Schůze zahájena v 16 hodin 40 minut.
Přítomni:
Předseda: dr. Soukup.
Místopředsedové: Donát, dr. Heller, dr. Hruban, Kahler, Klofáč.
Zapisovatelé: Navrátil, Stöhr.
125 senátorů podle presenční listiny.
Členové vlády: předseda vlády Malypetr; ministři dr. Beneš, Bradáč, Černý, dr. Dérer, inž. Dostálek, dr. Franke, dr. Matoušek, dr. Trapl.
Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr. Šafařovič; jeho zástupci dr. Bartoušek, dr. Trmal.
Předseda (zvoní): Dovoluji si zahájiti schůzi senátu. (Senátoři povstávají.)
Vážený senáte! V těžké bolesti jsem dnes povinen vzpomenouti památky jednoho z nejlepších a nejmarkantnějších členů našeho senátu. Dne 11. dubna zemřel nám ve svém bytě v Krupce u Teplic ve věku 64 let sen. Antonín Jarolim, předseda Unie horníků v Československé republice, člen klubu senátorů německé sociálně-demokratické strany dělnické. Život sen. Jarolima je příkladem vzestupu proletářského dítěte z hlubin největšího utrpení vlastní pílí a vlastními schopnostmi k dělnickému učiteli a vůdci nejvzácnějších vlastností duševních, k zákonodárci nejhlubší seriosnosti a odpovědnosti a k osobnosti v hornickém hnutí významu a jména mezinárodního.
Sen. Jarolim narodil se dne 30. října 1869 ve vesničce Makotřasech u Kladna v české rodině dělnické. Jeho otec pracoval jako horník v kladenských dolech. Roku 1870 se rodina přestěhovala na český sever do Krupky u Teplic. Jarolimův otec pracoval zde po šachtách. Ale dlouho v této úmorné práci nevydržel. Zemřel již v roku 1872. Každý z nás si dovede živě představit všechnu tu tragiku nejútlejšího dětství sen. Jarolima. Ztratil otce, když mu bylo sotva půl třetího roku. Zůstala tu matka a dvě děti. Matka neměla haléře pense nebo provise, a haléře úspor. A tato nezoufala! Obdivuhodný je životní heroismus těchto neznámých dělnických žen. Jarolimova matka pracovala do úpadu od rána do noci, robotovala na šachtách, sbírala uhlí na haldách, pomáhala na selských gruntech všude, kam byla zavolána. Sotva pak malý Antonín vyšel ze školy a bylo mu 14 let, již musil do těžké práce. Neměl žádného mládí, nepoznal radostí dětství, nerozkvétalo pro něho jaro a nesvítilo slunce. Čtrnáctileté dítě musilo již pod zem do věčné tmy. Byl nejdříve brzdičem uhelných vozíků a běhal v dolech za slepými koňmi při dopravě uhlí. Tato práce pod zemí trvala pro toto dítě 12 až 13 hodin denně. Při tom vydělával v tehdejší době, před padesáti léty, 65 krejcarů, nikoli za den, nýbrž za celý jeden týden. Přinášel si tedy domů jeden šesták denně. To nestačilo ani na brambory a chléb. Když mu bylo 17 let, stal se havířem. Řadu let potom pracoval v uhelných dolech našeho severu a poznal všechno utrpení hornického proletáře, vynášejícího z útrob země zdroje nejvyšší energie výroby a dívajícího se při tom denně smrti vstříc. Antonín Jarolim byl také sám postižen těžkým úrazem v dolech, jenž ho upoutal celého čtvrt roku na lože
Jest obdivuhodno, jak mladý Jarolim při všem tom našel času k svému dalšímu nejpilnějšímu sebevzdělávání četbou knih a časopisů a návštěvou přednášek. Jeho bystrý duch počal si všude uvědoměle raziti cestu kupředu. Již v roce 1891 se stal členem odborového spolku hornického v Soběchlebech a od té chvíle bylo jeho jméno a celý jeho život až do smrti spjat s hnutím hornickým, nejdříve v Čechách, poté v celém Rakousku a nakonec v celé Evropě. Z Antonína Jarolima vyrostl všeobecně uznávaný organisátor a mluvčí hornictva, nejpovolanější odborný znalec všech jeho právních a pracovních poměrů, a současně novinář, jenž za požadavky horníků pevně a přesvědčivě stál nejenom slovem jako řečník, nýbrž i pérem jako vzdělaný a zdatný publicista. Byl -povolán do představenstva horního společenstva II. skupiny, do nemocenského pojišťování hornického a do představenstva Ústřední hornické bratrské pokladny v Mostě. Roku 1900 v době generální stávky hornictva v celém Rakousku byl již Jarolim předsedou stávkového vedení v severních Čechách. Osvědčiv všude mimořádné znalosti odborové, osobní zmužilost a pevnost i nekonečnou obětavost, byl později na druhém sjezdu hornické Unie v Rakousku zvolen za jejího předsedu, a již v roce 1908 byl také povolán do mezinárodního komitétu hornického z celé Evropy a zastupoval hornictvo bývalého Rakouska na celé řadě mezinárodních kongresů hornických, na nichž na všech si celou vahou své markantní osobnosti získal neobyčejné váhy a stal se ve všech otázkách hnutí hornického pracovníkem a znalcem významu evropského.
