Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. inž. Winter.

Sen. inž. Winter: Slavný senáte! Hospodářská krise nemohla minouti ani sféru mezinárodní. Ve státech, které jsou jí těžce postiženy, kde statisíce a miliony lidí jsou téměř celá léta bez práce, byla krisí vyvolána dusná atmosféra. Lidé, kteří vyčerpali všechen svůj majetek a všechny možnosti, opatřiti sobě a rodině živobytí, ztrácejí jasný úsudek a stávají se snadnou kořistí a obětí každé demagogie, tím snáze, je-li tato demagogie provázena sliby a někdy dokonce i poskytnutím úplaty za návštěvu schůzí. Je-li pak v takové schůzi nadáváno na vládu a její representanty, kterým je nesvědomitě a vědomě nepravdivě přičítána vina za bědné hospodářské poměry, najdou takové pomluvy vděčné posluchače. Snad nikdy nebylo pravdivější přísloví: "calumniare audacter, semper aliquid haeret," nežli právě v době dnešní.

Bídy milionů se využívá k vybičování nejnižších pudů, aby na vzedmuté vlně konjunktury byl politickými a hospodářskými spekulanty zachycen okamžitý zisk. Ponejvíce je to vlastenectví, jehož posvátný oheň slouží jedněm k tomu, aby si na něm ohřáli svou stydnoucí nebo již dokonce vystydlou polívčičku, druhým, aby si při něm zapálili svou dýmku, třetím, aby na něm zapálili doutnák, kterým chtějí přivoditi výbuch dlouho a pečlivě živených vášní a jím rozmetati klid a bezpečnost Evropy a celého světa.

Vedle vlastenectví je velmi vhodným konjunkturním artiklem antisemitismus, štědře podporovaný méně zdatnými nežidovskými obchodníky. Jakých obchodních úspěchů tu může konkurence dosáhnouti, ukázalo nám a ještě dnes ukazuje Německo, kde se hitlerismus domnívá, že překoná své starořímské vzory. Ve starém Římě dávali nezaměstnaným panem et circenses, Hitler se domnívá, že stačí, když jim dá circenses, a panem při tom ušetří. Jako v prvém století Nero zuřivým šelmám házel křesťany, tak ve 20. století Hitler zuřivým šelmám háže Židy. Ale když publiku k té podívané nepřidá chleba, pak ta krvavá podívaná na lačný žaludek ztrácí půvab-u. A dokonce se nelíbí divákům za plotem německých hranic, jak měl Hitler možnost přesvědčiti se nejenom z protestů světového tisku, nýbrž i z jednomyslného odsouzení, jakého se jeho metodám dostalo v anglické dolní sněmovně, a to nejenom od řečníků z řad poslanců, nýbrž i z úst samého ministra zahraničí Simona.

Tu se může Wilhelmstrasse a Deutsche diplomatisch politische Korrespondenz sebe více ohrazovati, že "das englische Unterhaus, das traditionsgemäß über die Angelegenheiten entlegener halb kultivierter Länder nur diskutiert, wenn dort Leben und Eigentum britischer Untertanen gefährdet sind, beschäftigte sich mehrere Stunden hindurch mit der Lage in Deutschland, wie wenn hier ähnliche Verhältnisse vorlägen". Na úsudku světa tím ničeho nezmění. Úsudek ten zní, že poměry v Německu jsou dnes horší, nežli ve vzdálených polokulturních zemích. Tamější divoši zabíjejí svoje zajatce a po případě i snědí, ale netají se tím, kdežto ve zprávách z Německa můžeme denně čísti, že ten neb onen zatčený poslanec nebo redaktor "se oběsil", nebo se pokusil o útěk a na útěku byl zastřelen. Copak si Wilhelmstrasse a úřady jí podřízené myslí, že mohou cizině malovati takové krvavé straky na vrbě, že cizina nepozná, že jde o vraždy prováděné pomocnou policií? (Místopředseda dr. Heller převzal předsednictví.)

Litujeme těchto nevinných a nešťastných obětí hitlerovského teroru, máme vřelé sympatie k oné části národa německého, jejíž přední representanti, pokud ještě nebyli povražděni, úpějí v mučírnách úředních a neúředních vězení, nebo jsou za hranicemi. Obdivujeme se nádhernému gestu šlechetné Francie, která, věrna své revoluční demokratické tradici, ustavila pro německého učence světového jména prof. Einsteina zvláštní stolici na své slavné Collège de France a dokumentovala takto před tváří celého světa ten ohromný rozdíl mezi demokracií a fašismem.

Velkodušný čin Francie připomíná také naší republice její čestnou povinnost, totiž poskytnouti politický asyl těm, kteří před politickým terorem z Německa uprchnou k nám. Území naší republiky a hlavně Praha poskytla r. 1809 pohostinství pruskému uprchlému ministru Heinrichu vom Stein, a tu byla mu dána možnost, aby odtud připravoval osvobození Pruska. Proto nemůžeme o 124 roky později odmítnouti pohostinství německým pacifistům, tím méně, že vlastně území dnešního Pruska a Saska poskytovalo také asylu našim uprchlíkům pobělohorským. (Výkřiky sen. Kindla.)

Ovšem tito hosté musejí samozřejmě dbáti povinností hosta a nesmějí zasahovati do našich vnitřních poměrů. Na druhé straně je povinností státu, aby je chránil před přepadáním a úklady se strany jejich říšsko-německých nepřátel a pomahačů těchto nepřátel v naší republice.

Je neslýcháno, co si dovolují tlupy hitlerovských úderníků v našem pohraničí, které přecházejí ozbrojeny přes hranice a na našem území obyčejně za pomoci našich hitlerovců podnikají ozbrojené útoky nejenom na německé uprchlíky, nýbrž již i na naše státní čsl. občany. (Sen. Kindl: Co dělá čsl. četnictvo?) To nespadá ovšem do oblasti zahraniční, nýbrž do oblasti naší vnitřní administrativy. Tu je opravdu nepochopitelno, jak naše úřady trpně k tomuto stavu přihlížejí, přehlížejíce stížnosti našich hraničářů. Poukazuje se na to, že je prý nedostatek četníků. Chtěl bych k tomu podotknouti, že právě v poslední době při přijímání četníků bylo postupováno takovým způsobem, že nebyl doplněn systemisovaný stav, poněvadž nebylo vybráno dostatek kvalifikovaných, po mém soudu úmyslně.

