Je zbytečné příti se o to, je-li či není-li to francouzská hegemonie. Bude to vždy veliká a slavná kapitola v dějinách moderní Francie, i když dnešní francouzští politikové a patrioti se často s jistou úzkostí táží, zdali vývoj nepracuje proti Francii, zdali její posice, po válce tak silná, neupadá a zdali budoucnost její dnešní posici ještě více nezeslabí. Já sám v úpadek skutečné moci francouzské nevěřím, jako jsem nevěřil v její tzv. dekadenci předválečnou. Faktem však je, že celá Evropa tuto posici patnáct let viděla a cítila, že se jí posice ta jevila tak silnou zejména také v celé politice ve Společnosti národů, ježto přirozený zájem i společná politika a společné ideály přiváděly v rozhodujících chvílích většinu středních a menších států evropských na její stranu. Nebylo to vinou Francie, že menší státy evropské nemohly jíti zpravidla v boji ženevském s jinou velmocí.

Tato všeobecná situace v poměru velmocí evropských byla základní příčinou, jež vedla k tak prudkým bojům o mírové smlouvy. Mírové smlouvy svými disposicemi jistě značně přispěly k tomuto silnému postavení Francie, ale jistě mnohem méně, nežli se myslí a říká. Od r. 1919 je Německo v těžkých rozvratech vnitřních. Od r. 1921 se připravuje a pak provádí revoluce fašistická v Italii. Od r. 1917 je sovětské Rusko pro svou vnitřní revoluci v oficielní evropské politice hodně bezvlivné - jak za této situace jediná vnitřně neotřesená kontinentální velmoc neměla míti převahu? Ostatní velmoci viděly prostě v této situaci porušení evropské rovnováhy a tak starý předválečný proskribovaný termín evropské politiky "evropská rovnováha" - znovu se vrátil a ovládá vlastně už čtrnácte let celou politiku evropského kontinentu, i když se to dosud tak otevřeně neříkalo.

Tento rozpor velmocí byl zesílen novým stavem ve Střední Evropě. Předválečná kombinace Trojspolku a Trojdohody zmizela. Rakousko-Uhersko bylo odklizeno, Turecko přešlo do Asie, Italie se od nich odloučila. Společně s Anglií v prvních dvou, třech létech po válce jakž takž držela solidaritu aspoň v hlavních politických otázkách s Francií, takže válečná Trojdohoda nějaký čas po válce spolupracovala. Ale od r. 1925 nastává zjevný obrat.

Anglie, těžce zasažená i politicky i hospodářsko-finančně událostmi válečnými stahuje se na svůj ostrov a do svého impéria. Vidouc odpor Německa proti mírovým smlouvám a nechtíc v žádném případě účastnit se znovu nějakého kontinentálního konfliktu, hledá cesty k evropskému vyrovnání hledá novou evropskou rovnováhu poválečnou - to znamená, že jde ve svém tradicionelním empirismu ve své politice od jednoho kompromisu ke druhému i ve věci smluv mírových. Italie nespokojená s výsledky mírové konference, pokud se dotýkaly jejích požadavků, dotčená ve svém prestiži, zbytečně se obávající o své velmocenské postavení, které jí nikdo nemůže upírati, posuzující podle našeho soudu nesprávně možnosti budoucího vývoje střední Evropy a cíle a plány Malé dohody, od r. 1925 zcela zjevně mění svou politiku a přikloňuje se k politice poraženého tábora, ve jménu zásady, která se později stane jedním z článků víry fašistické mezinárodní politiky: ve Střední Evropě vládne francouzská hegemonie, je třeba ji zlomit a vytvořit v Evropě novou politickou rovnováhu.

Čím více se však uvolňovala stará válečná Trojdohoda a čím ostřejší útoky byly podnikány na jednotlivá ustanovení mírových smluv, tím více byly odkázány nové středoevropské státy na to, aby se vzájemně sbližovaly a organisovaly v pevný celek, jednak na spolupráci s Francií. Nebylo prostě jiné politiky, ať byla komukoli sympatická nebo příznivá či nikoli. To, myslím, nebylo nikdy dost a správně chápáno v Italii a všecky pozdější útoky proti Malé dohodě nebo kombinace s jejími sousedy v její neprospěch tento vývoj jen urychlovaly a soudržnost států těch automaticky zesilovaly. Při tom bych chtěl zdůraznit jednu podstatnou věc, kterou by měl každý rovněž chápat: státům středoevropským nešlo při tom o mírové smlouvy jako takové; šlo jim tu o jejich nejživotnější zájmy politické, hospodářské, kulturní, národní, šlo jim o zachránění celkového nového stavu Evropy, šlo o celou jejich existenci.

Pověděl jsem již ve svém výkladu o Paktu Malé Dohody, že Francie to první správně pochopila. Proto nové státy s ní přirozeně šly. S tohoto hlediska mluvení o vasalství a o francouzské hegemonii nad těmito státy znamená naprosté neporozumění skutečnostem. Bylo však třeba tuto legendu v Evropě vytvořit. Tvůrcům této legendy se zdálo, že se jí v boji o novou rovnováhu evropskou propagačně dá nejlépe využít, že se nejsnáze dotkne interesovaných států a učiní jejich politiku nejméně sympatickou.

A tak od několika let slyšíte jednou mluvit o státech Malé Dohody jako o vasalech, satelitech atd., se kterými si Francie dělá, co se jí líbí, zásobuje je zbraněmi, penězi a používá jich proti druhým. Po druhé zase slyšíte, že tito vasalové si vynucují na Francii nemožné věci, terorisují ji, nutí ji do politiky, které ona si nepřeje, atd.; jindy slyšíte, že jsou to státy, které svým zbrojením, svými plány, svými možnostmi ohrožují mír, celou Střední Evropu, ne-li Evropu vůbec, a hned na to čtete v tomtéž i světovém tisku propagační články, dokazující, že Malá Dohoda se jen nadýmá, že není tím, zač se vydává, že ani její vojenská moc nestačí na to býti velmocí, že je vnitřně slabá pro své různorodé národnostní, hospodářské a náboženské složení atd. atd.

