Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. dr. Žiška. Dávám mu slovo.

Sen. dr. Žiška: Slávny senát! Expozé pána ministra B e n e š a vyniká neobyčajnou otvorenosťou, úprimnosťou a pri tom aj určitosťou. Náš Slovákov menovite dotýka sa tá časť jeho expozé, kde mluví o možnosti revízie hraníc jednotlivých štátov v Európe a menovite nášho štátu. Nás sa milo dotklo jeho vyhlásenie, že naša vláda zásadne odmieta akúkoľvek možnosť len myšlienky revízie hraníc, lebo my Slováci, ktorí tvoríme juhovýchodnú časť tejto republiky, menovite sme vystavení tomu nebezpečiu na Slovensku, že všetky tieto revizionistické ohlasy v Európe v prvom rade nachádzajú ozvenu na našom Slovensku. Prirodzene, nám ide o ochranu hraníc celej republiky, my si nedovolíme nikdy dať sobrať ani piaď zeme akejkoľvek časti republiky, ale v prvom rade keď sa jedná o revíziu, vždy sa vyskytne otázka, bude-li revízia, či nebude, či je to Slovensko už isté, stále, či neni, či sa niektoré južné kraje zo Slovenska neodtrhnú a nepripoja sa ešte k Maďarsku.

My, ktorí žijeme tam na južných hraniciach a chodíme medzi Maďarov, hlavne na Žitnom ostrove a na južnej časti, pýtame sa Slovákov, tých kolonistov na Žitnom ostrove, čo počujú tam, aké ozveny; začnú vyprávať opatrne, že počujú, že to ešte všetko sa môže zmeniť, že to neni ešte určité a že ešte vlády európske môžu mapu našej republiky zmeniť a včul ráčite si predstaviť, že takéto chýry, takéto zprávy na tých našich Slovákov, ktorí tam na južných krajoch žijú, aký dojem činia? Tí ľudia tam prišli z našich severných krajov ako kolonisti, žijú tam na tom Žitnom ostrove a okolo Parkáňa na tých južných krajoch, priniesli si tam peniaze, vložili ich do pozemkov a dnes ako kolonisti na mizinu prišli, všetko tam nechali a boli by najradšej, keby mohli odtiaľ odísť - a dnes počúvajú ešte i také hlasy: Však to neni isté, však hranice našej republiky nie sú ešte zabezpečené a pod. Uvážte, ako môžu tieto chýry ich úmysel, že tam zostanú a takými predstrážcami našej republiky budú, ich v presvedčení pomýliť a oslabiť. Potrebujeme na Slovensku konzekventne pracovať k tomu, že akákoľvek možnosť revízie hraníc je vylúčená, že na to ani nikto myslieť nesmie a nemôže, že by nejaká zmena mohla nastať, a keď táto nálada a toto hlboké presvedčenie povstane medzi Slovákmi, vtedy úfam, že nastane aj upokojenie myslí našich Slovákov, veď, veľactený senát, u nás na Slovensku mimo tých všelijakých hospodárskych ťažkostí a nesnádzí máme i duševný nepokoj. Mysle našich ľudí sú - hovoril by som - rozčúlené a teraz k tým hospodárskym ťažkostiam prichádzajú ešte ťažkosti duševné, tá neistota, ten nevyjasnený pomer. Pozrite si, koľko novín prichádza a číta sa na Slovensku, ktoré prinášajú akúkoľvek reč z Európy, ktorá odznie o možnosti revízie hraníc. Maďarské noviny zachytia každú, i tú najmenšiu spomienku, prinesú ju a rozširuje a číta sa to po celom Slovensku. Ako by potom nepovstala za takýchto pomerov taká nálada medzi tým ľudom, že toto ešte nie je definitívny útvar, že sa to ešte môže zmeniť, načo sa teda zaviazať k jednému štátu, ktorý nie je istý a pre prípad, keby sa ešte niečo stalo, načo sa vystavovať prípadnému nebezpečiu?