Je nepochopitelno, jak říšsko-německá auta mohou zajížděti do našeho vnitrozemí, je nepochopitelno, jak říšsko-německé štvavé tiskoviny - a jiné nežli hitlerovské dnes tam nesmějí vycházeti - mohou volně býti dopravovány do republiky, když Německo již dávno zakázalo dopravu do Německa všech u nás vycházejících listů, snad mimi "Egerer Nachrichten", "Tag" a "Polední list". Nehodlá zde p. ministr vnitra vůbec ničeho podniknouti?

Tyto poměry posunují do popředí zase otázku převzetí tratí, které mají německé říšské dráhy na území naší republiky. Je to v první řadě Cheb, Ašský výběžek a Liberec. Stanice chebská, jedna z největších v republice, je ve správě německých říšských drah. Trať Cheb - Aš v délce 28 km se stanicemi Cheb, Františkovy Lázně, Hazold a Aš, trať Cheb - Vojtanov v délce 15 km se stanicemi Cheb, Františkovy Lázně, Vojtanov, trať Liberec - Žitava v délce 20 km se stanicemi a zastávkami Machnín, Andělská Hora - Rokytnice, Chrastava, Bílý Kostel n. N., Chotyně, Hrádek n. N. jsou ve správě německých drah. Tyto dráhy mají na našem území sta zaměstnanců a jakého smýšlení tito říšští zaměstnanci jsou, ukazují volby z 15. března. Zaměstnanci německých drah v Chebu, volili v pohraniční stanici na říšské straně. Byla pro ně zvláštní urna. Ze 1300 odevzdaných hlasů v této urně, kde volili říšskoněmečtí zaměstnanci v Chebu zaměstnaní, bylo odevzdáno více než 1100 hlasů pro Hitlera.

Tedy to je nejlepší ukázka, jaké je smyslení těchto zaměstnanců, a to je, prosím, ještě před zahájením Hitlerova teroru! Je přirozeno, že dnes budou poměry mezi těmito zaměstnanci ještě horší, že dnes by se nenašlo ani těch 200 zaměstnanců, kteří by si dovolili voliti jinak než Hitlera. Jak ta nákaza účinkuje, ukázaly právě obecní volby v Chebu, které svým výsledkem úplně odpovídají smýšlení říšskoněmeckých železničářů. Kdyby nebylo žádného jiného důvodu, už toto by mělo býti pobídkou, aby železné dráhy na území naší republiky přešly také do správy naší republiky. Žádal bych proto pana ministra železnic, aby se této akce laskavě ujal.

Stejně jako cítíme s pokrokovou částí Německa, tak odmítáme dnešní oficielní Německo, Německo markýze Gera, Treitschkeho, Bismarcka, Hohenzollernů a Hitlera. A toto hitlerovské Německo je zváno do evropského direktoria velmocí! Vidíme-li, že v tomto direktoriu zasedá vedle německého hitlerismu také italský fašismus, pak se nám nikdo nemůže diviti, že plánem p. Mussoliniho nejsme nikterak nadšeni a že se k němu stavíme odmítavě.

Jsem vděčen panu ministru zahraničí dr. Benešovi, že se o tomto bodu vyslovil zcela jasně, takže o stanovisku naší republiky nemůže býti nejmenší pochybnosti. Čsl. sociálnědemokratická strana dělnická se plně ztotožňuje se stanoviskem pana dr. Beneše. (Výborně!)

Plán Mussoliniho je v příkrém rozporu s úmluvou o Společnosti národů. Kdežto Společnost národů je společností rovných mezi rovnými, je světovou demokracií států, kde malí mají stejné právo jako velcí, při čemž velmocem je přiznána výsada trvalého členství v radě Společnosti národů, žádá plán Mussoliniho zavedení práva silnějšího i v mezinárodní politice, poněvadž čtyřem velmocem chce dáti diktátorskou moc nad celou Evropou.

Kvitujeme rádi, že demokratická Francie odmítá takovou mezinárodní oligarchii, jsouc věrna tradici své Velké revoluce. Je tu opět prokázáno, že Francie, která jest obviňována z imperialismu, jest jedinou spolehlivou oporou demokracie a že si nevindikuje více práva, než ho přiznává druhým.

Bylo obratným tahem naší zahraniční politiky, že včas vystihla plány italské a že proti nim již předem zformovala pakt Malé dohody. Malá dohoda tu zdůrazňuje existenci svých členů a jejich vůli tuto existenci také zachovati. Když se nám dostalo ubezpečení, že pakt Malé dohody neobsahuje pro naši republiku závazku garantovati hranici bessarabskou, souhlasíme s těsnějším semknutím těchto tří států a viděli bychom rádi, aby nezůstalo omezeno pouze na pole mezinárodní politiky, nýbrž aby bylo rozšířeno také na pole hospodářské a aby bylo začátkem těsnějších styků hospodářských. Struktura našich 3 států - kde Československo je státem převážně průmyslovým, Jugoslavie a Rumunsko státy převážně zemědělskými - takové těsnější semknutí dovoluje. Ovšem, při obchodním jednání se státy třetími nesmělo by tu býti nebezpečí, že by Jugoslavie a Rumunsko svými zemědělskými zájmy posílily ještě protiprůmyslové snahy našeho vlastního, již tak nepřiměřeně zdůrazňovaného agrarismu.

Hlavním cílem plánu Mussoliniho je revise versailleské mírové smlouvy. Možnost revise je předvídána v mírové smlouvě samé a v úmluvě o Společnosti národů. K čemu tedy za tím účelem tvořiti ještě zvláštní útvar, který se příčí úmluvě o Společnosti národů? Patrně k tomu, aby bylo obepluto úskalí, jaké vidí revisionisté ve článku 5. úmluvy o Společnosti národů, který výslovně stanoví, že se vyžaduje k usnesení souhlasu všech členů Společnosti ve schůzi zastoupených, tedy k revisi mírové smlouvy podle čl. 19 úmluvy o Společnosti národů je potřebí souhlasu všech zúčastněných stran, tedy nejen 4 velmocí, které by chtěly diktovati, nýbrž i těch stran, jejichž hranic se toto jednání týká. To se ovšem revisionistům v Římě nehodí. Tu však máme my i celý svět právo tázati se, zdali ti, kteří revisi žádají, mají morální legitimaci o revisi vůbec mluviti. A tu prohlašuji jménem strany, kterou mám čest zde zastupovati, a jistě jménem celého čsl. národa: dokud vlaje italský prapor nad Brennerem a Postojnou, nepřiznáme nikomu, pravím nikomu, v Římě právo ani morální legitimaci, aby o jakékoliv revisi hranic vůbec mluvil (Potlesk.), tím méně aby mluvil o revisi hranic na středním Dunaji, na Visle a na Adrii.

