Přikročíme k dalšímu bodu, jímž je:

Zpravodajem za výbor živnostensko-obchodní je pan sen. Zimák, za výbor sociálně-politický pan sen. dr. Žiška.

Táži se pánů zpravodajů, mají-li nějaké textové změny?

Zpravodaj sen. Zimák: Niet.

Zpravodaj sen. dr. Žiška: Nemám.

Místopředseda Donát: Páni zpravodajové nemají textových změn.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí tak, jak byly přijaty ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Naznačená osnova zákona, jeho nadpis a úvodní formule schvalují se v uvedeném znění také ve čtení druhém.

Dalším předmětem pořadu je:

Zpravodajem je pan sen. dr. Veselý. Prosím, aby se ujal slova.

Zpravodaj sen. dr. Veselý: Vážený senáte! 70.000 žalob pro přestupky a přečiny proti bezpečnosti cti bývá ročně podáváno u soudů v Československé republice. Je tedy potřebí, aby zákon na ochranu cti byl upraven náležitým způsobem, který vyhovuje potřebám občanstva, aby také opravdu té cti, která je důležitým zájmem všeho občanstva, byla náležitá ochrana poskytnuta.

Vláda přichází se svým návrhem, ve kterém dosavadní ustanovení starého trestního zákona o ochraně cti systematicky nově u-pravila a nutno přiznati, že je upravila účelně, dobře, takže věc je zjednodušena podle nynějšího znění vládní osnovy a také zjasněna.

Zejména od roku 1924, kdy bylo připuštěno stíhání tiskových přečinů před kmetským soudem, rozmnožily se žaloby pro urážky na cti, zejména tiskové urážky na cti velmi vydatně, takže je potřebí po té stránce, aby bylo učiněno náležité opatření pro to, aby ten, kdo se domáhá ochrany cti před soudem, skutečně také práva svého se domohl.

V oddílu prvním, §§ 1, 2, 3 a 4 definuje se nově právní pojem útoku na čest a § l přikazuje soudní příslušnosti také urážky, které se staly beze svědků. Dosud bylo mínění, že jen urážky, které se staly před svědky nebo na veřejném místě, mohou býti trestány. Toto mínění tentokráte odpadá a hrubé urážky, zejména nadávky, o kterých mluví náš zákon, vyhrůžka zlého nakládání nebo i zlé nakládání, na př. tzv. facky, vydávání v posměch i jinak, pomluva atd., mohou býti stíhány i tenkráte, když se staly beze svědků. Bude záležeti na soudu, zdali žalobci, který nebude míti svědků, bude chtíti věřiti na pouhou jeho výpověď. To je otázka soudního uvážení a my nemůžeme do podrobností tohoto přesvědčení soudcovského zasahovati.

Bylo vytýkáno, že se zde praví "kdo někomu jinak na cti ublíží", že je "jinak" to příliš široký pojem. Mám za to, že i takového označení je potřebí, poněvadž není možno, abychom v zákoně vystihli určitým označením všechny případy, jak se urážky na cti mohou přihoditi. Urážka na cti se může státi nejen slovem neb uhozením, nýbrž také posuňkem nebo na př. ve společnosti podává někdo ruku všem a někomu odepře, obrátí se k němu zády, i to může býti urážkou na cti, ale to je věcí soudce, aby posoudil, jeví-li se zde v tom zlý úmysl, a zda takové jednání lze pokládati za urážku na cti.

Potom v době aeroplánů a radia není možné napřed na desetiletí určiti všechny způsoby, jakými se urážky na cti mohou státi. Tedy i toto široké označení pokládám za vhodné a případné.

§§ 2, 3 a 4 nevyžadují přítomnosti několika svědků, ale přece žádají, aby aspoň jeden svědek byl přítomen. To jsou urážky na cti, které se stávají pomluvou nebo u-trháním na cti. Zde zákon rozeznává: pomluva je sdělováním skutečnosti, jež by mohla uvésti pomluveného v opovržení nebo snížiti v obecném mínění. To je to staré naše označení, jak bylo v 488, 490 atd. Utrhání na cti je tehdy urážkou, když ten, kdo se ho dopouští, věděl, že ono obvinění je nepravdivé, nesprávné a přece je pronášel... (Sen. Mikulíček: A kdo mu prokáže, že věděl?) To je věc soudu a soudcova, často se to dá prokázati velmi dobře. Utrhání na cti bylo dosud titulem nad §em 209 tr. zákona, kde se mluvilo o zločinu utrhání na cti. Poněvadž tohoto označení "utrhání na cti" bylo nyní užito pro § 2, po př. § 3, tedy označení §u 209 se nyní nahrazuje slovy "zločin křivého obvinění". § 4 nahrazuje dosavadní § 497, požaduje jen nově, aby žalobce nezavdal příčiny k výčitce a aby výčitka se stala před třetí osobou. Jde tu o výčitku, že někdo byl trestán. Podle dosavadního trestního zákona taková výčitka je trestná. Ale bylo uváděno, že nemusí ten, kdo s podobným obviněním přijde, vyčítati jenom, že byl trestán; může říci: tys kdysi kradl, tys tenkráte ukradl sto korun. Pro takové obvinění není trestán, když by dokázal pravdu; on pak může rozsudkem dokázati, že jeho tvrzení, že ten člověk byl potrestán pro krádež 100 Kč, je pravdivé. Byl projeven názor, že snad není vhodné, aby byl pro takové obvinění trestán jenom ten, kdo vyčte trestní rozsudek, ale nebyl trestán, kdo vyčítá starý, zapomenutý trestní čin.

