Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Volám pana řečníka k pořádku za tento neparlamentární výraz!

Sen. Mikulíček (pokračuje) ... nebo ať ministra vnitra klepne přes prsty a řekne, co chtěla ta mládež z čsl. církve. Co dělají ve Kbelích, to jsem sliboval již před 4 roky a děkuji jim za to, co dělali.

Takovou cenu mají prohlášení aktivních ministrů. Místo co by se pracovalo na zmírnění nezaměstnanosti a bídy nezaměstnaných, rozmnožuje se nezaměstnanost, rozmnožuje se bída, konfiskují se sbírky, znemožňují se sbírky a rozmnožuje se počet nezaměstnaných zavíráním nových továren.

16 týdnů stáli horníci na Moravě v obranném boji. 140 až 150 Kč nosili mzdy za 14 dní. Ředitel, který s deputátem má platu přes 200.000 Kč ročně, jim z této mizerné mzdy ještě srazil až 13%. Nebylo nikoho, až na konec kromě sociálfašistů, kdo by se byl postavil za tento zločinný čin Pavlíka, ředitele rosicko-oslavanské báňské společnosti. Rolníci, živnostníci, obce, které volily 60 až 70% klerikálně, sbíraly na tyto lidi - horníky, celá široká veřejnost, intelektuálové, lékaři, advokáti, spisovatelé, všichni byli při nich. Ale nebylo možné Dokazovali všichni, že to rosicko-oslavanské doly snesou, aby se nadále platilo 52 haléře mzdy za nakopání 1 q uhlí. Ale stávku vedli nekompromisní a dosud v žádné zlodějně, v subvencích a korupci nenamočení komunisté. A proto se musilo... (Výkřiky.) ... V žádném antracitu, benzinu, válečných půjčkách, v komerční bance atd., žádné statisíce za intervence, aby komerční banka mohla dále okrádat stát na stokorunovém titru o 80 Kč. Právě proto, že stávku vedli komunisté, vzepřelo se všechno, co mělo vliv a moc, vzepřelo se i ministerstvo, aby tato stávka byla prohrána a horníci hladem zahnáni zpět.

Včera, tuším, tu mluvil p. sen. Koukal, že na Ostravsku je 85.000 nezaměstnaných. Necítíte také, že už to začíná otřásat tímto pořádkem? Či myslíte, že to je následek štvaní komunistických redaktorů a referentů, když v tom klerikálním Valašsku, které bylo doménou klerikalismu - dobře si pomatuji boje, které byly mezi posl. Masarykem a klerikálními klikami na Valašsku - četnictvo třikrát vyklidí 3.000 lidí z náměstí a oni tam zase nazpátek jdou? Což nepřemýšlíte nad tím, když na Vsetínsku se oběsí rolník pro to, že mu seberou poslední kus živého inventáře a na jeho pohřeb přijdou Valaši až 25 km daleko, přesto, že čekají pendrek, bajonet nebo kulku? Co se děje proti tomu? Nic, nanejvýš se rozhánějí demonstrace pendreky, bajonety, kolbami, nanejvýše okresní úřady a soudy odsuzují účastníky těchto demonstrací.

Dnes hrozí propuštění 1.500 osob v Českomoravské-Kolben-Daněk, v té Kolbence, jejíž dělníci vám pomohli první lámat starou rakouskou byrokracii, kteří první šli na ulice r. 1918 - a dnes ti, kteří šli na ulice v době, kdy mnozí jiní keťasili, jsou po desítkách let vyhazováni z práce bez prostředků. Akcie Kolbenky byly svého času zaznamenány téměř 4.000 Kč z původní nominální hodnoty 400 Kč. Fondů mají 521 mil. Kč. Kdyby tu byla spravedlnost na obě strany, pak by se ti, co tu rozhodují a vládnou, musili postarat, aby tam dělníci, když tam nahromadili miliardy ze své dřiny, mohli pracovat třeba i při snížené pracovní době na 2 až 3 dny při neztenčené mzdě, poněvadž kapitál, který oni v Kolbence vybudovali, za to stojí. Ale co se stalo? Brzdí se dokonce ještě obranný boj dělnictva, sekretáři česko-socialističtí a soc.-demokratičtí pořád ještě dokazují, že jenom klidnou cestou, vývojem a žádným bojem se tento útok odrazí. (Sen. dr. Witt: Ale vy je vyživíte svou hubou!)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Neračte vyrušovat řečníka!

Sen. Mikulíček (pokračuje): Pane doktore, prosím Vás (Sen. dr. Witt: Proč štvete proti nám?), vy patříte se svým názorem spíše do řad lidové strany, která odkazovala lidi, aby zde trpěli, že tento život je jenom průchodním domem, ale na věčnosti že se budou mít dobře; ale neděláte čest straně socialistické, když povídáte, že demonstrace, stávky a boj za chléb a práci je demagogie nebo humbuk. (Sen. dr. Witt: To jsem já řekl? To je lež!) Ale povídáte, že my je hubou vyživíme. Tak promiňte. Myslím, že vaši kamarádi, Preiss et comp., ke kterým předseda vaší strany chodí na čaj, je ožebračují, poněvadž tento Preiss je spolumajitelem akcií Českomoravská-Kolben-Daněk.

O těch štvanicích byste mohl, pane doktore, mluvit, to je věc názoru, ale jestli nazýváte moji řeč lží, pak je to od Vás sprostota, poněvadž mně musíte dokázat, že je to lež.

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Já bych prosil, abyste upustili od takových výrazů!

Sen. Mikulíček (pokračuje): Já bych prosil - pan předseda jako právník ví, že slovo lež je urážka - aby napřed napomenul druhého právníka, dr. Witta, aby takových urážlivých slov neužíval proti svému kolegovi.

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Bylo-li takového slova užito, pak to kářu; já jsem to neslyšel, poněvadž pan senátor polemisuje, místo aby řečnil dále. Prosil bych, abyste nevyrušovali řečníka!

Sen. Mikulíček (pokračuje): Ještě nikdy nebylo v žádném parlamentě a senátě určeno, že by měl referent mluvit podle určitých formalit a maršrúty, ba jsou parlamenty, kde je ³/₄ řečí polemika. Když mi skáče do huby, musím ho dostat z té huby ven. (Veselost.)

Vážení, je potřebí poukázati, poněvadž projednáváme také rozpočet ministerstva vnitra, na jednání tohoto ministerstva. Ministerstvo vnitra nedodržuje zákony Československé republiky a nejen dovolí je překročovat, nýbrž je samo překročuje. V čem? Máme v zákoně o obecním řízení, tuším v §u 107: jestliže je obecní zastupitelstvo rozpuštěno, do 6 neděl mají býti učiněny přípravy k novým volbám. [ ] V jeho rodišti již v dubnu 1930 bylo rozpuštěno obecní zastupitelstvo, dosazen tam byl vládní komisař dr. Krečmer, který po převratu musel i se svým tatíkem, okresním hejtmanem v Mikulově, utéci za hranice do Rakouska, a přes to, že již je to rok, tuším, od té doby, co jsem s krajským tajemníkem osobně intervenoval u zemského presidenta v Brně Černého, nynějšího ministra vnitra, neděje se na dodržování zákona v tomto rodišti vašeho prvního presidenta nic. To není přestupování zákona v právním řádě? Ale nejen to, u nás se trpí vyložený teror určitých kapitalistických skupin.