Na poli politickém pracoval sen. Jarolim již od samého svého mládí v rámci německé sociálně-demokratické strany dělnické. Po zavedení všeobecného a rovného práva hlasovacího ve staré monarchii byl Jarolim kandidátem své strany při volbách do říšské rady vídeňské jak-roku 1907, tak i roku 1911 ve venkovských obcích hornického obvodu mosteckého a duchcovského. V obou volbách se dostal do volby užší, v níž však podlehl.
Ve světové válce byl odveden a teprve až ke konci války roku 1918 se mohl znovu vrátiti ke své práci.
Po světové válce vzešly Jarolimovi povinnosti a úkoly rázu mimořádného. V novém republikánském státě československém mohly se všechny vzácné vědomosti a schopnosti Jarolimovy uplatniti měrou mnohonásobně zvýšenou. Jako uznávaný vůdce všeho německého hornictva v naší republice zúčastnil se Jarolim zákonných úprav všech pracovních a mzdových, právních i sociálních poměrů hornictva a služby, které prokázal hornictvu naší republiky, jsou jistě nezapomenutelné. Jarolim vyrostl při tom ještě ve vzácnou hlavu přímo vědeckých metod myšlení ekonomického a stal se autoritou zejména na poli dělnické i všeobecné hospodářské statistiky.
Antonín Jarolim byl členem našeho senátu od samého jeho počátku. Byl zvolen ve všech třech dosavadních obdobích senátu roku 1920, 1925 a 1929 ve volební župě lounské, do níž spadají všechny hlavní hornické oblasti našeho severozápadu. Byl členem v odborných výborech senátu, zejména ve výboru sociálně-politickém, národohospodářském a živnostensko-obchodním, byl náhradníkem Stálého výboru a pracoval v období nynějším i ve výboru ústavněprávním. Byl to dělník bez míry pilný a obětavý. Viděli jsme ho před rokem při poslední hornické stávce v Mostě, kdy již na smrt nemocen, zsinalý a bledý, ale pevný jako ze žuly a se vztyčenou hlavou čelil všem vášnivým útokům a prokazoval, že zápasy hospodářské, při nichž jde o existence tisíců hornických rodin, nemohou se státi jevištěm neodpovědných nálad a vášní okamžiku, nýbrž mohou a musí býti řízeny jedině zkušenostmi vlastních a odpovědných organisací odborových.
S Antonínem Jarolimem odešel nám také člověk na výsost čestný a skromný, duše nekonečně dobré a srdce otevřeného pro všechno utrpení a všechnu lidskou bídu. Byl to charakter svrchovaně šlechetný a sám k sobě nejpřísnější. Spravedlivý ke všem, nikdy nikomu jediným slovem vědomě neublížil. Horníci a dělníci celého severu putovali k němu do Krupky jako k svému otcovskému pomocníkovi a rádci. Na českém severu ho znalo každé hornické dítě. Jarolimův pohřeb stal se také velikou tryznou. Tisícové zástupy putovaly za jeho rakví z Krupky do Hornického domu v Teplicích. Pohřeb žehem konal se pak v krematoriu mosteckém. Rozloučili jsme se tam s ním naposled.
Vážený senáte! Svým povstáním jste při památce zesnulého projevili své díky za vše to, co poctivého a dobrého svou činností v senátě vykonal pro lepší život havířů a dělníků v našem státě. A tento projev našich díků zůstane pro paměť padlého, věrného spolupracovníka a přítele zachován v zápisu o dnešní schůzi. (Senátoři usedají.)
Sdělení předsednictva.
Dovolené:
Na tento týden dal předseda dovolenou sen. Ďurčanskému.
Předseda konstatoval, že senát je způsobilý se usnášeti, a senát dal k jeho návrhu zdravotní dovolenou od 4. dubna do 4. května t. r. sen. Kellovi, na měsíc duben sen. Bergmanovi, dále na dva měsíce sen. Köhlerovi, do konce května sen. dr. Milotovi.
Rozdané tisky.
Návrhy tisky 1020, 1021, 1025.
Zprávy tisky 1022, 1024 (poštou).
Odpovědi tisky 1026/1 až 1026/8.
Interpelace tisky 1027/1 až 1027/4.
Těsnopisecké zprávy o 195., 206., 207. a 209. schůzi senátu N. S. R. Čs.
Zápisy o 206. a 207. schůzi senátu N. S. R. Čs.
Zápisy
o 208. až 210. schůzi senátu N. S. R. Čs. vyloženy byly podle §u 72 jedn. řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.
Ježto nebyly v předepsané lhůtě žádným panem senátorem podány písemné námitky, pokládají se zápisy ty za správné a budou vytištěny.
Z předsednictva přikázány
výboru iniciativnímu návrhy tisky 1020, 1021, 1025.
Předseda (zvoní): Budeme projednávati pořad.
1. Zpráva živnostensko-obchodného výboru o vládnom návrhu (tisk 1010) zákona, ktorým sa menia a doplňujú niektoré ustanovenia živnostenského zákona pre územie Slovenska a Podkarpatskej Rusi zo dňa 10. októbra 1924, č259 Sb. z. a n., o zriaďovaní odborných živnostenských spoločenství. Tisk 1024
Zpravodajem je pan sen. Zimák, jemuž uděluji slovo.
Zpravodaj sen. Zimák: Slávny senát! Živnostenský zákon pre Slovensko a Podkarpatskú Rus č. 258/1924 Sb. z. a n. postráda ustanovenie, podľa ktorého by sa mohly zriaďovať všeobecne odborné živnostenské spoločenstvá tak, ako je to možné v zemi českej a moravsko-sliezskej. Podľa odst. 3. § 152 citovaného zákona je možné odborné živnostenské spoločenstvá utvoriť len pre obvod miest Bratislavy a Košíc. Či v iných mestách a okresoch sa môžu zriaďovať také odborné živnostenské spoločenstvá, ponechalo sa na vládne nariadenie.