V ústavně-právním výboru byly o této otázce vedeny dosti obšírné debaty a konečně jsme dospěli k přesvědčení, že tu už judikatura projevila své mínění takovým způsobem, že kdo vyčítá nějaký čin, pro který byl kdosi odsouzen, také se dopouští přestupku podle §u 497 starého trest. zákona nebo, jak se nyní říká, §u 4. Je docela vhodno poukázati na § 225 starého trest. zákona, který ovšem zůstává v platnosti a který říká: "Také nemá, pokud počestný život vede, tím, co už minulo, od nikoho dotýkán, aniž má právo jakýmkoli způsobem haněn býti." - Tedy je viděti, že soud docela právem vztahoval takovou výčitku trestního skutku také pod § 497 a že nebylo potřebí právě trest vyčítati, nýbrž že i výčitka takového trestního činu souvisela s výčitkou trestu a že byla správně stíhána.

§ 5 nové vládní osnovy rozšiřuje okruh osob, které požívají ochrany cti, a přičítá ochranu také zejména zákonodárným sborům, výborům, komisím, vládě, soudům, úřadům a také politickým organisacím. To je tu novinka, že se také jim dostává ochrany cti. Toho dosud nebylo, poněvadž politické organisace nebyly pokládány za právní osobu, která by se účastnila ochrany cti. Tu je důležité, abychom si uvědomili, že za politické organisace nutno pokládati politické strany a jich jménem má potom právo žádati o ochranu cti, kdo podle statutu nebo organisačního řádu má právo stranu zastupovati.

Činy uvedené v §§ 1, 2, 4 - to je ta ochrana cti - urážky, pomluvy a utrhání na cti nejsou trestné, byly-li způsobeny u výkonu právní povinnosti. To je zejména u advokátů, mluví-li před soudem a musí-li na obranu svého klienta uvésti některé skutečnosti a nebyly-li překročeny meze oprávnění nebo věcného posuzování vědeckého, uměleckého nebo jiného podobného významu. Byla-li překročena mez či nikoli, to ovšem není možno na vždycky v zákoně pevně určiti, to musí soudce posouditi: soudci půjde zejména o to, aby zjistil, zda se takové překročení té meze stalo ve zlém úmyslu, v úmyslu uraziti, nikoli jenom u výkonu obrany.

Pokud jde o věcné posuzování vědeckého, uměleckého nebo jiného podobného výkonu, je tu ochrana kritiků. Byli jsme nedávno svědky, že některý herec nebo spisovatel žaloval svého kritika pro urážku na cti, poněvadž nebyl spokojen s kritikou, která mu vytýkala nějaké vady. Tedy pokud meze oprávněného posuzování nebyly zlomyslně překročeny, je taková kritika svobodná.

Mluví se tu také o "jiném podobném výkonu". Aby nebylo omylu, dovoluji si uvésti, že ústavně-právní výbor za takový "jiný podobný výkon" pokládá po případě výkon živnostenský nebo sportovní, které také bývají posuzovány veřejně, a kde také zlý úmysl musí býti vyloučen, má-li býti taková kritika beztrestnou. Trestnost těchto přestupků a přečinů proti bezpečnosti cti je vyloučena, byl-li proveden důkaz pravdy obviněným, tím, kdo urážlivá slova pronesl, nebo alespoň důkaz omluvitelného omylu.

Důkaz pravdy je věc, která je veřejnosti známa, ale vládní osnova tu zavádí nový pojem omluvitelného omylu. Bude ovšem zase záležeti na soudci, zda přizná, že se obžalovaný dopustil omylu omluvitelného, zdali měl nějakou příčinu se domnívati, že obvinění jím pronesená jsou pravdivá čili nic.