Životopisec Tomáše Masaryka, universitní prof. dr. Zdeněk Nejedlý, měl míti v neděli ve Zlíně přednášku. Ale copak je to universitní profesor proti zlatému zlínskému teleti? My tě tam, chlapíku, nepustíme, ty bys nám tam mohl pochramostit nešetrně ocas a proto životopisec Masarykův, universitní profesor, musil se uchýlit se svou přednáškou 5 km od Zlína na bok, do Malenovic. Tak se dodržují zákony v místě, jehož majitelé stavíte uvnitř státu i za hranicemi za vzor.

Ale pan ministr vnitra má také podařené své podřízené úředníky. - Ve Strakonicích je okresní hejtman dr. Boček. Noviny již o něm psaly, a on nežaloval, že byl pašerákem zlata, že chodí opilý, že si sprostě počíná i s poslanci a senátory, že nedodržuje zákony shromažďovací a spolčovací, a neděje se nic. Nač, proč? Je řízný dole a oč je říznější dole, o to je snad podlízavější nahoře...

Mám zde široký a větší obrázek druhého takového výtečníka. V Třeboni je na okresním hejtmanství rada politické správy dr. Josef Maruna, jako zástupce okresního hejtmana. O jeho činnosti jsme obdrželi úplně hodnověrné a ověřené zprávy, které dokazují, že dr. Josef Maruna měl by již dávno býti v soudní vazbě pro trestné činy, které soustavně páchal a páchá. Z jeho činnosti uvádíme: V r. 1931 si dal rada politické správy dr. Jos. Maruna, zástupce okresního hejtmana, v Třeboni odvézti z okresního úřadu v Třeboni do svého bytu 4 fůry uhlí a nezaplatil je okresnímu úřadu. Na schůzi pak vykládal, že, když okres mu nepodal účet, že uhlí nemůže platit. Dále zcizil plot, drátěné pletivo, které náleželo okresu a dal si je odvézti ke své vile do Túčap. Plot ten byl z okresních školek snad zrušených.

R. 1932 dal si dovézti stavitelem Barvínkem v Třeboni 10 m³ kamene ke své vlastní vile z okresního lomu v Dunajovicích. Potom naváděl dokonce stavitele Barvínka, aby to popřel. Barvínek to ovšem popříti nemohl a nyní také odnáší pomstu p. dr. Maruny. Okresní úřad koupil čtvery kamna Fenom po 800 Kč za kus a na protiúčet vzala firma čtvery stará kamna. Nová kamna však byla odvezena do vily dr. Maruny do Túčap a na okres byla odvezena 4 obyčejná násypná kamna, která stála pouhých 200 Kč.

V r. 1932 koupil okresní úřad nový stůl, který ještě v témže roce koupil dr. Maruna za 50 Kč, ač byl úplně nový a pro okres na objednávku zhotoven.

Do městské spořitelny se ukládaly peníze, které došly od vlády jako subvence na živelní pohromy, peníze se vyplatily, ale úroky, ač tam peníze dosti dlouho ležely a úroky byly dosti vysoké, se ze spořitelny ztratily.

Okresní úřad v Třeboni má zvláštní konto v městské spořitelně pod číslem 3315 "dary při svatbách", ale ty dary se ztratily a nikdo jich nevyúčtoval.

Chudinský fond třeboňské obce nedostal po 5 let žádných peněz za policejní hodiny - prodloužení při plesech a pod. zábavách - a peníze ty se rovněž ztratily.

Jistý Vosyka vyšel z vězení krajského soudu v Budějovicích, kde byl asi 7 neděl a 4 neděle po tom dostal od dr. Maruny zbrojní pas.

Dr. Maruna byl r. 1929 opilý a v Lužnici na zastávce zfackoval železničního zřízence Vodrážka pro to, že mu neotevřel závory. Věc vyšetřoval strážmistr Votruba z Lomnice a dostal příkaz věc ututlati.

V hostinci, kde sedával dr. Maruna ve společnosti, neplatily předpisy o policejní hodině a neplatila se také policejní hodina. Důkaz výslechem v hotelu Koníček a Hrozen v Třeboni, dále výslechem strážníka Šediny v Třeboni. Jmenovaný úředník počínal si zejména v opilosti v hostincích přímo skandálně.

Celý okres a celé město ví o počínání dr. Maruny, ale protože je známa jeho mstivost a bezohlednost, zvláště proti živnostníkům, mlčí se o těchto věcech. Nyní, kdy i okresní hejtman doslechl se o různých věcech a kdy i dr. Maruna cítí půdu hořeti pod nohama, shánějí se rychle dodatečné doklady a o věci vedla se mezi dr. Marunou a agrárním tajemníkem na okrese hodinová rozmluva a důsledek toho snad je, že případ bude zahlazen a dr. Marunovi bude rychle vyřízena žádost o přeložení do Prahy, takže bude vlastně povýšen.

Myslím, že, když se kdekoli projeví takovýto materiál, zejména když se projeví v novinách a tím spíše když se dnes stává předmětem interpelace a když já, abych -naň upozornil, přednáším jej zde, že takovýto úředník, který potom v mnohých případech rozhoduje o životě a zdraví tisíců účastníků průvodů, demonstrací nebo stávek, přece jen ani už v tom nynějším pořádku by neměl míti místa.

A nyní ještě několik slov k závěrce. Tento rozpočet nazvali už naši soudruzi v posl. sněmovně i zde rozpočtem hladu a bídy a nijak vám tím, pánové z vládních lavic, neubližují. Vždyť se tu soustavně bída čím dále tím více prohlubuje, vždyť sám sekretář průmyslníků dr. Hodáč potvrdil v rozpočtovém výboru, jak se zde bída prohlubuje. Uvedl cifry, jimiž dokázal, že r. 1929 činil národní důchod 80 miliard Kč, r. 1932 pouze 50 miliard Kč a z toho na důchod práce připadlo r. 1929 27 miliard, ale r. 1932 pouze 17 miliard, čili i podle dr. Hodáče, jistě obhájce dnešního právního řádu, snížil se příjem z mezd a služeb o celých 10 miliard Kč. Je přirozenou věcí, že se pak státní ministr financí nemůže dopočítati, když by byl z těchto 10 miliard Kč dostal v podobě různých daní nejméně ¹/₅ a když na druhé straně za posledních 5 let za stejné množství zemědělských výrobků snížil se důchod rolníků nejméně o 5 miliard Kč, z nichž rovněž by byla státní pokladna něco dostala! Pak je ovšem konec, pak střemhlav letíme do hospodářského bankrotu.