My nejsme odpůrci italského národa, my milujeme italský národ, který po staletí bojoval za svoji národní jednotu a svobodu, milujeme Danta, Pellico, Mazziniho, kteří italským jazykem mluvili i za náš národ, hlásali i naše národní tužby, ale tím více litujeme, že ve chvíli, kdy navždy byla odčiněna dějinná nespravedlnost zvaná Italia iredenta, v tutéž chvíli vzniká nová nespravedlnost, Jugoslavia iredenta a Tyrolia iredenta. V těchto územích synové italského národa, který sám staletí bojoval za svoji svobodu, páchají násilí ještě mnohem hrubší, nežli pod jakým italský národ sám po staletí trpěl. "Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážit každou. Ten, kdo do pout jímá otroky, sám je otrok", praví český, na Slovensku narozený básník, jako program čsl. národa do veškeré budoucnosti. Tato slova byla napsána před 110 lety, tedy v době, kdy ještě český národ neměl ani možnosti o nějaké demokracii sníti.

Proto také, a nikoli donucena mírovými smlouvami, Československá republika svým národním menšinám dává stejná kulturní, hospodářská i politická práva, jako samému národu československému, takže dnes mají naši němečtí spoluobčané v naší republice více práv a svobody nežli v Německu a Rakousku, ve státech, kde si Němci sami vládnou. Vůbec možno říci - s politováním je nutno to říci - že dnes žijí svobodní Němci jenom ve státech, kde není německé většiny, kde se cítí vlastně cizinci.

Odmítáme plán Mussoliniho, poněvadž jeho autoru nejde o mír, nýbrž i znepokojování Evropy. Žádný jiný stát nejedná proti mírovým smlouvám a proti duchu Locarna tak, jako Italie Mussoliniho. Konspiruje ve střední Evropě, konspiruje na Balkáně. Její postup v Albanii, ze které si udělala kolonii a nástup pro válku s Jugoslavií, její zjevná podpora všech odzbrojovacích akcí Německa, Maďarska, Rakouska i Bulharska neopravňují Italii k tomu, aby navrhovala revisi mírových smluv. Podloudné dopravování zbraní - aféra hirtenberská ještě není likvidována a již se hlásí nové zprávy, o dopravě zbraní, tentokráte přes Bulharsko - takové podloudné dopravování zbraní provádí Italie systematicky.

Velikonoční návštěvy v Římě - Primavera Romana - neměly jistě účel, aby se obdivovaly jedinečným krásám antických skulptur, o kterých nám tu pan kol. Kornel Stodola právě vykládal, ani aby se obdivovaly mistrům quatrocenta a cinquecenta. Naopak. Pod patronací Italie byl tu prováděn kongres evropského fašismu, jehož výsledky jeví se již v brutálním postupu rakouské vlády proti všemu, co není fašistické.

Odmítáme tedy plán Mussoliniho i v tom případě, že by-Malá dohoda byla pozvána jako pátý člen direktoria. Nám stačí úplně úmluva o Společnosti národů a žádáme, aby byla respektována a zachovávána.

Ale my vítáme, že plán Mussoliniho stal se podnětem sovětovému Rusku, že se přihlásilo, že je také v Evropě a že by mělo do evropských věcí také co říci.

Pakt o neútočení Ruska s Francií a Polskem je důkazem, že Rusko se vrací z teoretických mlhovin do reálné skutečnosti a že se s ním také jako s reálnou skutečností počítá.

Tu se tážeme, zdali pakt Francie a Polska s Ruskem by neměl býti pobídkou našemu zahraničnímu ministerstvu, aby konečně revidovalo naše nemožné stanovisko k sovětovému Rusku a aby úplně byla likvidována pštrosí politika, kterou vůči Rusku provádíme. Sovětové Rusko je skutečností již skoro 16 roků, naše republika skoro již 15 roků a dosud nebyl nalezen způsob, jak bychom uznali největší slovanský stát také de jure, když již s ním léta máme hospodářské styky a když jeho zástupce po léta sídlí v Praze a náš zástupce po léta sídlí v Moskvě. Uznali jsme bez námitek diktaturu v Italii, nyní dokonce uznáváme i diktaturu v Německu, vycházejíce z toho, že nemáme práva starati se o to, jak který stát svoje občany chce učiniti šťastnými, jedině s Ruskem ne a ne se dohodnouti.

Protisovětské tendence u nás budou asi nyní posíleny postupem Anglie vůči Rusku. Ovšem tu jde o zcela jiné věci. Anglie se brání proti pronásledování svých příslušníků, kteří pracují v Rusku. Vina na neshodě je tedy nikoli na Anglii, nýbrž na Rusku, jehož úřady uznaly z důvodů nám těžko pochopitelných za účelno, aby inscenovaly zase jeden ze svých sabotážních procesů, kterým v cizině a snad ani v Rusku nikdo nevěří. (Výkřiky sen. Kindla a sen. Mikulíčka.) My s Ruskem nijakých diferencí nemáme. Naivní ruské přednášky rozhlasové naší republice neuškodí, poněvadž u nás není oposiční ani komunistický tisk zakázán, takže lidé jsou z tisku a ze schůzí informováni, jak to u nás vypadá, a pohádkám z Východu nikdo nevěří. Jinak jsou naše styky s Ruskem normální. Směnky za dodané zboží Rusové přesně proplácejí, takže z obchodu s nimi žádných ztrát nemáme... (Výkřiky senátorů strany komunistické.) Je zajímavo, že páni uznávají za vhodné rušiti mně právě tam, kde by měli mne podporovati. Jak jsem řekl, směnky za dodané zboží Rusové přesně proplácejí, takže z obchodu s nimi žádných ztrát nemáme, což nemůžeme říci o řadě jiných států, se kterými žijeme ve velmi dobrých stycích politických.

Proto je nepochopitelno, že náš průmysl, který má silný vliv ve straně národně-demokratické, nepodniká ničeho, aby nemožné stanovisko této strany v otázce uznání sovětového Ruska bylo revidováno a přizpůsobeno životním zájmům našeho hospodářství.

Jsem toho názoru, že hospodářská situace naše není taková, aby opravňovala politiku justamentu, ledaže by někdo byl toho názoru, že již horší nemůže být a že se tedy již na ní nemůže nic zkaziti.