Vládnym nariadením č. 81/1930 Sb. z. a n. bolo stanovené zriadiť odborné živnostenské spoločenstvá v okresoch Trnavy, Trenčína, Nitry, Komárna. Žiliny, Banskej Bystrice a Prešova.
Vládnym nariadením sa však nemohlo vyhovieť viacerým živnostiam, ktoré sa vyskytujú len vo väčších mestách zubní technikovia, stavitelia, elektrotechnikovia a i. - aby sa mohli sdružiť v odborné živnostenské spoločenstvo pre väčší obvod poťažne pre celú zem. Vyhovieť takým odôvodneným požiadavkám je možné len novelizáciou citovaného živnostenského zákona.
Viac živnostenských oborov poukazovalo na to, že miešané spoločenstvo nemôže dobre a žiaducno hájiť ich odborné záujmy, a tak boly nútené tvoriť si dobrovoľné organizácie spolkové na základe zákona spolkového.
Kým v pôvodnom znení zákona živnostenského v §u 152 sa ponechávalo vládnemu nariadeniu: určiť miesta, v ktorých sa majú zriaďovať odborné živnostenské spoločenstvá, má sa novelou zákona vládnemu nariadeniu ponechať to, ktoré živnosti, poťažne, ktoré skupiny živností môžu zriadiť odborné spoločenstvá, ovšem po vypočutí príslušných inštitúcií a korporácií, menovaných v čl. I. tohoto vládneho návrhu.
To sú: Zemská živnostenská rada pre Slovensko, obchodné a živnostenské komory, Štátny ústav pre zveľaďovanie živností v Turč. Sv. Martine a potom ešte sú živnosti, po prípade skupiny živností, ktoré by sa mohly podľa tohoto zriadiť v odborné spoločenstvá. Takého vládneho korektívu je treba preto, aby sa nezriaďovalo zbytočne odborných živnostenských spoločenství viac, než by toho naliehavá potreba vyžadovala, čo by mohlo byť aj nehospodárne.
So zreteľom na hospodársku nosnosť dáva sa navrhovaným zákonom právo Zemskému úradu preskúmať smluvy živnostenských spoločenství, ktoré majú doteraz so svojimi zamestnancami mienia sa hlavne tajomníci - a keby tieto smluvy neodpovedaly finančnému stavu spoločenstva, upraviť ich tak, aby prišly v súlad s ustanoveniami §u 212, odst. 1. zákona č. 103/1926 Sb. z. a n. Tie isté dôvody hovoria aj pre to ustanovenie navrhovaného zákona, že smluvy nové podliehajú schváleníu zemského úradu.
Tie isté dôvody platia tiež pre nové smluvy, ktoré budú spoločenstvá upravovať so svojimi zamestnancami a ktoré budú podliehať schváleníu zemského úradu. Je to ustanovenie trochu tvrdé, poneváč, ako sa zdá, zasahuje sa do súkromnoprávneho pomeru, ale je tu odvolanie na to, že živnostenské spoločenstvá majú istý verejnoprávny ráz a ako na také živnostenské spoločenstvá spadá ustanovenie paragrafu, čo sa týka štátno-zamestnaneckých platov.
Poneváč očakávanými novými soskupeniami živnostenských spoločenství bude treba aj rozhodovať o rozdelení majetku doterajších spoločenství, pamätá sa na tú okolnosť ustanoveniami obdobnými, aké sú platné v zemi českej a moravsko-sliezskej a tieto ustanovenia sa vteľujú do paragrafov, označených 155/a, b, c, d.
Živnostensko-obchodný výbor, pojednávajúc vo svojej schôdzi, konanej 30. marca 1933 tento vládny návrh, uznal jeho časovú nutnosť a konštatujúc, že sa týmto robí opäť krok k žiaducej unifikácii živnostenského zákona, odporúča slávnemu senátu, aby schválil osnovu zákona v znení dolu otisknutom. (Souhlas.)
Předseda (zvoní): Zahajuji rozpravu. Ke slovu je přihlášen pan sen. Wenzel. Dávám mu slovo.
Sen. Wenzel (německy): Slavný senáte! V neuvěřitelně rychlém tempu objevuje se náhle v senátě osnova zákona, jejíž úmyslem je vytvořiti povinné živnostenské svazy pro všechna živnostenská společenstva na Slovensku a Podkarpatské Rusi.
Dále praví osnova zákona, že se nynější svaz smíšených živnostenských společenstev pro Slovensko přetvořuje na povinný svaz a že také stejný svaz pro zemi Podkarpatoruskou bude míti povahu povinného svazu.
V postupu myšlenek osnovy zákona vidíme, že tato osnova zákona je předlohou, která zásadně svobodnou dosud živnostenskou společenstevní normu organisační nutí do povinných svazů. Tento nátlak naprosto neodpovídá vůli podkarpatských a slovenských živnostníků.
Vidíme, že v této osnově zákona tuhý státní československý centralismus má býti proveden také u povinných živnostenských společenstev.
Musilo se přece konečně z nynějších politických a hospodářských proudů národů v tomto státě poznati, že Československo přece není žádným národním státem, nýbrž že je státem, který jest obýván v podstatě šesti národy, že tedy, správně řečeno, je státem národnostním, ve kterém český státní národ představuje nepatrnou většinu.