Preto ja v mene našej strany vyslovujem uznanie a vďaku p. ministrovi Benešovi, ktorý ako štátnik skutočne stojí na úrovni, na akej štátnik stáť má. My môžeme byť uspokojení a sme uspokojení s tou zahraničnou politikou, ktorú robí. (Sen. Nentvich: To zní jináč, než u Budaya!) - Ja tu hovorím v mene našej strany. My to kvitujeme. Každý pravý Slovák zahraničnú politiku, ktorú on vede, musí kvitovať. Nám ide o zabezpečenie hraníc, nie o zabezpečenie v tom smysle, ako by neboly isté, ale ide nám o to, aby nikto zo Slovákov ani Maďarov, ktorí u nás žijú, vôbec nepomýšľal na možnosť revízie hraníc, ide nám teda o to, abysme mali konsolidovanú... (Sen. Šelmec: Potrebujeme prísnu cenzúru pre maďarské noviny!) I na to chcem prísť.

Ako sa p. minister Beneš vyjadril, s celou silou pracuje proti tomu. Sme uistení, že svoj úkol vykoná v zahraničí na medzinárodnom fóre, ale aj my musíme u nás na Slovensku pracovať, aby akékoľvek revizionistické hnutie v koreňoch a základoch bolo znemožnené. V tomto ohľade žiadame si, aby naša cenzúra na Slovensku tak pri maďarských, pri nemeckých aj pri slovenských... (Sen. Šelmec: Aj pri českých!) - áno, aj pri českých, lebo aj české noviny škodia mnohokrát nám na Slovensku... teda chceme, aby naša cenzúra v Bratislave v tomto ohľade bezvadná bola. (Sen. Pocisk: Aj v Prahe!) Aj v Prahe. Prosím, akú mravnú škodu môže porobiť článok taký, ktorý dopustí možnosť revízie, a akú ozvenu môže nájsť u tých istých ľudí, ktorí očakávajú takéto zprávy? To sa ťažko dá potom napraviť. Teda voláme po spravodlivej, správne štátno-vlasteneckej cenzúre, nech na Slovensku bedlivo sa dbá na to, aby žiadny taký článok neprešiel, nevyšiel, ktorý by mohol nájsť takú ozvenu v obecenstve, že ešte tá revízia je, pravda, možná.

Žiadame, áno, aby v tomto ohľade zvláštny ohľad a zreteľ sa bral na Slovensko, lebo nám v prvom rade záleží na tom, aby v tomto ohľade na Slovensku skutočne pomery konzolidované boly. (Výborně!) Kým toho nedocielime, páni moji, darmo tam my usilujeme o konštruktívnu celoštátnu politiku. Kým je ešte vždycky tá možnosť akosi podporovaná, že vraj ešte môžu nastať zmeny, že vraj ešte aj to Slovensko môže zaujať nejaké iné postavenie a položenie v tej strednej Európe, načo bysme my sa toľko exponovali za ten československý štát, veď vraj keby k tomu prišlo, tí Česi nás beztak opustia a kto vie, čo bude potom s tým Slovenskom! A keby ste vedeli a počuli tie všelijaké reči, ktoré sa tam šíria, tak páni moji, tak by ste tu vedeli a videli, že je treba zvláštny zreteľ mať na Slovensko.

Myslím, že to isté platí aj na Podkarpatskej Rusi, tam že snáď tie pomery budú ešte horšie. (Sen. Šelmec: Máš pravdu!) O tých sa nebudem zmieňovať, lebo tak často sa nezdržujem tam, ale ako viem, je to horšie nežli na Slovensku. My chceme, naša strana, ktorá je na Slovensku, všetky sily i sily katolicizmu postaviť do služieb tejto republiky. My chceme byť konštruktívne národní, keď aj kresťanskou a katolíckou stranou. -Ale chceme ukázať, že nám katolíkom tiež záleží na tomto štáte a chceme loyálne demokratickú politiku robiť. V tejto politike my chceme ukázať, že nie je medzi nami rozdielu. Hájime si svoje záujmy, ale v demokracii a loyalite k tomuto štátu nechceme byť horšími ako druhí. Nám záleží na tom, aby aj na Slovensku v tejto konštruktívnej celoštátnej politike katolícke sily spoluúčinkovaly, aby nikto nemohol vytýkať nám, že my robíme nejakú odstredivú politiku.

