O tento paragraf byl sváděn za starého Rakouska veliký zápas, pro tento § 24, který určoval chování úřednictva v úřadě a mimo úřad a s nímž již dnes nevystačíme, byla odkládána služební pragmatika, dokonce byla i odložena panskou sněmovnou, teprve panská sněmovna našla vhodný text tohoto paragrafu. Velká část úřednictva, a sváděl jsem tehdy s úřednictvem velký zápas, byla dokonce ochotna zříci se všech hmotných výhod, jak je poskytovala služební pragmatika, na př. časového postupu, konečně i vzorného disciplinárního řízení a jiných předností, které měla služební pragmatika. Úředníci chtěli se raději zříci těchto výhod, nežli by připustili uzákonění § 24. A i tehdy musila vláda vystoupiti, byl to Heinold, ministr vnitra, který ujišťoval, že vláda rakouská nepoužije §u 24 snad k nějaké persekuci nebo vexatoricky, že by ho chtěla použíti ke zrušení organisací atd, a musím loyálně doznati, že vláda rakouská tomuto slibu také skutečně dostála. (Sen. Kindl: To byl ojedinělý případ!) Prosím, to je samozřejmé. (Sen. Kindl: Teď to půjde ostřeji!) Ano, jsou mimořádné doby a je jiná mentalita. Dnes jsou docela jiné poměry, než byly tehdy.

Této předloze se na př. také vytýkalo, že Rakousko vystačilo se starou služební pragmatikou i za války. Ano, vystačilo. Proč? Poněvadž za války vláda prostě císařským nařízením zrušila nebo omezila všechny občanské svobody a na delikty toho rázu, jak je má na mysli tato předloha, byl stanoven vojenský soud. A vojenským soudům také podléhali zaměstnanci státní.

Nuže, tehdy se ani nepomýšlelo na to, že by snad mohly nastati mimořádné případy, jak je má na mysli tato předloha. Nikdo tehdy nemohl mysliti na činnost protistátní, že by se někdo prohřešoval proti jednotnosti, celistvosti státu a podobně nebo proti demokraticko-republikánskému zřízení. To všecko tehdy bylo neznámo. Konečně rakouská vláda měla v rukou jiný instrument pro případ výjimečné doby. Měla prostě císařské nařízení, jímž mohla suspendovati občanská práva, což všecko zde nyní není, leda že bychom sáhli také k zákonnému opatření, jak to má na mysli naše ústava.

Také bylo namítáno, že této předlohy mohlo by býti použito k persekuci. Ano, i to připouštím. Vláda by mohla použíti těchto opatření k persekuci, k stíhání úřednictva určitého politického smýšlení, to by všechno bylo možné. Ale kdyby vláda chtěla nastoupiti tuto cestu nelegální, kdyby chtěla zneužíti své moci a kdyby měla k tomu moc, aby mohla zneužívati své moci, pak by nepotřebovala tohoto zákona, stačila by jí stará služební pragmatika a stačilo by jí mnohem méně nežli služební pragmatika, kdyby chtěla zneužívati tohoto zákona nebo dosud platných předpisů proti úřednictvu ve smyslu persekučním. Vláda to také ve své důvodové zprávě jasně povídá, že nikterak nebude snad zneužívati zákona pro politickou činnost slušných lidí, kteří chtějí slušme politicky pracovati... (Výkřiky sen. Kindla.) Vy, pane kolego, byste mezi ty slušné asi nepatřil.