S oblibou se v tisku poukazuje na to, že výkazy o počtu nezaměstnaných jsou přehnané. Chci upozorniti, že ředitel Ústř. soc. pojišťovny p. dr. Klumpar, který není socialista, konstatuje, že stav pojištěnců v ÚSP v prosinci r. 1929 byl 2,453.000, v prosinci 1932 již jenom 1 mil. 866.000, tedy o 587.000 nižší. K tomu je potřebí připočísti nezaměstnané z prosince 1929, pojištěnce u privilegovaných zaměstnavatelů a intelektuály a mladé dělníky, kteří v letech 1930 a 1932 přišli ze škol, aby rozmnožili řady nezaměstnaných a pak se dostaneme zase k číslici, kterou udávají zprostředkovatelny práce.

Jaro nám zlepšení ještě nepřineslo, dokonce musíme se obávati, aby opuštěním zlatého standardu v Americe a poklesem dolaru nenastalo nám podobné zhoršení vývozu jako svého času při podobném postupu Anglie a poklesu libry.

To vše jsou otázky tak závažné, že před jejich tlakem musí ustoupiti všechny lásky a nenávisti a že odpovědní vůdcové naší hospodářské politiky musí na ně odpověděti tak, aby jejich odpověď obstála na soudu dějin.

Vítězství Hitlerovo v Německu je hřebem do rakve snah o odzbrojení. Když odpovědní funkcionáři německé vlády mluví o návratu území "welche uns geraubt wurden", když mluví o spojení východních Prus s mateřskou vlastí, když mluví o slavném okamžiku, až na strasburském dómu zavlaje císařský prapor, když co chvíli vzkazují bratřím v Sudetendeutschlandu, že na ně nezapomínají a že si pro ně přijdou, když člen vlády prohlásí: "My chceme se svými sousedy žíti v míru, ale když zájem německého národa ocitne se v rozporu se zájmy národů jiných, pak může rozhodnouti jenom válka", když takto se války dovolává jako božího soudu, tu je po čertech těžko doporučovati sousedům Německa, aby odzbrojili. Je to tím těžší, že vidíme, že vlastně Společnost národů nemá ani síly ani odvahy, aby vynutila respektování mezinárodních ujednání. Na malé Řecko a Bulharsko dovedla si sice dupnout, ale proti Italii byla bezmocná, když Italii napadlo, aby pro zábavu bombardovala řecké Korfu a vraždila klidné občany. A proti Japonsku má Společnost národů jenom dobré rady a doporučení, ale nepodniká naprosto ničeho na ochranu napadené Číny, dokonce ani neuvalila bojkot na Japonsko a nezakázala dodávati mu zbraně, jak jí ukládá článek 16. úmluvy o Společnosti národů.

Za takových poměrů nemůže se nikdo sousedům Německa diviti, že se do odzbrojení příliš neženou. Tím méně, že Německo je soused, který již jednou prokázal, že pro něho žádné mezinárodní závazky neplatí a že u něho "Not kennt kein Gebot" a že tento soused před očima Evropy porušuje mírové závazky o stavu armády tím, že do sboru policie zařazuje statisíce vojensky vycvičených a dobře ozbrojených příslušníků Stahlhelmu a Hitlerových úderných oddílů.

Táži se p. ministra zahraničních věcí, nepokládá-li za vhodno, aby rada Společnosti národů byla upozorněna, že tímto postupem německé vlády byly porušeny §§ 160 a 162 versailleské mírové smlouvy? V takové chvíli nepřichází návrh Mac Donaldův právě včas, návrh, který bychom za jiných okolností vítali jako třebas i dostatečnou náhražku za všeobecné odzbrojení a jako aspoň první krok k opravdovému odzbrojení. Když všechny státy kolem Německa mají své početní stavy snížiti a jedině Německo má svůj stav zvýšiti, pak je to sice krok k mezinárodní spravedlnosti a rovnosti národů, ale podniká-li se tento krok s Hitlerovým Německem, když všem jeho předchůdcům byl odpírán, pak se tento krok rovná nebezpečné hře, při které nebezpečnému individuu je dáván do ruky browning a puma. Za takových okolností v plánu Mac Donaldově nevidíme pokroku, nýbrž zvýšené nebezpečí a celý plán je vysvětlitelný jedině ostrovní polohou Anglie, která se nedovede vpraviti do kontinentálních poměrů. Anglie by prospěla myšlence míru a odzbrojení více, kdyby jasně a nedvojsmyslně prohlásila na všechny adresy, že jakékoli porušení mírových smluv našlo by Anglii připravenu k vyvození všech důsledků a splnění všech povinností, jaké jí ukládá úmluva o Společnosti národů. Taková jasná mluva Anglie by působila velmi blahodárně v Římě, Berlíně a Budapešti a přiblížila by svět velmi podstatně ke stavu, s jakým počítali Wilson a ostatní budovatelé Společnosti národů. Takové jasné a nedvojsmyslné prohlášení by musilo býti vydáno co nejrychleji, dříve než v Německu duch hitlerismu stane se duchem národa, dříve než bude úplně udupán a zničen duch kulturního Německa, onoho Německa, ke kterému ještě dnes všichni kulturní lidé pohlížejí s úctou, Německa Lessingova, Herderova, Göetheho, Schillerova, onoho Německa, které spolu s Francií bylo učitelem národů, ve kterém jediném žije to, co zoveme bez ironie německou kulturou. Je-li v oficielním dnešním Německu a již i v Rakousku úředně zakázáno dovolávati se učení Göetheova, které vrcholí ve faustovské tužbě: "Mit freien Volk auf freien Boden stehen", pak je čestnou povinností ciziny, aby toto dědictví velikánů německého ducha přenesla přes období kulturního úpadku v Německu a splácejíc svůj dluh, odevzdala příštím generacím v Německu opravdu probuzeném učení a kulturu největších německých lidí.

Až bude v tom od barbarství a násilí osvobozeném Německu vyzváněno vítězství kultury a spravedlnosti nad barbarstvím a násilím, až se tam rozhlaholí schillerovský zvon, jemuž velký jeho tvůrce určil: "Friede sei ihr erst Geläute!", až se rozhlaholí, aby volal živé a oplakával mrtvé, pak přejeme tomu novému Německu, aby v souzvuku se zvony celého ostatního světa i ten německý zvon hlaholil velkou píseň věčného míru. (Potlesk.)

Místopředseda dr. Heller (zvoní): Dále má slovo pan sen. dr. Reyl.

Sen. dr. Reyl: Slavný senáte! V 15. roce trvání republiky uvědomujeme si trpkou skutečnost, že dolehla na nás těžce nejen hospodářská a mravní krise, ale že nejsme ani ušetřeni vážných obav o celistvost území svého státu.