Odpor se strany určitých činitelů proti Malé Dohodě a její posici ve Střední Ev ropě je tudíž v celku logickým důsledkem vývoje evropské politiky poválečné. Na místě staré habsburské říše vyrostl dlouholetou, soustavnou a cílevědomou prací mezinárodně-politický činitel, jehož politická a mocenská síla nemůže býti podceňována. Tento činitel hraje nutně v evropské politice svou roli stejně jako Polsko, s jehož zesílením a vzrůstem Evropa také musí počítat, Malá Dohoda však nechce dělati politiku nové rovnováhy evropské.

Bojuje o své právo, o svůj vývoj, o svou existenci, v rámci nové organisace mezinárodní, dané Společností národů. Podle jejího názoru totiž politika, která jedině může zaručit skutečnou a pravou rovnováhu v Evropě, je jen upřímná politika Společnosti národů. Faktem, žel, zůstává, že via facti se od r. 1925 začala provádět politika tzv. nové evropské rovnováhy, chtějící zvrátit dnešní poválečný stav, také proti Malé Dohodě a že poslední její důsledek je právě návrh velmocenského direktoria s plánem o revisi hraničních ustanovení mírových smluv.

To je náš závěr úvahy o smyslu celého boje o změnu mírových smluv v povalečné politice evropské. Politika změny mírových smluv -je pro Německo přímým cílem, poněvadž je to v jeho bezprostředním zájmu; pro Italii stala se však revisní politika prostředkem a nástrojem celého jejího poválečného boje o změnu poměrů v celé evropské konstelaci ve prospěch Italie jako jedné z velmocí, o změnu poměrů ve střední Evropě, jíž by některé velmoci opět svobodně disponovaly, a tím o vybudování nové evropské rovnováhy.

Dlužno však velmi důrazně připomenouti, že v tomto svém postupu dává italská politika stále pozor na to, aby v nové rovnováze středoevropské stará středoevropská politika německá nemohla se uplatnit. Soudí dokonce, že je to právě převaha italská ve Střední Evropě, která jedině tomu může opravdu pro budoucnost zabránit. Toto odmítavé stanovisko k středoevropské politice německé uplatňuje dnešní Italie i vůči Německu Hitlerovu, znajíc všeněmecké plány a programy strany nacionálně socialistické.

Nemůže a nesmí nás mýliti, že v tomto velikém boji se všech stran se mluví o spravedlnosti, o právu, o ideálech míru, ideálech Společnosti národů atd. atd. Ideologie této užívají dnes na podporu svých vlastních plánů i ti dnešní evropští politikové, kteří jsou největšími realpolitiky ve starém smyslu slova. Než přenechme mravní soud o této kapitole poválečné politiky historii. Sám jsem přesvědčen, že Československo před tímto soudem obstojí velmi dobře.

Jak patrno, byl problém revise mírových smluv na programu evropské politiky už od r. 1922, i když se to tak jasně neříkalo; jednalo se o změnu ustanovení, jež byla dočasná, nebo jež vývojem a okolnostmi si změny kvantitativní takřka samy vynutily.

Teprve když se vývojem událostí došlo k posledním dvěma kategoriím ustanovení mírových smluv, tj. k článkům odzbrojovacím a hraničním, začínal se problém revise přesně definovat. Začalo býti jasno, oč vlastně jde, a došlo se k poslední fási tohoto boje, jak se nám jeví ve světle posledních událostí mezinárodních. Říkám zcela otevřeně, že pokládám za správné a pro mezinárodní situaci za dobré, že se konečně mluví jasně, že termín "revisionismus" a "revise" vychází ze svého přítmí, ze své mystické mlhoviny, v níž nacházel tolik často naivních a dobře myslících podporovatelů v pacifistických kruzích, které si vždycky dobře neuvědomovaly, oč vlastně jde: jde tedy o rovnoprávnost ve zbrojení, o revisi hraničních ustanovení mírových smluv a v důsledcích toho o podstatnou změnu v dnešní mocenské posici jednotlivých států v Evropě.

Zásluhu o to má nesporně Italie. Je přirozeno, že revisionismus hájilo Německo a Maďarsko, že s revisionismem aspoň v některých jeho formách sympatisovalo Rakousko a Bulharsko. Bylo nám všem jasno, že tyto státy, pokud půjdou otevřeně za revisí mírových smluv, budou klást postupně jednu otázku za druhou, žádajíce z důvodů taktických nejdříve řešení otázek nejsnadnějších nebo těch, jež podle okolností zdály se jim už řešitelné. Taktika ta byla s jejich hlediska správná, neboť tím se pomalu osvobozovaly od hlavních překážek postupného svého posilování, získávaly nových posic k útoku na články další a tak se postupně dostaly, jak jsem již pověděl, k posledním dvěma skupinám ustanovení mírových smluv.

Řekl jsem, že Italie má zásluhu o to, že tato otázka je tak jasně položena před celým světem. Nesdílím po této stránce mínění těch, kdož za to činí Italii výtky, zlobíce se na ni, že prý opustila své válečné spojence, že vše to, co nyní potírá, dělala na konferenci mírové a několik let po válce - téměř až do r. 1925 - že její politika není prý dost upřímná, poněvadž ji dělá jen potud, pokud se týká jiných, a nechce ji uplatnit na sebe samu, že politiku tu bude podporovat jen do jisté míry, stavějíc se na př. proti Anschlussu a proti sousedství s Německem z oprávněné obavy před novou Mitteleuropou a před nezadržitelným tlakem Německa na Terst a na moře Adriatické - atd. atd. A toto stanovisko zaujímá, jak jsem již uvedl, i k Německu Hitlerovu, jehož program zahraničně-politický zná jak z literatury národně socialistické, tak z knihy Hitlerovy samé.

Od chvíle, kdy v Italii vítězil fašismus, musili jsme tuto politiku očekávat. Politika tato vychází docela logicky ze zásad fašistické filosofie a jeho politické morálky. Fašismus se vyhranil přímo jako protiklad vnitřního i mezinárodního demokratismu poválečného ražení, protiklad principů, vyšlých z francouzské revoluce, o něž se za války v podstatě bojovalo a které v hrubých rysech Čtyřdohoda zastupovala proti centrálně evropskému absolutismu starého ražení. Fašismus je dále zjevným protikladem všech těch zásad a idejí, které představoval za války a na mírové konferenci president Wilson a z jeho názorů vyšlý poválečný pacifismus, se všemi důsledky, které se projevily v organisaci a v politice Společnosti národů.