Tak prosím, keď my kvitujeme naše uznanie pánu ministrovi Benešovi za jeho mužnú reč, ktorú tu povedal, a optimistickejšiu ako bola tá predošlá, keď my mu kvitujeme, že on všemožne bude hájiť v celej Európe dnešné pomery, musíme sa pričiniť, aby aj u nás vnútornou politikou čelilo sa všelijakým extravaganciám, chceme, aby i náš ľud a naše Slovensko celkom odmietlo možnosť revízie hraníc, aby sa pridalo a pripojilo telom i dušou k tejto republike a aby sme spoločne aj vnútornou politikou znemožnili akúkoľvek možnosť revízie hraníc. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. inž. Havlín, dávám jemu slovo.

Sen. inž. Havlín: Slavný senáte! Byl jsem toho mínění, že, když mi bude dána možnost, abych se vyjádřil k exposé pana ministra zahraničí, nebudu musit začínati s polemikou vnitřně stranickou, ale způsob, kterým pan senátor Winter dotkl se mé politické strany a jejího representanta, ukládá mi povinnost, kterou plním tím, že odmítám všechny invektivy pana sen. Wintra. Pan sen. Winter má nejméně práva, aby říkal, je-li naše politika tvrdošíjná, správná nebo ne, my si nebudeme choditi pro povolení, jak máme svoji národní politiku prováděti, k panu dr. Wintrovi, my ji budeme dělati tak, jako ji děláme po léta pod heslem dr. Kramáře, jenž, myslím, tu svoji národní politiku dělal velmi správně, což musí i nezaujatý sociální demokrat uznati - i na půdě vídeňského parlamentu měl pochopení pro řešení otázek, týkajících se i českého dělníka.

Vykládati, jako bychom my měli měniti svoje stanovisko proti uznání sovětského Ruska de jure, myslím, je velmi nesprávné, neboť by musil pan dr. Winter žíti v té ideologii, v jaké žijeme my. On se dovolává pro Německo určitých ohledů a říká, aby tu žilo nové silné Německo těch kulturních hodnot, jako dříve. Chceme totéž pro Rusko. Nemáme nejmenší chuti, abychom navazovali bližší styky nebo měnili své stanovisko proti nynější sovětské vládě, která nerepresentuje ruský národ, ani jeho tradici. A myslím, že každý nezaujatý člověk i po těch monstrosních procesech, které se odehrávají i s cizími příslušníky, dá mi za pravdu, že poměry tam nejsou založeny na právu a spravedlnosti. A s takovým státem uzavírati těsné spojenectví a dávati mu exteritoriální ochranu, mohlo by býti velmi nepříjemné i pro vlastní stranu pana sen. Wintra, až by byli bolševičtí agitátoři chráněni více než dodnes.

Jestliže říká, aby průmysl působil na to, aby Rusko bylo uznáno de jure, ať si vezme statistické výkazy o použití exportních úvěrů. My jsme též pro obchodní styky, pokud jich stát potřebuje, vyšli jsme jim vždycky vstříc, že jsme pomohli dělat zákon o exportních úvěrech, ale za to nemůžeme my, ani českoslovenští průmyslníci, že se tohoto zákona nevyužilo. Vidíte, že zůstávají veliké sumy nepoužity, pravděpodobně nikoli pro krásné oči národní demokracie, nýbrž proto, poněvadž sovětské směnky ztrácejí na kursu. Račte se jen podívat na jejich pokles kursu v Berlíně. Ono to nejde udělat jinak, než se 30%ními slevami a průmysl nemá chuti dodávati zboží tomu, kdo platí špatně, nebo vůbec neplatí.

Toužíme po tom, abychom mohli vejíti ve styk s Ruskem, ale s Ruskem znovuzrozeným, s tím, které nám dávalo své doby Tolstoje, Turgeněvy, Mečnikova, Mendělejeva atd., a ne tím, které dávalo Leniny a Staliny.

A nyní bych přešel k vlastní věci. Pan ministr zahraničí měl velmi obsáhlé exposé, které bych rozdělil na dvě části, na historickou a na politickou. Toho historismu je tam velmi mnoho a když celé exposé člověk probírá, musí míti kus trpělivosti. Snad to není na škodu, poněvadž se tím má ilustrovati vývoj evropských poměrů.

Nebudu se zabývat otázkou, jak bych řešil poměry, které jsou v Italii nebo v Německu, se stanoviska vnitrostátního. Docházím k názoru - a myslím, že k témuž dochází většina neodvislých lidí - že každý stát má právo, aby si své vnitřní poměry zařídil tak, jak si většina jeho občanstva přeje. To je jeho dobré právo. Nám nemusí to býti příjemným, ale nemáme právo do toho se vměšovati, stejně jako my bychom si nepřáli, aby se vměšovali oni do našich vnitřních poměrů.