V hospodářském ohledu a v otázkách zvýšení mravní úrovně byli jsme po léta velmi bezstarostní, ačkoliv nescházelo během této doby dosti rad a výstrah vážných činitelů, kteří doporučovali v ohledu hospodářském šetrnost a v ohledu mravním posilu všech mravních hodnot v lidu, a zvláště mládeže.

Jsme povděčni panu ministru zahraničních záležitostí, že váženým projevem se vzácnou otevřeností upozornil veškeré obyvatelstvo Československé republiky na zachmuřenou politickou situaci, která by mohla při naší bezstarostnosti mimo nadání přinésti těžké chvíle válečného konfliktu.

Pan ministr zahraničních věcí zahájil svůj pro jev v senátě těmito slovy: Mluví se mnoho o blížícím se mezinárodním obratu a o nové fázi mezinárodní politiky evropské. Jiné kruhy kladou přímo otázku, neblížíme-li se k nějakému novému válečnému konfliktu v Evropě? Odzbrojovací konference octla se na počátku března ve zjevné krisi. V souvislosti s tím vynořil se italský návrh na spolupráci 4 velmocí, vyjadřující ideu tzv. evropského direktoria. Zároveň byla po prvé neočekávaně vhozena do oficielní diskuse otázka revise hranic některých evropských států. Po odstoupení Brüningově v Německu události ve vnitřní politice německé sledovaly jedna druhou, až vyvrcholily v Hitlerově režimu. Podepsání paktu Malé dohody, jež znamenalo vytvoření nového mezinárodního společenství a zorganisování jedné části střední Evropy v pevný celek, a konečně sbližování Malé dohody s Polskem doplňovalo tento rámec událostí.

Dnešní mezinárodní situace je velmi obtížná; v 15. roce po světové válce nemáme ještě skutečného míru. Jako po každé válce, tak i po světové válce r. 1914 - 1918 byl uzavřen mír, v němž vítězové posílili všude, jak jim bylo možno, své posice, a poraženi byli nuceni přijmouti podmínky, které je oslabily. Nejvážnější a nejtrvalejší jsou ustanovení mírové smlouvy, týkající se hranic.

Proti úpravě hranic nejtrvaleji protestuje Maďarsko, usilujíc o revisi mírových smluv, jež nalezly živého ohlasu v Italii, která po léta nutnost revise mírových smluv prohlašovala, odvolávajíc se, že žádná smlouva nemá věčnou trvalost. Po Maďarsku připojilo se k tomuto volání po revisi Rakousko, Bulharsko a také Německo. Proti jakékoliv revisi mírových smluv vyslovili se státníci Malé dohody, s nimiž souhlasí také i Polsko, které by revisí mírových smluv bylo ve své existenci přímo ohroženo. Proti revisi mírových smluv prohlásil ministr dr. Beneš ve svém projevu resolutně: Nechápeme, jak by mohl někdo jen okamžik věřit, že kterýkoliv samostatný stát připustí, aby několik jiných států, byť by to byly i velmoci, disponovalo přímo nebo nepřímo silou svého vlivu politického nebo mravního jeho územím, tedy něčím, co je každému státu přímo předpokladem jeho života a nejzákladnější podmínkou jeho bytí. Historie ukazuje, že o zcizení území vždy vznikaly nejkrvavější války, a nepochybuji o tom, že by tomu tak bylo opět za dnešního mezinárodního myšlení a napětí. Prohlásil jsem v Ženevě - praví ministr - že kdyby někdo něco podobného chtěl podniknouti proti Československu, musil by si pro toto území přijíti se svým vojskem. Polsko přímo prohlásilo, že na každé pokusy o revisi hranic by odpovědělo děly.

Z vylíčené politické situace v Evropě vysvítá, že nebezpečí války není nikterak nemožné a že tudíž všechny utopistické hlasy pacifistů o věčném míru nejsou věrohodné. Kdybychom uvěřili hlasům pacifistů a bezstarostně spoléhali na stálost mírových poměrů, mohli bychom býti tak drsně probuzeni ze svého optimismu, jak jsme to zažili v náhle vzniklé hospodářské krisi přítomné doby. Není ani spravedlivé, aby každá válka za všech okolností byla považována za nemravný čin. Stát je morální osobou a proto o jeho obraně a útoku platí tytéž zásady, kterými se řídí obrana individuální existence proti násilnickému útočníkovi.

Každý stát má právo na existenci, na územní celistvost a nerušené držení svých statků, které slouží k dosažení státního celku. Z toho plyne právo, aby stát těchto statků hájil vhodnými prostředky proti jeho rušiteli. Jednotlivcům hájí práva stát, a kdyby toho nečinil, musil by míti každý jedinec oprávnění, by si mohl svá práva a statky hájiti sám, ale i ve právním státě je dovoleno jedinci hájiti v mezích dovolené obrany život a majetek proti násilníkovi těmi prostředky, když by to mělo za následek smrt útočníkovu.

Co je dovoleno jedinci v nutné sebeobraně, musí býti dovoleno i kolektivnímu jedinci, státu. Rozdíl jest jenom v tom, že osobě soukromé je volno v některých případech zříci se sebeobrany, kdežto státní moc tak učiniti nesmí, protože povinnost státu je nejen ujímati se ohrožených práv svých poddaných, nýbrž i svou existenci zajistiti si všemi dovolenými prostředky a hrozící nebezpečí válkou.

Tato povinnost státu může učiniti někdy válku nutností, z níž plyne právo státu, aby žádal od svých občanů, službou vojenskou povinných, aby s nasazením vlastního života hájili existenci a celistvost státního celku.

Ačkoli válka je zlem, které bylo počítáno vždy mezi největší metly lidstva, přece nesmí býti státu upíráno právo obrany fysickým násilím, když právo toto přísluší každému jedinci. Byť užití fysického násilí nenáleželo k podstatě práva, přece válečná obrana proti bezpráví bývá ve stycích mezinárodních nezřídka jediným způsobem právní pomoci, protože schází svrchovaná mezinárodní autorita, která by spory mezi politicky neodvislými státy urovnávala mírnou dohodou.

Ačkoli nelze po stránce mravní činiti námitek proti válce, která má za účel obranu práv, statků, cti a existence státu, nelze ji připustiti, je-li vyvolána hrabivým pudem sobectví, snahou po nadvládě a chorobnou touhou po válečných vavřínech.