A teď se podívejme, jenom stručně, jaké jsou poměry tam, kde se pracujícím dělníkům a rolníkům podařilo sraziti kapitalistické cizopasníky i jejich ochránce v Sovětském svazu. Přečtete si Lidové noviny z 28. ledna 1932. Tam píší: R. 1929 činila mzda z prací a služeb v Sovětském svazu 23 miliardy rublů, r. 1932 již 70 miliard rublů. Zatím co na "ostrově klidu a pořádku" - o blahobytě se již nemluví - mzda ze služeb a prací byla snížena o 37%, v Sovětském svazu mzda ze služeb a prací (Sen. Sechtr: Už není žádná!) byla zvýšena o plných 30%. Vážení, jestli jednotlivé pány kolegy nepřesvědčí ani jistě hodně chytřejší redaktor, redaktor ústředního orgánu, že tam není hlad, pak by to byla práce Sysifova, kdyby to měl udělati politický protivník. Jestliže dnes Herriot šilhá do Moskvy a odůvodňuje to hospodářskou i vojenskou silou, pak snad odvrátí pan senátor Sechtr Herriota od tohoto nešťastného počínání!

Vážení, 14¹/₂ roku takřka trvá tento stát, a za tohoto 14¹/₂ roku ztrácí ³/₄ obyvatel tohoto státu podmínky života, aspoň podmínky kulturního člověka důstojné. Ale to je marné, také již lidé přestávají spoléhati na pomoc odsud, na pomoc z parlamentu nebo od vlády. Příznaky nespokojenosti se projevují na všech stranách. A jestliže zde ráno bylo na nás křičeno ze sociálně-demokratických lavic, že hrozíme, pak hůř pro vás, že jste slepí i hluší. Car si také pořád myslil, že má "ochranku" a kozáky a najednou se mu rozbřesklo, že nemá kolem sebe nikoho. Proč? Poněvadž bída dostoupila takového vrcholu, že nepomohly ani popravy, ani žalářování, ani trýznění.

My jsme zde již několikráte podali rozumné návrhy ke zmírnění krise. Podali jsme několikráte návrhy, aby na př. příjem veřejného a státního zaměstnance, kterých je přes 360.000, nebyl menší než 1.400 Kč měsíčně, ale také ne větší než 4.000 Kč. Myslím, že nikdo to nemůžete nazvati demagogií, neboť jestli na jedné straně uznáváte, že 1.400 Kč měsíčně je dosti pro toho, který má ještě děti ve výchově na školách, pak 4.000 Kč musí býti dosti pro toho zkušenějšího, který má děti dorostlé. Ale ani ty návrhy nebyly přijaty. Proč? Poněvadž i vás je tu spousta, kteří máte několikeré platy a křičíte při tom o lásce k vlasti, ale nic jí v této kritické situaci neslevíte. Čert vem republiku, jen když my máme! Správně jsem vám to řekl při vydávání soudr. Lokoty: spíše vy, [ ]

Místopředseda Hruban (zvoní): Volám Vás k pořádku za tyto neparlamentární výrazy!

Sen. Mikulíček (pokračuje): Nemohu za to, vždyť to synovec p. dr. Beneše veřejně napsal a ještě k tomu tučným písmem..

Dělníci, rolníci a před krachem stojící živnostníci musí viděti, jak pracujeme my a jak vy. Oni vidí, že naše návrhy jsou přijatelné. Když po sedmihodinové debatě v národohospodářském výboru, kde pan ministr Bradáč, tehdy ministr zemědělství plakal nad stavem rolnickým a žádal, aby se jednalo o 100 mil. Kč na jeho záchranu a když jsem já potom navrhl, aby se zastavily exekuce u všech rolníků a živnostníků, kde příjem měsíční nepřevyšuje 1.000 Kč, i exekuce z titulu soukromého, mají-li věřitelé přes 30000 ročně, zamítli jste tento návrh. Nikoho proto nepřesvědčíte, že máte upřímnou snahu tomu před krachem stojícímu rolnictvu a živnostnictvu v jeho neobyčejně těžké situaci pomoci.

Nezbývá nic jiného než zbaviti dělníky, malorolníky a živnostníky kapitalistických parasitů, zbaviti je těchto příživníků tak, jako se jich zbavili tam na Východě, kde je jediný stát bez krise a nezaměstnanosti. Je potřebí bojovati proti kapitalistickým upírům, kteří ve spojení s nacionálními šovinisty na novo připravují pro pracující lid a svět nová válečná jatka. Poctivému dělníku, rolníku a živnostníku je stokráte milejší poctivý dělník, rolník a živnostník maďarský, německý, francouzský nebo italský než nepoctivý Čech, který mluví sice stejnou řečí, ale který ho vykořisťuje. (Výborně!)

Je naším úkolem šířiti takovýto internacionalismus, sháněti lidi do houfu bez rozdílu politické, náboženské, národnostní nebo státní příslušnosti a ty, kteří na poctivé práci založili svůj život, dostati do jednotné fronty, rozdrtiti tento zločinný, ožebračující kapitalistický řád a vytvořiti ze světa svobodnou republiku Sovětů. (Potlesk komunistických senátorů.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Sehnal. Dávám mu slovo.

Sen. Sehnal: Slavný senáte! Projednáváme rozpočet na r. 1933 zároveň se závěrečným účtem na r. 1931. Podíváme-li se na ten závěrečný účet za r. 1931, vidíme, že hospodářství r. 1931 končí deficitem, že byl tedy rozpočet fiktivní a že se nepodařilo náležitým způsobem propočísti sílu a poplatnou zdatnost našeho lidu.

Vzpomínám si, že r. 1929, když se mluvilo k rozpočtu na r. 1930, byl zde pan ministr upozorněn, že je obava, že na příští rok se nevystačí s projednávaným rozpočtem, a to z toho důvodu, že předpisy a propočty neodpovídaly již tehdy podle našeho zdání skutečnosti. Již tehdy jsme žili v hospodářské krisi, která postihla toho roku prvně velmi zemědělce, takže již tehdy se propočítávalo, že zemědělství bude pasivní nejméně 4 miliardami Kč. Tedy z toho jsme dedukovali, že musejí tyto nedostatky se přenésti do celého národohospodářství, do celé výroby průmyslové i do obchodu, že se tedy musí dostaviti důsledky nedostatku rozpočtu. Odhadovalo se to tak na 300 až 400 mil. Kč. A zajímavo je, že, když jsme dostali účetní uzávěrku za r. 1930 do ruky, viděli jsme, že deficit se objevil okrouhle asi 360 mil. Kč.