Tolik se všeobecného stanoviska, a nyní přejdu k meritu zákona samého. Byly zde předneseny, pokud jde o věcný obsah, určité námitky. Stěžovalo si úřednictvo, že tato předloha znamená zásah do hmotného práva úřednictva, a to proto, že provinilec, který bude na základě tohoto zákona propuštěn ze státní služby, pozbude nároku na zaopatřovací požitky pro sebe i pro rodinu, a že si zaměstnanec na tyto zaopatřovací požitky platil, že to znamená určitou konfiskaci všech příspěvků, které zaměstnanec vyplatil státu na své pojištění, a nejen pro sebe, nýbrž i pro svou rodinu. Nechci tuto námitku zamítnouti, tato námitka je opodstatněna. Chci pouze konstatovati, že tímto zákonem na dosavadním stavu se nic nemění, poněvadž i dnes podle disciplinárního práva, platného pro zaměstnance, mohl býti zaměstnanec propuštěn ze služeb podle moderní služební pragmatiky, podle moderního služebního práva, aniž by měl právo na pensi pro sebe a svoji rodinu. Já ovšem nemohu souhlasiti s důvodovou zprávou k vládnímu návrhu, která činí podstatný rozdíl mezi zaopatřovacími platy státních zaměstnanců a mezi pensijním pojištěním, když říká, že nemůže odejmouti zaměstnanci jeho nárok na pensijní zaopatření, pokud je pojištěn u pensijního ústavu nebo v sociální pojišťovně, kdežto u státních zaměstnanců tak činí a mluví zde výslovně o systému zaopatřovacím a systému pojišťovacím. Myslím, že to dobře neodpovídá vzhledem k tomu, že dnes státní zaměstnanec odvádí na svoji pensi 8 % pensijního příspěvku, takže se již hodně přibližujeme pensijnímu pojištění, kdežto do převratu, až asi do r. 1919, státní zaměstnanci platili pouze 3,5, po případě 43 %, zřízenci platili dokonce ještě mnohem méně. Tehdy se mohlo mluviti o zaopatřovacím systému, poněvadž to byl do jisté míry jakýsi uznávací poplatek, kdežto dnes 8 % už se nemůže pokládati za nějaký uznávací poplatek, to je skutečné pensijní pojištění. A jestliže se namítne, že stát musí to ostatní doplatiti, tak já zase namítám, že v pensijním pojištění platí zaměstnanec i zaměstnavatel, platí oba dva stejně. Kdyby tomu bylo také tak ve státním zaopatřovacím systému, pak vedle těch 8 %, co platí státní zaměstnanec, má také stát odváděti 8 % ve smyslu pensijního pojištění, a bylo by to už 16 %. A jestliže dávky, jaké dostává dnes státní zaměstnanec, by jaksi podmiňovaly 24%ní příspěvek, pak já zase namítám, že právě proto, že státní zaměstnanec 'byl vzhledem k vyšším dávkám také jaksi méně honorován nežli zaměstnanec soukromý - to se přece vždy předpokládalo a výslovně říkalo vzhledem k jeho zajištění a zaopatření, že státní zaměstnanec je také o to méně placen než v soukromé službě - nuže, státní zaměstnanec si také nepřímo tím, že měl menší plat, platil má své zaopatření. To se dnes úplně vyrovnává. Proto námitka, kterou dnes státní zaměstnanci podávají, že to znamená určitý zásah do hmotného práva zaměstnance, je dosti opodstatněna, ale já znova musím konstatovati, že se touto předlohou nic nemění na dosavadním stavu a že budeme také musit uvažovat o tom, abychom tento systém zaopatřovací změnili snad v systém jiný.

Také z řad soudcovských dostali jsme řadu námitek, a musím konstatovati předem, že námitek opodstatněných. Tak na př. o tom, má-li soudci býti přiznán vyživovací příspěvek pro případ propuštění ze služby, tedy pro případ disciplinárního trestu, ať toho či onoho, vždycky rozhodoval kárný soud, složený jen ze soudců, kdežto dnes se rozhodování o přípustnosti takového vyživovacího příspěvku pro soudce přenáší jednak na administrativní orgány a jednak na kárné soudy.