Fašismus sám je si toho plně vědom, s hrdostí to konstatuje, pokládaje wilsonovskou politickou filosofii a poválečný demokratismus za pochybené: i chce býti představitelem své vlastní nové politické teorie a praxe. Jsa proti demokracii vnitropolitické, je přirozeně tím více proti demokracii mezinárodní, tj. neuznává rovnosti národů podle dnešní mezinárodní doktríny a dává malým národům v politice mezinárodní místo daleko skromnější nežli ideologie demokratická a nežli dnešní organisace Společnosti národů. Také na základní problém poválečné doby, válku, dívá se fašismus zásadně jinak nežli poválečná demokracie, živená ideologií wilsonovskou. I když si zcela upřímně z důvodů oportunity války dnes nepřeje - a to hodně zdůrazňuji - válku nezavrhuje a nepokládá ji ani za odstranitelnou, ani s hlediska politického, kulturního a mravního za zavržitelnou. Pro fašismus je to otázka dané politické oportunity a kriteriem je tu výlučně nacionální prospěch Italie.

Jak patrno, je doktrína fašistická typickým příkladem poválečných teorií speciálního druhu antidemokratismu a nacionalismu. A to musilo míti základní vliv na koncepce zahraniční politiky fašistické Italie.

S hlediska fašismu a fašistické zahraniční politiky Italie vyšla ze světové války neuspokojena. V prvních třech letech měl fašismus příliš mnoho práce doma ve vnitřní politice a nemohl tudíž navenek všechny své plány, cíle a názory dostatečně rozvinout. Od r. 1925 začala býti fašistická Italie mezinárodně aktivnější; překonavši v celku všechny své vnitřní nepřátele, začala postupně uplatňovat zásady své vnitřní politiky i na politiku mezinárodní. Chtěla plně uplatniti své nové velmocenské postavení po pádu svého hlavního historického odpůrce, Rakouska-Uherska, a pokládala se v podstatě ve Střední Evropě a na Balkáně za hlavního jeho dědice. Viděla hned, že hlavní překážkou této politiky je nová celková konstelace kontinentální Evropy poválečné: Zeslabené Německo a vyloučené sovětské Rusko dávaly proti Italii příliš silnou posici vítězné Francii a umožňovaly vedle Polska vzrůst a konsolidaci Jugoslavii a jejím přátelům ve Střední Evropě, kam směřovaly mnohé ambice italské zahraniční politiky.

Přirozeným důsledkem celé fašistické teorie a takto chápané italské posice v Evropě musilo být to, co nastalo po r. 1925: poněvadž podkladem a výrazem této nové konstelace evropské byly mírové smlouvy, bylo nutno se pokusiti o to, aby z nich bylo odstraněno vše to, co tuto novou situaci umožnilo a udržuje. Proto po r. 1925 začíná se Italie zcela rozhodně odkloňovat od své dosavadní praxe, která až dosud udržovala někdy dost úzkou spolupráci s Francií a také Malou Dohodou. A jestliže Briandova locarnská politika na čas dělila Německo od Italie, po roce 1927 italská politika zahájila zjevnou ofensivu, aby své ideje o nové konstelaci evropské mohla uvádět v politickou skutečnost.

Obsahově je fašistická doktrína, vyložená nejlépe a nejsugestivněji právě v projevech min. předsedy Mussoliniho, v celku jednoduchá, logická, proniknutá silným praktickým realismem Realpolitiky Mussoliniovy a obsahující celou řadu silných a vážných tvrzení, která nemůžeme jen tak přejíti, máme-li býti spravedlivými k sobě, k Italii i k státům jiným, a nemáme-li sebe samy klamat.

Doktrína ta vychází z konstatování, že na konferenci mírové Italie nedocílila toho, nač měla právo jako vítězná velmoc - nezískala ani nových kolonií, ani surovin, ani nových práv v Adriatickém moři: že naopak těžce na ni doléhají válečné dluhy spojencům a že jí tudíž bylo působením ostatních - podle mínění italského především působením Francie - ukřivděno. Dále, že Italie následkem toho nemá té posice mezi spojenci v Evropě a ve světě, ani nepožívá prestiže a úcty, jež jí náleží. Už v první své parlamentní řeči ze dne 16. listopadu r. 1922 Mussolini prohlásil, že Italie chce jít se svými spojenci z války a respektovat mírové smlouvy, když spojenci znovu tyto její požadavky vezmou v úvahu. A kdyby se tak nestalo, Italie nabude prý plné svobody a bude uvažovat o změně své politiky.

Tato doktrína se znovu a znovu objevovala v různých obměnách v projevech vlády fašistické. O rok později žádal min. předseda italský ve své řeči z 16. listopadu 1923 už revisi reparací a ovšem jako důsledek toho snížení válečných dluhů pro Italii, ale výslovně podotkl, že nechce žádných územních změn. A následujícího roku podepsal min. předseda Mussolini s Jugoslavií a Československem přátelské smlouvy, jejichž hlavní smysl bylo respektování mírových smluv.

Od r. 1924 začínají se v oficielních projevech italských objevovati výrazněji další elementy italské doktríny: vláda italská se postavila především proti uskutečnění Ženevského.Protokolu r. 1924, poněvadž jím byla ohrožena její národní expanse, a přijala locarnské smlouvy z r. 1925 jako jejich ručitel s odůvodněním, že to zabrání jejímu osamocení, poskytne Německu silnější postavení a přivede je do Společnosti národů, čímž se připraví "nová rovnováha" evropská a zeslabí se posice Francie. Jednání o dohodu s Francií a Jugoslavií v létech 1926, pokusy o spojenectví a přátelství s Jugoslavií na jedné straně a přímé vyřízení některých sporných otázek francouzsko-italských na straně druhé nemělo žádoucích výsledků, což způsobilo, že se vývojová linie fašistické mezinárodní politiky nově zdůraznila a ponenáhlu dokončila.