Rovněž následující rozpočet z r. 1931 končí deficitem. A nyní stojíme, vážený senáte, před novým rozpočtem na r. 1933 a máme radost, že se tento rozpočet, který tak těžko se rodil, podařilo sestaviti takovým způsobem, jakým je sestaven a že jsme jej dostali do rovnováhy, že ten papír to snesl, že vykazujeme možnost přebytku.

Vážený senáte! Tak se mi zdá, že jsme to dělali v těch minulých letech asi tak, jako to dělá dobry tatík, který má moc rád svoji rodinu. Vyhoví všem členům své rodiny, kde může, a dá jim vše, čeho si přejí. My jsme to od prvopočátku republiky také tak dělali, že jsme dávali pokud možno všem, co jsme mohli. Musilo to skončiti, jako to skončilo s tím tatínkem, že konec konců má sám s rodinou nedostatek, a ještě šťastný tatík, který se v pravý čas vzpamatuje a ze zbytků začne stavěti novou hospodářskou budoucnost svou i své rodiny. A zdá se mi, že stojíme v takovém okamžiku, kdy jsme se vzpamatovali a řekli si, že jsme přespříliš povolovali a dávali všem, co nás je zde v této republice; dnes jsme na hranici, kdy je potřebí obrátiti, a z toho mála, co zbývá, stavěti nové hospodářství a nové statky.

Vážený senáte! Věřím pevně, že se nám to zdaří, poněvadž máme vůli a další program. Rozpočet na letošní rok je aktivní. Zdá se mi však, že při všech škrtech, které jsme musili oprávněně dělat, do jisté míry jsme příliš hluboko sáhli ve škrtech u ministerstva nár. obrany, poněvadž - promiňte mi, že mám přece jenom určité vědomí takové velké odpovědnosti - tam šetříme na možnosti přípravy k obraně. A to, prosím, znamená, že buď budeme míti čím se brániti, anebo nebudeme a budeme pak zbytečně obětovat spoustu našich lidí, kdyby k něčemu došlo. My ovšem si přejeme, aby nedošlo, ale v tomto ovzduší nynější politiky světové a zejména evropské, musíme býti připraveni na všechno.

Bylo zde tolik mluveno o tom důchodu, jak hluboko poklesl. Z úst několika řečníků jsem slyšel, že poklesl důchod o 30%; někteří tvrdí, že proti r. 1922, jiní proti r. 1926. Je-li to pravda, pak ovšem měl by náš rozpočet jinak vypadati, poněvadž také o tolik procent bychom měli jíti dolů a byli bychom se musili starati o to, aby i tento rozpočet nebyl 8.600,000.000 Kč, nýbrž musili bychom přijíti snad na cifru 7 miliard a něco. Za nynějších poměrů to není možno. Ale přece jednu radost mám, že téměř všichni řečníci, pokud se dotýkali otázky dnešní hospodářské krise, došli k přesvědčení, že zemědělství je v tom nejhůře, že došli konečně k tomu přesvědčení, kterému nechtěli býti nikdy přístupnými, že vlastně krise začala ze zemědělství.

R. 1929 přišla první krise zemědělská, r. 1930 jsme ji prožívali, tam již jsme viděli jasně, co to je, když zemědělec má nebo nemá peníze. Dnes je to vyřešená otázka. My to víme, že zeslabená kupní síla nejen zemědělce, nýbrž i každého, kdokoliv je tu v našem státě, znamená veliké hospodářské neštěstí pro všechny nás vzájemně. Ale prapříčina se ukázala prvně u nás v zemědělství, poněvadž v r. 1929 jsme tu měli ještě plné zaměstnání, na podzim zemědělec netržil již za své produkty, měl tedy v r. 1930 malý příjem a zde již začíná hospodářská krise. Dnes víme již, jak na to. (Místopředseda Donát převzal předsednictví.)

Mnohokráte se říká, že těm a těm vrstvám ubíráme. Jistě neradi, ale vážený senáte, jen maličký příklad, abychom nemusili řadu čísel uvádět. Chalupník pronajal celou svoji chalupu za obilí, a to jednu třetinu žita, jednu třetinu pšenice a jednu třetinu ječmene. V nejlepší konjunktuře utržil z tohoto poměrně malého objektu 19.180 Kč. Letošního roku, když mu bylo toto obilí odvedeno, utržil však jen 9200 Kč. Zde je to tedy jasné. Ten, který pozemky pronajal, utržil o 50% méně. Jistě podnikatel, nájemce, musil míti příjem ještě nižší, poněvadž nese náklady. Myslím, kdyby se takto uvažovalo, že snížení příjmu jiných kategorií, kde jde o poměrně malé procento, se může snésti, když je to konec konců kategorickou nutností. Jak, prosím, chceme, aby tento rozpočet byl aktivní? Jestliže tento rozpočet má se uskutečniti tak, jak jsme si jej na papír dali, je potřebí, abychom řešili všechny hospodářské otázky. Musíme jíti ještě do hloubky, musíme hleděti, aby tomu zemědělci - nebudu to opakovati, bylo to zde již řečeno mými předchůdci - byla dána možnost, aby měl zajištěn lepší příjem, aby potom dal sám možnost výdělku jiným vrstvám. Nepostačí ovšem jen zajištění, jako dosud, a myslím, že bychom se měli již starati my i vláda, abychom věděli předem, jak zajistíme sklizeň pro příští rok, abychom nepřišli jako v minulých létech s touto věcí přespříliš pozdě, takže konec konců by tím zemědělství utrpělo a tím by arci musilo trpěti všechno. Není sporu, že pomáháme-li zemědělství, pomáháme i druhým, a nemají-li druzí, nás to bolí, poněvadž nemáme takový odbyt, jaký bývá v době, kdy jest plno práce a příjmů na všech stranách.

Bude potřebí, abychom hlouběji si připravili půdu k tomu, aby tento rozpočet skutečně aktivnost v praxi potom prokázal.