Dále byla z řad soudcovských vznesena také nejvážnější i námitka, že se zde zasahuje i do formálního práva soudcovského, a to proto, poněvadž soudce bude souzen také nesoudcem, což až dosud nebylo. To je určitý průlom do zásady, stanovené disciplinárním právem platným pro soudce z r. 1867. Tento zákon byl vydán na základě prosincovky. Upozorňuji na data: Zákon z r. 1867, podle něhož soudce mohl býti souzen v kárném soudu jen soudcem, kdežto dnes podle tohoto zákona bude soudce souzen také nesoudcem. Já nemohu ovšem tuto námitku vyvrátiti, mohu ji jen zeslabiti. Mohu ji pouze odůvodniti jednak - a to hlavně podškrtávám - mimořádnými poměry. Že mimořádné poměry vyžadují také mimořádných opatření, slyšeli jsme již vícekrát a není potřebí, abych to vysvětloval; a jednak to chci zeslabit také přechodností tohoto ustanovení, neboť, jakmile nade jdou zase normální poměry, tato přechodnost pomine a zase se to vrátí do starého stavu. To znamená, že soudcové budou zase souzeni soudci. Ale i jinak si to dovolím ještě zeslabiti tím, že v takovém kárném, disciplinárním senátě tříčlenném musejí býti podle tohoto zákona vždycky, když půjde o případ soudce, dva členové soudci, jenom jeden člen bude mimo soudcovský stav. Tedy budou tam míti soudcové vždy většinu.

Snad by se mohlo namítnouti, že by mohlo nastati jakési ovlivnění soudce administrativním úředníkem, ale to jsou výjimečné případy. Tedy tato námitka jakéhosi zásahu do formálního práva je správná. Prosím, já bych ji chtěl vyvrátit ještě také i jinak. Jest jisto, že je to jakýsi zásah do neodvislosti soudcovské. Ale já chci upozorniti, že sice je ne-odvislost soudcovská platná v celém světě, všude ve všech moderních státech, ale to neznamená, že by snad neměla vůbec míti nad sebou, nechci říci přímo nějakou kontrolu, také vyšší autoritu. Všude ve všech státech, a zejména ve Francii, se projevovaly zejména v poslední době, v posledním století, snahy, postaviti soudcovskou neodvislost také pod určitou vyšší autoritu, poněvadž soudcové jsou samozřejmě také lidé, jsou také omylní, mají také lidské vlastnosti jako konec konců každý člověk. My máme, prosím, všecko u nás v pořádku, pokud jde o administrativu. (Výkřik sen. Mikulíčka.) Také i pokud jde o soudcovský stav. Ovšem to neznamená, že bychom, v administrativě a soudcovském stavu, tedy v soudnictví, nenalezli jednotlivce, kteří nejsou na svém místě. Žádný stav není imunní proti tomu, aby se nevloudili do jeho řad jednotlivci, kteří si nejsou vědomi dobře svých povinností. (Výkřik sen. Kindla.)

Samozřejmě nám musí jíti o to, aby takových jednotlivců v administrativě a v soudcovském stavu bylo pokud možno nejméně. Proto pro tu mimořádná dobu je tu určité přechodné ustanovení a já v něm spatřuji jakousi kontrolu i soudcovského stavu. To je můj osobní názor, který nebyl nikde oficielně projeven, ale já to vyciťuji tím, že v kárných soudech budou také nesoudci souditi soudce.

To by asi tak byly námitky proti obsahu. O obsahu samém nechci samozřejmě hovořit, a to paloto, poněvadž každý si jistě přečetl zákonnou předlohu, a mám jenom některá objasnění některých nových ustanovení a některých snad, řekl bych, také i podstatných změn proti dosavadnímu právnímu stavů. Tak především bych chtěl konstatovat, že pro delikty, jaké uvádí zákon - ty delikty jsou rázu jistě velmi vážného, neboť zde jde o náš nejvyšší statek, o stát, o jeli o existenci, o bezpečnost, o klid a pořádek uvnitř, a tím také i bezpečnost na venek - samozřejmě nemůže býti jiného trestu než propuštění. Pro tyto delikty jest jen propuštění, a to je dvojího druhu, buď je propuštění trvalé nebo dočasné. Trvalé platí pro každého zaměstnance, který se přímo dopustil těchto trestných činů, po případě k nim nabádal nebo sváděl. Druhý způsob trestu, propuštění dočasné, je pro ony zaměstnance, kteří by snad schvalovali, po případě vychvalovali takové trestné činy, jak je má na mysli předloha. Samo sebou se rozumí, že, pokud jde v obou případech o vojenské osoby, znamená to vždycky ztrátu vojenské hodnosti a v obou případech, ať už jde o trvalé nebo dočasné propuštění, má to také v zápětí ztrátu pense nejenom pro zaměstnance samého, nýbrž také pro rodinu, a jenom ve zvláštních případech může kárný soud vysloviti přípustnost jakéhosi vyživovacího příspěvku, jenž ovšem nesmí překročiti 50 % normálního výslužného, na jaké by měl zaměstnanec právo, kdyby v té době odcházel do pense. U duchovních v prvém případě trvalou ztrátu práv a nároků na platy z prostředků státních a samozřejmě i pense. v druhém případě může býti trest uložen také dočasně. (Výkřiky sen. Kindla.)