Rozhodujícím mezníkem je tu projev Mussoliniho ze dne 5. června r. 1928 v italském senátě. Je to dlouhý projev, obsahující celkové výsledky pětileté fašistické zahraniční politiky ve všech směrech a ve všech dílech světa. Probírá všecky podstatné problémy italské velmocenské politiky a doplňuje velmi výrazně dosavadní fašistickou doktrínu politickou zejména ve třech bodech: v otázce mírových smluv, v otázce odzbrojení a v otázce Společnosti národů. V otázce mírových smluv po prvé vykládá jasně fašistickou teorii, že mírové smlouvy nejsou věčné, doplňuje tím některé své dřívější interviewy. Celkem správně se v této řeči p. Mussolini podivuje tomu, že tyto jeho-projevy a názory vyvolaly tolik rozčilení, poněvadž to, co říká, je prý prostá samozřejmost a ta nejobyčejnější pravda. A doslovně dodává také to, co opakuje ve svém posledním článku o Malé Dohodě, že totiž "smlouvy nejsou věčné, protože svět nestojí, protože národy žijí, rostou, upadají a někdy i mrou. Věčnost mírových smluv by znamenala, že lidstvo se stává mumií." Tvrdí dále, že versailleský mír není dokonalý, ukazuje, že v mnohých věcech se už změnil, že ostatně i Úmluva o Společnosti národů předvídá změnu mírových smluv. V mírových smlouvách je prý mnoho dobrého, a to zůstane; věci, které nejsou dobré, je nutno revidovat a dát tak míru evropskému nové síly a trvanlivosti. To je prý správná, zdravá a jasná mírová politika fašistické vlády. Ale poněvadž se prý musí vzíti v úvahu také opačná hypothesa, je třeba, aby Italie byla náležitě vyzbrojena a na válku připravena.

Dřívější řeči Mussoliniho doplněny řečí touto representují správně celou doktrínu. V téže řeči vykládá pak Mussolini také stanovisko Italie k odzbrojení: Italie musí míti ve zbrojení paritu s ostatními velmocemi, jest ochotna po této stránce přijmouti co nejnižší stupeň zbrojení (odmítajíc při tom kontrolu zbrojení uvnitř svého území) a žádá - podle pozdějšího rozhodnutí po r. 1928 - rovnoprávnost pro zbrojení bývalých států poražených. Na Společnost národů dívá se fašistická vláda jako na dobrý prostředek mezinárodního styku, bez přehánění jejího významu a jejích možností, bez nepřátelství a odporu, ale se smyslem pro úměrnost a pro možnosti historického vývoje. - O Malé Dohodě vyslovuje se min. předseda Mussolini při této příležitosti s reservou bez nepřátelství, i když na adresu Jugoslavie má několik trpkých slov.

Tuto doktrínu vidíme pak masově rozšiřovánu a propagačně využívánu od této doby ve všech možných formách a ve výrazech daleko ostřejších v italském tisku a v italské propagandě. Oficielní činitelé a min. předseda Mussolini sám, ve svých četných interviewech a článcích se akce té pilně účastní, vraceje se stále a stále ke své thesi o mírových smlouvách; čas od času se výslovně zmiňuje o Maďarsku, dotýkaje se střídavě z důvodů taktických - dle toho, co aktuální situace, spory nebo boje Italie s tím nebo oním státem vyžadují - té nebo oné konkrétní otázky revisní, nejčastěji otázky kolonií. Po této stránce přátelská smlouva Italie s Maďarskem a intensivní styk obou těchto států doplnil italskou akci v Albanii; měl tím býti více zdůrazněn italský revisionismus, jenž se takto od roku 1928 stal výslovně nástrojem italské politiky národní. Min. předseda Mussolini i italský tisk výslovně zdůrazňoval, že tato politická teorie i praxe je především v zájmu Italie, ale dle mínění italského také v zájmu ostatní Evropy, poněvadž jen tak prý lze zachovat evropský mír.

Po dobu své funkce jako ministr zahraničních věcí doplňoval p. ministr Dino Grandi tyto projevy šéfa fašistické vlády projevy stejně výraznými. Po konferenci v Haagu, na níž Italie uplatňovala silně své revisionistické názory a své zásady o nové rovnováze v Evropě, prohlásil p. ministr Grandi v italském parlamentě dne 9. května 1930, že je to zásluhou fašistické Italie, která byla prvním státem, jenž se podjal těžkého úkolu zajistiti "rovnováhu" mezi státy východní Evropy v duchu míru. To je prý koncepce realistického ducha a zdravého smyslu, jenž charakterisuje Italii. Smlouvy prý nejsou věčné - opakuje ministr Grandi, A přejeme-li si, aby trvaly co nejdéle, musíme je čas od času přizpůsobit v duchu spravedlnosti. Fašistická vláda -přijala prý tyto principy před osmi lety a zůstane na této cestě s jasnou vytrvalostí.

K doplnění celé ideologie fašistické vlády bych se chtěl dotknouti ještě dvou projevů min. předsedy Mussoliniho; projevu z 28. října 1930 k direktorům fašistické strany a jeho řeči v Turinu ze dne 23. října 1932. V prvním z těchto projevů zdůrazňuje opět, že Italie sama války nevyprovokuje, že však revise mírových smluv není jen zájmem Italie, nýbrž i Evropy a celého světa, a vykládá opět známou svou teorii o změnitelnosti mírových smluv a nutnosti rovnoprávnosti států ve zbrojení. Na to pak dodává, že roku 1950 jediným mladým státem bude Italie a že ostatní národy budou se chodit ze zahraničí dívati na tuto její mladost. Italie může prý se rozšiřovat pokojně jen na východ a proto prý lze snadno rozumět italským přátelským a aliančním smlouvám (Albanie a Maďarsko), jež dnes Italie má a jež mají pro ni velikou cenu Tato italská politika je prý bez postranních myšlenek a Italie prý v ní vytrvá. Obdobné názory projevil pak znovu při výroční oslavě fašistického pochodu na Řím dne 25. října 1931.