Nepovažuji za oportunní, abychom v době, kdy projednáváme otázky zahraniční, podrobovali nevlídné kritice režim fašistický nebo nynější režim v Německu. To je vnitřní věcí toho kterého národa, státu, nehledíc k tomu, že náš zahraniční ministr i jeho zástupci musí při každé oficielní příležitosti jednati se zástupci druhých států jako rovní s rovnými. Tomu se nemůžeme vyhnouti. (Hlas: Co si přejeme, demokratický režim nebo fašistický?) Zde si děláme to, co chceme, a v Německu se nás nebudou ptáti, co mají dělat oni. Ostatně měli jste možnost demokracii udržet, ale utekli jste od ní a za to já nemohu.

Viděl bych rád jednu věc, která bezprostředně se připíná k exposé p. ministra zahraničí, totiž aby československý tisk bez ohledu na to, je-li vládním nebo polovládním, nebo je-li to revue, měl totéž stanovisko, které bylo zaujato ministrem zahraničí k otázce revisionismu. Souhlasím, jakož i celá moje strana a budeme v tom smyslu pevně podporovati stanovisko zahraničního ministra, že se bráníme každé revisi, že bychom nesnesli žádnou revisi násilnou, ale že bychom se bránili i tzv. revisi solidární, která by mohla býti provedena za určitého tlaku zvenčí. Co máme, to nám stačí, ale ani kvadrátní metr půdy dobrovolně nevydáme. Proto těžce neseme, když se vyskytují v časopisech československých, z nichž si některé osobují právo, aby byly brány vážně, články, které v otázce revisionismu přímo desavuují politiku ministra dr. Beneše. To jsou na příklad články v "Přítomnosti". Viděl bych rád, aby všichni, jimž leží na srdci zájem republiky, se postavili proti tomu, aby čsl. žurnalisté tímto způsobem mohli podlamovat posici zahraničního ministra. Tlumočím názor kol. Žišky: Jsem poctivým demokratem, ale myslím, že v tomto případě volání po censuře bylo by na místě. Musíme si uvědomiti, že ve vážné době nemůžeme poskytovati podívanou pro bohy nebo dávati vítanou příležitost za hranicemi těm, kteří nejsou našimi přáteli.

Vítám, že po dlouhé době a těžkých zkušenostech, které prožíval zahraniční ministr i tento stát, bylo slyšeti nebojácný výraz proti pacifismu, o němž my jsme již dávno mluvívali a věděli, že je to nejzhoubnější věc pro malé národy. Malé národy, mají-li si udržeti svoji posici, musí míti více sebevědomí než národy velké. Velké národy počítají na mocenské poměry a podmínky a u nás musí to býti ještě ve zvýšené míře. Řekl bych při té příležitosti, že všechna krásná slova a fráze o míru a jeho udržení zůstanou frázemi, nebudou-li o přena o silnou národní, národně smýšlející armádu, která dovede uraziti každé ruce, které by se natáhly po našem území. (Výborně! - Potlesk.) Musíme trvati na tom, aby armáda nejen byla chráněna, jak toho potřebuje zájem státu, nýbrž aby se jí dostalo všemožné podpory hmotné i mravní, aby byla na výši úkolů, které jí očekávají. (Hlas: Potom musíte také uznat, že ten německý voják v Židenicích konal svoji povinnost!) Neřekl jsem nikdy, že to neuznávám.

V exposé pana ministra zahraničí stojí také tento pasus: "Mají pravdu ti, kdož volají po zevšeobecnění a zostření ochrany menšin v Evropě vůbec, za zostření kontroly menšin, aby zase naopak tyto musily zůstati ke svým státům loyálními" - a dále se dodává, "že efektivní ochrany menšin je potřebí ve všech státech, které menšiny mají". Ovšem, že úplně souhlasím. Je to naše staré volání a náš starý postulát, aby ochrana menšin byla ve všech státech, které menšiny mají. Při této příležitosti mně dovolte, abych tlumočil, že bychom si přáli, aby na tom povolaném foru, kde se tvoří evropská politika, byl také vznesen vážný a resolutní hlas za ochranu lužických Srbů, menšiny, která je velmi význačná, menšiny slovanské, která nemá jediné školy, jíž sebéře jazyk i možnost spolčovacího práva ve smyslu nepolitickém, nemluvě ani o politickém, jíž se bere všechno, a která nota bene nikoho neohrožuje a k svému státu je velmi loyální.