Pro státní zaměstnance budou napříště pro tyto delikty, jak je má předloha na mysli, fungovati dva druhy disciplinárních soudů: budou to disciplinární komise I. a II. instance, potom kárné výbory vojenské a četnické, a pak zvláštní kárné soudy, jak je má na mysli tato předloha. Ty budou ovšem dvojího druhu: kárný soud zemský a pak ústřední kárný soud, který bude zřízen u ministerského předsednictva, ale ten funguje jenom jako odvolací instance.

Předsedu, náměstka a další členy zemských kárných soudů jmenuje vláda, kdežto předsedu ústředního kárného soudu sám president. Bohužel se však opomnělo, že má jmenovati také náměstka; tedy náměstek bude jmenován, vládou, ale může se snadno stati, že předseda, který je jmenován presidentem a bude trvale zaneprázdněn nebo nemocen, bude zastupován místopředsedou, který je jmenován vládou. To je, myslím, chyba. Novinkou je, že v kárných soudech musí vždy zasedati alespoň jeden aktivní soudce vojenský nebo civilní. To je průlom do dnešního disciplinárního práva. Před válkou, když se jednalo o služební pragmatiku, jsme se domáhali, aby delikty, třebas by byly služební povahy - ne tedy trestné činy, které eo ipso patří před řádný soud trestní - byly souzeny řádnými soudy a aby u každého soudu byl zřízen zvláštní kárný senát, který by byl složen ze soudců. Je velmi zajímavé, že tehdy za Rakouska mělo státní úřednictvo větší důvěru v soudce než v administrativní úředníky. To vyplývalo zajisté z tehdejších poměrů, poněvadž vysoká byrokracie byla složena po výtce z jistých privilegovaných lidí, šlechticů atd. Tomuto požadavku nechtěla rakouská vláda vyhověti a odůvodňovala to tím, že nejde o trestné činy, nýbrž o delikty pouze služební povahy, které mohou býti nejlépe posouzeny a souzeny úředníkem administrativním, a nikoliv soudcem. Zde je tedy průlom do této bývalé zásady, který můžeme jenom vítat.

Velmi důležité také je, že v kárných soudech nemusejí podle této osnovy zasedati jenom právníci. Pokud šlo o disciplinární právo, vždycky zasedali v disciplinárních soudech právníci, jen výjimečně, když šlo o odborného úředníka, řekněme technika, mohl býti přizván také jako expert úředník jiné kategorie, ale jinak disciplinární soudy byly vždycky složeny jen z právníků. Teď tomu tak nebude a dokonce v kárných soudech budou moci zasedati i zaměstnanci, kteří nejsou státními zaměstnanci. A zase naopak obhájci mohli býti podle dosavadního disciplinárního práva pouze z řad zaměstnanců i práva neznalých, kdežto nyní musí obhájci - třeba i úředníci - býti jen a jen osoby práva znalé. Také advokáti atd. jsou ovšem připuštěni.

Velmi závažným ustanovením je ustanovení §u 15, kde souběžně s kárným řízením může býti pro týž delikt zavedeno také trestní řízení. To je určitá duplicita. Bylo-li za disciplinárního práva dodnes platného na státního zaměstnance učiněno trestní oznámení, odpočívalo disciplinární řízení, kdežto nyní může býti pro týž delikt zaměstnanec stíhán nejen kárným soudem, nýbrž i řádným trestním soudem, a i kdyby byl v obou případech osvobozen, nastává ještě ta triplicita, že může býti také i disciplinárně stíhán a disciplinárně potrestán.