Ve své řeči turinské vítá min. předseda Mussolini nejprve výsledky konference lausanneské ve věcech reparačních, žádá ústupky se strany Ameriky ve věci válečných dluhů a vrací se opět k svému mnohokrát opakovanému tematu: Italie jde za politikou míru, onoho míru, jenž má vrátiti Evropě rovnováhu, tj. míru získaného novou revisí. Zájem světa vzbudila prý diskuse fašistické Velké Rady, zda Italie má zůstat ve Společnosti národů. Mussolini prohlašuje, že tam Italie ještě zůstane, zejména dnes, kdy je Společnost národů těžce nemocná. Dodává však, že pokusy pomoci Evropě příliš universální Společností národů uvízly na písku a on se domnívá, že, kdyby zítra na podkladě uznání svatých práv Italie utvořily se dostatečné předpoklady pro spolupráci čtyř západoevropských velmocí, dostala by se Evropa po politické stránce do klidu a snad by se skončila i hospodářská krise. Žádá dále rovnoprávnost ve zbrojení a soudí, že, kdyby konference odzbrojovací se nepodařila, Německo by v Ženevě zůstat nemohlo a dnešní nerovnoprávnost by nemohla býti dále udržena; konečně dodává, že Italie je proti každé hegemonii v Evropě.

Tato řeč, pronesená v říjnu 1932, je prostě totéž, co pak bylo předloženo ve formě několika článků min. předsedovi Mac Donaldovi dne 18. března 1933 v Ostii - u příležitosti jeho návštěvy v Římě - jako dnes už známý návrh Paktu o evropském direktoriu.

Dlužno podotknouti, že v listopadu r. 1932 v Římě pořádaný kongres "Volta" konal se do jisté míry v ovzduší těchto myšlenek. Důležitý a symptomatický je tu na př. také fakt, že ve své řeči německý delegát nacionálně-socialistické strany Hitlerovy Alfred Rosenberg na tomto kongresu mluvil v tomto duchu o politice velmocí a o rozdělení sfér politického vlivu mezi nimi. Ve stejném smyslu mluvilo se tehdy se strany italské o možnostech a podmínkách italského sblížení s Francií, o vybudování nové rovnováhy evropské, o expansi italské v Podunají a na Balkáně atd., a o možné expansi německé v severovýchodní Evropě.

Řekl jsem, že známý, Mac Donaldovi odevzdaný návrh min. předsedy Mussoliniho o evropském direktoriu je vyvrcholením této ideologie a této politické praxe, neboť ve svých čtyřech článcích shrnuje syntheticky zásady desetileté zahraniční politiky fašistické vlády.

První článek v podstatě žádá od čtyř evropských velmocí, aby se dohodly o otázkách evropské politiky a aby se zavázaly postupovati tak, aby v případě nutnosti ostatní státy musily tuto dohodu přijmouti. Tu je vyjádřen princip direktoria velmocí.

Článek druhý potvrzuje zásadu revise mírových smluv podle Úmluvy o Společnosti národů. Úmyslem autorů, jak se zdá, tu bylo vypracovat a zdokonalit proceduru článku 19 Úmluvy o Společnosti národů a uplatnit ji - jsem-li správně informován - jen na některé státy, speciálně na Malou Dohodu a Polsko.

Článek třetí v předpokladu, že konference odzbrojovací nebude míti výsledků zcela uspokojivých, uznává pro Německo a ostatní státy mírovými smlouvami odzbrojené rovnoprávnost ve zbrojení, jejíž provedení se vyhrazuje dohodě čtyř velmocí.

Článek čtvrtý žádá, aby čtyři velmoci se sjednotily na společné politice také v ostatních otázkách evropských i mimoevropských, zvláště v otázkách kolonií.

Jako kompensace za dohodu v těchto otázkách navrhuje se pevné zaručení míru v Evropě na deset let.

Nehledíme-li ke všem těm úvahám italského tisku a italské propagandy o ideálech spravedlnosti a o intencích učiniti plán základnou trvalého a spravedlivého míru, jimiž návrh Paktu je komentován, dlužno konstatovati, že z obsahu navrženého Paktu je patrno, že obsahuje prostě zásady italské politiky v posledních 10 letech hlásané:

1. V koncertu čtyř velmocí má dáti Italii a Německu rovnoprávné místo a zdůrazniti výjimečné postavení velmocí proti státům ostatním, zejména ve střední a jihovýchodní Evropě.

2. Má vytvořiti novou rovnováhu evropskou, která by byla zdůrazněna vojenským oslabením Francie a jejích přátel a vojenským posílením bývalých států poražených.

3. Provedení revise mírových smluv má vytvořiti novou rovnováhu ve střední Evropě, vzhledem ke státům Malé Dohody a Polsku, jejichž postavení mělo by býti zeslabeno.

4. Má docíliti na konec uspokojení Italie v otázkách kolonií.

Poslední projev min. předsedy Mussoliniho ze dne 11. dubna 1933 o Malé Dohodě obsahuje, jak jsem již naznačil, opětné rozvinutí revisní teorie italské, opakuje prostě doslovně tese řeči Mussoliniho v r. 1928. Názory min. předsedy Mussoliniho o přehánění významu Malé Dohody, o síle jejích států, o tom, zdali jsme či nejsme pátou velmocí, zdali jsme či nejsme profitéři a zbohatlíci, nechávám stranou. Lituji jen, že byly proneseny, neboť, pokusíme-li se zkoumati středoevropské poměry opravdu objektivně, vidíme hned, že neodpovídají skutečnosti. (Výkřik sen. Johanise.)