§ 6 vládní osnovy vysvětluje, co rozumí veřejným zájmem. Slova novely jsou poněkud odchylná od toho, co se uvádělo v zákoně tiskovém, ale myslím, že toto označení veřejného zájmu, jak je dnes předkládáno, je určitější a spočívá na zkušenostech, kterých se nabylo praxí. Na návrh žalobcův vysloví soud i ve svém rozsudku, zdali pravdivost určité skutečnosti, o kterou šlo ve sporu, byla prokázána. To je jistě ustanovení vhodné.

Novým je ustanovení vládního návrhu, že soud nemusí při každém odsouzení vysloviti také trest. I když uzná obžalovaného vinným, nemusí uložiti trest, navrhne-li žalobce pouze uznání vinným a nikoli také potrestání. Jsou případy, kdy žalobci záleží jen na tom, aby prokázal, že určitá obvinění jsou nepravdivá, a nezáleží mu na trestu, zejména ne na výši trestu, a tu vládní osnova vyhovuje těmto novým případům.

§ 11 vládního návrhu připouští, aby za každé časově oddělené zanedbání povinné péče byl uložen samostatný trest. Podle dosavadního zákona byl ukládán za všechny činy, které obžalovaný spáchal až do vynesení rozsudku, jen jeden trest, a byl-li obžalovaný stíhán pro trestné skutky, kterých se až do vynesení rozsudku dopustil, nemusil soudce ukládati nový trest, mohl po případě jen mírně zvýšiti trest starý. To při přestupku zanedbání povinné péče odpadne, poněvadž tohoto ustanovení by mohlo býti zneužíváno a mohlo by býti dosahováno beztrestnosti pro další spáchané trestné činy. Vzhledem na zákonná ustanovení platná pro Slovensko a Podkarpatskou Rus bylo nutno prohlásiti i pokus přestupku nebo přečinu proti bezpečnosti cti za trestný.

Nové a velmi důležité ustanovení je o promlčení trestného skutku proti bezpečnosti cti. Promlčecí doba je stanovena jednou sazbou 6 měsíců, tedy každý přestupek i přečin proti bezpečnosti cti promlčuje se v 6 měsících ode dne, kdy se ho dopustil pachatel. Dosud byly sazby promlčecí různé. Některá byla 3 měsíce, dále 6 měsíců až jeden rok. Je vhodné, že tato promlčecí doba byla nyní upravena jednotným způsobem. To obsahuje prvý oddíl vládního návrhu.

Oddíl druhý upravuje některé otázky o žalobě a § 14, odst. 4, připouští, aby i trestné činy, které byly spáchány proti hlavě nebo zástupci cizího státu, mohly býti u nás stíhány veřejnou žalobou, ovšem s podmínkou, jestliže vzájemnost ve státě, o který jde, je pro nás zabezpečena a kromě toho, jestli onen cizí stát nebo jeho zástupce žádá o stíhání.

§ 15 upravuje oprávnění k žalobě za zemřelého nebo nezvěstného a § 16 k žalobě za osobu, která je mladší než 18 let. Jsou to ustanovení docela vhodná a účelná, ve kterých byly zužitkovány zkušenosti, které přinesla dosavadní praxe. Zajímavo je a nutno si dobře pamatovati, že vládní osnova mění lhůtu k podání žaloby pro přestupek nebo přečin proti bezpečnosti cti. Dosud platila 6 nedělní. Žaloba pro urážku musila býti podána do 6 týdnů, kdežto nyní do 2 měsíců. Prosím pány, kteří s tiskem mají co dělati, aby si tuto změnu lhůty zapamatovali. Lhůta se počíná ode dne, kdy se žalobce dověděl o trestném činu a osobě viníkově. Ovšem lhůta 6 měsíční platí i zde. Kdo by se dověděl až po 6 měsících o urážce na cti, ztrácí právo žaloby. Vhodné je nové ustanovení, že i žaloba, která v této 2 měsíční lhůtě byla podána u nepříslušného soudu, se pokládá za včasnou a tento nepříslušný soud postoupí žalobu novému příslušnému soudu. To je jistě závažná a účelná novota, poněvadž často nebylo možno zjistiti příslušný soud a z toho povstávaly nesnáze. Nová a účelná jsou ustanovení o žalobách navzájem, o souběhu žalobních práv, jakož i o zmocnění.