Národnostně-politické složení obyvatelstva v Československu patrno je z následovních číslic, které vzaty jsou z úředního sčítání lidu jednak roku 1921, jednak roku 1930. Čechů 6,840.295, Slováků 1,979.368, Němců 3,218.005, Maďarů 716.823, Podkarpatských Rusů 477.430, Poláků 110.138.
Z těchto číslic vychází zcela jasně najevo, že počet Slováků a Podkarpatských Rusů vykazuje podstatně různé číslice a že přece ve srovnání podkarpatské živnostníky a obchodníky na jedné straně a slovenské obchodníky a živnostníky nelze pokládati za menšinu.
Jak předložená osnova zákona ukazuje, děje se pokus vytrhnouti nejdůležitější součást živnostenského středního stavu ze slovenského národního hospodářství a sloučiti tyto středostavovské skupiny živnostníků násilně s podkarpatskými živnostníky a obchodníky.
Takovýto požadavek nelze pochopiti, takováto myšlenka neodpovídá základním myšlenkám tvůrce práva sebeurčení Woodrowa Wilsona, který kdysi ve velkém proslovu o právu sebeurčení řekl r. 1917 doslova:
"Národy nelze od státu ke státu začachrovati a přesunovati jako neživotné zboží nebo hrací figurky.
Všechny teritoriální úmluvy, které tato válka podmiňuje, nutno sjednati v zájmu a k dobru národů na tom zúčastněných... Právo sebeurčení je zásadou, kterou žádný státník nadále bez nebezpečí nesmí nechati bez povšimnutí."
Přezkoumáváme-li předloženou vládní osnovu, shledáváme, že se na právo sebeurčení a na národnostní samosprávu ani pro Slováky, ani pro podkarpatské obchodníky a živnostníky nebéře nejmenšího zřetele.
Předložená osnova zákona neodpovídá politické a hospodářské struktuře, naznačené již v československé ústavě.
V ústavě státu se praví: "§ 3, odst. 3: Podkarpatská Rus má vlastní sněm, který si volí předsednictvo. Odst. 4: Sněm Podkarpatské Rusi je příslušný usnášeti se o zákonech ve věcech jazykových, vyučovacích, náboženských, místní správy, jakož i v jiných věcech, které by naň přenesly zákony Československé republiky. Odst. 6: V čele Podkarpatské Rusi je guvernér jmenovaný presidentem Československé republiky k návrhu vlády a odpovědný také sněmu Podkarpatské Rusi. Odst. 7: Funkcionáři Podkarpatské Rusi budou podle možnosti vybíráni z jejího obyvatelstva."
Při jednání rozpočtového výboru v senátě prohlásil dne 18. října 1930 ministr věcí zahraničních dr. Beneš doslova: "Mám dnes za to, že otázka autonomie Podkarpatské Rusi musí býti řešena pokud možno rychle."
Kdybychom se jako příslušníci zákonodárného sboru snažili celé státní, politické a hospodářské struktuře dáti systém národní samosprávy jednak národům v tomto státě a jednak také hospodářské organisace zaříditi tak, aby vyhovovaly této myšlence samosprávy, pak byla by v tomto státě dána cesta ke svobodě, míru a chlebu!
Dnes zdá se ještě příliš, jako by zde nebylo smírného východiska z národnostní rozepře našich dnů.
Ani v národnostním ani v hospodářském ohledu nelze dnes předloženou vládní osnovu označiti za ideál živnostenské organisace anebo za pokrok!
Nynější hospodářská krise jen ještě jasněji označila nynější konstrukční vady v hospodářsko-politické správě.
Podle toho, jak vládní předloha cestu označuje, budou na ten způsob třecí plochy stále větší, existenční boj stále těžší.
Následky těchto poměrů jsou přece každého dne zřetelnější. Nezadržitelně klesá kultura a sociální život v tomto státě, hlavního nositele lidského vývoje, s dosavadní výše. Statisíce lidí nemají práce a trpí těžkou nouzí. Zemědělství je rovněž ve svých základech již otřeseno a upadá den ze dne.
A místo toho, aby se proti těmto zjevům pracovalo a aby se hospodářským snahám v organisační formě, příslušníkům různých národů v tomto státě, obchodníkům a živnostníkům splnilo právo na národnostní samosprávu společenstevní, dělá se, jak vládní osnova ukazuje, pravý opak toho.
Kdybychom chtěli vybudovati možnost národnostní hospodářské samosprávy společenstevní ve smyslu práva sebeurčení, pro obchodníky a živnostníky, pak by se tím docílilo:
Politicky a hospodářsky osvobození z dosavadního stavu latentního hospodářského boje všech proti všem.
Národnostně řešení otázky spolužití řemeslníků a živnostníků, jakož i řešení spolužití národů na podkladě samosprávy.
Veliký znak československého státu nese hrdý nápis: "Pravda vítězí! "
Jestliže Masaryk, zakladatel a nynější president Československa tato svá slova učinil heslem státu, pak beze vší pochybnosti byl si vědom jejich závažného významu. I my němečtí národní socialisté nechceme pochybovati o tom, že poctivá vůle bývalého profesora filosofie učinila otcem českého národa a nemám naprosto v úmyslu podkládati slovům Masarykovým jiný význam, nežli jaký jim náleží.
My národní socialisté brali jsme heslo státu za bernou minci a dávali mu smysl, který seznáváme z jeho znění.