Po světové válce ustavila se instituce Společnost národů, rozhodčí to soud mezinárodních zápletek, ale sbor tento není dosti mocný, aby zabránil všem konfliktům válečným. V konfliktu mezi Italií a Řeckem r. 1923 odmítla Italie předložiti svůj spor Společnosti národů, odvolávajíc se na článek 9 haagské konference, který obsahuje tzv. čestnou klausuli, která vylučuje ze smírného jednání záležitosti, dotýkající se cti a podstatných zájmů sporných stran. Posléze současná válka mezi Japonskem a Čínou je dalším dokladem malomoci Společnosti národů, takže ve svém vlastním zájmu každý národ musí pečovati o to, aby v případě nebezpečí mohl sám na sebe spoléhati. Válka byla sice Kellogovým paktem prohlášena za zlo, které má býti vůbec ze středu civilisovaných národů vymýceno. Ale nezapomeňme, že jeden rok po otevření mírového paláce v Haagu r. 1913 vypukla nejkrvavější světová válka r. 1914.

Nemůže tedy ani republika naše spokojiti se ideálními rozklady pacifistických kruhů, nýbrž musí býti přichystána na každý konflikt. Ministr zahraničních záležitostí prohlásil: "Věříme, že vláda má v těchto odpovědných dobách za sebou rozhodnou většinu politických činitelů všech národností tohoto státu a že může plně počítati nejen na všechny vládní strany, nýbrž že vyjadřuje tu také city a přesvědčení i těch oposičních stran vždyť jsme všichni vázáni k sobě nezměnitelným osudem - které vládní odpovědnost i s námi již dříve také nesly, naší slovenské strany lidové, živnostenské, německé strany katolické i německého pracovního souručenství, a na které stejně přátelsky a upřímně apeluji ve prospěch kolektivních zájmů státu jako na všechny strany vládní."

K tomu dodávám, že československá strana lidová souhlasí plně s vývody ministra zahraničních záležitostí, trvá neochvějně na celistvosti státního území a projevuje nezlomnou odhodlanost, hájiti celistvost samostatného státu našeho proti jakémukoliv nebezpečí. A ježto věříme, že Prozřetelnost řídí osudy národů a tudíž i národa našeho, budeme se říditi heslem starých Hradečanů, kteří na své Bílé věži dali r. 1570 vrýti heslo císaře Maxmiliána II.: "Deus providebit, vigilandum tamen", a proto budeme důvěřovati v ochranu Boží svého státu, ale při tom také budeme pečovati o rozkvět a trvání své republiky. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda dr. Heller (zvoní): Dále má slovo pan sen. Stöhr.

Sen. Stöhr (německy): Slavný senáte! Měl jsem příležitost ve schůzi zahraničního výboru dne 1. března, navazuje na referát pana ministra věcí zahraničních o tzv. ženevské úmluvě, vyložiti náš názor o této úmluvě co do stránky hospodářské, resp. obchodně-politické. Poukázal jsem k tomu, že rozsah obchodu některého státu ještě daleko nedokazuje jakost obchodní politiky tohoto státu, vycházeje z prokázané skutečnosti, že, když rozsah obchodu vykazuje schodek, který nelze hraditi z jiných pramenů platebního styku, tento obchodní schodek na konec může také otřásti měnou dotyčného státu, a že jen takovou obchodní politiku státu dlužno oceniti jako správnou, která podporuje hospodářské zájmy státu a těmto zájmům slouží a která co možná nejméně jest ovlivňována zastupováním jiných než ryze hospodářských zájmů.

Mohu na příklad s poukazem na Rakousko podati důkaz, že zákazy dovozu dovedly obchodní schodek Rakouska z r. 1931 zmenšiti o více nežli 40% oproti r. 1932. Mohl bych v té příčině uvésti ještě další příklady a vyvrátiti tím tvrzení, že zákazy dovozu všeobecně mohou míti nepříznivý vliv na obchodní politiku. Tvrzení, že stát, který se uzavírá proti zbytečnému a nepotřebnému cizímu dovozu, nemůže do ciziny nic prodávati, je rovněž prokázáno jako falešné. Za směrodatného vlivu našeho ministra věcí zahraničních sjednal náš stát s jednotlivými sousedními státy obchodní úmluvy, které na naše zemědělství mají takové účinky, že nelze více snášeti poměry, jež vytvořeny byly způsobem dovozu zemědělských výrobků. Ačkoli jednak touto falešnou obchodní politikou způsobena byla našemu zemědělství a způsobuje se bohužel ještě nadále denně tak obrovská škoda, nedocílilo se, pokud vím, účelu podpory našeho průmyslu, tím snad zamyšleného, snad, lépe řečeno, nemohlo se ho docíliti, poněvadž většina těch, kteří k nám dnes vyvážejí zemědělské výrobky, nemohou odebírati naše průmyslové výrobky. Touto svou poznámkou nechci se nikterak snad stavěti proti sjednávání obchodních úmluv, kterýchžto obchodních úmluv my jako československý stát právě tak potřebujeme jako všechny druhé státy. Stavím se se svým názorem na stanovisko, že náš stát nesmí nadále pěstovati obchodní politiku, která by naše zemědělství nezadržitelně musila přivésti ke zkáze a kterou by pro druhou stranu nebylo lze docíliti žádných význačných výhod nebo úspěchů. Já a moje strana nezaujímáme oproti sjednávání obchodních úmluv zamítavého stanoviska, poněvadž při obchodních úmluvách především se hájí zájem našeho hospodářství. Že jako zástupce zemědělství v prvé ředě pečuji o pokud možno nejlepší hájení zájmů našeho zemědělství, to zajisté nepotřebuji zvlášť zdůrazňovati, anebo blíže odůvodňovati.

Že u nás jsou dnes ještě hospodářští politikové, kteří tvrdí, že panující hospodářskou krisi lze potírati odstraněním agrární ochrany, nemá o sobě značného významu. Že však tento názor dnes ještě hájí část našeho průmyslu a jiné kruhy, dlužno velice litovati, a podává nám důkaz toho, že určité kruhy a zástupcové určitých povolání dodnes nepoznali cenu a význam našeho domácího zemědělství, nejen snad jako výrobce většiny našich potravin, nýbrž také především jako konsumenta našich průmyslových výrobků. Jako zástupci našeho zemědělství nemůžeme dosti často zdůrazňovati, že účinek agrární ochrany nesahá mnohem dále nežli k cíli, aby se sedlák udržel na své hroudě. Táži se vás, pánové, jak daleko jsme však dnes vzdáleni cíle udržeti sedláka na jeho hroudě, a co by se muselo státi, kdyby se tohoto cíle skutečně dosáhlo! Měli bychom se domnívati, že se žádný rozumný hospodářský politik, národohospodář nebo politik strany proti těmto plně oprávněným požadavkům nepostaví a nedovede postaviti. Bohužel, není tomu tak, jak bych to mohl na stech příkladů prokázati. Já pro svou osobu těším se v této příčině vždy tím, že si říkám: Prostomyslní a hloupí lidé, ti nechtějí nebo nemohou, bohužel, vymříti! Pro mne ať se každý z této sorty lidí dožije klidně tisíci let!