Poslanecká sněmovna změnila některá ustanovení v předloze, ale nechci je zde rozvinovati. (Sen. Mikulíček: Referent ztratil konec a nemůže ho najíti!) Já jsem jen konal svou povinnost, poněvadž jde o příliš vážnou věc, o disciplinární právo, a měl jsem za svou povinnost vysvětliti všechno, co je závažné. Neodpovídá-li to náladě slavného senátu a chce-li se senát přeměniti ve fabriku zákonů, nemám proti tomu žádnou námitku.

Ústavně-právní výbor projednal tuto velmi vážnou předlohu velmi podrobně a já jeho jménem doporučuji plenu senátu, aby osnovu schválil ve znění shodném s posl. sněmovnou. Tím končím.

Místopředseda Klofáč (zvoní): Zahajuji debatu.

Podle usnesení předsednictva navrhuji řečnickou lhůtu 20 minut.

Kdo souhlasí s mým návrhem, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Lhůta tato je přijata.

Uděluji slovo prvnímu přihlášenému řečníku, jímž je pan sen. Hancko.

Sen. Hancko: Slávny senát! Usnesenie posl. snemovne o vládnom návrhu, o stíhaní protištátnej činnosti štátnych zamestnancov a niektorých iných osôb a o prekladaní sudcov na iné miesta proti ich vôli postúpené bolo poslaneckou sněmovnou sem, senátu Národného shromaždenia, k pojednávaniu. Osnova táto, ako vidíme, sa dnes aj započala pojednávať. Velmi ale nás prekvapuje, prečo bolo odročené pojednávanie osnovy o trestnom stíhaní prezidenta republiky a prečo o trestnom stíhaní ministrov republiky a to až na jeseň. K vôli uspokojeniu verejnosti maša mienka je tá, že tieto osnovy prv malý byť pojednávané a za nimi mala byť pojednávaná zamestnanecká osnova. My v tonuto vidíme akúsi záhadnú schováváním politickú. Vidíme, že v tejto osnove nejedná sa o tých, ktorých chcú súdiť, totiž o tých zamestnancoch, ale o tých, ktorých iní chcú posudzovať, a preto sa na tejto predlohe aksi nepohodla vládna koalícia.

A, veľactení pánovia, musíme vedeť, že verejnosť chce videí: vzorné príklady podľa latinského: Verba movent, exempla trahunt. Keď sa pre protištátnu činnosť môžu stíhať podradní zamestnanci, veľactený senát, tým väčšou mierou mali by byť a musia byť stíhaní nadriadení zamestnanci, jestli sa proti štátu prehrešia, poneváč títo majú byť dobrým príkladom a majú im predchádzať, nakoľko oni zákony exekvujú.

Tento postup dáva nám tušiť, že pod rúškou zmocňovacieho zákona organizuje sa v našej republike akási záhadná, dosiaľ na celom svete neslýchaná stranícka diktatúra mnohých strán, soskupených v dnešnej koalícii, a robí sa to pod maskou demokracie, a to v §e 2, ktorý praví, že vraj budú tí trestaní, ktorí vyvíjajú činnosť proti demokraticko-republikánskej štátnej forme.

Pánovia moji, to je tak neúprimná práca, že tí páni sami, ktorí tento zákon vynášajú, vydávajú také svedectvo nevážnej práce zákonodarnej, aké svet, hádam, v žiadnom štáte nevidel. Pod maskou demokracie usmrcujú demokraciu. To je svetový politický šláger našej vládnej koalície v Československej republike. Môžete byť, pánovia, na toto hrdí.

Sem dospela konsolidácia za 15 rokov, že dnes už v mene demokracie za neslušné, škodlivé politizovanie v každom ohľade bude koalícia vydávať vysvedčenie a bude hľadať koalícia u druhých štátnych občanov, či sa tí, ktorí neschvaľovali politiku vlády, nedopustili vlastizrady. Toto je, pánovia, nie hľadanie, takto vy nenajdete vlastizrádcov. I keď bude niekto kritizovať a ostro kritizovať postup dnešnej vládnej koalície, nič to nebude, ale 'bude to zanevřeme obecenstva na dnešný vládny režim, ktorý toľko zla natropil a republiku k dnešnej hranici mravného, hospodárskeho úpadku priviedol. A tí, ktorí sa budú snažiť zameziť tento škodlivý režim iným režimom, tí zaiste budú kvalifikovaní tými pánmi, ktorí k dnešnému režimu patria, nie s dobrým vysvedčením, ale zaiste budú to kvalifikovať pravdepodobne za štátu škodné a, hádam, aj za nejakú zradnú štátnu prácu.