Dnešní vládní předloha neodpovídá myšlenkovému pochodu státní ústavy!
Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi je podle statistiky 16 živnostenských odborných společenstev a 109 smíšených společenstev, tedy dohromady 125 společenstev, která pro budoucnost mají býti sloučena v povinný svaz. Zamítáme ovšem z rozumových důvodů takovéto donucovací opatření, poněvadž neodpovídá přirozené vůli a struktuře slovenských a podkarpatských živnostníků.
Předseda (zvoní): Jednání je skončeno. Přeje si pan zpravodaj slovo k doslovu?
Zpravodaj sen. Zimák: Nikoliv.
Předseda: Pan zpravodaj si slova nepřeje.
Budeme tedy hlasovati o osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli najednou podle zprávy výborové.
Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí ve čtení prvém podle zprávy výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Osnova zákona s jeho nadpisem a úvodní formulí se přijímá ve čtení prvém podle zprávy výborové, tisk 1024.
Přistoupíme k projednávání dalšího odstavce, jímž je:
2. Zpráva imunitního výboru o žádosti krajského soudu ve Znojmě ze dne 31. ledna 1933, č. j. Nt 31/33, za souhlas k trestnímu stíhání sen. Havránka pro přečin urážky tiskem (č. 8124/1933 předs.). Tisk 1016.
Zpravodajem je pan sen. Šimek, jemuž uděluji slovo.
Zpravodaj sen. Šimek: Slavný senáte! Zpráva imunitního výboru o žádosti krajského soudu ve Znojmě ze dne 31. ledna 1933, č. j. Nt 31/33, za souhlas k trestnímu stíhání sen. Havránka pro přečin urážky tiskem (č. 8124/1933 předs.). Skutková povaha. V časopisu "Dělnické Listy" č. 49., ze dne 16. prosince 1932, uveřejněn byl tento článek pod názvem "Z továrny Löwovy v Malém Beranově":
"Z továrny Löwovy v Malém Beranově docházejí nás stížnosti, že někteří mistři - úředníci - provádějí hrozbou a terorem agitaci ve prospěch strany národně sociální. Jsou známy nám případy, kde dělníci byli voláni do tovární kanceláře, kde se jim sdělilo, nepřistoupí-li ke straně národně sociální, že nemohou býti do zaměstnání přijati. Jiní dělníci, kteří v továrně byli zaměstnáni více jak 30 let - a někteří z nich jsou otcové až sedmičlenné rodiny - byli propuštěni, poněvadž nebyli národní socialisté. Naproti tomu dělníci svobodní - národní socialisté - v továrně krátkou dobu zaměstnaní, mohou klidně v továrně i nadále býti zaměstnáni. Zprávy tyto zní sice neuvěřitelně, zejména, když jsou nám osoby ve správní radě podniku známy jako osoby uznalé a sociálně cítící, přece však jsou pravdivé. Za zemřelého majitele podniku se často nadávalo, že nemá se členy rodiny jeho dělníků soucit, ale přece, když byl nucen dělnictvo propouštěti, dohodl se s důvěrníky dělnictva a propouštěl dělníky, kteří tímto propuštěním nebyli nijak postiženi a dbal zejména, aby otcové rodin propuštěni nebyli. Soudíme, že správní rada podniku o tomto postupu není informována a že po této informaci uvede záležitost do spravedlivějších mezí."
Antonín Šedivý, strojní mistr v Malém Beranově, Jaroslav Spudil, předlářský mistr v Malém Beranově, František Kuhn, tkalcovský mistr v Malém Beranově, a František Matula, manipulant v továrně v Malém Beranově, podali pro tento článek žalobu pro přečin urážky spáchaný tiskem proti redaktoru uvedeného časopisu, Rudolfu Denkemu, jenž ve lhůtě soudem stanovené jmenoval jako původce článku sen. Havránka. Uvedení soukromí žalobci navrhli pak, aby trestní stíhání pro přečin proti bezpečnosti cti tiskem spáchaný zahájeno bylo proti původci článku Havránkovi.
Návrh. Imunitní výbor navrhuje, aby slavný senát nedal souhlasu k trestnímu stíhání Havránka pro přestupek proti bezpečnosti cti, tiskem spáchaný.
Důvody. Jedná se o zcela paušální obvinění - "někteří mistři-úředníci" - jež nemá žádného konkrétního podkladu. Takové paušální obvinění netvoří nic jiného, nežli určitou formu politicky-agitačního prostředku, sice ne zcela důstojného, nicméně však takového, že nelze v něm spatřovati přímé obviňování ze skutků nízkých a nečestných osob, jež cítí se býti zmíněným článkem dotčeny na své cti.
Předseda (zvoní): Jednání je skončeno.
Budeme hlasovati o návrhu výboru imunitního, aby senát nedal souhlas k trestnímu stíhání sen. Havránka pro přečin urážky tiskem.
Kdo s tímto návrhem výboru imunitního souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Návrh výboru imunitního byl schválen a senát nedal souhlas k trestnímu stíhání sen. Havránka pro naznačený trestný čin.
Vážený senáte! Přerušuji schůzi.
Schůze přerušena v 17 hod. 21 min. Opět zahájena v 18 hod. 25 min.
Místopředseda Donát (zvoní): Zahajuji schůzi.
K slovu je přihlášen pan ministr zahraničních věcí dr. Beneš. Prosím, aby se ujal slova.
