovi. Ten ho před třemi lety prodal několika zbytkovým statkářům a kapitálově silným lidem. Já jsem s nimi mluvil osobně a oni mi tvrdili, že nepůjdou do kartelu a budou platiti řepu cukrovku za 20 Kč a cukr, poněvadž nepůjdou do kartelu, že budou prodávati maximálně za 4.50 Kč. Teď ani jedno se z toho neuskutečnilo. Kupují dodnes tak lacino řepu jako kartel a prodávají cukr tak draho jako kartel.

Setkal jsem se s jedním vysokým státním úředníkem, který do věci byl zasvěcen a stěžoval jsem si na to, že nedodržují, co slíbili. On povídal, pane senátore, oni by byli bláhoví! Za to, že nešli do kartelu a že nekupují dnes cukrovku dráže a neprodávají cukr levněji, platí jim kartel 100000 Kč odměny. Tedy dostávají odměnu za to, že lichvaří na dvou stranách, místo aby přišli do kriminálu. To jsou poměry naprosto nezdravé a neudržitelné.

Máme sezónu nakládání ovoce. K nám se dováží tolik konservovaných věcí, marmelád a ovoce ze zahraničí, a naše ovoce se nechá hnít. Proč? Poněvadž se prodává za babku. Kilogram švestek za 50 hal., mnohdy ani ne, meruňky, když budou za 3 Kč, budou drahé, ale cukr stojí 6.50 Kč. Tak se nikomu nevyplatí, aby ovoce konservoval. Ovoce se následkem toho nechává úplně zkaziti. (Sen. Riedl: S čokoládovnami je to totéž! Švýcarské čokoládovny prodávají u nás laciněji čokoládu než naše!) Správně kol. sen. Riedl poukazuje, že švýcarské čokoládovny, které od nás kupují cukr lacino, dodávají nám čokoládu levněji, než za jakou cenu mohou prodávati naše čokoládovny. Je to přirozené, když se náš surový cukr prodává do zahraničí za 52 hal. a rafinovaný nejdráže za 1,10 Kč za 1 kg. To je obrovský rozdíl.