Já myslím, slavný senáte, že my jsme v tomto ohledu přímo příkladem celému světu, poněvadž jsme jinonárodním menšinám vyšli vstříc až do poslední krajnosti, do poslední konsekvence. Davše jim plnou svobodu občanskou, dali jsme jim možnost kulturního rozvoje, a dali jsme jim všecko to jako opravdoví demokraté, kteří v nich vidí v první řadě československé občany. Přál bych si, aby tímto způsobem bylo měřeno také slovanským menšinám v jiných státech evropských, kde jim není zaručena dostatečná ochrana a kde také selhává kontrola, o níž mluvil p. ministr zahraničí.

Pokud se týče názoru p. ministra na direktorium čtyř, je přirozeno, že máme názor tentýž, že je odmítáme a že vítáme, že tu byl utužen malodohodový pakt, a to formou dokonalejší, než jak tomu bylo do letošního roku, že konec konců byly dány pevné základy-tomu, aby tyto aliance ryze politické byly doplněny také eventuálními závazky hospodářskými. Já bych přirozeně viděl velmi rad - a to je postulát, který jsem již několikráte tlumočil v zahraničním výboru - aby co možná nejdříve nastalo velmi těsné sepjetí republiky Polské s Malou dohodou, poněvadž má stejné zájmy hospodářské i politické a, řeknu-li to obrazně, má Polsko téhož nepřítele jako my. Naše poměrně dlouhé hranice s Polskem, naše rozvrstvení hospodářské a průmyslové, které namnoze velmi odpovídá, aspoň do jisté míry, poměrům polským, dává zde celou řadu možností dobré společné hospodářské spolupráce a velkou oporu politickou. Nebudu se tajiti tím, že vítáme, že v tomto malodohodovém svazku pevným článkem je také Rumunsko, že se Rumunsko nedalo žádnými sliby vyloupnouti z tohoto svazku a bude společně hájiti své životní zájmy, a byl bych rád, kdybych viděl co možná brzy vytvoření tohoto velkého bloku malodohodového, zvětšeného o Polsko, který by representoval největší evropskou velmoc od Baltu k Adrii, jehož hlas by musil býti slyšen kdykoli a kdekoli, kterážto velmoc by byla skutečnou zárukou míru v Evropě. V důsledku toho prohlašuji, že budeme vždycky podporovati každý směr naší zahraniční politiky, pokud se bude zabírat bližším spojením s Polskem. Podotýkám, že otázka polského Pomoří, tzv. koridoru, není pro nás otázkou druhořadou, nýbrž otázkou velmi důležitou, jelikož při tom náporu, který je na polský koridor, mohla by býti dána příležitost k nové evropské vojně. Stejně je tomu tak, když se díváme na naše hranice jižní, po př. západní.

Nemáme nejmenší chuti po všech věcech, které se staly, i po rektifikaci, která byla provedena již své doby, v době po našem státním převratu, abychom dobrovolně nebo jakýmkoli způsobem měnili své hranice proti Maďarsku. Slavný senáte, znovu se připojuji k volání p. senátora Žišky, jako Slováka, že bychom nemohli snésti ovzduší nejistoty, tj. že občané tohoto státu, kteří jsou k němu loyální, pokud nejsou přímo Slováky, nebo kteří jsou roduverní jako Slováci, měli žíti v pohraničí v nejistotě, zdali ten nebo onen kvadrátní metr půdy nebude dobrovolně odstoupen Maďarsku, kde by oni prožívali pravé peklo a kde by jim bylo znemožněno žíti, jako je to znemožněno zbytku Slováků, kteří zůstali pod maďarským panstvím. V tomto ohledu tlumočím, že k jakékoli rektifikaci slovenských hranic svého souhlasu nedáme a budeme je brániti tak, jako je brání Slováci, s nimi věrně bok po boku, tak jako když jsme ten stát vybojovávali.

O Podkarpatské Rusi, která je územím rovněž tak nám blízkým svým slovanským živlem a postavením, připomínám, že budeme se držeti přesně a věrně toho, co bylo v mírových smlouvách o Podkarpatské Rusi stanoveno, a nepochybujeme, že i od vedoucích činitelů tohoto státu dostane se nám plné podpory.

