Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Thoř. Dávám jemu slovo.

Sen. Thoř: Vážený senáte! Předem konstatuji, že je ohromný zájem o projednávání tohoto zákona, poněvadž, jak vidíme, účast lavic velká, ale členů senátu velmi malá. (Sen. Kroiher: Ale stojí za to!) To nevím, to bych musil teprve prozkoumati.

Vážení! Vláda předložila návrh zákona na opatření půjčky práce, kterážto půjčka má podle názoru vlády oživiti náš hospodářský život, má zmírniti zvláště dnešní velikou nezaměstnanost. Téměř jeden milion dělníků čeká na zaměstnání kruhy podnikatelské čekají na zakázky a obchod a tímto návrhem vlády mají býti tyto závady v hospodářském životě odstraněny. Tak si to totiž vláda a vládní strany představují; očekávají jednak úspěch půjčky a úspěch jejích účinků.

Předem podotýkám, že strana živnostenská je ochotna podporovati každou akci, směřující ke zlepšení hospodářských poměrů a tím k odstranění nezaměstnanosti, je ochotna podporovati každé opatření, směřující k oživení trhu, ale je otázka, zda pouhým opatřením půjčky se docílí positivního výsledku, je-li toto opatření postačitelné, aby, když ne úplně, tedy alespoň do značné míry, splnilo se očekávání široké veřejnosti a naděje vlády, a zejména jest otázka, na jak dlouho se s tímto opatřením vystačí. A tu, i když se k předložené osnově zákona nestavíme záporně, aby se nám nevytýkalo nepochopení pro potřebu státu, že se snad ze stranických důvodů stavíme proti předloze, jsme nuceni upozorniti, že máme oprávněnou pochybnost o pronikavějším účinku této půjčky, máme oprávněnou obavu, že náplast, kterou vláda na otevřenou ránu hospodářského života přikládá, ukáže se nedostatečnou, ne-li malichernou, a že tato rána vyžaduje zcela jiného léčení. V tom se právě s vládou a vládní většinou rozcházíme, poněvadž vidíme, že je potřebí zcela jiného opatření, než jakého se používá.

Pochybujeme, zdali vláda uvažovala, co se stane, až bude půjčka vyčerpána; pochybujeme, že tyto okolnosti náležitě uvážila a do důsledků promyslila. Neboť bude-li tak velká částka opatřena - nevíme přesně, jakou částku máme jmenovat, ale bájilo se dokonce něco o 2¹/₂ miliardách - není přece jen tak veliká, aby se s ní stačilo i pro příští rok, s čímž je potřebí již dnes počítat a činit potřebná opatření, poněvadž nejsou na obzoru žádné podmínky, aby se hospodářské poměry zlepšily. O potřebu investic a dostatek práce nebyla by nouze, návrhů bylo jak v posl. sněmovně, tak i u nás v rozpočtovém výboru a myslím, i zde od předešlých řečníků učiněno více než dosti, k jichž realisování by bylo potřebí několikráte tak velké částky, jaká se touto půjčkou získá. Ale i kdyby se získala sebe větší částka, bylo by to opatření přechodné a pomíjející, jestliže by se ponechaly výrobní poměry tak, jak jsou dnes. Proto je svrchovaně potřebí, aby nastalo trvalejší zabezpečení pracovních poměrů, je potřebí hledati a nalézti východisko spolehlivější, než je přechodná výpomoc pomocí půjčky, a zejména nalézti takové východisko, jež by stát a poplatnictvo nezatěžovalo, naopak mu ulehčilo.

A tu i při navrhované půjčce vidíme, že se vláda takovým opatřením vyhýbá, nemá dosti dobré vůle, ani dostatek odvahy, aby zaujala takové stanovisko, jež by směřovalo k odstranění příčin dnešních těžkých poměrů hospodářských. Vyhýbání nepomůže; má-li dojít k urovnání těchto poměrů, pak k tomuto opatření za každých okolností dojíti musí. V celém řešení hospodářského procesu nejde jen o odstranění nezaměstnanosti dělnické, nýbrž také o odstranění nezaměstnanosti malých a středních podnikatelů, a tu je nutno, aby tato velmi vážná otázka byla dokonale prostudována, aby byl sjednán pevný plán, podle něhož by se mohlo a mělo postupovati. Ale ten vláda nemá, a, jak okolnosti nasvědčují, ani o něm neuvažuje a sází vše na jednu kartu. A v tom se zračí buď bezradnost anebo neschopnost.

Jak jsem již uvedl, je nutno nejdříve odstraniti příčiny a překážky, jež způsobují v největší míře dnešní všeobecnou nezaměstnanost, přivodily zbídačení lidu a mají největší podíl na dnešních neurovnaných hospodářských poměrech. Na tyto příčiny bylo naší stranou několikráte již poukazováno, vláda na ně byla našimi mluvčími upozorňována, stalo se tak již před léty, kdy se dalo mnoho zachránit, neučinilo se však k nápravě nic, a dnes, bohužel, cítíme toho důsledky. K poměrům, v nichž se náš stát nalézá, nemusilo dojíti, kdyby na místo teoretiků byl stát řízen praktiky. Bylo a je ve vládě nedostatek rozhledu a předpoklady do budoucna byly a jsou falešné. Dále pro stranické zájmy, které jsou mnohým stranám přednější než zájmy celku, z obavy před prováděním (Místopředseda Donát převzal předsednictví.) spravedlnosti a skutečné demokracie, ale zvláště pod egidou pseudodoxie došlo se tam, kde jsme. Jestliže přes to, že jsme po léta obírali se návrhy na odstranění příčin zla, jsme nuceni je opakovati, pak činíme tak proto, že je máme za tak vážné, aby na ně bylo znovu poukázáno, jsouce si vědomi, že k řešení těchto našich návrhů dojíti jednou musí. Jestliže toho neučiní tato vláda, musí tak učiniti vláda jiná, ať první nebo druhá, která po nynější vládě přijde.