Světová hospodářská konference v Ženevě r. 1927 všeobecně směřovala k odstranění stávajících hospodářských obtíží. Tážeme-li se však, co bylo skutečným výsledkem této konference s tímto zcela všeobecně pojatým programem, pak může odpověď jen zníti: Všeobecné zklamání! Od doby této světové hospodářské konference nastal na celé zeměkouli příval nejvyššího protekcionismu, jehož účinky přece dnes cítíme na vlastním těle. Sporná otázka, jakým způsobem lze zchudlé národní hospodářství zase uzdraviti, je dnes již rozhodnuta. Ozdravění nalézti lze jen v největší soběstačnosti, v hospodářské autarkii. Otázka, zdali hospodářská autarkie vůbec je možná a jak daleko se má, anebo může hnáti, lze posouditi jen individuelně se stanoviska jednotlivého národního hospodářství.

Hájíme nadále názor, že ve středoevropském hospodářském prostoru možno hospodářskou krisi zastaviti a s úspěchem proti ní bojovati, jestliže churavějící středoevropská národní hospodářství přičleněna budou velikému hospodářskému tělesu, po případě sloučena budou ve velké hospodářské těleso, které na základě svých zvláštních poměrů pak rovněž bude s to, aby tendence soběstačnosti uplatňovalo s výsledkem ozdravění národních hospodářství, jemu přičleněných.

Jestliže se také na naší straně již často mluvilo o otázce vytvoření a významu velikého jednotného hospodářského útvaru ve středoevropském hospodářském prostoru, nemohu opomenouti, abych se několika slovy také dnes zase nedotkl této otázky. Vítáme utvoření takovéhoto hospodářského území, zdůrazňujeme však, že při vytvoření tohoto hospodářského útvaru nikdy nemohou býti směrodatnými statistické cifry zahraničního obchodu samotné, a že těmto statistickým cifrám nutno přikládati plný význam jen v tom směru, aby útvar, který se má vytvořiti, nebyl příliš malý. Dlužno přihlížeti nejen na přiměřený odbyt průmyslu, nutno také zabezpečiti rentabilitu zemědělství. Příští velké hospodářské území musí nám poskytovati základ pro klidný hospodářský vývoj, při čemž, jak již řečeno, dlužno bráti zřetel na všemožné vyrovnání mezi agrárními a průmyslovými státy a aby nedošlo snad k utvoření o sobě sice velkého, ale ve smyslu našich snah špatně složeného hospodářského území, ve kterémžto útvaru by naše domácí zemědělství považovati bylo za truchlícího činitele. Nemůžeme se dát odvrátiti od jedině zajisté správného názoru, že cílem hospodářského sblížení ve střední Evropě musí býti stejnoměrné rozdělení sil a pomocných pramenů. Tomuto základnímu názoru, který jest jistě nepopiratelně správný, nemůže se zajisté nakonec uzavříti náš pan ministr věcí zahraničních a s ním celá vláda, a budou musit oba jednati v tomto smyslu.

Středoevropské budoucí velké hospodářské území bez Rakouska a Italie, především však bez Německa, bylo by útvarem, který by nikdy nemohl přinésti to, co se od tohoto útvaru při jeho tvoření očekávalo. Hospodářský zájem, jaký má Československo na Německu a také na Rakousku, nemá na žádném jiném státě ve střední Evropě. Přes tuto skutečnost se zajisté žádný československý hospodářský politik a žádný politik strany nepřenese. Číslice dovozu a vývozu posledních let podávají o tom nejlepší důkaz. Německo a Rakousko odebírají více nežli jednu třetinu našeho vývozu, kdežto Francie, Jugoslavie a Rumunsko neodebírají ani 15% našeho vývozu. Mluví-li jen tyto holé číslice, musíme se diviti, jestliže se domnělí hospodářští politikové, národohospodáři a politikové, ba sami státníci na naší straně dnes ještě zasazují o vytvoření celní unie v rámci Malé dohody. Zdali s přibráním Polska anebo bez něho, jest již více nebo méně zcela lhostejno. Přání několika českých politiků, aby se Francie zúčastnila budoucí celní unie Malé dohody, nemá ani hospodářského důvodu, ani hospodářského významu, který by stál za zmínku. Toto přání bylo by lze zapsati jen na účet "politiky". Jako důkaz tohoto tvrzení je potřebí přece jen dát promluviti zase číselnému materiálu o našem vývozu a dovozu s Francií.

Je pravda, že účastenství Francie na celním svazku, ve kterém je zastoupeno Německo, mělo by pro Německo velký význam, a tento způsob seskupení byl by také v Německu co nejvřeleji vítán. Je dále pravda, že pro Německo má Československo v ohledu hospodářském mnohem větší význam nežli na př. Rakousko. Kdyby padly celní přehrady mezi Československem a Německem, přinesl by tento skutek oživení hospodářství obou států v daleko větším rozsahu, než kdyby padly celní přehrady mezi Německem a Rakouskem. Tento názor opírá se o skutečnost, že velmi mnoho zájmů Německa a Československa probíhá rovnoběžně. Oba státy mají na př. velký zájem na tom, aby se jihovýchodní státy nadále silněji neindustrialisovaly. Nesmím ponechati beze zmínky hospodářský význam, který Československo má na Rakousku a Rakousko na Československu.

Že při projednávání otázky vytvoření jednotného hospodářského území ve středoevropském hospodářském prostoru nebude lze, nebo nebude se smět bráti zřetel na nevyhnutelné nevýhody jednotlivců anebo i jednotlivých hospodářských skupin, o tom není pochybnosti. Vyplývající velké výhody pro celek musí jako směrodatné momenty dojíti nejlepšího zřetele a ocenění.