Otázka úrokové míry je věc, kterou nutně je potřebí vyřešiti. Je snad na dobré cestě, a doufejme, že se podaří. Není možno, aby při tak vysokém zúrokování, jako je dnes, jakékoliv podnikání bylo umožněno, naopak, znemožňuje se a tím se znemožňuje i práce. Ovšem musí tato otázka úrokové míry býti přenesena hlavně na zemědělství a musí si nalézti cesty, jak zemědělství oddlužit. Nechceme-li ještě v tomto státě spoustu lidí vyhnati z venkova, odkud bez tak mnozí utíkají, nechceme-li je vyhnati na městskou dlažbu, do průmyslu, kde je tak velký nedostatek práce, nezbývá nám než podchytiti všechny drobné zadlužené zemědělce a umožniti jim, aby se na svých chalupách a domcích udrželi. Že je možno snížiti úrokovou míru, jest jasná věc. Nechci zde mluviti o lidovém peněžnictví, které jest jistě poměrné velice mírné, jak v úrocích ukládacích, tak debetních, ale pokud se týče úrokové míry bankovní, je dnes těžká věc a strašná věc, když ještě v této době banky poskytují takovým způsobem úvěr, že to dělá se všemi příplatky 10 až 11% u nás v Čechách. O tom, o čem mluvili kolegové všech stran, o úvěru na Slovensku, darmo mluviti. Zde jsme zase u jedné věci, kde je možno lehko snižovati, tam máme jednu věc, kde by se dalo hodně ušetřiti. Jestliže je pravda, jak jsem onehdy měl příležitost přečísti čísla statistická, že v bankách subalterní úředník má plat průměrně 34.000 Kč a u ředitelů to činí 244.000 Kč, je viděti, že zejména u těchto ředitelů je velmi mnoho peněz v zásobě, kde je možno náklady rapidně snížiti a nemůžeme se, vážený senáte, zastaviti u ředitelů, ale ani u těch subalterních. Vítám, co řekl pan kol. Dundr, že je potřebí, aby se snižováním platů se šlo i na Slovensko, aby se šlo na ty úředníky v peněžních ústavech, aby se jim snížily platy a rozvázaly s nimi smlouvy. To je správné, ale jak to provádíme v praxi? Když se u nás o tom psalo a chtělo se něco dělati, všechny noviny psaly, že se na to nesmí sáhnouti. Když jsme se nerozpakovali sáhnouti státním zaměstnancům, i těm nejnižším, na jejich příjmy a snížiti jim platy, proč se máme zastaviti tam, kde je průměrný plat - u subalterního úředníka - 34 tisíc Kč ročně, a tím méně u pánů ředitelů? Zde je možno rozpětí úrokové značně snížiti. To ostatní se také dá najíti.

Dále je potřebí nějakým rozumným způsobem řešiti otázku nezaměstnanosti. Pan kol. Mikulíček se toho dotkl. My snad ještě můžeme, bohudíky, říci, že máme poměrně těch nezaměstnaných málo proti tomu, co mají státy sousední, na př. Německo. O Německu se píše, že má 6 až 7 mil. nezaměstnaných, to je přes 10%. Jsme tedy ještě hodně hluboko pod tím, co nás může jenom těšiti. Ale prosím, promiňte mi, my všichni cítíme s těmi nezaměstnanými a máme svatou povinnost starati se o to, aby té nezaměstnanosti nebylo. Ale na druhé straně mám dojem - a tu zase s kol. Dundrem na 100% souhlasím - že je potřebí, aby se to revidovalo. Máme nezaměstnaných přespříliš napočítáno a neoprávněně mnoho lidí pobírá podpory, a to na úkor těch, kteří opravdu na ně mají nárok. Nechci a nemohu přirozeně býti nepřítelem nezaměstnaných, ale jestliže se demagogickým způsobem této nezaměstnanosti využívalo zde, mohl bych věc obrátiti. Jak se to dělá? Pan kol. M i k u l í č e k mluvil o těch sbírkách a o tom překážení. Já zase mám případy, kde se vyhovělo a vyšlo vstříc v této věci, na př. v Hořicích v Podkrkonoší. Tam se udělal útulek pro mladé nezaměstnané od 14 do 18 roků. Sehnali jich tam stěží 25. I v novinách jste se dočetli, že v Hořicích, poněvadž opravdu je tam nezaměstnanost, je hlad. Zejména komunistické časopisy psaly o tom. Zajímavé bylo, když ty nejpotřebnější vybrali a dali jim k obědu na stůl karbanátky s kaší, že karbanátky snědli a bramborovou kaší po sobě a po stole plácali. Takové výstřelky musíme hleděti napraviti. Jiný případ se stal v Lázních Poděbradech, kde stavitel dostal novou práci, nějaký koridor, spojení dvou lázeňských budov, a dal vyhlášku, že přijímá nezaměstnané. Nepřihlásil se nikdo. Je vidět, že je tu něco nezdravého. Potřebujeme všichni přiložiti k dílu ruku. Zejména je potřebí pracovati v řadách dělníků, aby si to sami uvědomili a vystrčili ty, kdo nemají nároku, aby pobírali podporu jen ti, kdo nárok mají.

Ovšem takto bychom to nevyřešili, a proto musíme jíti ještě dále a dojíti k tomu, abychom si opatřili prostředky na investice. (Sen. Fidlík: Vy ale nechodíte mezi dělníky!) Račte dovolit, pane kolego, pravím Vám, že se stýkám se všemi lidmi, i s těmi dělníky, a velmi mnohý dělník ke mně přijde i na poradu a mluvívám s nimi o tom. Buďte ubezpečen, že i se zástupci druhé strany o těchto věcech mluvím. Neupírejte nikdy druhému kolegovi možnost vědom ostí o tom, co Vy si myslíte.

Potřebujeme opatřiti práci. K tomu ovšem potřebujeme investiční půjčku. K té dojíti musíme, ale bude spojena ještě s otázkou úrokové míry, poněvadž, dokud tu nebudeme míti vyřešenu, bylo by zbytečné a neúčelné, abychom pospíchali s investiční půjčkou a s investicemi vůbec. Investiční půjčku musíme sehnati a upotřebiti tenkráte, až budou nižší úroky, aby podnikání bylo lacinější.

K těm úrokům ještě poznamenávám: Při tvoření úrokové míry, myslím, je nejbolestnější věcí vysoké zúročení našich státních půjček. Vím, že není dnes možno je vyměniti za půjčky méně procent vynášející. Ale pan ministr snad by mohl nalézti cestu a zabrati nějak něco z těch kuponů nějakou dávkou, aby tím snížil jejich výnos a tím přispěl ke snížení úrokové míry. Jinak bychom se k přepracování úrokové míry nedostali. V důvěře, že takto pokračovati bude naše vláda, že učiní všechno, co je potřebí, aby byl zabezpečen rozpočet, bude náš klub hlasovati pro rozpočet. (Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Slovo má dále pan sen. dr. Havelka.

Sen. dr. Havelka: Slavný senáte! Pan ministr soc. péče v posl. sněmovně kladl velký důraz na opatření pracovní příležitosti oživením stavebního ruchu. Jak lze srovnati toto volání po opatření práce s tím, že současně ministerstvo soc. péče se vší rozhodností staví se proti novému zavedení rozvrhu oprav na nájemníky ve chráněných bytech? Několik čísel znázorní, co by to znamenalo pro stavební ruch. V Praze je asi 20.000 starých domů. Počítá-li se pro každý dům oprav za 10.000 Kč, pak to znamená peněžní obrat 200 mil. Kč a z toho 50% na mzdy činí 100 mil. Kč. Při průměrné roční mzdě 8.000 Kč na pracovníka znamená to zaměstnání pro 12.500 dělníků. Počítáme-li zhruba, že polovina obyvatelstva republiky bydlí ve městech, polovina na venkově, pak znamená zavedení rozvrhu oprav přímou obživu pro nejméně 100.000 lidí, a protože pracující dělník znamená zvýšený konsum, znamená to zaměstnanost dalších 50.000 lidí.