Jsme si vědomi obtížného řešení těchto otázek, víme, že půjde i o mezinárodní dohodu, ale k tomu máme Svaz národů, kde máme zastoupení, aby takový návrh učiněn byl. Jestliže vláda poslala vzkaz do Ženevy, že souhlasí se zavedením 40 hodinového pracovního týdne, když se dovedla postaviti na toto málo správné stanovisko k odstranění nezaměstnanosti, pak může dáti podnět k řešení této otázky způsobem správnějším a jistějším a myslíme, ano jsme přesvědčeni, že najde oporu nejen doma, nýbrž i za hranicemi.

Ministr soc. péče uvedl v rozpočtovém výboru sněmovny, že jsou již dnes závody, které jsou mechanicky tak vybavené, že nepotřebují již ani obsluhy, žádnou lidskou sílu, pouhým zapnutím proudu se uvedou stroje do pohybu a stroje bez dozoru vykonávají určené dílo. Majitel takového závodu má kromě jiných výhod zvláště tu, že není třeba přihlašovati a odhlašovati dělnictvo k důchodovým daním, zvláště však k sociálním institucím, a není povinen platiti k nim příspěvky a tak ušetřen mnohých prací a často nepříjemností.

To, co bylo naloženo na zaměstnavatele, kteří zaměstnávají dělníky, je těžko snesitelné, je nákladné, a tomu se velcí podnikatelé vyhýbají zavedením výroby strojové. A tak jsme svědky, jak dělnictvo stává se zbytečným a stává se proti své vůli břemenem veřejnosti, která musí přispívati na jeho vydržování a podpory. Zatěžuje se tím do značné míry státní rozpočet, a toto zatížení nese docela jiný činitel než ten, který je přivodil, jenž nezaměstnanost zavinil. A zde je veliká mezera v rozdělování a přidělování veřejných břemen, která jsou přesouvána z viníka na nevinného.

Měl jsem příležitost již v rozpočtovém výboru na tuto nespravedlnost poukázat a žádal jsem, aby jednak vzniklé břemeno racionalisací způsobené nesl ten, jenž ho přivodil, a aby hradil státu ztrátu daňových úbytků, jež nastanou zničením malých a středních podnikatelů. Až dosud jsou velkým racionalisovaným podnikům ponechány všechny ohromné zisky, aniž by byly podle toho zatíženy, ačkoli majitel z těchto výhod nepoměrně těžil a používal všech těch zisků výhradně pro sebe na úkor ostatního poplatnictva. A vláda místo toho, aby jej přitáhla k plnění náležitých povinností, vycházela mu na tolik vstříc, že mu byly daně v častých případech odepsány a při tom se s pýchou ve světě chlubila, jak máme veliký a dokonale technicky vybavený těžký průmysl. Nedivme se, že tento vzor nachází čím dále tím více následovníků, kteří z této benevolence vlády chtějí a dovedou těžit, zavádějí nebezpečný výrobní systém a vyhazují tak tisíce a tisíce dělníků na dlažbu a ničí středostavovské podnikání.

A proti tomuto postupujícímu systému, který jako příval smete vše, co mu přichází do cesty, přichází vláda s přechodným opatřením, jehož do značné míry velkokapitál využije opětně pro sebe, stráví jej a tak celé toto opatření bude pouhou kapkou do moře. Proto pokud vláda neznemožní výrobu nezaměstnanosti, neodstraní její líheň, pokud neučiní opatření proti využívání a, můžeme tvrditi, zneužívání výhod techniky na úkor celku, potud každé opatření zklame a zklamati musí, protože chamtivost jednotlivců ukáže se silnější, než se kdo domnívá. Nestavíme se proti pokroku, ale stavíme se proti tomu, aby pokrok byl využíván jednotlivci, aby sloužil k dobru několika málo lidem a ostatní aby na něj dopláceli. S povděkem kvitujeme, že v návrhu zákona o půjčce práce je kladen důraz, aby při investicích z této půjčky bylo přihlíženo k lidské práci, aby nebylo používáno strojů, neboť by se mohlo státi, že by byly opětně zaměstnány stroje, a lid by mohl jen přihlížet! A na to by měl býti vzat zřetel vůbec. Neboť, jestliže se malý a střední podnikatel omezuje ve své volnosti mnohými opatřeními, pak stejným způsobem je potřebí omezit v mnohém i veliké. Ztratili jsme v největší míře vývoz a nedělejme si zbytečných nadějí, že se v bývalém rozsahu opětně jednou vrátí, a proto musíme se doma podle toho zařídit, aby nezaměstnanost nebyla zbytečně zvyšována. Racionalisovalo se prý proto, aby náš průmysl byl schopný konkurence. Byly však ceny přizpůsobeny tomuto pokroku? Nebyly, naopak ceny jsou vyšší než před racionalisací. Porovnejte ceny uhlí, železa, cementu a pod., artiklů, kde byla provedena racionalisace, jsou-li nižší, než byly před racionalisací. A již to dostačí, aby se tvrzení a obavy před ztrátou vývozu, jimiž se vždy operuje proti jakémukoliv zásahu, ukázaly lichými.