Oddíl třetí stanoví pravidla pro řízení trestní a obsahuje nové ustanovení, že žaloba pro urážku na cti má býti podána soudu v tolika vyhotoveních, kolik je obžalovaných, takže každý obžalovaný dostane zvláštní opis žaloby. To je jistě docela účelné a vhodné ustanovení, protože dosud dostal obžalovaný obsílku, v který den je přelíčení, a uveden byl paragraf, podle kterého je stíhán, takže musil běžeti k soudu a tam zjišťovati, proč je stíhán a z čeho je obviněn. To vede k zjednodušení trestního řízení. § 26 připouští, aby na žádost strany soudce vyslovil už ve smírčím řízení, jaké zadostiučinění pokládá za přiměřené. To je jistě závažné vzhledem na ustanovení 9u 9; jestliže obžalovaný nabídl přiměřené zadostiučinění, nemusí býti trestán, i když soud vyřkne v rozsudku, že je vinen tím a lim přestupkem nebo přečinem. Dokud byla nejistota, co soud bude pokládati za přiměřené zadostiučinění, bylo těžko tohoto zákona se spolehlivě dovolávati. Vládní osnova chce tuto nejistotu odstraniti a připouští, aby soudce předem vyřkl, které zadostiučinění pokládá za přiměřené.

V oddílu třetím je velmi důležité ustanovení o smírčím řízení. Vládní osnova chce dosáhnouti toho, aby ve smírčím řízení byla řada sporů pro přestupky proti bezpečnosti cti vyřízena. Toto ustanovení jest ovšem nové a bude záležeti na praxi, bu-de-li možno najíti u nás dosti vhodných, rozumných, nestranných a zejména trpělivých osob, které by mohly býti jmenovány smírčími. Smírčí jmenuje president krajského soudu k návrhu okresního výboru. Je to instituce, která ve velkém rozsahu byla zavedena pouze v Horních a Dolních Rakousích. Někde se osvědčila, někde nikoli, podle toho, kde se podařilo najíti vhodnou osobu za smírčího. Jak bude u nás, je těžko předvídati, poněvadž to budou úkoly nové, do kterých bude nutno, aby se smírčí teprve zaučovali a nabývali zkušeností. Obcím se tu ukládá za povinnost, aby smírčímu opatřily místnost pro jeho úřadování a pak také aby doručovaly obsílky, po případě vůbec spisy, které on má zasílati. Je tu dosti vážná nová povinnost obcí. Nevím a nerad to vidím, že se obcím ukládá nová povinnost, která je bude také státi peníze, a to opatřiti místnost - vždyť zejména malé obce venkovské nemají takových místností nazbyt - opatřiti to doručování - někde to roznáší policajt; bude-li to vždycky spolehlivé a bude-li po ruce, není možno předem určiti.

Ale zákon tu ustanovuje, že mohou býti také ustanovovány poplatky pro smírčí řízení. Tyto poplatky ve vládní osnově nerad vidím ze dvou příčin. Předně, tyto poplatky mají býti upraveny vládním nařízením, a my přece víme, že § 111 ústavy říká, že poplatky se mají ukládati jen na základě zákona, a jestliže někdo vykládá, že nařízení se bude dovolávati tohoto zákona, jsem přesvědčen, že tento výklad není správný a že tu obcházíme zákon a ustanovení, kterého bychom měli šetřiti vždycky přesně a do posledních důsledků. Za druhé bych velmi stál o to, aby tyto poplatky, které budou ukládány, nebyly veliké, aby to zase neodstrašovalo od smírčího řízení a aby smírčí řízení, které je dobře míněno, nebylo poplatky činěno neoblíbeným a také po případě mařeno.

Nové je ustanovení §u 34, že k útratám trestního řízení náležejí také nutná vydání stran. Dosud strana sama, zejména když byla zastoupena advokátem, neměla nároku., aby se jí hradily na př. cestovní útraty. Myslím, že to bylo nespravedlivé; jestliže chudá strana musila konati cestu drahou, tedy aspoň dráha jí mohla býti nahrazena, a vedle advokátních útrat by tyto malé výlohy neznačily tak velkého zatížení. Ovšem bude záležeti na soudu, aby výlohy stran upravoval, aby je posuzoval, zejména pokud jde o jejich nutnost a nezbytnost, a aby také nedopouštěl zneužívání a velkého zatěžování obžalovaných.

Rovněž tak připouští vládní osnova, aby útraty v trestním řízení byly děleny. Dosud platila zásada, že byl-li obžalovaný žalován třeba z 10 trestných činů a odsouzen jen pro jeden případ, byl odsouzen, aby nahradil celé útraty trestního řízení. To má býti nyní změněno, že obžalovaný, který byl částečně osvobozen, může býti také osvobozen od části útrat, jenom část útrat mu může býti uložena, po případě mohou býti útraty úplně zdviženy. Obviněný, který byl zproštěn jenom proto obžaloby, že prokázal omluvitelný omyl, nemá nároku na úhradu útrat. Také toto ustanovení je vhodné, poněvadž bude tím zamezeno zneužívání tohoto ustanovení o omluvitelném omylu. Ale z toho důvodu strana, která vede svévolné důkazy a protahuje jednání uváděním nových a nových svědků, i kdyby zvítězila, může býti odsouzena, aby nahradila útraty, které vzešly svévolným uváděním svědků. To je jistě ustanovení vhodné a účelné.