V závěru chtěl bych se zmíniti krátce ještě o jedné věci. Pan ministr ke konci svého obšírného exposé řekl ještě toto: "Věříme, že vláda má v těchto odpovědných dobách za sebou rozhodnou většinu politických činitelů všech národností tohoto státu a že může plně počítati nejen na všechny vládní strany, nýbrž že vyjadřuje tu také city a přesvědčení i těch oposičních stran, které vládní odpovědnost s námi už dříve také nesly, naší slovenské strany ludové, strany živnostenské, německé strany katolické i německého pracovního souručenství."

To je velké pozvání, které činí representant naší zahraniční politiky řadě stran. Nepochybuji, že tam, kde půjde o rozhodné okamžiky, bude na svém místě strana živnostenská, poněvadž to jsou lidé české krve, nepochybuji naprosto o tom, že na svém místě bude slovenská ludová strana, poněvadž to jsou Slováci, ale mám vážnou obavu, abychom s tou loyalitou některých německých stran nedoznali toho smutného překvapení, jakého jsme byli svědky nedávno při procesu s hakenkrajclery. Račte prominouti, mně to diktuje určitá opatrnost, která je podložena historicky. My jsme v této zemi mívali a máme už od dob Přemyslovců národní menšiny. Žily zde a vždy se jim vedlo dobře, ale viděli jsme, že ve velikém zápase národa v 15. století tyto menšiny stály proti zájmům tohoto národa, který tuto zemi hájil odnepaměti. Viděli jsme, že v době těžkých persekucí, které dolehly na český národ ve smutné době po nešťastné bitvě na Bílé hoře, staly se tyto jinonárodní menšiny jeho utlačovatelem. Viděli jsme totéž v době josefínské, kdy začalo svítati po celém světě, a nikdo se nebránil tomu primitivnímu právu národů na svůj jazyk tak jako jinonárodní menšiny, které tehdy vlivem vídeňského režimu staly se menšinami, ale vládly. My jsme v boji o svou svobodu podnikli všechno, co jsme mohli podniknouti jako samostatný národ. My jsme neopláceli zlem to, co bylo na našem národě spácháno, nýbrž dali jsme svobodu a občanská práva, dali jsme všechno to, co nám bylo vždy odpíráno.

Pan ministr zahraničí dnes žádá, aby tyto všechny složky prohlásily otevřeně, jasně a loyálně, že stojí za tímto státem za každých okolností a do posledních konsekvencí. My je nevyřazujeme - to není mým úkolem, abych je odmítal, já budu rád, když uslyším to prohlášení a když budu slyšet, že je i plní - ale dovolím si říci: Kdyby je loyálně neplnily, tedy tak jako jsme dovedli stát svou krví vybojovat a jako jsme ho dovedli držet dříve, tak jej do vedeme držet i bez nich a třeba i proti nim. (Potlesk.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Stolberg. Dávám mu slovo.

Sen. Stolberg (německy): Slavný senáte! Ministr věcí zahraničních vylíčil nám dnešní světovou situaci, obzvláště situaci evropskou. Jeho vylíčení jest, jak sám řekl, sub specie historiae, vylíčení poměrů v uplynulé době. Co nás zajímá, jest, jak se vývoj utváří a utvářiti má v budoucnosti. Od 15 let, tak praví exposé ministra věcí zahraničních, nedošlo k žádnému skutečnému míru. Nejen že podle dosavadních mírových smluv nemohlo dojíti k žádnému skutečnému míru, poměry právě v poslední době, lze zajisté říci, stále se zhoršovaly; nikdy se nemluvilo tolik o možnostech nových válek jako nyní. Hospodářské poměry ve státech se stále zhoršovaly, světový obchod skoro uvázl, národy chudnou, přibývající pokles měn v různých státech je vážnou výstrahou pro budoucnost. Obzvláště zlé je, že prozatím nemůže býti řeči o nějakém skutečně stříbrném paprsku, o naději na budoucí zlepšení, i když exposé ministrovo pro příští rok budí naděje na zlepšení poměrů. Také původcům Versailleského diktátu, také tehdejším vítězným státům, je zajisté nyní již jasno, že tento stálý úpadek hospodářství není tolik zjevem konjunktury, že spíše jeho příčinou je chybná konstrukce nynější Evropy, a odtud také právě v poslední době zase usilovné hledání nových konstrukcí.