V Rakousku byl předložen investiční program a tam jeho navrhovatelé tvrdili, že na každého pracovníka přímo zaměstnaného připadá 1¹/₂ síly nově zapojeného pracovníka do výrobního procesu. Nechci snad přeháněti a proto místo 150.000 lidí zaměstnaných vedlejšími pracemi počítám zaměstnání jen pro 50.000 lidí.

Žádali jsme o obnovu ustanovení o rozvrhu oprav na staronájemníky; ministerstvo soc. péče se však staví proti tomu, a proto trpí bídou 150.000 lidí, poněvadž jsou bez zaměstnání.

Namítá se, že rozvrh oprav prý by znamenal nesnesitelné zatížení nájemníků. Byl mi dán k nahlédnutí rozpočet z jednoho žižkovského domu. Výše oprav za léta 1921 až 1924 činila 13.186 Kč a při rozvrhu na jednotlivé byty podle zákona činilo to na malé byty 50 až 80 Kč ročně. Tedy nepatrnou obětí nejmenších nájemníků 5 až 8 Kč měsíčně, mohla se u nás opatřiti práce pro 150.000 lidí. Jak se má toto počínání ministerstva soc. péče označiti? Na jedné straně volá se po práci proti nezaměstnanosti a na druhé straně se přímo zabraňuje opatření pracovní možnosti pro 1 50.000 lidí.

Právě proběhla novinami zpráva, že ministerstvo železnic, největší hospodářský resort, zadává dodávku vozidel asi za 93 mil. Kč a na tuto dodávku se připínají naděje, jak zvýší zaměstnanost, ale možnost zadávky prací za částku snad více než desetinásobnou se potírá. Dále se úplně přehlíží, že běží hlavně o drobné práce, kde nepřijde příliš v úvahu práce strojová - racionalisace, a že i opatření peněz na tyto práce by nepůsobilo potíže na rozdíl od velkých investičních prací, kde nejde jen o projekt, nýbrž mnohdy spíše o peněžní krytí. To vše se přehlíží a raději se dále uměle pěstuje nezaměstnanost z důvodů politických a volebních.

V případné změně jednoho důvodu výpovědního je však obsažena další velká pracovní možnost. Běží o výpovědní důvod č. 9, podle kterého lze dáti výpověď, když se prokáže povolení k užitečnější stavbě. Tento důvod je vázán na podmínku opatření náhradního bytu a je při dnešní textaci vládního nařízení o náhradním bytu nejen bezcenný, nýbrž znamená dáti takové výpalné nájemníkům, že se rentabilita stavby stává pochybnou a podnikatel od stavby upouští. Zrušte poskytování náhradního bytu a uvidíte, že v Praze nejméně 500 bouraček, starých, nehygienických stavení, zmizí a v celé ostatní republice aspoň 1.500 domů. Znamenalo by to obrat miliardový a z toho na mzdy by připadly miliony Kč, čili znamenalo by to zaměstnání pro 10.000 pracovníků a zaměstnaností těchto byly by dále do výrobního procesu zapojeny další desetitisíce lidí - čili dvě nepatrné změny v zákoně znamenaly by statisíce celoročně pracujících lidí. Jak by se tedy mohla u nás nezaměstnanost zmenšiti, kdyby byla dobrá vůle!

Tím ovšem nejsou vyčerpány všechny pracovní možnosti, které by mohly vzejíti z rozumné úpravy bytové otázky, která předpokládá rychlé uvolňování a konečné zrušení ochrany nájemníků. Tu teprve bychom viděli, co lidí by našlo práci i při úpravě bytů, při rozdělování nebo v některých výhodných polohách i při spojování bytů, bohatí nájemníci by si stavěli vily atd. Místo toho platíme almužny lidem, kteří by mohli a chtěli pracovati, poněvadž taková hospodářská politika se nehodí jiné politice, neboť by získala málo stoupenců.

Bylo dále tvrzeno, podle orgánu p. ministra soc. péče, že ze všech zjištění plyne, že máme stále ještě co dělati se zcela mimořádným nedostatkem bytů, zvláště menších, a proto že další pokračování stavebního ruchu je životní nutností hospodářskou. Kolik slov, tolikrát pravda zaplakala.

Tvrdí se, že státní podpora stavebního ruchu je hospodářskou nutností. Nejdříve tedy něco o té hospodárnosti státně subvencovaného stavebního ruchu. Z cizího krev neteče. Není pravda, že hospodářskou nutností je podporovati z veřejných peněz stavební ruch. Stavby takto podniknuté jsou opakem hospodárnosti prostě proto, že se při nich nejeví snaha s nejmenšími oběťmi dosáhnouti největších výsledků, jak to předpokládá hospodárnost. Dokladem toho jsou obecní domy u Zaradičků, kde byl, anebo snad ještě je byt o pokoji a kuchyni za 5 až 6.000 Kč. Podobně je tomu u všech domů, postavených obcemi a družstvy v létech 1927 - 1929 bez přímé podpory.

Ve Vídni staví obec a že tyto stavby nepřijdou levně, je patrno z toho, že podle indexních čísel, uvedených na straně 7 v knize dr. Vaso o bytovém hospodářství vídeňském jsou stavby ve Vídni 22 krát dražší než v míru a jsou snad nejdražším podnikáním vůbec. Byty jsou ovšem levné, ale proto, že obec vybírá činži na úhradu provozních výdajů, udržování budovy a správní výlohy. Žádnou roli nehraje amortisace budovy a cena pozemků. Co bude, až se zboří staré domy předválečné, z jejichž výnos u byly postaveny nové domy obecní, co bude, až tyto domy sejdou, tím si nikdo ve Vídni neláme hlavu, neboť proto je zde Společnost národů, která bude patrně požádána o půjčku, na jejíž splacení se udělá asi zase nový dluh.

Z uvedeného, slavný senáte, plyne, že veřejně financovaný stavební ruch je nehospodárný, protože vynaložené oběti neodpovídají výsledkům, to je počtu vystavených obydlí. Na tom ničeho nemůže změniti to, že byty jsou případně levnější než u soukromníků, a to proto, poněvadž jsou přebohatě subvencovány. Pro národní hospodářství znamenají ztrátu. Soukromník postaví místnost za 20.000 Kč, kdežto družstvo, obec za 20 tisíc Kč, ale pronajímá byt za 15.000 Kč, neboť 10.000 Kč se uhradí z veřejných prostředků. Pak se nemůžeme a nesmíme diviti nesmírným daňovým břemenům a drahotě tímto předaněním způsobené, neboť schodek a nehospodárnost někdo zaplatiti musí.