Oddíl 5 přizpůsobuje ustanovení zákona o tisku z r. 1924 novým ustanovením tohoto zákona na ochranu cti. Zejména velmi závažné je ustanovení, že strana obžalované i žalobce, souhlasí-li, mohou se při přečinech zříci účasti kmetů při trestním řízení. Účast kmetů v trestním řízení byla jistě dobře míněna a jest účelná a rozumná, ale ukázalo se, že se přihází velmi často, že kmetů není možno dostati, že kmet se nedostaví k přelíčení, že se na něho čeká třeba několik hodin, že se tím trestní řízení ztěžuje a protahuje. Pro takové případy chce se poskytnouti stranám možnost, aby samy přispěly k urychlení a zjednodušení věci tím, že se v tom určitém případě zřeknou účasti kmetů.

Tedy osnova nového zákona o ochraně cti využívá dosavadní zkušenosti praktických právníků, systematicky upravuje nové, účelné a dobré paragrafy zákonných ustanovení o ochraně cti, a také další ustanovení jejich oddílů jsou vhodná, takže ústavně-právní výbor navrhuje váženému senátu, aby vládní návrh, který se stal již také usnesením posl. sněmovny, tak, jak je uveden v tisku č. 1064, byl senátem schválen. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Lhůta řečnická je 20 minut.

K slovu je přihlášen pan sen. Mikulíček.

Sen. Mikulíček: Předložená osnova o tisku není ničím jiným, než jedním článkem z reakčního postupu, ke kterému se vládnoucí kruhy v zájmu prodloužení života kapitalistického řádu a kapitalistického státu musily v poslední době odhodlati. Pánové, řídící lidskou společnost, jsou v krachu. Bankrot tluče na dveře. V pátek jsme měli schůzi úsporné komise a není to už zapíráno ani činiteli z vládní koalice, už i v tisku propustíte možnost, že nebude na výplatu na prvního. Už při minulé osnově vládní senátor prokázal, že bída je takového druhu, že za čtyři měsíce má státní rozpočet podle prelimináře v příjmech i ve výdajích újmu jedné miliardy. (Sen. Kindl: Prachů z půjčky práce není!) Ano, prachů z půjčky práce není, poněvadž bylo nutno legionářům na Hradě říci, aby se příliš netěšili na práci, třeba i nádenickou, ti bojovníci od Zborova, od Bachmače, z italských a francouzských plání. Už ani to jim nemohl sekční šéf Schieszl slíbiti, že se jim naskytne z 1¹/₂ miliardové půjčky práce denně výdělek za 15 až 20 Kč.

Zkrátka hospodářský bankrot nutí vás jako ochránce nynějšího řádu, který veškeré hospodářství, hlavně pracující třídy, přivedl na mizinu, abyste, když jste řekli a, řekli také b až do z ve všech reakčních zákonech, které jeden za druhým předkládáte a z nichž jedním je také tento zákon na ochranu cti.

Pánové, pan referent vylíčil jenom to krásné, to pěkné, co je v tom zákoně, ale to zlé, kterým budou postiženi hlavně lidé, kteří nedovedou se beztrestně vyjádřiti, pan referent nepřipomenul. Lidé žijící v prostředí, kde se nenaučili takovým výrazům jako advokáti, profesoři, učitelé, budou tímto zákonem postiženi nejvíce. Podívejte se na př., jak se mluví při regulačních stavbách! Tam není žádnou urážkou hrubé slovo. Hrubě se na dělníka jde a on hrubě odpovídá. Hrubou práci dělá a je při ní hladný; a od takového dělníka se chce, aby se dovedl vysloviti jako ti páni, kteří chodili 20 let do školy. Již v ústavně-právním výboru poukázal jsem na to, že se nemůže chtíti po tetce Stejskalové, aby se dovedla vysloviti jako ti, kteří chodili 20 let do školy, když ji dělnictvo poslalo z továrny přímo sem, že se po ní nemůže chtíti znalost trestnosti slov, když třeba jeden a tentýž smysl některých slov je buď trestný nebo beztrestný. Na př. " nemluvíš pravdu" a "lžeš". Řekne-li se "nemluvíš pravdu", nepovažuje se to za urážku, ale na slovo "lžeš" není přípustný ani důkaz pravdy a slovo to je urážkou samo sebou. Při tom pan předseda ústavné-právního výboru zrovna mne apostrofoval, že se mně to asi nestane, poněvadž jsem prý už trochu obezřelejší - ale jemu se to stalo hned druhý den zrovna v plenu sněmovny.