Jestliže se dnes podle mírových diktátů nedospělo dosud ke skutečnému míru, je příčinou toho zajisté to, že se mezi státy evropskými stále ještě lpí na rozdělení ve vítězné státy a státy poražené. Na tomto rozlišování ztroskotala dosud přes 18ti měsíční vyjednávání odzbrojovací konference, a ztroskotaly také všechny pokusy dosáhnouti cestou mezinárodní konference hospodářského míru a hospodářského zlepšení. Jestliže nyní rada Společnosti Národů ve svých vyjednáváních a jestliže všechny mezinárodní konference ztroskotaly, jest jasno a přirozeno, že se hledají nové konstrukce, a tak také na poslední návrh Mussoliniho, pakt čtyř velmocí, dlužno pohlížeti jako na takový pokus. Řeklo se, že takovýto pakt odporuje tendencím Společnosti Národů. Neodporuje zajisté tendencím Společnosti Národů více nežli konstrukce Malé dohody, kterou rovněž dlužno považovati za utvoření skupiny uvnitř Společnosti Národů.

Pan ministr věcí zahraničních praví tedy ve svém exposé, že Malou dohodu dlužno považovati za pokus organického utváření střední Evropy. Ale organické utváření střední Evropy bude možno teprve tehdy, až se zahojí rány, které utrpěly státy tehdy přemožené. Pan ministr míní, že Malá dohoda nemá nějakého ostří proti některému státu, a zmiňuje se obzvláště o Maďarsku. Ale přece podle textu smluv, které sjednány byly r. 1922 a 1923 a na nichž se Malá dohoda zakládá, je zde výslovně toto ostří proti Maďarsku. Stejně jako v přátelské smlouvě s Francií zdůrazněno bylo výslovně ostří proti Německu.

Vším právem zdůrazňuje pan ministr věcí zahraničních souvislost stanovení hranic a otázku ochrany menšin. Jak silnou je tato souvislost ve skutečnosti, je přece velmi obšírně doloženo v dopise Clemenceauově, který byl připojen jako předmluva ke smlouvě Polska o menšinách. Poukazuje se k tomu, že menšiny jen tehdy mohu býti přenechány a svěřeny nově zřizovaným státům, je-li dána plná jistota, že těmto menšinám zůstanou zachována jejich plná práva a že jejich trvání jakožto národa nebude ohroženo. Pohraniční čára, která tehdy vedena byla mezi Německem a Polskem, je výslovně vybudována na spravedlivé úpravě otázky menšin. Že však tato menšinová otázka v poměru mezi Německem a Polskem ve skutečnosti nebyla řešena, ukazují dobře neustálé žaloby, které zaměstnávají radu Společnosti Národů a také rozhodčí soud v Haagu právě v otázce německé menšiny v Polsku. Je tedy hranice, která zřízena byla mezi Německem a Polskem, vázána na podmínku přiměřené ochrany menšin. Tato otázka menšin nebyla však přiměřeným způsobem rozřešena, a tak jsou tyto hranice trvalým pramenem konfliktů, okolnost to, která příliš lehce může vésti ke světovému požáru, a revise těchto hranic dá se mi býti nevyhnutelnou. Toto absolutně zamítavé stanovisko proti revisionistickému řešení dosavadních hranic není tudíž oprávněné. (Sen. dr. Hilgenreiner [německy]: A jakým nesmyslem je koridor!)

Otázka ochrany menšin nemohla dosud nalézti uspokojivé řešení ani v Ženevě. Jsme si toho dobře vědomi, že jak řízení, tak také právo utlačovaných menšin, obraceti se na Společnost Národů, nenalezlo dosud uspokojivého řešení, poněvadž žalované státy za žádných okolností nechtějí připustiti, aby řízení bylo zlepšeno, dokud ochrana menšin se nestane všeobecně evropskou věcí, a poněvadž státy, které nejsou žalovány, nikdy by na sebe nevzaly závazek, zavésti rovněž u sebe ochranu menšin. Tak lze si uspokojivé řešení této otázky sotva pomysliti. Zabývaly se tudíž, uznávajíce, že spravedlivé řešení otázky menšin v Ženevě není možno, velké mezinárodní korporace opětovně touto otázkou a hledaly také jiná řešení. Tak radil sjezd menšin a Mezinárodní parlamentní unie, aby se přece v jednotlivých státech hledalo vyrovnání mezi většinovým národem a menšinovými národy. Komise dosazená Meziparlamentární unií výslovně radila, aby se v jednotlivých státech zřídily menšinové komise, které by se měly snažiti, aby především interní cestou upravily stávající a vyskytující se konflikty mezi státním národem a menšinovými národy. Na tento popud bylo u nás navrženo zřízení menšinové komise, avšak tomuto návrhu nedostalo se dosud parlamentního schválení.