Odpusťte, zabývám-li se tak podrobně historií zahraniční politiky italské vlády. Význam všeho toho pro dnešní situaci evropskou je veliký a mám dojem, že se tu po této stránce vliv italské politiky poněkud podceňoval. Já sám jsem ji celá léta pozorně sledoval, podle toho také poli tiku našeho státu řídil a tam, kde nesouhlasila se zájmy našeho státu, jsem se proti ní bránil. Ale neměli jsme proto nikdy k Italii nějakého odporu nebo zlosti litovali jsme jen, že to zabraňovalo vytvořiti mezi námi takový poměr, jakého jsme si vždycky přáli se zřením k našim vřelým citovým vztahům k italskému národu a se zřením k nepopiratelné skutečnosti, že máme dosud a budeme míti i v budoucnosti veliké politické zájmy ve střední Evropě s Italií společné Chápal jsem však tuto politiku jako výraz okamžitého italského zájmu, jako výraz ideologie nové Italie fašistické bral jsem to jako politickou realitu, s níž je prostě třeba se vypořádat, zejména když běží o politiku velmoci, která hraje a bude hrát i nadále velikou úlohu v událostech evropských a světových. Zdůrazňuji, že tu nechávám stranou všechny úvahy o doktrínách demokratických a fašistických, všechny sentimenty a všechny otázky prestižní. Po této stránce sdílím plně názory min předsedy Mussoliniho o nutnosti realistické politiky mezinárodní. A přál bych si, aby tak postupovaly i naše politické strany.

Je však nutno říci několik slov o vlivu této politiky na státy ostatní. Německo, Maďarsko, částečně i Rakousko a Bulharsko dívaly se přirozeně sympaticky na vývoj této italské politiky. Až do r. 1926 byly v celku zdrželivé, pak se sbližovaly a od r. 1928 nastala ať vědomá, ať samočinně poměry vytvořená spolupráce. I tyto státy i státy ostatní chápaly, že revisní politika italská má cíle především italské, že je výlučně prostředkem národní politiky italské, vedené ve jménu italsky chápané spravedlnosti, a že tento italský revisionismus je Italii prostředkem k cíli většímu, dalekosáhlejšímu, a pro ostatní Evropu podstatnějšímu: k nové konstelaci politické, k novému rozvrstvení evropských sil, v němž by Italie měla lepší posici nežli dosud.

I když německý revisionismus měl v podstatě pro Německo tentýž cíl - tj. zajistiti mu znovu v Evropě jeho bývalou posici - chápou přece v Německu dobře, že konečné cíle obou se v podstatě hodně různí, že nová konstelace, za níž jde Italie, nebude tou konstelací které by si přálo Německo a že tudíž budou tyto státy podporovány Italií ve svých požadavcích jen do určité míry, a pak že naopak nastane naprosto nezadržitelně spor, eventuelně konflikt.

Přes to však sbližování těchto států rychle postupovalo. Když pak bylo ještě v posledním roce posíleno vývojem vnitropolitickým v Německu a vyjádřilo se podobností vnitropolitických režimů diktátorských, což hraje v politice mezinárodní větší roli, nežli se soudívá, objevily se na mezinárodní scéně evropské sklony vytvořiti středoevropský blok protidemokratických vlád a státu fašismu a nacionálního socialismu, které zdůraznily tento vývoj a tento směr mezinárodní politiky více nežli kdy dříve. Přes to oba tito důležití činitelé velmocenští i dnes jsou si dobře vědomi, až kam sahá společenství jejich zájmů, a jsou reservováni i dnes všude tam, kde soudí, že může brzo dojít ke konfliktu nebo sporu i mezi nimi.

Anglie v tomto vývoji evropské politiky byla v celku zdrželivá. Zachovávajíc svou tradiční spolupráci s Italií, snažíc se hráti roli prostředníka nebo rozhodčího mezi Francií a Německem, postupovala v těchto otázkách podle své osvědčené tradice: nepřijmouti nových závazků na kontinentě evropském, nevázat se předem pro určité řešení daných problémů a řešit každou otázku podle dané situace a podle okamžitých zájmů britských teprve tehdy, když je událostmi položena. Proto v boji o mírové smlouvy se nikdy dosud nevyslovila oficielně předem rozhodně pro revisionismus - až na poslední řeč Mac Donaldovu, která pak za několik dní následujícími projevy Mac Donaldovými a Sira Johna Simona byla hodně zeslabena - odmítala utvořit si z revisní politiky nástroj a taktickou zbraň pro svou národní politiku jako Italie, ale když se položila otázka reparací, evakuace území nebo problém odzbrojení, žádala v praxi ústupky z ustanovení mírových smluv, chtějíc vždy vynutiti za to nějakou kompensaci se strany těch, jimž koncese z mírových smluv prospěly.

Snad by se mohlo zdáti, že v posledních událostech, při návštěvě Mac Donaldově v Římě a v diskusi v Londýně překročila na okamžik tuto reservu. Jak vidím však z dalších událostí a soudě podle toho, co sám jsem měl příležitost slyšet se strany zahr. ministra Sira Johna Simona, když jsem mu v Ženevě sdělil naše velmi rozhodné výhrady k Paktu čtyř velmocí a k revisi mírových smluv, pokračuje vláda britská ve své původní tradici a ve své dřívější opatrné politice v těchto věcech.

Budiž mi dovoleno upozorniti tu na diskusi o Paktu čtyř, o mírových smlouvách a jejich revisi a o dnešní mezinárodní situaci v britské sněmovně poslanecké dne 13. dubna 1933. Hlas některých řečníků měl by býti slyšen v celém světě a k slovům bývalého ministra věcí zahraničních Sira Austina Chamberlaina, s nímž jsem měl čest spolupracovati po celá léta přátelsky a v plné shodě v nejvážnějších otázkách poválečné politiky, nemohu přičiniti nic jiného než opravdu upřímné blahopřání.

Francie se přirozeně bránila celé této linii politiky, žádajíc striktní plnění mírových smluv, jak to vyžadoval zase její národní zájem, a majíc nadto své zvláštní sporné otázky jednak s Německem, jednak s Italií. Tu není třeba uvádět detaily, historie těchto bojů je známa. Za to se musím poněkud šířeji vysloviti o politice Malé Dohody ke všem těmto událostem.

Uvedl jsem již ve svém posledním výkladě o Paktu Malé Dohody v zahraničním výboru ze dne 1. března 1933, jaké byly původní směrnice politiky malodohodových států k Italii. Přáli jsme si vybudovati k Italii týž vztah, jaký jsme měli k Francii. O Malé Dohodě se však časem vytvořily v evropské politice bez naší viny známé legendy, které sice sloužily dobře cílům nepřátelské propagandy, ale nikdy nevyjadřovaly skutečnost ani historickou, ani politickou. A dokud evropské politické kruhy toho nepochopí, nebudou míti správný poměr k poválečné střední Evropě; nebudou k ní dělat správnou politiku a budou škodit především vlastním státním a národním zájmům.