V důvodové zprávě se také uvádí, že zatížení občanů dosáhlo již krajní míry a proto vláda žádá půjčku. Bylo již na čase, aby to vláda konečně doznala; ale přes toto přiznání nemáme jistoty, že po nějaké době nepřijde opětně s novým návrhem na nová břemena. Jsme však již u snědeného krámu a nebude, kde co vzít...

Při navrhované půjčce klademe však důraz na to, aby jí bylo použito výhradně na investice a ne k účelům jiným, aby se neopakovalo to, čeho jsme byli svědky při investiční půjčce 1300 milionů Kč, z níž na skutečné investice bylo použito nepatrné částky, něco přes 200 mil. Kč a ostatní šlo na krytí různých deficitů. Nemohli bychom souhlasit dále s tím, aby, jak denní tisk uveřejnil, mělo býti použito této půjčky k podpoře jakéhokoliv kolektivního podnikání a tím ke stranickým účelům. S tím bychom souhlasit nemohli. Máme tolik potřeb, zejména stavby silnic a jejich úpravy, elektrisaci obcí a dědin, regulace a úprava řek a pod., že by bylo potřebí několikrát tak veliké sumy, než jaká bude půjčkou opatřena, a bylo by jen chybou rozdrobit ji na neakutní investice. Nechci se déle u této věci zdržovat, ale jedno mne zaráží, že všechna ministerstva uvedla své nároky na investiční půjčku, jen ministerstvo obchodu nežádá nic - a ovšem také nic nedostane. Že by nemělo žádných potřeb, tomu nevěřím, je to spíše malá starost o tyto potřeby, malá, ne-li žádná starost o zájmy živnostenské. Bylo povinností ministerstva obchodu, aby se postavilo na stanovisko nepřímých podpor všech, a bude-li dáno jednomu, ať je dáno také druhému.

Při projednávání tohoto zákona volá se po snížení cen denních potřeb. My nemáme naprosto žádného zájmu na vysokých cenách a také, jak se mnoho neinformovaných občanů mylně domnívá, jich netvoříme, ani je neudržujeme. Ale jak chcete dojíti ke snížení cen životních potřeb, když zvyšujete stále a stále břemena a ukládáte nové a nové platební povinnosti poplatnictvu? Stačí ukázati jen na poslední rok, v němž jste uložili nových břemen za několik set milionů korun. Zvýšili jste dvakrát daň důchodovou, zvýšili jste daň obratovou, odňali jste dokonce i výhodu o z výšen í daně obratové do 150.000 Kč obratu, za kteroužto vymoženost trvající několik neděl dělaly si všechny vládní strany zásluhy. Zvýšili jste cenu lihobenzinové směsi, zvýšili jste cla a u množství denních potřeb, mezi nimiž je maso, pivo, atd., zvýšili jste daňový paušál. Zvýšili jste daň z kvasnic, zavedli jste daň ze žárovek a při tomto stálém zvyšování daní a poplatků voláte po snížení cen a chcete -dokonce drakonickými opatřeními živnostnictvo donutit, aby za cenu svého zničení slevovalo, jinak že bude pozavíráno a všemožně trestáno.

Ale těmito opatřeními chcete jíti jen na živnostnictvo. Na veliké, zvláště kartelové závody si netroufáte. Tedy živnostnictvo má slevovat, ačkoliv vy jste největšími zdražovateli a chcete-li, aby byly ceny snižovány, pak musíte jíti v prvé řadě vzorem napřed, musíte břemena odbourávat, a ne je stavět. Jestliže dnes je malý a střední podnikatel zdaněn na tolik, že výdaje na veřejné potřeby činí již 50% ceny zboží, pak není zdražovatelem on, nýbrž ten, kdo mu tyto povinnosti ukládá. On je pouhým výběrčím a za tuto nepopulární a nepříjemnou povinnost, kterou dělá v zájmu státu, v zájmu samosprávných svazků a sociálních institucí, kdy zůstává na něm odium, že je zdražovatelem, voláte na něj policajty, četníky a různé úřední orgány a chcete ho jako zločince trestat pokutami a žalářem. Nestačí již krajní nespravedlnost daňové praxe, že ho předaňujete, že mu ukládáte nésti břemena nad jeho síly, že mu způsobujete zbytečné starosti a neklid, že rozvracíte jeho existenci, nýbrž jde vám o to, aby byl těmito opatřeními smeten s povrchu. Taková je tedy u nás ta demokracie, takovou svobodu, takovou spravedlnost chcete živnostnictvu udělit. Může se pak někdo divit, že se ozývá z těchto řad-bolestný výkřik a že se vzbuzuje v jeho řadách nedůvěra ve spravedlnost a demokracii? Může se někdo divit, že se lid této demokracie obává, že ji i nenávidí a vrhá se do náručí těch, kteří otevřeně proti demokracii jsou? Opatřeními, která byla učiněna a která se připravují, se důvěra nezíská a ukážou se býti příliš slabými. A bez důvěry lidu nedá se dlouho vládnout, na bodácích nelze seděti.