Nechci se dále dotýkati všeobecné otázky menšin u nás. Chtěl bych však poukázati k tomu, že také u nás při stanovení hranic otázka ochrany menšin hrála jistou úlohu. Československému státu přivtěleno bylo Hlučínsko. Byli bychom se domnívali podle vývodů ministra věcí zahraničních, že také zde nastane ochrana menšin. Ale právě na Hlučínsku byla dnes ještě platným výjimečným nařízením vyloučena i nejmenší ochrana menšin, a jsou dnes ještě místa s mnoha sty školních dětí, které musí daleko jezditi, aby mohly navštěvovati německou školu, poněvadž není dovoleno zřizovati soukromé školy a ježto dosud opětovně bylo zamítnuto zříditi veřejné školy, na které by ty-to dítky měly bezpodmínečně nárok. Výjimečný stav se tam stále ještě udržuje. Výsledek jest ovšem ten, že se hlučínské obyvatelstvo v národnostním smyslu stále silněji radikalisuje.

Pan ministr zdůrazňuje ve svém exposé bezpodmínečné zachovávání základních zásad demokracie. Chtěl bych v tom s ním se vším důrazem souhlasiti, myslím, že pro naše poměry - nechť jiné státy sledují své cíle, jak chtějí je možný jen demokratický systém a že všemi silami musíme se držeti demokratické státní formy. Ale demokracie není pevným schematem a nelze věru říci, že by právě zde v tomto státě byla demokracie dosáhla takové výše, že by ji již nebylo lze zdokonalovati. Jsme pro zdokonalení demokracie. Také autonomie je formou demokracie. Pravá demokracie nezáleží v tom, že vládnoucí národ pomocí většiny hlasů majorisuje menšinu, nýbrž pravá demokracie bude záležeti vždy v tom, že se jednotlivým skupinám dává právo, aby obstarávaly své věci samy. Jen organicky utvořenou samosprávou, rozumným seskupením jednotlivých zájmových skupin bude lze dojíti k pravé demokracii. Budeme se zasazovati o dokonalou demokracii, spojenou s organickou samosprávou. Kdo by mohl popírati, že německý národ v tomto státě jako organický celek by měl také nárok na samosprávu v rámci zdravé demokracie?

Pro zahraniční politiku však, kterou ministr vykládal ve svém exposé, nemůžeme se rozehřáti. Zdůrazňovali jsme vždy a také v době, kdy jsme měli účastenství ve vládě, že naše zahraniční politika jen tehdy bude moci míti za následek hospodářský vzestup našeho lidu a státu, budeme-li se svými bezprostředními sousedy v přiměřených obchodních stycích a politicky v přátelských stycích. Politika, kterou tento stát dosud provozoval, neučinila ničeho, aby nás přiblížila našim sousedním státům, na které tak vysokou měrou jsme odkázáni. Vy, pánové, sledujete politiku, která jen dovede nadále udržovati propast mezi vítěznými a poraženými státy. Tuto zahraniční politiku považujeme pro tento stát za škodlivou a nebudeme tudíž moci v tomto směru sledovati politiku našeho ministra věcí zahraničních. (Potlesk.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Přerušuji rozpravu, jakož i další projednání pořadu schůze a oznamuji, že

do výboru národohospodářského nastupuje na místo sen. Jarolima sen. Reyzl,

do výboru sociálně-politického za sen. Hancko sen. Volko.

Navrhuji, aby se příští schůze konala ve čtvrtek dne 27. dubna 1933 o 9. hodině s

1. Pokračování v rozpravě o prohlášení pana ministra zahraničních věcí.

2. Doplňovací volba místopředsedy senátu.

Jsou proti tomu námitky? (Nebyly.) Není námitek.

Končím schůzi.