Čili: předložený návrh zákona nenese se tím směrem, jak se dalo očekávati, totiž že bude zlepšením proti dřívějšímu, přes 60 let starému zákonu rakouskému a téměř 60 let starému zákonu uherskému. Vidíme na celé sérii těchto zákonů, že místo aby se v republice zákony vykládaly nebo tvořily liberálněji, shovívavěji proti provinilcům, dělají se obyčejně zákony ostřejší, které chytnou člověka za nepatrný přestupek a potrestají ho v poměru k přestupku abnormálně těžkým trestem. (Místopředseda Votruba převzal předsednictví. - Sen. Kindl: Co by dnes dělal Havlíček?) Ten by byl zavřen až by byl černý. Ten by ve své vlastní republice z kriminálu vůbec nevylezl. Havlíček si mohl tehdy dovoliti napsati: Bože, kéž jsem policajtem - dnes by ho za to policajt přetáhl pendrekem.

Trestní zákoník, který je základnou trestního práva v tomto státě, spatřil světlo světa ze strachu, když feudálové v Rakousku báli se myšlenek velké francouzské revoluce, když se obávali, že se revoluce nezastaví na hranicích státu a že rozvrátí rakouský feudální stát. Starý rakouský trestní zákoník, který zdědilo Československo, jest už od r. 1803, tedy z doby za 14 let po vítězství velké francouzské revoluce - a my jej reformujeme a reformovali jsme jej, ale jak? Ne liberálně, ne pokrokově. Prvou větší reformou tohoto trestního zákoníku byl zákon na ochranu republiky. Pro slovo je člověk odsouzen, člověk, který z toho boje nemá nic hmotného, který ten boj za trpící třídu vede z ideálních důvodů. Při tom ví předem, že bude vládnoucími kruhy stíhán pro slovo a ne pro čin. Podle starého rakouského trest. zákoníka bylo nutno provésti čin proti státu samému. Ale tento zákon odsuzuje dnes pro slovo nejen sekretáře a dělníky, ale i ty, kteří podle ústavy jsou nadáni jakž takž imunitou, to je členy zákonodárných sborů. Pro slovo na schůzích jsou dnes lidé zbavováni volebního práva. Zrovna dnes vyšlo zvláštní vydání novin s nadpisem "Gajda osvobozen", které se prodává po Praze. Zde vidíte ten dvojí loket ze soudní praxe. Já myslím, že pan státní Funtíček není méně znalý práva než ten soud a proč nechal vám toho vašeho Gajdu tolik měsíců v kriminále a čekal až ho soud osvobodí? Pan referent řekl, že bude velmi záležet na praxi. Ano, to my víme, že bude velmi záležet na praxi. Byl pan ministr Novák jako ministr obchodu ve Zlíně na návštěvě. Představilo se mu tam 6 továrníků, to se ví jeden největší, ostatní menší. Ten největší představoval panu ministrovi ty ostatní v tom smyslu, jako by byli oni jeho zaměstnanci. A tu jeden z těch menších továrníků, zaměstnávající 300 dělníků, je to Jirousek a Novák, byli dohromady, řekl: my nejsme poddaní toho největšího továrníka, nýbrž my jsme samostatní továrníci a podnikatelé. Ten největší továrník to nazval hulvátstvím. - Páni žalovali a okresní soud osvobodil toho, co řekl to hulvátství. Krajský soud ho odsoudil - já nevím, že krajský soud je konečná instance v urážkách na cti - šlo to výš a vyšší soud ho osvobodil za to slovo hulvátství z toho důvodu, že v určitých krajích Československé republiky se říká huliti místo kouřiti. A poněvadž říci někomu "kuřáku" není urážka na cti, není také urážka na cti, když se někomu řekne, že je hulvát.

Tak to vypadá v praxi, když jde o potrestání někoho, kdo je abnormálně hospodářsky silný. A důkaz pravdy? Desetkrát už jsem o lom zde mluvil a obšírně zvláště v ústavně-právním výboru. Tolikrát jsem to podal úředně potvrzené ředitelstvím státních drah v Brně, že určitá osoba zkrátila erár o 70.000 Kč tím, že zneužívala svého úřadu v okresní silniční komisi a pro sebe objednala zboží za 360.000 Kč. Ten první soud nepřipustil hlavní svědky a odsoudil ho na 3 dny nepodmínečně, druhý soud připustil svědky, a po jejich výslechu řekl, že jest jiná situace, ale za 4 měsíce, když bylo líčení odročeno, odsoudil ho, ale ne do vězení a nepodmínečně, nýbrž jenom ke 200 Kč pokuty podmínečně. Odsouzení to tedy bylo, ale co hlavní, útraty činily 4.000 Kč.