Ministr dr. Beneš: Slavný senáte! Řada evropských parlamentů zabývala se v posledních týdnech současnými mezinárodními událostmi a zdůraznila jejich vážnost. Mluví se mnoho o blížícím se mezinárodním obratu a o nové fási mezinárodní politiky evropské. Jiné kruhy kladou přímo otázku, neblížíme-li se k nějakému novému válečnému konfliktu v Evropě.
Některé význačné události světové a evropské osvětlují podobné úvahy. Odzbrojovací konference octla se na počátku března ve zjevné krisi a britský odzbrojovací návrh, předložený v Ženevě dne 16. března 1933, měl za cíl konferenci oživit nebo aspoň prodloužit její život. V souvislosti s krisí ženevské konference a s dnešními vzájemnými vztahy evropských velmocí vynořil se na scéně evropské politiky italský návrh na spolupráci čtyř velmocí, vyjadřující ideu tzv. evropského direktoria. Zároveň byla po prvé neočekávaně vhozena do oficiální diskuse otázka revise hranic některých evropských států. Odtud je si možno vysvětlit rozruch, jejž předložení podobného návrhu v Evropě vyvolalo. U přátel ženevské instituce vzbudily návrhy ty obavy, neznamená-li to vlastně první rozhodující krok k odstranění dnešního režimu ve Společnosti národů, kde vliv velmocí je udržován v rovnováze vlivem států středních a malých.
Po odstoupení Brüningově v Německu události ve vnitřní politice německé sledovaly jedna druhou s rychlostí, která překonávala všecko očekávání, a vyvrcholily v režimu nacionálně socialistického kancléře p. Hitlera. Podepsání Paktu Malé Dohody, jež znamenalo pro Evropu vytvoření nového mezinárodního společenství a zorganisování jedné části Střední Evropy v pevný celek, a konečně sbližování Malé Dohody s Polskem doplňovalo tento rámec událostí konce minulého a začátku letošního roku. President Spojených Států Amerických nastoupil svůj úřad a jeho první činy, vztahující se k světové hospodářské krisi a k připravované světové hospodářské konferenci v Londýně, přičiňují k událostem těm nové pozadí a mohou v mnohých věcech upravovat jejich směr.
O některých z těchto otázek jsem promluvil jménem československé vlády před zahraničními výbory našeho Národního Shromáždění dne 7. listopadu 1932 a dne 1. března 1933; několik řečníků v debatě a tisk ve svých projevech tehdy spravedlivě ukázali na to, že mé výklady ve výborech byly neobyčejně upřímné, bez diplomatického a jiného zahalování. Někteří viděli v tom projevy jakéhosi pesimismu proti mému dřívějšímu optimismu. Nebylo tomu tak a ani dnes mi nejde o to, abych vyvolával dojmy optimistické nebo pesimistické. Půjde mi prostě o to, abych slavnému senátu pravdivě pověděl, jaká je dnes světová a evropská skutečnost. Povím vše, co lze dnes říci bez poškození zájmů republiky.
Všeobecně se uznává, že dnešní mezinárodní situace je velmi obtížná; v patnáctém roce po světové válce nemáme ještě skutečného míru. Hledají se viníci a každý přirozeně je vidí ve svých politických odpůrcích. Nemám v úmyslu rozbírati situaci v tomto duchu a vytýkati komukoli jeho chyby nebo sobecké úmysly. Chci prostě konstatovati fakta a ukázati, jaké z nich vyplývají závěry.
Jako po každé válce, tak i po světové válce z let 1914 - 1918 byl uzavřen mír, v němž vítězové posílili všude, kde jim to bylo možno, své posice, a poražení byli nuceni přijmouti podmínky, které je zeslabily. Vítězové pokládali to za spravedlivé, poražení za nespravedlivé. Je zbytečno příti se o to ve chvíli, kdy chci provésti objektivní rozbor dnešní povalečné situace. Chtěl bych však přece jen zdůraznit dvě nebo tři zásady, kterými autoři mírových smluv právem byli vedeni.
Ustanovení mírových smluv dají se roztříditi na několik skupin. Nejvážnější a nejtrvalejší jsou ustanovení, týkající se hranic, území. Zde mírové smlouvy chtěly vytvořiti trvale nový stav Evropy, poněvadž starý stav byl už jen přežitkem století minulých; Evropa byla v r. 1914 duchovně dále, nežli to vyznačovaly hranice; středoevropské národy, upadnuvší průběhem dějin do stínu poloviční anonymity, pod vládu Německa. Rakousko-Uherska, Ruska a Turecka, byly zralé k samostatné existenci. Nejvýznamnějším, nejpatrnějším a nejtrvalejším výsledkem světové války je totiž právě pád monarchie rakousko-uherské, evropské moci turecké a omezení německé a ruské moci ve střední Evropě. Tento výsledek byl a je pokrokem a ve svém principu musí býti schvalován.
Druhá skupina ustanovení mírových smluv byla neméně závažná, ale měla se v pozdější době vztahovati i na vítěze: byla to trvalá zatížení a závazky takového rázu, jako odzbrojovací ustanovení míru versailleského a mírů ostatních. Byla vložena do mírových smluv se závazkem, že postupem doby také vítězové omezí a zredukují svá zbrojení a přivedou je do rovnováhy se zbrojením poražených.
Třetí skupina ustanovení mírových smluv týkala se závazků ryze dočasných: na př. dočasné obsazení levého břehu Rýna, dočasná správa saarského území, kontrolní komise vojenské, obsazení území plebiscitních atd.