Za těchto poměrů přichází se mezi tento lid a říká se mu, že je jeho povinností podporovati tuto vládu a její činy. A vláda místo aby se snažila dobrými činy důvěru získati, dopouští se přehmatů na českém lidu, konfiskuje každou sebe nepatrnější, každou nevinnou zprávu, týkající se nynějšího hospodaření vlády a konfiskuje dokonce i takové zprávy, které v jiných časopisech volně prošly. Může těmito opatřeními stav živnostenský přechodně zeslabit, ale nikdy se jí nepodaří jej vymýtiti. Jsme si jisti, že politika živnostenské strany se uplatní a uplatniti musí, má-li se náš stát udržeti. Tato vláda, která ztratila již důvěru lidu a kterou nikdy více nezíská, učinila by největší státnický čin, kdyby odstoupila. Není to snad z naší strany útok proti vládě, nýbrž upřímnou radou upřímných a oddaných příslušníků naší republiky. (Sen. Zimák: Máte už nové ministry?) O ty by nebyla nouze, jenom jde o to, kdo by tam přišel, jistě by tam nepřišli horší, než tam jsou. (Sen. Zimák: A program máte?) O program není nouze. Ubezpečuji Tě, pane kolego, že program by byl daleko lepší, nežli má tato vláda. (Sen. Zimák: Tak řekni ten program!) My jsme ten program několikráte už dělali a ukázali jsme, jak se má hospodařiti. Že vy tomu nechcete rozuměti a slyšet, to není naší vinou. (Sen. Zimák: My nejsme tak chápaví!) To je právě chyba!

Takovou psychologií jest ovládána většina občanstva naší republiky. Jestliže budeme pro návrh zákona o půjčce práce hlasovat, nečiníme tak z důvěry k této vládě, nýbrž chceme ukázat, že jsme ochotni podporovati každou akci k ozdravění hospodářského života.

Jsem nucen ještě se zmíniti o jedné otázce. V posl. sněmovně bylo voláno po tom, aby státní dodávky byly zadávány jedině těm uchazečům, kteří mají zaplacené daně. V tomto návrhu vidíme nespravedlnost, protože je velmi mnoho poplatníků, kteří následkem předanění jsou v rekursu, jehož vyřizování trvá také několik roků. A tito lidé, kteří jedině vinou berních správ nemohou se daňově vyrovnat, a nejsou povinni platit, kolik se na nich žádá, měli by býti z dodávek vyřazeni? Návrh by byl odůvodněn, kdyby se zadávaly státní dodávky těm, kteří mají zaplacené daně podle svého přiznání, aby nebyli poškozováni vinou vyměřovacích úřadů. To by pak bylo spravedlivé. A pro to je naše strana.

Pro zákon budeme hlasovati ne z důvěry k vládě, nýbrž proto, že chceme tím poskytnouti pomoc všemu hospodářskému životu. (Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Slovo má pan sen. Reil.

Sen. Reil (německy): Slavný senáte! Dvě předlohy jsou na dnešním pořadu, předloha o půjčce práce a předloha o kuponové dani.

Budeme stejně jako naši kolegové v poslanecké sněmovně hlasovati pro obě předlohy. Důvody pro to jsou tyto: My sami opětovně jsme navrhovali, aby pracovní trh byl oživen investiční půjčkou. Nejsme jinak přáteli dělání dluhů, máme veřejných dluhů příliš mnoho. Jen úroková služba za státní dluhy vyžaduje ročně přes 2 miliardy korun.

Ale mimořádná tíseň nutí k mimořádným opatřením. A mimo to je investiční půjčka, jako ta, o kterou jde, určena k tomu, aby tvořila trvalé hodnoty, hodnoty, z nichž také naši potomci budou míti užitek. Tu je spravedlivo, aby také oni přispívali něčím k tomu, zúrokováním a amortisací peněz vydlužených pro tyto trvalé hodnoty.

Ovšem je při tom předpokladem, aby totiž této půjčky práce, této investiční půjčky, použito bylo skutečně a výhradně pro investice, a nikoli aby se promarnila pro běžné výdaje státu, snad subvence atd.

O tom měla by se podávati podrobná zpráva. Nemáme na příklad dosud naprosto žádné zprávy o poslední francouzské půjčce, jakým způsobem jí bylo použito, a podali jsme tudíž interpelaci, aby se nám o tom dostalo přesné zprávy. Jestliže se investičních půjček používá k tomu, aby se ucpaly díry v běžném hospodářství státním, pak je to hrubý nešvar, který nutno odstraniti. Žádná obec by si nesměla dovoliti něco takového.

Nestačí-li běžné prostředky pro běžné výdaje, pak jest jen jediný prostředek: spořiti a zase spořiti! Hlasujeme tedy pro půjčku práce jen s tou podmínkou, že jí použito bude k trvalým investicím a že nebude jinakým způsobem promarněna. A jiná podmínka je při tom samo sebou zřejmá. Má to býti pracovní půjčka, má opatřiti nezaměstnaným práci. Poměrně nejvíce nezaměstnaných je v německých krajinách, a proto je nutným následkem, že obzvláště v německých krajinách pomocí této půjčky má se opatřiti práce pro nezaměstnané, a to obzvláště v průmyslových krajinách, kde velké podniky úplně stojí. Bohužel, nemáme vlivu na to, aby se nám Němcům dostalo toho, co nám náleží, a tak dlužno se obávati, že také zde ke starému bezpráví přistoupí nové.

Kuponová daň jest, jak již opětovně bylo poznamenáno, stydlivou formou konverse našich vysoko zúročitelných státních dluhů. Pro zjevnou konversi, jak ji nedávno provedly Anglie a Francie, nemáme peněz, snižujeme tudíž úrokovou míru u ukládacích hodnot kuponovou daní o 1%. Peněžníci říkají, že je toho potřebí, má-li se úroková míra vůbec snížiti; dokud máme tak vysoko zúročitelné státní papíry, že všeobecné snížení úrokové míry je vyloučeno. Chceme těmto lidem věřiti. A poněvadž snížení úrokové míry pro celý obchodní život je nezbytně potřebí, hlasujeme pro tuto novou daň, ačkoli víme, že se tím obyvatelstvu ukládají nová břemena, že obzvláště také naše spořitelny trpce pocítí toto zkrácení svých příjmů.