Pánovia, dôveru voči tomuto režimu, ktorým - uznať musíte a cítite to sami všetci najlepšie - stroskotal dnešný centralistický režim, nemôžeme mať. Takto si dnešný od prevratu centralistický režim dôveru nikdy nezíska a získať si ju ani nemôže. Tu sú potrebné veľké, ideálne, štátnické činy, aby obyvatelstvo republiky získalo dôveru k vládnym činom.

Po terajších skúsenostiach v politickom živote máme oprávněme obavy, že terajšia vládna koalícia využije tohoto zákona stranícky k zákonom vnucovanému zachraňovaní svojich v základoch otrasených pozíc. A pri dosiaľ známej straníckosti koaličných vládnych strán dá sa s istotou predpokladať, že sa vládne koaličné kruhy pri prevádzaní tohoto zákona nebudú pridržiavať objektívnosti a spravedlivosti, čím veľmi pravdepodobne udomácni sa režim uplatňovania vnucovanej absolútnej dnešnej koaličnej pravdy, t. j. toho, že vláda sa oblečie do rúcha štátu a kto sa proti nej ostrou, ale vecnou kritikou odváži postaviť, bude stíhaný týmto zákonom.

Ďaľšie obavy máme aj z toho, že sa pri prevádzaní zákona koaličným straníckym duchom udomácni režim zlomyseľného denuncianstva, ktorý demoralizujúcimi účinkami v konečných výsledkoch môže sa stať nie dobrotou pre štát, ale jeho skazou. Skrachovaný a ďalej nemožný centralistický vládny režim sa pod kepienkom zmocňovacieho zákona všemožne zachraňuje a retuje. Aj osnova o stíhaní protištátnej činnosti štátnych zamestnancov je jednou pomôckou tejto akcie. Veď platné zákony stačily protištátne elementy dostatočne na uzde udržať, pánovia, a ich náležité aj stíhať dosavádnym disciplinárnym pokračovaním. My Slováci máme menovite ten dojem pri do života uvádzaní tohoto zákona, že sa osnovou touto sleduje hlavne ten cieľ, aby dosiaľ tak ťažko potlačené a ukrivdené Slovensko a odstrkovaní Slováci mohli byť aj týmto zákonom umlčovaní a brzdení práve pri energičnom domáhaní sa svojich národných a prednostných práv na Slovensku.

Koaličné centralistické vládne kruhy dobre vybadaly a vystihly, že je Slovensko nešťastnou ich vykorisťujúcou politikou centralizmu znepokojené, že dôvera voči tomuto centralistickému vládnemu režimu v slovenskom národe v základoch je otrasená. Preto sa robia pokusy, aby stratenú dôveru takýmito vnútenými zákonnými opatreniami do ľudu umele votkali a režim svoj aspoň na čas predlžili a zachraňovali.

Veľactený senát! Keby zadnou myšlienkou tejto osnovy podľa nášho presvedčenia nebol tento ukrytý plán a tento ukrytý cieľ, ale plán ideálny, ozaj vlastenecký, spravedlivý, vtedy by ho každý úprimný vlastenec smelé, s čistým svedomím mohol odhlasovať. Ale my sme presvedčení, že týmto zákonom dosavádny hriešny vládny režim, ktorý toľko zla natropil, len seba zachraňuje a menovite že sa zachraňujú prívrženci toho režimu, ktorí dosiaľ za toto stranícke hopsavlastenectvo vo svoj prospech a na úkor celku len pre seba a sebe blízke záujmové sféry kapitál kovali.