Dnes naléhá hospodářství, naléhá však také politika. Německo dalo popud otázkou utvoření celní unie s Rakouskem. Doufejme, že tato věc ve smyslu tendencí, na nichž se tyto snahy zakládají, bude provázena také úspěchem. Že vsak problém "střední Evropy" není problémem průmyslových preferencí, nýbrž pro stálý pokles ceny obilí v jihovýchodních státech je problémem zemědělským, poznalo se vlastně teprve na konferenci ve Strese r. 1930, a z tohoto poznání na této konferenci vyvozeny důsledky a nejprve jednáno o otázce odbytu zemědělských výrobků. Po mém názoru možno všechny tyto druhé hospodářsko politické otázky ve jmenovaných státech řešiti teprve tehdy, až vyřízena bude otázka zvýšení kupní síly obyvatelstva těchto států. Otázka zvýšení kupní síly obyvatelstva v těchto státech tvoří tedy podklad pro schopnost kupovati průmyslové výrobky. Této myšlenky držíme se nejen my, této myšlenky musí se přidržeti zajisté také náš pan ministr zahraničních věcí. Konference ve Strese nevytvořila, jak známo, to, co bylo úmyslem vytvořiti: ukázalo se, že bez Německa, Italie a Francie nelze řešiti otázky Evropy. Nepodaří-li se jihovýchodní státy postaviti zase na vlastní nohy a osvoboditi je od toho, co dnes tak silně tíží jejich hospodářství, nebude lze řešiti nynější a všechny další snad ještě vznikající problémy.

Nesmím ponechati beze zmínky a musím poukázati k tomu, jak se právě Francie po konferenci ve Strese chovala vůči nám, i chtěl bych obzvláště našeho pana ministra věcí zahraničních požádati, aby si dobře zaznamenal toto jednání Francie. Ve Strese se nám milostivě dovolilo s jednávati preference. Francie opustila konferenci a během nejbližší doby vyřešila většinou úplně své celní otázky. Francie může dnes snadno poskytovati preference, poněvadž svá cla přizpůsobila dnešním poměrům. Tato opatření a jednání Francie bylo asi pro obchodně-politické oddělení našeho ministerstva věcí zahraničních velmi nepříjemným překvapením. O podrobnostech celně-politických opatření Francie v poslední době nechci se dnes zde šířiti. Připomínám jen, že jsou vším a znamenají vše, jen žádnou ochotu k nám, ba že dokonce po mnohé stránce pro nás naproti jiným státům znamenají velmi těžce pociťované poškození. Právě Francie, našemu státu politicky tak blízká, projevila vůči jiným státům mnohem větší ochotu, nežli by vůči nám po našem názoru byla bývala povinována. (Místopředseda dr. Hruban převzal předsednictví.)

Slavný senáte! Mohl by se snad někdo tázati, proč jako zástupce politické strany "Bund der Landwirte" se k výkladu našeho pana ministra věcí zahraničních zabývám jen převážně těmito otázkami hospodářské politiky. Považuji za svou povinnost projednávati tyto otázky následkem poukazu našeho pana ministra věcí zahraničních v jeho výkladu, kde mluví o pracech a úkolech, které bude musit vyříditi stálá rada Malé dohody v její první schůzi po podepsání smlouvy o Malé dohodě, která se bude v nejbližší době konati v Praze. V této schůzi rady nemá dojíti jen k projednání a k usnesení o dalších krocích společné organisace. V této schůzi mají se však především nejen projednávati všechny hospodářské úvahy a práce za účelem plného uplatnění ženevské úmluvy po všech stránkách a pronikavé organisace hospodářské spolupráce. O hospodářské spolupráci států Malé dohody dojde v této schůzi zajisté také k závazným usnesením. Považuji za svou povinnost vysloviti zde naše velké pochybnosti, které spatřujeme ve snaze našeho ministerstva věcí zahraničních při vytváření opatření, o kterých ve zmíněné schůzi rady representantů Malé dohody se asi bude jednati, resp. dojde k usnesení, pokud jde o vybudování organisace hospodářské spolupráce. Dovoluji si našeho pana ministra věcí zahraničních upozorniti na slib, který nám dal, ve kterémžto slibu nám v prvé řadě zabezpečoval plné hájení zájmů našeho domácího zemědělství při všem svém vyjednávání s jinými státy.

K otázce odzbrojovací konference, která za několik dní bude pokračovati ve svém jednání, poznamenávám, že stran úspěchu této konference nemohu zaujmouti optimistické stanovisko, které pan ministr dr. Beneš dosud zaujímá. Nemohu také v různých jiných otázkách, o kterých se zmiňuje ve svém výkladu, sdíleti bohužel optimistický názor, který v jednotlivých těchto otázkách projevil.

Že se náš pan ministr věcí zahraničních dosud poctivě přičiňoval o zachování míru v Evropě, lépe řečeno ve střední Evropě, uznáváme všichni za vynikající výkon. Jsme si co nejlépe vědomi úloh a povinností, které zahraničnímu ministru našeho státu v této vlastnosti jsou přikázány. Jestliže se pan ministr dr. Beneš jako zprostředkovatel mezi jednotlivými zástupci států ve Společnosti národů namáhal, při tom vždy bral nejlepší zřetel na udržení míru a vyřízení všech sporných otázek, chci, pozdravuje tuto snahu, poukázati jen k tomu, aby se náš pan ministr věcí zahraničních také co nejlépe zasazoval o to, aby druhým byla také poskytnuta možnost zachování míru.

Upřímně lituji, že se pan ministr dr. Beneš nezabýval poněkud podrobněji vnitropolitickými poměry našeho státu, obzvláště však nesplněnými dosud požadavky našeho německého lidu v tomto státě. Dovoláváním se tzv. loyálních oposičních stran, které již dříve byly vládními stranami, není zajisté mnoho učiněno. Je sice správné, že my všichni na sebe jsme odkázáni nezměnitelným osudem. My, jako politická strana německého venkovského lidu, plnili jsme po dobu členství ve vládě své povinnosti ke státu způsobem více než úplně vyhovujícím, kdežto vláda a většinové strany vůči nám nesplnily to, co jsme vždy byli a jsme plně oprávněni žádati. Ubezpečování, že se zcela vážně přestane s více nežli hloupou politikou popichování a tak zbytečnou politikou tabulek, že se našim německým obcím a jinakým německým úřadům v jazykovém ohledu také tak vyjde vstříc, že se poměry pro nás projeví býti snesitelnými, zůstalo dodnes nesplněno. Bylo by po mém názoru také úkolem našeho pana ministra věcí zahraničních pečovati o to, aby ve vlastním domě konečně zjednán byl pořádek. Že, pokud jde o jeho osobu, má pro všechny tyto otázky potřebný zájem, o tom jsem přesvědčen. Prosím ho, aby v tomto oboru vykonával svůj směrodatný vliv a aby pro nás Němce v tomto státě vytvořil takové poměry, jaké jsme oprávněni žádati. (Potlesk.)