Nemohu opomenouti této příležitosti, aniž bych po ukázal na případ Ústřední banky německých spořitelen. Zde možno zase viděti, jak pražská vláda v hospodářských otázkách měří dvojím loktem, podle toho, jde-li o české nebo německé bankovní ústavy.

Veškeré německé obyvatelstvo je rozčileno nad podivným chováním státu oproti Ústřední bance německých spořitelen, která před několika dny zavřela své přepážky. Jako žirová banka většiny německých spořitelen má tato banka veliký význam pro Němce v tomto státě.

Její ztráty jsou vedle nynější krise z velké části zaviněny politickými poměry, tak nezaplacením válečných půjček a odtržením od bývalé centrály ve Vídni. Nějakého zločinného jednaní zde nebylo. Ústřední banka mohla býti sanována, ale vláda ji nechala na holičkách. Je známo, že se českým bankám pomáhalo mnohými sty milionů, ale pro tento důležitý německý peněžní ústav není peněz.

Stará věc: Při placení je Němec dobrý, při rozdílení stojí druzí daleko v popředí. Proti tomu musíme jménem německého lidu vždy znovu protestovati, německé vládní strany však mohly by po našem názoru také v tomto případě učiniti více. Ke svým německým soudruhům musíme se však také s tohoto místa obrátiti s prosbou a napomenutím, aby zachovali klid a aby nepřivodili ještě těžší ztráty překotným útokem na peněžní ústavy, které jsou zdravé a reelní.

Abych se ještě jednou vrátil k půjčce práce, chtěl bych poukázati k tomu, že se německá města a obce v končící nyní zimě co nejvíce snažila, aby armáda nezaměstnaných překonala tuto strašlivou dobu. Připomínám usnesení městského zastupitelstva v Jablonci, sjednati městskou půjčkou 5 milionů na podporu nezaměstnaných, poněvadž tito nemohou žíti z výsledku 10 Kč lístku, který jim dává stát.

Dále poukazuji na mnohé pomocné akce ve městech volebního kraje, který zde zastupuji, v Trutnově, Vrchlabí, Hostinném, Broumově, Králíkách, Lanškrouně a všude tam, kde nezaměstnanost je domovem. Jestliže klid a pořádek v německých krajinách, ohrožených hladomorem, udrženy byly bez bajonetů a státní moci, pak bylo to dobré srdce lidu, dobré srdce, na které se obracel pan ministerský předseda ve svém vládním prohlášení, a které to svedlo.

Německá města, německé obce došly na pokraj svých sil a německé obyvatelstvo jest ochuzeno.

Nyní však, kdy přijde brzy jaro a tisíce nezaměstnaných doufají, že v příznivé roční době budou míti práci, rozmnožuje vláda půjčkou práce tuto naději. Příležitosti k opatření pracovní možnosti bylo by všude dosti. Pomyslíme-li jen na naše strašně bídné silnice! Od mnoha let nemohou okresy a obce prováděti třeba jen řádné štěrkování silnic, tím méně je možno pomýšleti na pronikavé rekonstrukce. Státní silnice v německých krajinách nečiní tu rozdílu oproti okresním silnicím. Abych uvedl jen některé takovéto potřebné rekonstrukce silnic ve volebním okresu, který mám čest zastupovati: je zde silnice z Trutnova podél Úpy až k úpatí Sněžky do Pece. Již r. 1930 sepsal soudní okres Maršov pamětní spis, který byl zaslán ministerstvu vnitra, ministerstvu veřejných prací, ministerstvu obchodu, pošt, železnic, ministerstvu národní obrany, zemskému úřadu, okresnímu úřadu a všem klubům poslanců a senátorů. V tomto pamětním spise žádáno bylo za mimořádný státní příspěvek. Do Krkonoš přicházejí ročně tisíce turistů a sportovců z domova a ciziny, také z Prahy, a když tito hosté jsou nuceni jeti po silnici ze Svobody nad Úpou dále do Pece nebo do Malé Úpy, jsou často v nebezpečí života. Silnice je na mnohých místech pro nynější dopravu příliš úzká a ve stavu nad pomýšlení špatném. K tomu jsou mosty této silnice staré a dnešní dopravě již nevyhovují. Jak zahanbující je stav našich silnic oproti pěstěným silnicím naproti za hřebenem, v Německé říši!

Zmíněný pamětní spis zjišťuje také dopravu městem Svobodou nad Úpou, které leží na této silnici. Dne 10. srpna 1930 bylo od 7 hodin ráno do 8 hodin večer napočítáno 828 -projíždějících osobních aut, 134 omnibusů, 24 nákladních aut, 128 motocyklů, tudíž 1114 motoricky hnaných vozidel a 72 jednospřežních, 108 dvouspřežních a 10 volských potahů, tudíž 190 spřežení. To je více než 100 vozidel za hodinu. Této silnice používají také osoby, které přicházejí z hor, aby navštívily Janské Lázně, které jsou Gastýnem Čech. Okres trutnovský připravuje také řadu projektů pro stavbu silnic, rovněž také jiné východočeské okresy.