Čili ta soudní praxe v kapitalistickém státě jako ochrana kapitalistického zřízení nemůže býti spravedlivá, ta je třídní, jako to všechno ostatní a ona je nejen třídní vůči pracující třídě ve prospěch vykořisťovatelů, ale ona je i jinak špatná. Páni, kteří byli v parlamentě, se na to pamatují, je to 6 až 7 let, musili jsme za soudní praxi zakroutiti -- lidově řečeno - krkem druhému místopředsedovi nejvyššího soudu dr. Prouzovi, který přeměnil hotový rozsudek, že jednotlivec měl dostat milionovou náhradu, v rozsudek opačný a ten jeden z pěti přísedících, který to prozradil, byl dán do pense - je to v análech parlamentu - a Prouza šel také do pense. Tu nemůžeme spoléhati na praxi, poněvadž všechno je řešeno s třídního hlediska, a víme, že i tam, kde výslovně zákon chrání sociálně slabého, se dá praxí těch, kteří ten zákon v praxi provádějí, změniti. Podívejte se hned ten § 1. Až dosud bylo nutno, aby jeden svědek byl přítomen při urážce na cti, dnes i beze svědka může býti odsouzen pro urážku na cti. Máte tam v paragrafu dalším, že tomuto zákonu podléhá také policie a četnictvo. Víte, že se dosud tolikrát našli různí svědkové z různých bojů dělnictva i úřadů, kteří tvrdili naprostý opak, co tvrdila policie a četnictvo a že vždycky, třebas měl tento obviněný nebo žalobce - když se stalo několik případů, že byli žalováni policajti a celníci - svědků vývodních několik, poněvadž se řeklo, že policajt je pod přísahou, vývodním svědkům ať pro provedení důkazu viny nebo neviny toho četníka nebylo věřeno a dotyčný byl odsouzen. Ale vždyť i celníci a policajti jsou lidé se všemi vadami a chybami. Víte, že v Klatovech musil býti za-vřen velitel četnictva proto, poněvadž v kanceláři, jak noviny psaly, já lam nebyl, znásilnil ženu a ukradl peníze. Spousta lidí z četnictva musila býti suspendována, vždyť jsou to také jenom lidé.

Je-li člověk individuálně založen k určitým sklonům, uniforma ho před těmi sklony nezachrání. A tu dáváte možnost žalovat a eventuelně odsouditi bez svědků za činy, které žalující straně bude dokazovati. Pravda, dosud podle trestního práva žalovaný mohl lháti, jak chtěl, beztrestně, ale svědek musil mluviti pravdu. Vzhledem k tomu, že žalovaný mohl lháti beztrestně, málo se mu věřilo jako svědku a někdy vůbec se nevěřilo. A teď se stane, že osoba bude potrestána pro čin spáchaný mezi čtyřma očima. Přirozená věc, podle praxe soudní bude se věřiti tomu žalobci, který se bude chtíti zbaviti jenom nepohodlné osoby na určitou dobu, tvrzením, že mu vyhrožoval nebo dal políček, který žádný lékař nezjistil a vůbec nikdo neviděl atd. atd.

Když se měl reformovati zákon o urážce na cti, tedy se na to mělo pamatovati, že při urážce na cti mezi dvěma osobami se řekne mnoho různých libozvučných slov oboustranně, protože, jestli jenom jedna strana útočí, druhá vyletí z té místnosti nebo místa, kde se urážka stala, aby si zjednala svědky, ale když oba útočí, ten chytřejší žaluje do 42 dnů u soudu, jako se to dělalo dosud. Lidé nebudou znáti tohoto ustanovení, že je možno někoho stíhati, poněvadž podle profese stíhá se urážka na cti před jednou nebo více osobami. Teď zavádíme novum, které přirozeně bude dosti velkým trestem pro spoustu a spoustu lidí. Je zde ustanovení také omluvitelného omylu. To je zase soudní praxe, která vždycky, když bude stát na jedné straně pan "poctivý" ředitel Zajíček a na druhé straně "nepoctivý" dělník - o tom panu Zajíčkovi je známo, jak byl "poctivý", ale měl miliony ročně - bude v praxi rozhodovat jako dosud.

Zde mám poznámku k vývodům pana referenta ohledně přestupku povinné péče. Dosud byl přestupek povinné péče vždycky, když se dokázal, trestán. Ale mohl bych vám poukázati na poslední rozsudek krajského soudu v Uherském Hradišti, kde byl redaktor, který byl podepsán jako odpovědný redaktor na listu, který se vydává ve Zlíně, osvobozen pro opomenutí povinné péče, když se vymlouval, že leták, Tomášem Baťou podepsaný, pod ztrátou existence vydati musil - bylo to před loňským táborem lidu ve Zlíně - v tomto letáku byli Označeni svolavatele táboru za placené pochopy zlínské konkurence, což byla pro poctivé dělníky, kteří nevzali nejmenšího haléře od Baťovy konkurence, největší urážka; redaktor se vymlouval, že musil to uveřejniti, poněvadž jinak následovalo eventuelní vyhození z práce, a poněvadž podepsaný autor byl mrtev, soud zprostil tohoto redaktora z přestupku opomenutí povinné péče.