Pánovia, so zákonom týmto tak sa bude žiť, skúmať a vyskúšať, že sa práve opačného cieľa dosiahne. Dôvera sa násilne vtíkať do nikoho nedá. Ti, ktorí favorizovaním dosavádneho skazonosného centralistického režimu vývin politictko-hospodárskych věcí až po hranicu dnešného mravného a hospodárskeho úpadku priviedli, v republike dôveru ľudu dávno stratili a dôveru túto viac nezískajú. Tí by mali v záujme najvyššom, v záujme republiky, jej ďaľšieho upevnenia a zabezpečenia už raz ustúpiť a odvolať sa k národu, ktorý by im dal srozumiteľnú a jasnú odpoveď, že republika potrebuje nového, zdravého štátotvorného režimu bezzištného a aj slovenskému národu prajného vlastenectva, vlastenectva takého, ktoré nebude poznat ego, seba samého, ale ktoré znepokojený, zklamaný a dosial bratskou rukou z moci rozhodujúcej odstrčený slovenský národ poteší, uspokojí a dôveru slovenského národa voči Prahe zavedením aj pre Slovensko prajnej politiky oživí a obnoví. Preto, slávny senát, my sme tej mienky a myslím, že je to zdravšia a zdravá mienka, že miesto takého zákona potrebovali by smie skôr zákon na ochranu roduverných Slovákov, štátnych zamestnancov v republike a na trestné stíhanie všetkých, ktorí štréberským podlizovaním sa nahor vlastenčia tak, že statočných Slovákov práve pre ich roduvennosť a ich slovenské národné nepoddajné presvedčenie zlomyseľné udávajú, denuncujú, a za to ešte aj od republiky odmeny dostávajú.

Máme plné obavy, že tento zákon bude slúžiť tomu tajnému cieľu, aby Slovákov tak učil vlastenčiť, že aby títo svoj národ zapierali, aby ho neuznávali a každého, kto sa zaň oduševňuje, mohli podľa tohoto zákona trestať.

Upozorňujeme, že v záujme štátnom je správné, keď sa zradcovská, ale dokázaná činnosť prísne tresce; vo vlasti nech ten požíva chleba, kto za vlasť žije a za vlasť pracuje, vlastizradcov karhať, trestať, zničiť treba. To je fakt. Ale upozorňujeme, že len nestranná politika spravodlivosti, politika čistých rúk a politika Slovensko uspokojujúca prinesie nápravy, čím zbytočnými sa stanú všetky zákony na ochranu republiky, ktoré sa v takej forme prinášajú, ako je táto predloha, ktorou dnes tuná prejednávanie. (Souhlas.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): Ke slovu je dále přihlášen pan sen. Haken.

Sen. Haken: Klub komunistických senátorů činí jménem komunistické strany Československa toto prohlášení:

Soustavné a čím dál ostřejší útoky kapitalistu a kapitalistické vlády na životní úroveň pracujícího lidu a jeho politická práva mají nutně v zápětí nejen rostoucí jeho nespokojenost a pobouření, ale i snahy po odražení útoků a boj pracujících vrstev za zvýšení životní úrovně, boj proti stupňovanému vykořisťování, bídě, hladu, nezaměstnanosti.

Do čela hospodářských a politických zápasu pracujícího lidu měst i venkova staví se odhodlaně komunistická strana. Ona jediná upřímně a otevřeně organisuje. sjednocuje a vede pracující lid proti třídě vykořisťovatelů a celému vykořisťovatelskému systému, a není sporu o tom, že nabývá čím dál širší důvěry, a bojovné akce dělnictva pod vedením KSČ. i Rudých odborů dosáhly i zřejmých úspěchů.

Bezvýchodná situace kapitalistu a rostoucí význam KSČ. v masách pracujícího lidu vyvolávají v řadách kapitalistu a jejich vlády snahy, znemožniti obranu lidu zostřující persekucí KSČ., ba vytvořiti takovou situaci, aby ji v okamžik, kdy jí bude dělnictvu nejvíce potřebí, zbavili legálního života, t. j. rozpustili a zakázali. Proto s hospodářským a politickým zotročovaním lidu je stupňována i persekuce revolučního proletárskeho hnutí. Pronásledování KSČ. děje se všemožným způsobem a metodami. Připraviti pracující třídu o vedoucí hlavu, znemožniti činnost KSČ. a zakázati ji, náleží k nejbližším plánům kapitalistické vlády a socialistických vůdců.