Dějiny 19. a začátku 20. století příliš jasně poučovaly odpovědné politiky menších středoevropských národů o tom, co by se stalo, kdyby nepochopili, že pád monarchie habsburské, pád evropské moci říše otomanské a nový stav věcí na Balkáně si imperativně vynucuje novou pevnou organisaci těchto malých národů; došlo by znovu ke stálému soupeření velmocí ve střední Evropě a na Balkáně Je přece dnes už dost jasné, že k válce světové došlo pro velmocenský boj o dědictví turecké na Balkáně, pro spory mezi Rakousko-Uherskem, Italií, Ruskem a Německem ve střední Evropě, na Balkáně a v přední Asii a pro obavy habsburské říše před vnitřním rozkladem, které ji vedly tím více k rivalitě s druhými na Balkáně.

Politikové jako Masaryk, Pašič, Take Jonescu, Venizelos a ti, kdo po nich následovali, dobře to chápali už za války, jak jsem již pověděl ve svém posledním výkladu, podávaje krátce historii vytvoření Malé Dohody.

Bylo by podceňováním politického smyslu a politické prozíravosti i schopnosti těchto politiků a nás všech, kdož jsme tyto ideje uváděli v praxi, souditi, že jediným nebo hlavním cílem této nové středoevropské organisace bylo jen prosté a slepé hájení mírových smluv ve všech jejích ustanoveních až do podrobností, anebo dokonce, že jsme byli v této akci nástrojem té neb oné velmoci. Řekl jsem už minule, že mluvení o tom, jakoby Malá Dohoda byla vytvořena proti Maďarsku nebo jako kdyby byla inspirována z Paříže, jako by byla vasalem pařížské politiky a nástrojem francouzské hegemonie, jsou směšné legendy, které dokazují jen naprostou neznalost potřeb a tužeb osvobozených národů a vůbec středoevropských poměrů u těch, kdož tyto názory šíří.

Idea a smysl Malé Dohody - jež si přeje, aby její dnešní konstelace byla eventuelně rozšířena i státy jinými ve smyslu Společnosti národů středoevropských - dá se shrnouti v dvou podstatných bodech:

1. Usilujeme o to, aby se nemohly vrátiti předválečné doby, kdy menší středoevropské a balkánské státy byly objektem politiky velmocí, které na jejich území a ve styku s nimi vybíjely své vzájemné řevnivosti a vytvářely skutečně pokusy o různé hegemonie. Nepřejeme si, aby po pádu ideje Mitteleuropy, vznikaly ve střední Evropě nové podobné koncepce se strany vel-mocí jiných, nebo aby se vracely koncepce staré. Byla by to cesta k nové strašné válce evropské. Budeme se proti nim všemi silami bránit a jsem jist, že se ubráníme. To je skutečná naše služba evropskému míru, která na konec bude přece jen oceněna.

2. Jsme si vědomi toho, že menší státy středoevropské se musí mezi sebou dohodnouti, aby neměly zájem volati velmoci na pomoc jednomu proti druhému. Ani Rakousko, ani Maďarsko, ani Bulharsko nemají konec konců zájmu na tom, aby se staly předmětem politiky kteréhokoli většího státu, stejně tak jako Malá Dohoda dala to, myslím, naprosto nepochybně najevo celému světu. Československá politika tyto zásady hlásá už od r. 1921 od chvíle, kdy začala společně s druhými svou cílevědomou akci k vybudování Malé Dohody, ke smíru s Maďarskem a ke spolupráci s Rakouskem a Polskem.

S našeho hlediska není možno stále neopakovat před celou evropskou veřejností, že si konečně západní Evropa musí uvědomit, že revoluce z r. 1918 vytvořila ve střední Evropě totéž, co francouzská revoluce znamenala pro boj o sjednocení Italie a Německa, že tento boj o sjednocení a konečné umístění Poláků, Čechoslováků, Rumunů, Jihoslovanů, Řeků v nové poválečné Evropě - i když zatím podrobněji nemluvím o obdobných snahách Finska, Estonska, Lotyšska a Litvy, které přirozeně sledujeme s největší sympatií a přáním plného zdaru - musí býti stůj co stůj vybojován, že boj ten je vědomým odvratem od toho, co bylo před válkou, a že konečně, kdyby se kterákoli velmoc postavila proti tomuto vývoji, přivodí to ve svých důsledcích novou evropskou konflagraci.

Mezi těmito novými státy Polsko a státy Malé Dohody jsou nejlepším příkladem tvořící se nové Evropy. Na místě staré habsburské monarchie vyrostl dvanáctiletou soustavnou a uvědomělou mezinárodní politikou malodohodovou nový politický činitel, jehož politická, hospodářská i kulturní a vůbec mocenská síla nebude moci býti dlouho podceňována. Je tu veliké území o 680 tisících km², s velikými možnostmi vývojovými po stránce hospodářské a s velkým bohatstvím přírodním, s obyvatelstvem bezmála 50ti milionovým, a s důležitou zeměpisnou polohou. A toto území sousedí se spřáteleným Polskem, s nímž žádný ze států Malé Dohody nemá sporů, s kterým doufáme navázati spolupráci ještě užší, nežli je dnes, a jež samo ve svém vlivu a významu v Evropě v posledních deseti letech neobyčejně vzrostlo.

Nechci se, vážené dámy a pánové, pouštěti do nějakých vzdálených kombinací, ale se zřením k problému, o který jde - neboť v dnešních sporech o věci direktoria a mírových smluv jde skutečně o vývoj Evropy na několik desetiletí - nesmíme ani my, ani ostatní Evropa zapomínat, že zahraniční politika se nedělá ze dne na den a z jednoho roku na druhý, nýbrž na celá desetiletí napřed. Jen tak je možno budovat budoucnost národa a státu. A tu si jen vzpomeňme, že v letech 1960 až 1970 bude míti Československo nejméně asi 19 až 20 milionů obyvatel, že z nich bude asi 14 mil. Čechoslováků a přes 800 tisíc Rusínů, že v té době Rumunsko bude míti asi 23 až 24 miliony obyvatel a Jugoslavie také asi 20 mil. lidí. To nebudou už státy malé; pro nás to znamená, že už pak nebude také v naší historii a v našich úvahách politických řeč o problému malého národa a že pak obavy o naši budoucnost definitivně zmizejí před jistotou a pevností naší národní i státní budovy.