Čtvrtá skupina byly závazky, jejichž plnění se každoročně po nějakou delší dobu opakovalo: typickým příkladem závazků těch byly reparace. A konečně pátá skupina závazků mírových byly ty, které buď jednorázovým vyplněním, anebo prostě časem samy odumíraly.
S toho hlediska je nutno chápati celý smysl poválečné politiky evropské a zejména onu kapitolu této politiky, které se říká boj o revisi mírových smluv. Jak patrno, byla celá stavba mírových smluv vybudována tak, aby určité kategorie závazků samy sebou rychle a co nejdříve odumřely, jiné aby trvaly jen určité časové období, které samo bylo měnitelné, jiné aby byly trvalým předmětem jednání ve Společnosti národů a byly vázány také na nějaké plnění se strany vítězů (odzbrojení), a konečně jiné, které by zůstávaly trvalé nebo téměř neměnitelné.
Tato povaha mírových smluv se vždy jasně neviděla. Tábor poražených protestoval, bojoval a odmítal smlouvy, které prý jej měly na věky spoutat v bezmocnosti a udržovat nedůstojnou nerovnost států a velmocí, provokující stále k revoltě proti mírovým smlouvám; v táboře vítězů nerozlišovalo se vždy mezi různými kategoriemi závazků mírových smluv a nevidělo se vždy jasně, o kterých ustanoveních musí se oba tábory dohodnouti a kde změna smluvních ustanovení je naprosto vyloučena.
Pokládaje to za naprosto zbytečné, neúčastnil jsem se zpravidla osobně oněch známých diskusí, které zkoumaly otázku, jsou-li mírové smlouvy měnitelné či nikoli, neboť hájím důsledně především zásadu, že smlouvy musí být vždy dodržovány; je to otázkou cti, důstojnosti a mezinárodní morálky států, jež daly své podpisy. Budu se tudíž také do důsledků bránit jednostrannému měnění smluv. Protože však někdy dochází ke změnám smluv ať po dobrém, ať po zlém následkem změněné mocenské posice států, vynakládám vše, aby naše mocenská posice nebyla zeslabena a abychom své smlouvy měnit nemusili ani po dobrém, ani po zlém.
Tábor poražených států - jak tomu ostatně bylo vždycky v historii a jak vychází z lidské přirozenosti samo sebou - začal hned po ratifikaci mírových smluv boj o jej ich změnu, zmírnění nebo odstranění. Je to boj grandiosní a dějiny nám jednou ukáží jeho veliké obrysy v plném rozsahu. Boj začal o otázky pro okamžik nejtíživější a s hlediska mírových smluv nejsnáze měnitelné. Povinnosti reparační byly přesně stanoveny roku 1921 a už roku 1922 došlo pro odpor Německa k placení k obsazení Poruří. Roku 1924 přišla první veliká změna - známý Dawesův reparační plán. Rok 1925 přinesl jednání locarnská, diskusi o možných změnách v obsazení levého břehu Rýna a statutu saarského území. Locarnská ujednání jsou typickým příkladem dobrovolně dohodnutých změn některých ustanovení mírových smluv. Typickým -příkladem jsou proto, že jsou to změny dohodnuté po dobrém, v atmosféře klidu a míru a nikoli jako jednostranné koncese Německu, nýbrž na základě oboustranných ústupků. Důsledkem této dohody je také změna mezinárodní posice Německa: Německo vstupuje do Společnosti národů, nabývá nových velikých práv a formálně - i když ne ve všech směrech fakticky - stává se rovnocennou mocí s ostatními evropskými velmocemi.
Ale boj o mírové smlouvy jde i po Locarnu dál. Ani autoři mírových smluv se nemýlili o tom, že Německo vstoupí opět po určité době do evropské politiky se svými velikými silami; nedomnívali se, že je možno držeti Německo i ostatní poražené státy na trvalo nebo přespříliš dlouho v situaci poraženého a nerovného partnera evropské mírové politiky. Cílem jejich bylo něco, co není třeba tajit, co je dokonce věc velmi čestná a -správná a co by mělo býti hodně kde komu známo a jasno: upevnit nové evropské poměry tak, aby nemohlo dojít k vojenské odvetě, pomoci novým evropským státům zkonsolidovati se tak, aby nemohlo dojít k návratu ke staré předválečné politice a ke starému nemožnému a nemravnému stavu před r. 1914, připravit záruky míru a vracet se programově, cílevědomě a důstojně k rovnoprávnosti všech vítězů i poražených, k rovnováze sil v Evropě bez hegemonie kohokoli. Vrátit se tím ke stavu trvalého míru a evropské spolupráce.
To byla asi idea Briandova v jeho známé locarnské politice. Tak se na věc díval také Sir Austen Chamberlain. Nechci zkoumat, kde a jak se Briand mýlil a kde měl pravdu. Nechci také dnes zkoumat, do jaké míry jeho německý partner G. Stresemann - se zřetelem k tomu, co bylo uveřejněno v jeho "Pamětech" - sdílel tyto názory a do jaké míry byl ve svých jednáních upřímný.
Faktem je, že locarnský pokus jako typický příklad poválečné politiky dohodovací byl jen episodou, a že dřívější boj začal znovu. Krise hospodářská a finanční vynucuje si, počínajíc rokem 1928, změnu Dawesova plánu v plán Youngův, změnu obdobných ustanovení mírových smluv saint-germainské, trianonské a neuillyské a jednání o evropské dluhy válečné. K tomu se na konferenci v Haagu připojují jednak ústupky v obsazení levého břehu Rýna, jednak výhodné změny některých ustanovení mírových smluv, nepříznivých vítězným státům středoevropským, Malé Dohodě a Polsku. Tento vývoj reparačního problému byl dovršen roku 1932 na konferenci v Lausanne, kde byl celý ten boj ve spojení s válečnými dluhy evropskými a americkými definitivně vyřešen. Pokus o podstatnou změnu mírových ustanovení ve věci Anschlussu Rakouska, který brzy na to následoval, se nezdařil.