Jako obzvláštní nouzové území zdůrazňuji ještě Orlické hory. Bodré německé obyvatelstvo tohoto území trpí nyní dvojnásob. Není zde výjimky, ať zemědělec, ať živnostník nebo dělník; jedni nemají vůbec žádných příjmů při nepatrné sklizni které docílí, druzí nemají žádné práce. Domácí průmysl, výroba krabic, vyšívání na síťovině a domácí tkalcovství jest úplně ochromeno. Silnice okresu rokytnického jsou ve stavu přímo hrozném. Je potřebí silnice z Auerschinu do Deštné, dokončení silnice z Velké Zdobnice do Kerndorfu, aby opatřena byla práce, ale nesmí se zase státi, aby přibráni byli dělníci z nitra země a domácí obyvatelstvo aby při těchto silničních stavbách nedostalo zaměstnání, jak se to již stalo. Mohl bych ještě poukázati na nutnou stavbu nemocnice v Trutnově, na stavbu okresního chorobince v Hostinném, vybudování nádraží v Trutnově a na mnohé jiné možnosti, v německém území, v těžce postižených německých východních Čechách opatřiti práci nezaměstnaným. Vedlo by příliš daleko to vše zde vylíčiti.

Ke konci ještě prosbu k vládě. Německé obyvatelstvo pohraniční je velmi znepokojeno vzájemnými represáliemi, které úplně ochromují obchodní styk a cizinecký ruch mezi Československem a Německou říší. V zájmu veškerého hospodářství musí vlády obou států tato opatření co nejrychleji odstraniti. Nelze si domysliti katastrofu pro letoviska a lázeňská místa v pohraničí, kdyby potlačování cizineckého ruchu z Německé říše do našich hor mělo projevovati své účinky až do doby cestování. Na sta existencí bylo by tím zničeno a stát musil by na svých daňových příjmech škrtnouti miliony, poněvadž obce a krajiny, poukázané na cizinecký ruch, by jednoduše nemohly dále platiti. Proto je nejrychlejší dohodnutí obou států nutné. A ještě jednou napomenutí státu a vládě, aby při rozdílení výsledku půjčky práce německým krajinám a německému obyvatelstvu se dostalo dalekosáhlého zřetele. (Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Dále má slovo pan sen. Fr. Novák (rep.).

Sen. Novák Fr.: Slavný senáte! Nová půjčka práce má býti zajisté velmi důležitým prostředkem ke zmírnění těžké hospodářské krise, která zachvívá naším hospodářským životem až do jeho základů. Bohužel při všech plánech, jež vláda s výsledkem této půjčky zamýšlí, je to prostředek ke zmírnění krise a jejích následků. Ocitáme se tak ve slepé uličce se všemi ostatními prostředky, ať již se provádějí, či jsou k provedení připraveny. Všechny, bohužel, řeší a mírní jen následky krise, žádný z nich však se nepokouší krisi odstraňovati, zasáhnouti ji v jejích kořenech, aby nemohla bujeti a nésti tak neblahé ovoce. A připomeneme-li si, že všechna, či skoro všechna naše opatření ke zmírnění následků krise jsou spojena pro nás se ztrátami finančními, že však příčiny, jež tyto oběti vyvolávají, trvají bez omezení dále, pak snadno se domyslíme konce: stále nezadržitelně pokračující ochuzování státu a jeho výrobních vrstev se všemi důsledky hospodářskými i politickými, které z hospodářské bídy a závislosti pro nás vzniknou. Proto jest již nejvýše na čase, abychom se zabývali také příčinami krise hospodářské a přemýšleli, zda a jak příčiny ty možno odstraniti nebo alespoň oslabiti. Bez vyřešení tohoto problému jsou všechny přinášené oběti marné, ať jsou to již podpory v nezaměstnanosti, či nové investice státní, i soukromé na dluh podnikané. Nelze déle stále sobě i veřejnosti namlouvati, že jde o krisi světovou, že náš stát byl do ní vtažen, jde s sebou a že krise u nás pomine, ztratí-li se i ve státech jiných. Je to klam, ve kterém udržujeme sebe a nejširší vrstvy obyvatelstva jako v polospánku, z něhož probuzení může býti velmi těžké, ne-li katastrofální. (Sen. Kindl: Když my říkáme, že klamete lidi, tak se za to zlobíte a tady to sám říkáte!) Pane kolego, vy jste Englišovi nadávali, že klamal lid, a nakonec měl před rokem pravdu. Bedlivému pozorovateli nemůže ujíti, že, zatím co v některých jiných zemích řeší nejen následky krise, nýbrž i její příčiny, lepší se poměry, stoupá jistota hospodářská, ale bez nejmenšího ohlasu pro zlepšení u nás. Ba naopak: Čím více se mnohé sousední státy i Amerika konsolidují, tím nepříznivější jest náš hospodářský poměr k nim. Tedy lepšení krise v řadě států, třebas možno je označiti za všeobecné zlepšení světové situace, nepřináší zatímních úlev a prospěchu nám a nepřinese do té doby, dokud budeme spoléhati, že reflex zlepšení se musí přenésti i k nám, aniž by bylo naše hospodářské předpoklady nějak zvláště měniti. V tom vidím hlavní příčinu naší bezradnosti i lhostejnosti a proto chci poukázati na to, že je nutno, abychom se konečně z této lhostejnosti probudili. Nechci tvrditi, že věci, které pravím a tvrdím, jsou snad všeobecně neznámé. Nikoliv. Ale jsem jist, že mnozí jste již stejně uvažovali, došli k stejným závěrům, ale kde s nápravou začíti? Na všech stranách se ihned objeví odpor, který neodpovědná demagogie ještě zvyšuje a pobuřuje, tak mnohý si rozmyslí: Proč bych já začínal s reformami? Vždyť jiní jsou zde též a mají snad také zájem o zdárný vývoj republiky, tož ať to zkusí někdo jiný. A tak to jde den ze dne, od měsíce k měsíci, a naše veřejné hospodářství pohlcuje denně obrovské sumy na neproduktivní výlohy, řítí se nezadržitelně do propasti, strhuje jednotlivce, podniky, družstva a všechno.