Veliký důraz se dnes klade na vzbuzení důvěry, ale to, co dělá ministerstvo soc. péče, je přímo vzbuzování nedůvěry. V létech 1927, 1928 a 1929 byl čilý stavební ruch bez subvencí. Tito novostavebníci stavěli v důvěře, že nastávají na trhu bytovém normální poměry a že ochrana nájemní je před zrušením. Přišel nový kurs, místo normalisování bytového hospodářství začaly se dávati opět stavební příspěvky a plnou parou se provozovala tzv. dumpingová politika, kterou se ničí a na žebráckou hůl přivádějí novostavebníci let 1927 až 1929. Postavte také novostavebníka z r. 1929 vedle subvencovaného družstva v r. 1932. Onen má stavební náklad na jednu místnost 22.000 Kč. Družstvo z r. 1932 má při šetrném hospodářství o čtvrtinu menší stavební náklad. Peníze si pravidelně půjčí na 5¹/₂% a stát z toho platí 2¹/₂%, čili družstvo potřebuje jen 3% platiti. Družstvo na stejný byt potřebuje 175 Kč na úmor, 525 Kč na úrok, tedy celkem 700 Kč. Naproti tomu soukromý stavebník má výloh 1.320 Kč, nehledě k delšímu osvobození daňovému, různým poplatkovým osvobozením atd.

Za takových poměrů se každá kalkulace rozvrací a soukromému podnikateli vráží dýka bankrotu do zad, a proto mizí veškerá důvěra a roste krise.

Prohlášením, že se musí dále podporovati uměle stavební ruch, vzbuzuje se jen nedůvěra a krise se zvětšuje za zodpovědnosti toho ministerstva, které si přikládá honosný titul ministerstva soc. péče.

Pan ministr se zmínil, že kolem Prahy je 14.000 nouzových obydlí. Když pan ministr soc. péče žádal stavební příspěvky, říkal, že to potřebuje pro ty nejchudší, a zatím těm nejchudším se nepomohlo a jsou stále pečlivě konservováni. Jejich existence jsou důvodem k vymáhání na parlamentu nových podpor na stavební ruch, ze kterých však jmenovaní ničeho nedostanou. Dnes by měl již býti konec této hry, stát nemá peníze a práce se nedostane na ty potřebné.

Nutno se zmíniti o statistice p. ministra. Pan ministr uvedl, že v Praze je ze 229 tisíc obydlí 110.000 pod ochranou, a kladl důraz na to, že 57% bytů je pod ochranou. Zapomněl však dodati, že jsou zde ještě jiné byty než pronajaté, a potom klesá procento bytů pod ochranou na 48%, čili ani na polovinu všech bytů, a to je v hlavním městě, kde jsou nejnepříznivější poměry z celé republiky. Pan ministr se opatrně vyhnul svému Brnu, kde to vypadá již docela jinak. Tam je z pronajatých bytů 51% pod ochranou a ze všech bytů je 35% pod ochranou. Proč však pan ministr neuvedl ve své zprávě aglomeraci královéhradeckou, kde je z pronajatých bytů jen 32.6% pod ochranou a ze všech bytů jen 21%, anebo Svitavy, kde jsou příslušná čísla 25% a 12%, či aglomeraci ružomberskou s čísly 15.5% a 4.7%?

Celkový průměr z pozorovaných měst a aglomerací je 51% z pronajatých bytů a 35.5% ze všech bytů pod ochranou. Pan ministr mohl však ze statistických zpráv vyčísti něco jiného. Na první stránce "Mimořádných zpráv" Státního ústavu statistického, čís. 19 - 20, je uvedeno, že v pozorovaných obcích bydlelo 3,545.000 obyvatel a z toho jen 1,238.000 obyvatel, tedy třetina pod ochranou. Tak to vypadá v obcích, kde je situace nepříznivá. Všech obyvatel v republice je bezmála 15 mil., nebylo tedy pozorováno 11¹/₂ mil. obyvatel. Z těch je asi, když hodně opatrně počítám, 15% pod ochranou, čili 1,750.000. Celkem je tedy v republice 3 mil. obyvatel pod ochranou, čili pětina, pro kterou se udržuje privilegium na škodu 4 pětin ostatních obyvatel. Pro tuto menšinu se stát zatížil miliardovými zárukami; stát, země, okresy a obce přicházejí o stamiliony na dani činžovní a přirážkách, které za ně platí ostatní obyvatelstvo ve spotřebních daních, a tím pyká za jejich privilegium sníženou životní úrovní. Když 12 mil. obyvatel existuje bez ochrany, pak i ty 3 miliony mohou se obejíti bez privilegia, aby byla umožněna hospodářská konsolidace státu a upravena cesta lepším hospodářským poměrům.

Vážený senáte! V Německu byla vydána kniha "Kapital und Kapitalismus" od dr. Bernharda Harmse, a v ní je přednáška "Kapitalspolitik als Mittel sozialistischer - Wirtschaftsgestaltung" od Naphtaliho, která obsahuje operační plán socialismu, tedy i bolševismu. Význačnou roli při rozšiřování socialisticko-bolševického systému má hráti zřizování velkých fondů, které pak lidem mají dodávati různé potřeby životní. Takovým fondem snad bude, snad je, snad chce u nás býti Ústřední sociální pojišťovna, která sice čerpá své prostředky po většině z individualistických hospodářství, ale ze shromážděných peněz podporuje dosud až na sporé výjimky jen kolektivismus. Tentýž ráz má příšerný úmysl definitivního zákona bytového, který chce vybudovati ze soukromého majetku domovního státní bytový fond, takovou bolševickou chobotnici, která má svými chapadly zardousiti zbylý majetek domovní, který ještě nevykrvácel.

Před válkou neznaly se potíže s bytovou politikou, poněvadž byla volnost soukromého podnikání a nevymýšlely se různé překážky na jeho znemožnění. Tři věci musí si býti úměrny: hodnota bytu, nájemné a výnos ze stavebního nakladu. Pak se stavební ruch vyvíjí sám sebou bez umělých podpor. Za války byl tento přirozený podklad z různých příčin zničen, a proto po válce bylo prý nutno povzbuditi stavební ruch podporami. Mělo se však hned po válce přikročiti k znovuuplatnění výše uvedené zásady, aby nebyly stavebními podporami zatěžovány veřejné svazky. Politické a hlavně volební ohledy bránily však vyrovnání nájemného a důsledkem toho bylo stálé odkládání řešení a plýtvání penězi na podporu umělého a proto nezdravého stavebního ruchu. V létech 1926 až 1929 zdálo se, že nastává obrat k lepšímu, proto se také stavební ruch rozvíjel přirozeně a bez podpor. Leč přichází odraz zpět, podporami se vytváří umělý stavební ruch a podnikatelé z předešlých let se ruinují, do bytového podnikání se vnáší chaos, a tak se zaclání socialisace a bolševisace domovního majetku, s níž by padl soukromý majetek domovní ve městech vůbec. Po tomto městském majetku by pak ovšem na řadu přišel majetek zemědělský, přesně podle ruského vzoru.