Současně s tím od r. 1925 po podepsání smlouvy locarnské začal boj o jiná ustanovení mírových smluv, o články odzbrojovací. Po dohodě v Locarně byla ustanovena v Ženevě Přípravná komise odzbrojovací, která do roku 1931 prováděla přípravné práce odzbrojovací a vyústila konečně v roce 1932 v ženevskou odzbrojovací konferenci. Už v prvních schůzích této konference Německo dalo najevo, že jeho jediným cílem bude zbaviti se vojenských ustanovení versailleského míru a zeslabiti vojenskou moc všech ostatních svých evropských partnerů.
Chci z tohoto výkladu učiniti důležitý závěr: Dvanáct let bojovalo se o změnu některých ustanovení mírových smluv a výsledkem tohoto boje jsou některé důležité změny v právním stavu evropských mocností, pokud byl určován těmito ustanoveními: řada těchto ustanovení jako v každé smlouvě jiné přirozenou cestou odpadla, ježto byla dočasná nebo byla vyplněna. Téměř všechna opakující se plnění byla ať dobrovolnou, ať vynucenou dohodou podstatně změněna nebo zrušena, při čemž se dostalo táboru vítězů některých cenných kompensací. O nejdůležitější klausule, určující vzájemné vojenské a politické postavení států evropských, se nyní bojuje na odzbrojovací konferenci, a nedotčena zůstávají jedině ustanovení hraniční.
Je tudíž docela vedlejší, uznáváme-li nebo neuznáváme-li propagační heslo, tak často v poslední době se strany italské opakované, že žádná smlouva není věčná. Hlavní je, jsme-li ochotni změnu toho nebo onoho konkrétního článku mírové smlouvy připustiti, anebo za všech okolností a všemi prostředky změně takové se opřít nebo dodržování smlouvy si vynutit.
Tento politický vývoj evropský není nic abnormálního. Obdobný vývoj objevil se ve všech poválečných dobách. Poražený politický partner napjal všechny své sily, aby se dostal zase nahoru a hrál opět svou původní úlohu. Nemyslím také, že vývoj po válce z let 1914 až 1918 šel rychleji nežli v některém obdobném případě dřívějším. Podstatné je, kde se tento vývoj zarazí a v kterém bodě chceme vidět definitivní rovnováhu mezi oběma tábory. To je fundamentální otázka dnešní evropské politiky a také naší politiky. Myslím, že se vlastně už dnes o tom rozhoduje.
První a hlavní příčinou celého toho nevyhnutelného boje byl přirozeně odpor a přímý zájem Německa, 65 milionového národa a státu, jedné z největších velmocí Evropy. Ale neméně podstatným důvodem tohoto boje byly zájmy států jiných, speciálně Italie, a ovšem i Anglie. Charakteristika celkové situace na evropském kontinentě to osvětlí.
V prvních létech po válce na evropském kontinentě Německo ve svém vlivu upadlo, vnitřní jeho revoluční boje je oslabovaly, reparační platy a pozdější hospodářsko-finanční krise je zatlačovala do značné bezvlivnosti. Od roku 1929 hluboká mravní a politická krise rozdrásala je uvnitř úplně. Rusko, jsouc od r. 1917 v revoluci bolševické, octlo se v rozporu s celým světem a jsouc do značné míry boykotováno Evropou, hrálo v evropské politice roli především negativní. Italie od r. 1922 v revoluci fašistické, vnitřním zápasem silně zaměstnaná, výsledkem války nespokojená, o vývoji ve svém sousedství a ve Středozemním moři nejistá, neměla také posici, jež po jejím mínění by příslušela jejímu velmocenskému postavení. Anglie, majíc mnoho starostí se svým impériem, byla ve své politice na kontinentě zdrželivá a čas od času projevovala touhu po politice isolační, hledíc si především Spojených států severoamerických a světových problémů ostatních a nechávajíc první místo na kontinentě Francii.
Francie zůstala po válce jedinou pevnou a zdravou, konservativní velmocí na evropském kontinentě. Měla svou posici vítěze, který sice nejvíce ve válce vytrpěl, vojensky však nejvíce přispěl k vítězství a zachoval si největší vojenskou moc a tím i politickou váhu a brzo i hospodářsky a finančně se téměř úplně zotavil. Svou válečnou i poválečnou politikou získala si k tomu Francie upřímné a oddané přátele mezi středními a malými státy: buď tím, že je za války i po válce podporovala a uzavřela s nimi pevné přátelské svazky, buď že svou tradicí se zjevně přiklonila po válce k politice, respektující zájmy menších států evropských, nebo konečně tím, že dovedla si jediná z velmocí kontinentální Evropy zachovat politické zásady tradiční demokracie vnitřní a tím i mezinárodní, získala trvalých sympatií i u těch států, k nimž jinak politicky vázána nebyla - jako na př. u Španělska, Řecka, Holandska, Švýcarska, států skandinávských, států baltických atd. Tak se vytvořila od prvních let poválečných vlastně až do dneška situace, jíž se běžně říkalo nebo říká dosud francouzská hegemonie.