V čem vězí dnes těžkosti našeho hospodářství? Vyrábíme více než doma potřebujeme a vyrábíme draho, takže cizina od nás nemůže našich přebytků kupovati. Musíme vyráběti více než potřebujeme? Ano, poněvadž jsme na to zařízeni. Víme všichni, že náš průmysl zásoboval již před válkou svými výrobky celé Rakousko-Uhersko a ještě jsme vyváželi za hranice. Ve válce tento průmysl byl ještě v různých odvětvích rozšířen, ba rozšiřovalo se ještě po válce, v době tzv. konjunktury. Tehdy nám také odvedl nejvíce lidí z venkova do měst, takže zemědělství bylo nuceno zabezpečiti se zvýšeným nákupem strojů, tedy novými nadměrnými investicemi. A dnes? Kola v průmyslu se zastavují, platíme miliony na podporu v nezaměstnanosti. Ztrácíme odbytiště na všech zahraničních trzích, odevšad nás vytlačují. Proč? Poněvadž jsme nejdražším státem na světě. Máme nejdražší uhlí, nejdražší stavebniny, nejdražší železo, a ptejme se po příčině! Lhostejné a nejisté pokrčení ramen! (Výkřiky sen. Doudy.)

Před několika dny vědátor a odborník, prorektor vysoké báňské školy dr. Stočes napsal v "Národních listech" článek o tom, zda může býti a bude uhlí u nás lacinější. Došel k závěru, že prý to nejde, a to proto, že výrobní podmínky jsou u nás příliš těžké, mnohem těžší než jinde. Sám dochází k poznání, že tento stav je na trvalo neudržitelný. Na dolech dnes nerozhoduje majitel, neboť výrobní cena uhlí je pod stálou kontrolou ministerstva veřejných prací. V cenách uhlí hrají velkou roli státní dávky, uhelná daň, obratová daň, doprava a podle mého názoru značné procento prodejní provise různých výdělečných společností. Dále uvádí, že by bylo omylem domnívati se, kdyby uhlí bylo lacinější, že by jeho potřeba stoupla. Továrny prý nebudou páliti více uhlí, než je potřeba, i kdyby bylo sebe lacinější. J e prý rovněž omyl domnívati se, kdyby cena uhlí klesla, že by to mělo nějaký pronikavý vliv na ceny ostatních výrobků. Končí závěrem, že na dolech bude lze cenu snížiti, až se doly stanou podniky výlučně výrobními a přestanou býti podniky, na jejichž bedrech je tíha sociální krise nezaměstnanosti.

A zeptejme se po železe! Táž odpověď u cementu a tak to jde dále. Když jsme svého času opětovně upozorňovali na vysoké ceny těchto a mnohých jiných potřeb, bylo nám s tak mnoha stran řečeno, že nejdříve musí jíti dolů ceny u prvovýroby zemědělské a pak bude následovati vše ostatní. A nyní, kdy naše zemědělství pracuje se ztrátou, tráví na účet vlastní substance, což bylo také zde konstatováno i z kruhů, na které jsme dříve nebyli zvyklí, zaráží tím více, když v tak těžké době na druhé straně venku na schůzích volá se po zkrácení pracovní doby z 8 na 6 hodin denně bez snížení mezd, aniž by se uvažovalo, která výroba to snese. Nám se slibuje, že 40 hodinový týden pracovní se nemůže týkati zemědělství a lesnictví, ale to opět znamená další útěk z venkova od zemědělství k průmyslu za výhodnějšími podmínkami. Co je platno křičet: dejte nám práci, když na př. v sousedním Německu přede žněmi mají okrouhle 5 milionů nezaměstnaných a zároveň musejí dovážeti 100.000 osob sezónního dělnictva z Polska? Volá se proti zastavení závodů a propouštění dělnictva, aniž by se uvažovalo, kam s výrobou a za jakou cenu, proti jakémukoliv snižování mezd, proti zhoršení gentského systému, po poskytnutí nouzových pomocí nezaměstnaným a omezeně pracujícím, po bezodkladném vydání zákona proti kartelům, po novelisaci zákona o závodních výborech, po radikálním snížení cen životních potřeb a pod. Není divu, když takovým způsobem se vychovávají široké masy, slibují se jim nemožné a neproveditelné věci, že tak těžce zde nahoře prosazujeme mnohé osnovy, které tvrdě a neúprosně mají regulovati životní úroveň obyvatelstva v zájmu státu a národa.

A kde jsou ty těžkosti výrobních podmínek u nás? Den má 24 hodin jako jinde, dělnictvo má jeden žaludek jako jinde, uhlí kope se stejně jako v Polsku a Německu a vysoké pece jsou tytéž jako v Porýní. Okolo jakých těžkostí chodíme a bojíme se k nim přiznati a je označiti? Jsou to v prvé řadě břemena sociální a kulturní, jež jsme v době přebytků, nadšení a blahobytu zákonem na naši výrobu navěšeli a která ji dnes tlačí až do zadušení. Tato břemena jsou dnes nad nosnost našeho hospodářského života, který bude zlomen, jestli břemena nepovolí. Nepravím, že bude nutno břemena ta odstraniti úplně, ale je v zájmu výroby a v prvé řadě v zájmu pracujících vrstev, aby břemena ta byla aspoň na přechodnou dobu snížena.