Pro ochranu nájemní se uvádějí ještě dnes různé důvody, které dnes již dávno neplatí, aneb jsou právě ochranou nájemní zaviněny a po jejím zrušení by zmizely. Tak nedostatek bytů byl, ano, ale že se tak pomalu odstraňoval, toho byl příčinou právě drakonický postup ochrany nájemní, který podnikatele odrazoval od vkládání kapitálu do stavebního podnikání. Dnes, kdy již visí ve velkých městech tolik cedulek na domech, přestane se snad s tímto argumentem. Jiná záminka je, že prý se nemohou platiti vysoké činže. Zvláštní je, že je nemohou povětšině platiti staré, zavedené bohaté obchody a boháči, ale začátečníci v novostavbách, malí úředníci a malí lidé ano. O možnosti placení svědčí různé statistické výkazy o výdajích na zbytné potřeby, které několikanásobně převyšují částku, kterou by vyžadovaly normální činže. Konečně se ani nechce platiti, neboť občanstvo si navyklo bagatelisovati bytovou potřebu a dnes se na ni nechce vydávat 20% celkového důchodu jako před válkou, ale bydleti se chce lépe než před válkou. Ochrana nájemní je prý podporou exportu. Dnes ten export není sice tak velký, ale ochrana nájemní je v cizině považována za dumping, na který cizina odpovídá různými retorsemi.

Jedno je pravda, že totiž ochrana nájemní je dobrou volební volavkou a výtečným volebním šlágrem, ale hospodářství se spravuje jako vše na světě určitými zákony a porušení těchto zákonů je těžce trestáno a trpí nevinní s vinnými, jako je tomu právě při ochraně nájemní.

Dosavadní politika bytová zatěžuje a poškozuje stále svými nároky veřejné svazky, a již to svědčí o její neschopnosti a nesprávnosti. Roztřídila občanstvo v domech nájemních na méně a více privilegované. Co na tom, že podle ústavy jsou si všichni občané rovni? Způsobila nadměrný stavební ruch, neodpovídající poměrům a zamrznutí velkých kapitálů ve zbytečných stavbách, odňala tedy tyto kapitály produktivnímu hospodářství, které tvoří nové statky a rozmnožují národní jmění. Udržuje svými velkými nároky na národní důchod úrokovou míru na vysokém stupni. Znemožnila přehled bytového trhu disekonomií bytovou, znemožňuje pracovníkům bydlení v místě pracovním, zdržuje tam však pensisty, z nichž by se mnozí cítili šťastnějšími venku neb v místech jim milých, a tím vyvolala nehospodárné budování přebytečného stavebního prostoru.

Pro vrstvy městské znamená ochrana osvobození od daně činžovní a přirážek, které ve formě jiných daní a dávek jsou ve značné části převaleny na bedra -lidu zemědělského.

Ochrana nájemní přivodila dále žíti nad poměry, zničila svým drakonickým postupem proti starému majetku domovnímu přičinlivost a šetrnost obyvatelstva, podryla víru v dovolávání se spravedlnosti v tomto státě. Snížila kapacitu vnitřního trhu hospodářského, neboť hladina mzdová v některých oborech právě s odvoláním se na nízkou hladinu nájemného byla snížena více, než činí zisk z ochrany nájemní, a ovšem tím více hmotně poškodila ty, kdož privilegia ochrany nájemní nepožívají.

Před válkou nebylo bytových zákonů, byla však důvěra v podnikání, které nebylo znemožňováno a které zásobilo občanstvo vyhovujícím počtem bytů. Ochrana nájemní je hrubý a dnes hospodářsky neodůvodněný a zavržitelný zásah do soukromého vlastnictví domovního. Tento zásah, který sám o sobě vyvolal velkou nedůvěru, jest ještě stupňován bytovou politikou posledních let, která různými podporami umělému stavebnímu ruchu ruinuje nově postavený majetek domovní. Tato labilnost dnešního tzv. "práva" je také jednou z hlavních příčin krise.

Státy, které ochranu nájemní zrušily, případně omezily, jsou na tom dnes lépe, než které si ji ponechaly, neboť tyto se musí stále bytovou politikou zabývati, což nepřispívá ke klidu v občanstvu a nesmírnou náročností bytové politiky blíží se k bankrotu, při čemž rovnováha státního rozpočtu je stále v nebezpečí pro závazky z ručení v částce několika miliard.

Přičinlivost, šetrnost a jiné krásné vlastnosti občanstva hynou, poněvadž jsou takovými zákony, jako jsou bytové, dány ve psí. Směr dnešní politiky bytové vede k postupné socialisaci a bolševisaci státu. Vlastníci domů žádají spravedlnost, žádají, aby byli postaveni na roveň ostatním občanům tohoto státu, neboť spravedlnost je základem státu.

V Ottově naučném slovníku, v dodatcích se praví u hesla "Bolševismus" toto: Komunisté mají mařiti to, co by mohlo uklidniti a uspokojiti veřejnost. Vyvolávání neklidu, nepokojů, jitření nejistoty, rozervanosti a zoufalství, toť operační plán bolševismu. Čím horší poměry, tím lépe pro revoluční akci, tím blíže k revoluci. Tato zásada je na prvních stránkách bolševického katechismu.

A jak jednala, jedná a chce jednati oficielní bytová politika? Uklidňuje obyvatelstvo, uspokojuje veřejnost? Vyvolává pokoj, nejitří obyvatelstvo, nebudí pocit nejistoty, rozervanost atd.? Ne! Bytová politika posledních let je pro své vlastnosti výše uvedené u nás jednou z příčin dnešní krise, a jako rakovina dovede rozleptati tělo státu, ve kterém cizopasí, tak i pokračování v dosavadní politice bytové také rozleptá hospodářské základy každého státu. Jiné možnosti není. Až však bude odstraněna ochrana nájemníků, bude odstraněn hlavní podklad krise. Celé hospodářství bude postaveno na reelní basi, přestane se žíti nad poměry, přestane plýtvání penězi na nerentabilní podniky a úřady, a uvolní se dnešní napětí na finančním trhu. Bude-li na této cestě přirozeného vývoje pokračováno i v jiných oborech hospodářského života, a vystříháme-li se opravdu umělých zásahů, reglementací rázu bolševického, pak blahobyt nedá na sebe dlouho čekati.

Proto zrušte ochranu nájemníků, zrušte výjimečné zákony bytové, neboť zrušení to jest jednou z cest, vedoucích bezpečně z krise a k zabezpečení vývoje, ano i existence našeho státu. To, co se má díti na poli bytové politiky, blíží se již přímo k vlastizradě, a proto majitelé domů a domků, které ve vlastenectví a loyalitě nemůže nikdo předstihnouti, volají na ty, jichž se to týče: Ruce pryč od naší republiky! Republika je nás všech, všeho lidu a budeme ji hájiti všichni kdekoliv, kdykoliv a proti komukoliv až do těch hrdel a statků. (Výborné! - Potlesk.)