Místopředseda Klofáč (zvoní): Upozorňuji, že není podle jednacího řádu dovoleno řeč čísti.

Sen. Haken (pokračuje): Prohlášení mohu čísti, k řeči přijdu hned.

Místopředseda Klofáč: Nedáme se podváděti. To není prohlášení, to je řeč, kterou není dovoleno čísti.

Sen. Haken (pokračuje): Ukáži hned, že proslovím také řeč. - K dosažení tohoto cíle má sloužiti i řada provokací, z nichž význačné místo zaujímají j vyprovokované vyzvědačské procesy. (Výkřiky sen. Pánka.) Jejich hlavním účelem je snaha sraziti rostoucí sympatie lidu ke KSČ, isolovati ji a tím snáze vztáhnouti ruku na její existenci.

Místopředseda Klofáč (zvoní): Není možno čísti, volám pana řečníka k věci!

Sen. Haken (pokračuje): Podle jednacího řádu, opakuji, je dovoleno prohlášení klubu přečísti.

Místopředseda Klofáč: To je řeč, a žádné prohlášení.

Sen. Haken (pokračuje): To je moje věc.

Místopředseda Klofáč: To je moje věc jako předsedy, abych řekl, co je prohlášení, a co není.

Sen. Haken (pokračuje): Zejména období posledního roku je naplněno přímo horečnou snahou po provokacích. V uměle vyvolané policejní provokaci v Ústí nad Labem, v níž se policejní špicl Diviš marně smažil usvědčiti komunistickou stranu z organisování špionáže a velezrady.

V Ostravě snažilo se policejní ředitelství usvědčiti stranu z organisování vojenských oddílů; odhalili jsme tuto provokaci předem.

Místopředseda Klofáč (zvoní): Volám pana senátora ještě jednou k věci!

Sen. Haken (pokračuje): Hned budu hotov, pane předsedo.

V Praze hodlal policejní inspektor civilní stráže Linhart učiniti odhalení o skladu zbraní v sekretariátu komunistické mládeže a přemlouval k provedení tohoto plánu určitou osobu, nezaměstnaného, jemuž i dal peníze. O provokaci se zavčas dozvěděla strana a odhalila ji. Také nyní ohlašovaný vyzvědačský proces plzeňské Škodovky, jehož tajné líčení bude se v nejbližších dnech v Praze konat, je zosnován na podkladě provokací policejního špicla, jenž byl dávno před zatčením jako policejní agent mezi dělníky znám a jako policejní špicl našimi funkcionáři, také posl. Dvořákem, v Plzni označen. Obžaloba uměle spojuje plzeňskou špionážní aféru s Komunistickou stranou Československa či s některými jejími členy se zřejmým úmyslem zavléci stranu do špionážního procesu.

Předem jsme jisti, že tyto snahy vládních činitelů poškoditi Komunistickou síranu Československa provokačními špionážními procesy se nezdaří.

Komunistická strana Československa nezabývá se špionáží, neřídí ji, aniž dává k ní podněty. To vládní kruhy samy dobře vědí. Jediným programem Komunistické strany Československa je boj za hospodářské a sociální požadavky dělnictva a za jeho politická práva. Jediným jejím programem je boj proti dalšímu zotročovaní pracujícího lidu a také boj za jeho osvobození. Činnost strany na podkladě tohoto programu je největší překážkou zotročovacích plánů i válečných úmyslů kapitalistu. Jedině pro tuto činnost má býti Komunistická strana Československa persekvována a jedině pro ni má býti zbavena legálního života.

Tohle ovšem kapitalista otevřeně přiznati nemohou a proto se chápou špionážních i jiných provokací. Strana odmítá tyto provokace co nejrozhodněji a prohlašuje, že ji nic nezadrží v hájení existence a práv pracujícího lidu.

Vedení Komunistické strany Československa varuje své členy i sympatisující s ní dělníky před agenty provokatéry a vyzývá je důrazně k ostražitosti, stranické kázni a práci.

Vedení strany obrací se k pracujícímu lidu, aby nedal své sympatie ke Komunistické straně Československa rušiti aférami vyvolávanými uměle jen k získání záminky ostřejší persekuce Komunistické strany Československa. (Výkřiky sen. Pánka.)