Druhou otázkou jsou mzdy. Pravím "mzdy", poněvadž u nás již dávno zapomnělo se na slovo "výdělek". Mluví se jen o mzdě a také naše zákonná opatření znají jen mzdu a o výdělek se nestarají. A je mezi nimi přece obrovský rozdíl. Dělník, mající zajištěnu kolektivní smlouvou vysokou hodinovou mzdu, může míti výdělek naprosto nedostatečný, když pracuje v týdnu dva nebo tři dny, případně denně jen 6 hodin. A jiný dělník, který pracuje týdně 6 dnů a případně denně 9 hodin, kdyby mu bylo zákonem dovoleno, může míti velmi slušný a k existenci plně dostačující výdělek, třebas při mzdě mnohem menší. Jaký je rozdíl ve výrobě? - V prvém případě se vyrobí zboží méně a draho, poněvadž se platí podle pracovních hodin, mnohdy bez ohledu na kvalifikaci dělníka a dělník má bídu. Zboží nejde na odbyt, práce se omezuje a zastavuje, dělník je bez zaměstnání a stát platí podpory. Ve druhém případě se vyrobí zboží více, poněvadž se pracuje déle, levněji, poněvadž dělníku jde o výdělek, a nikoliv o mzdu za hodinu, zboží jde lépe na odbyt, může konkurovati i za hranicemi a výroba se rozšiřuje a stoupá. S ním je hospodářská síla státu a blahobyt občanstva.

První cestou jdeme my, druhou naši mnozí zahraniční konkurenti. Hodinové mzdy, zajištěné kolektivními smlouvami, jsou dnes považovány a také vynášeny za obrovskou výhodu dělnictva. Je to nejsilnější kartel mezi kartely, na které se šije zákon, ale na kolektivní smlouvy půjde těžko. Bůh chraň! A přece jsou hlavní a základní podstatou při tvoření cen všech našich hospodářských výrobků. Nezačneme-li zde s reformami, neslevíme-li ceny našich výrobků a nebudou-li ceny jejich nižší, nenajdeme na ně odbytu. Připomínám výslovně, že nemíním vždy jen mzdy dělnické, myslím mzdy vůbec, ať již se týkají dělníků nebo pánů ředitelů, neboť je známo, jakou položku činí služné úřednictva na ceně uhlí a různých jiných průmyslových výrobků.

Ale i zde hrají hlavní roli kolektivní smlouvy vedle smluv vedlejších, ty však mohou býti také předmětem kritiky veřejnosti. Jsem přesvědčen, že tato moje upřímná slova nebudou přijata všude příznivě a se stejným pochopením, ale jsem jist, že nelze v našem hospodářském životě dosíci zlepšení, dokud nevytvoříme novou základnu pro zlevnění výroby. Nestane-li se to, pak ani půjčka práce nám nepomůže. (Výkřiky senátorů strany komunistické. - Místopředseda Donát zvoní.) I když se jí použije jen na potřebné investice, nebude jí použito správně, bude-li se jí honorovati práce za dosavadních podmínek, za dosavadních kolektivních smluv. Pomůžeme tím na čas různým kartelům k udržení vysokých cen železa, cementu a uhlí, ale po vyčerpání půjčky budeme na tom hůře nežli dnes. Přiroste o několik nových staveb, jichž udržování bude státi nové peníze, ale při rostou též dluhy, které bude nutno spláceti z nových břemen daňových a poplatních.

Výnos půjčky má sloužiti k tomu, abychom podpory v nezaměstnanosti nahradili poskytnutím produktivní práce. Není úplně správné tvrzení, že není práce. Mám za to, že na venkově by se našlo mnoho práce. Prováděním meliorací, regulací, zavodnění, odvodnění, scelování, vodovody a cesty, toť práce na dlouhá léta, která by se časem sama zaplatila. Naše malorolnické i střední statky jsou dnes v ubohém stavu. Po dobu 4 posledních let nemůže nikdo řádně opravovati a udržovati budov, nemůže nikdo prováděti novostavby, třebaže jeho hospodářství by toho nezbytně vyžadovalo. Ne pro tisíce, ale statisíce dělnictva bylo by tu zaměstnání bez podpor a subvencí. Kdo projíždí a prochází krajinami a všímá si našich chalup, vidí na prvý pohled, co by se mohlo dělati. Našemu zemědělci již po dob u 4 let klesá odměna za práci a nemůže nikdo na něm žádati, aby mohl někomu platiti 4 až 5 Kč za hodinovou práci, když sám vydělá nejvýše 50 hal. Dnes se situace utváří tak, že mnozí drobní zemědělci, i ti, kteří mají soběstačná hospodářství, jdou do práce, poněvadž mají v důsledku kolektivních smluv vysokou odměnu pracovní a ubírají tak místo potřebným, úplně nemajetným dělníkům.

Proto, podnikneme-li z půjčky investice, nechť jsou to investice jen rentabilní, nanejvýše potřebné a účelné. Půjčka může nepřímo působiti k nápravě jen tehdy, jestliže budeme prováděti jen takové investice, které zlepší výrobní podmínky zemědělství a průmyslu, které je učiní schopnějšími zápasu na mezinárodním trhu. Neoživujme pracovní dobu na dluh jen proto, abychom udrželi dnešní ceny mezd, zboží a výrobních nákladů. Těm, kteří nesouhlasí s mými názory, připomínám jen, že svým odporem proti rozumným zásahům snížení výrobních nákladů řežou větev, na které sedí. Jakmile však větev povolí, nastane zřícení, a toho, myslím, si z nás nikdo nemůže přáti. Končím. (Potlesk.)