V důvodové zprávě původního zákona č. 830 se to velmi krásně odůvodňuje, že "účelná úprava trestní ochrany cti náleží k nejobtížnějším problémům trestního práva. Jde o to poskytnouti cti jako právnímu statku nad jiné cennému účinnou ochranu, zároveň neznemožniti takovou ochranou právo svobodného projevu mínění a veřejné kritiky, které jest jednou z nejlepších záruk zdravého veřejného života."

Pánové, jaké zaručení je tu práva veřejné kritiky? Kde v celé předložené osnově je zaručeno právo veřejné kritiky? Soud v 90 případech oposiční redaktory odsuzuje; hlavně se to týká kritiky tiskem. Tedy jde o zabezpečení svobodného projevu, ale v zákoně stojí, že, jestliže nebude schopný pokutu a hodně značnou zaplatiti, odpovědný redaktor, resp. vydavatel, bude ji povinen zaplatiti tiskař. Je možno za takových okolností najíti pro chudou oposiční stranu vůbec tiskaře?

Místopředseda Votruba (zvoní): Upozorňuji pana senátora, že lhůta jde ke konci.

Sen. Mikulíček (pokračuje): Nebude tím vůbec zabržděno vydávání oposičních novin pro chudé strany? Nebude tím zneužíváno hospodářské nadvlády těch, kteří mají býti kritisováni? Vždyť čtu ve vašem tisku česko-socialistickém o posledním zločinu s vyvezením 40 mil. Kč za hranice přes devisová opatření od jednoho zemědělského podniku na Slovensku - podle mého mínění bude to asi diosecký cukrovar, neboť to je nejbohatší podnik na Slovensku, jehož akcionáři sedí ve Vídni - že mělo býti zaplaceno 20 mil. Kč pokuty, ale byly zaplaceny jen 2 miliony. Vás ovšem žalovati nebudou, ale když uveřejní po vás tuto zprávu "Rudé právo", "Slovenská pravda" anebo jiný list oposiční, bude žalován. Těžko je v tomto případě sehnati důkaz pravdy, když je potřebí obrátiti se na úřady, poněvadž všichni, kteří mají potvrditi správnost, odepřou a odvolají se na úřední tajemství a tiskař mu-sil by pak zaplatiti 10.000 Kč pokuty. Je to úplné zabrždění možnosti vycházení oposičních listů stran, které nemají finančního kapitálu a ti právě, kteří jsou oposiční, nemají proto finančního kapitálu, aby mohli zaplatiti pokutu, že nejsou na prodej pro nikoho, že neberou ani cukerní, ani špiritusové, ani bankovní neb jiné subvence, aby mohli list udržeti.

A ke konci nejpodařenějším ustanovením nového trestního zákona je, že se jím chrání hlavy cizích států nebo zástupci cizích států. Do toho jsem vykřiknul, když referent to uváděl: Vilém se s Franc Josefem hodně navštěvovali, ale přece jsem v tom Franc Josefovském Rakousku odbíral "Tajnosti berlínského dvora", které v Německu byly zakázány a v Čechách se kolportovaly v desetitisících výtisků. V demokratické republice dáváte do zákona o urážkách na cti ochranu vládců cizích států a jejich zřízenců. Vidíte, že se Evropa otřásá, duní to vespod, dnes ten král sedí na trůně a zítra ten Zámora, který seděl dnes v kriminále, vyžene jej s trůnu, ale v Československu bude ten, kdo urazí krále, kterého vlastní národ vyhnal, ještě seděti dva nebo tři měsíce podle povahy přečinu, stalo-li se to tiskem nebo ústně, v kriminálu, třeba král králem už není.

Místopředseda Votruba (zvoní): Upozorňuji pana řečníka, že lhůta vyměřená je vyčerpána!

Sen. Mikulíček (pokračuje): Tímto zákonem, jak jsem řekl v úvodě, postupujete v reakčních předlohách, o kterých věříte, že snad prodlouží život dosavadnímu právnímu řádu i vám. Znemožňujete jakoukoli kritiku, a hlavně kritiku tiskem, a učíte oposici, aby se vás neptala, má-li uvědomovati tiskem své straníky nebo třídní bojovníky, poněvadž je v nebezpečí, kdyby se vás ptala, že jí to nedovolíte, a lid bez zaměstnání, který je - ať rolník, ať živnostník - před krachem, má také právo politicky myslit a žít, jako je mají kapitalisté. (Potlesk komunistických senátorů.)