Jsme po této stránce státy a národy opravdu mladými, a jestli v jiných otázkách ne vždy souhlasím s názory p. min. předsedy Mussoliniho, v této souhlasím úplně; také my jako Italie díváme se do světa s pevnou nadějí a jistotou, (Výborně!) také my jsme mladí a plni vývojových sil a máme při tom tu výhodu, že máme dost značné území, nevyužité dosud možnosti vývoje, přírodní bohatství a biologicky i intelektuálně neobyčejně schopné obyvatelstvo. Přáli bychom si, abychom do tohoto společenství velikých nadějí mohli brzo počítat i dnešní Maďarsko.

Idea vytvořiti společenství velmocí, které by vnutilo svá rozhodnutí ostatním státům, náleží tudíž, po našem soudu, nenávratně minulosti. (Výborně!) Velmoci mohou si jistě vytvořit společný orgán a metodu, jimiž budou řešit výlučně své vlastní problémy. Cítíme se však dosti silnými a víme naprosto určitě, že máme za sebou ohromnou většinu středních a malých států evropských - jsouce s nimi v tom duchovně i věcně spřízněni a vedouce s nimi společně boj v táboře mezinárodní a světové politiky demokratické - které by se stejně tak jako my podobnému direktoriu nepodřídily. Vidíme v podobném plánu pokus o návrat k dřívějším metodám politickým, uplatňovaným na Balkáně před pádem říše otomanské, který má zabrániti našemu normálnímu vývoji, vybudování Malé Dohody a celé organisace centrální Evropy podle našich potřeb, vývojových možností a oprávněných a spravedlivých našich nároků. Vedla by tedy taková politika jen k novým sporům. V tom smyslu najdeme jistě pochopení v Italii, poněvadž ona sama po dlouhá léta si stěžovala na totéž, čeho se dnes obáváme my. (Výborně!)

Nežádáme a nežádali jsme místo velmoci v evropské politice. Velmocenské místo si každý veliký stát nebo spolek států vynutí svou politikou, svou vahou a vážností, svou mocí, bohatstvím a kulturní silou, nikoli nějakými deklaracemi a diplomatickými akty. Jsme si vědomi stejně své síly jako svých nedostatků, a uznáváme plně, že velmoci mají v evropské politice větší povinnosti větší odpovědnost a tím i více vlivu a větší místo mocenské. Jestliže však světový tisk spontánně mluvil o "páté velmoci" po podepsání Paktu Malé Dohody, tu prostě vyjadřoval jednu velikou pravdu: že státy Malé Dohody jako celek představují skupinu velikou rozsahem území i počtem obyvatelstva, jež je naprosto jednotno v tom, že tyto tři státy jsou politicky státně a mezinárodně vyspělé, že s hlediska mezinárodního práva jsou činiteli naprosto rovnocennými s každým státem a tudíž i s každou velmocí a že neuznávají a neuznají nad sebou žádné jiné autority kromě Společnosti národů, pokud tato bude postupovat přísně podle ducha a podle procedury dnešní své Úmluvy tak, jak vedle jiných také Malá Dohoda k ní dala svůj souhlas. To je také smysl naší společné deklarace ženevské ze dne 25. března 1933 o Paktu čtyř velmocí a problému revise mírových smluv.

Obávám se, že v posledních deseti letech evropské politiky a zejména od roku 1925 tento smysl a cíl Malé Dohody nebyl správně chápán, zvláště v Italii a v Německu. My jsme chápali Malou Dohodu jako činitele obnovy střední Evropy, který se dohodne o společné politické linii nejdříve s Italií pak s Německem a konečně i se sovětským Ruskem. Od r. 1921 do r. 1925 vztahy Malé Dohody s Italií vyvíjely se normálně a přátelsky. Od r. 1926 se vzrůstajícím vzdalováním italské politiky od této linie směrem k revisionismu a k vytvoření tzv. nové rovnováhy v Evropě v duchu oficielních projevů, které jsem právě citoval, začínaly se objevovati zjevné rozpory; od chvíle, kdy italská politika vyhlásila revisionismus jako doktrínu své politiky mezinárodní a učinila z ní prostředek k svým zvláštním cílům, a od oficiálních projevů, počínajíc r. 1928, kdy přímo naznačila, že jimi míří na státy Malé Dohody, ocitla se samočinně v bloku těch, kdo potírali snahy Malé Dohody o novou organisaci střední Evropy v duchu právě vyloženém.

Tento rozpor vyvrcholil ovšem v posledních dvou letech a zejména v posledních měsících. Mezi Československem a Rumunskem na jedné a Italií na druhé straně byl sice poměr stále dobrý, ale poměr s Jugoslavií se horšil Jugoslavie si sice přála a v dohodě s Francií nabídla Italii změnu své spojenecké smlouvy s Francií na smlouvu tripartitní tak, aby z ní jakýkoli osten proti Italii zmizel. Jednání neměla však výsledku. Mimo to v posledních letech útoky tisku, propaganda a různé intriky ztěžovaly situaci obou stran: z Italie se šířily tiskem zprávy o brzkém rozpadu Jugoslavie, dokazovalo se, že Srbové a Chorvati nemohou žíti v jednom státě, tu a tam se objevily plány na odloučení Chorvatů a Slovinců od Jugoslavie a vytvoření "nového" Rakousko-Uherska z Maďarska, Rakouska a Chorvatska pod habsburskou dynastií, plány to jež zjevně by měly za cíl překazit malodohodovou koncepci střední Evropy, rozložit Malou Dohodu a vrátit střední Evropu a Balkán desorganisaci, v níž by stará předválečná politika velmocenská znovu ožila až do té doby, nežli by z toho vznikla opět veliká evropská válka.